A tak jsem šla." ... to by mohl být podtitulek téhle cestovatelské knížky, protože přesně tak mi to přišlo. Tahle holka se prostě sebrala a šla ... "batoh (mimochodem špatně vybraný, jako i trekové hůlky a další), spacák, pláštěnku, oblečení, náplasti a jdu!", a to, že skutečně došla pak považuji za její ohromné vítězství ... úspěch o kterém by nikdo včetně jí samé dlouho neuvažoval.
Tahle holka se prostě sebrala a šla, navzdory vlastní neschopností o sebe se postarat, vlastní rozmazlenosti (jak sama moudře časem poznala), a až přehnané citlivosti a schopností brát si všechno co se stane nepřiměřeně osobně:-).
Tahle holka se prostě sebrala a šla... a naučila se, zpomalit, víc pozorovat, víc vnímat, víc se postarat sama o sebe, změnit svůj pohled na svět, překonat spoustu hranic (nejenom těch na cestě, ale hlavně v sobě), a být tak víc sama sebou.
A to je vidět i na literárním stylu téhle knížky, je psána jazykem prostým, jde bez okolků přímo k věci (je vidět v tom kladném slova smyslu, že slečna je novinářka), takže vše co se událo popisuje cestou přímou, trochu neučesanou (což přikládám její nátuře, opět v pozitivním duchu), a ta opravdovost z téhle výpovědi přímo sálá, a to se mi líbilo asi nejvíc - upřímnost toho vyprávění.
A co bylo na konci? Nebojte, o žádný spoiler se nejedná, jen o prosté konstatování, toho, co jistě tušíte, tahle holka už prostě není žádný citově labilní oukropeček ;-).
Tahle krajina, na švédsko-finském pomezí, kde vládnou husté lesy, i když se to nezdá, je protkaná ohromnou spoustou cest. Po některých ale chodit nemůžeš, protože tahle krajina mokřadů a blat je drsný a nebezpečný místo.
Po čtyřech stoletích, kterými projdeš s Nevabackými, ziskáš poměrně přesnou představu o tom, jak to v tomhle kraji chodí, kudy sem přichází zima, a kudy odchází, kde se do krajiny nejvíc zakusuje mráz, a kdy to vypadá na těžké časy, a ty k Nevabackými přicházejí často, až moc často na jeden houževnatý rod.
Most ze slov spojil všechny, skrze staletí, ve výjimečném příběhu - kronice jedné rodiny a jednoho místa.
Každá věta tu je takovým malým obrazem, skrze slova vidíš ... lesy, pole, roční období, cítíš ... vůni mokré louky, borovicového lesa i březového hájku, a taky, měnící se atmosféry, co odráží vnitřní stavy jednotlivých vypravěčů (každá kapitola má svého), kteří své vyprávění pojímají po svém...
Máš prostě pocit, že jsi tam s nimi, vyprávěno je přitom jazykem jemným, melodickým a klidným až meditativním.
Každý člen rodiny mluví vlastním způsobem, na jednu událost tak ziskáš i víc pohledů. Cítíš bezprostřednost v jejich sdělení ... někteří pozoruji, jiní vzpomínají a někteří své pocity sdělují dopisy, pro někoho je tahle usedlost domovem, pro některé spíš břemenem. Vidíš a silně vnímáš, jak se za ta staletí svět změnil, ale stejně máš pořád pocit ... jednoho stále živého organismu.
"Bloumej dějinami, po cestách kudy chodili předkové, kolem zidek, které vršili z kamení, ... kolem polí, která obdělávali, rok co rok co rok co rok..."
Pozorně naslouchej těm lidským hlasům, bude tě pak čekat, a bude ti odměnou, silný čtenářský zážitek, až se všechny ty kapitoly, co každá zní jinak, spojí v jeden harmonický celek.
"Dříve nebo později se vždycky něco událo. Stačí počkat dostatečně dlouho..."
Tušila jsem to, že se v Praze dějí zvláštní věci. Představte si, že se tu o štědrovečerní noci básníci, malíři a muzikanti mění v ptáky nebo ryby... a všichni pražští svatí tu o Štědrém večeru vzdychají a povídají si, stěžují si a žehrají na lidi ... a vše zalévá měkké teplé světlo sváteční noci...
Evropu právě svírá tepelná kupole, venku je přes den něco ke 40, prázdniny jsou v plném proudu, a letní večer mi zpříjemňuje aperol s pořádnou dávkou ledu a ještě krátká návštěva u pana Rudiše ... na málem, mrazivém, vánočním setkání v Praze.
Přivítaly mě (nebelovsky) známé, krásné (poeticky krásné) ilustrace. A kromě těch několika zvláštních postaviček, co se na Štědrý večer toulají Prahou (a provedou tě nejenom známými pražskými pivnicemi, protože toulat se budeš po Praze s někým, kdo má od všech pražských zámků klíče), se tu na skoro každé popsané stránce potkáš (a víš, že to přijde, protože není knížka od pana Rudiše, kde by se to nestalo) s kolejemi a výhybkami, těmi tramvajovými a vlakovými... I těmi životními.
A tak se stalo, že jsem s těmi několika prazvláštními figurkami strávila štědrovečerní velice poetickou noc a dozvěděla se, například, že světci nesmějí lhát, že Praha je nejenom město piva, ale i dopisů (milostných dopisů), že v některých hospodách se před vámi otevře pražské podsvětí, a že Ježíšek v Praze nebydlí v žádném kostele, ale v pražských tramvajích,
a taky, že nejkrásnější most v Praze je ten železniční...
Vypadá to až moc dobře, ta shoda okolností, co je ovšem skoro až moc dokonalá, a tak skoro až moc děsivá.
Jenže, muselo to tak nějak být, teda hlavně za tím "skoro" musel být nějaký příběh, ... co toužil spatřit světlo světa.
Asi takhle nějak si představuji, že to všechno začalo, a pak se ve fantazií obdařené autorově mysli skutečně neco začalo dít, a všichni čtenáři SK moc dobře vědí, co jeho mysl dokáže stvořit...
"Promluv paměti,
ať nezapomenu příchuť růží ní zvuk popela ve větru;
ať ještě jednou mohu ochutnat ze zeleného poháru moře."
O paměti a tájích mysli budete číst (říkám díky), a asi i dost přemýšlet, prostor vám rozhodně bude dán, tenhle příběh totiž neuhání zběsilým tempem thrilleru, ale plyne pomalu, jak líné vlnky přílivu co zlehka čechrají pobřežní písek a jemné úlomky lastur přitom lehce chřestí. A přece hned od začátku v tom chřestění vycítíš ten zlověstný spodní tón, co přinese (tohle tě jistě nepřekvapí) pořádnou bouři.
Hned z kraje je totiž jasné, že tenhle příběh půjde v mistrových šlépějích ... co právě mizí pod sílícím přílivem na pláži Duma Key kousek od Velkého Růžáku...a právě tady, a to je taky jasné hned, bude zlo svádět svůj souboj s dobrem, v dech, ale spíš rozum beroucím psychologickém dramatu, a jak jinak u pana Kinga, než s postupně přibývající dávkou mysteriózna a hororových scén, hlavně v jeho silném finále.
Duma Key se pro mě stal takovou ryzí esencí autorových schopností, všeho, co na jeho stylu psaní obdivuji, pozvolný a přesto silně přitažlivý úvod, co si tě připoutá a už nepustí, dokonale zpracované uvedení do děje, detailní, dobře odvedená práce s popisem prostředí, a především psychologie všech postav (v té správné míře vzhledem k ději), geniální stupňování napětí, a silné finále, kdy se zdá (a za mě to je autorova silná stránka), že ani autor a jeho představivost netuší, kam až ho příběh zavede, a přeci nakonec vždy bezpečně dojde k cíli, co vezme dech ... a pak poskytne závěrečné vydechnutí...
Co musím vyzdvihnout, je to, jak si pohrál s dvěma hlavními hrdiny, Edgarem a Wiremanem, s jejich výjimečným přátelstvím, co bralo u srdce, a s jejich zvláštnostmi (na což jsme u SK zvyklí, protože jeho hrdinové jsou zvláštní) co v nich nechal probudit opět originálním a přeci jako by známým způsobem, prostě víš, že to tak muselo být.
A rozhodně velké díky za kapitoly "Jak namalovat obraz" (tak ty jsem si prostě užila nejvíc), protože právě ty se nejvíc blíží k tomu, co na SK mám ráda, v tomto případě, s pečlivostí hraničící s dokonalostí provedený popis aktu ... stvoření ...
"Začněte tím, co znáte. A pak to stvořte znovu."
... a nezapomeňte při tom, že ... "každé umění, ať už je jakkoli zvláštní, začíná ... pokorou."
... "A buďte stateční. Nebojte se malovat tajné věci. Nikdo neřekl, že umění je jako vánek. Někdy je to hurikán."
Takže, říkám díky, za každé další ráno, s klidnou mořskou hladinou, na Duma Key...
Už jsem si zvykla na krásu sklenařských měst, a taky na hrůzu, co nahání svět ponechaný sám sobě, tam za oponou, za Duvalským pohořím, a zvědavě se spolu s Illan vydala poznat nížiny a skryté zlo, co se plíží nejen z Duvalskyých hor, ale i to, co se ukrývá právě v oslňujících nížinách.
Tenhle svět, co drží pohromadě jen díky sklenitu, se ti v druhém dílu před očima rozprostře v celé své barevné škále - černá, šedá, čirá a teď i modrá - tak tohle je barevná škála sklenitu, hierarchie na které vše stojí, a se kterou vše padá.
Putování s pětadvacítkou Illan otevírá oči (a jejím prostřednictvím i nám čtenářům). Poznáš tak, že tenhle svět, je ještě daleko složitější, než sis dosud myslel.
Zatímco tě první díl držel v sevřených mantinelech sklenařských měst a jejich špinavých geth, ve druhém díle autorka odemkla už komplexní, a opravdu důmyslně mnohovrstevný, příběh.
S Illan tak zažiješ střet civilizací -
magické surovosti těžby sklenitu a moderních vymožeností tehdejší civilizace. Odhalíš fungování politické moci, intriky i skryté nitky, které ovládají celou společnost. Od pouhého boje o přežití se navíc posuneš k filozofickým otázkám o lidskosti.
A všichni hrdinové, včetně Illan, tak ztratí své černobílé masky, už totiž není jen dobro a zlo, není to tak jednoduché a jednoznačné, všichni totiž (bez výjimky) bojují nejen s vnějšími nepřáteli, ale i s vlastními, hluboce zakořeněnými, traumaty, s předsudky a s vlastní identitou.
S Illan jsem se tak jen nerada rozloučila, ve chvíli, kdy překračovala jednu z mnoha hranic, kterými je tenhle svět protkaný, takže jsem dost napnutá, kudy se bude osud toho zvláštního světa a Illan ubírat dál. Přesto si dávám na chvilku odstup (výletem do jiného žánru), abych příběh vstřebala. A přitom doma na nočním stolku už na mě čeká třetí část putování a z přebalu zlověstně svítí velká bílá písmena...Nasterea...
Bylo nebylo, za sedmí vršky stojí v lese jedna osamocená hájovna a v ní bydlí jeden spisovatel, co se mu nahromadilo spoustu problémů, a tak, nevěda co si s nimi počít, vydal se na cestu...a protože to je pan spisovatel (a jestli to můžu posoudit, tak za mě dobrý pan spisovatel) nám čtenářům o té své cestě prostřednictvím svého alter ega povyprávěl.
Vzhledem k výše uvedenému, se tak asi nebylo co divit, že se mně velice záhy zazdálo, že milému p(r)outnikovi (nejenom z té cesty) chvílemi trochu hrabe, a taky se nakonec ukázalo, že to asi není až tak daleko od pravdy ;-). A je proto zajímavý, že i přes tento drobný hendicap, jsem si tam toho "svého" (oblíbeného) Formánka přeci jen našla ... otevřeně (a celkem nelítostně) sebekritického, bojujícího sám se sebou, a ve finále odpouštějiciho (nejenom) sám sobě. Jen kdyby nebylo těch věcí, mezi nebem a zemí, mystických vytržení a rituálních očištění se od traumat, co jich na jednu cestu na mě najednou bylo až trochu moc (i přes mou počáteční ochotu přijmout text takový jaký je, a tak jak je).
A tak ta cesta od milého proutníka k poutníkovi byla přeci jen trochu víc krkolomná (ale vlastně jsem ani nic jiného nečekala), místy dost prudce stoupala, aby hned vzápětí sjížděla dolů, jak po tobogánu, a dost potrápila. O to víc si ale pak můžu cenit závěrečné rovinky, klidné cesty ujištění, že ... "cesta je cíl" a "láska je mír" ;-).
Takže, co si odnáším z téhle poutí?
... "Svět je barevnej a život bláznivej!" ... A víte co, to se mi líbí ;-).
"Člověk si nemůže nechat všechno líbit, a tak je dost možná nejvyšší čas se TO naučit… "
Totiž, svět je zlé místo (a nebo, spíš lidé si ho takovým dělají), takže, když se s ním (s nimi) nedovedeš poprat, neobstojíš.
Silná slova. Ale, ... jak to říct? Po dočtení zůstávají smíšené pocity.
S příběhy od paní Mornštajnové nemám vlastně žádné zkušenosti, ale samozřejmě jsem si o jejích autorských počinech už leccos přečetla (včetně komentářů zde na DK) a tak to nebyla cesta do neznáma, ale spíš zvědavost, co mě donutila vzít její knížku do ruky a začít číst. Výběr padl na poslední v řadě. V očekávání silného příběhu jsem se pustila po stopách, jak se ukázalo, příběhu o odpuštění (sobě i druhým). Jenže, emoce, co měly přijít , se ke mně dostávaly jen zvolna.
Příběh na mě totiž působil, moc promyšleně, jako by každá postava, každé trauma, každý zvrat, měl své přesné místo. Pod příběhem se mi tak rýsovala velmi pevná konstrukce, předem pečlivě připravený rastr, do kterého byla doplněna přepečlivě připravena data ... životy těch, co v příběhu žijí a prožívají svá předem připravena traumata...
Na jednu stranu je ta řemeslná jistota a pečlivost, co tam je cítit, obdivuhodná, ale na tu druhou, jsem za tou konstrukcí, nějak víc vnímala autorku než samotný život postav. Tam, kde jsem čekala syrovost, jsem našla prostě "jen" precizně vystavěný příběh.
Navzdory tomu, a k mému překvapení, jsem si nakonec svou cestu k němu přeci jen našla. Ovšem, nestalo se tak silou příběhu, ale spíš jen jednotlivými obrazy, co ve mně zůstaly přeci jen o něco déle ...
Nemůžu tak říct, že by mě příběh emocionálně převálcoval, ale spíš , že tak zvolna doznívá ...
PS: Hlavně postava Ptáčníka se povedla, právě on na mě zapůsobil nejvíc ... účinně zapůsobil ;-).
A tohle by se mu možná líbilo:
"Už vím, kde hnízdí hrdličky,
V tvém hrdle,
nebo pod víčky.
A taky vím, co zobají,
Slzy,
Když na víc nemají."
/M. Florián - Už vím/
PS2: I když s paní Mornštajnovou nejsme tak úplně na stejné vlně, určitě zkusím ještě některý z příběhů z počátku její tvorby, nakonec jsem ráda, že jsem se do jejího světa přeci jen vydala.
Vítr je hlasem, toho turisty neobjeveného, středomořského ostrova, je nositelem vzpomínek a rozjitřených emocí – a když tohle zjistíš, a to se stane poměrně brzy - začneš věřit, že mezi Kri-kri, zdejšími kozami, větrem a ostrovem samotným existuje zvláštní pouto, které nelze vysvětlit rozumem.
Kri-kri je pak trvalou součástí zdejší ostrovní krajiny, mezi ní, ostrovem a kozami je totiž něco mnohem hlubšího – sdílejí (si navzájem) svobodnou mysl, tvrdohlavost a schopnost přežít v nehostinných podmínkách.
Příběh má tak zvláštní kouzlo, a proto máš pak po celou dobu, kdy se spolu s Kri-kri na zdejších ostrovech pohybuješ, ten pocit, že zdejší svět skrývá víc, než jsme schopni běžně vnímat.
Zachycením atmosféry – krásy bílých domů, vyprahlých kopců, tyrkysového moře a nekonečné hry světla – mě autorka zcela a úplně ohromila, nahlédnutím do zvláštní duše toho místa /a Kri-kri/, si mě získala. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla přímo mezi místními obyvateli, naslouchala jejich příběhům a pozorovala každodenní život, který se tu po generace neměnil – až pak to přišlo! Zlo, co změnilo vztah lidí k místu, k tradicím, k přírodě, k vlastním hodnotám. A celý příběh se tak rázem posunul, od romantického obrazu ostrovního života – k otázkám, co rezonují v hlavě – o proměnách, co si způsobujeme my lidé sami sobě – možná si ta ani neuvědomujeme, ale máme mnohem větší vliv na krajinu, než dokážeme vůbec nahlédnout.
Právě kontrast mezi starými zvyky, jednoduchostí místních lidí a světem turistů, co ostrov často vnímají jen jako kulisu pro svou dovolenou, tě donutí přemýšlet. Autorka přitom nenabízí jednoduché/jednostranné soudy, spíš nechává nás čtenáře přemýšlet nad tím, co se ztrácí, když se taková autentická místa mění … v turistické atrakce.
Citlivý, poetický a atmosférický román z překrásného Řecka, zakořeněný v konkrétním místě a čase, mi s počátkem léta sedl do noty. Takže, milý čtenáři, jestli máš rád příběhy pomalé, s tajemstvím a originální symbolikou, jestli tě přitahuje nádech magického realismu, silného propojení člověka s přírodou, pak tě čeká mimořádně krásné čtení.
TEN svět je jako živej, rozhodně originální, ale taky dost porouchanej. Svět budoucnosti se totiž hnul tak moc, že stará pravidla (co známe a podle nich žijeme) už dávno neplatí, tenhle svět si jede podle svých vlastních přírodních i společenských zákonů.
A protože se ráda literárně pohybuju po alternativních realitách, tak vím, že ne každému se podaří vytvořit svět takový, co není jen kulisou, ale skutečným místem, co má svou historii a pravidla. A právě to se Petře Stehlíkové povedlo – otevřít bránu do světa drsného, tajemného a rozhodně fascinujícího (a to jsem byla už ledaskde), kde se pod nánosy prachu starého světa, sklenitového oparu toho nového, a spousty předsudků a dávných tajemství, skrývá ještě mnohem víc…
Skládáš tak jednotlivé střípky sklenitu pospolu, posloucháš zvuky, co nevěstí nic dobrého, a díky autorčině pečlivosti při výstavbě příběhu máš pocit, jako by ses spolu s Ilan a pětadvacítkou procházel po tomhle světě s nimi, cítíš chlad budoucnosti ve sklenitu pod rukama, nasloucháš i ozvěnám minulosti v atmosféře objevování a postupného odhalování pravdy – každá nová informace otevírá další otázky a nutí tě víc a víc přemýšlet o světě nejen tam, ale i tady a teď!
Ale zpátky k Ilaninu příběhu ve světě, kde fungují jiná pravidla, kde společenské vrstvy si rozhodně nejsou rovny, a každá má svůj vlastní historický smysl – svou historii, současnost i budoucnost? Nic nepůsobí nahodile, všechno do sebe zvláštně zapadá a jeví se jako přirozený vývoj, co vedl k téhle drsné realitě.
Ozvěna tohohle světa se zadrápla do mé mysli a zůstala ve mně i po zavření poslední stránky, takže teď už netrpělivě vyhlížím druhý díl, ochotná ihned následovat Ilan na její další cestě po temném světě (ale, aby toho temna nebylo moc, skoro násilím jsem na chvíli zaskočila do slunného Řecka, za tou, co jí říkají Kri-kri, a nelitovala) … ale teď už 5 sklenitových hvězd svítí na další cestu té, co slyší, a zpívají píseň,, a já ji, ač sama bez daru naslouchače neslyším vůbec nic, zvědavě následuju … čeká mě Faja.
Do elitní nebeské komise odešel další … a tak se pan Hraběta s humorem a ironií sobě vlastní (ostatně jako všichni cimrmani) připojil ke stolu s Komenským, Sv. Václavem, Havlíčkem Borovským a dalšími našimi intelektuálními elitami, aby s nimi diskutoval o budoucnosti naší malé země … a o našich skvělých i těch méně skvělých vlastnostech. Jestli totiž my Češi v něčem vynikáme, tak jsou to pochyby o sobě samých, ale … (trochu paradoxně) taky ve schopnosti přežít … i ty těžké časy.
Takže, milí pánové a dámo, tam nahoře, díky, že jste se zapojili, vlídným slovem, čistou myšlenkou, ku pomoci českému lidu …
Svatý Václav píše
z té nebeské říše,
vstaň, Havlíčku, ze hrobečku,
ať se nám lip dýše.
V českém nebi je tak k vidění/přečtení možná to nejdůležitější z cimrmanovských zamyšlení/poučení, že i autority jsou jen lidi … s občas chybnými názory, co pak vytváří prostě, zbytečné spory :-) …
KOMENSKÝ: Padl návrh, bratře Jene, že by zde měly mít zastoupení i ženy. Uvažovali jsme o Boženě Němcové.
HUS: Mrzí mě, bratře Komenský, že už několik vteřin po svém zvolení dělám potíže. Ale dle mého soudu v takovém shromáždění nemá žena co pohledávat. Ať je doma. Ať se stará o děcka. Ať pere, ať vaří. V jejím případě, prosím, ať si třeba i píše. Ale do politiky bych ji netahal. Já bych měl lepší návrh. Karel Havlíček Borovský. To je chlapík! A jak trpěl pro český národ!
KOMENSKÝ: No, trpěl... Jel zadarmo do Alp, měl tam polo¬penzi, to se nedá s kostnickou hranicí srovnávat.
PS: v českém nebi má na starost fyzičku doktor Tyrš, takže zahálet a jen se válet na obláčku, se tam rozhodně nebude :-) …
TYRŠ: Na značky!
(Václav a Komenský, kteří už Tyršovy rozcvičky znají, zaujmou svá místa, kdežto Hus s Havlíčkem jsou bezradní. Tyrš si toho všimne, a přerušovaně pískaje, ukazovákem jim přikáže, kam se má kdo postavit. Ozve se hudba připomínající sokolské slety. Tyrš sestavu předcvičuje a ostatní se chytají. Praotec Čech je pro své stáří od tělocviku osvobozen. Skladba dohraje a cvičení skončí.)
Dnes to bylo lehké, příště přitvrdíme. Paže tuž!
OSTATNÍ: Vlasti služ!
(Tyrš, přerušovaně pískaje do rytmu, odkluše.)
HAVLÍČEK: Co to mělo znamenat?
VÁCLAV: Doktor Miroslav Tyrš má v Českém nebi na starosti tělocvik. Všichni nám ho závidí. Hlavně Němci.
Stojíš vedle ní – na studené nemocniční chodbě, v nejistotě, v modlitbě, v tichu. v zoufalé snaze udržet si naději ve chvíli, kdy je její dcera po TÉ střelbě mezi životem a smrtí.
Stojíš vedle ní – ve strachu, v bezmoci, v čekání, a přemýšlíš, jak se udržela nad vodou?
Matka, co se snažila přežít, překonat chvíle, které žádný rodič si nechce ani představit. V mnoha pasážích cítíš tak syrovou bolest, že přemýšlíš, jestli tohle jde vydržet, ale pak ucítíš i obrovskou lásku a víru, že blízkost – být u ní, být si nablízku – může vrátit zpátky k životu.
Mezi řádky objevuješ právě tu naději, a taky vděčnost zdravotníkům, i přátelům a všem, kteří dokázali být nablízku, když se svět rozpadal.
Tahle matka nikoho nesoudí, spíš nechává čtenáře jen chvíli stát vedle ní – a právě tím hluboce zasahuje asi každého, kdo její deník čte. Ne kvůli samotné tragédii, ale kvůli obyčejné lidské zranitelnosti, kterou v sobě nese.
Modrý... "pohybuje se, jako by se chtěl dostat od lidí",
vyklouzne ti snadno z rukou,
a taky z krajiny, kde uměli s ním žít...
Modrá ... je to jen voda,
zní ti v uších, i když, prodává se "jako by to bylo zlato",
těm nejbohatším z nejbohatších...a svět už dávno praská suchem.
Modrý proud života totiž není jen zdrojem /člověk ho už dávno proměnil v komoditu, v luxus/, ale pamětí planety ... Něčím živým a křehkým ...
Maja Lunde píše o budoucnosti, co se zdá být až děsivě blízko - kdy sucho už začalo být skutečným problémem - ne přírody, ale člověka,
...co zapomněl, jak s ní žít,
...co zapomněl, že ona mu nepatří.
Čím víc se totiž snažíš ji ovládnout, tím rychleji ti zmizí před očima.
A přesto si k ní dovolujeme úplně všechno!
Příběh Modré (stejně jako u autorčiny prvotiny Historie včel) má své slabé místo v počátečním sdělení, co není příliš přesvědčivé, co tě nevtáhne do děje, co tě nepřesvědčí, a to v obou rovinách příběhu (Signe i Davida) a stejně jako u včel, i tady s přibývajícími stránkami nabírá příběh na intenzitě, rozvíjí se, a připoutává si tě - u Davida daleko víc, je to ta silnější stránka příběhu, Signe se, přesvědčit mě, prostě příliš nepodařilo - částečně přijmutí přišlo v podstatě až když se příběh uzavíral.
Přesto si Modrá své 4* ... ledové krystalky, zaslouží, ... za své naléhavé připomenutí (s lehkou melancholií v tónu toho hlasu) ... co můžeme ztratit ... vlastní vinou!
Když dočteš, zůstává jen zvláštní pocit ... pokory.
Jestli někdo umí zachytit krajinu - nejenom jako prostor - ale jako stav mysli, tak je to pan Hájíček, a proto se k jeho příběhům čas od času ráda vracím.
"Vrátila se mu ta známá směs pocitů. Panika a únava. ...
Pořád věřím, že chce najít cestu domů."
Venkov je pro hlavního hrdinu ať chce nebo ne, a mně se zdálo, že spíš nechce, stav mysli - je to jako určitý druh kontemplace - hlubokého spojení, kdy přemýšlíš v kontextu toho prostoru....
A ti, co tam žijí, si do něj projektují svá přáni a potřeby, ... a jen tak mimochodem , vidí si při tom až do talíře...
"Myslíš, že každý ví o každém všechno?"
No, a ti, co tam nežiji? Tak ti mají taky své představy...
"My jsme tomu věřili že na venkově je to takový čistý, že ještě funguje pospolitost... Byla to jen iluze..."
... co zcela mění situaci.
A právě v tu chvíli přichází útok velkýho draka ... a pak další a další... ta bestie má výdrž!
Ale o co jí doopravdy jde?
Na Hájíčkovi mě fascinuje, jak umí z obyčejných vět vytáhnout tíhu života, aniž by tlačil na pilu ... venkov prostě není žádná idyla, ale ani žádná katastrofa. Je to svým způsobem živý organismus, a taky místo, kde se člověk nemá kam schovat — před ostatními ani před sebou. A právě proto tu emoce, zdá se, působí víc osobitěji a syrověji než jinde..
No pak je tu ještě to, co se mi na příběhu až tak moc nezamlouvalo ... všechny ty strachy a pocity že ses minul se svým životem, všechna ta urputná hledání cesty ... koncentrované pocity melancholie skoro poraženeckých nálad a jisté ufňukanosti nebo ublíženosti světem, a to mně (a mému přístupu k životu) příliš nesedlo (mám to prostě jinak, zřejmě víc pragmaticky a taky víc optimisticky, vidím prostě tu skleničku víc plnou než prázdnou :-).
Takže ode mně je to za 4* ... pardon, dračí plivnutí.
PS: Jen tak mimochodem, bydlím taky na venkově - náplava - zdomestikovaný přistěhovalec, co se tu už dost dávno usadil a co si myslí, že více méně úspěšně splynul s prostředím :-).
Takže jsem s povděkem kvitovala bráchu Oldu: "Brácho...vykašli se na odstíny tmy a zkus radši zkoumat odstíny světla ..."
Když večer tiše padá stín
a měsíc vplouvá do peřin,
tahle knížka a její hebký hlas
pohladí dětskou dušičku v ten správný čas.
Neřinčí mečem, nekřičí,
jen kouzlem milých pohádek děti poučí,
že strach se v něhu promění
a klidné sny jsou toho znamení.
Mezi slovy voní noc,
co má pro děti svou kouzelnou moc.
Tyhle pohádky nejsou jen pro spaní,
pro děti jsou mostem, k něžnému poznání,
že na každé malé dětské trápení,
existuje něžná náruč a velké pohlazení.
Tak si tu tak přemýšlím, jak nejlépe popsat Winterbergův způsob existence, tedy, existence někoho, komu je už bezmála 100 let a pustil se do putování, nejenom toho železničního, ale hlavně toho, co vede krajinou paměti "do níž se historie hluboko vryla".
Vracející se minulost je bitevním polem, a ty ho máš jako na dlani, s veškerou jeho tragičností, až srdce bolí.
Jsou totiž bitvy, co procházejí srdcem, a rvou ho na kusy.
A přece toužíš, umět se dívat, skrz historii, a pak, ... smířit se s historií.
A tak jsem se pohybovala, spolu s Winterbergem, mezi stanicemi, bitvami, vzpomínkami a nevěřícně si prohlížela všechny ty jizvy, co zanechaly.
Skrze bojiště, katastrofy a ztracená impéria jsem se přesouvala od toho, co už bylo, co už se stalo a nemůže se odestát, k tomu co si člověk nese s sebou dál, co nepustí, a co se dědí ... "bitvy jako rány".
A taky jsem cítila ty pokusy o smíření, tu neschopnost zapomenout, dokud všechno nepojmenuješ ... jako by tím šlo bolest zkrotit...
" ... za každým bitevním polem i za každým snem se táhne mlha ..."
A v ní se zjevuje ... "celá pravda o nás ... o naší tragédii... všechno je to šílené... jo, jo, máš recht!"
Rudišův jazyk je přesný, až posedlý, jako by věřil, že pojmenováním bolest zkrotíš.
A je to vůbec možné? ... "smířit se s historií".
A nebo se tyhle jizvy nikdy nezahojí?
Příběh, co jsem právě dočetla
... je především příběhem o paměti, která ti je břemenem i nutností; a o jizvách, co se nikdy nezahojí,
... je příběhem o pravdě, co bolí, ale bez které bychom byli ztraceni.
Mariborská hypnóza mně tak trochu připomněla slavný Schrödingerův myšlenkový paradox – jen místo kočky tady bzučí cosi menšího, zdánlivě bezvýznamného, a přesto znepokojivě živého!
Bzzz. Slyšíš to? Nebo si to jen myslíš? … tady se totiž dost experimentuje s existenční jistotou …
A právě v tomhle okamžiku, uvědomíš si, že Mariborská hypnóza přestává být hrou a stává se něčím mnohem znepokojivějším … autorka totiž nenápadně přesunula pozornost od objektu k pozorovateli (přesně jako pan Shrodinger). Tady totiž vůbec nejde o to, co je v té krabici … Kočka? Moucha? Živá? Mrtvá? ... tady jde o to, kdo ji otevírá … paměť není zrovna nejspolehlivější a realita tu rozhodně nemá pevné okraje…
Takže se tu vše, co je řečeno, rozplývá, jako by nikdy nemělo být dořečeno a čtenář, prostě začne pochybovat … o všem … o základních souřadnicích příběhu. Kdo koho sleduje? Kdo koho vytváří?
A pak přijde ten moment: uvědomění si, že tady možná žádný experiment vůbec neprobíhá, anebo možná, že probíhá pořád – jen ne podle pravidel, cos´očekával.
Mariborská hypnóza tak je literární hříčkou... s filosofií? ... možná spíš textem, co se do něj propadáš, daleko víc než pročteš, a taky textem, ve kterém čím víc se snažíš najít pevný bod, tím víc se ti vzdaluje.
A tak jsme se s autorkou od sebe nakonec docela vzdálily ... asi tak na 3,5 *.
Víte co, každá věc v tomhle pokoji má svůj příběh ... všechno co tam uvidíte, každá z těch věcí, je spouštěčem, co vám pak bude evokovat nějakou situaci, náladu, zachycený okamžik.
Takže, to, co máte právě v rukou, je velmi osobní soubor velmi osobních zápisků - postřehů z cest.
Každé z těch zastavení dokáže vyvolat atmosféru místa anebo vnitřního rozpoložení pana cestovatele ... máš pocit, jako bys nahlížel do cizího deníčku a zachytil tam útržky vzpomínek, myšlenek, pocitů ...
Jestli právě tohle dokážeš ocenit, jsou tyhle introspektivní, možná až trochu meditativní, texty - o světě kolem nás - čtením pro tebe... zachycují totiž emoce, ve kterých se zastavil čas, a ve kterých tě dostane taková ta jemná nostalgie :-).
"Řidiči, myslete na naše děti!
Pijte jen tři litry vína denně!"
Napínavé a lehce provokativní, s lehkým náznakem něčeho zakázaného, nebo spíš skrytého pod povrchem běžně přijímané reality …
Pokud dokážeš ocenit schopnost kombinovat historická fakta se smělými konspiračními teoriemi, a pokud tě právě taková knižní hra na „co kdyby“ baví, budeš možná stejně jako já zvědavě sledovat, kam až zajde autorova fantazie – jakouže to záhadu si pro nás čtenáře připravil. Každopádně, mě tyhle autorovy „hry“ docela baví. Baví mě sledovat sympaťáka Roberta Langdona a zjišťovat, že nic není takové, jak se na první pohled zdá. Silnou stránkou téhle knížky je pak taky dynamika děje – rychlý spád událostí – co tě nenechají ani chvíli v klidu. Průvodcem – v napínavé honbě za „pravdou“ – je profesor Langdon. Teda, možná spíš jen za nějakým uvědoměním si, že historicky předkládaná fakta a realita /to, jak to skutečně bylo nebo mohlo být/ můžou být naprosto odlišné záležitosti – tady platí, že interpretace je věcí autorovy fantazie, a tak to ber, protože pak si můžeš během čtení /a právě to mě baví/ pohrávat třeba s představami, co všechno mohlo být/nebo je … jinak …
Přidanou hodnotou je i to, kde se tahle akční honička odehrává - atraktivní prostředí /toho se Dan Brown drží a pečlivý výběr je jeho velkou předností ve všech jeho knihách/. Šifra je od Browna moje první, přečetla jsem ji už poměrně dávno, a pak i všechny ostatní, a letos se v rámci ČV chystám i na tu (pražskou) - poslední vydanou.
Jako relaxační čtení doporučuji.
Čteš a máš pocit jako bys četl zítřejší zprávy. ... A z toho skoro mrazí!
Krátké kapitoly se na tebe valí v rychlém sledu, informace za informací, spousta různých osob, co s TÍM mají co společného, a ty je sbiraš v podstatě po celém světě (a až v těch nejvyšších kruzích), a celé to připomíná mimořádné zpravodajství po TÉ události, takže se snažíš zachytit každou informaci, protože máš neodbytný pocit, že každá je důležitá.
Během chvilky - několika stránek, tak máš jasno, že v tomhle alternativním světě se TO děje, noční můra všech ... "dneškem začíná nová kapitola světových dějin“… a svět na to není připravený.
Elsberg je známý tím, že ve svých thrillerech propojuje vědu, politiku a globální hrozby - a tady rozehrává scénář klimatické krize, která se vymkla kontrole. Extrémní vedra, kolabující infrastruktura, geopolitické napětí — všechno působí až nepříjemně realisticky.
Ovšem, až na příběh sám. Toho pocitu, že čtu jakýsi scénář, prvoplánově připravený pro některý z těch béčkových apokalyptických televizních thrillerů, jsem se po celou dobu úplně nezbavila.
No, ale i tak jsem si při sledování všech těch mocenských hrátek, TY otázky položila:
Přišel už konec civilizace?
Přichází konec civilizace?
Přijde konec civilizace?
...
Mohl by přijít konec civilizace?
A navzdory pokulhávajícímu příběhu mě knížka donutila trochu přemýšlet o udržitelném rozvoji, a taky trochu o zelené Evropě a o tom, kam směřuje. Možná víc než jsem čekala.
A i když ji stále vnímám jako spíš průměrný thriller, který těží hlavně ze silného tématu, stejně mi to nedalo spát, ty úvahy o tom, že Evropa/celý svět tak nějak všechno bere za špatný konec. Že všechna ta byrokratická nařízení a zákazy, ale taky zelený terorismus a jemu podobné nástroje dnešního turbulentního světa, prostě všechny tyhle extrémní přístupy jsou cestou špatným směrem, a vyvolávají jen další potřebu odporu, touhu po změně si prostě nevynutíš, ta může přijít až s pochopením.
Ale ještě zpět k příběhu, ten si ode mně vysloužil 3* protože forma, jakou si autor zvolil (mimořádné zpravodajství), mi úplně nesedla, zvlášt, když tohle zrychlené zpravodajství čítalo skoro 550 stran textu.
Jedna malá holčička leží zachumlaná ve své postýlce a těší se na pohádku. Ta dnešní bude o tom nejroztomilejším voříškovi, co poskakuje na každé stránce téhle knížky... a vrtí ocáskem :-). Jmenuje se Škubánek a bydlí s jinou malou holčičkou (podobnou té, co právě zívá v postýlce a čeká na vyprávění), co si tak ráda hraje na dospělou a někdy to pak všechno trochu poplete. Ale víte co, to vůbec nevadí, chybami se přeci člověk učí, a navíc, tady platí, že každá taková chybička je vlastně parádním začátkem... hry! A kdo by si nechtěl hrát?
Můžete vzít jed na to, že Škubánek je vždycinky připravený na každou novou zábavu. Vidíš ho taky? Jak běhá sem a tam, čenich v pohotovosti, a štěká na stín, co se mihl po stěně? To proto, aby varoval Káťu .... a pak už se dějí věci a vždycky se to nějak trochu zamotá ...
a to pak musíte hledat někde mezi řádky, to poučení - a učí s nejen Káťa, ale i každý, kdo se zaposlouchá - že není důležité udělat všechno správně hned, ale umět se chybě zasmát a zkusit to pěkně od znovu ;-).
A když už se oči opravdu zavírají a víčka těžknou víc a víc, Káťa a Škubánek slibují, že se zase brzy zastaví, třeba právě v tomhle dětském pokoji, s jednou malou holčičkou si prohrají ;-).
