Pavel Kohout

... už zase čtu včerejší noviny ... teda dočítám ... a dělám dobře! - kdybych je totiž nedočetla, přišli bychom o ten skvělý sloupek Martina C. Putny (se stálým podnázvem STARÁ VETEŠ) "Kohout, kání, Kaťuša" - on je totiž o Pavlovi:

Pavlu Kohoutovi k pětaosmdesátinám malá vzpomínka. Byl podzim roku 2002, Divadlo Archa pořádalo cyklus Vědecké divadlo a v jeho rámci pořad o socialistickém realismu, plný vizuálních i textových ukázek, "jak to tehdy bylo", a tázání, "proč to tak bylo". Divadelní technici předčítali neškolenými hlasy dobovou hru ´Parta brusiče Karhana´, já zpíval budovatelské písně, teatrolog Libor Vodička prováděl analýzy. A jako živý artefakt jsme pozvali Pavla Kohouta. A on přišel! Jistě už to bylo po stotisící padesáté sedmé, kdy znovu a znovu trpělivě vysvětloval, jak TOMU on a tolikeří z jeho generace podlehli. Když na něj někteří z publika doráželi, zachoval klid. Když jsem ale zapěl Kaťušu, tu nezachoval klid. To se začal při první sloce vrtět, při druhé polohlasem přizpěvovat, při třetí to nevydržel, vyskočil ze židle a přidal se.
A to je Pavel Kohout. Ten, ve kterém je pořád kus jinocha. Ten, který ať napsal později cokoliv už-ne-socrealistického, ať vykonal pro demokracii, co mohl, stejně zůstane navěky symbolem poblouznění let padesátých. Ten, který však vzal na sebe roli kajícníka: toho, jenž vyznává hřích, který se kaje celým dalším životem a který je vždy znovu připraven předvést své ´Confessiones´. Pavel Kohout, Augustin našeho věku.
Blekotává se v poslední době mnoho o "duchovních hodnotách". Jestli je však něco v křesťanství opravdu hlubokého, překonávajícího světskou spravedlnost, je to právě důvěra, že i ten největší hříšník se může obrátit. Navíc, jako by právě Kohout byl největším hříšníkem padesátých let! Jako by nebyli lidé, kteří si zadali i daleko více než on - a kteří se tváří jakoby nic. Pavel Kohout se ke křesťanství nijak vehementně nehlásí (i když ve svých memoárech vzpomíná na rané mládí v evangelickém sboru), ale chová se jako křesťan. Ej, zdalipak se chovají jako křesťané ti, kdo mu odpustit ne a ne a nechtějí?

Také si pana Pavla Kohouta nesmírně vážím a ctím. Kde je zakopaný pes, jsem četla několikrát a nemám ve zvyku číst nějakou knihu dvakrát, byt je sebelepší. Držím Vám palce, pane Kohoute. Ať se Vám daří.

Pana Kohouta jsem si vždycky vážila a vážím. Četla jsem jeho všechny knihy a snažila se vidět i hry v divadlech. Teď už se moc těším na Hašlera..., který má těsně před premiérou. Nikdy nezapomenu na první setkání "na živo" - začátkem 90.let na Vinohradech na hře Ubohý vrah. Samotná hra byl obrovský zážitek, herecký koncert a všechno ještě umocněné přítomností PK a jeho manželky. Proto jsem byla včera dost zklamaná a rozčarovaná, když v besedě přiznal, koho volil v přímé presidentské volbě.... Inu, nikdo nejsme dokonalý... Tak pane Kohoute, hodně zdraví a sil do další tvorby!

PK je moje srdeční záležitost. Je zajímavé sledovat vývoj autora od komunisticky zaslepeného pitomce až po rozvážného přemýšlivého a navíc i vtipného spisovatele.