Sisssi

Příspěvky

Nulté čísloNulté čísloUmberto Eco

Eco je jeden z mála autorů, u jehož knih se musím smát nahlas.

str. 22: ...získal přehled, který Paolo Villaggio nazval obludnou kulturou. Ztroskotanci mívají stejně jako samoukovémnohem větší znalosti než vítězové - pokud chceš prorazit, musíš dobře umět jen jednu věc a nesmíš ztrácet čas snahou umět všechno, radost z erudice je vyhrazena ztroskotancům. Čím víc toho člověk ví, tím méňe se mu daří.
str. 67: Debík nedělají zprávy, je to naopak, zprávy dělá deník.
str. 72: Ale souhlasím, že než tvrdit něco, co by si mohl někdo ověřit, je vždycky lepší jenom naznačovat. Naznačovat, to znamená neprohlašovat, neříkst nic jasného, jen potížistu nějak pošpinit.
str. 78: ...ostatně copak někdo čte knihy recenzované v novinách? Většinou je nečte ani recenzent, a kdoví, jestli sám autor. Když se tak dívám na některé knihy, vážně o tom pochybuju.
str. 81: "Všichni novorozenci mají velikánská varlata," prohlásil Simei, "a všichni otcové jsou na ně takhle hrdí. Ale vždyť víte, že v porodnicích občas spletou náramky, třeba ten kluk ani nebyl váš, aniž bych se chtěl dotknout vaší paní."
str. 112: Noviny lidem ukazují, jak mají myslet.
str. 113: A hlavně se teď všichni omlouvají. Anglikánská církev se omlouvá Darwinovi, americký stát Virginia se omlouvá za otroctví, energetická společnost se omlouvá za nefungující elektřinu, vodárny za netekoucí vodu...
str. 242: ...korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový defraudant sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.

23. července


Fenomén Býčí skálaFenomén Býčí skálaMartin Golec

Zajímavé, jen mám dojem, že kniha je jednou z těch, co brzy zastarají. Připadá mi poněkud poplatná době. Když je v módě bláznění po bohyních a posvátných místech, autor tomu ochotně vychází vstříc. Věda by však měla být nezávislá a povznesená nad dobovou poptávku. Stati Evy Čermákové není radno brát příliš vážně, ty beru jen jako doplněk pro pobavení.

23. července


Prsten NibelungůPrsten NibelungůWolfgang Hohlbein

Tolik jsem se těšila, ale středověké Písni o Nibelunzích to nesahá ani po kotníky, velmi slabé, naivní, nemá to švih ani kouzlo. Od předního německého autora fantasy bych čekala daleko víc. Jaký je rozdíl mezi tímto plochým, černobílým Hagenem a tím mnohovrstevnatým ze středověkého eposu, kde si celou dobu říkáte, že byste ho měli nenávidět a přesto úplně nemůžete, protože je to postava jako živá a vy ji nejen odsuzujete,ale přesto ji v koutku duše i chápete...

18. července


Toulky po stopách císařovny SisiToulky po stopách císařovny SisiDagmar Beňaková

Ano, čtenář se občas dozví některé střípky nebo perličky jinde nezmíněné, ale jinak je kniha spíše cestováním po stopách mýtu Sisi než po stopách císařovny samotné. Z uvedených pramenů se dalo vytěžit více. Po dlouhé odmlce, kdy o Sisi nevycházelo vůbec nic, však vyhladovělý čtenář ocení i to.

25. června


Sisi, mladá císařovna: Mýtus a pravdaSisi, mladá císařovna: Mýtus a pravdaMartina Winkelhofer

Velmi dobré. Ač se autorka nevyhýbá nezdravému zobecňování, ve vyvracení mýtů jde místy až trochu do opačného extrému a občas opomíjí kriticky zhodnotit některé zdrojové dokumenty (třeba jen pár odstavců poté, co totéž odhaluje u jiného autora), přesto se jedná o knihu, která nám dosud chyběla. Jen více takových! Překlad chvílemi vykazuje známky nepozornosti překladatele. Škoda, že chybí rejstřík.

25. června


Ženské příběhy II – Když promlouvá tělo…Ženské příběhy II – Když promlouvá tělo…Lilia Khousnoutdinova

Poněkud vykonstruovanější a méně spontánní než první díl (vždyť také na konci poznáte, že nešlo ani tak o příběhy, jako spíš o reklamu na provozování kruhů, terapií a jiných služeb přispěvatelek), ale stejně slabé, s malou výpovědní hodnotou. Když si sednu do autobusu nebo do čekárny, k holiči, zaposlouchám se na rohu do hovoru okolojdoucích žen, uslyším tytéž příběhy. Někdy žasnu nad tím, jak zkreslený pohled na životní realitu některé ženy mají - pak se nelze divit, že se při prvním střetu s realitou hroutí. Jako například pisatelka, která má dojem, že se nemluví o všech těch "hrůzách", které obnáší mateřství. Přitom má několik mladších sourozenců. To nikdy neviděla, co všechno jim její vlastní matka musela obětovat?

21. června


Ženské příběhyŽenské příběhyLilia Khousnoutdinova

Tuctové příběhy, jakých je plný internet. Dost podobné jeden druhému, velmi mainstreamové, ačkoli jejich vypravěčky mají přesně opačný dojem. Smutné a až znepokojující je, jak mají respondentky dojem, že ta klišé, která si nechaly nalít do hlavy na seminářích, ženských kruzích, při četbě Rudého měsíce a podobných knih, jsou jejich autentické myšlenky a dojmy.
Kýčovitá idylka, s jakou se setkáváme např. v příspěvku "Moje menarche. Jaká nebyla, ale mohla být..." mi připomíná příběhy červené knihovny. Některé ženy si jimi nechají poplést hlavu natolik, že ještě v pokročilém věku stále čekají na dokonalou lásku a prince na bílém koni, místo aby si přiznaly, že životní realita je jiná než pohádka - a že vůbec nemusí být tak špatná. Kniha mluví o přírodnosti a vnímání přírodních cyklů - ale ideální představa menarché je podaná jako velmi konzumní záležitost - šopování, sezení v kavárně, šperky, krajky, hedvábné prádlo,... těžko si představit něco více vzdáleného přírodě. Ohledně vystřízlivění z iluzí o Velké bohyni doporučuji např. článek "Gender v archeologické interpretaci" od Kamily Remišové Věšínové v časopise Slovo a smysl (volně dostupné na internetu).

Až nebezpečné mi připadá, když se samy přispěvatelky angažují při "léčení" či "hledání cesty" jiných žen (ženské kruhy, porodní asistence, osobní rozvoj, psychoterapie, ...). Jak se mohou domnívat, že budou užitečné jiným, když nemají vyřešeno ani samy v sobě? Bohužel, tento podtyp mesiášského koplexu má většina takto angažovaných lidí. Možná to i myslí dobře, ale ty dopady... Když půjdete na obezitologii a tam najdete doktora, co má 150 kg, jakou k němu budete mít důvěru?

Většina příběhů byla i přes jistou ezoternost a ulítlost vlastně v pohodě, jen asi 2 porodní texty byly opravdu produktem vzbouřených hormonů, kterým naprosto chyběla soudnost. Snad se pisatelky s odstupem už dívají na vše v větším odstupem a nehýčkají si v sobě bolístky.

Proč editorka některé příspěvky podepisuje svým pravým jménem Lilia a u jiných se skrývá pod pseudonymem Eva, u dalších Aisha, Karla, Alexandra? Nebo je ukryta i pod některými dalšími jmény (třeba Andrea)? Neříkala kdysi, že chce "žít takový životní příběh, který, kdyby se náhodou jednoho dne celý zveřejnil v novinách, by nemusel nic skrývat. Za který bych se nemusela vůbec stydět"?

11. června


Síla mýtuSíla mýtuJoseph Campbell

Čekala jsem, že s autorem asi nebudu někdy souhlasit, ale netušila jsem, že budu nesouhlasit tak často. Pro toho, kdo se na poli historie a mýtů nepohybuje, to asi je úchvatná kniha. Pro toho, kdo už něco o historii ví a je ochoten si vyhledat mýty, o nichž Campbell mluví a srovnat jejich skutečné znění s tím, co o nich tvrdí, je ale jasné, že si mýty ohýbá k obrazu svému. Schválně, přečtěte si příslušné části z Bible, Homéra,... a uvidíte, jak čtenáře balamutí. Rovněž jeho jednoduché soudy o středověku, o tom, kdo tvořil mýty, o dualitě atd. jsou dost mimo. Takový (i přes zdánlivou obsažnost) jednoduchý a zkreslený pohled na minulost ale i na současnost, zabalený do spousty líbivých slov. Dnešním lidem se to ale zamlouvá, protože to odpovídá jejich iluzím.

30. května


Gender a pravěká společnostGender a pravěká společnostKamila Remišová-Věšínová

Jeden z oponentů se při obhajobě této práce podivoval nad tím, proč má autorka vůbec potřebu uvádět na pravou míru mýty o matriarchátu, protože v archeologických kruzích je to přece již dávno passé. Od napsání uběhlo již několik let, ale široká věřejnost potřebuje narovnávat pokřivený pohled na někdejší postavení ženy ještě víc, než v době vzniku. Kniha by měla být povinnou četbou pro všechny účastnice ženských kruhů, ekofeministky a další idealisty, kteří mají romantické a idealistické představy o minulosti ženské poloviny lidstva.
Rovněž doporučuji autorčin článek Gender v archeologické interpretaci (http://slovoasmysl.ff.cuni.cz/node/422 - volně přístupné na netu).

22. května


Home Body: Mé tělo, můj chrámHome Body: Mé tělo, můj chrámRupi Kaur

Byly opravdu některé básně už v předchozích sbírkách, nebo se mi to jen zdá proto, že jsou všechny stejné? Ufňukané nebo naopak rádoby přehnaně sebevědomé, tuctové a velmi mainstreamové. Na wiki píší, že autorka studovala rétoriku a odborné psaní - udivující. Sice je to bestseller, ale to nic nemění na tom, že je to škvár.

10. května


Princ básníkPrinc básníkKathleen McGowan

S historií to má společného jen máloco. Špatné vykreslení doby rensance, lidských vztahů i náboženství. Pozitivum je snad jen to, ža autorka již trochu opustila ten dětsky zatvrzelý přístup "všechno, co napsali akademici, jsou lži". Je opravdu úsměvné, jak je Maureen líčena jako milovnice umění, která ráda tráví čas po galeriích - a pak ani ona ani nikdo další z jejich skupinky (Tammy, Roland, Peter) nepoznají Zvěstování od da Vinciho... Rozesmálo mě, když jsem četla o tom, jak chřipková epidemie vyvolala nepokoje v Římě, protože za noc zemřelo 5 (ano, 5!) lidí :-D.

10. května


Kniha láskyKniha láskyKathleen McGowan

Vtipné je, jak autorka tvrdí, že hledá pravdu, boří mýty o ubohých, utlačovných ženách - a přitom jen sama posiluje ty staré a vytváří spoustu dalších, dosti nechutných zkreslení. Považovat Matyldu za bojovnici za práva žen je nepochopení společenského uspořádání raného středověku, ona byla vnímána spíš jako vládce než jako vládkyně. Matylda je líčena jako geniální panovnice a bojovnice - ale přitom její chování a výroky místy ukazují spíš na nevyzrálou puberťačku. Charaktery jsou ploché a černobílé, příběh nezalidněný, žádný dvůr, žádné služebnictvo, prostě vzduchoprázdno, oba si spolu žijí pod dohledem Řádu, takže papežovi lidé byli asi všichni nahrazeni "kacíři". Řehoř a Matylda jsou dva dokonalí lidé - ani zmínka o druhém Matyldině sňatku, ani zmínka o Dictatus papae, o prohlášení o papežské vševědoucnosti a neomylnosti, o nároku papeže rozhodovat o všech křesťanských záležitostech... většina těchto věcí by se fanouškům podobných slátanin asi moc nelíbila, že? Zkrátka nevidíme v knize nic, než zkreslený pohled na boj hodného papeže a jeho Matyldy proti zlému Jindřichovi.
Autorčino užívání slova kacíř svědčí o tom, že bohužel vůbec nepochopila jeho význam, svým pokusem o vysvětlení v závěru se jen zamotává hloub do svého nepochopení.

Zkreslené líčení Matyldy vlastně pokračuje na oslavné vlně, která se zrodila už v 19. století, zmínky o ní najdete nejen v Kosmově kronice, ale i v knize Muži a ženy středověku, Žena v době katedrál od Regine Pernoudové, Královny válečnice Antonie Fraserové nebo v článku Terezie Pilarové Návrat římského práva do středověké soudní praxe (dostupné na internetu).
Zajímá-li se někdo o labyrinty, daleko přínosnější bude četba knihy Craia Wrighta (Labyrint a bojovník : symboly v architektuře, náboženství a hudbě).
Jaké štěstí, že autorka nezná třeba Pasionál abatyše Kunhuty s vyobrazením Marie a Krista v objetí, to by byl "nádherný" námět na další díl.

03. května


PýthiePýthieMargaret Atwood

Skvělé!

03. května


Anna In v hrobech světaAnna In v hrobech světaOlga Tokarczuk

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 41): Rozumné jednání se rovná pořádku jazyka. To je gramatika bytí.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 43): Zápisník omdlévá rozkoší, rozevírá doširoka listy.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 45): Dal bych jí nejepší nebe, byla by tam bohyní, čistou a nevinnou. Procházela by se mezi k ní se modlícími lidičkami, nosila by modré roucho, tenkými podpatky by drtila hlavy hadů.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 49): Jak si můžeš nepamatovat, že všichni máme matku, a jen někteří otce.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 64): lepší by bylo nic netvořit, ničeho se nedotýkat, neměnit.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 69): Je to blbec, zavřeštěl účetní. Ach, ten bude úředníkem za stolem, přiváže se k židli, aby neutekl. Dá se mu počítadlo, bude sčítat sloupce čísel.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 70): Potom byla žena, drobná a hubená, bez břicha. Nemohla by rodit, a tak nejstaší konstatoval, že se bude zabývat tkaním a prostitucí, když z ní stejně nebude jiný požitek.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 79): Tak jsem si ji nepředstavovala - měla být ta dobrý, ta mocná a silná, a tohle je příšerný útulek, a ona je čarodějnicí mezi monstry.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 110): ...koho jsi prosila o pomoc a jak dlouhoza mě drželi smutek...A můj Zahradník, ubohý, jak to nesl on, museli jste ho držet násilím, aby se nevrhl za mnou do hrobů?

Tabulky o sestudu Inanny do podsvětí vznikly kol r. 1750 př. Kr., 30 hliněných tabulek obsahovalo asi 400 veršů, navíc tabulky nezůstaly v kompletu, ale dostaly se do různých institucí, jsou však přístupné v The Electronic Text Corpus of Sumerian Literature.

První nov po jarní rovnodennosti nejspíš odpovídat, jakožto čas smrti a sestupu do podzemního světa, začátku období sucha, kdy příroda v tamních zeměpisných šířkách odumírala. Bůh zmizel na půl roku, aby se "narodil" na začátku zimy - kdy začínalo období dešťů a úrody.

Inanna před sestupem instruuje Ninšubur, aby se vydala za trojicí jejích otců, kdyby se do tří dnů nevrátila. cestou překoná 7 bran, u nichž odkládá své božské atributy a nahá se octne před sestrou Ereškigal, přichází na pohřeb sestřina muže. Inanna se sestru pokouší svrhnout, ale je potrestána smrtí.
Dva z otců (Enlil, Nanna) pomoc odmítají, jen Enki uhněte z hlíny dva fantomy (Kurgarra a Gallatura), kteří dík své bezpohlavnosti nepodléhají smrti a mohou se vydat do podzemí, aby zbavili Ereškigal tělesných útrap. Za to jim vydá sestřino tělo. Dík bylině života a živé vodě ji vzkřísí, ale je třeba najít někoho, kdo Inannu v podzemí nahradí. Inanna nakonec zvolí svého muže Dumuziho, který se pomocí proměn ve zvířata snaží uniknout. Sestra Geštinanna se ho snaží ukrýt, nabízí se za něj, nakonec je uzavřen komrpomis a Dumuzi se vrací na zem.

Autorka přiznává, že jí dílo vůbec nepřipadá staré skoro 4 tisíce let, přesto nechápe tu a tam psychologickou motivaci a nedovede si vysvětlit jejich chování. Myslím, že by jí pomohlo, kdyby celý příběh brala spíše jako personifikaci střídání přírodního cyklu než jako příběh bohů jakožto individualit a zasvěcenců mystérií. Bohužel, stejně jako mnozí jiní, i Tokarczuková ještě stále věří v teorii matriarchátu, která však je již půl století ve vědeckých kruzích passé. V kruzích mainstreamových se však drží jako hovínko košile a bohužel se i čím dál více rozmazává a zapáchá :-). Na textu to však naštěstí není téměř znát. Kniha je dostatečně kvalitní, doporučuji ji, jen si k četbě vezměte i pokrokovější literaturu než je Graves a jeho trojperspektivní bohyně nebo Kerényi. V závěru si autorka klade otázku "Kým je Bohyně?" Každá doba si vykládá a přetváří entity dle svého obrazu a proto zde dnes máme kult pseudobohyně, který s historickými obrazy různých bohyní nemají mnoho společného.

25. dubna


Zrcadlo a světloZrcadlo a světloHilary Mantel

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 382): Ale on si říká, ne, nikdo z nás nevydrží nic. Stačí seškrábnout kůži, a pod ní je řvoucí děcko.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 545): "...taky bych býval otvíral Stephenovy dopisy, kdybych mohl."
A když jsem mohl, dělal jsem to. A dělal bych to pořád. A dělám to.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 547): "...A zdroj mé špatné nálady nemusíte hádat. Já nejsem žena. Zeptejte se, a já vám to řeknu."
Že by mu Fitz záviděl jeho nové úřady?

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 552): Naše líbezná Jana. Po tváři mu teče slza. Jeho lidé začnou zděšeně pobýhat. "Náš pán pláče!" Samozřejmě, vždyť nic takového ještě nikdy neviděli.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 574): "Po pravdě řečeno," poznamená Norfolk, "jsem nikdy nevěděl, o čem máme s ženskými vlastně mluvit. Jim se nelíbí nic, co se líbí mužům."

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 585): Když dřív opatství potřebovalo peníze, vyrazili mniši na cestu s plesnivou lebkou Jana Křtitele a pár úlomky žlabu z Betléma. Ale když jim ani pak nezačalo v truhlicích cinkat zlato, čirou náhodou pod podlahou objevili pozůstatky krále Artuše a vedle něj kostru královny s dlouhými zlatavými vlasy. Jak s eukázalo, kosti byly velmi trvanlivé. Přežily požár, který zničil většinu opatství. Během let přitáhly tolik poutníků, že Becketův relikviář bledl závistí. Olověný kříž, skleněný kříž, ostrov Avalon: tahali peníze z důvěřivých a užaslých poutníků. Někdo říká, že po zdejší zemi chodil sám Ježíš, a místní obyvatelé tyhle zvěsti podporují: v hostinci U svatého Jiří mají otisk Kristovy nohy, za poplatek si ji můžete obkreslit a ten papír si můžete vzít domů.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 607): Tvrdíme, že máme rádi skromnost...Ale ve skutečnosti máme radši, když nám děvčata dávají svoji náklonnost jasně najevo. Než se začneme dvořit, máme rádi jistotu, že naše dvoření bude opětováno. Já bych se nikdy neodvážil promluvit na Bess, kdybyste mi ty a Edward Seymour nepomohli. Ženě, která by námi pohrdala, se radši vyhneme."

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 608): A mám dojem, že si nalíčila rty, což je opravdu zvrhlost."

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 623): To byl takový lhář, ten Geoffrey z Monmouthu, vsadím se, že se ani nenarodil v Monmouthu. Vsadím se, že tam v životě nevkročil.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 640): "Cromwelle,"řekne Jindřich, "mohl byste mít dítě?"
To ho zaskočí. "Asi ano," pokračuje Jindřich. "Vy jste z obyčejné krve. Obyčejní muži mívají sílu."
Král netuší, jak brzy se obyčejní lidé unaví. Dělník je ve čtyřiceti polámaný a křivý. A jeho žena je vyzáblá a utahaná v pětatřiceti.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 681): O Clenardově hebrejské gramatice: S jeho pomocí se prý základy naučíte za tři měsíce. Třeba tak dlouho žít nebudu, pomyslí si, ale začít můžu.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 695): Deset let, myslí si, mi lisovali a zplošťovali duši, až byla tenká jako papír. Jindřich mě mlel a mlel mezi mlýnskými kameny svých tužeb, až mě semlel na prtach a teď už mě nepotřebuje, rozfouká mě vítr. Vladaři nenávidějí ty, u nichž se zadlužili.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 723): Má.li člověk žít tak, jako by každý den byl jeho poslední, měl by také umírat, jako by měl přijít další den a po něm další.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 726): Nemá smysl plakat nad rozlitou krví. To je vše, neboť nemám času nazbyt.

24. dubna


Zrcadlo a světloZrcadlo a světloHilary Mantel

A ještě pár postřehů z knihy:

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 35): ...a až Marii uvidím, pomyslí si, řeknu jí to. Odtud, od lidí, kteří žijí z bláhových snů o minulosti, jí bezpečí nekyne.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 85): Jenže on je to, co jsou všichni panovníci: napůl bůh, napůl bestie.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 97): Neopakujte to, pomyslí si on. Jediná síla té kletby je v opakování.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 156): Říká se, že města vymyslel Kain. A když ne on, tak nějaký jiný milovník vraždění.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 172): Ve verších lorda Thomase se vůbec nesoupeří, jen se bez boje kapituluje před blbostí.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 182): Při vší úctě, pane, láska by nepřemohla aninováčka na kolbišti. Mrzáka by nepovalila. Nerozbila by ani vajíčko.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 194): Žasnete-li nad svým štěstím, měli byste žasnout tajně. Dejte pozor, ať vás přitom nikdo nevidí.

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 257): (při falešné zvěsti o smrti Jindřicha VIII.) "Jen říkáme, co jsme slyšeli," vyděsí se posel.
"Takhle začínají války."

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 282): "Král mi vypráví své sny." Ten výraz hrůzy v její tváři ho zaujme. "Mluví o tom, jaké to bylo, když byl dítě."
"Ženy se o dětství svých mužů zajímají." Dosud ho to nenapadlo, ale vlastně nikdy nepoznal ženu, která by se zdráhala vyslechnout si historku, byť by byla úplně vylhaná.
"To protože je chtějí milovat," řekne Jana. "Samotného toho muže někdy milovat nemohou, ale říkají si, že by mohly milovat dítě, kterým býval."

Hilary Mantel: Zrcadlo a světlo (str. 357): Mladí muži prohlašují, že chtějí změnu, že chtějí svobodu, ale ve skutečnosti je svoboda jen mate a ze změny se celí třesou. Vyšlete je na cestu, dejte jim plný měšec a příznivý vítr a oni neurazí ani míli a už pláčou, že potřebují pána. Potřebují být v učení, potřebují být vázáni, potřebují někoho, koho by mohli poslouchat.

22. dubna


Zrcadlo a světloZrcadlo a světloHilary Mantel

Úchvatné, skvělé, velkolepé! Ačkoli si celou četbu kladu otázku, jak moc autorka uplatňuje spisovatelskou licenci a jak moc se drží pramenů, má můj obdiv. Nikdy by mě nenapadlo, že román o člověku, který tvořil vrcholnou anglickou politiku může být tak zajímavý a čtivý. Člověk očekává, že to bude nuda, ale Mantelová dovede i politická handrkování podat s jiskrou a přitom tak lidsky (se vší září i bídou toho slova). A stejně jako v předchozích dílech umí zdařile dávkovat nečekaná překvapení (například vražda kluka úhoříka, podaná v mlhách horečky, takže stále trochu tápete, jetsli k ní skutečně došlo), zajímavá odhalení, vhledy do nitra hlavního hrdiny. Ve chvíli, kdy si říkáte, že už jste uvěřili tomu, že mu srdce opravdu ztvrdlo na kámen, zjistíte, že pláče pro mrtvou královnu Janou, že se ho do nejhlubších zákoutí srdce dotýká obvinění ze zrady jeho někdejšího (a přece stále tak "živého", ač mlčícího) pána z úst Wolseyovy dcery Dorothey. Čím víc stoupá na vrchol, tím víc se skrytě, jakoby mimochodem, děsí toho, z jaké výšky bude padat. A ve chvíli, kdy si uvědomí, že nejde na zasedání, ale do Toweru, vzpomene si na otce a napadne ho, že kdyby tam teď Walter byl, neměl by se čeho bát. Je to jen iluze, ale tak autentická, že máte dojem, jako by Mantelové opravdu bylo dovoleno nahlížet do Cromwellova nejhlubšího nitra.

22. dubna


OčekávanáOčekávanáKathleen McGowan

Kniha se veze na staré známé (a vlastně už dost stereotypní a vyčpělé) vlně Mariemagdalénské senzace. Velmi úsměvný je doslov, kde zjistíte, že autorka se vlastně skutečně považuje za hlavní hrdinku a je pevně přesvědčena o pravdivosti teorie, kterou v románu popsala. Je kuriózní, že autorka pracovala na knize 20 let, z takového přiznání má čtenář opravdu pocit marnosti. Promrhat tolik času a vyprodukovat tak průmerný (nebo možná i podprůměrný?) román je dost smutné. Vtipné naproti tomu je, jak autorka považuje za své životní krédo údajné Boudičino heslo "Pravda proti světu" . Výrok bývá připisován mnoha ostrovním hrdinům, ale dost možná je jeho autorem až Morganwg na konci 18. století. Zkrátka, politicky zprofanované heslo, vkládané do úst kdekomu, podle toho, jak se to zrovna hodí. A v tomto duchu pokračuje celé autorčino odhalování "pravdy". Sama se nechává šidit a mást, doslova tahat na vařené nudli (například když nekriticky věří v pravost údajných dopisů manželky Piláta Pontského od Issana Press - a kde byla v tu chvíli její "víra v nemožnost věřit psaným dokumentům"? Asi usnula, jako pokaždé, když se v těch ošklivých, psaných dokumentech objevilo něco, co se jí zrovna hodilo do krámu). Nezdravě přeceňuje folklor a nezdravě podceňuje historiografii - přitom spojení obou by jí odhalilo daleko zajímavější obraz minulosti než to nekritické obdivování neexistujících ideálů. Člověk, který nechápe, že vlastní vidění události se přece vždy bude lišit od toho, co se píše v novinách nebo v knihách, asi těžko může pochopit, že historiografie je něco zcela jiného, než jen slepé důvěřování tomu, co kdo kdy v průběhu historie napsal.

Ne, pastýři opravdu nechodí v tógách a ten slavný náhrobek, kde Maureen text objevila byl postaven až v 19. či 20. století. Autorčina víra v to, že několik tisíciletí starý text se dá přeložit vpodstatě hned, během pár hodin či dnů (navíc jedním člověkem) je dost zcestná. Vyvrácení nejkřiklavějších nesmyslů naleznete v Dějinách legendárních zemí a míst od Umberta Eca, doporučuji rovněž články Zuzany Vítkové v časopisu Religio (Nově objevený koptský zlomek tzv. "Evangelia Ježíšovy ženy" z roku 2013 a Konec příběhu zlomku o Ježíšově ženě z roku 2019, oba běžně dostupné na internetu), kde můžete rovněž nahlédnout pod pokličku lovců senzací.

19. dubna


Historická antropologieHistorická antropologieRichard van Dülmen

To nejdůležitější o HA a odkazy na spoustu další zajímavé literatury. Škoda, že některé důležité tituly nebyly do češtiny nikdy přeloženy.

11. dubna


Vědomé milováníVědomé milováníDiana Richardson

Opět kniha o ničem.

28. března


Od Elišky k Alence - Čtyři české překlady Alenky v říši divů Lewise CarrollaOd Elišky k Alence - Čtyři české překlady Alenky v říši divů Lewise CarrollaJiří Rambousek

Perfektní, doufám, že autor připraví podobným způsobem i Za zrcadlem.

27. března


Cesta nespoutané ženyCesta nespoutané ženyDavid Deida

Láska je prý (podle knihy) málokdy předmětem karikatur. Tak se autor asi pokouší tento deficit vyrovnat. Žasnu nad tím, jak nudně a vyprázdněně může někdo psát o něčem tak krásném, jako je láska. Souhlasím s jedním z předchozích komentářů, který říká, že text vypadá, jako by ho autor vyplodil jako vedlejší produkt masturbace. Velká reklama a oslavný humbuk skrývá další knihu o ničem.

Jeho knihy se stávají doporučenou literaturou na univerzitách? Vážně? Pak asi jako odstrašující příklad omezené slovní zásoby, ne? No, uznávám, že popsat přes 200 stran a nic přitom neříct vlastně je výkon. Užvaněná pseudospiritualita o ničem, místo slibovaného duchovního a sexuálního růstu nabízí jen prázdné plkání. Co nejdál od podobných "odborníků".

18. března


Pád Říma: Podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říšePád Říma: Podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říšeKyle Harper

Pecičkózní kniha! A přitom je přes všechna ta čísla a statistiky velice čtivá. Doporučuji.

10. března


Předveďte mrtvéPředveďte mrtvéHilary Mantel

Oddechovější než předchozí díl, ale stejně tak promyšlené a propracované.

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 24):
V tom srpnovém vedru stál s odkrytou hlavou u kamenných hrobek předků, mužů oděných od hlavy k patě v plátech a kroužkové zbroji, ruce v rukavicích sepjaté a strnule položené na kabátci, opancéřovaná chodidla opřená o kamenné lvy, gryfy, chrty: kamenní a oceloví muži, jejichž jemné ženy leží ve svých schránách vedle nich jako hlemýždi v ulitách. Myslíme si, že na mrtvé čas nedosáhne; dosáhne však na jejich pomníky, nehody a opotřebení je připravují o nosy a o prsty. Z drapérie vykukuje drobná, od těla tržená nožka (zřejmě náležející klečícímu cherubovi), na tesané podušce leží useknutá špička palce. "Napřesrok musíme dát naše předky vyspravit,"...

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 56):
(Když se probírá, zda je Cromwell Žid)
"Až budete příště u dvora," poradí mu Thurston, "vytáhněte ptáka, položte ho na stůl a schválně, co budou říkat."
"To dělám stejně," poznamená. "Vždycky, když začne váznout rozhovor."

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 162):
Ať to berete z kterého konce chcete, zasedání parlamentu je cvičení v marnosti, je to lekce trpělivosti: poslanci rozmlouvají o válce a míru, o nepokojích, svárech, debatách, různých fámách, křivdách, bohatství, chudobě, pravdě, falši, spravedlnosti, rovnosti, útlaku, zradě vraždě, vzdělávání a dalším rozvoji země; konají stejně jako jejich předchůdci - to jest tak dobře, jak svedou - a rozejdou se na tom, na čem se sešli.

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 225):
Atmosféra u dvora mu tohoto dubnového pátečního večera připomíná veřejné lázně, jaké mají v Římě. Je tam dusno a kolem vás kloužou plovoucí postavy jiných mužů - možná jsou to známí, ale bez šatů je nepoznáte. Kůži máte hned studenou, hned horkou. Pod nohama kluzké dlaždice. Po obou stranách dveře pootevřené jen na pár coulů a mimo dohled, ale velice blízko, se odehrávají oplzlosti všeho druhu, nepřirozeně tu obcují muži se ženami i muži mezi sebou. Z toho lepkavého vedra a z toho, co víte o lidské povaze, se vám dělá mdlo a přemítáte, proč jste vlastně tady. Jenže vám někdo řekl, že muž musí do lázní aspoň jendou v životě zavítat, jinak neuvěří, až mu budou ostatní vykládat, co se tam všechno děje.

01. března


Wolf HallWolf HallHilary Mantel

Už dlouho se mi nestalo, že bych si při čtení beletrie říkala: tohle si ráda za pár let přečtu znovu. Není to červená knihovna, na jakou jsme u románů o Tudorovcích zvyklí, naopak, je to do detailu propracovaný, spletitý příběh, plný skutečných historických postav, dobře vykreslených, byť ne zcela v souladu s tím, na co jsme zvyklí z naučné literatury. Autorka si vyhrála se spletitým provázáním různých časových rovin. Dobře se jí podařilo i zakomponovat do povětšinou politického příběhu kusy Cromwellova soukromého života včetně občasných vhledů do nejtajnějších zákoutů jeho srdce. I náklonnost k Janě Seymourové, která se ve zkratce jeví jako vlastně velmi banální zápletka, je popsána přirozeně a uvěřitelně.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 50):
Jeho (Tyndaleův) Nový zákon je osmerkového formátu, na umolousaném laciném papíře; na titulní straně, kde by měl být tiskařův kolofón a adresa, jsou jen slova "VYTIŠTĚNO V UTOPII". Doufám, že Thomas More některý exemplář viděl. Je v pokušení mu tu knihu ukázat, jen aby viděl, jak se bude tvářit.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 51):
"Tak si zapiš za uši tohle: žádný divný holandský chlast. Žádné ženské. Žádné zakázané sklepní mše. Já dobře vím, co vyvádíš."
"Nevím, jestli to bez těch sklepů vydržím."
"Dobře, dohodneme se. Když ho nezatáhneš do bordelu, můžeš ho vzít na bohoslužbu."

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 103):
Tenhle zvyk citovat je neklamným znamením zmatků v hlavách.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 104):
"Smlouva o věčném míru? Počkejte, kdypak jsme to měli poslední věčný mír? Dávám tomu tři měsíce."

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 285):
Vroucně doufám, dodal Norris, že každý z nás alespoň jednou za život tento zvuk z ženy vyloudí.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 290):
A mimoto král není zrovna odborník na posuzování panenství. Sám to přiznává. S Kateřinou mu trvalo dvacet let, než zjistil, že tam jeho bratr byl první.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 403):
Poslední zákon o velezradě se tvořil v dobách, kdy nikdo nemohl svá slova šířit prostřednictvím knih a pamfletů, neboť o knihtisku nebylo ještě ani zdání. Zahlodá v něm závist k mrtvým, k těm, kteří sloužili králi v době pomalejší, než je tato; dnes se plody koupených či otrávených mozků mohou po Evropě rozšířit během měsíce.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 407):
Alice není žádné neviňátko. Ale na tom nesejde. Jen se podívejte, jak končí nevinní; ti, kdo jsou skrznaskrz hříšní a cyničtí, je využijí, vytlučou z nich to, co potřebují, a zadupou je do země.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 422):
Všichni jsme plody téže díry, pomyslí si, a téhož pokoutního vyjednávání: miláčku, vzdej se mi.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 490):
...od Cranacha každý vypadá jako vepř.
To je pravda. Dokonce i ty stříbřité akty, které maluje, mají něžné prasečí tváře, nohy nádeníků a chrupavčité uši.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 501):
Všímáte si, pane sekretáři, té smutné pravdy, že čím je člověk starší, tím pěknější jsou děvčata?

19. února


PlodnostPlodnostHelena Máslová

Tak to je sádlo-máslo! Když jsem před lety narazila na pár autorčiných rozhovorů o bezmyšlenkovitém předepisování HA a jejích úskalích, v zásadě jsem s ní souhlasila. Rozvinutí do větší šíře a napsání knihy však tomuto tématu neprospělo, ba právě naopak - ukázalo se, že autorka je zdatná manipulátorka, která si vyzobává z různých oborů jen to, co se hodí pro obhájení jejího světonázoru, aniž by přiznávala také druhou stránku věci. Nemohu sympatizovat (a to hodnotím pouze ty části knihy, k nimž mám co říct - ty části, které se týkají proměn náhledu na plodnost v dějinách, zatímco k medicínským/chemickým/... záležitostem se nevyjadřuji, nejedná se o mé obory). Tolik polopravd, překrucování, zkratkovitosti a mnohdy i vyložených nesmyslů jsem nečekala. Bohužel, spousta čtenářů tuto knihu spolkne i s navijákem, aniž by se sama trochu zamyslela.

Už jen to, že na obálce je Afrodita z Knidu předělaná na těhotnou ženu, dává nápovědu, že tady neůjde o seriózní zkoumání, ale o líbivou iluzi. Proč upravená Afrodita, vždyť by se našlo tolik historických ztvárnění těhotných žen. Ale což, obálka je druhotná záležitost, to nemusí být chyba autora, mohlo ji prosadit nakladatelství.

Zmíním nejkřiklavější nedostatky: autorka trestuhodně motá dohromady plodnost a porodnost, má velmi idealizované představy o minulosti, ať už té vzdálené, nebo i modernější, neobtěžuje se uvádět zdroje přímých citací, poznámky a odkazy na prameny a literaturu se objevují jen občas, když se to autorce hodí a některé zdroje jsou uváděny nepřesně. Schválně si přečtěte jak Sedmero krkavců, tak i pohádku se stejným námětem u Grimmů (a také Babičku - že i myslivec může být voják se autorce asi nedoneslo, přitom myslivecké sbory byly součástí rakouské armády již od 18. století, tedy žádný archetyp myslivce u vojáka), uvidíte, že autorka si vyzobala jen to, co se jí hodilo a zamlčela to, co se neslučovalo s její osobní ideologií. Občas vám postačí i zcela obyčejná wikipedie, abyste zjistili, že s vámi autorka hraje nečistou hru (např. mluví o neexistujících dětech císaře Ferdinanda a Marie Anny, císařovnu Alžbětu uvádí bůhvíproč až pod nadpisem 20. století se spoustou dalších úsměvných nesmyslů - Alžběta se s neplodností nikdy neléčila, naopak, otěhotněla záhy po svatbě a ve dvaceti měla již za sebou 3 porody, pak se naopak snažila dělat vše pro to, aby z manželské ložnice prchla a další děti již neměla, výjimku učinila teprve v době uherské korunovace - takový pěkný příklad regulace porodnosti a strachu ze ztráty krásy v důsledku opakovaných těhotenství už v 19. století a autorka si ho takhle sama pokřiví, mimochodem, Rudolf byl prý nemanželský :-); u dětí posledního vládnoucího císařského páru píše, že se rodily v intervalu 2-3 roky, což je rovněž snadno vyvratitelný nesmysl, stejně jako dvacetiletá neplodnost Polyxeny z Lobkovic (syn se narodil cca 6 let po svatbě). Zcela mimo mé chápání je však především zkratkovité scvrknutí dějin jen na šlechtické rody, jako by šlechta, měšťanstvo i venkovské obyvatelstvo (ještě dále rozdělené do několika stupňů) mělo zcela stejné problémy, zvyky, strategie a porodnost jako urozené/panovnické rody. Zvláště scvrknout renesanci jen na syfilis je směšné, škoda, že si pisatelka nepřečetla třeba Malé dějiny brambor, to by zase za všechno mohly brambory... O tom, jaký vliv měla průmyslová revoluce, potažmo 19. století celkově, na sňatkový věk a proměny porodnosti, naopak vůbec nemluví, ale drží se jakýchsi zkratkovitých iluzí o tom, jak dívce na venkově stačila jedna sezóna tancovaček a šlechtičně/měšťance jedna sezóna plesů... Ať si žije dál ve svých iluzích. Historická demografie se téhle vědě říká a její výsledky jsou bez problémů dostupné, jen by se asi nehodily paní Máslové do krámu. Pakliže považuje za tak důležité porozumění minulosti, musí onu minulost předkládat v poněkud širší podobě, než jen v mezích dnes tolik moderního bláznění po ezo/přírodním životě, který ale se skutečnou přírodou nemá moc do činění (podobné je to třeba se "slovanskými výšivkami"). Takto by se dalo pokračovat dlouho.

V závěru autorka píše, že dnes přeceňujeme detaily a podceňujeme souvistlosti. Asi ano, sama její kniha je toho hezkým důkazem. Souhlasím však s jejím názorem, že se dnes víra v sebe sama a ve své neomezené možnosti (dokážu všechno, co si zamanu) stala novým náboženstvím a neumíme se smířit s prohrou a poddat se tomu, co nám život přináší.

09. ledna


To nejlepší z archeologické sbírky Františka VildomceTo nejlepší z archeologické sbírky Františka VildomceVladimír Podborský

Krásný katalog, díky němuž si čtenář udělá představu o keramické produkci kultury s MMK.

17.12.2021


AriadnaAriadnaJennifer Saint

Obálka je vskutku nádherná, zpracování příběhu však bohužel pokulhává. Vyprávět příběhy z řecké mytologie z pohledu žen se stává novou módou. Bohužel autorky vždy sklouznou k zjednodušenému, černobílému pohledu na oddělený svět žen, utlačovaných chudinek, mezi nimiž se čas od času objeví pár silných výjimek, a svět násilných a brutálních mužů, kterým jde jen o slávu, moc a zotročování. Opravdu si ještě dnes někdo myslí, že svět funguje či fungoval tak černobíle? Opravdu si někdo myslí, že všem mužům vyhovuje válka? Autorky zpravidla bohužel postrádají hlubší vhled do mužské psychologie.

29.11.2021


Rudý měsícRudý měsícMiranda Gray

Kniha o hře na život v souladu s přírodou a přirozeností. Ano, o hře, protože o nic jiného než o dětinskou hru tu nejde. Krásně to ukazuje dnešní přístup k životu od zdi ke zdi - ženy do sebe léta cpou hormony, aby se menstruace zbavily a pak otočí o 180 stupňů a hrají si na přírodní bytosti. Směšné. O skutečném vnímání menstruace v dávných dobách toho mnoho nevíme, to je jen iluze dnešních "přírodních žen". Ve skutečnosti měly pro častá těhotenství a kratší dobu dožití daleko méně příležitostí takto měsíc po měsíci zkoumat svůj cyklus.

27.11.2021


Freud, dobrodružství psychoanalýzyFreud, dobrodružství psychoanalýzyRobert Ariel

Překvapilo mě, jak je komiks starý.

08.11.2021


1 ...