Mléko a med

Tuto knihu si pamatuju, jako velmi hypovanou záležitost jisté doby, proto když jsem na ni náhodou narazila u nás v knihovně, tak jsem si ji musela vzít.
Co to jako bylo?! ...škoda papíru. Tohle že je poezie? Autorka má evidentně problém, který by vyřešilo pár sezení u terapeuta a nemusela by takto hyzdit literaturu. Fujky.

Silný zážitek, emotivní zážitek, surový zážitek – každý okamžik jsem si užila a slova v knize mi dodala hodně síly.

Mám načteno jen velmi málo poezie, abych mohla posoudit, jestli je to na poezii „příliš instagramové“ nebo „příliš thumrl“ a myslím, že mi to ani nepřísluší. Mohu jen říct, že se mě tyto básně dotkly, inspirovaly mě a daly formu některým myšlenkám, které jsem sama nedokázala vyjádřit.

Přečetl jsem za jeden den, protože mi je autorka blízká v tom že si i ona zažila těžká období, a dokopala mě k tomu abych také použil smysl psaní poezie k tomu abych v sobě nedusil ten mrak traumat, který mě pronásledoval. Mohu pouze doporučit.

Moc krásné básně ale v češtině nenesou takový význam jako v originále takže doporučuji si to přečíst v angličtině pokud umíte anglicky

Myslím si, že aby mohla poezie oslovovat, musí se týkat života toho, kdo ji čte. Nezajímá mě ono pověstné, co tím chtěl autor říct, ale já v těchto větších nenašla víc než procento sebe samé, a to je zoufale málo na to, abych se cítila inspirována, pohnutá či zaujatá a okouzlená. Témat je v knize spoustu, takže věřím, že se v ní spoustu lidí najde, možná spíše žen, ke kterým mi přijdou básně blíž. Jsou zde motivy znásilnění, sexu, touhy, lásky, samoty, odcizení, odpuštění,... Není mi blízká láska, která je zde popsána, ani nic dalšího a nejvíce mi vadí ta malá písmena za tečkami, jsem v tomto moc konzervativní.

Moderní poezie není pro mě. Možná už si připadám jako ohraná písnička, ale ani tahle kniha mě nepřesvědčila. Za mě škoda papíru.

Kniha je rozhodně pro ty, kteří mají rádi poezii. Tato knížka nejde jen tak zhltnout na posezení. Musíte si ji vychutnávat, otevřít ji ve správný moment a listovat. Každá část vám bude nápomocná a léčivá. Já, s citem pro poezii jsem ji vážně ocenila a vysála ji až do poslední kapičky.

Letos jsem, mimo jiného, chtěla číst i více poezii, a proto mi pohled padl na velmi známou sbírku básní od Rupi Kaur.
Velice se mi líbilo rozdělení knihy do několika částí. V každé části pak byli básně, které spolu úzce souviseli a často se objevovala podobná témata. Celá sbírka je pak moderně pojatá a ke psaná více ve volných verších.
Autorka v básních reflektuje svůj vlastní život a nejrůznější životní radosti a strasti, které zažila. Touto sbírkou se vyrovnává s bolestí, ztrátou, ale i láskou. A myslím, že tak může inspirovat mnoho lidí.
Kniha je pak doplněna poměrně trefnými, lehce abstraktními, kresbami, které děj velice povedeně doplňují.
Suma sumárum, pokud hledáte sbírku básní, které se týkají skutečného života a nebojíte se trochy té depky, tak je tato kniha právě pro vás. Pokud však preferujete klasickou poezii a jasně daný řád, asi kniha pro vád nebude to pravé ořechové.

Jestli toto čtete a hodláte to ohodnotit jinak než jako naprostý odpad, zapomeňte na to, že byste někdy měli mít právo na to cokoliv hodnotit.
Přežil jsem 14 „aforismů(?)“ – básně to nejsou, není to sbírka.
Jen málo věcí v mé historii literatury a poezie mě tak zvedlo ze židle jako tahle pseudofeministická bída.
Důrazně vyjadřuji souhlas s kolegou níže, který popsal tuto patálii jako zveršovaného Coelha.
Naopak musím konstatovat, že se bohužel jedná o umění, tedy aspoň z mého pohledu. Umění může mít různé interpretace a v zásadě by nemělo existovat nic jako špatné umění, jestliže v nás dokáže vyvolat emoce. Tahle věc ve mně emoce zajisté vyvolává, mám chuť stránku po stránce vztekle přežvýkat v ústech a následně vyplivnout.

Tato sbírka mi moc nesedla.
Asi jsem měla trošku jiné očekávání.
Časem se ke knize vrátím, třeba jí po čase ocením více.

Obecně nerada čtu poezii, neumím to. Tuto knihu jsem si přečetla díky Výzvě a jsem za to nesmírně ráda. Kniha se mě skutečně dotkla a s mnohými "zpověďmi" jsem se dokázala ztotožnit. Myslím, že se z této sbírky stane má srdcová záležitost.

O knize jsem delší dobu věděla, ale nelákalo mě si ji přečíst, až jsem nakonec přeci jen u ní skončila.
Jak už tu mnozí zmiňují, je rozdělená na čtyři části s vlastními kresbami od autorky.
Mnohdy se na stránce vyskytují pouhé tři věty, jindy je zaplněná téměř celá stránka.
Zajímavá zpověď autorky. Mnohdy syrová, bez příkras. Často jsem se přistihla, že souhlasně přikyvuji. Některé stránky mi však nic neříkaly.
Přece jen jsem od knihy čekala trochu více, na druhou stranu si troufám tvrdit, že každý čtenář v této sbírce nalezne alespoň jednu báseň či uvědomění, které ho víc zasáhne.

Podle mě byla kniha docela průměrná. Četla jsem ji sice před nějakou dobou kompletně celou, ale teď když ji občas pročítám mi přijde že ani neurazí, ale ani přímo nenadchne. Pro někoho ale určitě má své kouzlo.

Přečetla jsem na doporučení mé sestry, která si ji zamilovala. Já jsem bohužel na druhé straně a kniha se mi nelíbí.

"Zveršovaný" Coelho...

Jestli někoho napadne ještě lepší urážka, dejte mi, prosím, vědět.

Dokonale nedokonalé

(Rádoby)poesie instagramové generace. Facebooková moudra zabalená do často velmi krátkých veršovánek. Jako každý mladý člověk se Rupi Kaur hrozně moc zaobírá sebou. Její bolesti jsou bolestmi celého světa, tedy ona si to myslí. Chápu to, nebyl jsem jiný.
Je velmi ženská, ale takovým tím moderním městským bio eko způsobem, nad kterým opravdové dámy zvednou obočí a mnozí muži raději rychle utíkají pryč. Ženy všeho světa spojte se, ciťte se krásné, radujte se, truchlete, splyňte se světem a lidmi a zároveň je veďte jako pochodně na cestě k budoucnosti, ... Jsem o jednu a půl generace jinde, takže to sice snesu a vlastně i chápu, ale nesouhlasím. Citlivě nesouhlasím.
První oddíl o zraňování mi přišel nejsilnější. Nevěděl jsem, o jakou autorku jde, tak jsem si myslel, že je to nějaká týraná uprchlice z Pandžábu a píše o svých zkušenostech. A ejhle, ona to je spíš přecitlivělá městská panička z Kanady. Nechci to znevažovat. Koneckonců autor přece nemusí psát o sobě. Jde o výpověď, o sdělení. Ale považuji to trochu za podraz. Sílu to ale má.
Pak kniha postupně slábne a rozmělňuje se. Ačkoliv vypadá jako dlouhá, je na jedno odpoledne. Hodně papíru je prázdného nebo jej zaplňují povedené ilustrace. V tom je Mléko a med silná. Rupi dokáže jednoduchým obrázkem text doprovodit, zesílit, podtrhnout, posunout, ... Také se mi líbily názvy "básní" na jejich konci. Občas se jim daří být takovým úderem kladívka, který význam textu pěkně podtrhne. Ale to je asi všechno, co opravdu chválím. Nevadí mi úspornost vyjadřování. Texty plynou hladce, Rupi není netalentovaná, jen byla při psaní Mléka a medu na svém blogu, kde tuším původně vycházel, hrozně zahleděná do sebe a mladá a naivní. A jako mnoho mladých lidí líná udělat něco pořádně, opravdu nad textem krvácet, dřít se s ním, makat. Psát umění, ne jen proklamace. Vím, o čem mluvím. Sám jsem nebyl jiný, když jsem v mládí psal poesii. Ale já měl dost sebereflexe, abych toho nechal a přenechal to těm, kteří opravdu mají co říct a jsou natolik talentovaní nebo autorsky ukáznění a tvrdě pracující, aby jejich texty za něco stály a nebyly jen stesky nepochopeného a zraněného mládí.

Podkud napisete slova
do radecku za sebou
jako poezie to sice vypada
ale to jeste neznamena
ze to poezie opravdu je

To dokazu
totiz
taky

Souhlasim, ze je to prazdne a vykalkulovane, jak tady nekdo napsal. Mela jsem pri cteni stejny pocit. Zadne umeni jsem z toho necitila.

Zajímavé