Hodiny orloje demonstrují posedlost časem a kruhem.
Strategie, kde proti sobě hraje ohromné množství lidí, jednoznačně ukazuje, že „lidstvo nezadržitelně spěje k pokroku i zkáze zároveň“.
Analogový věk, kde je každý pokus o pokrok velezradou, předurčuje novou éru ticha.
Což zní paradoxně, ve světě, co duní hlomozem ozubených kol a parou, že? Jenže tady jde o umlčení myšlenek a zadušení kreativity, ztichly hlasy v éteru…
Steampunková atmosféra Mezopotamis mě rozhodně zaujala. Poslední útočiště „přeživších“ navíc představilo poměrně funkční filozofii postapo světa. Návratem lidstva do starozákonního prostoru mezi Eufrat a Tigris, kde se to příznačně hemžilo biblickými názvy, mě pak autor docela potěšil, takže můžu říct, že mě příběh hodináře, jako odpočinkové cestovní četby, v podstatě hned po prvním představení tohoto bizarního světa, chytnul. Takže jsem se nechala nalákat na akční honičku, co se záhy rozjela a vnitřním zrakem jsem celkem s chutí sledovala víceméně průměrný „film“ (pro cestování vlakem, tím současným, jako stvořený) … a měla přitom na paměti, že „věcem, ať už jsou jaké jsou, se má nechat volný průběh, jinak bude všechno o dost horší“ …
Umělý svět Mezopotamis se nijak zvlášť nelišil od jiných podobných světů, a ve své podstatě, ani od toho reálného – lidi tam byli (ostatně jako všude) udržováni pod kontrolou, takže neškodní, jen malá část byla schopná aktivního odporu (odboje). Děj to tedy nebyl nijak převratný, ale to nikdy neuškodí, připomenout si, že manipulace s lidmi je až děsivě jednoduchá …
„Zavládl klid. Jen zdáli sem doléhal tlumený industriální lomoz místního chrámu.“
V příběhu jsem našla vše, co bych očekávala, cesta skrze Mezopotamis mi tak uběhla rychle, nečekala bych to, ale zanechala za sebou i lehkou ozvěnu v níž doznívá pocit, že i v tom nejhlasitějším světě se všechno to důležité může odehrát v absolutním tichu …
"Miloval jsem, a dodnes jsem nepřestal, nadevše tu prchavou kouzelnou dobu" ... klučičí svět se všemi jeho tajnými zákoutími, skrýšemi a tajemstvími, říše pana Foglara, svět, ve kterém se rozhodl zůstat i po celý svůj dospělý život prožitý intenzivně, živelně a se zaujetím hodným obdivu.
Tenhle svůj živelný zájem pak přetavil do svých klučičích snů a ty pak navíc zrealizoval, čímž inspiroval spoustu dalších kluků v několika následujících generacích. V téhle útlé knížečce - autobiografii, která vyšla k jeho poctě je toho ale víc ...
... tak třeba to, že unesen krásou ženského těla byl už v osmi letech,
... nebo, že měl rád ohnivě červené západy slunce, a taky ztichlé střechy za měsíčních nocí,
... taky o jeho úřednické kariéře, a troufalém návrhu na nový časopis pro mládež, a jak se cítil ošizený, když se nestal jeho redaktorem,
... a jaké to bylo terno, když začali časopisecky seriálově vycházet Rychlé šípy.
Vlastně mě ale nejvíc bavil právě ten začátek cesty ... příčiny toho Velkého třesku, co vedly ke vzniku foglarovského univerza. Následující chronologický sled událostí, vedoucích ke vzniku galaxií Hochů od Bobří řeky nebo Rychlých šípů a dalších byl dost zajímavý, ale toho tajemného kouzla vzniku všeho už nedosáhl.
To co ale hlavně zjistíte, je, co udrželo pana Foglara až do pozdního věku s duší věčně klukovsky mladou :-).
Všichni sem ... stojí to za to, přijít, porozhlédnout se tu, a nahlédnout do všech 17 vrstev světů...
Opičí prst vystřeluje jednu otázku za druhou.
Ne! Počkej, to asi nebude robot, za tu cenu!
Hovoří dost nahlas, slyšíš ho, mluvíš na něj, ale ONO neodpovídá... "Miláčku!" ... You didn't need me anymore!
Sníš o zahradě hlavonožců, či o ráji chobotnic? Pozor! Cesta zpět se pomalu uzavírá ... I want you!
Kdo jsi?
Nejděsivější na tom všem je to děsivé ticho.
"Protože svět je kulatý. Jen kolem mě se otáčí."
Strneš už při prvním pohledu do jiného světa... třeba tenhle byl cihlově červený!
Ne, kdepak, neustrnula jsem na vavřínech, ale trochu úžasem přeci jen, nad autorovou fantazií. Pocity surreálná mě v podstatě neopouštěly, kdykoliv jsem pokračovala v cestě jeho fantazijními krajinami, místy to jsou trochu krutá místa ... "bahnitá pláň se táhne do nedohledna" ... "inkviziční rada kontrastuje s matnou šedí zástupů"
...a ty stále tvrdíš, že "svět je kulatý" ... tak vidíš , netvrdím to jen já...
Tak tohle mě dost bavilo. Bylo to od pana Pecinovského odvážné pustit se do broučích textů, a vyšlo to!
Brouzdat se těmito povídkami tak budu asi ještě nějaký čas, ony totiž chtějí tvůj čas, přímo si ho vyžadují ... a pak září!
"Kdo ušil tuhle boudu? ...
Ach, Bože, pomoz mi najít v tomto dění nějakou logiku."
Jenže Bůh je zřejmě příliš zaneprázdněný, než aby se staral o podobné modlitby, a tak si otec Vilém musí z té šlamastiky dopomoci sám, a navíc, musí z toho všeho dostat i doktora Šulce...
Z Viléma lovce, co žije v horách, kde se potkaly naše cesty poprvé, se tak stal opět Vilém detektiv, co se vydal nedobrovolně vstříc městskému světu, se kterým už dávno skoncoval, a Francii, která právě zabila Boha a slavila revoluci...
Nechala jsem se zlákat na další čtenářský Survivor výlet, a vůbec toho nelituji, podívala jsem se do revoluční Paříže, která takhle naturalisticky popsaná rozhodně nepřipomínala svou slavnou noblesní monarchistickou minulost, za časů revoluce bych se rozhodně do té špinavé stoky osobně mrknout nechtěla:-).
Každopádně rozehranou soutěž o přežití jsem sledovala napjatě, do děje totiž vstoupil nový hráč, kapitán Stellwerther a ten tuhle hru posunul o level výš... drsný, chladný, nevypočitatelný, prostě správný drsňák, další protiklad k uhihňanému doktoru Šulcovi, co mu teď není moc do hihňání, i k mírnému a trochu stále zmatenému otci Vilémovi, kterému vždycky chvíli trvá, než přijde na to, která bije;-).
Přizvání kapitána Stellwerthera se povedlo, skvěle ty dva doplnil a já tak měla o dovolené zajímavě děsivou špionážní c.k. detektivní honičku jako příjemné zpestření.
Na další (vlkodlačí) dobrodružství téhle série už se těším, určitě se totiž na další "nedobrovolnou" cestu s otcem Vilémem vydám.
"Člověk je zvíře společenské, připomněl si Aristotela. ... Ale to jsou i krysy, dodal trpce."
Některé příběhy dokážou zanechat stopu, jako otisk pazourku do měkkého jílu.
Ještě ve školních lavicích jsem je četla a taky viděla film se skvělým panem Bartoškou. No, je to opravdu dost dávno, přesto se mi chce říct, že stále "cítím" teplo ohně a "vidím", jak křehký život tehdy byl, jak lidé žili na hraně života - kdy každý den se počítá! Tady jsem pochopila, že odvaha není nepřítomnost strachu, protože bez strachu by nebylo odvahy...
Zbyly po nich jen skalní malby a pár pazourků hluboko v zemi... a taky tenhle divoký příběh, co voní kouřem pravěkého životodárného ohně - ten je srdcem příběhu - protože bez něj jednotlivec není nic, zato kmen je všechno!
Verneovky mě provází, ... no prostě už hodně dlouho :-). Nejdřív jsem si kdysi začala s kapitánem Nemem a dětmi kapitána Granta a pročetla se postupně až ke kompletně život hubícím technologiím Ocelového města a Vynálezu zkázy. Právě a jen u těchto dvou jsem prvně viděla skvělou českou filmovou/televizní adaptaci a teprve pak četla. Ocelové město z cca roku 78 má hvězdné obsazení pány Hanzlíkem, Vinklářem, nebo Růžkem, no a Vynález zase nezapomenutelnou a originální režii a zpracování od pana Zemana, absolutní paráda!
A co se týče knižní podoby, tak je potřeba zodpovědně říct, že k příběhům nabitým technickými detaily a poselstvím humanity je potřeba se pročíst, pak vás přiláká, navzdory vší té arogantní bídě, vůně naděje, že ještě není potřeba nad lidmi úplně zlomit hůl. Prostě věříš, že vše se v dobré obrátí :+).
Paměť identity se nedá ošálit – formovaná revolucemi, válkami, totalitou – nese si břemeno minulosti, co nevymažeš.
V první linii sleduješ ženy z téhle gruzínské rodiny – jejich vnitřní konflikty, jejich lásky, jejich oběti, jejich vnitřní sílu – příběh pro Brilku je vystavěný právě na nich. Vyprávěný je zvolna, v pomalém tempu a jakoby trpělivě, a je toho dost, co je potřeba říct – budeš sledovat pořádně dlouhou sérii ztrát, co tahle rodina utrpěla, spoustu zoufalství, zrady a krutostí osudu, co je postihly, ty ale stěžejní nejsou, jsou tu pro kontrast, protože daleko víc prostoru (a to se mi líbilo) je věnováno té druhé straně mince – schopnosti přežít, udržovat vztahy a rodinné vazby, trvalé snaze bezpodmínečně milovat …
Rodinný recept na horkou čokoládu, co voní po exotickém koření, a jejíž chuť je návyková a ochutnat ji, jak zjistíš, je veskrze riziková záležitost, její neodolatelně lákavá vůně, tě provází příběhem – jako symbol rodinné kontinuity, jako upozornění na pomíjivost luxusu a krásy, jako připomínka zázraků i katastrof, co tahle rodina zažila – je jejich trvalou a nesmazatelnou součástí.
Příběh rodiny Džašiových je působivým mixem osobních a historických osudů, a tak je i mixem dramatu, tragédií a nadějí téhle rodiny, … téhle země.
Čtení to není úplně snadné, spíš vyžaduje znalost kontextu, do něj pak příběh dokresluje detaily, zpřesňuje kontury, a tak i celkový obraz jednoho století evropských dějin. A právě to bylo nejzajímavější, hledat ty rozházené, dosud neposkládané, gruzínské dílky puzzle.
„Člověk se narodil proto, aby žil, ne proto, aby se na život připravoval.“ /B. Pasternak/
Jak milé, znát pána jménem Lear, ... "pro mnohé je to divný výr!"
Ale já se nechala ráda zlákat, do toho bláznivého světa... "dvě sovy, jedna slepice, střízlík a čtyři pěnice " ... a líbilo se mi tam, ...
"šla-li venčit mopsla, vesele si hopsla".
A tak jsem z vesela přeskakovala z básničky na básničku, a nejvíc se mi asi líbilo u dědečků, třeba u toho starého pána v Janově, co se choval trapně a bláhově.
A ten od Pompejí, to byste nevěřili...
"Byl jeden dědeček od Pompejí, vedl si čím dál tím divočeji, rozpálen kvapíkem, hltal fík za fíkem...".
Taky bych si dala říct, fíky mám moc ráda.
Vlastně všichni ti starouškové, co je pan Lear zná, byli fajn... dokonce "i ten ze Sáby, co má spadeno na žáby."
Tenhle výlet cestou necestou toho ale nabízí mnohem víc, kromě návštěv u dědečků, třeba pár zajímavých receptů, ... takové Hromboucké taštičky, hmm! Říkám si, možná že právě tady, mezi bláznivými říkankami, je svět ještě v pořádku ;-).
Má smysl pro spravedlnost - pro vlastní spravedlnost,
jenže věci většinou nejdou podle té jeho.
Takže povětšinou žije ve vlastním světě.
A to není pěkné místo... "všude stíny, pekelné zvuky a všudypřítomná touha ničit" ... prostě cítíš, že všechno je marný, a pro pojmenování stavu světa jednoduše chybí slova, zato vulgarismů, těch zná milý Medorek habaděj.a protože se cítí (ve všech stavech světa) neustále ohrožen, či obklíčen, vře to v něm permanentně jako v papiňáku, takže se pak chová hnusně skoro nepřetržitě. Popravdě řečeno, mínění jsem si o něm udělala nevalné, nepomohly ani ty skoro filozofické vhledy do jeho zvláštní mysli, neměla jsem tak sebemenší problém pomyslet si o něm, to, co si o něm myslí skoro všichni, kdo se s ním setkali, ... "nejstrašlivější idiot co kdy spatřil světlo světa"...
Pak jedna katastrofa střídá druhou a třetí, jsou jich stovky ... "trapasů, co jsem způsobil svým nemožným chováním ".
Výsledkem pak bylo, že přestože tak nějak víš, že skrze Medorkův
svět autor ukazuje pokřivenou realitu 80 tých let a budování reálného socialismu, mně se to moc nelíbilo, hledat svět svobodného myšlení skrze pokřivenou Medorkovu fantazii dospívajícího hňupa. Tahle přehlídka hrubostí mi připomněla dávno čtené Spolčení hlupců, ani ti nedopadli v mém hodnocení lépe, prostě proto, že překročili míru nevkusu.
Takže Medorku máš to, stejně jako hlupci, za 3*...
„Mlází je tento příběh podoben,
a řádky z medu se v něm proplétají …“
Keatsova poezie je lyrická až patetická, melancholická až meditativní … studánka skýtající milióny zázraků, vůně nostalgie, kouzlo milostných vzplanutí – lásky a krásy v objetí přírody …
„Ty horo oceánských skal, mě slyš!
Křikem svých mořských ptáků odpověz!“
--- a pak – v kontrastu – chmury a tíseň – smrt a pomíjivost …
„Pouč mě, Múzo, prones slova svá / zde na Nevisu, mlhou osleplém! / Zřím do propastí, všude pokrývá / je rouška mlžnatá — a tolik jen ví lidstvo o pekle; i nade mne / se šíří chmury mlh — jen tolik ví zas lidstvo o nebi; kol obepne / mě všude mha — a zrovna takový / je lidský pohled v sebe, stejně mhavý!“
/Sonet napsaný na vrcholku Ben Nevisu/
Keatsova síla je v zachycení univerzálních lidských strachů i radostí – Keats nerezignuje na život, ale přijímá ho takový, jaký je … má možná spoustu „omezení“, někdy i fatálních, ale přesto, navzdory tomu je úžasný, ve své prosté kráse …
„Jakou má sílu tento příběh tichý!“
Keatsovy sonety v sobě mají síly na celá století … proto je stále živým básníkem :-).
„Čtenáři, jen se zamýšlej, dávám ti námět pouze …“
V šumných městech není hluk, uslyšíš spíš jen tichou píseň domů,
věže tu šeptají a ty se procházíš ve stínu stromů.
Funkcionalistická fasáda domu oblékla bílý šat,
tam na rohu, na domě co chce tě svou vizáží zmást.
Města, když zpívají šumně, cítíš lehkost v kroku,
když je ticho, uslyšíš hlas minulých roků.
Mám ráda formát Šumných měst – tady totiž nejde jen o architekturu, ale o paměť, jejímiž klikatými uličkami nás provází básník betonu, skla, fasád a říms, pan Vávra. Čte nápisy na zdech, co nikdo už nevidí, ukazuje krásu ztracenou v nánosech zapomnění.
Knížka je takovým zápisníkem paměti, má (a to se mi líbí) takový hravý formát, nepopisuje totiž jen domy, ale spíš je nechává promlouvat, ať vypráví své příběhy. Pan Vávra, jako průvodce, pak směřuje čtenáře/diváka, aby se díval tím správným směrem, navíc tomu všemu dodává svou osobou (ano, i v knize) punc a lesk.
Líbí se mi i jak je knížka uspořádaná, každé město má svou kapitolu, své mapky a fotografie doplněné scénickými poznámkami z TV dílů (a to mě bavilo), svůj komentář a svůj vlastní historický kontext.
Takže ti, milý čtenáři, přeji, ať tě šumná krása měst inspiruje k návštěvě některého z nich, nebo třeba jen k procházce, v tom tvém šumném městě, … u mě se jí to rozhodně podařilo :-).
Malá hádanka … tohle město získalo přídomek „bílá“, a pověst města studentů, vojáků a penzistů, jeho klidný život se odvíjí uprostřed kaváren, sadů a malebných zákoutí … kde to je?
Kdo neví, právě vás přivítalo šumné město Opava :-).
„Šumné město se před ním otevírá jako divadlo světa.“
Usmíváš se, a přitom ti běhá po zádech mráz ... z přímé, až krutě syrové, výpovědi o životě v 50-tých letech, z života utopeného v marastu udavačství a strachu, navzdory vší té deklarované budovatelské euforii...
Příběh je servírován bez ozdob a bez příkras, v osobním autentickém vyprávění hlavní hrdinky Jany, jež oplývá mj. svěžím darem břitkého sarkasmu, hbitým jazykem a
pohotovými reakcemi s neskrývanou dávkou ironie ... mě si rozhodně Jana okamžitě získala. Z její upřímnosti totiž ostře vystupovala celá ta absurdita tehdejší doby ... všechno to hnusné špiclování ze zákeřné závisti i obyčejné hlouposti ...
Vážně jsi mě, Jano, dostala ... tím, jaks' přesně popsala stav světa, jaks' prošla, bolavá zármutkem až na samou hranici snesitelnosti, a přesto s hlavou vztyčenou...
Je to jeden příběh, dlouhé cesty,
je to moře příběhů, tolik, kolik je lidí, co tu žili a žijí - kolem NÍ, řeky příběhů.
Tahle cyklocesta od pramene až k splynutí veletoku se slaným náručím moře popisovaná příjemným publicistickým stylem je cestopisem a místopisem, a taky je historicko-společenským esejem, a pro mě příjemným zpestřením podvečerního běhání, čas a kilometry utíkaly, jako autorova cesta územím Polabanů, těch, co moc dobře vědí, že "jejich" řeka, na jejíž březích žili a žijí, není jen říčním tokem, ale, že je živoucí tepnou, co nese lidské osudy, co spojuje českou kotlinu s okolním světem, no a když se pozorně zaposloucháte, uslyšíte ozvěnu ... vorů odvážějících dřevo z hor, a taky nákladních lodí, co vozily zboží mezi Děčínem a Hamburkem ...
Bylo to príma putování se spoustou zajímavých informací a postřehů ...
V řáholeckém lese běhá kluk, v botách z kůry, v kapse buk.
Jmenuje se Cipísek a je to loupežnický synek, co se narodil z lásky silné jako kořeny lesa Řáholce, má moudrou a laskavou maminku Manku a odvážného tatínka s divokým srdcem, co se jmenuje Rumcajs a je spíš než loupežníkem, statečným ochráncem lesa, protože se nebojí pustit se do křížku s vrchností.
Oba rodiče Cipíska učí, jak rozpoznat, co je správné a co je nespravedlnost … „To si pamatuj Cipísku“, povídá Rumcajs, „na každou nepravost vyleze pravda, jako žába z kaluže.“
Učí ho zručnosti, třeba jak opravit botu /však víte, že Rumcajs býval ševcem/ nebo jak vyřezat z polínka lžičku. A taky, v neposlední řadě, ho učí, jak se chovat v lese, kde žije celá loupežnická rodinka pospolu se spoustou zvířátek. Cipísek se tak o nich postupně hodně naučí, třeba, když si najde kamaráda – divočáka Ferinu, kterého krmí žaludy, nebo když potká jezevce, co vrčí a syčí, a Cipísek tak musí teprve poznat, že jen hlídá svůj dům, protože má rád svůj klid, a nebo, co taková sova, co ví, co a jak, když zůstaneš v lese v noci sám, může poradit, jak se nechat vést zvuky lesa … Pokračovat by se dalo takhle dál a dál, ale to už si děti budete muset přečíst samy … les Řáholec totiž právě usnul, pod měsíčním světlem zdánlivě ztichl, ale kdybyste tam právě teď přišly, možná byste zaslechly šustění listí, houknutí sovy a tichoulinké zachichotání, to se Cipísek ve své dubové postýlce právě otočil z boku na bok a nechává si zdát o dalším dobrodružství … a ty trochu dupavé kroky, co se ozývají z hloubi lesa, těch se nebojte, to jen našlapuje jezevec co si hledá něco k snědku …
Laskavé a hravé, jednoduché a dobře srozumitelné, přirozené a taky trochu humorné, a veskrze roztomilé, jsou pohádky pana Čtvrtka, tak proto je mám ráda, mají své kouzlo, co neomrzí, tak proto se k nim vracím, … do lesa, kde lišky dávají dobrou noc :-).
"Smysly se mu zostřily, jako lovci, který ucítil kořist."
Pan doktor Šulc, to je teda číslo! A otec Vilém se taky nezdá! Na první dobrou byste sice neřekli, že je v něm víc lovce, než kněze, ale je to tak, určitě víc, než byste čekali. Z těch dvou se rozhodně vyklubala zajímavá dvojka:-).
A tak mi magický příběh o čarostřelci odehrávající se jedné tuhé zimy přišel o letní dovolené docela vhod. Navic otec Vilém je z těch, co musí přijít věcem na kloub, takže se brodí sněhem, z nebe se sype další a modlitby tu rozhodně nestačí ... "tady se totiž už dávno naučili zaklínat kulky, aby se nikdy neminuly s cílem."
Proti Vilémovi a jeho parťákovi tak stojí pěkných pár lotrů, nejen z řad pašeráků, ale i z řad vlastních.
S narůstajícím počtem vražd pak úměrně narůstá i zloba ve venkovských tvářích. Bida tu sedí s místními u stolu a hory si střeží svá tajemství.
Tahle dvojka ale odvedla zatraceně dobrou práci, vrhla se přímo do jámy lvové a vzala místní pašeráky, zednáře, magické síly i c.k. policii útokem ...
"Smrt a rozvrat se tu rozlézá jako mor." ... ale na tyhle dva si nepřijdou...
Bavilo mě to, a určitě se s otcem Vilémem neloučím, už teď se těším na další záhadu.
Bizarní okolnosti ty DVA svedly dohromady, a poslaly společně na cestu. Oba, obdařeni poněkud výstředním smyslem pro černý humor, se vydali vzdorovat bolavým okolnostem. Na první pohled se zdá, že tahle cesta je tak trochu únikovou „hrou“ – před čím potřebují uniknout přitom oba moc dobře vědí – jenže není, na téhle cestě totiž jde spíš o návrat – k sobě samé (na té JEJÍ cestě) – ke kořenům, ze kterých vzešel (na té JEHO cestě).
S humorem se vždycky dá všechno líp zvládnout, i s tím černočerným, a tak jsem se spolu s oběma odrazila ode dna (té hluboké trhliny v jejich duši) a stoupala jak bublina skrze propast bolesti vzhůru k hladině. A cestou obdivovala, s jakou lehkostí a lidskostí autorka takové těžké téma zpracovala.
Nevěřila bych, že právě tahle cesta může být prázdninovým čtením, ale byla, spolu s autoritativní psicí a pochroumanou slepicí mi oba hrdinové vyprávěli příběh o nepředvídatelnosti, která život dělá vzrušující, ale taky o nepředvídatelných koncích, které ovšem nemusí být v zásadě jen smutné, spíš smiřující …
A tak jsem spolu s nimi pozorovala dechberoucí alpskou scenérii – klidnou hladinu horského jezera, co přináší klid do duše, i divokou horskou řeku, co věští nebezpečí a držela jim palce při tom jejich prazvláštním dobrodružství, sedala s nimi do staré obytné dodávky a den po dni se blížila k nepředvídatelnému (nevyhnutelnému) konci …
Rve ti to srdce, sledovat, jak se ti ztrácí, jak se ztrácí ze své vlastní mysli. Sleduješ destrukci toho, co pro ni tvořilo svět.
Jako mnoho jiných čtenářů, první jsem viděla film, knížka je jeho literární adaptací. Film i kniha si ode mě získávají jednoznačných 5* … pět filmových hvězd stříbrného plátna pro film (za skvělé výkony pana Rodena a paní Rázlové), i pro jeho literární alter ego, které rozvíjí vnitřní světy hlavních hrdinů (hlavně Karla a Matyldy), přidává detaily rodinných vzpomínek a stejně jako film ve veselých i smutně trpkých momentech ukazuje co znamená slovo … rodina.
V knížce pak vyznívají všechny ty introspektivní momenty ještě víc osobněji ... rozvine se ti vnitřní svět všech členů rodiny – a pak na chvíli pocítíš v náznaku, jaké to je prožívat život s Alzheimerovou chorobou ...
„Když jdu s maminkou domů, vidím, jak její pohled bloudí … hledá cesty, které kdysi dobře znala.“
V šepotu rákosí příběh se skrývá, vítr ho píše po klidné hladině tůní. Vypráví o tom, jak ve stínu stromů čas bez lidí a slov plyne jinak, a rozjímá na tím, proč raci tu občas zpívají.
Příroda tu není kulisou, ale duší příběhu – to ona rozdala karty a vytvořila hluboký emoční zážitek – ve chvíli, kdy se ocitneš v bažině, slyšíš zpěv ptáků, cítíš vítr a pozoruješ, jak se přitom mezi rákosím rodí ticho!
„Bažina není močál. Bažina je tichá, ale ne mrtvá.“
Bažina tu totiž není jen místem, ale způsobem bytí! Mezi řádky tu najdeš řád a pocítíš kontrast přírody a civilizace. Bažina je matkou, učitelkou a přítelkyní – to proto je popisovaná s neskutečnou něhou – lyricky až hypnoticky. Je to smyslově neskutečně bohaté.
Ve své podstatě je to prostý příběh o lásce a osamělosti, jenže pro mě není, je výjimečný, svou niterností a naléhavostí. Přiznávám, že mě hluboce zasáhl, po dočtení, a to se mi moc často nestává, jsem opravdu zaklapla knihu a chvíli jen tak seděla, se zvláštním pocitem (dosud nepopsatelným). Atmosféra byla skoro hmatatelně nabitá vůní (pocit závanu slaného vzduchu) a zvuky (pocit, že slyšíš racky nad hlavou, ale taky nedefinovatelný vnitřní pocit Kyina ticha!) … autentičností – cítíš bolest, touhu, i zavržení, …
A konec? Ten, po kterém jsem zůstala jen sedět. … tichý! Trochu děsivý a neskutečně lidský!
Manka není žádná křehká víla, ale pravá žena loupežníka.
Bydlí se svým mužem Rumcajsem, co provozuje loupežnické řemeslo v Řáholci, a má zlaté srdíčko, je laskavá a starostlivá, ale taky po čertech chytrá a po loupežnicku odvážná, takže Rumcajsovi nejednou pomůže v těžkých chvílích. S nadhledem mu totiž laskavým slovem přispěje k úspěchu … „Víš co, radši skočím do sklípku pro hrnec medu a trochu si podepřeš život.“
Podepřít život a řád v Řáholci, tak na to je Manka ta pravá, na Rumcajsovi je pak totiž vidět, že i loupežník může mít čest, když je poháněn spravedlností (Rumcajs totiž není tak úplně loupežník v pravém slova smylu, že, spíš řekněme takový bojovník s vrchností a moderně řečeno, s byrokracií :-) … a velké srdce, díky tomu, že je poháněno láskou a šlechetností ...
Nostalgických 5*, festovních jak 5 pořádných žaludů, co s nimi Rumcajs láduje bambitku.
„Rumcajsi, ty můj chlape statečná, já ti ušiju novou kazajku, abys nemusel v té děravé do lesa.“
A Rumcajs na to:
„Jen ty, Manko, buď doma v teple, já se o všechno postarám. Když tě mám, nebojím se ani samotného knížepána!“
Pak ji pohladil po vlasech, Manka se usmála a dodala:
„S tebou v jeskyni je mi líp než na zámku.“
Umím ji zpaměti (jako spoustu dalších veršovaných pohádek pana Kožíška) už od dětství, protože tohle leporelo už i tenkrát (hooodně dávno) bylo na světě. Hned jak jsem ho vzala v knihkupectví do ruky, připlula vzpomínka … na jedno, už pořádně opotřebované, dědou poslepované, leporelo, které na mě čekalo u babičky a dědy ve skříni s knížkami (nebyla jsem první vnouče, ale v pořadí 4, takže už prošlo demoliční četou mých starších sestřenic a bratrance, a po mně se na něm vyřádili ještě další dva bratranci a bratr a pak odešlo poklidně do knižního nebe). Sled obrázků se mi vryl do paměti natolik, že si je vybavuji úplně přesně dodnes.
Takže, když jsem v knihkupectví mravenečka objevila, byl můj, připravený pro moje vnoučata (zatím mám jednu vnučku a té veršíky občas šeptám před spaním … zpaměti :-) … jsou totiž o léčivé síle vlídného slova!
