Mléko a med
Rupi Kaur
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353613/mid_mleko-a-med-waJ-353613.png
4
1574
1574
Sbírka básní a krátké prózy o přežití. O lásce a ztrátě, násilí a zneužívání, o ženskosti. Kniha je rozdělena do čtyř kapitol a každá má jiné poselství. Jedna se snaží léčit zármutek, jiná zase bojuje s všudypřítomnou bolestí. Čtenáři nabízí cestu od nejhorších životních momentů ke smíření a hledání radosti. Ta je totiž všudypřítomná, jedinou podmínkou je chtít ji vidět.... celý text
Přidat komentář
Podkud napisete slova
do radecku za sebou
jako poezie to sice vypada
ale to jeste neznamena
ze to poezie opravdu je
To dokazu
totiz
taky
Souhlasim, ze je to prazdne a vykalkulovane, jak tady nekdo napsal. Mela jsem pri cteni stejny pocit. Zadne umeni jsem z toho necitila.
Čekala jsem poezii, ale nakonec jsem dostala pěkně vyjádřený jakýsi souhrn myšlenek autorky, který byl plný emocí a důvodů se zamyslet. Několik jich ke mně promluvilo, jiné naopak vůbec. Nejvíce se mi líbila poslední část "healing".
Tak tato kniha byla bohužel zklamáním. Rozhodně to není poezie, spíš soubor myšlenek (může být způsobeno i českým překladem). Autorka pojednává o závažných tématech, což je fajn kvůli osvětě a tak, ale jinak na knize není úplně co vychválit. Prostě to nebyl můj šálek čaje, což nejspíš (vzhledem k tomu, že je kniha bestsellerem) je jen a pouze můj problém, nikoliv problém autorky.
Na tuto knihu jsem se moc těšila, ale připadá mi, jako když to píše nějaká náctiletá holka. A jak už tu někdo pode mnou zmiňoval, ... Autorka nepochopila, že volný verš nemůže být libovolný nerýmovaný text. Asi jsem neměla zrovna náladu na takovou knihu, ale za mě trošku odpad.
Nejsem fanoušek poezie a tato kniha je navíc dost zvláštní poezie. Nicméně mě jednotlivé myšlenky autorky moc bavily. Celkově na mě kniha velmi zapůsobila. U některých stránek se mi chtělo brečet, u dalších jsem se cítila jako silná žena, občas jsem se červenala.
Zatím hodnotím 3,5***
Budu si to muset přečíst za čas znova a uvidím. Nechám to usadit.
Kolem této knihy byl svého času velký rozruch. Možná i proto bylo mé očekávání příliš velké.
Svoji cestu k poezii si stále ještě hledám a tuhle sbírku si asi budu muset přečíst víckrát, protože ač to mělo místy velmi silné momenty, tak celkově mě to zas až tak neoslnilo.
Označila jsem si některé stránky, které mě zaujaly nejvíce a budu se k nim vracet.
Za zmínku stojí i autorčiny zvláštní černobílé ilustrace.
Chápu tu kritiku ale i celosvětový hype. Spíš než poezie je to sbírka poetickych myšlenek a aforismu, na druhou stranu jsou ale některé velice líbivé, emocionální a chytí za srdce. Pokud to lidi, kteří opovrhuji poezii, navede k tomu, dát jí přeci jen čtenářsky šanci, tak je to fajn. Nebo lidi, co moc nechtějí přemýšlet, protože tady není co interpretovat, vše je po lopate.
No, bavilo mě to, ale jsem ráda, že jsem za knihu neutracela peníze.
Zajímavé... některé verše, no "verše"...mi přišly zvláštní, ale nad některými jsem se pozastavila, zamyslela a souhlasila...
Ale asi to není úplně můj šálek kávy. Rozhodně nemám potřebu číst už nikdy víc podobné "básnické sbírky".
Rupi Kaur se zde odhaluje, nahá a zranitelná překládá své nejniterjnější pocity a přitom si zanechává svoji důstojnost. Rupi dokáže přinutit k empatii snad i ty největší cyniky. I čtěnář bez její zkušenosti ji musí alespoň na jeden okamžik politovat.
Rozumím tomu proč je tak populární. Bravůrně zvláda to, co od poezie mnoho z nás očekává. Bohužel, emoční složka na kvalitní poezii nestačí. Předně, se nejedná o poezii. V celé sbírce jsem si nevšiml jediné básnické figury. Autorka nepochopila, že volný verš nemůže být libovolný nerýmovaný text. Tohle jsou spíš aforismy nebo motivační citáty, ale poezii tam prostě nevidím.
Za mě je to docela škoda. Myslím, že Rupi má slušný potenciál, ale nevidím na jejím IG žádný posun. Proč by se taky měla snažit. Vidím jak je populární (a kolik jí to sype) tak proč něco měnit.
psáno.
asi tímhle
stylem
Mimo to je to ale plné hlubokých myšlenek a popisů autorčiných traumat. Začátek drsný, ale ke konci jsou některé řádky milé. Některé se vás dotknou více, některé méně. Neuchvátilo mě to, ale přečtený to máte do hodinky.
Musela jsem si chvíli nechat rozležet v hlavě, co si o knize vlastně myslím, jelikož ihned po jejím dočtení jsem si vůbec nevěděla rady, jak ji ohodnotit. Záleží, co od knihy čekáte. Pokud je to hluboká poezie, na kterou jste zvyklí od klasiků, tak se Mléku a medu raději vyhněte. Osobně jsem částečně věděla, do čeho se pouštím a očekávala, že kniha bude spíše o kratších útržcích autorčiných myšlenek a volném verši, i tak mě však četba zanechala v rozpacích. Některé "básně" rozhodně měly něco do sebe, zejména ty v první části pojednávající o vztahu mezi dcerou a otcem - ty ve mně z celé knihy zarezonovaly asi nejvíce. Zbytek se mi slévá dohromady jako kupa útržkovitých názoru a myšlenek autorky, přičemž mnoho z nich musím, ačkoliv nerada, označit za klišé a za něco, v čem je na můj vkus až moc erotiky. Bylo to pro mě asi poprvé, kdy jsem si v průběhu četby řekla, že bych dokázala napsat něco podobného, a ti z mého okolí co se psaní básní pravidelně věnují dokonce i něco lepšího. Zážitku z četby nepřidalo ani to, že je mi autorka při recitaci na videích na internetu osobně extrémně nesympatická až afektovaná. Na druhou stranu, pokud Mléko a med navnadí některé mladší čtenáře (čtěte jako čtenáře v pubertě, pro které je kniha nejspíše určena) k četbě poezie nebo ke psaní vlastních veršů, tak nejsem vůči Rupi Kaur striktně proti.
Nejsem zrovna velký čtenář poezie, ale tohle mělo něco do sebe. V hodně básních jsem se našla. Přečtu si určitě všechny ostatní knihy.
Některé myšlenky jsou zajímavé, jiné mě neoslovily (nejsilnější je podle mě první část). Nejedná se o převratnou knihu, ale své kouzlo má.
Po knize jsem sáhla, protože mě zajímalo, proč je tak atraktivní pro náctileté. Teď už to vím.
Štítky knihy
láska zneužívání indická literatura psychická traumata poezie autorské ilustrace
Autorovy další knížky
| 2017 |  Mléko a med |
| 2019 | Květy slunce |
| 2021 |  Home Body: Mé tělo, můj chrám |
| 2023 | Léčivá moc psaní |
(Rádoby)poesie instagramové generace. Facebooková moudra zabalená do často velmi krátkých veršovánek. Jako každý mladý člověk se Rupi Kaur hrozně moc zaobírá sebou. Její bolesti jsou bolestmi celého světa, tedy ona si to myslí. Chápu to, nebyl jsem jiný.
Je velmi ženská, ale takovým tím moderním městským bio eko způsobem, nad kterým opravdové dámy zvednou obočí a mnozí muži raději rychle utíkají pryč. Ženy všeho světa spojte se, ciťte se krásné, radujte se, truchlete, splyňte se světem a lidmi a zároveň je veďte jako pochodně na cestě k budoucnosti, ... Jsem o jednu a půl generace jinde, takže to sice snesu a vlastně i chápu, ale nesouhlasím. Citlivě nesouhlasím.
První oddíl o zraňování mi přišel nejsilnější. Nevěděl jsem, o jakou autorku jde, tak jsem si myslel, že je to nějaká týraná uprchlice z Pandžábu a píše o svých zkušenostech. A ejhle, ona to je spíš přecitlivělá městská panička z Kanady. Nechci to znevažovat. Koneckonců autor přece nemusí psát o sobě. Jde o výpověď, o sdělení. Ale považuji to trochu za podraz. Sílu to ale má.
Pak kniha postupně slábne a rozmělňuje se. Ačkoliv vypadá jako dlouhá, je na jedno odpoledne. Hodně papíru je prázdného nebo jej zaplňují povedené ilustrace. V tom je Mléko a med silná. Rupi dokáže jednoduchým obrázkem text doprovodit, zesílit, podtrhnout, posunout, ... Také se mi líbily názvy "básní" na jejich konci. Občas se jim daří být takovým úderem kladívka, který význam textu pěkně podtrhne. Ale to je asi všechno, co opravdu chválím. Nevadí mi úspornost vyjadřování. Texty plynou hladce, Rupi není netalentovaná, jen byla při psaní Mléka a medu na svém blogu, kde tuším původně vycházel, hrozně zahleděná do sebe a mladá a naivní. A jako mnoho mladých lidí líná udělat něco pořádně, opravdu nad textem krvácet, dřít se s ním, makat. Psát umění, ne jen proklamace. Vím, o čem mluvím. Sám jsem nebyl jiný, když jsem v mládí psal poesii. Ale já měl dost sebereflexe, abych toho nechal a přenechal to těm, kteří opravdu mají co říct a jsou natolik talentovaní nebo autorsky ukáznění a tvrdě pracující, aby jejich texty za něco stály a nebyly jen stesky nepochopeného a zraněného mládí.