Jana Drtilová
česká, 1940
Populární knihy
/ všech 5 knih
Nové komentáře u autorových knih
Vzpoura deprivantů - O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci
„Aktuální jednání v poslanecké sněmovněmne nás přimělo, vrátit se k Prof.nKoukolíkovi: Vzpoura deprivantů. Zlí liné nejsou jen Ti, kteří nám rozkopávají hračky nebo kradou Červenou Karkulku.
Znovu knihu otvírán, protože svět kolem ní ji aktualizuje.“... celý text
— gutman
Vzpoura deprivantů - Nestvůry, nástroje, obrana
„Tuhle knížku by si měl přečíst každý. Je to mrazivé, lekla jsem se, jestli nejsem také deprivant. Snad né.
Kniha je dobře přístupná i běžnému čtenáři, za srozumitelnost patří panu Koukolíkovi a paní Drtilové poděkování.“... celý text
— helena8303
Vzpoura deprivantů - O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci
„Od této knihy jsem měla velká očekávání, že mi přinese nové informace a mnohem více konkrétních případů dokazujících, jak se "rodí" deprivanti. Kniha je spíše teoretická, konkrétních příkladů je v ní na můj vkus velmi málo.“... celý text
— Zorka
Vzpoura deprivantů - O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci
„„Jsi normální?“ … obyčejná a docela častá otázka, že?
Jenže … Co je to normalita? A … Kdo je normální?
Vlastně to jsou hodně těžké, filozofické, otázky.
Tahle knížka, jako i další od pana Koukolíka (jeho práci sleduji dlouhodobě) se pokouší povahu lidské normality pochopit, a rozlišit tak – co je ještě normální, a co už je patologické, zaměřila se proto na to – KDO – jsou ti, jež lidské normality nedosáhli, anebo o ní z nějakého důvodu přišli, a – PROČ – jich kolem sebe můžeme vidět, čím dál víc (jedna z tezí, které pan Koukolík v této publikaci obhajuje).
Lidská normalita je něco, co je hodně úzce spojené s našim citovým životem. Citová výchova je totiž základem pro to, abychom vyrostli v člověka normálního – prostě dětství je rozhodující pro to, jací budeme. Hodně, hodně, hodně, záleží na tom, jestli v dětství budete chápat svět jako bezpečné a zajímavé místo pro život – tedy, jestli budete mít normálně nastavenou citovou vazbu („niterné pocity, které získává dítě ve vztahu k matce“), nebo ne. Když to tak totiž není vznikají první patologické vazby – pak se stane, že dětské oči vidí svět jinak, jako místo nebezpečné, chaotické, kde je potřeba být neustále ve střehu, mít se před ostatními na pozoru – výsledkem je „trvalá útočnost“ nebo naopak „zmrznutí, či vypálení duševních možností“.
Pan Koukolík se pak v této publikaci docela podrobně zabývá tím, jak moc může být člověk „postižený“ („nepovedený“, „zmrzačený“ – ale – ne nemocný) v citové (a tedy i hodnotové - morální) oblasti (pozor, ne v intelektuální) – zastává tezi, že v současné době čelíme (v souvislosti se současným vývojem společnosti, kam a jak se ubírá) v nenápadných a často obtížně rozlišitelných podobách, přímo epidemii deprivantství! A tak se nemůžeme pak ani divit jejich rostoucímu vlivu na společenské instituce, kulturu, veřejné mínění, prostě na celý celospolečenský kontext – a z toho vyplývá spousta důsledků.
Ono je samozřejmě dost obtížné už jen to, stanovit, co je a není normální – vlastně ani nejde vyjádřit v tomto smyslu nějakou „absolutní“ definici – že něco je nebo není absolutně správné, takže, ať chcete, nebo ne, nevyhnete se určité relativizaci (mimochodem v současnosti dost probírané téma – člověk se diví, co vše dnes může být relativní ¨) – a před přílišnou relativizací právě pan Koukolík varuje (před představou, že všechny sociokulturní skupiny je možné pochopit jen zevnitř – být jejich členem, tudíž je zvnějšku nelze ani posuzovat, a taky, že si jsou všechny „absolutně“ rovné). Pan Koukolík totiž poukazuje na to, že sice všechny společnosti, od prvopočátku, mají společné a stejné neurobiologické a vývojově psychologické základy – o tom se nelze přít, ale přesto je nelze postavit na jednu rovinu (právě ve smyslu sociokulturního relativismu) – pokud bychom totiž na to přistoupili, pak bychom pod pojem „normální“ museli zařadit např. i nacistický stát zrovna tak jako athénskou demokracii, schizofrenie by byla jen věcí dohody, nebo „sadistický vrah by jen vyjadřoval svou osobnost a právo na svobodu“, atd. ...
Člověk má ale evolučně dané, že je tvor morální – ať už chce, nebo nechce (měla by to být naše evoluční výhoda – umět rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé), a tak, když chcete uvažovat o tom, jaké chování je nebo není normální, narazíte na společensky různě nastavená kritéria rozlišování a pochopení důsledků lidských činů – tedy na morálku.
A tak jako různě rozlišujeme mezi krásou a ošklivostí (máme různé představy), nebo mezi tím, co je nám příjemné a co není, tak různě chápeme /individuálně, ale hlavně v rámci jednotlivých společenských uskupení/ i otázku toho, co ještě je možné považovat za normální jednání a co už ne.
Pokud o tom totiž začnete přemýšlet, brzy vám dojde, že je opravdu nemožné ve vztahu právě k normálnosti něco stanovit a považovat to pak za „absolutní“ a tedy, že budete prostě muset více méně relativizovat, protože samozřejmě, a tomu se nevyhnete, vždycky záleží na rozdílnosti sociokulturních skupin, a ne každou dokážete tak úplně pochopit, to je fakt.
Takže, jak z toho ven?
No, pan Koukolík říká, že samozřejmě každá společnost měla, má a bude mít svou vlastní stanovenou normalitu, a tím pádem i stanovenou svou hranici pro patologii. Historicky je dané, že lidské společnosti buďto toho byly schopny, v této oblasti rozlišit a stanovit si, co je a není normální, nebo ne – jenže pak samy sebe těžce poškozovaly, a následně většinou zanikly!
Současný vývoj společnosti, podle něj, vede k dalšímu z mezníků - ve skrytých a často obtížně rozlišitelných podobách je v současnosti deprivantství globálně na vzestupu – jako důsledek současného směřování civilizace, stačí se rozhlédnout kolem sebe, deprivanti totiž vidí, jako jediný smysl bytí - samoúčelnou moc! – jako prostředek kontroly nad lidmi a světem (úplně stačí poslechnout si, nebo přečíst každodenní zprávy).
Tahle posedlost mocí vychází z jejich potřeby absolutní kontroly nad něčím, co je pro svou složitost (a to dnešní svět je) nepředvídatelné a nekontrolovatelné – příčinou pak je (další z tezí pana Koukolíka) – „nevyvinutost, poruchy vývoje, zmrzačení nebo amputace niterného základu normality“ – tedy deformace základního celoživotního procesu, který v sobě každý člověk má (je evolučně daný – do vínku nám totiž byly mj. dány schopnosti fantazie a tvoření).
Takže pozor na iracionální rozhodnutí – ovlivněná médii, správně volenými polopravdami, jež upoutávají naši pozornost – a vytvářejí neexistující souvislosti, kombinují informace vzájemně rozporné, apod. – a to především u jedinců, jejichž citová výchova neproběhla tak, jak by měla.
A pro ty ostatní? – použije kritické myšlení jako obranu!
Mozek je nejsložitějším orgánem lidského organismu, je tvořitelem naší osobnosti, ale pozor, je také zdrojem iracionality a myšlenkových chyb .“... celý text
— alef
Vzpoura deprivantů - Nestvůry, nástroje, obrana
„Skvělý vhled, doporučuju“
— HelenBarbora
Jana Drtilová - knihy
Žánry autora
Literatura faktu Literatura česká Literatura naučná Psychologie a pedagogika
Štítky z knih
zlo psychologie poruchy chování vývojová psychologie psychické problémy psychopatologie osobnost člověka člověk - chování, etologie člověk a společnost ontogeneze
Drtilová je 1x v oblíbených.