Sisssi komentáře u knih

Taková průměrná ddechová detektivka. Pobavilo mě, jak většina místních jmen (Stroupnice, Jindřichov, Stará Voda, Svínov) je pozměněná, ale studentka, která doučovala Radima, je z Besednic :-).

O medicíně ve starověku máme často velké iluze, proto doporučuji.

Skvělá kniha! Koho by napadlo, že drtivá většina chrličů, které na nás shlíží z katedrály, je až z 2. poloviny 19. století, zatímco z těch původních známe jen necelou desítku.

Miluji romány Daniely Hodrové, ale co se týče některých jejích odborných prací... upřímně řečeno, vůbec se nedivím, že ji s tímto textem v 70. letech nepustili k habilitačnímu řízení (nutno ovšem dodat, že si autorka byla slabin svého textu později vědoma a při druhém vydání, po roce 2010 sama uznávala, že dnes by téma pojala jinak). Než jsem se dala do čtení, oprášila jsem své někdejší výpisky z Písně o Nibelunzích, Tristana a Izoldy, Putování za svatým grálem, Foucaultova kyvadla a některých dalších textů, ke kterým se Hodrová vyjadřuje. Při čtení Románu zasvěcení mě však neustále doháněl pocit nevyužitého potenciálu. Vždyť autorka se zcela zbytečně utápí ve starých, dávno překonaných iluzích 19. století a na ně navazujícího jungiánského pohledu na svět (autorčina dedukce, že nezávisle na sobě přišli s Jungem na stejné principy, tudíž je to potvrzení jejich správnosti, je mylná - neuvědomuje si, že zkrátka jen s Jungem vyrůstá z podobného podhoubí, asi jako malíři, architekti či básníci určitého období, proto je mezi nimi mnoho styčných bodů).

Široká škála literatury, kterou pro napsání této své práce musela autorka prostudovat, je tak bohatá a přímo vybízí k hlubšímu zpracování. Co by bývala Daniela Hodrová české literatuře přinesla, kdyby se raději než na bezduché ezoterizování zaměřila třeba jen na prosté edice textů, z nichž vychází, protože - co si budeme povídat - například většina významných středověkých evropských eposů do češtiny přeložena není, nebo je, ale pouze ve zjednodušené a převyprávěné formě. Vezměme si třeba jen eposy o grálu - do češtiny je přeložen pouze "Queste del Saint Graal" v edici Jiřího Pelána ("Putování za Svatým Grálem") a to až od roku 2006, drtivá většina grálových textů ale v češtině chybí (týká se to vlké části děl Chrétiena de Troyes, Roberta de Boron, i dalších anonymních autorů, která však byla Boronovi připisovaná). Pelánova studie o vývoji grálové tematiky ve středověké litertuře nám navíc velmi dobře ukazuje, že podoba grálu se formuje postupně a není tedy možné, aby grál byl nějakým pozůstatkem předkřesťanských kultů. Je dobře vidět, jak se jednotlivé motivy na sebe nabalují. Artuš, Josef Arimatijský, grál a jeho podoby od patény, přes kalich až po nehmotné abstraktní cosi, to vše teprve středověcí autoři pomalu a postupně dávají dohromady, propojují a vytváří nový celek. Smiřme se zkrátka s tím, že grálové látky jsou v první řadě doménou křesťanství, teprve hodně hluboko z nich vykutáte nějaké prvky např. keltského folkloru, ale křesťanské motivy vítězí na plné čáře, pohanský původ je pouhopouhý mýtus, který si však hýčkáme již od 19. století.

Na straně 23 je vidět, jak velmi Hodrová nadhodnocovala esoterní složku středověkého stavebnictví, neuvědomuje si však, že nejde o žádné tajné učení, ale o cechy řemeslníků, kolem nichž romantické 19. století vytvořilo aureolu tajných spolků. O skutečném všednodenním fungování těchto společenstev toho víme poměrně málo, ale rozhodně nešlo o nějaké mystické kejkle, to si tam projikovalo právě výše zmíněné 19. století, které středověký způsob myšlení příliš nechápalo. Dobře to vysvětluje Pavel Horák ve své knize "Návrat starých bohů: od falešného náboženství k modernímu pohanství". Ohledně herezí bych doporučila knihu Davida Zbírala "Pokřtěni ohněm: katarské křesťanství ve světle dobových pramenů (12.-14. století)" a především knihu "Středověká hereze" od Malcolma Lamberta, zjistíte, že u herezí šlo o něco trochu jiného než o "zpochybňování strnulých dogmat", koneckonců pocit vyvolenosti, že právě já věřím správně není přece přítomna jen u heretických směrů, ale i v tradičním křesťanství. Ohledně mystérií stojí za zmínku článek Aleše Chalupy "Antická mystéria: od Eleusíny až po Mithrova mystéria", který místo nafouklé bubliny jakéhosi tajemného, mystického zasvěcení přibližuje, co o těchto kultech skutečně víme.

Tarot Hodrová charakterizuje jako renesanční karty s iniciační tematikou. Nikoli, tarotové karty vznikly jako zcela běžné hrací karty, teprve někdy koncem 18. či počátkem 19. století jim začaly být připisovány různé hlubší symbolické významy.

Ohledně zevrubnějšího studia labyrintů bych doporučila knihu "Labyrint a bojovník" od Craigha Wrighta, to, co nacházíme na str. 35 labyrintu na podlaze chrámu v Poitiers úplně neodpovídá, obrázek představuje spíše moderní new age verzi labyrintu (je protažen tak, aby více připomínal strom), navíc ten v katedrále v Poitiers známe jen z neumělé kresby.

Na straně 42 Hodrová mluví o pohádkách, ale i zde je ve vleku idealizace pohádek 19. století. Skutečné staré pohádky totiž většinou měly spíše blíž k bajkám nebo poučným a vtipných anekdotám, než k boji o princeznu, jak to vidí Hodrová. K hlubšímu prozkoumání toho, co vlastně jsou a jak fungují pohádky doporučuji "Nejstaší české pohádky" editované Karlem Dvořákem nebo úvodní studii v knize Roberta Darntona "Velký masakr koček", kde je dobře vidět, jakou proměnou žánr pohádky prošel v posledních cca 200 letech. Stejně tak zavádějící je přirovnávat rytířský román středověku ke "kurtoazní pohádce" (str. 43), nejlépe o tom opět vypovídá Pelánova výše zmíněná studie.

Více v mé recenzi.

Jednohubka od Hrabala. Užívala jsem si líčení provozu v pivovaru nebo zabijačky, obé dnes již většině lidí naprosto nic neříká, protože něco takového nikdy neviděli, třeba popisy masa a prasečích vnitřností byly svým způsobem strhující. Pozor na to, až budete příště jíst třešně nebo vyloupávat kukuřici, aby to nepůsobilo nepatřičně svádivně.

Hrabal zkrátka ve svých textech uměl navodit atmosféru, například při líčení toho, jak Maryška leze na pivovarský komín, obklopena svými živoucími vlasy a cítí se přitom jako bohyně Diana. Mnohé ze silných momentů se však (z celkem pochopitelných důvodů) objevují pouze v knize, nikoli ve filmovém zpracování, například Maryščiny vzpomínky na dětství včetně několikerého tonutí či zmínka o oběšení kocourka prchlivým tatínkem, jehož svačinka se stala obětí mlsného kocourka. Jakýmsi zrcadlovým obrazem této zmínky je pak exekuce Muckova ocásku, které si žádá tehdejší móda zkracování. Není trestán za nepřístojné chování, ale naopak je odměňován kremrolí, přesto skončí stejně špatně, jako mlsný kocourek.

Některé autorčiny postřehy jsou výstižné, jiné by potřebovaly ještě prohloubit, například dostudováním hlubšího historického kontextu. Ale jako celek to bylo příjemné oddechové čtení.

Plus za to, že je zmíněn středověký epos Renaud de Montauban/Děti Aymonovi (píše o nich např. František Graus v Živé minulosti), ale jinak byla zápletka nepříliš uvěřitelná a plná nelogičností. Žasnu nad tím, jak moc se dnešní autoři zaměřují na to, aby použili popisy skutečných míst, zjistili si, kde stojí jaká socha či most, zkrátka procestují pro svou knihu nejrůznjší kouty země, ale pak naprosto opominou zcela zásadní fakta, jako v tomto případě například zcela základní údaje o komunistickém Československu. Míniny vzpomínky na dětství a mládí jsou popsané tak naivně a s takovou neznalostí středoevropského prostředí té doby, že je to až s podivem. Srpen 68 vylíčený málem jako srovnání Prahy se zemí, kde se pak po ulicích potulují osiřelé děti, zní střelba ze samopalů, na náměstí leží mrtvoly, vybuchují domy a všude stoupá kouř, je přece zcela v rozporu i s tehdy na západě dostupnými fotografie, které reportéři zhusta pořizovali a západní svět je dobře znal. Rovněž mluvit o negramotných masách či doktoru řezníkovi, co provádí operaci téměř bez narkózy, je značně mimo, autor si střední Evropu nejspíš plete s některými končinami Afriky či Asie. Neumím francouzsky, tudíž nedovedu zhodnotit, jakou odbornou literaturu k srpnu 68 lze sehnat ve francouzštině, ale i pokud by nic kvalitního nebylo k dipozici, chtěl-li autor zasadit děj právě k nám, mohl přece vycházet z anglickojazyčné produkce, kde se dobré knihy rozhodně sehnat dají. I to ježdění s maringotkou po Čechách a východním bloku je mimo, vždyť kočování bylo zakázáno, stejně tak nesmyslný je popis Československa jako nejchudšího a nejpoddajnějšího státu z komunistických zemí. Zajímalo by mě, co je Jakobsonův institut v Praze? Nemá to být spíš Pražský lingvistický kroužek? To je však něco trochu jiného než skutečná škola a navíc skončil po druhé světové válce. Klišé, že v Čechách je nejčastějším tvrdým alkoholem absint, je dnes všudypřítomné, jak jsme se mohli přesvědčit třeba v nedávném Brownově Tajemství všech tajemství.
Za vlasy přitažený je rovněž přístup vyšetřovatelky, která vše, co se vyšetřování týká, naprosto nesmyslně ventiluje před Nanesse. Jak by mohl otec dát své dvě identity svým synům? Ten cca dvacetiletý věkový rozdíl by přece před žádnými úřady nezakamufloval. Jak je možné, že Vicky má Hansovu fotografii na ledničce v kempu, kde je usazena jen na pár hodin?
Na straně 276 najdeme zmínku o "neupřímnějších vyznání lásky", správně má být "nejupřímějších", na straně 319 se o Vicky mluví v ženském rodě.
Podtrženo, sečteno - Bussiho detektivky mají poněkud sestupnou tendenci, co se kvality týče.

Skvělé podzimní čtení. Brýle byly zábavné, Předčasný pohřeb, Podlouhlá bedna a Sud vína amontilladského mrazivé. Senzace s balónem a Mellonta tauta se zaobírají tématem technického pokroku, především letectví, a druhá jmenovaná dokonce předkládá i vizi budoucnosti (jen nevím, jestli taky chci vědět, kdo bude tím americkým prezidentem v roce 2045 :-)), v Odcizeném dopise vidíme předchůdce Sherlocka Holmese, Mesmerické zjevení je živé i dnes, jak jsme se nedávno přesvědčili třeba na příkladu Tajemství všech tajemství Dana Browna, které hraje u čtenářů přesně na tu stejnou senzacechtivou strunu v rytmu "je něco mezi nebem a zemí". V povídce Na slovíčko s mumií se zase podíváme do světa civilizačních teorií, kde má čtenář s úžasem nakonec uznat, že dávné společnosti byly vlastně oproti té dnešní ve všem napřed - ale chyba lávky, každá civilizace je nějaká a naše sebemrskačské přesvědčení, že jsme vlastně příšerě zaostalí (nebo naopak ostatní hravě ve všem předčíme), vypovídá spíš o naší naivitě a neschpnosti se trochu povznést a vidět dál než na špičku vlastního nosu, příkladem je třeba Bártova kniha 7 zákonů, která je opravdu bezprostředním následovníkem těchto nepříliš brilantních teorií, které mají svůj původ hluboko v 19. století.

Nad Metodou doktora Téra a profesora Péra nevíte, zda se smát nebo děsit. Ráno na Wissahicconu ukazuje idealizovaný náhled na přírodu, který je opět živý dodnes, podobně jsem u Landorovy vily měla dojem, že jsem v Roklince nebo v nějakém podobně ideálně vystavěném literárním prostoru, který má navodit atmosféru nedostižného ráje. V případu monsieur Valdemara se Poe vypisuje ze své fascinace smrtí, podobně jako ve von Kempelenově objevu reaguje na tehdejší poptávku po exotice, jakou střed Evropy pro Američana v té době nepochybně byl. V souvislosti se Skokanem by mě zajímalo, zda byl Poeovým inspiračním zdrojem jen Froissartem popisovaný Ples ohnivců, nebo zda se ve staré literatuře objevují ještě nějaké další podobné motivy. Vyixovaný odstavec byl roztomile přisprostlý a rozverný a podobně jako Literární život pana Tenta Nonce vtipně parodoval poměry v novinářské, potažmo spisovatelské branži. Parodická obhajoba kvalit nositelů jména Karel v povídce Vrah jsi ty! byla zábavná, jen by mě zajímalo, na kterého Karla konkrétně Poe tak žehral.

Skutečnost, že Šeherezáda dojela na to, že se spokojila s popisováním reality, která byla méně uvěřitelná než smyšlenky, je dobrým příkladem fungování i dnešního světa, ostatně nejde o žádnou novinku, Marco Polo byl také za fantastu a hlupáka, když popisoval třeba hořící kameny (uhlí), kdežto Mandevillův cestopis byl oslavován coby realistický. Zajímalo by mě, zda Maják Poe opravdu nestihl dopsat, či zda jej takto zamýšlel nechat záměrně. Nahlédnout do spisovatelovy dílny při procesu tvoření Havrana bylo zajímavé. Škoda, že jsem si ke čtení neotevřela nějakou lahvinku, třeba by i mne navštívil Anděl pitvornosti (no, hlavně že ne Démon zvrácenosti, ten byl popsán velmi výstižně).

Poe - Předčasný pohřeb...(str. 95): Bryant připomíná ve své učené Mythologii..., že pohanským báchorkám se sice nevěří, ale ustavičně na to zapomínáme a činíme z nich závěry jako z existujících skutečností.

Poe - Předčasný pohřeb...(str. 140): ...je nesporným faktem, že se ještě nikdy nikdo nejmenoval Karel, aby to nebyl otevřený, srdnatý, poctivý, dobromyslný a bezelstný chlapík s jasným, zvučným hlasem, který je radost poslouchat, s pohledem, který se vám vždy upírá přímo do očí... A proto se také skoro všichni bodří, žoviální, bezvadně vystupujícíc pánové na divadle jmenují Karel.

Poe - Předčasný pohřeb...(str. 238): Ve skutečnosti leží opravdové ráje naší země daleko od cest našich uvážlivých turistů... Ale dokonce i v tomto nádherném kraji se lze k těm nejlíbeznějším částem dostat pouze po postranních cestách. Opravdu, v Americe obecně musí cestovatel, který chce spatřit nejkrásnější krajiny, hledat nikoli po železnici, nikoli parníkem, ba ani dostavíkem či soukromým kočárem, ba dokonce ani na koni, nýbrž pěšky. Musí chodit, musí přeskakovat průzvy, musí riskovat krk mezi strmými srázy, neboť jinak musí zanechat nespatřené ty nejryzejší, nejbohatší a nejnevyslovitelsnější, nejvelkolepější krásy krajiny.
Ve značné části Evropy není nic takového třeba. V Anglii o neexistuje vůbec. Nejobyčejnější dandy mezi turisty tam může navštívit každičké zákoutí, které za návštěvu stojí, aniž by si poškodil své hedvábné punčochy; tak důkladně známá jsou všechna zajímavá místa a tak dobře připravené jsou prostředky, jak se k nim dostat.

Poe - Předčasný pohřeb...(str. 252): (o frenologii) ...aby jako vrozený a prapůvodní princip lidského počínání připustila cosi paradoxního, čemu z nedostatku přiléhavějšího výrazu můžeme říkat zvrácenost.

Poe - Předčasný pohřeb...(str. 255): Chováme se nepřirozeně jen proto, že tušíme, že bychom se tak chovat neměli.

Poe - Předčasný pohřeb...(str. 298): Demokracie je velice znamenitá forma vlády - pro psy.

Legenda o Golemovi je tu podána značně pokřiveně. Pokud Vás zajímá skutečný vývoj toho, jak bylo (až v 19. století, ne sto let po smrti, jak mylně tvrdí kniha) Maharalovi přiřknuto stvoření golema, doporučuji knihu "Cesta života : Rabi Jehuda Leva ben Becalel", editor Alexandr Putík, Academia, Židovské muzeum v Praze, 2009.

Je zajímavé sledovat, jak často si autoři do svých námětů vymýšlejí různé mystické a tajemstvím opředené archeologické vykopávky pravěkých kostrových pozůstatků, v tomto případě v podobě Šedé dívky z Rezavého lesa kdesi na jihu Švédska. Na straně 133 najdeme chybný překlad o DNA oběti pod jeho nehty, ale ve skutečnosti je to naopak, pod nehty oběti byly nalezeny stopy DNA vraha. Zajímavá byla na str. 197-8 zmínka o tom, že je ve Švédsku zakázáno křížit psa s vlkem. Všechny akční scény na konci knihy byly notně přitažené za vlasy, včetně toho, jak je Leo Askerová po naprosto šílených a bolestivých zraněních okamžitě zase jako rybička.

Ač mám určité výhrady k odborným pracím Daniely Hodrové, její beletristickou produkci považuji za skvělou, ba dokonce bych ji zařadila k tomu nejlepšímu, co se na české literární scéně v posledním půlstoletí urodilo. Její knihy nepatří k těm, z nichž byste si mohli vypracovat přehledný zápis do čtenářského deníku, kde rozeberete hlavní postavy a shrnete, o čem to všechno bylo. Naopak. Celý text tápete, o kom je vlastně řeč, na které další osobnosti z řad umělců či na které knihy je odkazováno. Přesto však toužíte nořit se do surreálných či magickorealistických obrazů, které se přelévají jeden do druhého a nechávat se unášet na pochmurných křídlech autorčiny fantazie. Probírají se témata veselá i vážná, mnohdy groteskně nasvícená, například, když švagrová Daniela podezírá z lesbických sklonů - jako by to pár měsíců před smrtí hrálo nějakou roli. Dovídáme se osudy mnoha kusů nábytku a dalších věcí, například Adamem vytvořeného hradu, který teď stojí ve Vojtěščině ložnici a objevl se na obálce Té blízkosti. A Adam jde ještě dál a rozvíjí před ní mapu své říše Kašrétie - jak typicky hodrovský obraz, jak ve svém živlu se autorka musela nad podobnými fantaziemi cítit.

Tak jako na Huptychových kolážích se i v románech Daniely Hodrové v nejpodivnějších kreacích setkávají Nina Vangeli, Bohumila Grögerová, Adriena Šimotová, Vojtěška Vlčková, Eva Markvartová, Petra Skoupilová (která byla celý život jen dcerou Věry Hrůzové), milovaný otec, matka, babička, oba manželé, další příbuzní a známí, včetně poslední lásky v podobě jogína Johana. Chybět nesmí ani literární postavy, jako Hortensie, Bílá bohyně Alfitó nebo Wolframův Parzival, ale ani kusy nábytku či pro autorku důležitá místa (Lucemburská 3, chata,...), to vše se těší životnosti až přebujelé, v protikladu k tomu, jak moc se vlastně v knize píše o smrti a o umírání, zejména ke konci, kde se do jazyka knihy čím dál častěji vkrádají i nespisovné výrazy. Kniha je krásným zakončením autorčina uměleckého života.

Daniela Hodrová - Co přichází (str. 24): Různé časy se přece neustále spojují v jediný, v ten, v němž láska, nezbadatelná, nepochopitelná, nepomíjí.

Daniela Hodrová - Co přichází (str. 24): ...prosincový obraz v Huptychově Kalendáři dosud nevystřídal lednový obraz labyrintu, jak by tomu mělo být, neboť ráj a labyrint se na kole točí, dvanáct mesíců člověk pobývá v ráji a potom se na stejnou dobu opět propadá do labyrintu, blažený sen se mění v noční můru a ta posléze v rajský pobyt.

Daniela Hodrová - Co přichází (str. 77): Pikový král! Doktor Šuk, věhlasný chirurg, jako první mě napadne neslušný význam jeho jména, snad i proto, že slavná česká spisovatelka ve všech čtyřech dílech televizního seriálu Božena šuká, někdy i víckrát, mezi tím píše perem s oblíbenou násadkou z kostěného rohu,...

Daniela Hodrová - Co přichází (str. 121): A k čemu tvůj román směřuje? Kam by směřoval? K zániku. K jakýmu zániku? Mýmu.

Daniela Hodrová - Co přichází (str. 133): ...muž s tváří pradávného božstva z Prokopského údolí, na kterou se skoro bojím znovu podívat?

Daniela Hodrová - Co přichází (str. 158): Jsem Požíračka příběhů, která je sama požírána svými příběhy, krev už nekape z koberečku, ale z mých slov.

Chápu, že spousta dívek v pubertě touží napsat knihu, ale bohužel, zrovna tahle je dobrým příkladem toho, proč by měl člověk nechat podobné touhy odležet, hodně číst kvalitní literaturu a vrátit se k psaní teprve tehdy, až si bude jist, že výsledek bude opravdu stát za to. Hned ve druhé větě na straně 5 je chyba, Marseille je totiž femininum, nikoli neutrum. Na straně 45 se Agnès opře o stůl vedle jeho - ale to by znamenalo, že se opřela o stůl, který je vedle stolu Paulova, pokud se opřela o stůl vedle Paula, mělo by být "vedle něj", na straně 88 najdeme překlep "když už to není k usnesení", správně má být k unesení, na straně 150 se objevuje věta "nějak se potom všem zhnusila sama sobě", správně by mělo být po tom všem.

Příběh samotný je bohužel ještě slabší než pravopis, mnohdy je nevěrohodný a sklouzává k opakování či nepravděpodobným zvratům (Oliviino dítě, přeceňování úlohy Agnès v údajné záchraně Alexova života,...). Ani stylisticky není text příliš dobře vystavěn, působí neobratně. Chápu, že dnešní mainstreamová literární produkce je bídná a mladý autor z ní nemá jak načerpat inspiraci k vlastnímu dobrému a kvalitnímu psaní, ale věřím, že autorka, která ráda čte knihy českých klasiků, má velkou šanci nám do budoucna představit knihy daleko lepší než je tato prvotina. Třeba by ji (stejně jako mě) potěšil a pobavil text Umberta Eca "Jak píšu" v knize Mysl a smysl.

Prostě Eco. Skvělý, vtipný a hravý jako vždy. Je úžasné, jak se dovede ponořit do doby, do níž svůj příběh zasazuje. Ve "Jménu růže" jsem fascinovaně sledovala, jak důvěrně známý a vlastní je mu středověk (nemožno nevzpomenout na jeho výrok, že středověk zná bezprostředně, kdežto současnost jen z televize :-), pak ukázal, že se dovede vžít i do doby barokní ("Ostrov včerejšího dne"), ale že je stejně doma i v době dlouhého 19. století, to mě dostalo. Kniha rozhodně není pro každého, většina lidí ji myslím odloží jako nesrozumitelnou a zamotanou změť čehosi, co jim nic neříká. Ale pro milovníky historie je to počteníčko, plné aluzí na spoustu osobností a událostí, navíc je to velmi důmyslně vystavěná hra s rozdvojeností hlavního hrdiny (nebo antihrdiny?). Všimněte si, jak Simonini, zcela neznalý Židů, si vyfabuluje celou řadu prohřešků a nectností, zločinů a neřádů, které tomuto národu přisoudí - a vzápětí jako lusknutím prstu těmto svým výmyslům věří (str. 207), odvolává se na ně jako na ověřená fakta třetí strany a staví na nich nové a nové teorie, již zcela přesvědčen, že je to všechno pravda. Právě tím Eco přesně vystihl "logiku" uvažování některých moderních směrů, lze se s ním setkat např. v rámci aktivistického ekofminismu (Terezie Dubinová a její Kořeny ženské spirituality jsou pěkným dokladem této nesoudnosti) i v mnoha jiných odnožích new age. Zkrátka, za vším hledej... 19. století.

Pár nejrozkošnějších míst z knihy:

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 16): S Němci je to jako se ženami, nikdy se jim nedostanete na kobylku.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 34): Na mši chodíme z mnoha důvodů a víra s tím někdy nemá co dělat.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 46): I jako Žid byl Froïde velký lhář.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 54): Už od dětství jsem se cítil více Francouzem než Italem, tak jako každý Piemonťan. Proto se mi taky Francouzi zdají nesnesitelní.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 101): ...byli to blouznivci, a blouznivci jsou kal společnosti, neboť to oni a nejasné zásady, jimiž se opájejí, způsobují války a revoluce.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 125):...přes pět set stran... náramná chyba, protože hanopis musíte přečíst za půl hodiny.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 207): Och ano, bylo nutné být oné noci na pražském hřbitově, bože můj, anebo bylo alespoň třeba číst mé svědectví o té události, abychom pohopili, že už nelze dále strpět, aby ta prokletá rasa otravovala náš život.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 223): Nyní jsem si uvědomil, že na vraždě je nejvíc zneklidňující ukrytí mrtvoly. Nejspíš právě proto kněží nedoporučují zabíjení...

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 228): Nejsem zbožná žena hledající zpovědníka, který by ji ojel.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 247): Z čehož plyne poučení, že chcete-li dělat revoluci, musíte mít dobrý vojenský výcvik; ovšem pokud ho máte, tak revoluci neděláte a stojíte na straně moci - a proto také nevidím důvod (myslím rozumný důvod), proč revoluci dělat.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 281): U lidé všeobecně platí, že uvěří všemu. Jak by taky mohla církev vydržet skoro dva tisíce let, nebýt té univerzální důvěřivosti?

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 313): ...ve světě okultních věd jsou hranice mezi dobrem a zlem velice tenoučké, a co je dobro pro jednoho, je pro druhého zlo. I ve starých příbězích je občas rozdíl mezi vílou a čarodějnicí jen záležitotí věku a půvabu.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 320): ... opravdu existují? mnoho anonymních dopisů to zdánlivě dosvědčuje, také proto, že stačí o nějaké věci hovořit, aby existovala...

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 331): Nenávist je zcela prvotn vášeň. A láska je anomálie. Proto zabili Krista: hlásal něco, co bylo proti přírodě.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 364): ...nejvíce náchylní k tomu, udělat nějaký brajgl, jsou studenti.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 402): Důstojník by nikdy neměl myslet.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 404): Spočítal jsem si, že matematika nebaví nikoho.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 405): ...neboť do světa novin není připuštěn nikdo, kdo by se v soukromém životě nepodílel na nějaké nekalé záležitosti.

Umberto Eco - Pražský hřbitov (str. 406): ...dav se vyznačuje hloupostí nestálostí a nedostatkem morání rovnováhy. Síla davu je slepá a beduchá; naslouchá jednou tomu a podruhé onomu.

Kniha, kterou si můžete přečíst několikrát a pokaždé najedete něco nového, něco, co vás při předchozím čtení nenapadlo. Co víc dodat? Snad už jen to, že nové "Tajemství všech tajemství" od Dana Browna, které se rověž vztahuje k Praze, Ecovu textu nesahá ani po kotníky.

Na zadních deskách se dočteme, že Hellerova hlava XXII se vžila jako označení pro rozhodnutí, která nevedou k úspěchu. Nikoli, Hlava XXII je metaforou bezvýchodné situace, která nemá řešení. O žádných rozhodnutích se tam vůbec nedá mluvit, stala se označením pro absurditu a nesmyslnost. Metaforou čeho je však Janečkova Hlava 21?

V první řadě mě udivuje, proč Janeček neusiloval spíše o knihu, která by byla součástí některé dobře zavedené a kvalitní řady (Rozhovory nakladatelství Vyšehrad nebo knižní rozhovory Martina Moravce,...).

V úvodní části knihy se dovídáme, že Natalie Rollko původně přišla do bytu Karla Janečka, aby pomohla najít vydavatele knize, která je výstupem projektu "Žena Evropa" a je zaměřena na evropské bohyně, a při této příležitosti byla prý spontánně oslovena manželkou Karla Janečka, zda by s ním nechtěla napsal knihu. Musím říct, že mě velmi nemile překvapilo, kolik chyb a nepřesností se najde už jen v tomto jediném odstavci, dokonce jsem zvažovala, zda knihu vůbec dál číst. Zmíněný projekt se totiž ve skutečnosti jmenuje "Jsem žena" a má několik dílčích částí, zde byly paní Rollko spleteny dohromady dvě z nich, úvodní kniha "Jsem žena, jsem bohyně" (zaměřená na údajné slovanské bohyně), která vyšla již v roce 2020, a druhá kniha "Jsem žena, jsem Evropa" (zaměřená na významné ženy v evropské historii). Pokud člověk věnuje tak málo pozornosti knize, které sám hledá vydavatele, nepůsobí to na mě právě seriózním dojmem, paní Rollko se tímto počátečním přešlapem u mě jako autorka znevěrohodnila a vše co uvádí, jsem pak už brala s velkou rezervou. Chybně je v kapitole Backstage uvedeno i jméno Michaely Cáskové, dnes Šedo (omylem je uvedena jako Csásková). Překvapuje mě, že knize, kterou Karel Janeček považuje za svůj asi nejotevřenějším portrét, byla věnována tak malá pozornost při korekturách, jména projektu i obou knih jsou přece dostatečně zanámá a lehko dohledatelná. Copak si knihu před předáním do tisku nepročetl nikdo z Janečkova okolí či rodiny? Sám v knize uvádí, že v poslední době vytunil a zefektivnil svůj tým, ale konkrétně na této knize to tedy vidět není a spíš připomíná onu nepovedenou a divokou úvodní část prezidentské kampaně.

Natalie Rollko uvádí, že nesnáší, když "někdo plýtvá časem někoho jiného", ale její setkání s Karlem Janečkem jsou v úvodních kapitolách popisovány právě jen jako věčné čekání, až na ni Janeček konečně bude mít čas.
První schůzka: je stanovena na 19.21, Natalie ve smluvenou dobu zvoní v Lázeňské ulici, ale nikdo neotevírá. Pak Karel volá, ať za ním přijede do mlýna Dänemark, což žena nemůže udělat, protože neřídí.
Druhá schůzka: Natalie se již dostane do bytu (18.21), ale tentokrát dlouhé desítky minut čeká, až Karel skončí s natáčením jakéhosi rozhovoru. Pak je navíc Karel unavený a jde si dát polévku a těstoviny. Ani zmínka o tom, že by Natalii nabídl také.
Třetí schůzka: opět čekání, tentokrát kvůli výběrovému řízení na novou chvůvu (která je v dalších kapitolách ale spíše jakousi děvečkou pro všechno, protože místo práce s dětmi vaří celé společnosti ve mlýně těstoviny - moment, zase těstoviny?).
Další schůzka, která proběhne v Dänemarku, je popsána tak, jako by tam vlastně ani k žádnému jejich rozhovoru nedošlo, protože Karel vyřizuje spousty věcí s dalšími lidmi a pak chce být sám a chodit po lajně. I přes všechno toto (pro mě krajně nuctivé) chování Rollko na Janečkovi vysoce oceňuje, že si na ni "vždycky udělal čas" - tak moment, knihu chce přece on po ní, ne ona po něm, takže by pro to měl něco udělat.

Kniha místy vypadá spíš jako nekritická a chvílemi až patolízalsky podlézavá oslava Karla Janečka a spol. - autorkou je označován jako ztělesnění dobra, když Lilia Khousnoutdinova přirovná Natalii k martenskám, ta to považuje za "jeden z nejkrásnějších komplimentů v životě". Martensky - boty vycházející z pracovní obuvi? Boty, původně vytvořené nacistickým lékařem? Nošené skinheady? To jako vážně? Mně připadá spíš nechutné, přirovnávat někoho k (jakýmkoli) botám, byť třeba krásným nebo kvalitním.

Takhle by se dalo pokračovat ještě dlouhom, ale myslím, že je to ztráta času.

Takže suma sumárum, o Karlu Janečkovi, jeho smýšlení, cílech a jeho povaze jsem si z knihy obrázek udělala a... děkuji, nechci.

Miloučká kniha :-).

Celkově - všimli jste si, jak série, která měla původně vést ke sbližování lidí a elementálů, k šíření elementálské přírodní moudrosti mezi (v tomto směru údajně zaostalé) lidi, se nakonec zvrhla naopak v co největší izolaci mezi lidmi a elementály? Snad k tomu přispěl vývoj autorky, která léty nabyla dojmu, že lidem není pomoci, snad se postupem let odvrátila od labyrintu světa a namířila do ráje svého srdce, což se promítlo do její literární tvorby, nevím. V každém případě to ale nevyznívá příliš sympaticky. Všimněte si, jak byla lidská babička Fialková v průběhu dílů degradována z blízké Marininy důvěrnice, s níž si rozuměla a jíž se svěřovala s věcmi, které otci by třeba neprozradila, na pouhou služku, která pouze zajišťuje, aby bylo co jíst, aby Marina včas vstala, aby pořád bylo co na stole něco dobrého (bábovky, štrůdly), zatímco její lidský a citový rozměr byl zcela potlačen. V Marinině životě ji vystřídala druhá babička, elementálka Luna, zkrátka měsíc. Dědeček, který nehrál ani v počátečních dílech jinou, než jen doplňkovou úlohu byla rovněž ještě více upozaděn. Pouze otec Petr je z tohoto čím dál většího opomíjení lidského prvnku v sérii vyjmut, ovšem jen díky tomu, že je v něm nakonec odhalen znovuzrození elementál Reth, jinak by ho nejspíš čekalo stejné zapomenutí, jako další lidské postavy. V zpomeňme například Marininu kamarádku Katku nebo Patrika (z nějž autorka, v souladu se svou pozdější misantropií udělala křiváka, co zradil Médeu - přitom v závěru prvního dílu jsem ho považovala za jendoho z možných budoucích Marininých nápadníků, měl pro to všechny předpoklady, jako např. sepjetí s přírodou, zrzavé vlasy, určitá podivnost, protože jako chlapec z biofarmy se vymyká průměru, takže mohl být Marininým adekvátním lidským protějškem, jeho otec byl navíc v šestém díle souputníkem Petra Fialky při hledání elementálských světů).

Kdyby měl Petr Fialka alespoň trochu hrdosti nebo mužské cti, nikdy by nemohl sebestřednou, nespolehlivou a povrchní Aine vzít zpátky.

Proč nikoho nikdy nenapadlo, že by orly mohla vyslat Marena, když jsou tito ptáci v tak hojném počtu zabydleni na jejím zásvětním hradě? Nechápu, proč je její pokus o likvidaci mladší sestry omluven tím, že chudinka zažila pád Atlantidy, přišla o otce, matka se o ni ve svém zármutku moc nestarala, viděla doby ledové a nejrůznější strádání obyvatelstva, přišla o milovaného muže... Tohle má omluvit její jednání? Možná by neškodilo, kdyby si autorka nastudovala něco o každodenním životě v minuosti nebo se jen rozhlédla kolem sebe, snad by pak uznala, že Marena je jen rozmazelná a má se až moc dobře. Stačí se podívat na všechny ty lidi, co přišli o rodiče, životní partnery, děti, střechu nad hlavou, práci,... zkrátka, je mnoho osob, které jsou na tom mnohem hůř než Marena a přesto své sourozence nevraždí, tuhle výmluvu tedy neberu a Marenino nepotrestání považuji za špatný příklad pro dětskou literaturu.

Více později v recenzi.

Na to, že se autorka v oboru pohybuje, mi to připadalo slabé neohrabaně napsané. Bohužel v textu zůstalo i celkem dost chyb, vynechaných slov atd., zejména ke konci knihy.

Skvělá kniha, vřele doporučuji všem, kteří se zajímají najen o Maye, ale i o dnešní alternativní spiritualitu, autorka totiž vysvětluje, jak je to s kosmickými stromy, s holismem, s vlivem Eliadeho na dnešní vnímání predkřesťanských náboženství a mnohem, mnohem víc.

Proč mi tohle nikdo neřekl? Je to vážně úsměvné. Když nám někdo něco říká, slyšet to nechceme, protože to považujeme za nevyžádané rady. A když nám to nikdo neřekne, zase fňukáme, proč nám to nikdo neřekl...

Kniha nám bohužel zamlčuje některé (pro vnímání feminismu zásadní) skutečnosti. Pokud se chcete dozvědět více a udělat si úplnější obrázek, doporučuji knihu Kamily Remišové-Věšínové "Gender a pravěká společnost" nebo její článek v časopise Slovo a smysl "Gender v archeologické interpretaci" (je k nalezení na internetu), pokud čtete anglicky, pak knihu Cynthie Eller: "The Myth of Matriarchal Prehistory: Why An Invented Past Will Not Give Women a Future" nebo její článek "Sons of the Mother: Victorian Anthropologists and the Myth of Matriarchal Prehistory" v časopise Gender & History, opět k nalezení na netu. Stejně tak mě fascinuje, jak málo dnešních feministek si uvědomuje, jak úzce je feminismus propojen s marxismem a socialismem.