Chrám i tvrz
Pavel Eisner
Kniha o češtině. Julie Kolocová: „BOŽE VELKÝ, BOŽE mocný, jenž jsi stvořil češtinu, dej a učiň, aby byla jako holubička v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré… jako provázek z hedvábí červeného dvakrát barveného rtové její, a řeč její ozdobná… jako ze Šalamounovy písně písní nám zní vyznání mateřštině na závěr knihy CHRÁM I TVRZ. Pavel Eisner, Chrám i tvrz s podtitulem Kniha o češtině. Téměř osm set stran na jedno téma, ale vtipně a ze všech stran, jak bychom opravdu nečekali. Držíme dílo spojující odbornost spolu s vyznáním lásky ve snaze poutavě vyprávět o tom, co nás provází od samotného narození. Vyprávění na téma naše mateřština. Pojďme společně otevřít alespor pár prvních desítek stránek. Po úvodu plném vyznání najdeme logické uspořádání do kapitol, u kterých nás ovšem překvapí názvy, jež bychom v téhle odborné knize nečekali. Tedy za předpokladu, že úvod přeskočíme. To tady v žádném případě nedělejte! Autor si s češtinou i čtenářem evidentně hraje rád. Co byste například očekávali od kapitoly O jejím těle? „Nauka“ o hláskách. Že je to jasné? Takhle chytrá jsem po přečtení prvních řádek byla také, ale až po něm. Chvílemi jsem měla pocit, že je to detektivka, postupné odhalování, nečekané zápletky, katarze, kolize, nic tady nechybí. I pátrání. Leccos se nám totiž úplně ztratilo, například jer a jeřík, tápete? Nebojte se, máme zkušeného a znalého průvodce. Budeme ho potřebovat, blíží se stínový samohláskový tvor „ě“, tragická hláska, lze ji pouze napsat, ovšem nikdy takto jednoduše vyslovit. Nebo povídání v kapitole o mládenečkovi, který si nese svou z nejmilejších na zádech. Dozvíme se, jakou vzácnost má čeština, mládeneček „u“ nesoucí na zádech kroužek, svou princezničku. Ona, scvrklé „o“, on bez ní jen sprosté „u“. Vlast česká je tam, kde se píše u s kroužkem, říká autor, vzácnost ve světě nevídaná. Ale máme i svou patu Achillovu, již nám odhalí stejnojmenná kapitola. Prý jsme v hovorové češtině pomalí. Nejdříve jsem nesouhlasila, jenže potom jsem si vybavila italštinu, španělštinu,…a byla jsem doma, tedy vlastně v obraze, rozsvítilo se mi, trklo mě to…a cizinec zaplakal, úplně se ztratil v té spleti hříček, jež nám „domorodcům“ přijdou zcela jasně srozumitelné. A tohle je krása, na které se všichni shodneme. Jenom jí plně porozumět. Chcete-li, máte jedinečnou příležitost. A nakonec věta, která mi učarovala svojí pravdivostí. Mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Připomínám, naše plíce, rozumějte, tedy i ty vaše!!! Přeji krásné hrátky s češtinou.“... celý text
Přidat komentář
… skříp, zřít, vřísk, plk, plž, škrt, plsť … také jsem si vzpomněla na známé … strč prst skrz krk …
Vlastně jsem ani netušila jací jsme mistři souhláskových shluků … „Všechny tyto souhláskové shluky … přispívají významnou měrou k zvukovému charakteru češtiny. Jen v nich lze hledat příčinu k tvrzení, že čeština barbarsky kupí souhlásky …“
Co vás v této knize tedy čeká?
Vpravdě epochální výlet do tajů českého jazyka …
„Celičká soustava souhlásek dužinatých, smyslných: č, š, ž, ř, ď, ť, ň; spolu s nezastřenou samohláskou dovedou slovu dát smyslnou pleťovost zralého plodu: děva – žena – něha – šťáva – řeka – jaro – míra – mlází – závěj – hora – jezero – lyšaj – život – tělíčko. Troufal bych si utvořit české věty, které by zvukem působily na cizince jako mluva blažených domorodců na Bali, na Tahiti, na ostrovech Fidži. Ostatně je takových vět přemnoho v české lyrice …“
Pokud máte rádi češtinu, budete hledat smysl, budete pátrat po písmenkách jež jsou češtině vlastní … a přitom se možná i trochu zasníte, třeba nad naší poetickou vzácností … kroužkovaného ů …
„… často jsem si myslil, jaká je to vlastně nejtrefnější definice vlasti české: Vlast česká je tam, kde se píše u s kroužkem, chasníček s princezkou na zádech. A pořád šlapají do toho vršku, pořád a pořád – totiž: on šlape, a ona se ho drží kolem krku, milý, píte meducínu! – Kde domov můj? – Tam, kde mají v „můj“ toho chasníčka … Mít doma takovou vzácnost, jako je náš chasníček s princezkou – to zavazuje. Dejte si na nich záležet. Oni si toho zaslouží, jsouce naši, opravdu jen naši.“
… a nakonec zjistíte, to, co v hloubi duše nejspíš už dávno víte …
„V mateřštině mají slova osobní náplň (zvýrazňuji já), s její rytmikou a melodií jsme od dětství sžiti; proto je nám nad jiné jazyk dražší a krásnější.“
Dechberouci oslava českého jazyka, neuvěřitelně zábavná, líbezně napsaná, čtení nutno dávkovat, aby člověk všechnu tu krásu stačil vstřebávat.
Překrásná knížka, laskavá i poučná, hravá i k zamyšlení. Dokonale vyvážené. Vybrané části jsem poslouchal v podání Miroslava Horníčka a ten to svým podáním povýšil k naprosté dokonalosti, jen mi tam vadily folklórní vsuvky halekacího souboru písní a dudáků.
Neuvěřitelně krásná knížka, která bere dech.
Autorovou první řečí byla zřejmě němčina, o to větší zázrak.
Pan Eisner žil až do roku 58 , musel to být velmi vzdělaný a citlivý člověk. Moc by mi zajímalo, jak přežil tuhé padesáté roky.
Kdybych měla energii a dost času, zkusila bych pátrat, jak se jeho tvorba vyvíjela po 48.
Ale možná je lepší nebádat, nic pěkného ho asi v posledním desetiletí života nepotkalo.
Díky , pane Pavle Eisnere!!!!!!!!!!!!
Naposloucháno jako audiokniha v podání M. Horníčka. Bože, to je krása! To se ani popsat nedá! V jeho podání a přednesu je každé slovo klenotem. Knížka musí určitě zaujmout nejen patrioty. Vždyť ten náš jazyk je tak květnatý a nádherný. Tenhle poklad si musím zcela určitě pořídit do své knihovny. Pět hvězdiček nestačí.
Jak nemilovat češtinu i tu jenž láme myšlenky a jazyk v krkolomnostech zvaných slovní hrátky.
Je to čarovnost čtoucí se pro potěchu libozvuku koketujíce s vidinami možných spletitých humorných záludností.
Citace:" Líčí se dvorská slavnost.
Potom z kusů hráno, kdež se kytičky
Wonné, drahocenné líhy (voňavky) auprkem
Z lepých, hezounkých děl vystřelovaly.
Nějak se mi chtělo pozměnit slovo auprkem o písmenko d.
Dík za e-knihu zdarma, slovní rozkoš v bohatém množství.
Poprvé lituji, že hvězdiček je tu "jen" pět. Eisnerova kniha by jich zasloužila deset. A k ní ještě jeden malý bonbónek, stejnojmenná audiokniha načtená Miroslavem Horníčkem - to byla láska na první poslech. Kniha, s níž jsem se dopustila a stále se dopouštím čtenářského obžerství, neb není možné nasytiti se krás českého jazyka.
Bible všech knihomolů a milovníků jazyka českého. Geniální Eisner se mazlí s každým slovem, které padne do věty jako zadek na hrnec. Chrám i tvrz je kniha, která se musí číst po částech, zažívat, prožívat. Kniha o češtině psaná s takovou láskou a přesností, u nikoho jinde neviděnou a nevídanou. Snad ještě u Karla Čapka v určitém měřítku ano. Pane Eisnere, klobouk dolů i po těch letech. Jste češtinářský bůh.
Musím říci,že to je jedna z té hrstky,kterou má už navždy na dohmátnuti od postele. A otevírám ji ve dnech dobrých,skvělých,zlých i obyčejných,otvírám ji tu i onde,v noci i zvečera, a pokaždé je to silná infuze ryzího potěšení.
Spíše náhodou, než úmyslem jsem si stáhl do auta čtení Miroslava Horníčka Chrám i tvrz a žasl jsem. Když se povede krásné dílo s krásným přednesem, tak se mi ani nechce vystoupit z auta než dovypráví aspoň kapitolu. A díky Mistru Horníčkovi jsem objevil Mistra Eisnera a jeho Boží dílo. A pocítil jsem neutuchající touhu tuhle knížku mít a nakonec jsem sehnal první vydání, přivezl si jí domů a od té chvíle jí mám na nočním stolku. Beru si jí jako sladkou pralinku před spaním, po které se zuby nekazí a duše se kultivuje. A nepřestávám žasnout, jak moderní to je knížka. Každou chvíli listuji na titulní stránku jestli tam opravdu stojí letopočet 1946. Žasnu i z toho, že tohle dílo napsal jeden člověk. Nezbývá mi, než se připojit k ostatním, nenechte si tuhle knihu ujít. Mnoho se dozvíte, ale také se velmi pobavíte!
Čistá krása a potěšení. Názorný příklad Eisnerova tvrzení, že i odborný text má být pointovaný, živý, čtivý. Opakovala bych komentáře níže, tak jen jedno doporučení: Čtěte Eisnera.
Čtenářský evergreen. Dá se číst, ať už ji otevřete na kterékoli stránce... a hlavně kdykoli. Často si v ní hledám zajímavosti na školení, ale ještě častěji prostě nakouknu... a pak jsou dvě hodiny v tahu, kafe studený, práce neodevzdaná... ale ta nádherná čeština za to stojí!
Pro mne velmi poučná kniha, mnohokrát jsem si říkala, co by autor říkal na změny, kterými čeština prošla do dnešních dní a bylo velmi zajímavé číst kapitolu o perspektivách jazyka a srovnávat, v čem se autor trefil a v čem naopak ne. Nádherná knížka, jsem vděčná člověku, který mne na ni upozornil a půjčil mi ji.
Krása, krása, krása.
Krása českého jazyka, krása psaní pana Eisnera, krása, že mám tuto knihu v knihovničce a mohu si ji kdykoli otevřít. Sice stařičkou a notně odrbanou, leč stále dobrou. Nořím se do ní vždy, když mne udolají "profesionální výkony" televizních hlav jakéhokoli druhu.
Ráda si připomínám způsob, kterým se učil češtinu německý pan inženýr:-)))
Štítky knihy
eseje čeština úvahy a zamyšlení humanitní vědy
Autorovy další knížky
| 2010 |  Chrám i tvrz |
| 1997 | Čeština poklepem a poslechem |
| 1992 | Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině |
| 1945 | Podivuhodná dobrodružství námořníka Sindibáda |
| 1992 | Milenky |
Kniha Chrám i tvrz je v
| Právě čtených | 24x |
| Přečtených | 103x |
| Čtenářské výzvě | 11x |
| Doporučených | 28x |
| Knihotéce | 98x |
| Chystám se číst | 139x |
| Chci si koupit | 43x |
| dalších seznamech | 1x |
Ne po pás, až k zemi se klaním.
Pp. Eisnera miluju nejen proto, že je geniální (a to doslova), ale hlavně jak u toho zůstal lidský a nadmíru vtipný (i když on je takový vlastně právě proto, že je geniální).
Dneska by mu asi neprošly jeho názory, že ženský jsou holt přece jen ženský, a že slovenština není samostatný jazyk ale nářečí češtiny, ale vem to nešť, mě to u něj neva. Vydavatelům zato u mě neprochází, že nedávají hvězdičky a překlady k autorem hojně používaným citátům a promluvám v cizích řečech. Holt, my plebáni bez klasického gymnasijního vzdělání nejsme v němčině, latině a fránině tolik kovaní...
Opravdu moc doporučuju přelouskat celou bichli, obsahuje jeden skvost na druhý. A když už ne celou, tak určitě kapitoly o předponách a příponách a o tom, kterak se pan vrchní stavební rada Theodor Brandt učil češtině a jejím dokonavým a nedokonavým slovesům (také báječně namluveno panem Högerem). Ale dost už mých projevů, přečtěte si alespoň něco málo z mistrova pera:
(o básníků přetváření češtiny) "Jak jsem řekl: jde Pomazaný, klopýtne, a ejhle, on je to couk zlata. A jde Nepomazaný a šlápne vedle, a ejhle, není to couk zlata, jen si zamaže botu."
(nejen o češtině) "Virtuosním odlišením čerta od ďábla, raubíře od lupiče a loupežníka získala čeština víc než "jen" drahocenné odstínění výraziva: vždyť je to, lidičkové, také výboj poznání mravního. Čert je umouněný podsvětní gauner v rozhodujícím finale a finiši vždy na hlavu padlý, a raubíř je pafnúcovský strejda Mikulejda, primitiv daleko hloupější než ves, ze které utekl do lesů. Nuže, drazí, spatřujme v tom náznak Češtiny o jedné z největších pravd životních: že zlo je nakonec vždy hloupé, strašně hloupé, bestiálně pitomé, že raubíře, lumpy, gaunery, šufty a všeliké čerty lidstva je třeba dát za mříže a do klece ne proto, že jsou tak špatní, ale že jsou nedovoleně praštění."
(hádejte o čem) "Poesie není na světě pro pohodlí, velmi naopak."
(jak se dokáže význam změnit) "A teď ruku na srdce: užili jste kdy slova výtečník ve smyslu jiném než ironickém, tedy hanlivém? Tak tedy vidíte, jak svět odplácí."
(o porovnávání slov z jiných jazyků) "Feind je slovo jako ťatá rána; náš nepřítel se vedle něho vleče poněkud na pokračování. Německé slovo der Hass - s příznačným rodem mužským, slovo zbrojné, virilní, mstitelské - dovede zasyčet jako ocelová čepel, když se noří do ledové vody, aby ztvrdla na smrtící úder. Naše nenávist je především ženská; skoro mi připadá, že to je baba, snad i zmije, jež dovede uštknout, ale přec jen se raději odplazí do kouta a tam syká a syčí (-vist!). Snad tam také píše anonymní dopisy a články."
(o etymologii a životních pravdách) "Dluh souvisí se slovem dlouhý, a životní praxe tuto etymologii jen potvrzuje."
(o odejití některých slov na věčnost) "Jak jsem již naznačil: nemyslím, že by druž, hluš, tiš, dálava, střet, šer, znoj, ručej, chvit, vznět, hárati mohly kdy slavit zmrtvýchvstání, ač ani to není věcí vyloučenou. Ale přijdou zhyny a znoje zcela nové a dnes netušené. Nesejde na tom, zda se jich dožijeme my lidé dnešní; ale přijdou.
Až tu budou, přijďte za mnou na Olšany a pošeptejte mi je: hořím zvědavostí už teď."
Až tam půjdu, zastavím se, mistře, nejdřív se tedy pokloním až k zemi, pak mi to přece jen nedá a od srdce se zasměju, stejně jako jste se uměl krásně smát i vy, a pak vám tedy pár těch znojů zašeptám. Jen doufám, že nevyrotujete z hrobu. Ale ne, vy máte pochopení a lásku nejen pro ten náš chrám i tvrz, ale především pro lidi. Pro ty, kteří jím vládnou, ale i pro ty, kteří se o něj lecky rozbijí.
Díky!