No a já
kniha od: Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/88_/88806/bmid_no-a-ja-VWG-88806.jpg
4.4
671
Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.... celý text
Literatura světová , Romány , Pro děti a mládež
Vydáno: 2011 , Odeon
Originální název:
No et moi , 2007
více info...
Komentáře (156)
Komentáře 156 Recenze 5
Opět Vigan a opět jiná než všechny předchozí knihy, které jsem od ní četla. Její knihy jsou tenké, ale mají toho vždy spoustu co nabídnout.
Delphine de Vigan bravurně zvládá popis lidské psychologie, nebojí se tabu a vždy vás vtáhne do děje už na prvních stránkách.
Vigan je známá tím, že její knihy většinou nekončí dobře a jsou dost depresivní. V téhle knize jsem se u ní poprvé setkala aspoň s malým zrníčkem naděje. Děkuji za zajímavé myšlenky a krásný příběh.
Hlavní postavy No a Lou toho mají společného víc, než se na první pohled zdá. Člověk by chtěl, aby se pro obě nakonec našlo šťastné řešení, ale na to je Delphine de Vigan příliš velká realistka. Její knihy jsou výborně napsané a zneklidňující. Otevírá silná témata, nemoralizuje a nechá čtenáře, aby se s nimi popasoval, i když to mnohdy není komfortní. Přesto po jejích knihách opakovaně sahám. Možná ne vše dopadne dobře, ale je v nich i naděje, že snaha může aspoň někdy něco změnit a má smysl. Postavy jsou uvěřitelné - tedy až na Lucase - on a jeho vztah s Lou mi v příběhu moc nesedli.
Knížka útlá, ale obsahově obrovská.
Vtáhla mě hned od prvních stránek. Velmi unikátní young adultovka. Delphine de Vigan píše opravdu výtečně.
Bravůrně vykreslen vztah třináctileté, velice inteligentní dívky s mladou bezdomovkyní. Příběh o tom, jak se osamocená a smutná duše upne na přítelkyni, se kterou to ale vůbec není jednoduché. Kniha ve mě vzbudila otázky typu: Je možné, že se člověk z ulice vrátí do běžného života ? Nechají si takoví lidé pomoci ? Nebo jsou už navždy spjatí z životem na ulici ?
Na to, jak útlá je to kniha, velmi mě překvapila. Snaha hlavní hrdinky pochopit a podpořit holčinu z ulice, najít v ní přítele, ač to není ve společnosti běžné...její odvaha a odhodlání přes vlastní vnitřní zranění...velmi pěkný příběh...
Hlavní postavou příběhu je třináctiletá Lou, která má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Brázdí francouzské ulice, metro a pozoruje lidi. Sbírá slova, provádí různé pokusy a hltá encyklopedie. Lou je natolik chytrá, že přeskočila dva ročníky ve škole. Každý den přemýšlí o tom, proč ji její matka už nikdy neobejme a proč otec předstírá dobrou náladu. Jednoho dne se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani setinu toho, co má Lou.
S pomocí nejstaršího Louinina spolužáka se pouští do experimentu, díky kterému chce No podat pomocnou ruku. Jak se s tím No vypořádá?
Můžete mi někdo vysvětlit, proč jsem po této francouzské autorce nesáhla už dávno? No a já byla dobrá volba. Našla jsem si v knize to své, nad spoustou vět jsem se pozastavila, přečetla si je třikrát a olepíkovala. Věřím, že kdybych si ji v další životní etapě přečetla znovu, našla bych v ní další ukrytá poselství.
Příběh o přátelství, odvaze a dospívání. Lou je naprosto výjimečná a její píle a nezlomnost dosáhnout svého stojí za obdiv. Jsem ráda, že jsem se konečně do Deplhine de Vigan pustila a těším se na její další knihy.
Knihu hodnotím 3/5* protože si musím nechat místo ještě na další autorčiny knihy:)
Autorka má úžasný talent, na pár stánkách nabídne čtenáři uvěřitelný a plný rozbor postav, to by jiní nedokázali v sáhodlouhém románu. Pod kůži se vám dostane každá postava, která se v knize objeví a do všech se dokážete vcítit a pochopit je nebo minimálně alespoň uvěříte jejich jednání (nedokážu si představit prožívání ztráty dítěte, život na ulici atd.). Téma hodně těžké, ale podané tak kouzelně očima mladých dospívajících lidí. Je krásné se zamýšlet na tím, co by se stalo kdyby lidé dávali druhým důvěru bez všech předsudků.
Delphine de Vigan si pro svá díla rozhodně nevybírá lehká témata. A vždy je to úžasně a do hloubky zpracováno. Měla jsem nutkání citovat zde kráťký úryvek z knihy, který je pro ni dost charakteristický, ale pročítáním zdejších komentářů jsem zjistila, že jej tu již uvedla intelektuálka a tak se nebudu opakovat.
Moje druhá knížka od autorky a opět mě nadchla. Zpracované téma bezdomovectví a začleňování do společnosti je plné podnětů k zamyšlení a otázek pro ty, kteří si je chtějí klást.
"V osmnácti je člověk dospělý, to se pozná podle toho, jak sek vám lidi chovají, s takovým jako respektem, odstupem, ne jako když se mluví s dítětem, to není jen otázka obsahu, ale taky formy, že se jedná jako rovný s rovným..."
"Dokážeme postavit šest set metrů vysoké mrakodrapy, vybudovat podmořské hotely a umělé ostrovy ve tvaru palmy, vymyslet inteligentní stavební materiály, které pohlcují organické i anorganické škodliviny z atmosféry, dokážeme vyrobit robotické vysavače a lampy, co se samy rozsvítí, když přijdete domů. A dokážeme nechat lidi žít vedle silnice."
"Je to šílené, jak věci mohou vypadat zdánlivě normálně. Když jen trochu chceš. Když se nechceš podívat pod pokličku. Člověk by málem myslel, že žije v dokonalém světě, kde se všechno vždycky nakonec nějak srovná."
(SPOILER)
Kniha se četla hodně pěkně, vtáhla mě do děje od samotného začátku a neztrácela grády, navíc je příjemně tenká a dokázala obsáhnout vše, od vykreslení postav až po zápletku, do které se ponoříte, ačkoliv silně tušíte, kam spěje.... konec není pohádkový. Nejvíc oceňuji myšlenku střetu nezkušeného a nadšeného mládí s reálným a leckdy krutým životem. Pár věcí mi však přišlo těžko uvěřitelných....
SPOILER: Pominu až přebujelé myšlenkové procesy a metafory Lou - nemám zkušenosti s geniálními teenagery. Avšak situace, kdy rodiče Lou souhlasí s tím, že se k nim No nastěhuje domů, a dokonce jí po pár týdnech svěří na týden celý byt, nebo vztah třídního rebela Lucase k Lou... (a konec knihy mě rozsekal totálně... trochu moc přeslazená limonáda... asi aby čtenářky a čtenáři nebyli na konci moc smutné a smutní).
Citlivě napsaná knížka ne jenom o problematice bezdomovectví, ale také o tom, že složité problémy nemají jednoduchá řešení. Autorka vytvořila velmi zajímavé a barvité postavy, bavily mě vlastně všechny - Lou, No, Lucas i táta. Jen nad mámou jsem kroutila hlavou. Že ji smrt dítěte silně zasáhla, je jasné, ale jak mohla zapomenout na to, že má ještě druhé dítě, které ji potřebuje, to je neomluvitelné. Navíc byl příběh prošpikován zajímavými úvahami.
"Je na omylu, kdo si myslí, že gramatika je jenom souhrn všelijakých pravidel a příkazů. Stačí se do ní ponořit a zjistíte, že gramatika odhaluje skrytý smysl dějin, zakrývá zmatek a rezignaci, propojuje jednotlivosti, sbližuje protiklady, gramatika je prostě úžasný způsob jak uspořádat svět tak, jaký bychom ho chtěli mít."
"Já teď vím, že život není nic jiného než střídání klidu a zmatku, které se neřídí vůbec žádnými pravidly."
"Když si hodíte desetkrát mincí, jedna strana vítězí. Ale když hodíte milionkrát, panna nebo orel vyjdou zhruba nastejno. To je zákon velkých čísel."
Našla jsem zde hezky formulované zásady argumentace, tak si je sem uložím:
"Úvod: seznámila jsem se s jednou osmnáctiletou dívkou, která žije na ulici a po ubytovnách. Potřebuje pomoc (směřuji k podstatě věci, žádné dodatky, žádné příkrasy).
Zaprvé (teze): mohla by bydlet u nás, než nabere síly, než si najde práci (nachystala jsem si předem konkrétní argumenty a praktické návrhy). Spala by v pracovně a podílela by se na domácích pracích.
Zadruhé (antiteze: člověk sám sobě klade protiargumenty, aby je mohl lépe vyvrátit): Samozřejmě existují různé speciální instituce a sociální pracovníci, nejsme to nutně my, kdo by se měl starat o někoho v nouzové situaci, je to složitější, než se zdá, neznáme ji, nevíme, s kým máme co do činění.
Zatřetí (syntéza): Ve Francii žije přes dvě stě tisíc bezdomovců a stát to nezvládá. Každou noc spí na ulici tisíce lidí. Je zima. A v zimě lidi na ulici umírají.
Závěr: Co nám brání to zkusit? Čeho se bojíme, proč jsme přestali bojovat?"
Příběh třináctileté dívky Lou, která prožívá všechno velmi intenzivně, mě zaujal nejen dobře popsanou snahou pomoci potřebným, ale také dobrou psychologií jednotlivých postav. Myslím si, že se autorce podařilo výstižně popsat problémy dospívání, ala také nelehkou situaci lidí bez domova. Současná Paříž má jako každé velkoměsto velké problémy s lidmi, kteří žijí na ulicích, a tak malá Lou, která se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní, chce aktivně tuto bezútěšnou situaci změnit. Její snaha nakonec nedopadne tak, jak by chtěla, ale přesto se nechce smířit s daným stavem věcí.
Kniha si našla příznivce napříč francouzskou společností, byla přeložena do pětadvaceti jazyků a nominována na Goncourtovu cenu. Za mě velmi dobrý román, který si rozhodně zaslouží pozornost českého čtenáře, protože problém lidí bez domova se týká i naší společnosti. Doporučuji k přečtení všem, kteří nejsou lhostejní k osudu těch, kteří se často do této krajní situaci dostali díky nefunkční rodině, tak jako dívka z tohoto emotivního příběhu.
Knihu mám dočtenou už nějakou dobu a stále nevím, jak ji mám slovy hodnotit.
Všude jsem četla, jak je tato autorka skvělá a tak když jsem šla kolem knihovnu, půjčila jsem si tam tuto knihu, kterou jako jedinou od autorky měli.
Asi špatná volba. Příběh mě moc nezaujal, ačkoliv na první pohled se mi zdálo, že mě bavit bude. Možná to bylo tím zpracováním.
Ani do jedné z hrdinek jsem se nevcítila a - teď to bude asi hnusné - ale bylo mi jedno, jak celý příběh skončí. Ze zvědavosti jsem knihu dočetla, to jo, ale musela jsem se přemlouvat.
Určitě před autorkou nezavírám dveře a dám ji ještě šanci.
Velice zajímavá a neobvyklá knížka, která zahrnuje spoustu těžkých a důležitých témat. Chápu, že knížka nesedne každému, ale já jsem si v ní našla to svoje a byla pro mně příjemným zpestřením.
Vždy se královsky pobavím, když se průměrně inteligentní autoři snaží psát o vnitřním světě geniálních (a ještě k tomu dětských) hrdinů a vůbec to nezvládají. Můžeme se tak setkat s perlami jako jsou konceptuální pokusy, vystoupení z podmnožiny za přidržování se tečny, meditací nad konejšivou všeobjímající gramatikou a dalšími pseudointelektuálními hovadinami. Inu, představa autorky o myšlenkách mladého génia.
Na druhou stranu se říká, že čím vyšší IQ, tím menší EQ, což prolhaná, asociální, popletená a labilní hlavní hrdinka s nejasným či žádným cílem svého konání celkem splňuje.
Ale hlavně, abychom 'to nevzdali', i když vlastně nevím, co ono 'to' má vlastně být.?
(SPOILER)
Knihy od Delphine de Vigan čtu ráda. Vždycky si vybere důležité, ať už nenápadné nebo třaskavé téma, a rozpracuje ho do příběhu, který donutí každého čtenáře k zamyšlení.
V této knize je to téma bezdomovectví.
Třináctiletá Lou potká osmnáctiletou bezdomovkyni No a snaží se ji zachránit. Lou má velmi vysoké IQ (moc mě bavily její myšlenkové pochody), což s sebou občas nese i komplikace. Její rodiče mají také své trápení, ale přesto Lou dovolí, aby s nimi No dočasně bydlela, než se dá dohromady (tady bylo krásně vykresleno, co dělá přítomnost No s matkou od Lou). Ze začátku to vypadá dobře, ale pak se vše zvrtne.
Lou je i vzhledem k věku ohledně No trochu naivní. Autorka se zamýšlí nad tím, kde je ta hranice, kdy se ještě lze vrátit do "normálního" života. No si toho v sobě nese příliš mnoho. Líbil se mi popis srážky reality lidí z jiných světů, v tomto případě těch doma a těch venku.
Jediné, co mi připadalo trochu nepravděpodobné, byl vztah Lou (zakřiknuté, pilné, o dva roky mladší) a třídního fešáka Lucase, který školu hodně ignoroval.
Knihu určitě doporučuju, je to silný text k zamyšlení.
Dělat dobré skutky má smysl, i když naděje na šťastný konec je mizivá. Další krásná kniha od de Vigan.
Myslím, že bylo řečeno již vše. Plno témat a úvah, nad kterými můžeme přemýšlet, ovšem pokud nic neuděláme, stejně se nic nestane.
Ale, nevzdávejte to.
Asi začínám mít dalšího oblíbeného autora. Teda spíš autorku. Její knížky jsou sice útlé, ale plné tolika myšlenek k zamyšlení.
To mě baví. Od začátku až do konce. Úplně mě to pohltilo. Celý příběh a samotná otázka bezdomovectví, kterému se nikdo příliš nevěnuje. A ve spojení s hlavními aktéry - všichni jsou v podstatě ještě děti, jejíchž osudy jsou u každého jiné, ale přesto je spojuje jedno. A to je samota a víra v lepší zítřky ...
Vzhľadom na to, že ma 3 knihy od autorky veľmi zaujali, bola som z tejto dosť sklamaná. Vôbec ma to nechytilo za srdce. Ale prečítam ďalšiu. Možno to len mne nesadla téma.
No a já byla moje první kniha autorky a nečekala jsem tak čtivý a dojemný příběh. Postava mladé dívky Lou mi seděla hned od začátku a sympatie si držela až do konce. Co se týče No, tam to to bylo o dost horší.
Tenhle příběh je krátký, ale věřím, že i tak vás chytí za srdce jako mě.
Moc doporučuji. Já si od autorky určitě brzy přečtu její další knihu.
Zaokrouhlená recenze č.600: Už jen název knihy je dokladem autorčiny kreativity. Po nějaké době návrat k talentované a úžasné spisovatelce, která se nevyhýbá tomu „o čem nikdo nemluví“ a její předání daného „problému“ je prostě geniální:o)) V jednoduchém životě je prázdnota, ALE v jednoduché větě je síla.
Co mi však fakt vadí na RECENZÍCH – když jsou v nich nejen detaily k postavám, ale i k ději – copak nemáte trochu ohledu pro kouzlo knih pro jiné???
NĚKDY JE TĚŽKÉ POMÁHAT...
Lou je velice chytrá a zvídavá dívka. Má plno otázek,o všem přemýšlí.
Školní referát ji přivede na téma lidí bez domova.
Setkává se s mladou dívkou jménem No,která žije na ulici.
No je ráda, že si spolu povídají a Lou se rozhodne pomoci jí víc než jen slovy.
Vezme ji k sobě domů.
Nejsem naivní, ale stejně jsem doufala ve šťastný konec. Možná je ve mně taky kousek Lou :-).
Možná všichni potřebujeme a OBČAS můžeme, věřit, že všechno je možné :-)
Velice hezky napsaná kniha o vážném tématu.
Moje první kniha od Delphine de Vigan (původně jsem měla v plánu si přečíst Děti nade vše, ale jako první se mi nakonec do ruky dostala tato kniha).
Kniha plná emocí především třináctileté Lou, která život na jednu stranu chvílemi vidí až moc naivně. Na druhé straně Nolwenn, která je životem na svůj věk už dost otřískaná. Do toho všech vstupuje Lucas, Louin spolužák, který se spolu s ní snaží vytáhnout ze dna No.
Skvěle zpracované téma bezdomovectví a především poselství tkvící v uchování si naděje, které autorka zdůraznila na konci knihy ústy pana Marina.
„Nevzdávejte to."
Moje první Delphine de Vigan - a měla jsem šťastnou ruku, protože kniha mi perfektně sedla. Hlavní téma knihy i vedlejší dějové linie, krátké kapitoly, styl psaní, hlavní postavy, realistický závěr... Vychutnala jsem si každou stránku. Takhle za mě vypadá výborná kniha.
Přestože mám knihy de Vigan moc ráda, tohle mi nějak nesedlo. S hlavní hrdinkou jsem vůbec nedokázala najít společnou řec, a ačkoli měl příběh aktuální a zajimave tema, dělalo mi problém se do nej začít.
Tak nějak jsem to tušila z anotace... Nesedlo mi to vůbec a čtení se vleklo. Příběh o nadprůměrně inteligentní 13tileté holce, co zachraňuje mladistvou bezdomovkyni byl místy banální a naivní, místy emocionálně vyděračský, místy otravný a místy šroubovaný. Možná by se mi to mohlo líbit, kdybych byla teenager... Asi už jsem na to moc dospělá, cynická a realistická.
Útlá, úsporná, ale o to víc znepokojivá kniha. Závěr byl i nebyl překvapivý, ale všechno obsahuje naději, takže fajn. Zejména proto, že nehladí po srsti, ale ponechává prostor realitě. Celkem dobře se všechno četlo.
Přesto trvá mezi mnou a autorkou lehký diskomfort, aniž asi dokážu formulovat proč.
Nejlépe vystižená postava, a mně svým způsobem nejbližší, byla No. Nejvíc naděje a optimismu vyvolává postupné uzdravování matky Lou jako reakce na přítomnost No. To bylo něco, co bych asi daleko víc nasvítila a postrčila kupředu.
Naopak v rozpacích jsem byla z údajně třináctileté Lou Bertignakové. Respektive z některých jejích myšlenek či postojů na pokraji filozofie . Z mého pohledu nebylo nutno tlačit se do IQ 160. Stejně to vše dohromady občas působilo trochu nekompatibilně.
Asi nejblíž je mi komentář HDosoudilova, ale i KirstinTj nebo -knihomolka-.
Je to první ze čtyř 'Delphine de V', (Pouta, Vděk a Podle skutečného příběhu), které dávám za čtyři, ale jsou s dost odřenýma ušima. Nepovedlo se mi z celku vyčíst zde panující nadšení, přesto, že téma je hodně potřebné.
"Vánoce jsou lež, která seskupuje rodiny kolem mrtvého stromu nazdobeného světýlky, lež utkaná z banálního žvanění, zaplácaná kily máslového krému, lež, které nikdo nevěří.
4/3
S optimistickým heslem „nevzdávej to“ prochází mladičká hrdinka vývojem a poznáním, že…
Autorka ve svých románech často čerpá ze svých zkušeností, zde svou chytrou, ale zároveň naivní (čtenář má na rozdíl od ní brzy jasno), slušně vychovanou, předpubertální dívenku vykresluje s jejími názory, problémy a vztahy přesvědčivě, vlídně a shovívavě.
Kéž by vždy k úspěchu stačilo jen „nevzdávej to“.
85 % (zatím 576 hodnocení s průměrem 87 %).
(SPOILER)
Už nevím, který z početných komentářů mě přesvědčil, že bych si tuto knížku měla přečíst. Pořídila jsem si ji snad již před rokem, kdy jsem v rámci závazku odebrat aspoň jednu knížku z každého katalogu Knižního klubu potřebovala nějaký titul vybrat a nic moc mě nezaujalo. Knížku jsem si tedy koupila – a nabyla dojmu, že mě nebude bavit. To jsem se ale pěkně sekla! :-)
Lou mi byla sympatická a blízká hned od samého začátku. Nejspíš mám mnohem nižší IQ než ona, ale pocity vyloučení a nenormálnosti kvůli tomu, co mě zajímá, jsem jako dítě zažívala také a často. Protože jsem ležela v knihách a později navázala výpravami do polí, luk a lesů za rozmanitou květenou. Protože oblečení, účesy, diskotéky a další věci, které by mě zřejmě měly zajímat, mi nic neříkaly, hlavní pro mě byla praktičnost.
Moment, kdy Lou přesvědčí rodiče, aby vzali k nim domů mladou bezdomovkyni No, byl pro mě překvapivý. Hlavně tím, že rodiče souhlasili a projevili velkou trpělivost. Překvapila mě hlavně matka, trpící těžkou depresí (při té příležitosti mě napadalo, zda skutečně existují případy načného zlepšení stavu díky nějakému silnému citovému zážitku – autorka ale nejspíš tuto možnost prověřila). Moc jsem celé rodině držela pěsti – ale zároveň jsem trnula, že se všechno pokazí. A bohužel, stalo se...
Příběh sice nekončí tak, jak by si asi většina čtenářů přála, ale vyznívá velmi realisticky. Nastoluje také mnohé otázky, které autorka otevírá prostřednictvím třináctileté Lou. Jak je možné, že létáme do vesmíru, ovládáme analýzu DNA, máme tolik rozmanitých, technicky vyspělých přístrojů – ale nedokážeme pomoct lidem na ulici?
Vzpomínám si, jak jsem kdysi o problematice žen bez domova četla v časopise Nový prostor. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak je život bez domova obzvláště pro ženy velmi krutý, např. kvůli větší potřebě hygieny, zranitelnosti i předsudkům okolí – žádná pořádná ženská by tak přece nemohla dopadnout, ne? Kniha nabízí velmi plastický obraz této komunity v Paříži. Ve Francii, kde se zrodila myšlenka svobody, rovnosti a bratrství pro všechny lidi... jenže zvídavá Lou nakonec dospěje k závěru, že toto všechno je lež, když i ve 21. století mnoho lidí ve vyspělých státech světa nemá dost peněz na základní potřeby.
Kniha stojí za přečtení už kvůli zajímavým postavám, vedle Lou a No např. Lucase, který 2x propadl. Kamarádství premiantky a propadlíka je zajímavé a skrze ně zjišťujeme, že není dobré soudit lidi podle výsledků jejich studia, potažmo jejich práce, ale je potřeba vidět jejich osobnost jako celek. Lucas netrpí předsudky vůči Lou ani vůči No a oběma dívkám nezištně pomáhá... Nesmírně inspirativní kniha, kterou vřele doporučuji.
Štítky knihy
přátelství zfilmováno deprese Francie francouzská literatura bezdomovci dospívání psychologie adolescentů alkoholismus bezdomovectví
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha No a já je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 844x |
| Čtenářské výzvě | 100x |
| Doporučených | 64x |
| Knihotéce | 307x |
| Chystám se číst | 511x |
| Chci si koupit | 105x |
| dalších seznamech | 4x |