Sisssi - Profil

Poslat zprávu

(žena) ·

Aktivní: včera v 21:56(poprvé: 06.08.2016)
Body:385(11 autorů a 33 knih)
Palce:52 za komentáře, udělené: 2

Právě čtené knihy

Na hoře Alláhově
12.11.2018
Na hoře Alláhově 1992, K. May

Pohár císařovny Sisi
24.09.2018
Pohár císařovny Sisi 2018, J. Slavíček

Kdo jsem

Zajímavé, vtipné, poučné či nezapomenutelné úryvky:




Lucie Faulerová, Lapači prachu (str. 12):
A jdem se poblít z dalšího dne.

Lucie Faulerová, Lapači prachu (str. 29):
Ne, já skutečně nejsem sluníčková a nejsem ani srdíčková a už vůbec vám nezatáhnu za provaz, ale umím to docela dobře hrát, nebo se umím vymlouvat tak chytře, že mi dívají pokoj.

Lucie Faulerová, Lapači prachu (str. 65):
...hraje nějaké lidové lovesongy, takové ty písničky, co mají hrozně jednoduchou, ale samozřejmě hlubokou pointu, skrytou ryzí životní pravdu, při nichž si uvědomíte, jak je svět vlastně krásnej a že se všichni máme rádi a máme bejt k sobě hodný, Vánoce každej den.

Lucie Faulerová, Lapači prachu (str. 92-93):
Ach, ti lidi. Jak zoufale potřebují věřit v čisté dobro, protože sami ho v sobě nemají ani za nehet, jak zoufale potřebují věřit, a na víru sami v sobě nemají, potřebují něco jiného, něco , co je víc než oni, ... aby byl důvod vést slušný život, aby byl důvod k morálce a etice a lásce, protože jinak bychom ve jménu evoluce jen zabíjeli, souložili a žrali. Pro silné je tu Darwin, pro slabé Ježíš.

Lucie Faulerová, Lapači prachu (str. 218):
Třeba to bylo takhle amy se můžeme Anně jen smát, já se jí směju teda rozhodně, ... směju se její víře, že objevila počátek svého zla, ... že uvěřila raději přesně tomuhle, než aby se smířila s faktem, že byla, je a zůstane lapačem prachu, na němž nikomu nesejde,

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 24):
Není horšího trápení, než mít zradu ve vlastním domě, kolem sebe, být štván, vypuzen a ničen těmi, které milujete a kteří milují vás!

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 77):
"Život je ohavný, jakpak mám žít klidně a šťastně? Tvá věda vrhá strašné světlo na svět, tvoje analýza vniká do všech našich lidských ran a působí tam hrůzu. Zjevuješ nám vše, mluvíš příkře, neponecháváš nám než ošklivost bytostí a věcí bez jakékoli útěchy."

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 77):
Kdyby alespoň v té tvé přírodě bylo rovnosti a spravedlnosti. Ale ty sám přiznáváš, že život patří silnějšímu a že slabší zákonitě hyne, poněvadž je sbaší. Není rovných bytostí, ani co do zdraví, ani co do krásy, ani co do rozumu, to závisí od šťastné náhody, od příhodnosti volby... A vše se řídí od té doby, co není více velké a svaté spravednosti!"

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 104):
"Ach! Zvíře! Všecko, co se vleče a co sténá pod člověkem, jaké širé místo sympatie bychom mu měli uprázdnit v historii života!"

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 110):
Nežil, choval v sobě veškerou zálohu mužské síly, jejíž příval teď právě hučel, ohrožován blízkým stářím. A byl by vzplanul vášní třeba pro zvíře, pro psa sebraného někde venku, který by mu lízal ruku, ale on miloval Klotildu, děvčátko, které se najednou stalo lákavou ženou, jež se ho zmocnila a jež ho trýznila, když se stala takhle jeho nepřítelkyní.

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 114):
"Na mou věru! To se nevyplatí, být pořád takhle ctnostně živ. Nemít nic, ani ženy, ani metresy. To mu nakonec pomíchalo mozek."

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 125):
"...Což má člověk právo zplodit na tento svět bídníky?..."

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 145):
"Jiného! Srovnívala jsem s tebou a vyvolila jsem tebe... Zamítla jsem jej a on odešel, už se nevrátí... Jsme teď jen sami dva a jen tebe mám ráda, a ty miluješ mne, vím to dobře, a já se ti poddávám..."

"Vezmi mne tedy, když se ti dávám!"

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 147):
"Já jsem tě, mistře, vždycky milovala, od svéh nejútlejšího mládí, tedy, myslím, v té hrozné noci jsi mne sám k tomu určil a učiniil svou... Pamatuješ se, jak silně jsi mne objal, až k zadušení. Zůstala mi z toho až rána, kapky krve na rameni. Byla jsem polonahá, tvoje tělo jako by vešlo v tělo mé. Rvali jsme se, tys byl silnější, a od těch dob cítím potřebu podpory. Nejprv jsem se pokládala za poníženou, potom jsem viděla, že je poddanost neskonale sladká... Neustále jsem cítila, že jsi ve mně. Tvůj pouhý pohyb již z dálky mne prochvěl, neboť mi přpadalo, že se mne dotýkáš. Byla bych si přála, abys mne tiskl znovu, abys mne rozdrtil navždy. A uhodla jsem, viděla jsem, že máš stejnou touhu, že násilí, které mne učinilo tvou učinilo tebe mým, že se bráníš, abys mne neuchvátil, když jsem šla kolem tebe, a aby sis mne nenechal... Již tehdy, když jsem tě ošetřovala při tvé nemoci, měla jsem trochu zadostiučinění. A od té chvíle jsem teprve porozuměla. Přestala jsem chodit do kostela, neboť jsem byla šťastná ve tvém blízku, ty se stával mou jistotou... Pamatuj se, pravila jsem ti, že něco schází naší něžnosti. Byla prázdná a cítila jsem potřebu ji naplnit. A co nám mohlo scházet než klid, původ všeho světa? A opravdu byla to všemohoucnost, úplné odevzdání, skutek lásky a života."

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 163):
"Ó! Tvoje mládí, tvoje mládí, po kterém žízním a které mne živí!... Ale ty, tak mladá, což ty nežžízníš také po mládí, že sis vzala mne, tak starého, starého tak jako svět?"
A ona se velmi podivlila, obrátila hlavu a dívala se na něj.
"Ty, starý?... Ale ne, ty jsi mladý, mladší než já!"
A smála se a ukazovala své jasné zuby tak, že on se také nemoh zdržet smíchu. Ale on pokračoval trochu ve třesu:
" Neodpovídáš... Necítíš ty tu žízeň po mládí, ty, která jsi mladá?"
Teď ona nachýlila rty, políbila jej a řekla také šeptem:
"Hladovím a žízním jen po jednom, abych byla milována, milována nade všecko, jako nic na světě, tak jako ty mne miluješ."

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 169):
Nenáviděli město. Člověku se nemohlo dobře dařit a nemohl být šťastný, leda v širých pláních a pod úpalem slunce, jen když se vzdá peněz, ctižádosti, ba i domýšlivých výstředností duševních prací. Nic než žít a milovat, okopávat svou hroudu a mít hezké děti.

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 170):
Potom se tomu dali do smíchu. Usnuli v tomto objetí, on ležel naznak a tiskl ji svým levým ramene, on jej tiskla k sobě všemi svými dlouhými s štíhlými údy, s hlavou položenou na jeho prsa. Její plavé vlasy byly rozpuštěné a mísily se s jeho bílým vousem. Sunamitka spala s tváří přimknutou na srdce svého krále.

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 209):
"Chtěla jsem pracovat pro tebe a zjitila jsem, že nejsem k ničemu, že nedovedu vydělat ani na sousto chleba, který jíš. Nedovedu než tebe milovat, věnovat se tobě a být tvou rozkoší pro okamžik... A mně to stačí, být tvou rozkoší, mistře! Kddybys věděl, jak jsem ráda, že ne shledáváš krásnou, poněvadž všecku tu krásu ti mohu dát darem. Mám jen ji a jsem šťastná, že tebe mohu učinit šťastným."

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 210):
"... právě z toho mám radost, že ty jsi starý a já že jsem mladá, poněvadž dar mého těla tě tím víc těší. Kdybys byl mladý tak jako já, dar mého těla by ti působil menší potěšení a mně zase méně šťěstí. Jsem jen kvůli tobě pyšná na svoje mládí a svou krásu a jsem svrchovně ráda, že je mohu tobě nabídnout."
Dostal silné třesení, jeho oči se zamžely, když cítil, že je tak docela jeho, tak krásná, tak drahocenná.
"Činíš ze mne nejbohatšího mistra, nejmocnějšího, zahrnuješ mne vším, vléváš do mne přebožskou rozkoš, která jen může naplnit srdce člověka."
A poddávala se ještě víc, až po všecku krev svých žil.

"...A nejsem nic, mistře, nejsem-li tvojí!"

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 230):
Můj Bože! Už jakživ ji nebude mít, když ji přece jedním slovem mohl mít celou, mohl ji mít neustále! Jako by mu někdo chtěl z těla vyrvat kus masa, kus toho mladého těla... Dokud je člověku třicet let, ach, tu najde snadno jinou ženu. Ale jaké síly bylo třebav té vášnivé, pohasínající mužnosti, vzdát se toho čerstvého těla, dýchajícího mládím, které královsk dávalo samo sebe, které mu patřilo jako jeho statek a jeho věc! Již destekrát chtěl seskočit z lůžka a vzít a nechat si ji.

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 244):
Naopak stal se poníženým, nabýval jistoty, že všechno vzpírání proti zákonům přírodním je marné.

Émile Zola, Doktor Pascal (str. 248):
Byl v tom ortel jeho smrti, smrti zestárlého a opuštěného zvířete, smrti bez jediného polibku, bez přátelské ruky, jejž tady podpisoval.

Hanif Kurejši, Vůbec nic (str. 51):
Netvor je někdo, kdo byl znetvořen.

Hanif Kurejši, Vůbec nic (str. 18):
Jednou mi řekla, že by mě milovala, i kdybych neměl penis.

Hanif Kurejši, Vůbec nic (str. 8):
Blázny uklidili do blázinců, ale zdraví jsou na tom ve svých kancelářích hůř.

Mika Waltari, Egypťan Sinuhet (str. 10):
Ale přijde den, kdy ho pravda protne jako kopí, a potom již nepociťuje radosti z myšlení a z práce svých rukou, ale je sám, uprostřed svých bližních je sám, a bohové mu nepřinášejí nižádné pomoci v jeho samotě.

Mika Waltari, Egypťan Sinuhet (str. 106):
... že žena je podobna kočce a vášeň je také podobna kočce. Její pacičky jsou měkké, ale skrývají ostré drápky, jež se noří bez slitování až do srdce.

Mika Waltari, Egypťan Sinuhet (str. 138):
Společnost mrtvých je lepší než společnost živých. Po smrti lidé už nezraňují ani se neposmívají ani nepůsobí žádné jiné utrpení jako zaživa. I tvé srdce zranil šíp, neboť jinak bys nebyl zde. Proč se vracíš mezi lidi, kde sviští jedovaté šípy a kde ti propichují oči a přesekávají paže a zraňují srdce, až jsi tak starý a zjizvený, že se tě již nic nemůže dotknout?

Mika Waltari, Egypťan Sinuhet (str. 147):
Nyní také vím, že na tomto světě není jiného práva než právo bohatého a silného a že slovo chudáka se nedonese k uším faraónovým.

Mika Waltari, Egypťan Sinuhet (str. 149):
... byl by ses jistě vrátil a žádal další meď a stříbro. Tak tomu totiž už je, že dá-li člověk jednou, musí dávat vždycky.

Mika Waltari, Egypťan Sinuhet (str. 320):
... že pravda je jako nahý nůž v rukou dítěte a že se obrátí proti tomu, kdo jej nese.

Mika Waltari, Egypťan Sinuhet (str. 361):
Byl jsem nevýslovně znechucen sám sebou i svým věděním a uměním.

Miroslav Skála, Svatební cesta do Jiljí (str. 134):
Vytanula mi na mysli slova jejího autora o manželství, který říká, že v lásce jde vždy o souboj, jehož cílem je citové zotročení partnerovo. Každý z obou, ať vědomky či nevědomky, bojuje o to, aby sám byl v postavení dominantního a jeho partner se dostal do postavení submisivního.

Petra Hůlová, Stručné dějiny Hnutí (str. 169):
... co nesnáším skoro tak jako pokrytectví, jsou ženy, co dělají divadlo kolem svojí měsíční periody.
... ženská krev, s kterou se jednu dobu šermovalo jako s nějakým nablblým mytologickým fetišem,...

Petra Hůlová, Stručné dějiny Hnutí (str. 134):
" Dokážete si představit, že se muži neztopoří, protože je "jenom úča" s podprůměrným platem? Nebo že se muži naopak postaví, když si to ta ženská přihasí posledním volvem?"

Petra Hůlová, Stručné dějiny Hnutí (str. 122):
Protože přirozeným stavem světa je nespravedlivě hierarchizovaný chaos,...

Petra Hůlová, Stručné dějiny Hnutí (str. 122):
...hlava rodiny... dávala Hnutí týden, měsíc, maximálně rok života, než budou "jejich idiotské požadavky" definitivně zesměšněny,...

Petra Hůlová, Stručné dějiny Hnutí (str. 73):
A i když starosvětské výstavy moderního umění mě nikdy nezajímaly ("pokud to nechápeš, jdi idiot,"), krásu novosvěta ocenit umím.

Petra Hůlová, Stručné dějiny Hnutí (str. 37):
... pochopení neměli ani takzvaní "progresivní učitelé" waldorfských škol...

Petra Hůlová, Stručné dějiny Hnutí (str. 23):
Zlem byla neschopnost starosvěta domýšlet věci do důsledků, zatímco do nejmenších detailů promýšlel technologie...

Petra Hůlová, Stručné dějiny Hnutí (str. 21):
Korespondenci s klienty monitorujeme pro jejich vlastní dobro, stejně jako je pro to mé monitorována ta vaše, a pro to vaše ta má, na tohle jsme si zvykli už dávno. Ono tajit není co.

Roman Holec, Marián Bovan, V službách cisára Františka Jozefa:
Lebo najväčším poučením dejín je skutočnosť, že sa z nich eště nikto nikdy nepoučil!

Roman Holec, Marián Bovan, V službách cisára Františka Jozefa:
Spoznávať dejiny prostredníctvom ľudskích príbehov je súčasne tým najkrajším poznávaním seba samého.


Romain Sardou, A odpusť nám naše viny...:
Co se naučil? Co pochopil...? Možná... Tu bolest mu způsobil jen text... Ne, text ne...To ta představa...Představa z textu...To zlo schované za textem...Jeho tělo se samo rozhodlo, že bude trpět... Samo tělo... Aniž se zeptalo rozumu...

Jiří Hájíček, Zloději zelených koní:
Seznámili jsme se s jedním dealerem zahraničních automobilů, říkali mu Drahoš, byl světaznalý, nosil červené sako a kravatu se stříbrnou jehlicí,...

Torey L. Hayden, Tygřice:
"Mně se líbí, když se můžu k někomu prostě přitulit. Víš, co myslím? Když mě někdo obejme a nečeká nic na oplátku, ale myslím, že něčeho takového se nedočkám..."

Torey L. Hayden, Tygřice:
"Torrey, po nějaké době si zvykneš, že takhle to prostě je. Nemá smysl s tím bojovat."

Torey L. Hayden, Spratek:
"...Vždycky se budeme milovat. Odejít je potom snazší, protože pokaždé, když si připomeneš ty, kdo tě milují, cítíš trochu jejich lásky."
"Ne, necítíš. Jen se ti po nich stejská."

Torey L. Hayden, Spratek:
Hluboko za těma nepřátelskýma očima je malá holčička, která už zjistila, že se život doopravdy s nikým moc nemazlí a nejlepší způsob, jak se vyhnout dalším odmítnutím, je stát se co nejnesnesitelnější. Potom ji už nikdy nepřekvapí zjištění, že ji nikdo nemá rád.

Irena Dousková, Hrdý Budžes:
To bych radši žádný děti neměla než se nechat od někoho bouchat. Já nemám ráda, ani když se na mě křičí, natož tohle.

Irena Dousková, Hrdý Budžes:
A kdyby voni milovali mě, tak bych jim určitě nedělala takový pitomý věci, ale pěkně bysme si popovídali.

Torey L. Hayden, Zvíře:
"...Jenže někdy se stává, že hlupáci stojí u kormidla. Bývá to tak spíše častěji než naopak. Protože ti chytří, obětaví a tolerantní mají příliš mnoho práce, než aby se věnovali řízení."

Torey L. Hayden, Zvíře:
Celá tahle věc byla jeden neuvěřitelný podvod. Což platí možná o většině psychologie.

Torey L. Hayden, Sebranka:
"Nechápu, proč se lidi namáhají o něco starat. Akorát to nakonec bolí. Tys mě donutila, abych tě měl rád, a teď toho lituju, protože nechci, aby se mi stejskalo. Mně se kurva celej život po někom stejská. Už nikdy nebudu mít nikoho rád."

Torey L. Hayden, Sebranka:
"Myslela jsem, že se to dělá prostě proto, že se to musí, aby tě kluk měl rád a nerozešel se s tebou kvůli jiné. To jsem fakt nevěděla, že to má být pěkné, když to děláš."

Daniel Klabal, Isidorias:
Od oněch dob vidím za ctnostnými slovy a vzletnými myšlenkami jen potoky krve a marnost nad marnostl naplní mé srdce, když mi někdo promlouvá do duše líbeznými slovy o lepším životě. Pokud jeden pocítí na vlastní kůži,jaké plody rodí nenávist a čeho je člověk schopen činit druhému člověku, pak i oči vyschnou jako potok za parného léta a srdce ztvrdne na kámen.

Takaši Hiraide, Kočičí host:
Ušlechtilí lidé se o své místo na slunci neperou, ale řeka jménem čas plyne stále rychleji a strhává s sebou právě ty nejušlechtilejší.

David Lodge, Výkvět mužství:
"...sloup z krve, jeden ze zázraků přírody, zázrak hydrauliky."

Byl to nejnemorálnější příběh, jaký kdy napsal, ale Britové jej spolkli bez jedného nesouhlasného hlásku, protože v něm nebylo ani slůvko o sexu.

Pomyšlení, že zbytek odpoledne stráví v nakvašeném tichu, se mu vůbec nelíbilo, a tak nechal uběhnout jen několik minut a povídá: "Pojď se pomilovat, E."

Benedict Wells, Na konci samoty:
Existují lidé, kteří mají pořád jenom smůlu, kteří postupně ztrácejí všechno, co milují.

Viktor Pelevin, Helma hrůzy:
Víš, koho mi to připomíná? Vzteklého šamánka, kterému se zachtělo trápit koťátko. Vleze si někam do co nejtmavšího sklepa, uplácá si tam to koťátko z hlíny, oživí ho a pak bác hlavičkou o zeď! A takhle to dělá každý vídend, vždycky dobře sto kusů. A aby se ze sklepa neozývalo mňoukání, šamánek naučil koťátka uvažovat stoicky - prach jsem a v prach se obrátím. A donutil je, aby se po těch několik vteřin, na které sem přišla, modlila k němu.

Viktor Pelevin, Helma hrůzy:
Proto také ve skutečnosti žádná interaktivita neexistuje - ta je jen zdánlivá. Nebo je, jinak řečeno, přípustná jen v onom úzkém pásmu, kde jakákoli naše volba nemění podstatu věci. Hlavní problém spočívá právě v tom, abychom se svobody volby zbavili, byli tvrdě nasměrováni k potřebnému vyústění a přitom si uchovali jistotu, že šlo o naši svobodnou volbu.

Alexandre Dumas, Tři mušketýři ještě po deseti letech (2. díl):
Loret ve vší své novinářské naivnosti - novináři všech dob byli naivní - dával dohromady vylíčení slavnosti ve Vaux, dříve než se slavnosti započaly.

Alexandre Dumas, Tři mušketýři ještě po deseti letech (2. díl):
Ubohý blázne! Snils takto nahlas a veřejně před tváří svých přátel i nepřátel: a nyní přátelé truchlí nad bolestí a nepřátelé se tvému žalu vysmívají...
Mé neštěstí se stane velkou, veřejnou ostudou. Zítra si už na mne budou ukazovat prstem!

Alexandre Dumas, Tři mušketýři ještě po deseti letech (2. díl):
U stolu, v lenošce s vysokým opěradlem, spala asi třicetiletá žena s tváří kvetoucí zdravím a svěžestí. Na kolenou jí ležel schoulen s přivřenýma očima velký, hebký předoucí kocour a jako by říkal: Jsem dokonale šťasten!

G. R. R. Martin, Tanec s draky:
Žádný člověk není svobodný. Jen malé děti a blázni si myslí, že je tomu jinak.

G. R. R. Martin, Střet králů:

Měla ústa stejně vlhká a sladká jako kundičku, a takto alespoň nemusel naslouchat jejímu nesmyslnému tlachání.


Agatha Christie, Nemejský lev:

"Jste ženatý, pane Poirote?" zeptal se.

"Želbohu," řekl Poirot, "to štěstí jsem nepoznal."

"Hm," opáčil sir Joseph, "nevím, jestli je to štěstí, ale kdybyste je poznal, věděl byste, že ženy jsou zvláštní stvoření."


Agatha Christie, Dobrodružství claphamské kuchařky:

"Pamatujte, Hastingsi, chystáte-li se do exilu, dobrá kuchařka může potěšit víc než pěkná tvářička!"


Milena Holcová, Láska v moll:

Ten problém nestojí mimo ni, nosí ho celou dobu v sobě. Vždyť si o ty facky od života sama koleduje.


Milena Holcová, Láska v moll:

"Myslíš, že přitom může klepnout i kocoura?"

"Ty máš teda nápady!"

"Chlapa přece jo?"

"Ano, to se stává."

"Co bys dělala?"

"Co? No... resuscitovala, samozřejmě."

"To bych nechtěl. Byla by to krásná smrt."


Dumas:

Králík filosof seděl na bobku, škrabal se předními tlapkami po čenichu a zkoumal, zda za těmi lidmi, kteří ho vyrušili z úvah, hodů a lásky, neběží snad pes s křivýma nohama nebo nejsou-li ti lidé ozbrojeni puškami.


Dumas:

Ale Bůh je neobyčejně shovývavý k malým hříškům mládí každá láska, i hříšná, nachází snadno milost v jeho otcovských očích.


Dumas:
A tak tato slavnost celého dvora byla také slavností tajemných obyvatel lesa neboť v kapradí jistě poslouchala laňka, na větvi bažant a liška ve svém pelechu. Život všeho tohoto nočního neviditelného obyvatelstva se dal vytušit z občasných prudkých pohybů znenadání ve větvích.

Jill Murphyová, Čarodějnice školou povinné 3:
"Všechny žákyně akademie dostávaly na začátku prvního ročníku černá koťátka a bylo na nich vycvičit je, aby s nimi létala na koštěti. Loni však nebylo dost černých koťat, a tak Mildred dostala trochu přihlouplého mourka."

Dumas:
D´Artagnan: "Stáří se rádo vychloubá, Veličenstvo. Starcům se musí odpouštět, když se chválí sami, poněvadž už je nechválí nikdo jiný."

Schopenhauer:
Život je příliš krátký na to, abychom četli špatné knihy.

Štorch, Bronzový poklad:
Slabému není pomoci, musí trpět příkoří od
silných, a nikdo na světě se ho nezastane. Snad to tak musí být a
Velkému duchu se to tak asi líbí.



Tři sestry? Ale které?


a


Láska a krev? Ale která?

a



Chystám se číst:


Viktorija Krymova: Glazami koški Luši


Maciej Masłowski: Juliusz Kossak