Má temná Vanessa přehled

Daleko lepší, než bych čekala. Příběh vůbec není jednostranný, Vanessu nelze označit za jednoznačnou oběť a Stranea za jednoznačného násilníka. Příběh navíc velice hezky ukazuje, že ani dnes tak adorovaný konsent opět nic neřeší -jak je vidět, Jacob Strane se ptal na souhlas u každého jednotlivého kroku. Vrcholem ironie je, že Vanessa, která s ním měla opakovaně sex se zneužita necítila, zatímco Taylor Birchová ano, ačkoli ji (nejspíš) jen osahával na stehně.

Celý příběh na mě působil dojmem, že zaděláno na malér bylo už celým tím školním systémem. Pokud je možné, aby se odehrávaly semináře i ve složení učitel a dva žáci, je to podle mě krok špatným směrem. Celkově byl systém internátní školy založen na velmi blízkém (za mě přehnaně vlezlém) vztahu učitelů a žáků. Pokud je učitalka Antonova vylíčena jako ta odtažitá, co se drží od žáků dál, dokonce tak daleko, že je ani nezve na oběd k sobě domů, ale jen do restaurace, a přece pak udělá něco tak důvěrného, jako je obdarování Vanessy bonbonovým dárečkem za to, že si Vanessa koupí nový diář (z méno pohledu naprosto soukromá Vanessina věc, do které učitelům nic není), značně to ztěžuje dítěti chopnost poznat, kdy je vztah učitel/žák ještě v pořádku a kdy už je to za hranou (teď nemám na mysli sahání na stehno, to je samozřejmě bez debaty, ale myslím tím Straneovy první rozhovory s Vanessou, půjčování knih, příhodu s javorovým listem a podobné náznaky na samém začátku).

Další problém bych viděla ve Vanessině přehnaném lpění na lidech, na které je zvyklá a které má ráda, jak vidíme na vztahu s kamrádkou Jenny. Všichni si mysleli, že se koncem prvního ročníku ty dvě rozešly proto, že stály o stejného kluka. Jenže ve skutečnosti to bylo tak, že dětinská a na kamarádce závislá Vanessa nepřenesla přes srdce, že už není jediná a musí se o Jenny dělit s jejím novým přítelem.

Zkrátka zapomeňte na to, že studentky se zamilovávají jen do mladých, svalnatých, pohledných učitelů, on to totiž může být klidně taky stárnoucí, tlustý dědek. Co jsem celou dobu nechápala, bylo neustálé nucení okolí Vanessy do role oběti. Jak kamarádka Jenny, tak novinářka na ni útočily, že se přece musí považovat za oběť, že byla zneužita, že musí cítit a udělat to a ono... Ale kde není žalobce, tam není soudce a proč by měla Vanessa dělat něco proti tomu, co sama cítí? Pokud mě někdo zmlátí, znásilní, vykrade,... je to přece moje věc, zda se obrátím na policii. Když to neudělám, jsem sice sám proti sobě, ale nutit mě nikdo nemůže.

Velmi příznačné je i vyznění celého příběhu. Vanessa, která se za nějaký čas po Straneově smrti trochu oklepala a začíná nový život s novým psem, potká na samém konci knihy Taylor Birchovou, která nakonec zjistila, že celá kauza vlastně k ničemu příliš nevedla, jen se teď cítí být zneužita nejen Stranem, ale i senzacechtivou novinářkou, která se jejího příběhu chopila. Takové... ze života. Věřím, že autorka píše z vlastní zkušneosti.

29.06.2024

Ze začátku jsem vůbec neměla pocit, že čtu román. Žádná fabulace, pravdivá zpověď. Občas se mi dělalo až fyzicky špatně. Ale dočíst jsem chtěla...
Později, nejspíš díky pasážím se starší Vanessou, se to pro mě změnilo, nějak jsem přepnula do módu "čtu knihu", autenticita zmizela, kouzlo bylo pryč. Škoda.