Pavel Eisner

Jan Ort, Vincy Schwarze, Emil Janovský, Ferus Homo, František Chlumský, Jan Fárek, Jan Horáček, Jan Orel, Jana Barborová, Jaroslav Dlouhý, Josef Machuta, Karel Babor, Karel Benda, Marius Hartman, R. Černý, Vít Sochor · pseudonymy

česká, 1889 - 1958

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 22 knih
Chrám i tvrz
Chrám i tvrz
Mythus XX. století
Mythus XX. století
Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině
Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině
Čeština poklepem a poslechem
Čeština poklepem a poslechem

Nové komentáře u autorových knih

Chrám i tvrz Chrám i tvrz

„Ne po pás, až k zemi se klaním. Pp. Eisnera miluju nejen proto, že je geniální (a to doslova), ale hlavně jak u toho zůstal lidský a nadmíru vtipný (i když on je takový vlastně právě proto, že je geniální). Dneska by mu asi neprošly jeho názory, že ženský jsou holt přece jen ženský, a že slovenština není samostatný jazyk ale nářečí češtiny, ale vem to nešť, mě to u něj neva. Vydavatelům zato u mě neprochází, že nedávají hvězdičky a překlady k autorem hojně používaným citátům a promluvám v cizích řečech. Holt, my plebáni bez klasického gymnasijního vzdělání nejsme v němčině, latině a fránině tolik kovaní... Opravdu moc doporučuju přelouskat celou bichli, obsahuje jeden skvost na druhý. A když už ne celou, tak určitě kapitoly o předponách a příponách a o tom, kterak se pan vrchní stavební rada Theodor Brandt učil češtině a jejím dokonavým a nedokonavým slovesům (také báječně namluveno panem Högerem). Ale dost už mých projevů, přečtěte si alespoň něco málo z mistrova pera: (o básníků přetváření češtiny) "Jak jsem řekl: jde Pomazaný, klopýtne, a ejhle, on je to couk zlata. A jde Nepomazaný a šlápne vedle, a ejhle, není to couk zlata, jen si zamaže botu." (nejen o češtině) "Virtuosním odlišením čerta od ďábla, raubíře od lupiče a loupežníka získala čeština víc než "jen" drahocenné odstínění výraziva: vždyť je to, lidičkové, také výboj poznání mravního. Čert je umouněný podsvětní gauner v rozhodujícím finale a finiši vždy na hlavu padlý, a raubíř je pafnúcovský strejda Mikulejda, primitiv daleko hloupější než ves, ze které utekl do lesů. Nuže, drazí, spatřujme v tom náznak Češtiny o jedné z největších pravd životních: že zlo je nakonec vždy hloupé, strašně hloupé, bestiálně pitomé, že raubíře, lumpy, gaunery, šufty a všeliké čerty lidstva je třeba dát za mříže a do klece ne proto, že jsou tak špatní, ale že jsou nedovoleně praštění." (hádejte o čem) "Poesie není na světě pro pohodlí, velmi naopak." (jak se dokáže význam změnit) "A teď ruku na srdce: užili jste kdy slova výtečník ve smyslu jiném než ironickém, tedy hanlivém? Tak tedy vidíte, jak svět odplácí." (o porovnávání slov z jiných jazyků) "Feind je slovo jako ťatá rána; náš nepřítel se vedle něho vleče poněkud na pokračování. Německé slovo der Hass - s příznačným rodem mužským, slovo zbrojné, virilní, mstitelské - dovede zasyčet jako ocelová čepel, když se noří do ledové vody, aby ztvrdla na smrtící úder. Naše nenávist je především ženská; skoro mi připadá, že to je baba, snad i zmije, jež dovede uštknout, ale přec jen se raději odplazí do kouta a tam syká a syčí (-vist!). Snad tam také píše anonymní dopisy a články." (o etymologii a životních pravdách) "Dluh souvisí se slovem dlouhý, a životní praxe tuto etymologii jen potvrzuje." (o odejití některých slov na věčnost) "Jak jsem již naznačil: nemyslím, že by druž, hluš, tiš, dálava, střet, šer, znoj, ručej, chvit, vznět, hárati mohly kdy slavit zmrtvýchvstání, ač ani to není věcí vyloučenou. Ale přijdou zhyny a znoje zcela nové a dnes netušené. Nesejde na tom, zda se jich dožijeme my lidé dnešní; ale přijdou. Až tu budou, přijďte za mnou na Olšany a pošeptejte mi je: hořím zvědavostí už teď." Až tam půjdu, zastavím se, mistře, nejdřív se tedy pokloním až k zemi, pak mi to přece jen nedá a od srdce se zasměju, stejně jako jste se uměl krásně smát i vy, a pak vám tedy pár těch znojů zašeptám. Jen doufám, že nevyrotujete z hrobu. Ale ne, vy máte pochopení a lásku nejen pro ten náš chrám i tvrz, ale především pro lidi. Pro ty, kteří jím vládnou, ale i pro ty, kteří se o něj lecky rozbijí. Díky!“... celý text
— Vidlička

Čeština poklepem a poslechem Čeština poklepem a poslechem

„To je koncentrovalá radost očí, uší, srdce. A dá se číst dokola... a dokola... a dokola... fenomenální....“
— MikeMK

Chrám i tvrz Chrám i tvrz

„… skříp, zřít, vřísk, plk, plž, škrt, plsť … také jsem si vzpomněla na známé … strč prst skrz krk … Vlastně jsem ani netušila jací jsme mistři souhláskových shluků … „Všechny tyto souhláskové shluky … přispívají významnou měrou k zvukovému charakteru češtiny. Jen v nich lze hledat příčinu k tvrzení, že čeština barbarsky kupí souhlásky …“ Co vás v této knize tedy čeká? Vpravdě epochální výlet do tajů českého jazyka … „Celičká soustava souhlásek dužinatých, smyslných: č, š, ž, ř, ď, ť, ň; spolu s nezastřenou samohláskou dovedou slovu dát smyslnou pleťovost zralého plodu: děva – žena – něha – šťáva – řeka – jaro – míra – mlází – závěj – hora – jezero – lyšaj – život – tělíčko. Troufal bych si utvořit české věty, které by zvukem působily na cizince jako mluva blažených domorodců na Bali, na Tahiti, na ostrovech Fidži. Ostatně je takových vět přemnoho v české lyrice …“ Pokud máte rádi češtinu, budete hledat smysl, budete pátrat po písmenkách jež jsou češtině vlastní … a přitom se možná i trochu zasníte, třeba nad naší poetickou vzácností … kroužkovaného ů … „… často jsem si myslil, jaká je to vlastně nejtrefnější definice vlasti české: Vlast česká je tam, kde se píše u s kroužkem, chasníček s princezkou na zádech. A pořád šlapají do toho vršku, pořád a pořád – totiž: on šlape, a ona se ho drží kolem krku, milý, píte meducínu! – Kde domov můj? – Tam, kde mají v „můj“ toho chasníčka … Mít doma takovou vzácnost, jako je náš chasníček s princezkou – to zavazuje. Dejte si na nich záležet. Oni si toho zaslouží, jsouce naši, opravdu jen naši.“ … a nakonec zjistíte, to, co v hloubi duše nejspíš už dávno víte … „V mateřštině mají slova osobní náplň (zvýrazňuji já), s její rytmikou a melodií jsme od dětství sžiti; proto je nám nad jiné jazyk dražší a krásnější.““... celý text
— alef

Chrám i tvrz Chrám i tvrz

„Láska už od studentských let. :)“
— Re@ding_9-wine

Čeština poklepem a poslechem Čeština poklepem a poslechem

„Čteno dlouho, po kouskách. S radostí, zájmem a velkým potěšením. Knihu jsem si opravdu koupila a mám v ní mnoho glos a určitě se k ní ještě několikrát budu vracet a rozkrývat jednotlivé otazníky. Některá místa prokonzultuji se svým německým kamarádem, abych ověřila, jak to cítí po sedmdesáti letech od vydání současný Němec. Jen je škoda, že toto vydání (Leda 2013) postrádá velmi pěkný doslov, který měla kniha půjčená z knihovny. Je to svým osobitým způsobem velmi krásný, velmi osobně pojatý slovník vždy pro něco zajímavých slov, některých z nich nyní však přeci jen už zastaralých. Současný čtenář, který má češtinu rád, se ovšem nemusí obávat, že by se u čtení nudil. Já se tedy rozhodně nenudila, naopak, u mnohých slov jsem se výborně bavila. Zajímalo by mě, jak dlouho autor tuto knihu-slovník sepisoval. Vzhledem k rozsáhlosti jeho tvorby o češtině (mám již několik let také rozečtenou jeho asi nejtlustší knihu Chrám i tvrz) soudím, že si po léta psal jednotlivé poznámky a pak to sesumíroval. A provedl to skvěle. Trochu mi při čtení překážela autorova záliba občas vyšperkovat svoje dumání o slovech výrazy či úslovími cizojazyčnými, povětšinou latinskými, v naprosté většině však francouzskými (zdá se, že francouzštinu měl hodně rád). Objevuje se i španělština, italština, švédština, u hesla vlna zmiňuje dokonce i polštinu a srbochorvatštinu. Cizím jazykům jde až pod kůži; jak dobře jim rozumí, je patrné u hesla svíce. Často srovnává české výrazy s vyjádřením v cizích jazycích, v němčině, francouzštině, angličtině, a v naprosté většině příkladů vychází čeština jako jazyk bohatší (nedovzdělanec). Někde češtinu přímo opěvuje nebo oceňuje krásu slov, kdy jejich zvuk vystihuje i jejich význam (něha). A velmi často ji vyzdvihuje v porovnání s němčinou, např. u slova dovečeřeti jistě můžeme být s češtinou spokojeni. Na druhou stranu však němčině může čeština děkovat za mnohá její slova, z nichž si dokázala utvořit ryze české varianty, často nečekaně odlišné. Co mě zaujalo: - Slovo meta mohl autor popsat tak, jak učinil, jen proto, že patrně neměl zájem o softball. - Hezky vysvětluje rozdíl mezi slovy prostor a prostora. - Velmi nabádavé je autorovo povídání u slova přepych. - Zajímavé pro mne bylo i dlouhé pojednání u slova zajímavý (délkou ho předčí pouze hochštapler a kuchyňka). Zdá se však, že má na ně pifku. Slovenština je tu nesporně jasnější. - Že je to psáno dávno, je znát u hesla gynekolog a také u tchyně (možná tenkrát o tchyních opravdu žádné vtipy nekolovaly). Co mě překvapilo: - vyhynulé slovo polosvět - těch několik slov s předponou ne-, která bez ní vypadají jako nedochůdčata - slovo škvrně - poněkud posmutnělé heslo spravedlivá - jak barvitě popisuje slova – např. slovo trýzeň - jak někdy hezky vysvětluje význam slova – např. tupit - jak je to čtení kolikrát zajímavé – tykati Co se mi líbilo: - jak upozorňuje na souvislosti se starou češtinou - jak láskyplně o slovech pojednává - jak něžně slova rozebírá a upozorňuje na jevy, kterých si obvykle nepovšimneme - jak si češtinu u velké většiny slov pochvaluje (fabrikant) - jak se nerozpakuje být k některým slovům i značně kritický (znělka) Co mě pobavilo: - u mnohých slov jsem se hodně bavila, zmíním alespoň heslo naobědvaný - obzvláště mě rozveselilo pět posledních slov u písmene P - zvláštní pobavení mě čekalo u slova nechce se mi, které autor rád nemá - ovšem nejlépe jsem se pobavila u hesla slepec; po celou dobu čtení vnímám jeho zkoumání slov jako seriózní, a teď tohle! A jak velmi nelogickou máme tu svou milou češtinu, nám nechává poznávat opakovaně na reakcích cizinců. Krásně se to jeví u hesla zasnoubit se. Uchvátila mě bohatost a barvitost přívlastků, jimiž charakterizuje mnohá slova. Pěkně to vidím např. u slova zášť nebo zavilý. Mnohokrát jsem se musela usmívat Eisnerovu rozjímání nad českými slovy. Mnohokrát mě upozornil na něco jemného, čeho jsem si dříve nevšimla. Když jsem začínala na ZŠ učit češtinu, mívala jsem spor s kolegou matematikem, který češtinu zavrhoval, neboť není logická. Tehdy jsem ještě Eisnera neznala. Mohla bych mu odpovědět jeho slovy: „Jazyk totiž neráčí být logický.“ Může však být „důmyslným psychologem“, jak ji nazval u hesla bez sebe. Jedině to mám tomuto vydání trochu za zlé, že zde nenacházím „arcipotvoru pobírati“, ke které odkazuje u slova částka (leda že by spolu s doslovem byla v tom, které jsem půjčila ze skladu v knihovně?). Zato tiskařskou chybu jsem tu našla pouze jednu jedinou.“... celý text
— kamibe

Přejít na knížky autora