No a já
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/88_/88806/bmid_no-a-ja-VWG-88806.jpg
4
785
785
Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno: 2011 , OdeonOriginální název:
No et moi, 2007
více info...
Přidat komentář
Moje druhá kniha od autorky. Moc se mi líbila. Zajímavé téma. Určitě si od autorky něco dalšího přečtu.
“Nevzdávejte to.”
Každý z nás by měl ve svém životě dostat takzvanou šanci. Teď mi přichází na paměť věta Winnetoua(snad to skloňuji správně), který říká: "Old Shatterhand nepřemýšlet, chytit se a pevně držet!". Jenže realita je jiná a někteří z nás si nesou v sobě rány, jež je činí nenapravitelnými. Jenže je hrdinství odmítnout a nebo přijmout a bojovat až do konce? O jednom takovém boji je tato kniha. Doporučuji všem...
Delphine de Vigan je moje oblíbená autorka. Její knihy jako Podle skutečného příběhu či Ani později, ani jinde mě naprosto pohltily, takže když jsem narazila na No a já, nemohla jsem si ji nechat ujít.
A musím říct, že autorka mě opět nezklamala. Kniha se četla jedním dechem – i když vypráví nelehký a hluboký příběh, zároveň nutí k zamyšlení nad spoustou důležitých otázek. A právě proto Delphine de Vigan tolik obdivuji – její vypravěčský talent a schopnost vtáhnout do silného příběhu jsou jedinečné.
Pokud vás tahle kniha alespoň trochu zaujala, rozhodně doporučuji si ji přečíst!
Moje třetí kniha od autorky a já přemýšlím, proč jsem s ní tentokrát tak úplně nesouzněla. Asi to bylo tím tématem, příběhem, kterému jsem úplně nevěřila...
Přesto byly v knize momenty, které mě dostaly, krásné myšlenky, které rozhodně za přečtení stály.
Jako vždy skvělé. Téma života venku, spravedlnosti, alkoholismu.
Toho jestli je možné pomoct.
Lou malá ale silná, No by chtěla být taky.
Nádherný jazyk, baví mě jak De Vigan nechává prostor pro vlastní úvahy.
Kniha se zabývá dost smutnými a jen těžko řešitelnými tématy, jedním z nich je život na ulici. Popis toho jak se s tím No potýká a jak se jí daří/nedaří a jak to zasahuje ty, kteří se snaží pomoct, což je Lou a Lucas, mě hodně zasáhl.
Druhá kniha, kterou jsem od autorky četla a opět mě zasáhla. Otevírá dost důležitých témat, o kterých je dobré, že se mluví.
Třináctiletá Lou je na první pohled obyčejná, nenápadná dívka, která to má těžší, než se zdá. Možná právě proto se spřátelí s neobvyklou mladou ženou, která je na tom o dost hůř.
Kniha je psána velmi citlivě a trochu jsem se v Lou viděla, takže jsem se do ní lehko vcítila.
Těším se na další knihu, kterou si od autorky přečtu, protože její styl psaní i o čem píše je mi hodně blízké.
Od Delphine mám dlouho v merku Děti nade vše, ale ještě na ni nedošlo. Po přečtení téhle se na ni chci vrhnout co nejdřív, protože to jak dokáže kouzlit se slovy je neskutečný. Skvělý příběh, ve kterém mi nic nechybělo ani nepřebývalo. Obzvlášť cením absenci patosu a klišé, téma k tomu svádělo. Perfektní zpracování hlavních postav, do kterých jsem se dokázala rychle vcítit, ačkoli s nimi nemám téměř nic společného. To jak se podařilo zachytit způsob myšlení člověka s PAS na mě udělalo asi největší dojem.
Velmi útlá kniha, jako ostatně většina z pera Delphine. Nicméně příběh, který mě hluboce zasáhnul a bude ve mně dlouho rezonovat. 5/5*
(SPOILER)
Na prvú by sa mohlo zdať, že banálny príbeh. Pri "náhodnom" stretnutí na železničnej stanici sa hlavná hrdinka Lou stretá s 18-ročnou bezdomovkyňou. Ako dievča s vysokým IQ má v hlave plno otázok a ako tínedžera, vieru v ideálny svet. 13-ročná Lou, napriek dobrému finančnému a sociálnemu zázemiu to nemá ľahké. Jej matka trpí silnou depresiou. Nezažíva materskú lásku, pochopenie ani fyzický kontakt – pohladenie, objatie. Všetku svoju energiu vkladá do pomoci bezdomovkyni No, ktorá sa po dovŕšení 18 roku v detskom domove dostáva na ulicu. No je dieťa počaté zo znásilnenia, neprijaté svojou matkou. Hoci tak rozdielne sociálne zázemie medzi Lou a No, spája práve nedostatok materskej lásky a vytvorí sa medzi nimi silné priateľské puto. Počas príbehu sme svedkami životného zlomu Lou, ktorá sa prostredníctvom priateľstva s No zoznamuje s pravidlami dospelých a uvedomuje si, že sama nedokáže vyriešiť problémy ľudstva, že .... „keby každý z nás ubytoval u seba doma jedného bezdomovca, keby sa každý rozhodol postarať o jedného človeka, o jedného jediného, pomohlo mu, staral by sa o neho, možno by ich na ulici bolo menej. “ Postupne však prichádza na to, že človek sa stáva dospelým, jedine tak, že sa musí s niektorými vecami jednoducho zmieriť, prestať ich riešiť, obrniť sa. „Tak to proste je“.
De Vigan majstrovsky zaznamenáva túžbu po láske, pochopenie a domov, pričom ponúka realistický pohľad na komplikovanú realitu.
Nezapomenu... Na takovéhle knihy se to totiž nedá.
Na tak útlou knihu je neskutečně sdílná. Emocionálně, sociálně, úplně. Všechny postavy jsou dokonale vykresleny. Lou a Lucas jsou úkazem, který je vlastně jednoznačný jsou oba jiní, ale nedokonale dokonalí. No je asi měla ráda, jenom to celé nedokázala, tak, jak se od ní očekávalo. Obdivuju je vlastně všechny tři. Jsem ráda, že jsem je poznala. I když tak mladé a zdánlivě nezkušené....
Hluboce citlivý, lehce naivní a až do morku kostí upřímný příběh … o naději.
Delphine de Vigan u mě tímto příběhem skutečně zabodovala, po Ani pozdě, ani jinde /první přečtená/, kde mě zaujala, si mě příběhem No a Lou zcela získala.
Příběh Lou je příběhem bez zbytečných slov – každé, které je vyřčeno, má svůj důležitý význam. Na minimálním prostoru jsou tak, naprosto precizním jazykem, zachycené složité emoce.
Empatie tu má hlavní slovo – skrze institut přátelství se pak hodně nadprůměrně inteligentní Lou snaží pochopit – najít odpovědi, a posléze změnit, svět kolem sebe – svět dospělých, do kterého pomalu dorůstá, aby zjistila, že to vůbec není přímočarý svět, ale, že cesty v něm se klikatí a zatáčí, kroutí a překrucují a pak najít cestu správným směrem stojí hodně úsilí – pokud ho chceš vynaložit. Zjistí ale taky, že i ty nejtvrdší rány osudu mohou člověka posílit … pokud si v sobě uchováš něco … z naděje!
Lou prostě věří, že může pomoci!
Je neochvějně přesvědčená, že pomoct jde vždy a za všech okolností, navzdory složitosti situace, a v tom svém přesvědčení (vybudovaném na opravdické a ryzí důvěře) je naprosto upřímná (naivní, ale upřímná)…
“No se na mě podívala a já jsem věděla, že to myslí vážně. Byla jsem odhodlaná jí pomoci, i když jsem nevěděla jak. Věřila jsem, že společně můžeme změnit svět, nebo alespoň ten její.
Naprosto zásadní román, který mě chytl za srdce. Při čtení v tramvaji jsem musel občas potlačit i slzu. Nechápu, že jako frankofil jsem se míjel s romány Delphine de Vigan. Silný příběh, sociální rozměr, výborné vykreslení postav, složitost mezilidských vztahů, typická a stará dobrá Francie.
Takový hezký dospívání s IQ 160.
Ideály stranou,máme tedka revoluci,aneb všichni jsou si rovni.
Kdo se necítil v mládí takovým malinkým Che Guevarou a chtěl něco změnit ?
Lidé na okraji a jedna vyvolená,která si (snad zaslouží) ještě jednu,možná víc šancí,jak začít znovu.
Rodinné vztahy,věru téma nekonečných úvah.
Vidění světa očima nezletilé holky.Tatka a mamka formující její osobnost.
V tom čem zrajem,vyrůstáme,formujem svou osobnost.Pokud teda nemáte pár strašáků doma ve skříni.
V tomhle samozřejmě Delphine de Vigan sbírá cenné body.
Výchovné líčení,prvních lásek,kamarádství i osamocení mezi vrstevníky.
Je to všechno strašně hezký,nad hlavou duha,no tak pojdte všici.
Světový mír,taky chci a moc.Jenže to nejde...a není to málo,Antone Pavloviči ?
Kapánek hodně předvídatelný.Až zase tolik nepřináší nového.
Tlačí se tu na celkovou líbivost.V podstatě jsou tu všichni sympatáci.To víte Paříž,ta je hold pohodová.Ehm,no poslední dobou ...
Line se tam spousta nitek.Pár uzlíků navíc chybělo.Trošku více sžíravosti a nějaké rýpnutí na dřen.
Kniha má náběh řešit něco ze současných a stále aktuálních věcí na které nejsou bohužel léky.Nejenom planeta je nemocná :(
Jako celek působí (za přečtení stojí) vyrovnaně čtivě,po pár stranách rychle pochopíte,kam Vigan s tím vším směřuje.
Poselství je jasné,to je ta revoluce.
Porozumění - laskavý pokec - doteky,lhostejný chlad to je zabiják - zázemí - hřejivý pocit,že je máme rádi.
Možná pro někoho zbytečné maličkosti ?
Mé první setkání s Delphine de Vigan a rozhodně ne poslední. Kniha mě zaujala nejen zajímavým a napínavým příběhem (někdy vtipným, častěji dojemným), ale též skvěle vykreslenými postavami a obdivuhodným stylem vyprávění.
Tohle mi sedělo moc. O co menší a úspornější je rozsah knihy, o to větší stopu zanechá. Silné téma, realisticky popsaný boj se zažitými návyky a životním stereotypem.
Štítky knihy
přátelství, kamarádství zfilmováno deprese Francie francouzská literatura bezdomovci dospívání psychologie mládeže, adolescentů alkoholismus bezdomovectvíAutorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Na první dobrou mě zaujal příběh, jehož prostřednictvím nám Delphine de Vigan předestírá cenné myšlenky (o bezdomovectví, vlastní identitě, dospívání, rodinných vztazích aj.) a vyvolává řadu otázek. Přiznám se ale, že mi nevyhovoval minimalistický styl psaní, který opravdu připomínal tok myšlenek. Já prostě k plné dokonalosti nějakou tu omáčku kolem potřebuju... Nicméně přesto se autorce podařilo přenést na mě pocity postav a soucítit s nimi. Místy jsem byla dokonce naštvaná, protože sama jsem se kdysi v podobné situaci jako Lou ocitla. A můžu říct jen tolik, že nejde lidem pomáhat, aniž by oni sami o pomoc stáli. Je pro ně vůbec ta naše forma pomoci pomocí? Nebo se jim jen snažíme vnutit vlastní představu, jak žít? Na závěr chválím skvěle sepsaný doslov.