Něco se tu, se zatajeným dechem, skrylo pod povrchem, totiž, skoro hmatatelně cítíš, že v tom všem je něco víc a s napětím sleduješ, kde se ta tajemná věc schovává …
Celé to funguje jako film, co se ti odvíjí před vnitřním zrakem, však taky vševědoucí vypravěč je okem kamery, co pečlivě skenuje okolí a vidí vše, v tom nejjemnějším rozlišení.
A takhle můžeš pozorovat jednoho nic moc kluka s nic moc jménem, co chodí na nic moc vejšku, co má ale jednu dost dobrou výhodu, totiž, dost dobrou jazzovou kapelu, … a jednu úplně obyčejnou holku, co je úplně obyčejně chytrá a úplně obyčejně hezká, a ti otevírají tuhle detektivní partii.
Kdovíproč zrovna tihle dva.
Každopádně, ve vzduchu visí cosi nepřirozeného a navzdory všem odkrytým detailům i spoustu skrytého, a tak je celkem jasné, že tady se k něčemu schyluje, i když na první dobrou se spíš zdá, že se tu vlastně nic moc neděje, jenže pak dojde k pár zcela náhodným setkáním, akorát, že možná nejsou tak úplně náhodný. A pak už to uvidíš, … ten prostor mezi světy, mezi včerejškem a dneškem a někde tam se pak vlny mysli rozhoupou a jednotlivé fragmenty příběhu se začínají spojovat, ale pozor, nikdy si nebudeš stoprocentně jistý, žes´posbíral všechny …
A přesně tohle mě pořád baví, x-tý Murakami, x-tý příběh začínající opakujícím se vzorcem (jazz, kočky a paralelní světy), a k tomu vždy nový myšlenkový experiment – takže se tu opět do sebe pustily novým originálním způsobem protichůdné síly, a z nich vznikl rozpor, co je středem zájmu pana autora.
Za mě stálý obdiv! ... za důmyslnou strukturu příběhu, kde se nic moc nedělo, a přitom se dělo všechno!... celý text
Teda Nives, co to povídáš? No jo, holt italská nátura, když se zvednou stavidla, ten proud slov už nezastaviš ...
Tenhle telefonát byl fakt dlouhej, a tys to vzala pěkně z gruntu, a taky pořádně od plic. Najednou to všechno prostě chtělo ven ... a servítky sis teda nebrala, vytáhlas spoustu kostlivců ze skříně a seprala kupu špinavého prádla.
Vážilas svá slova pečlivě, Nives? Vlastně myslím, žes je přepečlivě zvážila už dávno... sice svérázně a dost drsně, ale hlavně po svém, a pak buď jak buď, co se má stát, stane se!
Vygruntováno!
Nives tak v jednom telefonátu, v zdá se nekoordinovaném proudu slov, ze sebe shodila tíhu 30 let.
Á propos, Nives, všechny životy nemusej za každou cenu skrejvat utajenou pravdu ...
Vlastně jsem dostala víc, než jsem čekala, výběr ovlivnila ČV, název knížky a přebal zaujaly, slepice v anotaci vzbudila zvědavost, a tak jsem se těšila na víkendovou odpočinkovou jednohubku s italskými reáliemi v pozadí.
Ukázalo se ale, že Nives nabízí víc, italským stacatem, jižanskou dikcí, na čtenáře vychrlila nejen provokativní bonmoty, ale i překvapivě otevřenou a sebeironickou zpověď o životních prohrách, pádech a ubíjející osamělosti , na kterou jedna chromá slepice nestačila, a tak muselo být řečeno vše, aby i vidět v pravém světle pak bylo vše ...... celý text
Vydáš se na intelektuální výpravu na hranice lidského poznání – tam, kde se propojují vědecké spekulace s filozofickými otázkami – přemýšlet totiž budeš o povaze reality, času a lidského vědomí.
V centru příběhu stojí jedna záhadná hora a dopisy, co rozkrývají její tajemství. Ty byly prvotní motivací pro přečtení téhle knížky /ČV – kniha začínající dopisem/. V rukou máš tak kompletní přepis Haroldovy korespondence s jeho neteří Hatie, co se nakonec ukázal být detektivním pátráním rozkrývajícím tajemství hory. Tahle hora totiž narušuje naše chápání fyzikálních konstant, přemýšlet tak budeš o časoprostoru, a taky o paralelní realitě, protože tady různé verze existence koexistují a taky se ovlivňují. Při konfrontaci s takovými jevy se pak lehce dostaneš k limitům lidského poznání a k tomu, že realita by mohla být mnohovrstevná, možná víc, než si připouštíš. A ještě na něco pozor! … poznání bez pokory může být destruktivní!
Haroldova cesta vzhůru se tak stala takovou metaforou vyspělé civilizace – čím výš se hrabeš a stoupáš v pokroku, tím víc riskuješ! … že se střetneš s něčím, co tě přesahuje!
Po tomhle střetu zůstaly svítit 3 z 5* … totiž, než se děj toho horského treku rozběhne, vyžaduje od čtenáře dost trpělivosti, nepůsobí tak moc přesvědčivě, spíš místo existenciálního mrazení co bys očekával máš zpočátku pocit, jako bys ses pustil po stopách Verneových hrdinů (a to mám pana Vernea opravdu ráda, jenže tohle Verne není, jen se tak trochu tváří). Přesto má tahle knížka dost silných momentů, takže 3* jsou takovým férovým kompromisem mezi zajímavými motivy a méně přesvědčivým provedením.... celý text
Utkal jemnou síť z rádiových vln, světla a tmy a rozprostřel ji nad stránkami téhle knihy.
Takhle nějak by mohl znít autorův základní recept, ... a k němu pak přidal pár dalších magických ingrediencí, a tak stvořil příběh, co je o tom, že život pod tíhou viny přestává dávat smysl, a taky, že porozumět světu kolem sebe můžeš i jinak, můžeš ho totiž "vidět" svým srdcem.
K zemi se mezitím snášejí malé lístečky s varováním, a svět se kolem za chvíli zhroutí!
Pak se lehce může stát, že se, ani nevíš jak, ocitneš na straně zla.
V éteru to přitom stále lehce praská, rádiové vlny dál šumí ... a "mluví" něco o "pravdě", a o tom, jak je to s ní složité, jak se lehce mění, podle toho, kdo zrovna stojí za mikrofonem...
Atmosféra příběhu je taková zvláštně klidná, jako bys stál v závětří za nejtemnějšími kouty lidské historie, a tam se nečekaně potkal s vnitřní krásou. Vládne tam trochu melancholická nálada, která se zároveň trochu jakoby paradoxně proplétá s všudypřítomným napětím.
Tenhle svět ale poznáváš hlavně skrze emoce, co k tobě vysílá a skrze smysly, ... zvuky, vůně a hmat, a tak "slyšíš" šumění mořských mušlí, a "cítíš" vůni starého muzejního papíru ... a s realitou tě spojují ta neviditelná vlákna co propojují až dětsky nevinný prostor s destruktivním světem, kde duní bomby.
Poetický jazyk pak vše spojuje do série obrazů, které ti představí celý tenhle křehký a trochu magický svět ...
co mě, i když jsem to úplně nečekala, chytnul za srdce ...
"V její myslí je barva šumu jako barva moře ve dnech, kdy je hladina klidná, šedá s nádechem stříbra..."
"Světlo je teplo na tváři..."... celý text
Sladká, příjemně kořeněná vůně, téměř jí cítíš, když nespěcháš a podvolíš se tomu pomalému tempu.
Autor je Němec, a zřejmě popisuje kraj kdesi v Německu, já ale měla celou dobu, co jsem strávila na návštěvě u Liss na statku, před očima severorakouský kraj Burgenland, kraj vinic, který často navštěvuji, a popis krajiny se na něj skoro dokonale hodí, samozřejmě, pokud si uděláš čas, sjedeš z dálnice a vydáš se po okreskách mezi vinicemi a vesničkami. A to mě k tomuto hořkosladkému pomalu plynoucímu příběhu vlastně připoutalo.
Sladká vůně hrušek se line všude kolem, víno dozrává, prostě idyla ... jenže není, to zjistíš hned na začátku, že toho tady dost nehraje.
Lissin statek se stal už dřív němým svědkem spousty událostí, co se neměly nikdy stát, ale staly se...
a Liss zjišťuje, že "obrácená naruby se žít nedá" - a pak je tu ještě Sally - i když každá jinak, obě na to přijdou, že "někdy je těžké, říct to správné", navíc tím správným tónem!, protože všechno se dá špatně pochopit!
Takže, to nejdůležitější, co k návštěvě tohohle statku v pozdním létě a nastupujícím podzimu, budete potřebovat, je schopnost dívat se na věci (co se staly i co se stanou) trochu jinak. I na ty co se zdají zřejmé! Protože věřte, že nejsou ...
"vždycky můžeš víc, než si myslíš".... celý text
V tomhle světě jsou muži jen dočasnými hosty, a přítelkyně - to jsou majáky - v oceánu absurdních vztahů.
Mám ráda literární styl Báry Nesvadbové, a to přesto, že tento typ literatury nijak zvlášť nejvyhledávám, což už jsem několikrát u jejich knížek psala, Bára je prostě v tomto směru trvalou výjimkou.
Bára je totiž až chirurgicky přesná v "nastavování zrcadla" pokřiveným vztahům mezi muži a ženami, tak nějak si prostě nelže do kapsy, je pravdivá, i když to znamená, že ta pravda je možná trochu nepohodlná, že je někdy možná trochu trapná, a jindy možná i trochu směšná, takže se ti může lehce stát, že možná ani nechceš vědět všechny detaily. Jenže, a to je její další přednost, je to jasné, že tohle dočteš, protože Bára stav věcí diagnostikuje s přirozenou elegancí sobě vlastní, a to mě na jejích příbězích tolik baví.
Realita se tu rozpustila v absurdnu... ale právě proto o to víc křičí a bije do očí.
Bářino literární alter ego Karla, zase pořádně zabředla do osidel lásky, a dost jí to semlelo, naštěstí majáky na rozbouřeném pobřeží věrně plní svou léty ověřenou funkci, navádí k pevnině, k pevné půdě pod nohama ;-).... celý text
Vzduch tu voní medem – ochutnáváš nadšeně slova, jak medová sousta, takže snadno zapomeneš, že občas může přijít i žihadlo – a ta stopa jedu v krvi pak putuje až k srdci …
Úlice proti své vůli uvízly v absurdním záhybu dějin, co se mu říká válka. Je to jako nemoc, co rozežírá vnitřnosti, až se ti v nitru rozevře propast. Snažíš se usilovně odvrátit zrak a snažíš se žít, jako by se nic nedělo, jenže to svinstvo bují všude kolem. Hluboko v srdci tak cítíš chlad, ale možná tam je ještě něco – ten jed, co ti koluje v žilách, vyplavil na povrch ještě …vztek?
Tady zůstalo pramálo něhy! A z duše se stal prázdný dům – zpustlá zahrada ...
„Je to rychlé, jako když padá hvězda – třpyt na obloze následovaný temnotou – v níž nemá smysl vyslovovat žádná přání.“
Tohle bylo hodně silné – a syrové. Válka tu není kulisou příběhu, ale válka je nemocí, co se nedá ignorovat, i když se o to zoufale snažíš, před očima máš stále obraz zpustlé zahrady – zpustlélo těla v němž proudí jed, a skrze něj, skrze fyzická těla opotřebovaná, opovrhovaná, nenáviděná, jalová, k ničemu, nás autorka zručně posouvá z fyzické do morální roviny – vezme nám čtenářům poslední naději a nechá nás stát ve tmě – kde žádná přání už nedávají smysl – kde už není nic – jen pravda – a taky ten potlačený vztek co ztuhnul v chlad, a zbytky něhy, co visí jen na tenkém vláknu příčetnosti …... celý text
Letošní první literární překvapení, v tom nejlepším slova smyslu, totiž, tohle mi opravdu sedlo - příběh konvertitky, jako dobový výjev, co zachycuje živý obraz středověku, jako historická rekonstrukce, co pracuje s autentickými fakty, co navíc kombinuje s vědecky pojatou fantazií. A tak se ti před očima začne odvíjet tragická odysseia na jejímž počátku stojí nález artefaktu ... a shakespearovská láska, co svedla dohromady mladého Žida a vzdělanou přísně křesťansky vedenou mladičkou šlechtičnu.
Řekli byste nestárnoucí a trochu otřepané, jenže tady jsou ta fakta, takhle nějak to asi opravdu muselo byt, Vigdis totiž skutečně chodila po téhle zemi, ... plná odhodlání i strachu ... navzdory všemu a všem?
Kdo ví!
Každopádně středověký svět byl dost nebezpečným místem, kde přežít bylo spíš věcí životní loterie a šťastné náhody než čímkoliv jiným. Taky je od samého začátku dost jasné, že tenhle příběh nebude mít šťastný konec. Však taky tragické následky všech "špatných" rozhodnutí pociťuješ, spolu s hrdiny, téměř okamžitě - tady platí, že každá akce má svou okamžitou reakci, každý čin dalekosáhlé následky.
Atmosféra je od samého počátku nabitá napětím, jedna tragická událost střídá druhou, skládáš je spolu s vypravěčem do skoro detektivního příběhu.
A tenhle vypravěč je skutečný profík, ví co dělá, pracuje s pečlivě zpracovanými poznatky a zároveň sám osobně podstupuje cestu, po níž kráčela historie - zkoumá terén, prostředí, a všechny své poznatky hned dává čtenáři k dispozici, každý detail přitom pečlivě zasazuje do mozaiky, až příběh historií dávno zapomenutých milenců ... ožívá!... celý text
Útesy Kerry Head vytvořily scénu, co je stejně tak krásná, jako krutá ... a přesně tady se to všechno děje ... "ta situace je najednou úplně skutečná..." a Micheál prostě musí jít a vyřešit ji ... svést svůj vnitřní boj mezi rodinným "dědictvím" a touhou žít svůj život, a tak se pro něj staly ty drsné útesy vězením a útočištěm zároveň.
Atmosféra je hutná, že by se dala krájet, a zároveň taková zpomalená, drží si takový skoro lenivý rytmus a z něj ho nevytrhnou ani zdejší návštěvníci, ... jejich záměry totiž nešokují, jak by se možná dalo čekat, vše se ale děje spíš v atmosféře jakési otupělosti, žádné emocionální výbuchy, jen neslyšně tichá bolest, co přináší vzpomínky na minulost.
Micheálův život plyne monotónně, cítíš spoustu pochybností, co vyvstávají z jeho existenciální výpovědi (úsporným stylem podané).
Pokud máš právě takové knížky, s melancholickou atmosférou rád, bude to přesně to pravé, mně ale Micheálův příběh tak úplně nesedl, cítila jsem spíš něco, jako otupělost, co vypadala ( i když vím, že nebyla) skoro jako lhostejnost, nemohla jsem se tak zbavit dojmu, jakoby mě Micheál klamal, jenže, když se nedáš ošálit, najdeš za tím vším spíš urputnost, a pak tam najdeš i hloubku, co možná hledáš...
"Micheála zajímají dávné příběhy, takové, co sahají hlouběji do minulosti než sahají vzpomínky, takové, co se vytratily z obecného povědomí."... celý text
"Nikdy v životě jsem neviděla tolik hvězd ... oči se mi naplnily tou neskutečnou krásou ..."
Hvězdné nebe nad šumavskými hvozdy bez světelného smogu, jo! Je to nádhera!
Jenže tady je něco jinak, to cítíš hned od začátku.
Zdá se, že Šumava se tu hemží beztělci, dvoudušníky, nekřtěňátky a jinými zbloudilými dušemi. A nebo za to může ta vysokoprocentní lihovina v placatce? Pak je totiž obhajitelné, že vidíš bludičky na každém kroku :-).
Podle pověr a legend se jedná o oblast někde mezi Horní Planou a Starou Hutí, což vyplývá i z výpovědí přeživších.
Šumavu pak najednou vidíš trochu jinak, jako posvátné a dost děsivé místo. Atmosféra se autorce opravdu povedla, skoro cítíš ledový chlad šumavských slatí a kluzkého bahna a z něj vycházející beznaděj a strach - cítíš mokro v botách a jak se boří do rašeliny, ale hlavně cítíš všudepřítomnou vinu - ze selhání. S ní se musíš vypořádat. Ale ještě předtím tě čeká jiný těžký úkol, poznat, co je skutečnost.
Musím uznat, že si autorka pro svůj příběh vybrala opravdu unikátní prostor, génius loci tohoto místa přímo navádí k magickým hrátkám, navíc, Šumava, mýty opředená, ti není jen kulisou pro detektivní příběh, ale magickým hluboce spirituálním a těžce uchopitelným nepřítelem.
Tady tě pak nepřekvapí bludičky, co nejsou zrovna pohádkové bytosti, i když ani ty bys uprostřed šumavských hvozdů nechtěl potkat, ale pořádné bestie - zbloudilé duše, v nichž se nakupila všechna špatná rozhodnutí.
A tak balancuješ někde mezi mysteriózním thrillerem, ale na to je to málo thrillerové, a noirem, ale na to je to zase až moc pohádkové. Směs žánrů je to opravdu pestrá, vlastně je tu tak trochu všeho moc, ale i tak jsem si to užila, když totiž pominete skoro pohádkový look, leccos se tím objasňuje, ale pak mi tu zas nějak přebývaly ty "zelené mozky" a vlastně i ty historické vojenské uniformy., prostě všeho bylo trochu moc, a pak už to působilo přeplácaně, moc pohádky, moc krutostí, moc reality... šumavské bahno tak udusilo i 2 z 5*.... celý text
Chce "čistou", ale miluje "hříšnou" ... a tohle snést je pro romantického hrdinu prostě příliš, a tak se střídají teatrální výstupy, kdy ON klečí na kolenou s výstupy, kdy JÍ veřejně ponižuje ...
Moje středoškolská mysl se kdysi dávno setkala s Dámou s kaméliemi a knížku jsem tehdy nedočetla. Když jsem letos procházela novou ČV, Dáma se ke mně opět obloukem vrátila. A tak jsem konečně zjistila, proč tento příběh nemůže mít šťastný konec.
Tenkrát jsem nedočetla, k Armandovi a Markétě si nedokázala vytvořit takové pouto jako u jiných romantických příběhů jako třeba od pana Stendhala a pod. Markéta mi přišla afektovaná a Armando mi pil krev svou ublížeností, nedokázala jsem se tak vcítit do jejich trápení.
Viděno dnešní optikou mění se přecitlivělá kurtizána konečně na tragickou hrdinku uvízlou v pasti společenského systému.
Najednou vidíš ty opravdové emoce, takové, co si opravdová metresa dovolit nemůže ... vidíš totiž odkrytou krutou realitu...
Armando je sice stále otravným žárlivcem, ale najednou máš pro něj víc pochopení :-), protože vidíš tu "slušnou morálku", co mrknutím oka ničí lidské štěstí, no a pak už vidíš i tu nadčasovost... a pak už to není tolik patetické (i když trochu pořád je), ale spíš smutné.
Dát druhou šanci se vyplatilo, byl to nečekaně příjemný zážitek, romanticky rozervaný a kupodivu, zdá se, pravdivý střet mezi tím, co chceš a co musíš!
Chceš milovat?
Budeš i nenávidět.
Cítíš sobeckou touhu?
Budeš i nesobecky jednat ...
"Díval jsem se za ní a cítil jsem jak ji nekonečně zbožňuji a zároveň jak hluboce jí pohrdám ... chtěl jsem ji vyvést z toho bahna, a přitom jsem ji každým slovem připomínal, čím je."... celý text
Nový rok jsem odstartovala knížkou, která se ukázala být něčím jako literární zprávou o provedené sociální studii uzavřené komunity.
Velrybí pád je komorní příběh, a přeci se na pouhých 150ti stranách představí celý ostrovní mikrosvět, co se "smrskl" na jednu osobu, hlavní hrdinku Manod - skrze její myšlenky, gesta, pozorování můžeš zkoumat celý zdejší společenský systém ... "jídlo, zvyky, svatby, pohřby, písně, pohádky, zemědělství, zvláštní příležitosti, místopis včetně místní kaple..." Je to dlouhý seznam, a přeci se tam všechno vešlo. Komplexní obraz jednoho mizejícího světa tak dáš dohromady z kratičkých zpráv o činnosti místní komunity, proložených osobním a osobitým vyprávěním Manod (která se zdá jediná dostatečně vzdělaná/chytrá podívat se kriticky na "svůj" ostrov), a zaznamenanými lokálními pohádkami a pověrami.
Nenajdeš tu žádné barvité popisy, ani detaily popisující každodenní dřinu a přeci bude vše řečeno, jen musíš číst mezi strohými řádky. Nakonec opravdu stačila jedna mrtvola velryby rozkládající se na pláži, abys skrze ní poznal rytmus celého ostrova.
A pak jsou tu ještě ti etnografové, co sem přijeli zkoumat a katalogizovat zanikající způsob života - aniž by plně pochopili jeho podstatu.
Nakonec je to ale Manod, kdo stojí mezi světy, na té pomyslné hranici mezi pokrokem a tradicí.
Není to první "ostrovní" knížka, co jsem přečetla, mám takové příběhy ráda, vypráví totiž většinou o starých světech, působí na mě trochu meditativně - vrací totiž ke kořenům, a trochu melancholicky - sleduješ totiž konec jedné éry - a lidé, co tam žijí, jsou nejspíš poslední svého druhu... jejich způsob života brzo bude/spíš je vidět jen v muzeu...... celý text
Existují knížky, které čteme pro informace, a pak knížky, co čteme pro pohlazení duše. Italské prázdniny pro mě spadají do té druhé kategorie.
K posledním dnům loňského roku a klesajícím teplotám venku jsem si vybrala čtení co zahřeje jak šálek dobrého čaje nebo horký punč na vánočních trzích.
Čtené laskavým hlasem autora mi letní prázdninové italské dobrodružství zpříjemnilo nejen adventní pečení cukroví. Cestování za italskou historií, dobrým jídlem a sluncem co září ze sklenic s italským vínem mě ale zahřálo hlavně u srdíčka ... pomalu plynoucí tempo, Werichův mírně ironický, laskavě humorný a působivě hřejivý hlas fungoval skoro jako terapeutické čtení ... zpomalil mi totiž svět :-).
Úvahy o životě mě donutily zastavit se a usmát se, třeba nad úplnými drobnostmi.
Navíc, páně Werichovy postřehy o lidech, o italské nátuře, jsou veskrze nadčasové, připomínají (to co jsem právě v tento čas potřebovala nejvíc slyšet), že to nejdůležitější v životě není všechno stihnout, ale užít si to, co právě děláme!... celý text
Není to úplně snadné, žít tam, v tomhle specifickém kraji, který po staletí ovlivňuje opakující se cyklus záplav a povodní. Atmosféru zdejších mokřadů autorka popisuje autenticky, vidíš ten drsný kraj přímo před očima. Mezí poli jde Abelke, silná, nezávislá, svobodomyslná, vystoupila z mlhy 16. století, rozhodnutá žít podle svých pravidel v době, kdy nezávislost je krutě trestána. Abelke chce být slyšena, se svou úctou k zemi a přírodním silám, a to i v mužském světě, a to se nepromíjí.
A pak je tu Brita, tam, kde Abelke září, její moderní alter ego, poněkud bledne. Tam kde Abelke bojuje uprostřed divokých marší o přežití a identitu, Britino hledání smyslu života působí ploše a vykonstruovaně, její vnitřní monology a rodinné problémy spíš narušují to magické pouto co si vytvoříš s minulostí, postrádají totiž hloubku a osudovost. Britin příběh je tak spíš jen šedým stínem, co proletěl nad krajinou aby dal záhy opět prostor světlu, i když ho vydávají plameny hranice.
Takže tenhle příběh stojí za přečtení hlavně díky Abelke, v jejím příběhu totiž autorka vytvořila něco jako poctu ženám, co se odmítly sklonit a podrobil předsudkům ...
"Země dává i bere, ale jen ten, kdo ji skutečně miluje, v ní dokáže zapustit kořeny, které nezpřetrhá ani čas."
PS: Ten současný příběh za mě zachraňuje Rút, její snaha najít a objevit pravdu dávno zapomenutou. Zatímco Brita se ztrácí, Rút funguje jako most mezi světy - minulostí a dneškem.... celý text
Tady se ticho nerozléhá z nedostatku slov, ale z jejich přebytku.
Nevydáš se tak jen na procházku krajinou, spíš vstoupíš do ticha, z něhož se rodí příběhy.
Cesta, po které se pustíš, dýchá vlastním, pomalým, rytmem. Okolní krajina se díky autorce nestala jen kulisou, ale spíš společníkem – staré stromy šeptají, hranice mezi návštěvníkem a lesem se rozpouští, jako jinovatka po ránu, všechna paměť se uložila do kamenů cest. Do krajiny se totiž propsaly osudy lidí a paní Poncarová je v tichém souznění našla.
A složila ze všech těch drobných detailů – úlomků každodennosti – mozaiku místa, kde spěch zrychleného světa mizí … „zbytky kamenného zdiva … zrezlá čepel nože, kterým si táta krájel chleba, plecháčky, z nichž děti pily čerstvě nadojené mléko, modrý smaltovaný hrnec“ … a vyzvala nás čtenáře ke zklidnění, k návratu k tomu, co je prosté.
V jejím líčení je něco – léčivého – ten jemný rytmus totiž navozuje pocity klidu.
„Za tichem“ je tak čtením pro ty, kdo věří, že krajina má svou duši, a že stojí za to naslouchat jí …
„stojíme v Lučině, v podzimním mokru. Zvlhlé listí se lepí na kameny, které bývaly stěnami, sahám na střep malovaného talíře a představuju si, kdo z něj jedl naposledy a jestli mu chutnalo …“
… mně tedy od paní Poncarové rozhodně chutnalo!
„Beru do rukou popadané kaštany, zrovna se vylouply na svět. Už je sbíral někdo před námi a vytvořil z nich srdce.“... celý text
Pozorovatel každodenního života, spontánní, chvílemi i trochu jízlivě se trefující přímo do černého, překvapivě aktuální …
„Zvyk nás svazuje silněji než rozum.“ … protože pohodlnost k nečinnosti svádí.
Přestože jsou přes 200 let stará, všechna ta krátká zamyšlení a postřehy působí víceméně autenticky, přes své „stáří“ občas vzbuzují chuť polemizovat, takže působí veskrze přítomně – živě –
… však platí stále, že … „hlad vychutná i nejprostší jídlo, únava vystele nejtvrdší postel prachovým peřím a svízelné a nejisté hledání zvyšuje cenu nalezeného ...“
A tak si pamatujte /a já si právě tohle pamatovat budu/ … „Kdyby se daly uskutečnit plány utopistů, proměnil by se náš život v jakýsi šedivý blahobyt. Nikdo by nedokázal napsat krásnou tragédii; a nikdo by ji neocenil.“... celý text
Jako jemný závoj, co překryje mysl a skrze něj vidíš svět …
Michal Ajvaz tohle dobře umí /pro mě je mistrem atmosféry/ překrýt mysl, nechat tě vklouznout do snového světa. Od prvních stránek tě obklopí těžko uchopitelný neklid, pocit zvláštního tajemství, cítíš, že se pod povrchem běžného světa něco děje – že se tam skrývá jiný řád, co prosakuje do naší reality, na povrch. Ten proces, a vlastně vůbec všechno, umí autor popsat příjemným způsobem, tak jakoby mimochodem, přirozeně, se dozvídáš jemné detaily, a pak jen mrkneš, a jsi za oponou …
Události, co tě nasměrují na dobrodružnou cestu s detektivní zápletkou, začnou klouzat směrem do fantastična, pocity bizarnosti a surreálna, vyjádřené obrazným a hravým jazykem, se násobí, zvlášť, když ti v příbězích tohoto autora vždy zkříží cestu nějací zvláštní průvodci – co tě přinutí k jinému vidění reality …
A tady nastupuje, pro Michala Ajvaze typický, metafyzický přesah – skryté cesty a významy, symbolika toho podprahového a tudíž neviditelného, metafory … co otvírají prostor pro nečekané …
„… působilo, jako by pod papírem zůstala zavřená nějaká věta, kterou jsem nikdy nečetl – věta patřící do jiného jazyka, jehož slabiky se sem snažily proniknout …“
Takže si dej při čtení pozor, tahle kniha je hranicí – mezi dvěma světy – a ten portál se občas otevírá!... celý text
