alef komentáře u knih

Jsem Tom, černý otrok a žil jsem na plantáži v Kentucky. Můj pán (laskavý muž) mě prodal a tady se začala moje cesta – zavedla mě k různým pánům a na různá místa …
Takhle by možná začal vyprávět svůj příběh Tom, kdyby ještě žil, jenže jeho cesta nebyla cestou dobrodružnou se šťastným koncem, ale cestou trnitou, končící tak, jak ve své době končila cesta spousty černých otroků na americkém jihu (ještě v 19 století!) …

Jsem Eliza, matka malého Herryho, byla jsem černá otrokyně a Tom byl můj přítel. Když jsem se dozvěděla, že můj malý Herry má být prodán, rozhodla jsem se utéct – zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy! Vše jsem podstoupila jen proto, aby můj syn dostal šanci – na svobodný život!
A takhle by zase možná začala své vyprávění Eliza, která do toho Tomova vstoupila jako zářivý proud jiného/nového/odvážnějšího pohledu na odvahu a vnitřní sílu …

Příběh strýčka Toma je, navzdory jeho životní pouti, která neměla happy end, příběhem laskavě vyprávěným, je to příběh o odvaze (zdolat všechna utrpení – Eliza a její mateřská láska, co hory přenáší), víře (v Boha – Tom a jeho neochvějná víra, že někdo vede jeho cestu) a naději (oba dva, že přijde den, kdy budou svobodní – z vůle boží, nebo z vlastního přičinění).
Tom věřil, že Bůh má plán pro každého a že nespravedlnost, která ho provází životem, má svůj smysl, navíc mu víra pomáhala odpouštět, místo toho, aby ho pohltila nenávist.
Eliza to měla dost jinak – proti nespravedlnosti postavila své odhodlání – a mateřský instinkt.
Pasivní přístup Tomův a aktivní vzdor Elizin byly jako dva protipóly – důstojnost v odpuštění vs. úsilí a odhodlání … tak, jaká je ta správná cesta?

Z příběhu mám smíšené pocity – totiž, trochu se ve mně spolu praly pocity vzdoru proti pasivnímu odevzdání se osudu otroka (navzdory tomu, že chápu Tomovu víru, která mu poskytovala sílu a útěchu vše trpělivě snášet) s pocity vřelých sympatií se sílou (Eliziny) vnitřní vzpoury, která vedla k činu.

Příběh strýčka Toma, resp. Elizy a Henryho, se každopádně stal příběhem, co má velkou moc (a cíl) probouzet v člověku svědomí! A je smutné, že i dnes neztrácí příliš ze své aktuálnosti, navzdory tomu, že otroctví už odzvonilo, o svobodné vůli, svobodě obecně (a demokracii dnes) je ovšem třeba diskutovat, jak se ukazuje, stále, a možná čím dál víc.

„Když tak těžce neseš, že musím prodat je, bylo by ti milejší, kdybych musel prodat všechno?“
Paní Shelbyová stála, jako když ji omráčí. Nakonec přistoupila k toaletnímu stolku, zabořila obličej do dlaní a vzdychla, skorem zasténala. „Tohle je kletba boží za otroctví! – Kletba krutého, krutého, prokletého činu! – Kletba pánů i kletba otroků! A já hlupák si myslela, že ze zla tak vražedného mohu udělat něco dobrého! Je to hřích, držet si otroka, i když to naše zákony dovolují! Odjakživa jsem cítila, že to je hřích – odjakživa jsem si to myslela, už jako malé děvče! … Ale domnívala jsem se, že je mohu přikrášlit – myslila jsem, že mohu vlídností a péčí a učením zlepšit poměry našich černochů, aby se cítili lépe, než kdyby byli svobodní! Já hlupák!“
…
„Chaloupka strýčka Toma byla chatrč sroubená z trámů a stála hned vedle „domu“, jak pravý černoch označuje obydlí svého pána. Zpředu měla hezkou, pečlivě opatrovanou zahrádku jako dlaň, kde se každého léta urodila hojnost jahod, malin a všelijakého jiného ovoce i zeleniny …“

„Připomeňte si svou svobodu pokaždé, když zahlédnete chaloupku strýčka Toma.“

32 22.01.2025

Vlahý večer se tiše snáší na krajinu, slunce barví nebe do odstínů růžové a jemný vánek roznáší omamnou vůni květin a čerstvě posečené trávy kolkolem. Trylkování ptáčků pomalu utichá s předzvěstí noci, vše je naplněno klidem a harmonií, jako by se čas na chvíli zastavil … abys mohl vnímat krásu a kouzlo jarní přírody … tak to by mohla být ve zkratce kulisa Pohádky máje, pan Mrštík ovšem celý ten popis jarní přírody dovedl k dokonalosti v duchu romantické impersionistické tradice (a já moc děkuji za skvělý komentář níže uxor).

Páni, já si uprostřed zimy (momentálně venku mrzne a je sníh) taky užila právě ty dlouhé romanticky laděné něžně poetické a květnatě rozvité popisy a až do precizních detailů vycizelované půvabné věty – vytvářejí příběhu krásně snovou atmosféru, ale hlavně umožňují prožít přítomný okamžik! Vnímáte teď a tady příběhu, jako byste tam byli – a v přímém přenosu sledovali jednoduchý příběh nevinné lásky Ríši a Helenky - je to pak hodně autentické a v prožitcích upřímné …

Helenčina nevinnost … „Oči se jí usmály a jiskřička úsvitu zahrála jí v čistém úbělu zoubků. Rázem zapomněla na všechno nemilé a bylo jí pojednou, jako by se doma ocitla uprostřed háje, pod svými bory a sosnami, jejichž vůně zapadala do stísněných jejích prsou … v tváři byla bílá, až světlá, jako by se v mléce koupala, živila rosou, ba zdálo se, že i krev měla světlejší než lidé jiní." … jasně vystupuje z řádků ...
a zrovna tak Ríšův „bohaprázdný život“ a hejskovství … „Poštovní známky jinak nepřilepoval než nohama vzhůru, sirky jinak nerozžíhal než čmáranci o zeď, kalhot jinak neoblékal než obě nohy najednou. Mnoho pil, mnoho jedl, pozdě ráno vstával, pozdě chodil spát, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval." … hned jsem si vzpomněla na nedávno čtenou Asju, kde podobně žijící mladík svému štěstí naproti nejde, na rozdíl od Ríši, jehož život projde romanticky čistou pohádkovou proměnou :-) …

„Ostatně zeptejte se Helenky, jak to vlastně bylo. Ta to ví líp.“

47 14.01.2025

Jsou překvapení, která se nám vůbec nelíbí a pak jsou zas jiná, která jsou naopak zase moc hezká … vyplašená veverka Anabela Vám o nich, děti, může vyprávět, z druhé stránky na vás přitom budou mrkat roztomilí bobří uličníci Max a Alice, kteří si právě dávají závody na divoké řece a tak vůbec mají prima den.
O několik stránek dál se můžete zaposlouchat do příběhu jedné chudé dívky, co v hlubokém lese zakletého holoubka potkala, běh událostí má na starosti zlatý klíček a statečnost dívky, což samozřejmě povede k závěrečnému … a žili spolu šťastně ….
Až na to, že na sluncem zalité obloze se právě sluníčko a vítr začali dohadovat kdo je mocnější, a pak hromy a blesky létaly vzduchem …ovšem, jak všichni víme, sílu slunečních paprsků nic nezastaví, a tak stále svítí na svět, tak jak svítily i dřív …
Před dávnými a dávnými časy, kdy známé město Hameln navštívil neméně slavný krysař … další dobrodružný příběh může začít, a i tento (navzdory tomu, co o krysařovi a Hameln víme my dospěláci) končí happy endem :-) …

A tak bych mohla pokračovat dál a dál, k dalším příběhům s poučením, kde hlavní slovo mají zvířátka … třeba tři kozlíci, které nenasytný skřítek trápí, nebo veverka Čiperka, na kterou nemají čas její kamarádi ...

Fialová obálka, hodící se do ČV2025 je čistě náhodná, knížku jsem si totiž pořídila z úplně jiných důvodů – pro mou malou vnučku. Líbila se mi po výtvarné stránce a zaujala mě při běžném prolistování v knihkupectví, hlavně to, že kromě některých klasických pohádek (O řepě), obsahuje i některé nové a trochu jiné – spíš takové bajky o zvířátkách.

A tak jsme se do knížky hned po Vánocích pustily a musím dát za pravdu některým komentářům níže, úroveň mini pohádek a mini příběhů je dost kolísavá, kdybych měla hodnotit hvězdičkami určitě bych využila celý rozptyl od 1-5. A tak si od jedné babičky, co ráda čte své vnučce, knížka vysloužila tři pohádkové hvězdičky … 1* za výtvarné provedení a přívětivě působící obrázky, 2* za zvířecí pohádkové bajky a tu 3* za ty povedené netradiční pohádky, zbylé dvě hvězdy se utopily v bažině těch méně povedených …

54 10.01.2025

Jak barevný závoj, co něžně dosedá na exotickou krajinu kdesi v Číně se nade mnou rozevřel příběh, který mě okamžitě pohltil. Jazyk, bohatý na detaily, mě vtáhl do děje a umožnil mi prožít spolu s hrdiny příběh o lásce, zradě a odpuštění.

Je jen několik autorů, u kterých vím, že stačí prvních pár řádků a jsem ztracená - elegantní jazyk Somerseta Maughama takovou moc nade mnou má.
Maugham totiž dokáže čarovat se slovy, vypráví svým stylem, drží se jednoduchých linií, používá prosté výrazy a s nimi pečlivě a trpělivě tvoří – do nejjemnějších detailů vykreslený obraz - popisuje emoce a city, zachycuje krásu i drsnost Číny, snovou i dramatickou atmosféru, trpělivě identifikuje společenské konvence a normy, na kterých příběh stojí, je to opravdu precizní a jemná práce na čisté vizualizaci, jako když se vám přímo před očima vybarvuje obraz (nejprve pečlivě promyšlená a sestavená mandala, kterou po pečlivém zvážení po mnoho hodin trpělivě vybarvuješ, volíš jemné tóny barev co k sobě ladí a nespěcháš, dáváš si se svou precizní prací na čas) – tak asi takové to pro mě je, číst Maughamovy příběhy … poslední tahy štětce urovnají zostřené emoce a obraz je hotový!

„V prudkém poledním světle ztrácel kouzelný palác svou tajuplnost a byl to jen okázalý a zchátralý chrám na městských hradbách. Pro ní ale už nikdy nebyl úplně obyčejný, protože jej jednou spatřila v takové extázi … za svítání, za soumraku … dokázala si část té krásy opět připomenout. To, co jí tehdy připadalo jako mohutná bašta, byla jen pevná a temná hradební zeď. Často na ní hleděla. Za tím cimbuřím leželo město ve smrtícím sevření epidemie.“

59 08.01.2025

Na zábavné putování po hmyzí říši vás pozve Tulák, vyvrženec lidského společenství, jenž nabízí těm, kdo chtějí vidět, dráždivou podívanou „harmonie sfér“ jež se ovšem záhy změní v drsné drama. Celé to brouččí hemžení komentuje s nadhledem někoho, kdo stojí vně společenství, a tak s lehkou ironií v hlase glosuje to skryté, s jemným vtipem a nadsázkou totiž odkrývá živý obraz … lidské přirozenosti.
Cesta od hmyzích tanečků k podstatě lidské existence je kratší, než by se mohlo zdát – vždy stačí jen pár stránek, abys poznal některou z nepěkných lidských vlastností či slabostí, třebas v pošetilosti motýlů …
Ten obraz, co se rýsuje, je překvapivě přesný – před očima vyvstává karikatura lidských slabostí - komická a tragická zároveň!
Groteskní hravost a bezohlednost hmyzího světa je popsaná (přesně tak, jak jsem u bratrů Čapků zvyklá) brilantním jazykem, protkaná poetickými a veršovanými pasážemi, lemovaná vtipnými dialogy a zpestřená slovními hříčkami, skrývá v sobě ovšem víc člověčiny, než by sis přál – trýznivé obrazy války, nesmyslnost a zrůdnost umírání pro ideály, skoro děsivé úvahy o lidské existenci … Kam směřujeme?

Svou délkou je to hra krátká, jako život hmyzu, svou originalitou je to hra nekonečně dlouhá, stále aktuální a díky autorům nesmrtelná …

Nezbývá než dodat, "Račte dál!" ... za něžně cynickým hledáním člověka!

55 06.01.2025

„Byl jsem mladý, zdravý, veselý, vždy při penězích, starosti dosud žádné, a tak jsem si žil, na nic nemyslel, dělal si, co mě napadlo …“

Takhle pěkně se příběh začíná, příběh, kde mládí zjistí, že …“mlsá marcipán a domnívá se, že to je ten pravý chléb vezdejší; až potom přijde čas, kdy škemrá o suchý krajíc.“
Ale nač o tom teď mluvit …

Když čtu takové příběhy (jak říkala moje dcera, když byla malá - ze starodávna) vždycky si připomenu, že život (jak říká můj oblíbený spisovatel Stephen King - život je Ka a Ka je kolo) se točí stále dokola a vše se opakuje, zjišťuji totiž, že se toho moc nezměnilo a život běží stále ve stejných kolejích, je takový, jaký je odjakživa – horlivé a bezstarostné mládí a pod tíhou zkušeností rozvážnější stáří, a to mě svým způsobem uklidňuje.

Asja je dalším z příběhů o tzv. „zbytečných lidech“, ruští autoři o nich píšou často (Dostojevský, Tolstoj, a teď vím, že i Turgeněv) – poznáte je, potloukají se po Evropě, neví, kam se zařadit, pro co žít, a tak prostě jen přežívají …“před týdnem přijel do L. a zůstal tu“.

V příběhu Asji je to nejvíc vidět právě na postavě vypravěče – jeho váhání a neschopnost jednat předznamenávají co se stane – nečinnost a pasivita vedou ke ztrátě šance!
A tohle by se mělo fakt vytesat do kamene!
To je to, co jsem si odnesla ze sladkobolně romantického příběhu, který byl tak akorát dlouhý, aby zaujal a poučil, že nestačí nechat se unášet loďkou uprostřed proudu mučivé touhy po štěstí, když budeš totiž váhat chňapnout po šanci, loďku lehce strhne proud a to, co bylo před chvílí na dosah – je fuč!

„Po pravdě řečeno jsem v cizině nerad navazoval známosti s Rusy. Poznával jsem je už zdálky podle chůze, střihu šatů a zejména podle výrazu obličeje. Výraz samolibý a pohrdavý, často pánovitý …“
(No jak říkám, nic se nezměnilo, že?)

55 02.01.2025

Happy end - je tou nejviditelnější formou manipulace s realitou (jen to, co končí, může být šťastné?).
Happy end - říká, jaký by věci měly být (ve skutečnosti tomu tak ale není, vymyká se statistice, opovrhuje zkušenostmi, popírá pravdu?).
Krasoduchý hemzy.
"Kiš, kiš!"
Karma je zdarma!
"... fascinuje mě pravděpodobnost. Všim ste si , že všechno, co má smysl, je příšerně nepravděpodobný?
Třeba zázrak, nebo šťastná láska...
nebo ropucha v záchodový mise ..."
"Taky si myslíš, že náhoda je blbost?"

Mám ráda mnohovrstevné příběhy, tenhle je mnohovrstevný dost.
V hlavní roli je karma - hledá se spravedlnost ... "možnost, že existuje".
Mám ráda příběhy plné skrytého, a tady je toho skrytého dost.
Skrytá znamení, skryté souvislosti, i skrytý smysl - musíš hledat!

Ve vytříbeným jazykem vyprávěných větách, v ironicky působících výpovědích, jsem se ztrácela, ale vůbec mi to nevadilo, užila jsem si každou jednotlivou z nich, a vlastně i celek - celý ten propletený a zauzlovaný zámotek, tahání za nit - interpretací ...

54 31.12.2024

Trhový Direc je vědou zapomenutý kout světa.
A právě sem nedobrovolně přijel světoznámý propagátor ateismu (Bůh je mrtev, je to jen sociální konstrukt) Richard Dawkins, evoluční biolog a filozof, ne ten opravdovský, ten by se asi divil, kdyby to četl:-).
Takže, pan profesor se tu zhostí nelehkého úkolu poučit zdejší tmářské obyvatelstvo o skutečném stavu světa, resp. pro začátek zdejšího faráře a jeho ženu, kteří mu na své faře v duchu křesťanské pomoci potřebnému nabídli ubytování.
Do předvánočního shonu (a stresu) skvěle zapadl, absurdní, ve stylu anglické tradice suchého humoru, příběh o jednom nesnesitelně nabubřelém, sobeckém a narcistním profesorovi (s tím skutečným jsem se seznámila už dávno, jeho sobecký gen se totiž kdysi proháněl na stránkách mé diplomové práce:-), a pro mě to byl další důvod proč si tuhle chuťovku přečíst).
Knížku jsem objevila náhodou v Levných knihách, kde mě upoutala v té hromadě knih v prvé řadě obálka, ta se podle mně hodně povedla (Horní a Dolní Řitka sněhem zavátá:-), teprve v té druhé jsem zjistila, že sněhem zavátého profesora dobře znám, a bylo rozhodnuto.

Takže, vážení, je to taková blbůstka, ale mně se, úplně paradoxně, ve správný čas hodila, navodila totiž svým vyprávěním o jednom arogantním sucharovi a jeho boji s křesťanským tmářstvím, příjemnou, absurdně vánoční, náladu :-)...

"Občané Trhového Dírce", vykřikl starosta ... "jste připraveni na Vánoce?"
Odpovědí mu bylo halasné: Jóóóóó!
"Neslyším vás!" ... "Ptám se, jestli jste připravení na Vááááánóóóóócééé?"
Odpověď obecenstva byla tentokrát přímo ohlušující ...

54 29.12.2024

Posedlý prací a vzpomínkami na Adrienne,
posedlý touhou ohromit veřejnost.

Ona je inspirativní, on inteligentní a zajímavý duchem.
Ona ho ovlivňuje, hlavně jeho odvahu,
jeho sny nabírají skutečných rozměrů ... kovové krásky...
Romantika, kam se podíváš.
Tahle verze Eiffelova příběhu totiž nemá ambice odpovídat realitě.
Konstrukce věže se tak stává jen symbolem - romantické lásky a samozřejmě i triumfu stavitele.
Ode mě si příběh její konstrukce získává max 3*, asi čistě za postavu Gustava, jazyk a způsob vyprávění totiž (musím dát za pravdu některým z komentářů níže) pro mě příliš zajímavý nebyl.

55 28.12.2024

Jistá houbová kalamita, jak se ukázalo, málem zničila toto hodnotné páně Cimrmanovo drama, a to by byla vážně velká škoda.
Sám génius se o ní vyjádřil, že s ní byl hotový "ein-zwei". Netrvalo mi o moc déle zajistit, že působivé, ovšem značně neúplné drama, je tak výsledkem pilné práce pánů cimrmanologů, kteří byli nuceni ujmout se práce restaurátorské a text značně poškozený rekonstruovat.
Že se dílo povedlo, zjistíte sami :-).
Takže se pohodlně usaďte a sledujte...

Bylo, nebylo,
hajný nevěrnou ženu měl,
a tak ji za její zradu,
potrestat chtěl...

A tak se stalo, že český Tarzan, němý Bobeš, je šestnácterák!
Naučit ho alespoň nějakým lidsky přijatelným způsobům tak dalo dost práce.
Objevilo se přitom dost potíží, hlavně s plachostí... totiž , abyste věděli, "srny, jakmile se něčeho leknou, tak se okamžitě rozprchnou" ...
vrátit Bobše do lidské smečky, byl tak úkol vpravdě nelehký :-).
"Kdo se slzám ubrání?"
Když, jak všichni víme,
Bobeš, jak správný Tarzan,
po všech bědách,
najde otce, řeč i matku...

Po všech stránkách další génia hodné dílo, a to i přesto, že na této hře svou nesmazatelnou stopu zanechali místo samotného génia hlavně páni cimrmanologové a jejich restaurátorský um :-).

Jarův génius mi vždy navodí příjemný čtenářský (popřípadě divácky) zážitek!
Tady snad nelze šlápnout vedle.

55 27.12.2024

Zjevení.
Boj o přežití.
Sladko-kyselá směs - pomeranč a něco...
(toho kyselého je tam na můj vkus trochu moc)
... dere se to na povrch,
a pak je to na sílu - místy až křečovitě.
Drž se té sladké chuti!
"Veselme se!"

Pamatuj si to, až se na tebe bude valit ta přemíra slov.
Jde to ztěžka, zjistit co se za nimi skrývá.
V těch archetypálních vzorech jsou ukrytá znamení - dobra a zla.
Kniha proměn odmítá existenci tak, jak ji znáš.
Světu vládne apatie a morální úpadek ho mění k nepoznání.
Myšlenky se střetávají v existenciální krizi.
Šíří se to!
Skrze celou společnost.
Svět se zmítá v mezní situaci - lidská práva a svobody jsou krutě pošlapány.
A přemíra slov a metaforických zákrut, jež vytváří kontext pro porozumění, vůbec nepomáhá k jednoznačným odpovědím.
Objeven je spíš jen prostor... pro možné interpretace...
PS: měj ovšem na paměti, že "člověk je bytost nepoučitelná".

Texty RD drze překračují hranice - žánrů i stylů, navíc, nebojí se být kritické, ve svých vyjádřeních rafinovaně syrové i zaobaleně poetické.
Přehlcená slovy, musím si teď od RD dát pauzu, ale vím, že se časem pokusím znovu, vrátit se do předimenzovaného prostoru možných interpretací...
Návykově zajímavé.

63 27.12.2024

Reflexe každodennosti ve smršti myšlenek a emocí.
Střídání forem, jako literární experiment, bez jediného zakolísání.

Baví mě to, občas sáhnout po takových neběžných přístupech k psaní, k textu. Celá sbírka mi tak přišla jako rozhodně zajímavá a vtipná Wernischova cvičebnice stylů a forem ...

„TO. Napsal jsem kdysi a hned zase zahodil … nevím co, vím jen, že něco, oč usiluji, a když neusiluji, tak bych usilovat měl, nevím oč, ale vím, že usiluji nebo ke své škodě neusiluji o TO.“
… „Nějaký muž, povoláním vycpávač ptáků, stojí na náměstí, přede dveřmi hotelu, zaklání hlavu a dívá se na zataženou oblohu. Kdosi k němu přistupuje zezadu a poklepe mu na rameno.
A tady, to vím, tady v tom okamžiku, ve slovech zachycujících ten okamžik, bylo to hlavní, to, pro co mi krátká existence oné básně utkvěla v paměti (navždycky?), aniž bych věděl, co TO je, co TO bylo.“
/o básni Mraky letící nad Jevíčkem/

Myslím, že přesně TO vystihuje, proč je pro mě tahle sbírka zajímavá – je totiž sbírkou prchavých okamžiků mysli, záblesků nápadů, myšlenek, které většinou jak rychle přijdou, tak rychle zmizí a pan Wernisch je dokázal zachytit ve svém (představuji si) diáři a pak z nich sestavit tuto sbírku. Úplně je vidím, načmárané na kusu papíru, na ubrousku, na ruce propiskou napsané TO … zlomek myšlenky rozpracovaný pak v úvahu, glosu, nápad …

„Mé diletantství je ohroženo, už vím, že nelze napsat všechno.“

63 12.12.2024

„Čekala jsem dychtivě na každou neděli. Hned ráno, zároveň se sluncem, vycházela bordelmamá a s ní vstupovala na náměstí secese a bezstarostný konec století a taky Maupassant a Salón paní Telliérové.“

Teď jsou ovšem 60. léta 20. století, a nejen ženské co bydlí na Malé Straně už neumí nosit klobouky, možná ale stále existuje jedna jediná bytost, která s přirozenou elegancí a jistotou královny klobouk stále nosí, je to právě ona bývalá bordelmamá (dnes je jí přes 80 let a svou živnost už dávno pověsila na hřebík). Ovšem nosit klobouk je pro ni stále až duševní záležitostí – nemá to co dělat s hlavou, ale s důstojností ...
„Chování bordelmamá nás okouzlovalo …, zvládala půvabné pohyby, byla okázalá, byla dáma. … Každého, koho potkala na náměstí se ptala kolik je hodin. Nikdo jí ale neodpověděl. Ptala jsem se správcové, proč ji to nikdo neřekne?“
„A vy jste jí to řekla?“ zeptala se správcová. „Víte, že jste tak přišla o svoje štěstí, a dneska už patří ji.“ Když se vás totiž někdo zeptá, kolik je hodin a vy mu odpovíte, dáváte mu tak nejen svůj čas, ale i své štěstí.
„Tak! Mé štěstí si mohlo, když se to tak vezme kolem a kolem, vybrat daleko hůř. Mohlo žít u správcové domu a zemřít opatrností a nudou.“

Jindřišce Smetanové se vážně povedl majstrštyk, v podobě obnoveného kouzla nerudovské Malé Strany (úplně jakoby navzdory éře budování socialismu, ve které se odehrávají příběhy této knížky).
Z vtipně ironického vyprávění o každodenním životě na mě totiž znovu dýchla zdejší nezaměnitelná atmosféra. Autorka mě skrze své příběhy pozvala k procházce po známých místech, kde ovšem každý kout ukryl zcela nový příběh – v každém z nich jsem pak našla humor, lásku a lidskost – teď v předvánočním shonu mi přišlo vhod čtení o rodinné soudržnosti, vzájemné podpoře, lásce k lidem blízkým, o sousedské pomoci, laskavosti, jako je třeba půjčení cukru, nebo pomoci při stěhování. Připomněla jsem si spolu s těmi, co v příbězích vypráví, jak je v životě důležité radovat se z maličkostí, vážit si drobných radostí, společně strávených chvilek s rodinou, s přáteli, se sousedy, a taky možná trochu víc pochopila, jak tradice (jak jsem psala, úplně jakoby navzdory době) spojují lidi a podporují onu sousedskou sounáležitost. Tohle je totiž knížka, ze které doslova ucítíte teplo domácího krbu :-)
… zvlášť, když komín i kamna vyčistí pan kominík Růžička: „Doufám, že si pamatujete rozměry vlašského komínu, řekl ještě, než odešel vikýřem. Ano padesát až šedesát krát šedesát. Pohyboval se mezi nebem a zemí po uzounké dřevěné lávce. Mohl si to konečně dovolit, protože kominík je člověk, který nosí štěstí sobě i jiným a na všech cestách ho vyprovází vlastní soukromé slunce.“

Musela jsem si často připomínat, že se na Malé Straně právě začíná druhá polovina dvacátého století, a že třeba drožkáře v době budování socialismu už na ulici nepotkáte, a ani pana Mrázka, …
„který má na Kampě na rohovém domě velký plechový štít s vlastním portrétem v tvrďáku a pod tím nápis: V TOMTO DOMĚ BYDLÍ FERDINAND MRÁZEK MAJITEL DROŽKY ČÍSLO JEDNA. … Drožkáři v socialismu nejsou, dokazoval, uvaž, že pomalu ne jsou ani koně, protože kůň je dražší než traktor …“

V téhle knížce je právě podletí, v zahradě za vodou zlátne lípa novomanžel si právě vzpomněl, že má schůzi a novomanželka si právě uvědomila v tom klidném záříjnovém dni, že se zrovna přivdala do svého osudu … „dá-li se osud říkat domu, který se svým jedním křídlem dotýkal řeky a zahrad“ na Malé Straně …. a já ten večer zjistila, že mi opravdu opravdicky ustlali na růžích … a že za všechno může Genius Loci …

68 06.12.2024

Dostal se mi do rukou příběh, který odvyprávěla žena s pohnutým životním osudem. Její vyprávění lehce plynulo, pěkně popsala prostředí (však taky název knihy mě na něj nalákal), a tak celkově stav světa v době, kdy se příběh jejího života odehrál (90. léta v Čechách).
Jenže …
Čtení to bylo takové trochu zvláštní, celou dobu jsem měla pocit, jako bych četla zajímavý článek na internetu, s dobrým námětem, zajímavým příběhem opřeným o fakta (skutečné postavy skutečné doby), ovšem pouze s přiměřeně zajímavým popisem prostředí a životní situace protagonistů příběhu. Snažím se říct, že mi v něm výrazně chyběly emoce. Nezúčastněný, jako by novinářský styl mi k takovému námětu moc nesedl. Vnitřní svět Lindy a jejího muže jsem v podstatě nepoznala. U Lindina vyprávění jsem po celou dobu bojovala s tím, že mi takový silný příběh dokáže vyprávět mladá žena-matka víceméně objektivním tónem v plynulém sledu událostí, vršených jednu za druhou. Pro mě se tak narušilo, nebo spíš vůbec nevzniklo, spojení s postavami, a to byla velká škoda. Vím totiž, že napsat strohým stylem emotivní příběh jde (a funguje to), vzpomněla jsem si při čtení na příběh od severského autora Roye Jacobsena, Ostrov Barroy, který velmi strohým až prostým způsobem vypráví velmi silný příběh ženy-matky, a přitom čtenáře dokázal vtáhnout do mysli hlavní hrdinky /v podstatě se celou dobu pohybujete uvnitř příběhu/, dostala jsem tak možnost, na rozdíl od příběhu Hájovny, emocionálního propojení s postavou, a to mi u Lindy chybělo. Takže se stalo, že i moje čtení probíhalo v nezúčastněném módu, ocenila jsem sice příběh, vhled do prostředí a situace v Čechách v době příběhu, ale těžko hledala nějaké porozumění pro motivaci k jednání nejen Lindy, ale i ostatních protagonistů příběhu, chybělo mi právě to porozumění vnitřním prožitkům /rozvinutí vnitřních monologů, jejich myšlenek, pocitů/, o které u takhle silného příběhu většinou jde především /jaké vnitřní konflikty prožívali a jaké emoce s nimi spojené to vyvolalo). Jedním slovem, chyběla mi autentičnost.

„Tak co? Pěkná hájovna, ne? Hajnej umřel, je už pár měsíců volná.“
„Vystoupali jsme po schodech a Vojtěch odemkl dveře. V malé verandě stála stará truhla a nad ní byla ve zdi zatlučená skoba.
„Tady měl pušku, a tady bude viset i ta moje,“ řekl.

A tak se osud začal ubírat směrem, co nikdo nechtěl. Hájovna v lese, ve vojenském prostoru těch nezvaných, těch, co tu opravdu nikdo nechtěl, by mohla začít vyprávět … věřím totiž, že do svého starého dřeva nasákla emoce těch, co tam žili, a tak možná … možná, že by příběh odvyprávěla autentičtěji, než Linda sama, jí totiž možné, že, po tom, co prožila, jí samé už žádné nezbyly …

67 05.12.2024

Drdovy lidové pohádky mám nerozlučně spojené s nezaměnitelnou (pro mě nostalgickou) atmosférou starých časů, kdy se po světě ještě potulovali čerti a u rybníčků sedávali hastrmani, v ilustracích Josefa Lady (chaloupky, kostely, jednoduché a snadno identifikovatelné postavy, přívětivá vesnická krajina). Mám od dětství vydání právě s jeho ilustracemi a taky znám samozřejmě všechny filmové podoby (s ladovskými kulisami). Mám je ráda všechny.

K nadcházejícímu Mikulášskému času se hodí připomenout si třeba mou oblíbenou pohádku o Zapomenutém čertovi Trepifajkslovi, který se ztratil z pekla a usadil se v malé vesničce, když ho našla jedna hodně svérázná a rázná žena, co se ho pokusila přeonačit a polidštit – tohle je totiž pohádka plná člověčiny a člověčího velmi osobitého lidového humoru (jistě znáte i filmovou verzi Dalskabáty hříšná ves …) a to se mi na téhle pohádce líbí úplně nejvíc, to, jak z ní kouká čistokrevná člověčina :-), vlastně ji můžete cítit na sto honů ze všech Drdových pohádek. Najdete ji opravdu všude - v každé chaloupce, v každé z nezapomenutelných postav ... Dařbujána a Pandrholy (i ve Smrťáčkovi), ševce a jeho princezny Jasněnky, anebo lakomců ze Skoupé Lhoty, … jj chytračit, tak, jak to umíme jen my lidi, se většinou vůbec nevyplácí, o tom nás moudré pohádky pana Drdy se svým jedinečným laskavým humorem určitě přesvědčí …

„Honza se vydal na cestu a po chvíli narazil na starou babku. „Kam jdeš Honzo?“ zeptala se ho. „Do Lenoráje“, odpověděl Honza. „A co tam budeš dělat?“ ptala se babka dál. „Nic, jenom ležet a čekat, až mi pečení holubi budou létat do huby“, řekl Honza. Babka se zasmála a řekla: „Tak to ti přeju hodně štěstí, Honzo …“

72 04.12.2024

„… uvědomil jsem si další zvláštní věc: že tenhle svět má v sobě jaksi daleko víc pravdy než ten svět venku. Věci a lidi se tu vyjevují ve své pravé podobě. Lež a pokrytectví mizí …“
Jednodimenzionální prostředí vazební věznice je smutnou kulisou pro zvláštním způsobem komorně laděné až (samozřejmě) intimní dopisy pana prezidenta Havla a jeho ženy Olgy.
Je v nich velký díl nostalgie, taky určitá rezignace – to je ale zřejmě úděl všech dopisů z vězení …
„Člověk tu strne do jakéhosi „zimního spánku“, nechává se nést stereotypem vězeňského života, upadne do jakési sladké duševní mdloby a trochu se děsí, že by měl jít zase do toho zlého světa, který na něm pořád chce, aby o něčem rozhodoval a něčemu čelil“.
A v neposlední řadě - vnitřní smíření se s danou situací …
„Pokud jde o mé obvinění, jsem ve skutečnosti – lze-li to tak říct – jaksi „zdvořile sveřepý“, jistý si svou pravdou, a nelitující tudíž ničeho.“

Při čtení jsem, přiznám se, daleko míň přemýšlela o těch „hlubších filozofických významech“, které jsou ve spisech Václava Havla hledány, a i v soukromých (rodinných) dopisech Olze poměrně hojně nacházeny – porůznu jsou v nich totiž propleteny myšlenky v pravdě filozofické – o smyslu života – o etice, morálce, samotné lidské existenci, protože pro mě byly dopisy daleko zajímavější v té osobní rovině, kde se rozebírají každodenní starosti ve vězení (praktické problémy toho, že jsi tam, kde jsi a nemáš vliv na dění věcí tam venku – veřejných i osobních), intimní myšlenky (stýskání se), apod. Staví totiž pana Havla pod trochu jiné světlo, do takového teplejšího tónu rodinného života a tak mi jeho osobu ukázaly i z jiné stránky, než jak jsem ho znala, jako osobu veřejnou.
V tom komornějším, rodinném, soukromém tónu, jsem pak nacházela toho samého člověka, co jsem „znala“ z veřejného prostoru, neobjevila jsem žádnou změnu, přetvářku, a to mě potěšilo a utvrdilo v názoru na pana Havla (jako osoby veřejné), že jí byl takový, jaký opravdu byl, sám za sebe … možná jako jeden z posledních svého druhu …
„Abych nezapomněl: voda na Hrádečku se vypíná takto: 1) vypneš vodárnu …. 2) otevřeš kohoutek … necháš vodu vytékat, 3) otevřeš všechny kohoutky v domě (nezapomeň na stodolu) … A tak to necháš. Doporučuje se (je-li to na delší dobu) vybrat něčím vodu z hajzlů, aby nepraskly mísy. …“
… „Znovu bych rád zdůraznil blahodárný účinek, který na mě měla Tvá návštěva. Člověku se hned to vězení líp snáší. … Nevíš, kdy bude ta premiéra ve Vídni? Pozdravuj matku, Jarunu, Olinku, Standu … a všechny přátele jako obvykle. Zatím Tě zdravím a líbu … Vašek“

60 04.12.2024

Letmý dotek,
prchavý okamžik klidu,
bohatý obraz zachycený
minimem slov.

V jednoduchosti je krása!

Na přírodu a emoce zaměřené japonské haiku hladí po duši, k člověku se totiž staví s respektem a empatií ,,,

Noc zvolna míjí.
Mdle do vod v rýžovištích
plá Mléčná dráha.
Pod stromem lidé
ukrytí naslouchají
šumění deště.
/Enomoto Kikatu 1660-1707/

Je to přesně tak, je jak šumění květnového deště, jak letní noc …

Pod stromy v stín vše splývá.
Květnové deště.
…
V soumraku měsíc
maluje borovici
na modré nebe.
/Hattori Ransecu 1653-1707/

Čteš a vidíš, krásu v maličkostech, zachycený prchavý pohled, který snad jen haiku dokáže sdílet …

Teď jasný měsíc
na borovici visí,
teď spadl z větve.
/Tačibana Hokuši 1718/

Jak pavučiny,
jež visí z letních stromů,
horké se zdají.
/Uedžima Onicura 1660-1738/

Haiku se k člověku staví jako k pozorovateli, který se dívá, aby porozuměl sobě a světu kolem sebe, občas tak, právě v tom prchavém záblesku porozumění, zahlédne člověka takového, jaký skutečně je, okamžik totiž nedokáže zachytit přetvářku, jen pravou podstatu, a tak k lidem už tolik přívětivé není …

„Muž s dlouhým mečem,
a na květy se dívá!
Jaký to nevkus.
/Mukai Kjorai 1651-1704/

S podzimními plískanicemi mi přišly haikové zprostředkované přítomné chvilky opravdu vhod, navodily pocity klidu, v pro mě pracovně poměrně náročném období, zaměřily mou pozornost jinam, k věcem, co jsou /i když se to nezdá/ skutečně důležité, pro nezbytnou vnitřní harmonii …

Podzimní listí
padá tiše k zemi
vítr šeptá

Je v tom vše, co chceš vidět, v dané chvíli …

69 28.11.2024

„Chceme li zkoumat výhody čistě racionálního rozhodování stroje (zaměřme se na to) … co kdyby si stroj vybral jinou organizaci své společnosti?“

Co tě asi tak může čekat, 110°od Marsu?
Vesmír plný inteligentního života (ne nutně založeného na biologických základech), samozřejmě hovoříme ve vesmírných vzdálenostech, takže za rohem znamená pár světelných let.
Dobrodružství z objevování odlišných světů, technologie přesahující lidské možnosti, poměrně barvitě popisovaná společenství (zcela odlišných entit).

Čekají tě taky (asi se jim nevyhneš) myšlenky o budoucnosti lidstva, o tom, jak je na tom člověk, jaké je jeho místo v kosmu? A jeho budoucnost!
Optikou čistě racionálního rozhodování umělé inteligence budeš zkoumat (stejně jako Pozemšťané), co se stane při střetu člověka s civilizací organizovanou veskrze logicky, takže – všechny zdroje jsou využívány tím nejefektivnějším způsobem, AI přeci analyzuje data a rozhoduje tak na základě nejlepších možných výsledků; plánování a předvídání je prováděno s tou nejvyšší možnou mírou přesnosti, což minimalizuje rizika a zdá se, zajišťuje stabilitu; klíčová rozhodnutí učiněná bez emocí jen čistě na základě logiky vedou k objektivním výsledkům …
„Je mu jasné, stejně jako mně, že zbraně, které si civilizace strojů díky bezmezným výpočtům sestrojí jako nejvýhodnější, budou pro nás k nezaplacení.“
A tak, jak si stojí člověk? … tváří v tvář takové civilizaci? Jaké jsou jeho, lidské, výhody?
V dobrodružně, místy tak verneovsky napínavém, nebo spíš aldisovsky (několikrát jsem si vzpomněla na sci-fi od Aldisse Skleník) či heinleinovsky (vzpomněla jsem si i na Dveře do léta) pojatém příběhu zjistíš, co člověk zmůže, když zapojí svou kreativitu, svou schopnost tvořit a inovovat způsoby, které nejsou vždy předvídatelné, a tak můžou vést k neočekávaným řešením, na která by AI ani v nějakém zoufalém robotickém snu nebyla sto přijít, a taky, když člověk zapojí svou flexibilitu, která mu až zázračně může pomoc přizpůsobit se tak závratně odlišnému prostředí, a v neposlední řadě tu máme ještě lidskou vlajkovou loď evolučních výhod člověka, a to schopnost spolupráce (tím jedinečným lidským způsobem), když to tak vezmete kolem a kolem, když jde do tuhého, člověk prostě nakonec dokáže spojit své síly s druhým člověkem a ve dvou se to (říká se) lépe táhne, že?

Určitý znepokojivý podtón se dere na povrch této krátké a jednoduše (jak píše Marla níže) psané novely, zvlášť při při pohledu do skutečně aktuálních zpráv o AI.
To krátké dobrodružství mě bavilo, navíc taky donutilo zamyslet se …

Tak co myslíte, jak to bude s člověkem a strojem? Vytvoří spolu nakonec něco jako komplexní svět koexistence?

71 27.11.2024

Jsou staré, jako stromy v lese, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti a větve se rozprostírají daleko do budoucnosti.

Jsou to zrcadla, co odráží lidskou povahu …

V krátkých příbězích, kde zvířata mluví a jednají, jako lidé, poznáš, co je člověk zač!
Otevřou se ti oči a uvidíš – lidské slabosti, hloupost a neřesti, ovšem i jeho ctnosti – chytrost, odvahu, sílu, statečnost!

Setkáš se tak třeba s mazanou liškou, krutým vlkem nebo dost opatrným ježkem …
V každém z minipříběhů se odehraje určitě drama života – každá postava má svou roli a z ní vyplývající svůj předem daný osud. Naučí tě, že i v těch nejmenších a nejjednodušších věcech často bývá skrytá velká pravda.
Třeba, že vytrvalost a s ní spojené přiměřené úsilí můžou překonat i daleko větší přirozené schopnosti druhého, pokud je dotyčný zanedbá, nebo bere za samozřejmé.
A tak se může stát, když se pře želva se zajícem, kdo z nich je rychlejší, že …

„Želva a zajíc se dohodli na času a místě závodu a dali se do běhu. Zajíc se spoléhal na svou rychlost, na běh tak moc nemyslil, lehl si vedle cesty a zdříml si. Želva si byla moc dobře vědoma své pomalosti, bez ustání běžela, předběhla spícího zajíce a dostala cenu vítěze.“ /Želva a zajíc/

69 27.11.2024

Vstoupíš do hlubokého kouzelného lesa, kde temnými stíny prosvítají sluneční paprsky, aby přinesly světlo do tmy.
Nasloucháš šeptání lesa, vypráví příběhy plné tajemství, jejichž hrdinové čelí nebezpečím a překážkám, aby nakonec našli své štěstí.
Pozoruješ svět, kde žijí mluvící zvířata, čarodějnice a kouzelníci, bájní tvorové, ne každý z nich je hodný, a tak se potkáš s dobrem a zlem, navíc, každé takové setkání většinou vede přímou cestou k dobrodružství, a tak sleduješ někdy i dost krutý boj o život.
Učíš se (u Grimmů často dost drsným způsobem), odvaze, lásce, spravedlnosti, které se vždy hrdinům na konci strastiplné cesty dostane!

„Ráno, když jdeme s husami Půlnoční branou, mluví s koňskou hlavou: „Ubohý Falado, nad Půlnoční branou břibitý.“ A koňská hlava jí odvětí: „Panno královničko, co kráčíš k půlnoci, kdyby tvá matka věděla, že tě vydala zlé moci, srdce by jí puklo žalem.“ /Husopaska/

Mám ráda pohádky, provázejí mě (asi stejně jako každého z vás) celý život – byly mi čteny (mnohokrát), byly mi vyprávěny (mnohokrát), pak jsem si je četla sama (mnohokrát), četla je svým dětem (nesčetněkrát) a teď v linii i své vnučce (s nesmírnou radostí opět a znovu a znovu …)
Tyhle, od bratří Grimmů nejsou pro úplně malé děti (jejich svět je čistý a barevný), dostat sluchu by se jim mělo v době, kdy by děti měly začít poznávat, že na světě je nejen dobro, ale i zlo, vlastně to je jejich poslání.
Ty grimmovské jsou až takovými filozofickými alegoriemi, ve kterých můžeš hledat úplnou podstatu lidské existence, to ale nijak nebrání čist je i přiměřeně menším dětem, pro ně to je prosté - tajemství, dobrodružství, pohádka s dobrým koncem, to jen my, dospěláci, v nich vidíme ještě cosi … odraz lidské zkušenosti, morální dilemata světlých a temných stránek lidské povahy, archetypy dobra a zla … jj, v těchto pohádkách téměř vždy zjistíš, že karma je zdarma :-) … dobro je odměněno a zlo řádně potrestáno …

„Tu uviděla v dálce mezi stromy světýlko … „Jen dál!“ zavolal ten hlas. Když otevřela seděl tam u stolu prastarý šedivý muž … dlouhé bílé vousy mu splývaly ze stolu až na zem. Na peci ležela tři zvířata, slepička, kohoutek a strakatá kráva. Dívka staříkovi vypověděla svůj příběh. … Muž pravil: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ /Chaloupka v lese/

Tak třeba tahle pohádka nám poradí, že laskavost a ohleduplnost k druhým, včetně zvířátek, jsou hodně důležité životní hodnoty … když budeš ke zvířatům laskavý a pěkně se o ně budeš starat, dostane se ti odměny …

Takže čtěte! Dětem, sobě, pro potěšení, z nostalgie, pro poučení, pro radost …

66 27.11.2024