Peyka komentáře u knih

Autorka si mě získala knihou Sedmilhářky. Četla jsem od ní pár dalších knih, ale nic je nepředčilo. Bohužel ani tato.

Nechtěla jsem dát na negativní komentáře ostatních čtenářů, ať už tady nebo na zahraničních serverech. Dala jsem Moriarty šanci a pro mě ve výsledku zas tak špatná nebyla.

Prvních sto stran bych ale seškrtala. Popisování a seznamování s jednotlivými postavami se táhlo, nudilo mě to a hlavně to nemělo žádný řád. S některými postavami se setkáme až na straně 170, některé dostaly více prostoru, některé (spíš většina) prostor skoro žádný. Kdyby byly kapitoly kratší a lépe uspořádané, možná by to bylo lepší pro všechny. Další vadou byla pro mě byla er-forma. Když je psáno z pohledu postav, preferuji ich-formu. Ono je to i lepší, protože se čtenář dokáže více s tou danou postavou ztotožnit.

Vlastně celé je to takové ucourané, nevím, jestli to vzniklo překladem, ale pochybuju, protože jsem četla Moriarty v originále a měla jsem stejný problém v určitých pasážích. I přes to všechno jsem knihu přečetla za dva dny. Mě rozhodně zajímalo, jak to s nimi dopadne.

Hodně lidí si stěžuje na absenci zvratů, akce. No, autorka se nesnaží nikdy čtenáře šokovat, nechce vytvořit stísněnou nebo šokující atmosféru. Jde spíše o vnitřní monology, psychologické úvahy a uvědomění si sebe sama. Tohle je příběh devíti cizinců a jedné vyšinuté (?!) ženské, kteří si navzájem pomohou ke šťastnějšímu životu. Jasně, uznávám, že metody jsou neortodoxní až bizarní, asi by to v reálu nefungovalo, ale chápu autorčin záměr.

Když od toho nebudete očekávat cosi speciálního, zklamaní nebudete. Myslím si, že Moriarty nedosáhne už nikdy úspěchu jako se Sedmilhářkami, ale ve výsledku její knihy špatné nejsou, takový lepší průměr ve svém žánru.

5 08.05.2021

Velmi úsporný román, ale s velmi aktuální a důležitou myšlenkou. Autorčino noblesní psaní vytváří čtenářům úsměv, slzičky v očích i nechápavé výrazy v obličeji. Český překlad Alexandry Pfimpflové zachoval tu nonšalantnost a francouzskou náturu, kterou román má.

Řekla bych, že se jedná o "roman d'apprentissage" (společenský vývojový román). Sledujeme Lou, které je sice třináct, ale neustále si klade otázky týkající se okolního světa dospěláků. Pak narazí na bezdomovkyni No a spolu navážou velmi nepochopené a téměř nereální přátelství. Připojí se k nim i Louin spolužák Lucas, který je tak trochu rebelem a třídním flákačem. A to je právě to, co nám chtěla autorka sdělit. V životě potkáme nespočet lidí, ve škole, na táboře, v práci, na stáži, a vytvoříme si určitou skupinku, kterou nazýváme přátele. Většina z nich nevydrží celý život, ale zajisté nám předají kousek sebe, a tím nám pomohou vyspět, i když je známe třeba jen krátkou chvíli.

Téma bezdomovectví na mě působí jako symbol vyhoštění, neporozumění a samoty. Sice ani Lou ani Lucas nejsou fyzicky bez domova, jsou ale sami, jejich rodiny jsou polorozpadlé - proto si navzájem pomáhají, podporují a dokáží No porozumět. Žádný z tří protagonistů nikam nezapadá, jsou si odsouzeni sobě navzájem, aby se v životě posunuli. Ne nadarmo se říká, že v přátelích máme druhou rodinu.

Tahle kniha je jak tikající bomba. Víme, že něco vybouchne, bohužel nevíme kdy a kde. Autorka si čtenáře pěkně vychutnává i na tak málo stránkách.

Pro mě první autorčina kniha, ale rozhodně nebude poslední. 85%

16 05.05.2021

"The Land Where The Time Stood Still." (Země, kde se zastavil čas.) - Takhle bych asi vyjádřila převažující pocity z tohoto literárního zážitku. Helle Helle, autorka minimalistických románů, byla pro mě premiérou. Styl je velmi osobitý, velmi specifický, ale na mě až moc neosobní, strohý a trpký. Nicméně, vztah matky s dcerou je transcendentální skrz generace, byť je příběh zasazen do 80. let, téma je stále aktuální. Zůstává anonymita postav, i když je vyprávěno er-formou, která je zpravidla vševědoucí, čtenář není zcela obeznámen a četba se tak stává složitější. Je to umění na sto padesáti stránkách vyplodit něco takového.

Fakt nevím, jestli hodnotit kladně nebo záporně, ale něco tak zvláštního jsem nečekala. Přišla jsem si jak v hledišti na absurdním dramatu, ale zároveň jako bych stála na místě a nehýbala se. Asi si to budu muset přečíst ještě jednou, někdy v budoucnu.

4 24.04.2021

Jelikož mám hrozně ráda Láďu Ziburu, jeho cesty a hlavně jeho sarkasmus, sáhla jsem po této knize - prý je Lucka podobného charakteru. Pacifická hřebenovka se stala celosvětovým fenoménem hlavně zásluhou knihy a vzápětí filmu Divočina, předtím to byla hlavně americká záležitost.

Hned jsem se začetla, text je psaný stylem blogu, rozdělený na jednotlivé dny. Docela jsem se i zasmála. Lucka si ze sebe umí udělat rozhodně srandu a s ničím se moc nemaže. Styl psaní je hodně lidový a sympatický.

Nicméně, postupem času mi vadilo to její "všudybylství" (všichni mě mají rádi, jsem všude, mám ke všemu co říct,...) a to "drama queen" jednání bylo pro mě trochu uměle vykreslené. Já jsem taky velký extrovert, ale existuje určitá sebereflexe. Ty historky mi přišly tak napůl pravdivé, ona se zázrakem někam vždycky dostala, ale člověk se nedozví vlastně podrobnosti toho určitého úseku toho trailu. Bohužel jsem nezachytila ani Lucčin osobní růst, nějak se nekonal, ona působila stejně na začátku i na konci.

Dále mi vadilo šílené formátování a kompozice knihy. Ten křídový papír sice fajn, ale i ta vazba je hrozně těžká a nepraktická. Stránky jsou narvané textem, skoro žádné odstavce. Ten slovníček na začátku mi přišel zbytečný, protože Lucka daná slova stejně v textu znovu vysvětlovala. No a největší fail je umístění fotografií. Musíte pořád otáčet stránky, když se chcete podívat, a to mě nebavilo. Působí to velmi chaoticky.

Na konci je teda seznam veškerého vybavení, ale myslím, že by čtenáře zajímaly i orientační ceny, viz útrata za jídlo, poštu, hostely,...protože to není rozhodně levná sranda ani zdaleka, a málokdo se může tady na to všechno vykašlat a dovolit si odjet na duchovní cestu na pět měsíců. Musíte seknout s prací a mít hodně našetřeno! Dobrou myšlenkou je vložený bucket list, určitě ho využiju.

Za mě byla Divočina lepší, tady mi přišlo, že Lucka jede spíš na komerci než na vyloženě spirituální očistu, kterou PCT přináší. Chci se ještě mrknout na Moji Pacifickou hřebenovku od Moniky Benešové.

10 18.04.2021

(SPOILER) Tahle kniha je horkým kandidátem na podrobný literární rozbor. Ocitáme se v Itálii na konci 70. let, kdy doba il miracolo economico pominula a náš antihrdina Leo se ocitá na pomyslném konci svého života. Bude mu totiž třicet! No, kdyby reagoval každý stejně, tak by společnost nikam nedospěla. Za chvíli mi taky bude třicet, ale jeho příběhem se rozhodně inspirovat nehodlám.

Leo je "inetto", neviditelný nikdo, cizinec ve společnosti, tak jako například Mersault v Camusově existenciálním románu Cizinec. "Jak jde život?" - "Já nevím, starám se jen o ten svůj." Žije a nežije, utápí se v alkoholu, protože život není podle jeho představ, tak se vlastně ani nebude snažit, proč taky. Víno, teda spíš "vyprošťovák", ženy a dolce farniente! Ale mezi řádky panuje svěží, melancholický italský humor. Nesmím opomenout nejpodivnější love story v dějinách literatury. Krásná, mladá, bezstarostná, ale pěkně vyšinutá Arianna má znuděnému Leovi ukázat tu zlatou cestu, ale spíš ho vede trnitým roštím. Oproti tomu s přítelem Grazianem řeší sentimentální pomíjivost života s vybranou lehkostí a vyzdvihují Cooperova rozervaného romantického hrdinu v Posledním Mohykánovi.

Nechápu, že na český překlad se čekalo takovou dobu, skoro čtyřicet let, když mezitím vyšla kvanta nekvalitních titulů - to jest přemrštěnost českého knižního trhu, kvantita vítězí nad kvalitou.

Co se týče kompozice, obvykle nejsem fanoušek dlouhých odstavců a složitých souvětí. Když jsem viděla ojedinělý výskyt přímé řeči a sáhodlouhé odstavce, trošku jsem se zděsila. Nicméně obsah převyšuje formu na celé čáře.

Leo zůstává existenciální troskou, hrál s kartami, které mu rozdali, ale bohužel nikoho nepřečůral. Jeho láska k Arianně hory nepřenese, a pomíjivá láska k Římu ho nevysvobodí. Kniha mě hodně oslovila, jeden z nejlepších intelektuálních kousků, který jsem za poslední dobu přečetla.

10 05.04.2021

Nevím, čemu mám věřit. Existují dvě možnosti. Buď byla Vanessa pouhou loutkou a nevinnou mladou studentkou, která naletěla učiteli, nebo to byla prvoplánová štětka od samého začátku. Osobně mi její postava byla nesympatická až k vzteku. Autorka vcelku dobře vykreslila psychologii Vanessy a také následky "zneužívání." Úmyslně jsem slovo dala do uvozovek, protože já to prostě nesežrala. Aby dospělá ženská ve třiceti kouřila jointy a chodila ožralá do práce?! Vanessa se rozumově vůbec nevyvinula, v patnácti působila na třináct a ve třiceti tak na osmnáct. Ale neodehrál se příběh jen v její mysli? Byla dobrá v psaní a měla přeci bujnou fantazii. "Musí to být přeci milostný příběh, prostě musí."

Je mi líto, Vanessa pro mě byla lehkomyslná kurvička, která si nevážila ničeho a nikoho, a na všechny byla hnusná, hlavně vůči sobě. To mě na tom asi bolelo nejvíc. Žádná sebeúcta.

Druhá polovina knihy mě skoro vůbec nebavila, byla naprosto hluchá a nudná. Čekala jsem strhující soudní proces, propracovanější rozbor osobnosti při psychologických sezeních nebo dopátrání se pravdy a Vanessino "zotavení," pokání v jakékoliv formě.

*Pár slov k překladu. Břečťanová liga?! Jako vážně?! Myslím, že pojem "Ivy League" je všeobecně známý a překládat by se neměl!

Chtěla jsem opravdu dát vynikající hodnocení, čekala jsem pecku podle recenzí, ale bohužel se tak u mě nestalo. Téma jako takové je zajímavé, nic podobného literatura nezná (když pominu Lolitu). Nejde tak o zpracování, jako o to, jak na mě kniha zapůsobila, zarážely mě i autorčiny morální postoje. Její "varování" na začátku, že se jedná o fikci, jsem taky nespolkla. Je to věc názoru. Ale každopádně se zrodila nová literární postava, na kterou se nezapomíná.

8 03.04.2021

Sympatický dívčí román z jezdeckého prostředí. Pro mě nostalgie z dětství, kdy jsem knihy o koních hltala.

3 02.04.2021

Novela je duchovní cestou jedné ztracené duše. Velmi mi připomínala Gounelleovo dílo Muž, který chtěl být šťastný. Měla jsem období, kdy jsem četla kvanta self-help literatury. Má určitě něco do sebe, donutí vás přemýšlet nad vlastním životem, ale i dává naději na lepší zítřky, a to si myslím, že právě teď potřebujeme.

3 02.04.2021

No jo, Bára. Vždycky se nad jejími tituly pousměju. Měla jsem možnost si s ní popovídat před lety na autorském čtení, jako ženská se zdá sympatická, usměvavá, je ale hodně svá. Její knihy jsou výlevem zhrzené ženy, nadávající na chlapy, obecně bez výjimky. Ať sáhnete po jakékoliv z nich, vyjde to na stejno. Lepší jsou její ranější počiny jako Bestiář, Život nanečisto nebo Pohádkář.

5 02.04.2021

Četla jsem v originále, nedočetla. Angličtina, kterou autorka píše, je velmi jednoduchá, až to pro mě byla nuda. Bohužel tato série mě nechala naprosto chladnou, i erotický žánr může mít úrověň, toto ji ale postrádá. Je to celé apatické, nereálné, směšné a bez vzájemné chemie.

6 01.04.2021

Četla jsem v originále v době, kdy to byl boom a jakási novinka žanru. Knihu jsem sice přečetla, čtivá byla, ale od literatury prostě čekám víc než "cheap thrills." Dostala jsem druhý díl jako dárek a ten už jsem nedočetla. Je to na jedno brdo. Nijak mě to neuráželo, ani nepohoršovalo, ale ani nenadchlo. :(

Opět obrovské PR podprůměrné autorky s chudou slovní zásobou. A to angličtina sama o sobě je velmi chudý jazyk, co se slov týče.

7 01.04.2021

Taková krimi naruby. Backman opět nezklamal! I když tak do třetiny jsem si říkala, co to je za ujetinu. Kniha byla tak "blbě" napsaná, že už i já jsem si přišla jak blbec. Ale Backmanův "vidlácký" humor přešel ve filozofické polemizování o našich běžných životech, a jak každý náš krok může ovlivnit koloběh událostí ostatních lidí. Ta česká obálka je opravdu hodně morbidní, ale výstižná.

Kniha je geniální. Dovedla bych si ji představit jako divadelní inscenaci. Publikum by čůralo smíchy, nechápavě civělo a slzelo do kapesníčků. Za mě literární zážitek, obrovsky nabitý emocemi a morálním poučením, tak jak jsem u pana Backmana zvyklá.

20 31.03.2021

Při čtení jsem si připadala, jako když čekám na zpožděný vlak a na nádražní tabuli stále naskakují přibývající minuty. Knihu jsem měla doma skoro tři roky než jsem ji dočetla. Asi třikrát jsem číst začala, ale nepodařilo se mi do ní dostat tak, aby mě zajímalo, jak to dopadne. Ani na počtvrté mě to moc nezajímalo, ale nerada nechávám knížky nedočtené. Všude jsem četla, že je to lepší Gillian Flynn. Osobně nechápu "Flynnovský" fenomén, opět se dostávám k problému dnešního PR, dobré jméno neznačí kvalitu. I přes antipatie jsem dala šanci její "nástupkyni."

Bohužel, u mě Spálená obloha nezabodovala. Musím souhlasit s kritickými komentáři pode mnou. Ucourané, plytké, monotónní, nezáživné, Gillian Flynn přes kopírák - to jsou mírné přívlastky, které bych použila. Vadily mi i vložené novinářské články, komentáře ze sociálních sítí i Jimovy "srdceryvné" kapitoly. Ten chlap na mě působil strašně asexuálně. :/ Tohle nemělo s thrillerem nic společného.

4 22.03.2021

Toto pro mě nebyla detektivka. Něco mě na tom štvalo. Asi ten laxní přístup postav. Všechno bylo lážo plážo. Výjimečně mi vadilo i střídání minulosti s přítomností. Postavy nijaké, nedokázala jsem se vžít ani do jedné. Autorka se snažila napodobit styl nordic noir, ale se severskou krimi to nemělo co dělat. Nic, co by člověk nečetl někde jinde. Docela škoda, ale je vidět, že dobré PR dělá dneska "dobré" knihy.

7 22.03.2021

Trnitá cesta za lepšími zítřky. Kniha je velmi šokující, místy hodně detailní, dělalo se mi až nevolno. Rozhodně to není pro každého, Warisino vyprávění je působivé, její chování obdivuhodné. Koho nezajímá africká kultura a tamní smýšlení a rituály, nečtěte to. Je to nám velmi vzdálená realita. Za mě vynikající.

6 22.03.2021

Pohled do rozpadlé mysli ženy, která je zoufalá ze ztráty své přítelkyně. Text je hodně zmatečný, vzhledem k tomu, že je kniha psaná z pohledu Maud, která trpí demencí. Musím uznat, že autorka poměrně dobře a výstižně popsala příznaky téhle strašné nemoci starých. Já to znám jen z filmů, naštěstí jsem se s tím nikdy nesetkala a díky autorce jsem se vžila do postavy a nesla s ní to břímě bezmocnosti. Z Maud je cítit frustrace, zoufalství, tak ráda by si vzpomněla, ale paměť jí šálí a minulost se stává její přítomností.

Úplně mě fascinovalo, jak člověk může takhle zapomínat. Asi by to nechtěl zažít nikdo z nás. Děj ale nijak negraduje, nečekejte žádné zvraty, žádná překvapení, i s rádoby detektivní zápletkou jede v jedné rovině.

Příběh mi připomínal knihy Fredrika Backmana, sice bez humorného nádechu, ale s úctou ke stáří, a to, že naděje umírá poslední. Je to kniha, která vás dojme i rozčílí.

3 22.03.2021

Páni, na tuhle knížku jsem úplně zapomněla, že jsem četla, až donedávna, když jsem ji našla na půdě v krabici. Krásná nostalgie. Baletu jsem se věnovala přes deset let a tato literatura mi byla velmi blízká. :-)

4 16.03.2021

Tak to ne. Kniha neměla hlavu ani patu. Románem bych to rozhodně nenazvala, pouze plytkým náhledem do baletního zákulisí formou deníkových zápisků. Pasáže označené jako deník se nijak nelišily od ostatního textu.

K obsahu bych řekla asi to, že autorka působí velmi zhrzeně, postavila čtenáře před hotovou věc. Tím, že vypráví du-formou, ztrácí příběh určitou důvěryhodnost, upřímnost a gradaci. Skáče tam páté přes deváté, některé kapitoly naprosto směšné až nevhodné. Vůbec mě autorka nešokovala tak, jak měla asi v úmyslu. Je všeobecně známé, že prostředí baletek je jak ďábel v beránčině rouše. Sama jsem balet přes deset let dělala, dokážu se ztotožnit s určitými pasážemi, co autorka popisuje, viz váha, délka nártů, dokonce i na intru jsem bydlela..."šokující" zpověď zhrzené baletky, takhle to na mě působilo. Čtenář se nedozví žádné pocity, žádné realistické jednání postav, proč chtěla dělat balet, jak se se vším vyrovnávala. Ne, jen blábol o zesměšňovaných, zkrocených rádoby baletkách. Tohle mě velice zklamalo.

11 16.03.2021

Tahle autorka mě prostě baví. Její knihy srší jakýmsi optimismem, lidskou naivitou a hloupostí, které se ale promění ve vyzrálost, pohodu a štěstí. S Hortense jsem se ze začátku nedokázala ztotožnit, pouze lásku k tanci máme společnou. Deset let jsem dělala balet a musela jsem kvůli zranění skončit. Hortense pro mě zprvu postrádala vášeň, nadšení, ctižádost a hlavně sebeúctu, myšlením na 20 místo na 39 let.

Samozřejmě že čtenář odtuší zápletku a jak to asi dopadne, ale mezi všemi psychothrillery, společenskými romány a detektivkami je občas potřeba vypnout u románu jako je tento. Cítila jsem francouzský venkov, vůni čerstvých máslových croissantů a černé silné ranní kávy. Opět mě paní Agnes nezklamala.

5 14.03.2021

Tahle série mě zastihla ještě před Stmíváním. Ale dál než za první díl jsem se nedostala. Tenkrát jsem z toho už asi vyrostla. :))

4 14.03.2021