Šepot včel

Nadšené komentáře mě zlákaly, ale byla jsem zklamaná. Zdlouhavé vyprávění celkem jednoduchého příběhu s jedním tajemstvím. Od magického realismu čekám víc a s knihou Sto roků samoty se to nedá rovnat. Dočetla jsem, nebylo to úplně špatné, ale rozhodně jsem si čtení neužívala tak, jak jsem očekávala.

V našich končinách je magický realismus celkem nepopulární. Proto, když jsem si pořídil tuto knihu, má očekávání byla, zcela upřímně, nulová. O knize jsem se dozvěděl z reklamy a celkem mě zaujala reakce pána, který ji představoval: "Kniha, kterou bezesně miluji!" Nemůže tvrdit, že jsem si to nechtěl potvrdit a tak jsem si knihu pořídil a začal jí číst. No a po dočtení této knihy jsem i já začal tento příběh bezesně milovat. Je to neuvěřitelně dech beroucí příběh o osudech rodiny na počátku 20.století v malém mexickém městečku. K tomu přidejte pár nadpřirozených prvků a máte skvělý román spadající do magického realismu. Stalo se mi, že jsem se ke knize vracel rád (což se upřímně moc nestává :) ). Všechny postavy jsou natolik živé, až cítíte jejich pocity, jejich strachy, jejich tužby. Vše. Autorce tleskám s neuvěřitelnou noblesou a doufám, že neustoupí od svého stylu. Její dar slova je totiž neuvěřitelně chvályhodný. Dávám plný počet a to zcela zaslouženě!

Silný příběh rodiny, která žije v období obrovské nejistoty, ale je natolik pospolitá a stojí na tak pevných základech, že z ní v tak složité době čiší jakási jistota a stabilita. Vždy mě potěší kniha, která není natolik dramatická, že by mě pohltila, prolétla mým životem a upadla do zapomnění. Naopak je to kniha, která mi dala čas si ji vychutnat a strávit příjemný čas jejím čtením.

Krásný, podmanivý příběh, odehrávající se v Mexiku na počátku 20. století. V jeho popředí stojí rodina Francisca Moralese, muže, který je ztělesněným symbolem původních statkářů a vlastníků půdy, lidí, kteří poctivou prací a láskou k rodné zemi udržovali tradice i život v zemi. Postupně ale byli nuceni přijmout nové pořádky a nové myšlení těch, kteří ve jménu revoluce změnili, často násilně, celou společnost.
Ale nebojte se, takhle kniha není o politice, je o rodinných poutech, o tradicích, o lásce, která nezná hranic, a která miluje bezpodmínečně i beze slov. Je to příběh provoněný pomeranči, prodchnutý bzukotem včel a prohřátý mexickým sluncem. Jak už to ale v příbězích i v životě chodí, tam kde je láska, bývá i zlo. Zlo, které si bere bez ptaní, které ničí, a které s sebou nese pomstu, přetrvávající roky.
Přirovnání ke knihám Márqueze nebo Isabel Allende je odpovídající. Knihu si zamilujete, pokud máte rádi pomalý styl vyprávění, vracení se v ději, osobu vypravěče, který zná konec příběhu a dávkuje ho svým posluchačům pěkně kousek po kousku, pomalu, stejně jako plyne čas…

03.08.2026

Tohle bylo pohlazení, slast, uspokojení pro všechny smysly, i když šlo o knihu.
Její barvitost a interpretace Dany Černé mi podlomily kolena.
Vlny vděčnosti za poctivý jazyk střídaly zaplavující strachy o všechny členy veliké rodiny, kteří ti postupně všichni přirostly k srdci. Svou svérázností, originalitou, jinakostí a vnitřním magnetem, díky jemuž je chceš všechny poznat.
I když si člověk drží odstup a nadhled a chvilkama se diví, jak ho ztrácí a je nekritický a stránky ho pohltí, nejde si nevšimnout, že velký podíl má na tom slovní zásoba autorky a velice, velice poctivý překlad.
1918, Mexiko, španělská chřipka, země zmítaná revolucí.....člověk je vděčný za další historické poznatky z nové země....ale o tom to vůbec není člověče. Je to Simonopiovi, o chůvě, která by přes svůj věk vůbec neměla chodit, o lásce tvořené drobnými gesty a hlavně o bitvě mezi lvem a kojotem, která ti brnká nervy od prvních stránek.
Nechceš na ni myslet, chceš med, bizarní rodinu, sluníčko a chlapce se včelami.
Ale pak ti dojde, že díky těm slzám na konci to všechno mělo smysl a magický realismus začínáš milovat, i když ti trhá srdce.

Kronika rodiny Moralesových - Cortezových od roku 1910 především do první třetiny 20. století s občasným přesahem i dále až ke konci 20. století. Jste tak trochu v některém z filmů Almódovara a současně u Márqueze a jeho románu Sto roků samoty.
Velmi barvité a názorné vyprávění, plné vášně, prudkých emocí, zajímavých vjemů z tehdy náročného života na farmě i z drsné a chudé přírody, kořeněné magickými schopnostmi a způsobem vnímání zdánlivě němého chlapce Simonopia - sirotka s postižením tisíckrát vyváženým dary vidění, slyšení a vnímání. Sítě se stahují, čtenář je vtažen do děje a přitom kniha opravdu nespěchá. Pěkně pomalu se ke všemu blíží z perspektiviy mnoha postav ... Přečtěte si, krásně podněcuje představivost.

Kniha je neskutečně krásně napsaná a příběh Simonopia, Francisca a jeho rodiny je nejen dojemný,ale má neskutečnou sílu.Bavilo mě vyprávění o přátelství chlapce, který si rozuměl se včelami a syna pěstitele pomerančů v dalekém Mexiku.

Tak tuta kniha mě mile překvapila, obsahuje snad všechno, co by čtenáře mohlo zaujmout. Historii, nadpřirozeno, lásku, nenávist, vraždu, lidskost, humor, prostě paráda. Fakt jsem dostala záchvat smíchu ze situace kolem jinak devastující španělské chřipky. Zde teda autorka projevila smysl pro humor :-D.Doporučuji přečíst.

Dobrý. Moc dobrý. Překvapilo mě, jak vtipně autorka vykreslila tragédii španělské chřipky. Musela jsem se smát.

Bol to veľmi pekný román, páčil sa mi autorkin jazyk.
Hlavne do prvej polovice ma to chytilo a nedokázalo pustiť, avšak ako príbeh pokračoval a negradoval, tá iskra sa pre mňa trochu strácala.
Bolo to pekné čítanie a celkom originálne, najmä vďaka prostrediu kde sa to odohráva, ale teraz po prečítaní postrádam nejaký hlbší vplyv.
Určite neľutujem, autorkinu ďalšiu knihu si mienim prečítať, boli to príjemné hodiny, ale k plnohodnotnému zážitku a hodnoteniu tomu niečo chýbalo.

Knihy podľa miesta narodenia autora - Mexiko.
Inšpirovala som sa tuto na databáze u jedného z mojich obľúbených čitateľov a som nadšená. Snová atmosféra s vôňou pomarančov a cukrovej trstiny mi v mnohom pripomínala Kubu okolo roku 2010, keď som tam začínala cestovať a študovať. Aj drsnejšie momenty boli prerozprávané s istou láskavosťou, a pritom verne. Autorka sa nesnaží prinášať priamo hlboké filozofické poučenia, ako je dnes trendom, naopak, čitateľ si nachádza sám, čo potrebuje, len tak mimochodom, ako je tomu i v živote, rastie s odvíjajúcim sa dielom. Bravo.

Před pár lety byl Šepot včel celkem trhák, a já jsem ráda, že jsem si k němu našla cestu přes místní knihovnu, i když s odstupem. Dobré knihy totiž nestárnou, a tahle je opravdu hodně dobrá, možná nejlepší, kterou jsem letos četla. Autorka má skutečný dar slova, její psaní je poetické, barvité, splétá příběh s časovými skoky a střídá pohledy postav, což dává románu lepší vhled do jejich motivací a cítění. Děkuji Hostu, ženám předkládá takové skvosty, a druhý román autorky už si koupím.

MEXIKO, rok 1910 (kdy to všechno začíná...)

Šepot včel, vůně pomerančů, hrozba španělské chřipky. Válka. Pozemková reforma. A jeden nezapomenutelný chlapec...

Neexistuje žádný limit pro to, kolikrát vás život srazí na kolena...

BEATRIZ.
FRANCISCO.

SIMONOPIO.
FRANCISCO mladší.

chůva REJA
pradlena LUPITA
čeledín MARTÍN

...a kojot ESPIRICUETO :(

Život nenabízí záruky. Nikomu. Na nikoho nečeká. Na nikoho nebere ohledy.

Úchvatná obálka. Originální příběh prodchnutý melancholií, láskou, rodinnými vazbami, přátelstvím, oddaností, vírou, dřinou, obětavostí - ale i záští, zlobou, nenávistí a čirým zlem...

Jestliže si nejsme rovni v životě, tak ve smrti ano...

Příběh o osudových zvratech života, o volbách, pravdě, odsudcích i věrnosti. Podmanivé, smutné, opravdové. O křehkosti života, smrti, útěcích i návratech. Bolavé, ale svým způsobem i podivně konejšivé.

Nikdy se nedozvíme, co mohlo být, víme jen to, co bylo...

Kouzlo, miluji magický realismus. Sto roků samoty nebo Dům duchů. Bylo to krásné a závěr jsem obrečela.

Při čtení Šepotu včel jsem měla pocit, jako by se zastavil čas a já se ocitla uprostřed horkého Mexika, kde vzduch voní pomerančích a slyšíte jen tiché bzučení včel. Tahle kniha je totiž přesně to, co v dnešní uspěchané době potřebujeme – donutí vás zpomalit a vnímat svět trochu jinýma očima.
Hlavní hrdina Simonopio je tak neuvěřitelně čistá a fascinující postava, že si ho prostě musíte zamilovat. Našli ho pod mostem, pokrytého včelami a s tváří, která ostatní děsila, ale rodina Moralesových v něm viděla dar. A víte co? On tím darem skutečně byl. Jeho schopnost vidět věci, které ostatním zůstávají skryté, a to pouto, které má se svými včelami, dodává příběhu nádech tak trochu jiné magie.
Není to ale žádná pohádka. Autorka do děje vpletla drsnou realitu revoluce, španělskou chřipku i lidskou závist a nenávist. Člověka až mrazí, když vidí, jak blízko u sebe může stát bezpodmínečná láska a naprosté zlo. Přesto ve mně po dočtení zůstal pocit naděje a určité vděčnosti za to, jak důležité je mít někoho, kdo vás ochrání, i když svět kolem zrovna ,,hoří”.
Máte někdy pocit, že potřebujete příběh, který je sice vážný, ale přesto z něj sálá hřejivé teplo? Pokud ano, tak Simonopio a jeho včely jsou tu pro vás. Je to kniha o osudu, o rodině a o tom, že ty nejdůležitější věci v životě často nejsou slyšet, ale vidět a hlavně cítit. Za mě je to upřímný literární zážitek, na který budu ještě nějakou dobu myslet.

Při čtení knihy jsem si často vzpomněla na Sto roků samoty od Gabriel García Márquez. Stejně jako tento slavný román i Šepot včel pracuje s rodinnou kronikou, magickými prvky a silným pocitem osudovosti, která se vine napříč generacemi.

Je to román o rodině, přátelství, ale i o nenávisti a závisti, které dokážou tiše růst a měnit lidské osudy. O lásce, která chrání, i o zlu, které číhá ve stínech. A především o chlapci s výjimečným darem, který do života jedné rodiny vstoupí nenápadně – a přesto jej navždy promění.

Poetický , moudrý a nostalgický příběh o lásce ve všech jejích podobách, zejména soudržnosti v rámci rodiny, citových poutech mezi dospělými a malými, bohatými a sloužícími, vzdělanými i zdánlivě hloupými. A v neposlední řadě o lásce k půdě a přírodě a o tom, jak důležité je jí naslouchat. Ale je to taky příběh o lidské malosti a zášti, o neštěstí a tragédii a o tom, že důležité je se nevzdávat, a že neexistuje jen jediný způsob, jak na to. Příběh o fatálním odloučení a konečném setkání a o tom, že na pochopení a porozumění není nikdy pozdě.

Námět skvělý, atmosféra magického realismu příjemně dýchá již z první stránky. Bohužel však celá kniha je mnohem víc o načítání právě té atmosféry než o příběhu samotném, který je na takto rozsáhlý román velice jednoduchý a od začátku předvídatelný. Asi by to fungovalo při mnohem menším rozsahu, ale tady ne. Je tam obrovské množství „vaty“ – popisů všeho možného, sice je to takový krásný („magický“) jazyk, ale časem to přestane bavit. Dočteno, ale stylem, že jsem pak již jen prolétala očima první řádky odstavců a zachytávala jsem se už jen na té hlavní lince děje.

Pocta životu, lásce, obětavosti. Dětství malého Francisca v přítomnosti neobyčejného Simonopia bylo pro mě něco jako splněný sen. Kniha je moc hezky napsaná, oplývá hřejivou imaginací a také mě několikrát dojala až k slzám.