alef přečtené 1206

Atomové návyky 2019, James Clear

Opakování je matkou moudrosti! Staré přísloví, a jak se zdá, platí dodnes. Tak by se dalo shrnout poselství této jedné z mnoha příruček osobního rozvoje. Vlastně se nezabývá ničím přelomovým – zaměřená je (jako mnoho jiných) na produktivitu a jak jí dosáhnout, přesto si myslím, že není na škodu (právě v duchu výše uvedeného přísloví) občas si některé zásady připomenout. Znám je, asi všechny, zhruba vím, jak na to, vím, že to funguje, a přesto je občas stejně nerespektuji, a taky si myslím, že je to tak správně – život se prostě nedá tak úplně nalajnovat, to ovšem nic nemění na tom, že jsou to pravidla užitečná a když něco opravdu, opravdicky chceš (moc po tom toužíš) – tak tahle metoda, věřte nebo ne, opravdu funguje! Protože, tady totiž platí ještě několik dalších starých známých přísloví: - Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá! - Co zaseješ, to sklidíš! - Trpělivost růže přináší! Pozn. Už jsem skoro jak teta Kateřina - pro ty, co znají Saturnina :-). A co to znamená v praxi? Prostě si pamatuj, že i drobné pravidelné změny v našich návycích, které nám můžou přijít třeba i nanicovaté, můžou být ve finále, pro splnění našich přání, představ, tužeb, docela podstatné – úspěch totiž často přichází po malých krůčcích, a jen zcela výjimečně nějakou dramatickou proměnou – ty se stávají totiž maximálně jednou za 10 let. Pozn. jak říká pan Chocholoušek pro ty, co znají Jáchyme, hoď ho do stroje :-). „Naučíte-li se jeden nový poznatek, nestanete se hned géniem. Zasvětíte-li však učení celý život, odměnou vám bude zásadní transformace. Každá kniha, kterou přečtete, vás nejen naučí něco nového, ale navíc vám ukáže již osvojené poznatky v novém světle.“ Jak říká pan Warren Buffett: „Tak zkrátka poznání funguje. Hromadí se jako složený úrok.“ Jinak se tomu taky říká - kumulace produktivity, a znamená to docela jednoduchou věc – stačí, když každý pracovní den splníte jeden úkol navíc, ani si toho nevšimnete, až jednoho dne překročíte kritickou mez (po dlouhé řadě malých činů) – a přijde kýžený výsledek. Takže nezapomeňte, že měřitelné výsledky často nejsou zrovna vidět (jde o opravdu dlouhou řadu malých krůčků) a neztrácejte vůli pokračovat :-). A pozor! „ Vítězové a poražení mají často ty samé cíle!“ – takže výsledek vždy záleží na zvoleném postupu. To nejzásadnější, co si z knížky asi odnáším, je pak toto připomenutí: „Když chcete změnit své chování, musíte nejdřív změnit své myšlení.“ Krok za krokem! Co stojí v cestě? (které moje návyky mi brání) Co by pomohlo dostat se do cíle? (které by naopak byly prospěšné) A teď mysli! Prober si své vzorce chování – proč jednám tak, jak jednám a co by dávalo větší smysl. A nezapomeň! – Je to tvůj život – tak se v něm musíš cítit příjemně! Takže to zas nepřeháněj, buď prostě k sobě i k svému okolí jen všímavější! Často si tak ušetříš spoustu vynaložené námahy na něco, co za to nestojí, anebo si jen ušetříš spoustu práce!... celý text

Polské Přímoří - Průvodce na cesty 2016, kolektiv autorů

Poslední kontinent 1999, Terry Pratchett

Existují chvíle, které volají po bezmyšlenkovité, hrůzou naplněné panice, a pak existují jiné chvíle, kdy je potřeba uplatnit spíš vypočítavou, uvážlivou a promyšlenou paniku_ Největším expertem na paniku co znám a návštěvníci Zeměplochy mi jistě dají za pravdu, je Mrakoplaš, úspěšně neúspěšný mág, se kterým jsem se, po nějakém čase stráveném mezi Elániovou hlídkou, opět moc ráda potkala. Mrakoplaš ze všeho nejradši nedělá NIC, tak se cítí nejbezpečněji. Potíž je totiž v tom, že jakmile začne dělat NĚCO, vždycky se to pojí s nějakým problémem, který většinou vyústí _no, začne to výše zmíněnou panikou, a pak dost často nastává apokalypsa, různých rozměrů, zaleží na tom, jak rychle dokáže z dané situace prchnout. No a právě teď prchá, jako by mu za patami hořelo! Navíc k dané pozici míří taky loď s dalšími mágy, a to, jak jistě víte, nevěstí nikdy nic dobrého! Zvlášť, když se v tu samou chvíli většině přítomných myšlenky divoce rozeběhnou a zmateně narážejí do ošklivých hrbolů představivosti … a možná by si někdo měl taky všimnout obzoru_ Ohromná černá mračna, co se tu válí po obloze už celé roky si za tu dobu vytvořila svou osobnost s pořádnou dávkou nenávisti a taky napětí _ takže to, co přichází není obyčejná bouřka _ tohle je bitva, ve které obyčejné bouřky mezi sebou bojují o prostor_“a hluboko dole _ v oku bouře, vyčnívá obklopen deštěm tak hustým, že to potenciálně nebylo nic jiného než padající oceán, poslední světadíl“. Jak jsem řekla, když je poblíž Mrakoplaš, nikdy nejde jen tak o nějaký větřík, tady mají všichni co do činění s apokalypsou, zvlášť, když se v okolí vyskytuje neobyčejně vysoká hladina volné magie. Tenhle Zeměplošský svět totiž moc dobře ví, co se stane, když se do rukou mágů dostane příliš velké množství magické síly _ není tajemstvím, že kdysi bylo množné číslo od podstatného jména „mág“ slovo „válka“. „Myslím, že je načase upevnit poklopy.“, prohlásil děkan. „My žádné poklopy nemáme.“ „Tak alespoň … kvestora a knihovníka ukliďte na nějaké bezpečné místo.“ A pak už se události začaly řítit v rychlém sledu _ až se najednou vše zastavilo _ došlo jim totiž „dopředu“ _ zem tady prudce padala hluboko dolů _což na Zeměploše není vlastně nic neobvyklého, směrů, kam může něco padat tu je podstatně víc_ takže doporučuji sebrat všechnu odvahu a jako Mrakoplaš otevřít alespoň jedno oko – bude se vám líp sledovat cesta, vlastně by se mělo říct pád, ale záleží na tom, jak se to vezme, a pak taky líp uvidíte na řádky, ubíhají rychle, je to totiž, jako vždy, pořádná jízda :-). A abych nezapomněla na knihovníka, pořád je orangutan, který většinu svého života strávil v knihovně, jen na něj nějak teď víc působí ty neustálé magické vlivy, a tak chřipka, co ho zrovna trápí nějak napadla jeho morfologické pole a zrovna teď může být opravdu čímkoliv _ „Mágové smutně zírali na to, co vypadalo jako pohodlné křeslo, které někdo z neznámých důvodů potáhl ryšavou kožešinou. _ Nemůžeme pro něj něco udělat?“ _ „Možná by byl šťastnější, kdybychom na něj hodili pár polštářů.“ Takže, kromě toho, že budete řešit různé stupně apokalypsy, nezapomeňte ani na knihovníka, při hledání, pokud možno bezpečné, léčebné kůry, hlavně dávejte pozor, abyste nedopadli, jako Rozšafín Ctibum, jeden z „oněch nešťastných lidí, jejichž prokletím je víra, že kdyby se mu podařilo získat dostatek informací o vesmíru, dávaly by nějakým způsobem smysl“ _ jeho cílem je Teorie všeho, ale nejspíš by se spokojil i s Teorií něčeho a zoufale touží alespoň po Teorii čehokoliv :-). Tak zábavnou, uklidňující, vzrušující, nervy drásající, svým zvláštním způsobem poučnou cestu (mj. a na to nesmím zapomenout, jak zacházet s umělou inteligencí), která právě nadšeně vykřikuje: „Má roztomilá Baruško! Vem mě k sobě …“ – však tu odrhovačku jistě znáte .... celý text

Dracula 1970, Bram Stoker

Postava bledá, oči neproniknutelně tmavé, dlouhé ostré nehty, a nepřehlédnutelné špičáky. Prokousne ti lehce hrdlo, živí se totiž krví! Takovou představu o upírech nám dal právě Drákula - gotický příběh o nejznámějším z upírů, který žije ve svém neudržovaném hradě v temné a daleké Transylvánii. „Milý příteli – buďte vítán v Karpatech. Netrpělivě Vás očekávám. …Váš přítel Dracula“ Dlouho mě míjel (samozřejmě jsem viděla filmová zpracování), a tak, když jsem ho objevila v e-knihách, pustila jsem se do čtení o hraběti, pro něhož byla autorovi vzorem reálná osoba krutého panovníka Vlada III. (říkalo se mu Narážeč) a jeho brutální vlády – přízvisko mu nebylo uděleno jen tak, takhle (na kůlu) totiž končila většina jeho nepřátel. Zbytek temného dějství je už autorovou fantazií. „Je předvečer svátku svatého Jiří. Víte přece, že až dnes v noci odbijí hodiny půlnoc, bude mít všechno zlo na světě volnost? Víte vůbec, kam jedete?“ Příběh vás zastihne na cestě do Transylvánie, na každém druhém řádku je spousta indicií, že s hrabětem Drákulou něco nebude tak úplně v pořádku. „Ústa, … dost krutá a s neobyčejně ostrými bílými zuby, … Nápadná byla jeho mimořádná bledost.“ Možná se vyplatí, neignorovat je! Na polorozpadlém hradě totiž zjistíš, že strach je tu na místě. „Dejte si pozor, abyste se neřízl. V tomto kraji to je nebezpečnější, než si umíte představit.“ A tak jediné, co tě může zachránit, je útěk! Jenže ani sám hrabě pekel nezůstává na svém hradě, Londýn a jedno chmurné sídlo na něj čekají a obětí začíná přibývat! Nemrtvý s nadpřirozenými schopnosti a velkou silou má dost navrch. Zabít ho, není jen tak, a tak jen doktor Van Helsing možná ví, jak na něj. „… napsal jsem svému starému příteli a učiteli, profesoru Van Helsingovi do Amsterodamu. Ten zná o záhadných nemocech víc než kdokoli jiný na světě. Požádal jsem ho, aby sem přijel …“ Začíná se hon na brutálního hraběte! „Ubohá dívka, konečně tedy došla míru. Už je konec.“ Profesor Van Helsing se ke mně obrátil a vážně poznamenal: „Nikoli, bohužel nikoli! To je pouze začátek.“ A končí se tam, kde to všechno začalo, v divoké Transylvánii. „Zámek Dracula se tyčil proti rudé obloze a v paprscích zapadajícího slunce se ostře rýsovaly kamenné kvádry jeho pobořeného cimbuří. Vinu za záhadné zmizení mrtvého muže přisoudili cikáni pochopitelně nám; mlčky se obrátili a uháněli pryč, jako by jim šlo o život.“ Příběh, složený z velké části z deníkových záznamů a taky dopisů se skládá do celku jako mozaika, není to ale nijak náročný úkon, naopak, vše do sebe lehce a logicky zapadá, strašidelný příběh plyne příjemným tempem, chvíli pádí, v duchu viktoriánské doby, dramaticky a chvíli popisně až líně vypráví. Bavilo mě to romantické střídání poloh stísněné atmosféry, akčního dramatu a poklidného ladění dopisů, s až poeticky čistým popisem ať už šlo o krásnou krajinu nebo drsné události. Tenhle příběh má své osobité kouzlo a proto je v duchu upírské terminologie ... nemrtvý? ... ale kdepak, tenhle příběh je navzdory všem upírům, stále živý! „My Sékelové máme právo být pyšní, protože v našich žilách koluje krev mnoha statečných národů, které bojovaly jako lvi o nadvládu. Sem, do míst, kde se mísily evropské rasy, přinesl ugrijský kmen z Islandu onoho bojovného ducha, který jim dali Odin a Thor a který jejich Berserkrové tak sveřepě uplatňovali nejen na pobřežích Evropy, ale i Asie a Afriky, až se tamní národy domnívaly, že na ně vtrhli sami vlkodlaci. Když dorazili sem, našli tu Huny, jejichž krvelačná zběsilost sežehla zemi jako živý oheň, takže se umírající národy domnívaly, že v jejich žilách koluje krev oněch dávných čarodějnic, které se po vyhnání ze Skythie pářily na poušti s ďábly. Pošetilci! Pošetilci!“... celý text

Medojedky 2009, Robert Ruark

Medojedky ji dobře znají – nudu z přepychu! „Všichni se navzájem titulují miláčku, nebo slaďoušku. Jakákoliv emoce se musí povinně maskovat, a pak se zaplatí tisíce dolarů psychiatrovi …“ New York je exkluzivním místem pro život, těch dobře situovaných – k snídani Martini, k obědu Bloody Mary, večer whiskey, šampaňské teče proudem průběžně – peníze taky – a ty je potřeba vydělat! Kruh se uzavírá, on podvádí ji – ona podvádí jeho – a oba tak zabíjí čas – a nudu! Následkům, Alecu, neutečeš! Myslíš, že máš vše? Možná až příliš pozdě zjistíš, že jsi ztratil obzor – perspektivu – motivaci – svobodu! Medojedky jsou pozapomenutou knížkou v mé knihovně, ležely tam dlouho, nepovšimnuty, přestože mají viditelně žlutý přebal, a taky listy mají už žlutavý nádech starého papíru, přesto, jakoby navzdory tomu, když jsem otevřela první stránku, dýchla na mě nikoliv vůně toho starého papíru, ale atmosféra! Ameriky 50-tých let. Retrospektivně jsem se s Alecem vrátila do let válečných, ovšem většinu času jsem strávila v letech po válce – v letech, s nimiž přišla prosperita a konzum (ne takový, jako dnes, ale už ho tam cítíš na sto honů) – cítíš atmosféru lehkomyslnosti a rozmařilosti, a rozmazlenosti (vyšších středních vrstev)… nevím co chci, ale když to chtějí ostatní … Alec má luxusní byt, exkluzivní ženu, zdá se, že žije blahobytný život! Ale co takhle spokojený život? Tak to ani náhodou! Tenhle životní styl totiž něco stojí! Alec má nadání, má peníze, ale taky enormní spotřebu, která s sebou nese enormní tlak! Tenhle svět opravdu není pro každýho! Musíš ho zaplatit a věřte, že tady nejde ani tak o peníze! Příběh Medojedek je příběhem částečně autobiografickým, poznáš to, zvlášť když víš, že je to Hemingwayův vrstevník – pan spisovatel a jeho alter ego Alec jsou totiž taktéž novináři, váleční veteráni, v duchu doby se létá s ostatními spisovateli na safari, protože, kdo neulovil ani jednoho lva, není am. spisovatelem, a tak vůbec mají obecně lovecké vášně … nejen, co se chudáků zvířat týká, ale taky krásných žen. Ruark má (stejně jako Hemingway, ale taky třeba Fitzgerald) takový lehký hodně příjemný styl, který mě baví. Navzdory ne zrovna příjemné Alecově životní etapě /nevíš, jak naložit dál se svým životem/ příběh se čte hodně lehce /možná díky těm hektolitrům vypitého alkoholu, jako by ho obestřel takový bezstarostný opar/. Jen pozor na tu pachuť, když se ten obláček rozplyne, a člověk vystřízliví!... celý text

Lukostřelec 2023, Paulo Coelho

V jednoduchosti se skrývá krása. Lukostřelec je minimalistickým příběhem. Do krátkého alegorického příběhu vložil autor krásnou metaforu – toho možná nejzásadnějšího v lidském životě – jeho smyslu. A to je Coelhovo životní téma – prolíná se celou jeho tvorbou – cesta za uskutečněním vlastního snu... „Jaká je to síla, která nás odvrací od pohodlí známého a nutí nás přijímat nové výzvy, i když víme, že všechna sláva tohoto světa je tak pomíjivá? _Věřím, že tento impuls můžeme nazvat hledáním smyslu života “ (Paulo Coelho) Lukostřelec přesně do tohoto Coelhova literárního plánu zapadá – na začátku byla jen letmá myšlenka (Coelho dle jeho slov z přečteného rozhovoru na webu skutečně ovládá lukostřelbu) – lukostřelce, který v extrémním soustředění napíná tětivu a pak ve chvíli, kdy vypustí šíp se to stane – moment přechodu od extrémního napětí k naprostému uvolnění ... A o tom celá tato bajka, či pohádka, je – o motivaci, která vede k rozhodnutí ve prospěch něčeho neobvyklého /možná i nepohodlného/ - o vnitřním určení, o iracionalitě rozhodnutí se kterou se musí počítat, o nutkání vystoupit z vyšlapaných cest a razit si svou vlastní /i když vede hustým trním/ ... „smyslem našeho života je to, co mu sami chceme dát“ _ „osobní příběh je jedinou povinností člověka“. Lukostřelec je příběhem o archetypech a je možná trochu sestavený jako mozaika z citátů, ale nakonec z nich vyskládáte docela pěkný obrázek. Není moc velký /je opravdu minimalistický/ a to je asi jeho předností /citáty a moudra nepřehltí – což se mi u Coelhových knížek někdy stává a pak, když „moc tlačí na pilu“ mám pocit, že sklouzává ke klišé, ale to není případ Lukostřelce, protože právě tím, že se jedná o krátký příběh k zamyšlení – splňuje přesně svůj účel/. Taky se mi líbí (celkově v Coelhových knížkách a tady to platí opravdu hodně) jak ve svých příbězích používá intertextualitu – často najdete v jeho textech odkazy na jiné jeho texty – a tady se nabízí Alchymista (který jde také za svým snem) a Lukostřelec, jako by ho maličko doplňoval ... „Člověk má vždycky podmínky k tomu, aby udělal to, o čem sní.“ _ „Jen musí poslechnout hlas svého srdce a jít za naplněním svého snu.“_„Člověk nikdy nesmí přestat snít. Sen je potravou duše_“ Možná to zní trochu jako klišé, ale když se nad tím člověk trochu zamyslí, často nám opravdu brání jen strach (když je překážek příliš, když strach používá své zastrašovací praktiky – hrubou sílu, lež, klam, vemlouvání se, nabízení náhražkových pozlátek) ... „Strach lže a ty mu věříš.“ _ „Hraje s námi nečestnou hru, ve které už po staletí vyhrává.“ (Friedrich Nietzsche)... celý text

Frankenstein 2008, Mary Wollstonecraft Shelley

Existují věci, které jsou za hranicí – lidského chápání. A které autoři gotických románů dovedou umně zformovat. Z nezkrocené fantazie tak vznikne hrůzostrašný příběh – jako je tento notoricky známý o Frankensteinovi (který jsem samozřejmě už několikrát viděla v různých filmových/televizních zpracováních, ale nikdy nečetla). A bylo to docela překvapení, jak moc dobře se mi Frankenstein četl, způsob vyprávění mi perfektně sedl, hned začátek – dopisy cestovatele, mě navnadil - na dobrodružnou cestu ve stylu verneových příběhů (a ty já mám ráda) a pak už přišel na řadu pravý gotický román ___ Vypráví fantaskní příběh o souboji – racionálna s nespoutanou obrazotvorností, nesmlouvavé reality s emocemi – jako je třeba vzrušení z překračování morálních norem – tak to je příběh o Frankensteinovi! A jaký je Frankenstein? Je to děsivý sen o stvoření! Je to umělá bytost – netvor, kterého nelze včlenit do lidské společnosti. Je to lidský výtvor – experiment, který se vymkl kontrole. A tak zbývá jediné – bez soucitu svůj výtvor opustit! Jenže ON tu stále ještě je! Takže, kdo přijme odpovědnost za JEHO činy? – monstrum samo? – a nebo jeho „stvořitel“? Dříve – v době vzniku Frankensteina (mluvíme tu o sci-fi, či fantasy), ale ani dnes – v době nebývalého rozvoje AI (mluvíme tu o evoluci „strojů“), není lidstvo vůbec připravené - převzít plnou odpovědnost! ___za všechno, co stvoří! Frankenstein, to je pravý gotický román! „Nevzpomínám si ani, že bych se kdy byl chvěl strachy při vyprávění nějaké pověsti nebo že bych se bál strašidla. Temnota nijak nepůsobila na mou fantazii a hřbitov byl pro mě pouze místem pro ukládání těl, z nichž život vyprchal a která se ze sídla síly a krásy stala potravou červů “ Ale taky skoro filozofický text _ o morálce, emocích, realitě, racionalitě, a boji dobra se zlem! „Často jsem se ptával sám sebe, odkud vlastně pramení podstata života.“ „Trpký osten výčitek nepřestane jitřit mé rány, dokud je smrt navždy neuzavře.“... celý text

Eseje o lidských duších a společnosti II. 2011, Stanislav Komárek

„je dobré vědět, že v lidských dějinách je spíš pravidlem než výjimkou, že skořápky a nálepky zůstávají, ale obsahy se mezitím mění, někdy dost radikálně“ (S. Komárek) Stanislav Komárek je, jak je uvedeno výše, filozof, sociolog, antropolog, etolog, biolog _ a taky je, mj. žákem A. Portmana _ „jde o to, že zde stojíme před tajemstvím toho „sebe“, jehož vždy novým, jedinečným uskutečněním je každé jednotlivé individuum, každá samostatná živá bytost“ (A. Portman). Četla jsem různě několik jeho prací (hlavně v době studia) a čas od času si ráda od něj znovu něco přečtu (připomenu si, protože mi je jeho způsob uvažování dost blízký). Do rukou se mi tak dostaly tyto eseje, a tak jsem se do nich pustila. Stanislav Komárek se v nich na člověka a společnost dívá kulturní optikou a to, že je všestranný – viz výše – je ve výsledku velkým plusem. Jeho eseje čtivou (popularizační) formou popisují důležité fenomény lidské duše – a jejího vztahu ke společnosti a přírodě. Uvažuje totiž o deformacích lidské přirozenosti – zvažuje objektivní realitu lidské kultury a přemýšlí o jejích zákonitostech. Čtení je to spíš na pokračování, každá jednotlivá esej vás totiž donutí přemýšlet a možná pak spolu s autorem objevíte často se vyskytující absurditu lidského počínání (hlavně v společenském dění). Témat, kterým se věnuje, je hodně, tak možná jen namátkou: _o principech (společnosti) _o propletení (osudů) _o procesech (degradace) _o pocitech (degenerace) _o příznacích (intelektu) _o povaze (charisma) _o poutech (v nás) _o předobrazech (lidskosti) _o pomstě (ducha) _o pláči (Bohů) _o povaze (civilizace) _o protivenství (údělu). Ale věřte, že je toho daleko víc! Co mě zaujalo, byly třeba úvahy o kolektivním nevědomí, „které vede národy do zkázy“ (myslím, že to je téma více než aktuální – je to právě válka, která má jeden z nejhlubších dopadů na lidské chování a ovlivňuje definování morálních a etických hodnot jednotlivých společenství) a individuálním nevědomí, „které, když je správně pochopeno a je mu dán prostor, vyhmatává pro jednotlivce ten správný životní prostor“. _ (a jsme pěkně u milého Freuda a Junga :-). S vysvětlením se začíná (jak jsem psala, autor je mj. přírodovědec a etolog) u nižších organismů – nadindividuálních, jako jsou včely nebo mravenci (a to je pro mě hodně zajímavé téma, tyto myšlenky jsou často využívány v literatuře, a pokud se něco takového vyskytne, vždycky si to ráda přečtu – jako např. Mravenci od p. Webera, nebo teď mě napadá Šepot včel a jeho magický realismus) – od nich a jejich společenství (které je řízeno, zdá se právě kolektivním nevědomím, se možná máme co učit :-) – a tady je dobře vidět právě ta absurdita v našem lidském způsobu zacházení s ním :-/. _“Kolektivní nevědomí však funguje velmi dobře i u lidí, kde se vztahuje nejen na rodiny či instituce, ale třeba i na celé národy. Nemohu si odpustit příklad, který máme v sousedním Německu přímo na očích, kolektivní nevědomí tam ostatně bylo vždycky mocné (historicky každý ví – ach jo :-/). _Na jedné straně tam přechází mateřství s jeho relativní bezmocností a pečovacími instinkty z jednotlivých reálných žen na stát jako celek, který leží jako obrovská kojící samice k všeobecné dispozici (i u pavouků rodu Eresus pavoučata matku nakonec vysají) - není tedy vcelku překvapivé, že stát tohoto typu je reprezentován bezdětnou kancléřkou.“ „Na straně druhé instinkt velí dovážet v rámci „Willkommenskultur“ spolu s lidmi ze zahraničí to, čeho se v těch vlastních akutně nedostává: touhu se rozmnožovat a udržovat rodinu, neproblematickou náboženskost či představu o odlišných rolích pohlaví ve společnosti. Nejen plžům a včelám, ale i celým národům nevědomí našeptává, kudy vede cesta.“ (S. Komárek) Až tak budete hledat, ten správný prostor pro sebe, nezapomeňte, že _„když jsme příliš vtaženi do toho, co se děje ve světě kolem nás, tak si ani neuvědomujeme co se děje v našem vnitřním světě a jak se to vněm odráží. Když se ale naše pozice ve světě hroutí, _máme problémy v práci, když se mění celková hospodářská situace _ máme pocit, že jsme ve slepé uličce. Pak se všechna energie dostane do nitra a aktivuje hlubší hladiny v nevědomí a lidé začnou prožívat mimořádné zážitky, které normálně nemívají“ _pozor, to může být cesta k nespokojenosti a depresím! A ještě jedna poznámka ke kolektivnímu nevědomí _“pokud například lidé dlouhodobě vnímají politické autority jako zloděje, lháře a podvodníky, může se stát, že v příštích volbách zvítězí někdo s podobným profilem“ _to je dost nebezpečný vzorec, že! _ navíc může lehce přecházet do všech možných odvětví – činností v našich životech! _ a ještě navíc „si můžeme zvyknout na to, že je s námi manipulováno a nevědomě hledat podobné" _do dalších budoucích nejen společenských vztahů! A na závěr – ještě něco o lítosti, která je také naší přirozenou součástí _“lítost nad našimi činy a touha po jejich zpětné nápravě, patří k počinům už zcela integrované „dospělé“ mysli, která už ochutnala ze stromu poznání – toho dobrého i zlého! _k dospělosti patří, že za své činy neseme odpovědnost!“... celý text

Hudba krve 2004, Greg Bear

„Čemu tady pomáháme na svět?“ Je to vrcholný sobecký gen? DNA směřující předvést se – co dokáže. Musela někoho zlákat, aby jí dal, co potřebovala, kohokoli. "Poslouchám," řekl. ___ Vypadalo to jako zvuky. _ „Jako hudba. Srdce, všechny cévy, tření krve v tepnách a žílách.“ Jenže hudba to nebyla. Až doteď vedli normální život, a pak, jako když sfoukneš svíčku, známý svět skončil, experiment se vymkl kontrole_ V polovině knihy vás přivítá jiný svět, a rozjede se postapokalyptický příběh. Postupně, v hodně svižném sledu událostí, zjistíte, jak funguje – ten nový svět – v němž mikrokosmos objevil makrokosmos _ "Kdo jsem pro vás?" Dostal odpověď: „Otec/Matka/ Vesmír Svět-Výzva Zdroj všeho _“ Budeš tak svědkem kolapsu na kvantové úrovni _ průlomu z mikro do makroskopického světa, kde obrovské je obsaženo v maličkém _ poznáš myšlenkový vesmír _ a tam je možné všechno. Simulace. Rekonstrukce___ Otevře se obrovská mnohovrstevná knihovna plná hypotéz, a ty musíš najít, tu dobrou, která vysvětlí předešlé události, a zformuje konstrukci pro teorii , která pak vysvětlí vše _ Nečekaně dobrý příběh, ve kterém zjistíš, že vesmír možná nemá žádné podpůrné konstrukce, že se prostě jen čeká, až se objeví dobrá hypotéza! „Ten, kdo tomu pomohl na svět, byl geniální tvůrce, ale taky pěkný lajdák, když šlo o zvažování následků“_ nikdy nic už totiž nebude stejné! Tenhle příběh se mi, musím přiznat, „zažral“ hluboko do paměti, i když vlastně přesně nevím, co to znamená, zvlášť na té kvantové úrovni (paměť uložená v neuronech), zato už vím, že paměť je silně interaktivní_a to má své důsledky, navíc, pochopení je příliš komplexní, vůči nám /tvorům na makroúrovni/ příliš transcendentní_ Vlastně_ „neexistuje nic než informace“ _ „Všechny částice, všechny energie, dokonce i samotný prostor a čas nejsou v konečné fázi nic jiného než informace.“... celý text

Půlnoční knihovna 2022, Matt Haig

"Police v Půlnoční knihovně stály poklidně..." "Ale co bude s ní? Teda se mnou. Jak to s ní dopadne?" "Jak to mám vědět? Já znám jen dnešek, o dnešku toho vím hodně..." ... "Nejvíc se učíme prožitkem." A tak si to všechno musela prožít. V knihovně příležitostí dostala šanci - zjistit jak být šťastná? Najít odpověď na otázku: Proč jsi tady, Noro? Tak Noro, kdopak jsi? _chladné jezero, _černý mrak, _němá výčitka, _vyřčená lítost___ Popravdě řečeno z Nořiny trochu filozoficky existenciální cesty za poznáním možností (kterou jsem chtěla číst) se vyklubala spíš trochu patetická spirituální pouť (skrze bolest poznáš lásku). A ta mě, přiznám se, příliš neoslovila.... celý text

Večery na slamníku 1962, Jaromír John (p)

„Snad je v tom milosrdenství přírody: Aby se nevědělo!“ Píše se rok 1914 a nejen v Čechách nastávají těžké časy – válečné časy. V úvodu to nejlíp vyjádřil sám autor ... „mocněji si uvědomujeme tragickou nemohoucnost slova, nemožnost sdělitelnosti: mentální propast mezi těmi, kteří „tam“ byli a kteří nikoliv“. Povídkový soubor je vystavěný jako puzzle – poskládáš jednotlivé dílky a máš obraz – příběhy daly dohromady příběh jeden – o nepohodlném slamníku, kde vojáci musí spát a snít o lepších časech. __“pořád se mi zdá to, že vy – drahá maminko – pečete vdolky“ __ Vzpomínky defilují jedna za druhou, jako vojáci při pochodu – domov – známí – méně známí – kamarádi – tragikomické postavy a postavičky (hudebník, hospodský, tetička, ... ), mění se situace i vypravěči, a přeci se nakonec vše spojí v jedno – Varování! Evropou prochází válka a její řádění má dalekosáhlé následky. Vypráví se vždy večer – před usnutím – o zármutku nad ztrátou kamaráda, domova, o hladu, o zimě, o všech krutostech války. Vypráví ti, co TAM byli, vypráví o snech, co TAM snili – a tak všechno to vyprávění má v sobě smutek i radost! PS: Povídky jsou, tak trochu švejkovsky laděné, a tak je dobré být alespoň trochu momentálně naladěný na podobnou notu (a možná taky, dát si se čtením na čas, nečíst najednou, ale příběhy si dávkovat), určitě si pak víc užijete takový ten specifický vyprávěcí způsob plný archaismů a vojenské hantýrky :-). „Šikovatel (zamyšleně): Čím jsou v civilu? Čtvrtý voják: Prodával jsem cukrdlata prosím ... Šikovatel: Tak to vidějí ani koze nerozumějí a nevytrhujou mě z těžkýho myšlení teď přestávají špásy. Pyšvejc: Já měl doma kozu bez rohů takovou mohamedánskou ... Čtvrtý voják: Kozlové nedávají mlíko ...“... celý text

Sluha dvou pánů 2009, Carlo Goldoni

Brilantně provedená – comedie dell´artt - od jednoduché milostné zápletky – skrze propletenec komických a směšných situací – k tradičnímu šťastnému vyústění milostné šarády. Tak to je Sluha dvou pánů - aneb temperamentní komedie o třech dějstvích a stále živý příběh. „Tak já vám řeknu pravdu já se přiznám. Všichni jsme lidé chybující.“ A takhle to začíná – jedním „omylem“, jak tvrdí Truffaldino, je to totiž právě on, náš milý, dost svérázný až vypočítavý, věčně hladový, trochu pošetilý a všemi mastmi mazaný sluha. A má ještě spoustu dalších vynikajících vlastností ___ do jejich výčtu nesmíme zapomenout přidat, ještě že je poněkud zapomětlivý – katastrofu, z toho vyplývající můžete tušit od samého začátku, teda minimálně od té chvíle, kdy zjistíte že slouží dvěma pánům /a to ještě ani neví, že jedním z nich je žena/. Truffaldino, který všechno poplete, zaplete a zauzluje, se tak dostane (a spolu s ním i všichni aktéři jedné milostné taškařice) do situace, ze které zdá se, není cesta ven. Ale protože tyhle komedie vždycky dobře končí, čeká vás „jen“ dobrá zábava – vtipná situační komedie, která i „na papíře“ dokáže hodně (a že je vážně dobrá – o tom svědčí nespočetně divadelních zpracování, vč. pro mě nezapomenutelného Truffaldina od pana Donutila). Tak „jen do toho, jaképak upejpání.“ "TRUFFALDINO: No tak, vždyť o nic nejde. Budeme všichni spokojení, dej sem dopis a až se vrátím s odpovědí, tak to dokončíme. SMERALDINA: Tady je. (Podá mu dopis.) TRUFFALDINO: Víš, co je v něm? SMERALDINA: Právě, že nevím. Ale moc ráda bych to věděla. TRUFFALDINO: Ještě aby to byla nějaká nepříjemnost – a já za něj pak dostanu přes hubu. SMERALDINA: Kdopak to ví? Milostné psaníčko to asi sotva bude. TRUFFALDINO: Abych nepřišel zbytečně k úrazu. Když nevím, co v něm je, tak tam s ním nepůjdu. SMERALDINA: Což o to, otevřít by to šlo – ale jak to pak zase zavřít? TRUFFALDINO: To už nech na mně. Zalepovat otevřené dopisy, to je moje. A nikdo nepozná ani tohle – SMERALDINA: Tak ho otevřem! TRUFFALDINO: Umíš číst? SMERALDINA: Trošku. Ale ty umíš dobře, viď? TRUFFALDINO: Taky trošku. SMERALDINA: Tak se na to podíváme. TRUFFALDINO: Otevírat se musí opatrně – (Utrhne kus dopisu.) SMERALDINA: Podívej, cos to proved! TRUFFALDINO: Maličkost – to se zase spraví. Já mám na to patent. Tak koukni, už je otevřený. SMERALDINA: Tak čti! TRUFFALDINO: Přečti to radši ty. Ty znáš ruku své slečny líp než já. SMERALDINA (prohlíží si dopis): Abych řekla pravdu, nepřečtu z toho ani bé. TRUFFALDINO: To je náhodička. Já taky ne. SMERALDINA: Tak nač jsme ho otvírali?"... celý text

Anatomie rodu 2023, Simon Mawer

Někdy může být dost šokující, nakolik se věci přirozeným během života promění _ _ a tak se zdá, že to jsou většinou životní náhody, co hýbe lidskými osudy, prostě se toho, třeba i za pár měsíců, může stát hodně ... „námořník totiž na moři tráví spoustu dní“ ... přihodit se pak může opravdu ledacos, zvlášť, když komunikační kanály na přelomu 19. a 20. století byly, řekněme dost omezené, spíš žádné, prostě, když vám někdo zmizel z očí, nevěděli jste většinou o něm vůbec nic, pokud jste nepotkali někoho, kdo dotyčného třeba někde zahlédl, možná několik strohých úředních záznamů by mohlo vydat svědectví, ovšem o konkrétním lidském osudu vám nic moc neřekly, dokud se dotyčný nevrátil domů, nebo nezmizel navždy – můžete, pokud si na to troufnete, jen spekulovat. A přesně to udělal Simon Mawer – vzal několik strohých úředních záznamů, pár starých fotografií a rodinných historek a dal se do psaní – to tedy stálo na začátku – spíš jen tušený, než skutečný příběh, který se začíná tam, kde se nejspíš opravdu začal – kdesi na blátivém pobřeží Britských ostrovů, odkud se (někdy v druhé polovině 19. stol.) jen tak nedostaneš, většina zdejších na to totiž nemá dost sil, a tak se jen zcela výjimečně stane, že se to někomu podaří. A přeci se to stalo a jednoho z dávných předků pana spisovatele přivítal studený východní Londýn – náhody se daly do pohybu – mlha nad domy, všudypřítomný kouř, přelidněné uličky, páchnoucí doky – místo, kde by mohl Abraham začít „psát“ historii své rodiny – kdyby psát uměl! Život v této části Londýna nebyl o moc jednodušší než na pobřeží, i tady se ze všech koutů ozývala všudypřítomná bída – ale oni přežili – bídu, i velkou válku, a pak i tu druhou, světovou – tohle je totiž houževnatá rodina Příběhy Simona Mawera mám ráda, jeho styl psaní mi sedne. Přečetla jsem několik jeho knížek (Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík, ) a všechny mají něco společného, totiž, jsou postavené na nějakém historickém faktu, inspirované historickou osobností, nebo událostí – to ostatní je pak fikce, autorova fantazie. Podobně píší i některé známé české autorky (které taky ráda čtu) – hned jsem si vzpomněla na Karin Lednickou a její Životice /dokumentární kronika jedné historické události propojená s alternativním příběhem kde platí, že zrovna tak by to mohlo být/, nebo /trochu jinak/ Kateřina Tučková a její Žítkovské bohyně /doplněné dobovými záznamy výslechů STB/ - kde, v obou případech, se spíš bojíte – že zrovna tak to opravdu mohlo být! U Anatomie rodu je to pak taky víc patrné než u jiných Mawerových knížek /historická fakta, dávné skutečně zaznamenané události, skutečně žijící lidé/, fakta, která, když poskládáte do příběhu, vše mohlo být ve skutečnosti úplně jinak – jenže tady mají hlavní slovo Mawerovy skuteční předci – tedy i ústně předávaný rodinný příběh, který dělá tuto alternativní kroniku rodiny autentičtější, zvlášť, když je přímo v textu doplněná o skutečné záznamy, a také o pár skutečných fotografií. Vlastně to tak nějak klidně mohlo být!... celý text

Anna Karenina I 1922, Lev Nikolajevič Tolstoj

„Anna byla rozkošná ve svých jednoduchých černých šatech, rozkošné byly i její oblé paže s náramky, rozkošná byla pružná šíje se šňůrou perel, kadeřavé vlasy zcuchaného účesu, svižně graciézní pohyby malých nohou a rukou. Rozkošná byla i ta spanilá tvář ve svém oživení, ale v jejím rozkošném půvabu bylo cosi děsivého ...“ Krásná je ta padlá žena – zprvu dodržuje společenské normy a zdá se, že jí nic nechybí – až na lásku, protože citově chladný muž nenabízí nic, a tak se musí rozhodnout mezi vášní a láskou a vědomím povinnosti, když pak láska zvítězí, je z ní (jen na malou chvíli) – šťastná žena. Jak se totiž zdá, to nejčistší musí být potrestáno, za oddání se lásce, za to, že se „povzneslo“ – vysoko nad průměr zdejšího života. Příběh Anny je společenským románem – čas v něm plyne přirozeně, jak hrdinové prostě žijí a naplňují své osudy, je ale taky psychologickým románem – a tak se jejich pohnutky, myšlenky, činy a hlavně důsledky jejich činů, proplétají a společně spějí k dramatickému okamžiku. Autor ve svém příběhu o rodinném štěstí, o vzestupu a pádu jedné okouzlující mladé ženy, odhalil kromě příběhu samotného, opravdu monumentální obraz celé velké epochy ruské společnosti, jiné než je ta dnešní, a přece v něčem podobné (ty společné geny se prostě nezapřou) ___ Je smutnou pravdou (a to dřív i dnes), že celá ta „vyšší“? ruská společnost (jak ji důkladně popsal pan Tolstoj) nemá žádné ušlechtilé zájmy a ani nehledá žádný rozumný smysl života, ale jen se honí slepě za požitky – oslněná (nechce vidět a slyšet) tím zlatým pozlátkem! A ta „nižší“? ___ té asi opravdu nezbývá, pro všechnu tu starost o pouhé přežití, než na všechno ostatní rezignovat. Je to příběh, který, jak píše níže MíšaS., pasuje na každou dobu ___... celý text

Saharou a pralesem 1956, František Alexander Elstner

„Afrika má jednoduchý jídelní lístek, ale pravděpodobně zdravější. Vaří tam kuchař ze všech nejlepší: hlad.“ Nebyla to snadná cesta, pečlivé přípravy byly podmínkou úspěchu! A pak přišla ta radostná zpráva, je krásný den – tři dny před startem a účastníkům nastaly horké chvíle – je potřeba rozloučit se s domovem___ – Praha – Paříž – Marseille – Alžír – JEDEME! Polykat kilometry je nezbytnou podmínkou – cestou uvidíš zemský ráj, ale taky se na skok zastavíš ve středověku – zapátráš v minulosti černého kontinentu. Začala se dobrodružná pouť malého automobilu – plná těžkých zkoušek, radostných očekávání i milých setkání – pak další nesnáze – ale Minor stále jede! Směr pod obratník Raka – střídají se písek a vedro, palmy a pralesy – lvi, gazely a žirafy! Minor a jeho posádka odvedli dobrý výkon! Skrz africkou step – napříč Saharou, okolo Guinejského zálivu ___ další a další kilometry ___ „Kam jedete v tom horku?“ „Na rovník.“ „Ukažte nám motor? Jen dva válce? Copak to je vůbec možné?“ --- „Končí další den “ A pak už hurá domů – na polici se tísní hliněné sošky, na zemi odpočívají marocké koberce, a v hlavě víří zaprášené vzpomínky na daleký, exotický svět. Pan Elstner procestoval opravdu velký kus světa a na svých výpravách propagoval čs. automobily, které se tak s ním dostaly na Balkán, do Afriky, Severní Ameriky, nebo Mexika, vypravil se i do Ameriky jižní – všude přitom fotografoval, natáčel a pak o svých cestách poutavě psal. Perokresby – mapky provázející text byly zajímavým zpestřením, bavily mě. Černobílé fotografie na konci pak byly příjemnou nostalgickou tečkou. Mě tyhle retro cestovatelské deníky baví, možná víc než ty současné – je to takový závan starých časů, a připomenutí se, starých pořádků – což leckdy vyznívá tak poeticky, až se chce říct, kdy svět byl ještě v pořádku :-), no to víte, že nebyl, byrokracie tehdy bujela minimálně stejně jako dnes, možná ještě víc, vycestovat rozhodně bylo těžší, ale čas, zdá se, jako by tehdy plynul pomaleji, svět byl celý takový pomalejší – a to by se mi asi líbilo :-). Prostě byl to příjemný zážitek!... celý text

Kdyby Ogden uměl česky 2013, Ogden Nash

KDYBY OGDEN UMĚL ČESKY, tak třeba ta o termitovi by vypadala úplně stejně hezky, i v češtině, krásně ztřeštěně, nonsensově praštěně :-) ___ „Praotec termit se zavrtal do prken a našel pamlsek pod jejich povrchem. Jinak by dneska sestřenka Madla podlahou v předsíni nepropadla.“ Nemůžu říct, že bych Ogdenově poezii přímo propadla, ale musím přiznat, že ta zvláštní hra fantazie na úrodnou půdu přeci jen dopadla. Nonsensové jazykové hrátky, jež zdály se mi zpočátku značně nelogické, po druhém čtení, přeci jen, usoudila jsem, že jsou až harmonicky poetické. Absurdita není nesmyslnost, totiž, když se dobře podíváte, uvidíte grotesknost a hravost. Skrytý smysl nesmyslu mě baví, a tak přeji Ogdenovi a jeho rýmům pevné zdraví. Pod podlahu, aby nezapadly, nezbyly z nich jen cucky, hadry. Byla by to opravdu škoda, mezi Ogdenovými rýmy totiž panuje pravá svoboda slova.... celý text

Stručné dějiny Hnutí 2018, Petra Hůlová

„zatímco klientům vyprávím dost z nich nepřítomně čumí do zdi nebo do oken s průhledem na dvůr, co je nově osázený okrasnými třešněmi (podle bzukotu včel bych ani já nepoznala, že jsou stejně jako ty třešně umělé)“ Vítejte v dystopickém světě, vládne tu Hnutí (Instituce tu je nade vším, jak už to tak v dystopických světech bývá) – „možná neříkáme všechno, ale obvinit nás ze lži nejde, a o zbytek se postarají naše právničky“ – a tak radikálně feministické Hnutí slaví úspěch – když starosvětu ubalilo pořádnou facku. Ovšem někdo přeci jen stojí proti - Stráž mužskosti – „zdravým úsudkem je s žádnou léčbou nezačínat!“ - a oni moc dobře vědí, proč. Začalo to tím, že válku nechtěl nikdo – a tak se dokázalo Hnutí prosadit (diskurz dokázal kličkovat tak, že mu hrál do karet) - vzhled, zrovna tak jako vzdělání, vám tu byly k ničemu - „moje sekční šefová prodavačkou v uzeninách (kdysi za starosvěta) skutečně byla“ __ I pokračování příběhu, se zdálo celkem nevinné, možná dokonce až naopak - „malé dívky se mají dívat, a ne se dívat, jak se někdo dívá na ně a na jejich matky, a jak se jejich matky zhusta víc než na ten pohled ven soustředí na to, jestli jsou dostatečně sexy“ - jenže (jak už to tak v lidských dějinách bývá a díváno se optikou současných starosvětských „me too“ hnutí) se to zvrtlo – a než se stačíte rozkoukat, už jen valíte oči, na to, co se to děje --- --- kdy se ideál Myšlenky („Mami, proč je ta paní nahatá?“ – „proč plné prsy v miniaturní podprsence byly reklamou na arašídy, bylinkové máslo nebo lakýrnické potřeby“?) se ztrácí ve vulgaritách! A tak není se co divit (zkušenosti s tím lidé mají nejen ve starosvětě, ale vlastně už od úplného pravěku), že se původní příběh pokřiví – „za pragmatickým účelem manipulace, glorifikace a vysvětlení společenského obratu“ – jednoduše řečeno, co se nehodí do krámu se vynechá nebo pozmění! A tak se stalo, že jsou muži pohnáni k léčbě – a nestačí jen povrchová léčba, ta je, jak říká sekční šéfova „na hovno“ – jen kosmetické změny ve smyslu slušného chován prostě nestačily – na řadě je hlubinná změna osobnosti - vítejte v novosvětě – v dystopické budoucnosti, ze které vás bude mrazit ___IDEA tu spojuje všechny! Práce (žen) pro Instituci je dobrovolná, pobyt (mužů) více méně dobrovolný taky --- _a pak se objeví dopis, co začíná: „Milá mami“ --- dopis klienta č. 345 --- „celý život tě (táta) podváděl, a tys s ním přesto zůstala. Proč?“--- končí: „Tvůj milovaný Libor“. Víte, co bylo (z našeho pohledu „je“) největší chybou starosvěta? - „neschopnost domýšlet věci do důsledku!“ – a tak se to stalo (a obávám se, že přesně to má lidstvo v genech a ani žádný další novosvět se tomu nevyhne) --- Všechny -ismy- začínají pěknými myšlenkami – „končí terorem, chaosem, poklesem životní úrovně a nakonec zparchantěním samotného ideálu, který zkapal na ztrátu důvěryhodnosti“. Příběh, tak, jak je vyprávěn (monolog hlavní hrdinky), mi připomněl (četla jsem v loňském roce) Ishigurův příběh Neopouštěj mě – stejné schéma vyprávění, stejně pečlivě promyšlený dystopický svět, přes drsný obsah odvyprávěný lehce nostalgickým tónem s filozofickým podtextem, v komentářích je tu taky připomínaná Země žen, souhlasím s komentářem „los“, že tohle je její o dost drsnější a o dost vulgárnější verze, ale při čtení mi na mysl přicházel ještě úplně jiný příběh, a to Stepfordské paničky, totiž, z toho, proč jsem si na ně vzpomněla mě spíš mrazí v kontextu toho příběhu – muž gentleman tu totiž, stejně jako v příběhu Stepfordských nabývá úplně jiného zvráceného významu. Petra Hůlová je výborná spisovatelka (proto se přidávám k těm, co mrzí poměrně nízké hodnocení jejích příběhů, jsou totiž rozmanité a za mě se vždy jedná o zajímavá (až exotická) témata, standardem je, že jsou dobře promyšlená – to se dá říct, že je přímo její vizitka! Výsledkem je, že je příběh natolik autentický – odkazující k naší lidské minulosti, současnosti i tušené budoucnosti, že vám z toho, když domýšlíte důsledky, není zrovna nejlíp, chvílemi musíte přesvědčit sami sebe, že je to „jen“ fikce, dystopie, „jen“ možný svět --- „základem je ochota pracovat sám na sobě. Opakem jsou zpovědi klientů plné výčitek (vůči Instituci, Hnutí a novosvětu obecně), ublížené nářky plné sebelítosti (o několik bodů snižují hodnocení) nebo dlouhé eseje plné nepochopení, kdy se klienti dožadují porna, snížení dávek medikamentů nebo noci s novickou. To, když si její velkorysou nabídku, že je jim k dispozici „vždy a ke všemu“, mylně vykládají jako nějaký starosvětský návrh.“ „Chce se tu po vás, abyste se bez výjimky podřídil výchovnému programu,“ „Ptala jsem se hned v prvních pár dnech, za jakých okolností je možné užívat elektrický obušek “ „Vycepujeme vás jako čokly,“ chtěla bych okřiknout svoji přidělenou skupinku (vzhledem k úspěšnosti mého semináře mi někdy kolegyně přenechávají své komplikovanější případy),“ A co láska? Co myslíte, zmizela ze světa?... celý text

Idiot 1968, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

„Nechápu, jak možno přijít ke stromu a necítit štěstí, že ho vidíš. Mluvit s člověkem a nebýt šťastný za to, že ho miluješ.“ Láska k lidem – nezištná a nesobecká tu svádí boj s pýchou – cynickou svůdkyní, zlem v nás, které nesnese kritiku. Příběh Idiota je příběhem upřímného a bezelstného člověka, je laskavý, pokorný, obětavý, dobrosrdečný, a ve všem svém konání naprosto přirozený (s pokorou a úctou přijímá dary, s důstojností čelí ostudě) – a tak si získává lidi. V podstatě hned od začátku je jasné o co panu Dostojevskému v příběhu jde (mimochodem, patří to ke všem jeho příběhům) – alfou i omegou je totiž vztah k druhým lidem. Lidé v jeho příbězích jsou vždycky nějak v rozporu – ve vztahu k hodnotám, společenským normám, prostě k sobě navzájem. A pan Dostojevský je zkoumá pečlivě – především všechny ty krajní meze lidského chování a lidských osudů – a hledá odpovědi. Řešení pak nachází vždycky uvnitř! Uvnitř v člověku – v jeho mysli - hlavní slovo tu má totiž intuice – vnitřní hlas. Důležité je vždy jen to, co je v člověku, a proto kníže Miškin – člověk s velkým srdcem plným vášní – upřímně věří – v dobro člověka! Číst Dostojevského příběhy je náročná disciplína - pro mě krásně náročná! Jsou opravdu mnohovrstevné, a jak píše kap66, jsou jak ohromná hromada písku s mnoha třpytivými oblázky, které prosít a najít všechny nejspíš není v lidských silách, ale víte co, někdy stačí napoprvé i jen jeden - krásný oblázek, který objevíte, totiž, při každém dalším čtení /prosívání/ určitě přibydou další a další - číst pana Dostojevského vnímám totiž jako takovou celoživotní záležitost, přehrabat celou hromadu písku najednou by mě určitě nebavilo, ale občas si k tomu pískovišti sednout a objevit pěkný kamínek to už je jiná - já se na to rozšiřování sbírky vždycky těším :-) --- a někdy to je třeba jen věta, a někdy celá myšlenka ___ „iluze naplnění smyslu života je tou nejpravdivější, kterou člověk kdy vymyslel“ --- „já před nimi nic neskrýval“ (kníže Miškin).... celý text

Dobrodružství Sherlocka Holmese 1997, Arthur Conan Doyle

Je to ten poslední člověk na světě, který by někomu dovolil, aby omezoval jeho svobodu, má zamyšlený pohled, pánovité egocentrické chování a vládne vysoce nadprůměrnými schopnostmi své mysli,. Přidejte k tomu ještě patologickou drogovou závislost a mozek, který se vzpírá ustrnutí „dejte mi problémy, dejte mi ty nejzáhadnější kryptogramy“ dejte mu ty nejsložitější analýzy k řešení a bude ve svém živlu. Úvahy jeho geniální mysli směřují od následků k prvotním příčinám, což mu umožňuje rozluštit každou záhadu. Koktejl všech jeho geniálních predispozic a devastujících návyků ho pak předurčuje být tím nejschopnějším a nejslavnějším detektivem všech dob – a všichni ho jistě dobře znáte :-). Čas od času se ráda mrknu do mlhami zahaleného Londýna, na Baker Street, ale i na odlehlá typická vřesoviště, kde se často příběhy, které pan Holmes řeší, odehrávají. Baví mě, pustit se s ním a jeho přítelem Watsonem po stopách neřešitelných záhad, které čekají jen na jeho bystrou mysl --- a soubor pozorování a dedukcí, který vždy vede k cíli „z pozorování se například dozvím, že jste byl dnes ráno na poště ve Wigmore Street; dedukce však mě poučí, že jste odtamtud odeslal nějaký telegram.“ „Přesně tak! v obou případech jste trefil do černého! Přiznám se však, že mi není jasné, jak jste to mohl uhodnout. Jednal jsem z okamžitého popudu a nikomu jsem se o tom nezmiňoval.“ „Nic jednoduššího“ potutelně se usmál „je to neuvěřitelně prosté z pozorování vím, že vám na nártu ulpěl maličký kousek načervenalé hlíny. U pošty ve Wigmore Street právě rozkopali chodník a člověk se nevyhne tomu, aby do ní nešlápl. A pokud je mi známo, tak hlína s načervenalým zbarvením se v blízkém okolí nikde jinde nevyskytuje. Až sem je to pozorování. To ostatní je dedukce vím samozřejmě, že jste nepsal dopis, protože jsem celé odpoledne seděl tady naproti vám. Na vašem psacím stole vidím arch známek i štůsek korespondenčních lístků, proč byste tedy chodil na poštu? Jedině, abyste poslal telegram. Vylučte všechny ostatní faktory, a ten jediný, který zůstane, musí být pravdivý.“ A mě to prostě baví, v každém z případů, ponořit se do labyrintu faktů a dedukcí a vědět, že, jako vždy, zjistím, jak to bylo doopravdy, protože, a tím si můžete být jistí, před Holmesem žádná záhada neobstojí, vyřeší každou a vy se tak zaručeně dozvíte, co se opravdu stalo :-). „Promyslel jste to báječně,“ zvolal jsem v nelíčeném obdivu. „Je to tak dlouhý řetěz, a přece do sebe všechny jeho články skvěle zapadají.“ „Alespoň jsem se nenudil,“ odpověděl Sherlock Holmes a zívl.... celý text

Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku 2010, Karel Čapek

ONA tajemná bytost ---"je vždycky tak trochu nad věci - vždycky vypadá, jako by se blahovolně a poněkud pohrdavě snížila k tomu, že se baví". ON (rozuměj, pes) ---"si hraje celý" (kdežto ONA)---"jen tak, jako z rozmaru". Čeká vás laskavé, chytře zábavné čtení nejen pro děti. Nahlédnete do dětsky šťastného světa v němž žije pan spisovatel a spolu s ním i jeho zvířátka (on o nich často píše). Hned od prvních řádků vám bude jasné, že se u Čapků mají dobře, zvlášť kočičky a pejsci, mají je tam rádi. Tahle knížka je hlavně o soužití s nimi. Teď si ale dovolím povídat trochu víc o kočkách (viz zadání čtenářské výzvy - hledej milovníky koček), těch záhadných a svérázných tvorech. To je ONA - trochu tajemná -"Člověče, otevř mi!" - trochu estét - "a postarej se slušně o mou kočičí existenci"! "A teď hledej, hledej a najdi takové zvláštní místo. A není to ani tahle lenoška, ani tenhle polštář, co na něm spávám." "Tak co mám vlastně hledat?" "Něco mi říká, že by to mohl být tenhle prádelník, tahle postel." ON (rozuměj, pan spisovatel) - "si zatím klidně sedí u stolu, se skloněnou hlavou a stále drápe svým černým drápkem". A já se těším na každý výsledek toho jeho "drápání" :-), jenže teď už je čas, aby toho nechal, "člověče, podrbej mě mezi ušima!"... celý text