1. Domů
2. Autoři
3. Pavel Eisner
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 22
• Bazar 10
• Životopis
• Citáty 9
• Diskuze 4

Populární knihy

/ všech 22 knih

Nové komentáře u knih Pavla Eisnera

Bohyně čeká - traktát o češtině

„Psáno typickým Eisnerovym stylem: krátké kapitoly-fejetóny. Jedná se o sbírku řekl bych lamentování nad tím, že se češtině mládež učí málo, ale napravit to půjde těžko! :)“... celý text
— lovermann

---

Chrám i tvrz

„Začnu tuto recenzi poněkud zeširoka (a budu v ní tak i pokračovat), což však (jak doufám) nebude na škodu. Kniha Chrám i tvrz si totiž dle mého názoru zaslouží, aby se o ní pohovořilo obšírněji, než jak tomu obvykle bývá... Bydlím na vesnici a za domem mám velkou stodolu. Když jsem v ní nedávno prováděl generální úklid, objevil jsem v jednom koutě asi půldruhého metru dlouhý provaz, spletený ze stébel slámy. Vzal jsem jej do ruky, prohlédl si ho a vzápětí mi došlo, že je to přece povříslo! To slovo mne okamžitě přeneslo do jednoho dne v dávných časech dětství... ... Je horké letní odpoledne a na našem poli je celá rodina v pilné práci. Muži kosí obilí, ženy je vážou do snopů asi půldruhého metru dlouhými provazy, upletenými ze slámy –jeden takový jsem právě našel ve stodole. I my děti podle svých sil pomáháme, např tak, že ta „vobřísla“ (jak jim nespisovně říkáme) klademe v určité vzdálenosti na zem (tedy na strniště) a natahujeme je, aby se nekroutila a pokosené obilí, které se na ně položí, mohlo být dobře svázáno. Snopy se staví do mandelů, poté naloží na žebřiňák a odvezou k mlátičce. V celé vesnici byla jen jedna a tenkrát se jednalo o úžasný vynález. Jistě, člověk se u ní také nadřel, ale oproti mlácení obilí cepy to byl velký pokrok... Proč však tu dávnou vzpomínku, vyvolanou nálezem onoho slaměného provazu, tady zmiňuji? Důvod je prostý. Pavel Eisner ve své knize pojednává o naší mateřštině a z logiky věci tedy i o jednotlivých slovech. A mimo jiné potvrzuje a rozvíjí názor, podle nějž myslíme slovy a lze tudíž předpokládat, že slovní zásoba (její bohatství či naopak chudoba) má přímou souvislost s inteligencí. Je zřejmé, že některá slova jaksi přirozeně odumírají spolu s věcmi a činnostmi, jež označovala. Je možné, že do této kategorie již patří i povříslo, které by se dalo použít do hry, jakou občas slýchám na jedné rozhlasové stanici: Co myslíte, že je povříslo? Za a) staročeské jídlo, za b) hadrová loutka vodníka, za c) slaměný provaz. Já tedy správnou odpověď znám, ale pochopil bych, kdyby to někdo nevěděl. Co však některá další slova v mé vzpomínce (snop, cep, mandel)? Mají již i ta být zapomenuta? Jsem přesvědčen, že nikoli, zároveň však tuším, že pro mnoho především mladých lidí jsou toliko prázdnými, bezobsažnými zvuky. Kdo, nebo co je tomu na vině? Jsou to moderní technologické vynálezy, resp. rodiče, kteří je svým dětem kupují. Smutně proslulý slogan („Chceš mít hloupé dítě? Kup mu chytrý telefon!“) je bohužel pravdivý. Život ve virtuální realitě vede k dramatickému ochuzení slovní zásoby a tudíž (neváhám to říct) k hloupnutí dnešní mladé generace! Pavel Eisner se toho naštěstí nedožil... Kniha Chrám i tvrz se svými téměř osmi sty stranami je obrovským literárním monumentem, navíc doslova „napěchovaným“ tak velkým množstvím informací, že o každém jejím oddílu (ba i jednotlivé kapitole) by se dala napsat samostatná recenze. A tak (jak už bylo řečeno v úvodu) namísto „klasické“ recenze se chci zaměřit spíše na zaznamenání dojmů, myšlenek a asociací, které ve mně četba vyvolávala. Domnívám se, že i tímto „nepřímým“ způsobem povím o Eisnerově knize vše podstatné. Je třeba především zdůraznit, že kniha je úžasná jako celek, kdybych měl ale přece jen říct, co mě v ní zaujalo nejvíce, tak to byl oddíl s názvem Poesie a jazyk. Třebaže to autor výslovně neříká, je evidentní, že plně stojí za známým lingvistickým axiomem, podle nějž je poezie duší jazyka. V básnících (je ovšem třeba zdůraznit, že pouze v těch, kteří si tento titul skutečně zaslouží) vidí (posloužím si tu Mallarméem) „syny azuru“, kteří dokáží slovy proniknout do sfér, obyčejným smrtelníkům nedostupným, kde jsou ke spatření záblesky metafyzické, vpravdě transcendentní nadreality. Tady se poezie úzce stýká s vážnou hudbou (podle Beethovena je hudba „zjevením krásy“ a pro poezii to určitě platí též). Pavel Eisner mimo jiné řeší i zajímavou otázku, zda má být básníkům dovoleno vymýšlet nová slova. Toto právo jim neupírá, musí jít ovšem vždy o slovo, které vzniklo jaksi mimoděk, jako intuitivní objev v určité konkrétní chvíli, tedy nikoli jako něco plánovaného, předem chtěného a tudíž „vyspekulovaného“. A uvádí řadu jak pozitivních, tak i negativních příkladů. Co se týká básnických překladů, potvrzuje mi Pavel Eisner to, co jsem věděl, resp. vysvětluje, co jsem chápal dosud ne zcela jasně. Vždycky jsem např. tak nějak podvědomě tušil, že překládat poezii je v naprosté většině případů záležitost předem odsouzená k nezdaru, neboť jednotlivé jazyky mají své zvláštnosti, kterých nejvíce využívají právě básníci. Vezměme si třeba Rilkovu báseň Der Panther. Závěrečný verš, který je jejím úchvatným vyvrcholením, zní: und hört im Herzen auf zu sein. Sloveso přestat (aufhören) má v němčině odlučitelnou předponu, což zde Rilke bravurně využil, stejně tak jako tzv. závislý infinitiv (zu sein). Přeložit tento verš do češtiny není možné, resp. může se tak stát toliko jeho zmrzačením. Platí to pochopitelně i naopak – cizí překlady českých básní z nich takříkajíc stírají původní pel. Pavel Eisner v této souvislosti (samozřejmě s jistou dávkou obezřetnosti) dokonce přichází s teorií, že díky své slovní bohatosti, jemným výrazovým nuancím a košatosti je čeština ideálním jazykem pro poezii! Zde bych si dovolil (jak se říká) přihrát svou polívčičku a uvést následující: Zajímám se o haiku, což je původem japonská poetická forma, která se postupem doby stala mimořádně populární po celém světě. Jedná se o krátkou báseň o 17 slabikách, seřazených do tří veršů v poměru 5–7–5 (což ovšem nemusí být striktně dodržováno). Haiku má za cíl zachytit prchavou krásu přítomného okamžiku, který by jinak navždy zmizel ve víru času, popř. být jakousi hádankou, čekající na rozluštění, mající u čtenáře vyvolat překvapující literárně-estetický zážitek. I u nás se haiku těší stále větší oblibě, což má příčinu mimo jiné i v tom, že čeština je pro tento minimalistický druh poezie výborně „uzpůsobena“. Pokusím se to demonstrovat na jednom příkladu: Konec pouti – labutě odtáhli do sousední vsi Na první pohled se zdá, že tu máme co do činění s hrubou pravopisnou chybou. Labutě jsou přece rodu ženského a např. ve větě „Labutě odtáhly na jiný rybník“ je tudíž v přísudku tvrdé -y. Všimněme si však celkového kontextu – úvodní verš naznačuje, že tu nepůjde o živé ptáky, nýbrž houpačky ve tvaru labutí. I tady by ovšem ve větě „Labutě se polámaly“ bylo tvrdé -y. Pokud má být tedy verš „labutě odtáhli“ gramaticky správně, pak musíme přemýšlet, díky jakému „fíglu“ je to možné. Přijdeme na to, že jediným řešením této jazykové záhady je předpokládat, že labutě byly něčím či někým odtaženy. Traktory nebo nákladní vozy to být nemohou, neboť i tady je nutné tvrdé -y. Z toho logicky vyplývá, že labutě odtáhli nějací lidé, patrně jejich majitelé (v jedné vesnici pouť skončila, ve druhé se bude konat). Učinili tak samozřejmě pomocí nákladních aut, traktorů či jiné přepravní techniky, což však již nemá žádný vliv na správnost onoho měkkého -i ve slově odtáhli. To, co jsem právě „polopaticky“ vysvětloval, bystrý čtenář pochopí během okamžiku. Dodám jen tolik, že toto konkrétní haiku vzniklo díky tzv. nevyjádřenému podmětu a existenci měkkého a tvrdého -i, -y. Následující haikuhádanku si, vážený čtenáři, zkus vyřešit sám. Určitě to hravě zvládneš a zároveň poznáš, jaká jazyková jemnost byla využita tentokrát... Výpověď z bytu – můj pes pokousal kočku domácí O knize Chrám i tvrz, o svých dojmech z ní, bych mohl vyprávět ještě dlouho. Budu však již stručný. Poprvé vyšla v roce 1946, ovšem těch téměř 80 let bych jí nikdy nehádal. Na svůj věk je totiž neobvykle moderní, čtivá, poučná a dokonce vtipná (zaručuji vám, že se u ní skvěle pobavíte). O právě řečeném svědčí ostatně i to, že byla v průběhu let znovu a znovu vydávána, naposledy tedy nyní nakladatelstvím XYZ v krásném, téměř bibliofilním provedení. Určitě si ji pořiďte! Co se týká mne, postavil jsem si ji ve své domácí knihovně na čestné místo a budu se k ní často vracet. Krásou své mateřštiny totiž nepřestanu být fascinován nikdy...“... celý text
— JanH

---

Čeština poklepem a poslechem

„Národní hrdost, člověk je zdeformován nynějším politickým směrem, který pod slovy národní hrdost vidí vyholenou lebku, hajlující ruku a nenávist k etnikům, jakýmkoliv. Jak směšné, jak smutné. Ponížením toho národního, ovšem toho skutečně národního, nikoliv syrečků, se dojde k vzývání evropanství a k oddanosti vyššímu celku, k odevzdání se. Národní uvědomělost, láska k vlastnímu národu, je nyní brána s rozpaky – ale ano, jste Češi, no, a co jako? Vemte to takhle, Češi, když někdo žije ve Varnsdorfu, také nekřičí, že je jenom Varnsdorfák, že odmítá být Čechem, je Čechem a zároveň Varnsdorfákem, tak jaképak copak, jste Češi, ale evropští a to evropské je ve vás to lepší, protože za lepší budoucnost se peroucí. A basta. – a tak je nelibozvučné v této agónii ryčného evropanství označováno za čecháčkovství, čímž mluvitel naráží na skutečnost – co české, to nízké, tak nizoučké, tak nizoulinkaté. Naštěstí na tu národní hrdost nejsme sami, za námi stojí zástupy předků, kteří, pravda, více leželi, než stáli, ale nyní, když je spolkla hlína, hrdě ční a ukazovákem trčí na shodu přísudku s podnětem a řičí: to jsme pro tě vybudovali, lumpe jeden, nádherný jazyk s nádhernými pravidly, kterážto když porušíš, dobitkem jsi. A byl tu jeden, který se strmě tyčí nad všemi čnějícími, jehož si pro pořádek nazvěme Pavlem Eisnerem. Bohulibá to tvář, češtinářsky správná, svůj jazyk milující, pravda, příjmení si Pavel Eisner nevybral právě české, ale dokonalost nevoní, to ví každý malý jouda. Jeho kniha Čeština poklepem a poslechem je prostý slovník slov, která Eisnera zaujala, ke kterým se chtěl v průběhu života vyjádřit, v kterých viděl možnosti, která chtěl dovysvětlit nebo jen připomenout, aby se na ně nezapomnělo. Protože jazyk, to je vám živá věc, která nechřadne, ale žene se kupředu, stále dál, jako sám národ, tu narazí na slepou kolej, odplivne slovo, které pak hnije už jen ve slovnících, huby české, huby nemyté i vymydlené se již netkne. Pavel Eisner nebyl suchoprd, alebrž člověk veselý a humorný a pro vtip i přes plot skočný. Dejme si kraťoulinké heslo ze slovníku. Lulánky – Český zákon pomnožnosti i v oblasti sekreční, a právě v ní. Neboť lulánky mají příbuzné ve scankách. Ovšem Eisner se nestavěl přes odpor stránek neustále do role šprýmaře. Jeho dílo, toť nekonečně krásné vyznání lásky a úžasu. Jazyku český, kráso mezi krásami, krůpěj slzavá mi padá z oka, když popatřím na tvůj ohyb laskavý, jakmile ozve se z úst pošťáka krásné – přišly vám peníze. Pravdou je, že by na mě s touto větou mohl pošťák i v mongolštině. Krůpěj – Velmi krásné slovo, je v něm kanoucí tíha a do elipsy tíhnoucí a k pádu zrající čirost křišťálová. Učme se ony technické a umělé (pro nás) jazyky, jakými jsou angličtina či němčina, křivme si mluvidla tou jejich neladností, ale naučme se nejdřív milovat svoji vlastní mateřštinu, protože čeština, to je náš tajný jazyk, kterému ostatní nerozumí, kterým si můžeme šeptat do uší ty naše poudačky o lásce a o zradě. Vždyť jen deset milionů lidí je schopno pochopit, co myslíme řízným Brýtro, když se jeden vyvalí z duchen jako mrtvý Hamletův otec, výraz ztýraný nočními běsy a s touhou po kafíčku… Kafíčko – Zdrobnělina, tuším, jen česká. Je z širé oblasti zdrobnělin papáníčkových. Mlíčko, pivíčko, kafíčko, vínečko, rohlíček, houstička, polívčička, jatýrka, bifteček, šunčička, tucty dalších – hledejte si to jinde. I ti Vídeňáci, proslulí svým náruživým vyvařováním a svým hlubokým porozuměním pro papáníčko – je to rys mimo každou pochybnost daný pronikavou českou infiltrací vídeňského člověka – dotáhli to jen na některé z těchto zdrobnělin, tak Weinderl, Kipferl, Backhendl. Vedeme v tomto oboru jazykovém a ještě spíše jazyko-patrovém, vedeme zcela přebornicky.“... celý text
— herdekfilek

---

---

Chrám i tvrz 2

„Stejně kvalitní jako první díl . Slovo mlékem musíš omývati, umouněné se z toulek přižene ( František Halas)“
— vvikingg

---

Chrám i tvrz

„Oba díly tohoto skvostu pamatuji jako 14 letý kluk, mamka, byla členkou ve svazu českých hádankářů a křížovkářů a často vytvářela pro časopis Hádanka a křížovka, křížovky s legendou. Dnešní módní ,,švédské křížovky,, s legendou psanou v políčkách křížovky, tehdy nikdo neznal, dnes zase pomalu nikdo nezná, ani by nedokázal vyluštit figurální, střídavou křížovku se skrytou tajenkou, každá doba nese své. Knížky ji tehdy přivezla známá ze ,, Západu, u nás vyšla v roce 1946 po roce 1948 už vyjít nesměla, význačné osobnosti v tehdejším komunistictickém režimu a jejich díla nebyla žádoucí. Mamka z těchto knihu čerpala stará, zastaralá i zaniklá slova pro tvorbu křížovek. Velmi dobře pamatuji dodnes některá zastaralá slova, používaná ve starých křížovkách, třeba hnis - talov , magnetismus - dralo. Nedávno jsem přečetl oba díly , spokojenost, upoutali mě kapitoly o zaniknutých slovech a slova , která měla ve starých časech jiný význam mučec, byl třeba kat, nekošník byl satan , bytost nekochaná (nemilovaná). Zachód byl západ slunce , ponožka byl vábicí pták,, volavka,, přivazaná za nohu v luhu, aby vábil jiné ptáky. Knihu doporučuji , tomu, kdo má rád český jazyk a chce se o mateřském jazyku, původu některých slov dovědět ještě více, před panem P. Eisnerem a jeho znalostmi smekám, nádherná kniha.“... celý text
— vvikingg