Luciluc komentáře u knih

"Když člověk musí, snese téměř cokoliv. A to je dobře i špatně."
Přiznávám, že jsem si knížku původně vybrala jen kvůli jejímu názvu. Později mě zaujala i anotace (konečně je hlavní hrdinkou introvertka!), i kladné hodnocení zde, na Databázi knih. Dobře se to čte, ale jestli hledáte příběh plný zvratů, budete muset sáhnout po jiné knize. Z psychologického hlediska je to ovšem zajímavý příběh, tématem je samota. Hlavní hrdinka, třicetiletá Eleanor Oliphantová, mi ze začátku přišla dost zvláštní, ale s přibývajícími stránkami mi byla víc a víc sympatičtější. U některých pasáží jsem se pousmála nad Eleanořinou neznalostí někdy až triviálních věcí/situací, ale vzápětí jsem si uvědomila, že je to vlastně hrozně smutné. Nechápu, jak mohla tolik let žít takhle sama, ještě navíc s neřešenými traumaty z dětství. Během čtení se postupně odkrývá minulost, jde hlavně o věc, kterou spáchala její matka. Děsivé. Zajímavé bylo, jak jedna nečekaná událost (záchrana neznámého člověka) dokázala spojit osud Eleanor a Raymonda. Byl to v podstatě její zachránce a líbil se mi vývoj jejich kamarádství. Čekala jsem trochu uzavřenější konec, ale vím, že už i tak se Eleanor má vážně skvěle.

7 13.03.2021

Útlá knížka, nicméně obsahuje poměrně dost zajímavých informací. Ne, že bych věřila úplně všemu na sto procent, ale jako podnět k zamyšlení to určitě stojí. Co bych ale autorovi vytkla je "citová zabarvenost" textu a pro mě zbytečně rušivé myšlenkové vsuvky. Používání několika otazníků nebo vykřičníků na konci některých vět mě vyloženě iritovalo. Asi to mělo čtenáře šokovat, vyvolat wow efekt nad konkretním zjištěním, ale na mě to působilo opačně, neprofesionálně. Jazyková korektura mi přišla dost špatná (psaní procent 20% vs. 20 %, "3tí" místo "třetí"..to úplně bouchlo do očí). Celkově na mě forma textu působila hodně jednoduše a používání pouze křestních jmen autorů experimentů v některých částech textu nepřidávalo moc na důvěryhodnosti (určitě zní lépe např. "docent Dolejší" než "Ivan"). I když mám ke knize výhrady, doporučuji ji k přečtení.

8 23.02.2021

"Je mnohem zajímavější přemýšlet o tom, co se skrývá za mraky, než mít stále nad sebou jednotvárné, jasně modré nebe." (str. 341)

Šepot vzdálených chvil je druhou knihou, kterou jsem od autorky četla. Stejně jako ta předchozí mi dlouho ležela na stole, než jsem dostala chuť začíst se, a to i přes to, že měla lákavější obálku než Zapomenutá zahrada. Není pro ty, kteří nemají rádi popisy prostředí, vnitřní úvahy, odbočky, skoky v časových rovinách..tohle všechno je totiž styl psaní Kate Morton. Především hodně odboček, než se vůbec dostanete k jádru věci..ale pak to za to stojí. I když uznávám, že by kniha mohla být klidně o nějakých sto stran kratší. Její zápletky se mi líbí, i když oproti Zapomenuté zahradě, jsem zde některé věci tušila předem. Bylo ale i spoustu těch, které mě hodně překvapily.
Edie (Edith) Burchillová mi byla sympatická hned od začátku, taková lehce zakřiknutá knihomolka. Její matka Meredith a její tajnůstkaření, resp. spíše zaryté mlčení ohledně její minulosti mi jeden čas silně lezlo na nervy, na konci jsem si ji ale docela oblíbila. Saffy Blythová (krásné jméno Seraphina) mi byla sympatická, takova dobračka, která měla své sny o tom, jak chce žít. Její starší dvojče Percy (Persephone) mi ze začátku přišla fajn, trochu tajemná, postupem času mi na ní začalo něco vadit a úplně na konci jsem se jen divila, jaká všechna tajemství skrývala (Lucy, Saffy,..). Její "posedlost" Milderhurstem byla trochu zvláštní. A nejmladší ze sester, Juniper Blythová, okouzlující podivínka.
"Z nedostatku brambor kručí člověku v žaludku, ale bez krásy mu okorá a ztvrdne duše." (str. 96)
Zámek Milderhurst a jeho okolí bych chtěla navštívit, dokonce si možná i přečíst Bahnivce Raymonda Blytha. Původ díla byl překvapující! Jak mohou věci z dávné minulosti ovlivnit přítomnost ...a jedna zatracená okenice..Mrzel mě osud Thomase Cavilla a i to, jak to úplně nakonec dopadlo se sestrami Blythovými.
Na knihách K. Morton se mi líbí, že každá zápletka má své rozuzlení, vše je vysvětleno do detailu, žádné otevřené konce a domněnky.

"Nedokázala si představit, že by někdo mohl toužit po návratu do minulosti, když všechna tajemství přebývají v budoucnosti." (str. 137)

1 03.02.2021

"Historie je pouhý příběh vyprávěný těmi, kdo přežili." (str.67)
Z počátku mi styl psaní přišel "jednoduchý", více mi seděl k vyprávění dvanáctiletého Eddieho než 42letého Eda, ale rychle jsem si na něj zvykla. Snad každá kapitola končila nějakou zajímavou informací, kvůli které jsem musela číst dál. Líbilo se mi střídání dvou časových rovin, rok 1986 a 2016. Bylo to napínavé čtení plné zápletek, nejvíc mě dostala poslední kapitola a "Někdy, Ede...je lepší neznat na všecko odpověď." Některé scény byly docela drsné, autorce se povedlo vykreslit je dost "živě".
"Myslíme si, že chceme odpovědi. Ve skutečnosti ale chceme správné odpovědi. Lidská nátura. Klademe otázky v naději, že nám poskytnou pravdu, jakou chceme slyšet. Potíž je v tom, že pravdu si nevyberete. Pravda má tendenci být jednoduše pravdivá. Ve skutečnosti rozhodujete jen o tom, jestli jí budete věřit, nebo ne." (str. 185)
Postavy příběhu: dětská parta ve složení Příšerka Eddie, Špekoun Gav, Dráťák Mickey, Hop David a Nicky
Elisa Kolotočenka - kolik smůly může mít jeden mladý člověk...
Reverend Martin a Sean Cooper - takoví..., by snad ani neměli být na světě..
Chloe - překvapivá spojitost s jednou z dalších postav
Pan Halloran - zvláštní postava, ze začátku mi na něm pořád něco nesedělo, ale pak jsem si na něj zvykla a mrzelo mě jak to s ním dopadlo
Na knize se mi líbilo i to, že autorka prokládala příběh zajímavými "mini úvahami" o pravdě, karmě, lásce, pohledu na věc, ..
"Nemůžeš si vybrat, do koho se zamiluješ. ...Láska není rozhodnutí. Je to nutkání. Teď už to vím. Snad bychom se ale rozhodovat měli, někdy. Aspoň třeba o tom, že se nezamilujeme. Že s tím budeme bojovat, odejdeme od toho." (str. 189)
Knihu doporučuji k přečtení, nenáročné, přesto zajímavé a napínavé...Takže, nikdy nedělejme ukvapené závěry, o všem pochybujme a nikdy nedejme na to, co se samo nabízí.

8 14.01.2021

Na Zjizveného krále jsem se těšila. Od Leigh Bardugo jsem četla Šest vran a Prohnilé město, které se mi moc líbily. Tato kniha mi ale "dala zabrat" a strávila jsem s ní dlouhý čas. Část Tonoucí muž se mi četla špatně, pořád jsem se nemohla začíst a dějová linka Nikolaje a Zoji mě ani moc nebavila. Líbily se mi jen kapitoly, které pojednávaly o minulosti postav (Nikolajovo dětství, Zojina cesta k velitelce grišovské armády) a popichování mezi králem Lantsovem a velitelkou Nazjalenskou. Naopak jsem se těšila na kapitoly, ve kterých vystupovala Nina, kterou jsem si velmi oblíbila z dvou předchozích knih (bolestná vzpomínka na Matthiase a Ninina snaha najít mu vhodné místo k pohřbení). Čtení mě začalo víc bavit až s částí Čarodějka v lese, a nejvíc mě zaujal konec, který byl akční a napínavý. Zajímavá byla také dějová linka Isaaka, zvrat na konci knihy byl překvapivý. Fjerdská zápletka mi přišla lepší než Temnyj a Vrása stínu (vše okolo toho, svatí Jelizabeta, Juris a Grigorij...nějak mi to nesedlo).
Z vedlejších postav mi byla sympatická Žeňa a Hanne (překvapivým momentem bylo kdo je otcem Hanne). Trochu matoucí může být pro čtenáře pojmenování dvou postav podobnými jmény - Juri a Juris.
Původně jsem vůbec neměla v plánu pouštět se do dalšího dílu, ale konec knihy mě přeci jen "přemluvil".

"Co myslíš, že živí její vztek?" zeptal se Nikolaj.
"Nenávist?"
"Jistého druhu. Každé palivo hoří jinak. Některé rychleji, jiné žhavěji. Nenávist je jeden druh paliva. Ale nenávist, která začala jako oddanost - z té bývá úplně jiný druh plamene." (Kap. 22, Nikolaj)

"Většina z nás dokáže skrývat své největší bolesti a touhy. Tak přežíváme každý den. Tváříme se, že bolest není, že si neseme jizvy místo ran." (Kap. 25, Zoja)

6 09.01.2021

Jak málo někdy stačí...a všechno je úplně jinak.. Náhoda? Osud? Příběh, který vychází ze skutečných událostí.

Knihy českých autorů a autorek nevyhledávám, Alena Mornštajnová mě ale velmi mile překvapila. Kniha je hodně čtivá a určitým způsobem "napínavá", i když popisuje vážné téma.

Líbila se mi jména postav, na dnešní dobu ne zas tak typická (Mira, Ida, Gustav, Rosa, Elsa, Ervin). Mira Karásková mi byla sympatická od prvních chvil, ani si nedokážu představit tu beznaděj a smutek, když vás v devíti letech postihne taková tragédie. A to, co si prožila Hana Helerová... kolik utrpení dokáže jeden člověk snést. Bylo zajímavé sledovat vztahové propletence postav, ať už šlo o Jaroslava Horáčka, Ivanu Zítkovou nebo Karla Karáska.

V knize je několik překvapivých momentů, a obzvlášť u jednoho si řeknete, tak jak je psáno na obálce knihy, "ironie osudu"..

"Z knihovničky vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou."

43 28.09.2020

Skvělá knížka! Ze všech pěti dílů (série Letopisy Pozůstalých a Zlodějský tanec) se mi líbila nejvíce. Mělo to spád od prvních stránek, pořád se něco dělo a nutilo mě to číst každou volnou chvilku, Mary E. Pearson zkrátka umí :-) V předchozím díle jsem si stěžovala na "moc růžový konec", takže jsem byla ráda, že autorka nechala odejít několik postav i z "té dobré strany", příběh tak působil reálněji. I když mi to bylo líto... Montegue hodně překvapil, psychologie jeho postavy byla dobře vykreslená. A i Paxton byl překvapení. Kazi si toho hodně vytrpěla a líbilo se mi prohloubení jejího vztahu s Jasem. Wren a Synové opět skvělé, jen mě trochu mrzí, že vztahová linka Wren nebyla moc uzavřena, ale za Synové jsem byla ráda. Líbil se mi konec, všechna ta pospolitost. Bude mi tenhle svět chybět - Skalisko, Ballengerovi a jejich početná rodina, Patrei, vendská osada, Rahtan, Kazi ve stínech, její žonglování, hádanky, přáníčka..
Obálka opět moc hezká, ale stejně jako v předchozím díle, hodně chyb v textu.
"Možná jsem konečně pochopil, že historie není jen to zapsané na zdech a v knihách. Že ji utvářejí tisíce každodenních rozhodnutí, z nichž některá dopadnou špatně, některá dobře a některá jsou prostě vynucená tím, že už nezbývá moc času. Nedá se žít tak, že budete čekat, až váš příběh napíše někdo jiný. Někdy je právě tohle jistá cesta ke smrti." (kap. 47, Jase)

8 08.09.2020

Zusak je můj oblíbený autor, četla jsem od něj Posla, Zlodějku knih a Clayův most a byla jsem zvědavá na jeho prvotinu Roky pod psa. Je to taková "zusakovská jednohubka", čte se to dobře, ale nebavilo mě to. Hlavní postava, Cameron Wolfe, mě neupoutala, ani nikdo z postav vedlejších. Dějově se vlastně nic moc neděje, hlubší myšlenku, pokud tam byla, jsem nepochytila. "Snové kapitoly" mi přišly nadbytečné.
Slabé tři hvězdičky a uvidím jestli se vůbec někdy pustím do pokračování.
"Samozřejmě jsme věděli, že není možný, aby se nám to povedlo. Jediná potíž byla v tom, že se nám to povedlo." (kap. 7)

4 31.08.2020

Na třetí díl jsem se těšila, byla jsem zvědavá, jestli Louisa konečně najde štěstí v New Yorku a jak zvládnou se Samem vztah na dálku. První polovina knihy mě ale moc nebavila (stejně jako u předchozího dílu), přišlo mi, že se nic moc neděje..ovšem druhou polovinu jsem poměrně rychle zhltla. Práci, kterou měla Louisa u Gopnikových, bych dělat nemohla..už i jen kvůli té zvláštní atmosféře, která u nich neustále panovala. Agnes byla podivná, jednu chvíli docela sympaťačka, druhou chvíli na zabití, ovšem její tajemství bylo poměrně překvapivé, čekala jsem spíš nějakou nevěru..Bručoun Illaria mi k srdci zprvu nepřirostla, ale na konci jsem si říkala, že je to asi dobrá ženská..z postav byla největším překvapením paní De Wittová. Konec se mi líbil, hlavně to, že Lou začala dělat něco v čem se opravdu tzv. našla, ale nebýt Margot..i shledání na střeše Rockefellerova centra bylo pěkné, jen mohlo být ještě trochu víc rozepsané, to mi přišlo škoda. Ale jinak pěkné zakončení celé trilogie.

12 08.08.2020

Byla jsem mile překvapena, když jsem v knihovně objevila "volné pokračování" Letopisů pozůstalých. Styl psaní Mary E. Pearson mě baví a ne jinak tomu bylo u Zlodějského tance. Dívčí rahtanskou trojici Wren-Synové-Kazi jsem si hned oblíbila a byla jsem ráda, že se v příběhu vyskytly, byť třeba i jen okrajově, některé postavy z předešlého vyprávění (Natyia, Eben, Griz, královna Lia, král Jaxon). Jase Ballenger mi přirostl k srdci až časem, líbila se mi jeho početná rodina, její příběhy a historie rodu. Popis Skaliska mě upoutal, chtěla bych v něčem takovém chvíli žít :-) A vidět tembrisy. Kniha je velmi čtivá (na rozdíl od Letopisů mě tenhle příběh "chytil hned"), napínavá, nechybí dobrodružství, ani romantika. A jako bonus má hezkou obálku. Co bych ale vytkla je poměrně dost překlepů v textu. Za mě konec dopadl "až moc růžově", ale těším se co přinese Zlodějská přísaha.

6 21.07.2020

Zdravý rozum ve výchově jsem četla až jako druhý v pořadí, ačkoliv byl vydán před Uvolněným rodičovstvím. V obou knihách je dost věcí shodných, ale nevadilo mi to, opakování - matka moudrosti. :) Autorka píše čtivě a srozumitelně, teorie vysvětlená na konkrétním příkladu je velké plus. Z této knihy mě nejvíce zaujala myšlenka/teorie, že „děti ztrácejí tolik zodpovědnosti za sebe sama, kolik jí převezmou dospělí, navíc věří tomu, co si o nich myslíme, a vyplňují naše očekávání.“ O sebenaplňujícím proroctví či Pygmalionském efektu jsem četla poprvé až zde. Nejvíce se mi asi líbila část Důvěřuj, a neprověřuj. Neztotožňuji se se všemi názory a výchovnými teoriemi, které Pavla Koucká v knize, v rámci zdravého rozumu ve výchově a uvolněného rodičovství, prezentuje, ale s většinou souhlasím a myslím, že kniha rozhodně stojí za přečtení.

1 02.07.2020

Jsou to už čtyři roky od přečtení Než jsem tě poznala, takže jsem musela trochu pátrat v paměti. Vzpomínám si, že se mi první díl moc líbil, těšila jsem se proto na pokračování. První zhruba polovina knihy mě ale vůbec nebavila, obzvlášť kapitoly, ve kterých Lou docházela na sezení Kruhu nového začátku. Teprve až v druhé polovině dostal děj větší spád a čtení mě bavilo. Louisino chování jsem občas nechápala (třeba proč pořád zůstává pracovat v baru na letišti a její rozhodovací procesy ohledně NY), Lily mi chvílemi lezla hrozně na nervy a chvílemi mi jí bylo líto. A záchranář Sam… to byl sympaťák, jednoznačně moje nejoblíbenější postava :) Docela zajímavá byla dějová linka rodičů Lou, Josie a Bernarda, přišli mi v tomto díle „lidštější“. Nemůžu autorce nevytknout tak trochu klišé, že si Lou uvědomí určité věci až v momentě, kdy je ztrácí…Je to snad poprvé, kdy se nemůžu rozhodnout, zda dát tři nebo čtyři hvězdičky, proto 3,5*. Další díl si určitě přečtu (už jen kdyby kvůli Samovi), zajímá mě jak si Lou dál povede a doufám, že to bude čtivé hned od začátku.

4 08.06.2020

Říká se „nesuď knihu dle obalu“ a u Clayova mostu bylo dobré se tím řídit, alespoň pro mě, protože obálka je docela odrazující. Po knize bych možná ani nesáhla, nebýt toho, že jsem od Zusaka četla už Zlodějku knih a Posla, knihy, které se mi líbily.

Musím přiznat, že se mi to zpočátku špatně četlo, nevadila mi ale nespisovná čeština, tentokrát mi Zusakův styl popisování děje přišel „až moc květnatý“ a kniha mohla být klidně o něco kratší. Poklona překladatelce Dominice Křesťanové, překlad do češtiny musel být asi oříšek.

Kdyby byl Clayův most první knihou, kterou bych od autora četla, skončila bych s vypětím sil kolem strany dvě stě a už bych si od něj nic dalšího přečíst nechtěla. Bylo to pro mě zprvu i docela zamotané, některé věci určitou dobu nedávaly smysl, vše se ale nakonec odkryje v ten správný čas.

Clayton Dunbare. Nejdříve nevíte proč je takový…zvláštní. Na konci se ale jen divíte, kolik toho jeden mladý kluk dokázal snést („potřebuje takovou bolest, aby ho skoro zabila.“). A ten kolíček…:(

Carey Novacková, achjo, alespoň tady jsem doufala v dobrý konec („…byl to úsměv, co člověk nasadí, aby neumřel, nebo se nerozplakal, nebo možná obojí, Clay si nebyl jistej, co z toho.“).

Nejvíce se mi líbila pátá část (příběhy), která popisovala dobu, kdy byli ještě všichni pohromadě a šťastní. Při čtení se dovzděláte v oblasti umění, stavění mostů i dostihů. Přiznávám, že koně a dostihy mě vůbec neberou, ale během čtení jsem si šla zjistit pár informací o Phar Lapovi.

Zajímavý pro mě byl i „bratrský svět“ Matthewa, Henryho, Roryho, Claye a Tommyho a jejich způsoby projevování lásky.

Nebyla to kniha, od které bych se nemohla odtrhnout, ale když už jsem se začetla, četla se dobře, i když to pro mě nebyla žádná oddechovka a strávila jsem s ní dost času. Přesto má něco do sebe, a stejně jako předešlé dvě Zusakovy knihy, i tato ve mně něco zanechala.

„Když sledujete něčí umírání, nevidíte umírat jen jeho...tu ženu držel v náručí: ženu s dávno ztraceným piánem, která umírala, ale nemohla umřít, nebo hůř, žila, ale nemohla žít.“

6 27.04.2020

Čtvrtý díl série pro mě byl nejslabší a docela mě zklamal. A nebylo to kvůli absenci Cally a její smečky, naopak, těšila jsem se, že v příběhu dostane více prostoru Adne, Connor, Ethan a Sabine. Ale nebylo to ono. Děj mi přišel táhlý, čtenář se moc nového nedozvěděl (asi jediná opravdu překvapivá informace byl příbuzenský vztah Logana a Shayie). Zaskočila mě Loganova krutost (první, ale nedostačující oběť Marovi) a vzpouru v řadách Hledačů jsem nečekala, ale tato dějová linka mě nebavila. Marův a Loganův poslíček, bloudící duše, mi do příběhu nezapadal. U Adne mě překvapila její zatvrzelost mlčet a nikomu se nesvěřit s problémy, to mi k ní moc nesedělo. A u Connora zase jeho laxní přístup k trápící se Adne. Čekala jsem zápletku, která se vyřeší hned v této knize, ale bohužel jsem se dočkala jen „úvodního“ dílu. A pokračování se asi už nedočkáme. Škoda. To měla autorka raději skončit dílem třetím.

3 02.03.2020

Může obsahovat informace, které před četbou nechcete vědět:
Třetí díl série Smečka byl nejakčnější (výpravy k získání zbytku elementálního kříže – vzduch, voda, oheň - a závěrečná bitva v Rowanově vile). Už mě začínala štvát nerozhodnost Cally ohledně toho, zda si vybere Rena nebo Shaye. Zajímavé bylo zjištění, že kromě vlků existují i další druhy Ochránců (medvědi, jaguáři a ohňovlci). I v tomto díle přišlo o život dost postav, ať už z řad Hledačů, Ochránců či Strážců. Co mě ale překvapilo, byla smrt jedné z hlavních postav, to se v YA knihách podle mě moc často nevidí. Poměrně rychle se vytvořil vztah mezi Renem a Adne, čekala jsem, že jim sbližování bude trvat déle. Byla jsem ráda, že Ethan a Sabine si k sobě našli cestu a trochu mě mrzelo Connorovo vyznání lásky, bylo to takové neromantické a do dané situace, před výpravou na sopku, mi to moc nepasovalo. Konec knihy mě překvapil, nelíbila se mi ale „podmínka“ spojená s uzamčením trhliny. Sice to v podstatě dopadlo ke spokojenosti všech zúčastněných, ale s malým háčkem, a to se mi na tom právě moc nelíbilo. Už nebylo řečeno, co se stalo s Lumine a dějová linka Logana je také otevřená. Jsem zvědavá na další díl.

3 11.02.2020

První dvě třetiny druhého dílu se v podstatě jen plánuje záchranná výprava do Vailu, ale alespoň se mezitím čtenář dozví další střípky informací o Hledačích a Scionovi. Nejakčnější a nejzajímavější je samozřejmě poslední třetina knihy a závěr dobře navnadí čtenáře k přečtení dalšího dílu. Hledači jsou mi sympatičtější než Ochránci, respektive jsem si je oblíbila mnohem rychleji. Connor, jeho hlášky a zvláštní vztah k Adne, Monroe, Tess, Lydia, dokonce i Ethan, ti všichni mi přirostli k srdci, takže mě ztráta některých z nich opravdu mrzela. Celkově se mi líbí jejich svět (Akademie, tkaní, skeany apod.) Všimla jsem si, že autorka nemá problém vytvářet vztahy stejných pohlaví „na všech frontách“. Bylo mi líto Ansela, později jsem na něj byla ale i naštvaná, i když je asi pochopitelné, že to, co udělal, udělal ze zoufalství a jsem zvědavá, jak se jeho osud bude dál vyvíjet. A doufám, že se něco vyvine mezi jedním Hledačem a jednou vlčicí. :) Mile mě překvapila Sabine, v prvním díle jsem ji neměla moc ráda, ale není vše tak, jak se na první pohled zdá. Tu věc ohledně Monroea jsem tušila už nějakou dobu, zajímavá skutečnost, která ještě může hodně zahýbat kartami.

3 31.01.2020

I přes poměrně vysoké hodnocení zde jsem od knihy příliš neočekávala, možná i proto jsem byla mile překvapena. Milostný trojúhelník na mě naštěstí nepůsobil zas tak moc kýčovitě, fandila jsem Shayovi, ale v jednu chvíli si mě získal i Ren. Na Calle se mi líbila její „poctivá povaha“ a vztah, který měla s bratrem Anselem. Shay si mě získal „svobodným myšlením“ a touhou něco změnit. Ze smečky Nightshadeů jsem si oblíbila Bryn a Masona. Škoda, že autorka nedala v příběhu více prostoru vedlejším postavám. Konec byl docela předvídatelný, ale akční. Kniha se dobře četla, taková fantasy oddechovka o vlcích :). Těším se na pokračování, snad se konečně dozvím víc o Hledačích, Strážcích i Ochráncích.

3 04.01.2020

Začala jsem posledním dílem série, což nebyl záměr, ale náhoda. Zpočátku jsem si v průběhu čtení jména postav vypisovala, poznamenávala si jednotlivá propojení a příbuzenské vztahy, abych se lépe orientovala. Ještě nikdy jsem snad nečetla knihu, kde by bylo tolik postav a dějových linií. Příběh Elin z let 1671-1672 mě zaujal, stejně tak jako Stellin případ a nejnovější vyšetřování smrti malé Nei. Vzhledem k tomu, že kniha byla bichle o 650 stranách, jsem ale čekala něco víc. Některé věci byly celkem předvídatelné, prostředek knihy se táhl, největší spád mělo posledních zhruba sto stran. Ale i tak to bylo pořád čtivé a oceňovala jsem krátké kapitoly. Konec mohl být propracovanější a očekávala jsem i větší propojení současných případů s Elininým příběhem. Více než rozuzlení vražd dvou holčiček, mi přišel zajímavější, a překvapil mě, konec dějové linky Sama a Jessie. Řekla bych, že se autorce celkem pěkně podařilo vykreslit psychologii postav, všechny byly uvěřitelné: Preben a Britta – podrazák a mrcha roku, Elin – naivní, ale dobrá a pobožná duše, Marie – povrchní a cílevědomá filmová hvězda, „matka roku“, Helen – uzlíček nervů, neschopná prosadit si svůj názor, James – arogantní zelený mozek a „otec roku“, Vendela, Nils a Basse – jak dokážou být některé děti zlé a kruté… Nebavila mě Billova dějová linka, jeho snaha naučit uprchlíky plachtit, přišlo mi to v příběhu navíc, nepodstatné. Stejně tak dějová linka s uprchlíky, tu mohla kniha klidně postrádat. Všichni kolem Patrika Hedströma z policejní stanice mi byli sympatičtí (Gösta, Paula, Martin, Annika), až na Bertila Melberga, který mi často lezl na nervy tím, jak mařil vyšetřování jeho neschopností. Knížka se mi docela líbila, ale pravděpodobně si už od této autorky další knihy nepřečtu.

5 10.12.2019

Kniha mě v knihovně upoutala názvem, anotací i obálkou. I přes nízké hodnocení zde jsem jí chtěla dát šanci, ale musím říct, že u mě spadla do kategorie „za pár měsíců si na tuhle knihu ani nevzpomenu“. Je to v podstatě oddechové a nenáročné čtení, u kterého se člověk místy zasměje, protože některé pasáže jsou i vtipné, …a někdy pravdivé. Dost často mi ale kniha přišla zvláštní a přehnaná. Co mi vadilo, bylo nadužívání sprostých slov, zřejmě za účelem vtipného vyznění. Ale paradoxně na mě tato slova v textu působila opačně než měla, místy mi to připadalo až trapné. Přitom by se to dalo vtipně napsat i bez vulgarit. Štval mě i výraz „kozy“, její neustálé odpočítávání, kdy se konečně vrátí do práce a to, že o svém dítěti někdy mluví jako o „pitomém harantovi“ a „potměšilém hajzlíkovi“. O tom, že měla Annie radši svého kocoura Doogana než vlastního syna Sama, ani nemluvě…Možná, kdyby pořád nečučela na televizi, měla by víc času na sbližování se a vytváření si vztahu se svým dítětem a nemusela tak pořád dokola opakovat, že Sama v podstatě nezná a je to pro ni cizí člověk...svého kocoura před sedmnácti lety taky neznala a musela si k němu vytvořit vztah, tak to v životě chodí. Na to, že Annie bylo 36 let, měla někdy uvažování dítěte (a tím rozhodně nechci shazovat dětské uvažování! :) ). Vím, že kniha měla působit vtipně a odlehčeně, ale moc se jí to nepodařilo. Je to čtení spíše pro ženy, které si mateřskou zažily na vlastní kůži, ale když si knihu nepřečtete, rozhodně o nic nepřijdete.

6 13.11.2019

Ačkoliv je Uvolněné rodičovství naučná kniha, dobře se mi četla. Styl psaní je svižný a srozumitelný. Líbilo se mi, že autorka zařadila příklady z praxe a jejich řešení, díky čemuž byla teorie mnohem jasnější. Asi nejvíce se mi líbila část III Zvládnout negativní emoce. Kniha pro mě byla i takovým uvědoměním, protože některé věci podvědomě prostě víte, jen je v praxi zapomínáte aplikovat.
Chystám se přečíst si od autorky i její předešlou knihu Zdravý rozum ve výchově.

2 28.10.2019