Ony
Helle Helle (p)
Ony jsou ona a její matka. Žijí na dánském ostrově, píše se rok 1981. Šestnáctiletá dívka nastupuje na gymnázium, matka vlastní obchod s oblečením a parfémy. Jejich každodenní život vnímáme očima dcery, která zažívá drobné radosti i strasti dospívajících: Trapná zamilování, přátelství, večírky. Pod zdánlivě klidným tokem běžného života se však rodí tragédie. Neobyčejně úsporně napsaný román nepůsobí navzdory tématu temně a depresivně, o to větší je jeho emocionální účinek. Zasazení do dánského maloměsta 80. let vytváří zajímavou dobovou kulisu, ale mimořádně silný příběh o dceři a její matce je nadčasový.... celý text
Přidat komentář
Dej bez jakýchkoliv zvratů, strohé popisy a minimalistický styl psaní mi absolutně nesedly. Za mě Ne-e.
Helle Helle mám ráda, ale tohle mi asi úplně stoprocentně nesedlo do nálady. Vím, že nemám čekat nic víc a nic míň, než velmi minimalistický a neosobní popis běžného života, ale v tomto případě bych asi uvítala nějaké bližší informace. Také mi trochu vadilo nahrazení minulého času časem přítomným, chvílemi to bylo matoucí.
Po přečtení knihy jsem se nemohla zbavit jednoho pocitu, a to byla "všednost". V celé knize sledujeme, tak jakoby "po očku", všední život matky a dcera a máme možnost nahlédnout do jejich vztahu, který je, byť minimalisticky popsán (ostatně jako celá kniha), vlastně velmi blízký. Ze začátku mi dělalo problém se do knihy začíst, právě již zmiňovaný minimalistický styl mi dělal obtíže, ale nakonec se to zlomilo.
Velmi zvláštní kniha, která má v sobě ale spoustu běžné reality, kterou člověk zažívá. Tady je popsána na papíře. Četla se mi příjemně a vyvolávala emoce a otázky a to mám u knih moc ráda.
Knizka se mi hrozne spatne hodnoti, ale co vim je to, ze me nezasahla tak, jak by asi mela. Nebo mozna mohla. Kniha je zasazena do 80.let a vypravi o vztahu matky a dcery. Autorka pise velmi strohym, neosobnim stylem, coz mi tak uplne nesedelo. Pribeh byl vypraveny v er-forme. Co bylo fajn bylo to, ze vztah matky a dcery je stale, i v dnesni dobe aktualni a ne vsichni maji to stesti na milujici a skvele maminky jako mam ja.
Pribeh je velmi chudy na informace, nedozvidame se o postavach, prostredi, dobe skoro nic. Ze zaveru knihy jsem byla jeste na vetsich rozpacich nez z celeho pribehu. Misty byla kniha i dost nesrozumitelna a presto, ze ma kniha nejakych 180 stran, bylo utrpeni se dostat az na konec a presvedcit se abych pribeh docetla.
Urcite si kniha najde sve ctenare, ale urcite neni urcena pro kazdeho.
Žádné prudké dějové zvraty, složité dějové linie nebo časové roviny. Velice jednoduché, bezprostřední vyprávění ve kterém se věci dějí tak nějak navenek klidně a chviličku vám trvá, než pochopíte jejich hloubku a význam. Hutná atmosféra, která ve mě dlouho rezonovala. Moc se mi líbil vztah matky a dcery - už jsem na takovou atmosféru v rodině někdy ve skandinávské literatuře narazila, je to tak jiné a tolik osvěžující!
Podle anotace jsem čekala větší zvrat v poklidně linoucím se životě. Nenadchne, neurazí.
Neurazí, nenadchne, posílám dál. Jednohubka. Občas pro mě osobně nesrozumitelný styl vyprávění, přestože hodně minimalistický, stylisticky mi to vůbec nesedlo a ani nevím, co by mi tato kniha měla dát, kromě pocitu, jak si pěkně dcera s matkou žijí, a nějakého vjemu, jak se žilo v Dánsku v 80.letech, co se tam vařilo a co dělala místní mládež na večírku. O pocitech hlavních postav se nedozvíme nic. Působily spíše rezignovaně. Body plus za lehce nostalgickou atmosféru.
Spisovatelčin usporný styl je opravdu jedinečný. Ač román není dlouhý, četla jsem ho pomalu a dlouho. Je o vztazích, nevyřceném, které je však o to přitomnejsi, je o ženách a jejich cestách životem.
Velmi zajímavý - úsporný - styl psaní. Minimalismus tak nějak patří k představě Skandinávie, proto i zde funguje výborně. Je to místy až poetické a člověk se musí do četby ponořit a mnohé si domyslet spíše emočně než rozumem.
Příběh Ony vypráví o šestnáctileté dívce, která se potýká s každodenními situacemi náctiletých, tedy zejména se vztahy, ale také s nemocí své matky. Díky stylu psaní se o situacích a lidech v knize dozvídáme málo, přicházejí a odcházejí, míhají se životem hlavní hrdinky. Forma tak skvěle dokresluje přelétavé a těkavé vnímání dospívajících a pomíjivost jejich vztahů i pozornosti. Román, který se prociťuje, spíše než čte.
Dodnes si pamatuji některé úvahy z Představy o nekomplikovaném životě s mužem, čtené před dlouhými roky. Ale snad kromě Žen bez mužů mě u většiny pozdějších hrdinek pocházejících z pera Helle Helle nepříjemně překvapovalo jejich podivné sebevědomí, nejasné hledání, excentrické chování…
Knížce Ony prospívá reminiscence; děj je zasazen do 80. let minulého století a hlavní protagonistka je v něm ještě příliš mladá na to, aby takové nálady kopírovala – a přesto už jsou jejich náznaky patrné. Příběh kromě prožívání smutku ukazuje specifika skandinávské výchovy a humoru, vztahovou otevřenost i nostalgii propojenou s touhou po intenzivním životě i v jednoduchých podmínkách.
Vnímám ho jako osobní výpověď a jako takové jí rozumím. Přesto mě místy rušila forma vyprávění, která si i při popisu minulých událostí vystačila s přítomným časem. Ale i když jsem vypravěčce a její mamince přála všechno dobré, provázel mě při čtení nejasný pocit, že deníkové zápisky mají v některých případech největší výpovědní sílu pro své autory.
Je těžké knihu zhodnotit. Na jednu stranu se mi líbí zajímavý styl psaní - minimalistický, psáno ve třetí osobě (hlavní hrdinka je ona) a celkově jde z textu “pochmurný tón”. Na druhou stranu mě příběh nudil. V celém příběhu se vlastně nic nedělo, ani mě nic nezaujalo. Místy je i kniha nesrozumitelná a já z ní mám smíšené pocity.
Krásná kniha. Přišlo mi , že tam s nimi jsem. Smutek, osamělost, vůně hlíny v polích, měnící se světlo. Nechci se rouhat, ale Stefánsson má konkurenci.
Upřímně řečeno jsem z této knihy na rozpacích. O autorce je známo, že má minimalistický, úsporný styl. S tímto poznatkem jsem do četby této knihy šel, ale bohužel jsem se nedokázal začíst a po nějaké době jsem zvažoval, že to vzdám, ale nakonec jsem knihu dočetl, i když z čtení mám zvláštní pocity. Knihu hodnotím na 40 %.
Příliš informací se o matce a její dceři nedozvíme (neuvádí se ani křestní jména), příběh se odehrává v Dánsku v roce 1981. Po čase jsem pochopil, jakým směrem bude příběh směřovat a pro mě to bylo smutné zjištění, ale celkový způsob vyprávění včetně obsahové stránky mne příliš neoslovil. Ze závěru knihy jsem byl skutečně na rozpacích. Mám pocit, že závěr knihy není dotažený do konce, to byla první varianta, která mne napadla po dočtení této knihy, anebo autorka schválně zvolila takovýto závěr knihy, aby čtenář ve své představivosti si domyslel, jak příběh skončil. Spíše se přikláním k druhé možnosti.
Spíše je kniha určena pro čtenářky a asi pro náročnější čtenáře, anebo je lépe si knihu přečíst alespoň dvakrát, abych ji náležitě dokázal ocenit, ale já už určitě neplánuji číst tuto knihu znovu. Tato kniha nebude určitě pro každého čtenáře.
V roce 2017 jsem četl od autorky knihu ŽENY BEZ MUŽŮ, která se mi líbila včetně minimalistického stylu a časem ještě uvažuji o knize TOHLE JSEM MĚLA NAPSAT V PŘÍTOMNÉM ČASE. Doufám, že tato kniha se mi bude líbit mnohem více než kniha ONY.
Přebal knihy je také zvláštní jako celá kniha a na první pohled asi čtenáře nezaujme.
Matka a dcera beze jmen, bez kořenů, bez cíle a ambicí. Vše psané v přítomném čase, v krátkých kapitolách, jako kdybych četla jen záznam. Je těžké se s něčím takovým ztotožnit, i když je to příběh, který se dá zasadit i do naší doby. Je nemastný neslaný, ale zároveň i krásně jednoduchý a obyčejný. Tak lidský, že se musí přečíst.
"The Land Where The Time Stood Still." (Země, kde se zastavil čas.) - Takhle bych asi vyjádřila převažující pocity z tohoto literárního zážitku. Helle Helle, autorka minimalistických románů, byla pro mě premiérou. Styl je velmi osobitý, velmi specifický, ale na mě až moc neosobní, strohý a trpký. Nicméně, vztah matky s dcerou je transcendentální skrz generace, byť je příběh zasazen do 80. let, téma je stále aktuální. Zůstává anonymita postav, i když je vyprávěno er-formou, která je zpravidla vševědoucí, čtenář není zcela obeznámen a četba se tak stává složitější. Je to umění na sto padesáti stránkách vyplodit něco takového.
Fakt nevím, jestli hodnotit kladně nebo záporně, ale něco tak zvláštního jsem nečekala. Přišla jsem si jak v hledišti na absurdním dramatu, ale zároveň jako bych stála na místě a nehýbala se. Asi si to budu muset přečíst ještě jednou, někdy v budoucnu.
Štítky knihy
Dánsko dánská literatura dospívání matky a dcery
Autorovy další knížky
| 2017 |  Tohle jsem měla napsat v přítomném čase |
| 2021 | Ony |
| 2016 | Jestli chceš |
| 2012 | Na dně |
| 2008 | Ženy bez mužů |
Kniha Ony je v
| Přečtených | 76x |
| Čtenářské výzvě | 11x |
| Knihotéce | 38x |
| Chystám se číst | 54x |
| Chci si koupit | 9x |
| dalších seznamech | 1x |
Studený popis. Chybělo my víc informací, které by daly dějí nějaké emoce.
Možná někoho zaujme, já jsem se s tím nepotkala.