Luciluc komentáře u knih

Syn má knihy z edice „Už vím proč“ moc rád, takže jsme v knihovně začali postupně půjčovat dostupné tituly. I mě se líbí jak jsou knihy zpracované, ilustrované a interaktivní.

Kniha menšího formátu s názvem Jak a kde žijí mláďata je určena dětem ve věku od dvou let. Seznámí čtenáře s tím, jak se rodí zvířátka, se zvířaty žijícími v trávě, v lese a u vody, co se mláďata od svých rodičů učí nebo jak spí. Na poslední dvoustraně děti hledají cesty od mláděte k rodiči.

Syn má knihy z edice „Už vím proč“ moc rád, takže jsme v knihovně začali postupně půjčovat dostupné tituly. I mě se líbí jak jsou knihy zpracované, ilustrované a interaktivní.

Kniha většího formátu pro děti od pěti let seznamuje čtenáře se světem koní, vším kolem nich a jejich péče. Dozví se například co mají koně rádi k jídlu, jaké jsou jejich fyzické znaky, jakou výstroj kůň potřebuje, jaká existují plemena koní, co obnáší práce kovářů a veterinářů, jak přicházejí hříbata na svět a mnoho dalšího. Mě se líbily zajímavosti na poslední straně nebo kapitola o smyslech. A jelikož je mi svět koní hodně vzdálen, přiznávám, že i já jsem v knize občas narazila na informaci, o které jsem dosud nevěděla.

Syn má knihy z edice „Už vím proč“ moc rád, takže jsme v knihovně začali postupně půjčovat dostupné tituly. I mě se líbí jak jsou knihy zpracované, ilustrované a interaktivní.

Kniha menšího formátu Na stavbě provede čtenáře, jak už název napovídá, stavbou…a to rodinného domu a následně silnicí před domem. Přiblíží typy stavebních strojů, práci stavebního dělníka Oldy (i jeho pauzu na WC :D) nebo co jednotliví řemeslníci potřebují ke své práci za nástroje (zedník, tesař, elektrikář, obkladač). Nechybí ani dvoustrana o tom, jak se staví ve světě nebo jaká obydlí si stavějí zvířátka.

Syn má knihy z edice „Už vím proč“ moc rád, takže jsme v knihovně začali postupně půjčovat dostupné tituly. I mě se líbí jak jsou knihy zpracované, ilustrované a interaktivní.

Kniha menšího formátu s názvem Policie zasahuje pro děti ve věku 2-4 let bude bavit nejen kluky, ale i holky. Přiblíží práci policistů (např. při dopravní nehodě, po krádeži nebo při dopravní kontrole), seznámí je s vybavením, které policisté potřebují ke své práci či s vozidly, která mohou ve službě využít a nechybí ani dvoustrana o policejních psech.

Knížka čtená dětem. Četla jsem ji třikrát, dvakrát synovi a jednou dceři a pokaždé mě to dojalo. Ilustrace jsou pro mě trochu neobvyklé. Příběh o kočičím domě ocení nejen milovníci koček. Naleznete zde humor, ale i smutek. Všem se nám to líbilo, i když pár slziček ukáplo, doporučujeme.

Knížka čtená dětem. V knihovně mě upoutala názvem a obecně mě knihy zpracovávající tematiku pocitů zajímají, navíc, když jsou dílem českých autorů/autorek, takže s námi putovala domů k přečtení. Má příjemně malý formát, obsahuje úvodní kapitolu jak s knihou pracovat a osm pohádek, na konci každé z nich je několik otázek, které se týkají právě přečteného příběhu, takže s dětmi můžete problematiku rozvíjet, jít více do hloubky. Příběhy zpracovávají např. pochybnosti o sobě samém, učení se novým věcem a trpělivost, představy versus realita, změny (přechod ze školky do školy), porozumění vlastním pocitům, jak čelit strachům, poučení se z chyb, jak se nevzdávat nebo co dělat, když se dítě ztratí. Líbilo se mi, že dospělé postavy byly klidné, snažily se dětem pomoci a podporovaly je. Hlavní hrdinové a hrdinky jsou školkového věku, popřípadě chodí do první třídy. Mým dětem se líbily hlavně otázky na konci kapitol, příběhy nebyly špatné, ale že by mi nějaký vyloženě uvízl v paměti, to ne. Jako celek však hodnotíme kladně.

Knížka čtená dětem. Surikaty mají moc rády, takže tento díl jsme nemohli vynechat. Hlavní postavou je surikatí kluk Max, který má tři mladší sourozence (škoda, že nebyla uvedena jejich jména, děti se na ně v průběhu čtení často ptaly). Max je tak trochu neposeda, což naruší honbu za pokladem, kterou Ema na konci letních prázdnin pořádá pro návštěvníky záchranné zoo. V příběhu se objevily zajímavé informace o surikatách a jejich životě, ale nechyběla například ani tematika pomoci v domácnosti. Příběh měl spád a nechybělo napětí (Max u hada a ztracení sourozenci). Líbilo se nám a doporučujeme.

„Nejde o to, odkud pocházíte, ale o to, kam jdete.“ (str. 178)

Od autorky jsem četla tituly Chata ve Švýcarsku a Domek v Irsku, které se mi líbily, jedná se o sedmý a osmý díl série a já byla zvědavá na ten úplně první, proto jsem si v knihovně vypůjčila Kavárnu v Kodani. Nevím jestli jsem měla příliš velká očekávání nebo čím to bylo, ale bohužel mě to tentokrát moc nezaujalo. Příběh z dánského hygge prostředí byl méně o jídle a více o reáliích a prostředí, ale ani tak mě to nedokázalo správně naladit (u předchozích dvou zmiňovaných knih jsem měla chuť vyrazit se podívat do Švýcarska i Irska, ale Dánsko mě bohužel nedokázalo nalákat). Ani romantická linka mě příliš neoslovila, protože jsem si k hlavním hrdinům, Kate Sinclairové a Benu Johnsonovi, nedokázala najít cestu, ne, že by mi byli vyloženě nesympatičtí, ale necítila jsem mezi nimi chemii tak jako u Miny a Lukea nebo u Hannah a Conora. Zajímavější pro mě byly linky vedlejších postav, Avril a Conrada nebo Sophie a Fiony, i když Fiona, Sophie a David byli celkem upozaděni. Líbila se mi jejich novinářská parta a to jak se semkli proti Joshovi. Vševědoucí Eva z kavárny Varme mi připomínala dokonalou Adrienne z Domku v Irsku. Těžko se mi hodnotí, nebylo to špatné, ale nebylo to úplně ono, bohužel.

(SPOILER) Knížka čtená dětem. Syn si ji sám vybral v knihovně, anotace mi přišla zajímavá, takže jsme ji vypůjčili domů. Jde o krátký příběh, který jsme měli přečtený během chvilky. Ilustrace jsou celkem povedené. Příběh je zvláštní, na začátku mi to připadalo jako skupinová terapie a na konci zjistíte, že doktor myšák vlastně nic nevyřešil a zvířátka své problémy vyřešila sama díky vzájemné spolupráci a pomoci. Přitom měl příběh potenciál, který ale nebyl využit a stal se z něj bohužel příběh, který vám v hlavě na dlouho neutkví.

(SPOILER) Knížka čtená dětem. První díl se mi moc líbil, takže když jsem zjistila, že knihovna pořídila pokračování, šla jsem ho s radostí vypůjčit. Kniha má opět příjemně malý formát a skvělé ilustrace, nechybí ani mapa a obrazová část bez textu na konci, podle které mohou čtenáři vyprávět, jak to bylo dál.
Tentokrát se Chloupek vydává na cestu za dědečkem Čmouďou, nese mu šroubky, které potřebuje k opravě větráků. Hned na začátku se objevuje černý medvěd z předchozího dílu, který Chloupkovi pomůže vyrobit loďku, aby se dostal na ostrov za dědečkem. Motiv pomoci od ostatních se v příběhu ještě znovu objeví.
Setkání Chloupka s panem Lístkem, kamínky a panáčky Buráčky po příjezdu na ostrov mi přišlo nadbytečné. Dále se kocourek potkává s opičákem a želví babičkou, která jeho dědečka zná, takže ho k němu může dovést. Hlavní myšlenky příběhu byly zřejmě překonat strach z neznámého (cesta za dědečkem), umět si poradit, když nastanou nesnáze a nevzdávat se, ale bylo to pojato zvláštně a přiznávám, že samotný příběh mě tentokrát bohužel vůbec neoslovil. Líbily se nám dědečkovy vynálezy, obzvlášť hodiny, které když odbijí, nalijí vodu, a ilustrace, jako celek však hodnotím pouze 3,5 *.

Knížka čtená dětem. Nedávno přišly domů od babičky s tím, že jim vyprávěla o Tarzanovi a chtěly jeho příběh přečíst. V knihovně nám našli verzi od Disney, která je bohatě ilustrovaná. Dětem se čtení líbilo, pro mě bylo příliš stručné a vadila mi absence uvozovek když došlo na přímou řeč, špatně se mi pak předčítalo. Ještě se někdy pustíme do obsáhlejší verze příběhu.

Knížka čtená dětem. Díl s názvem Snaživý medvídek čtenáře přenese do zimního období a hlavním tématem je plánování tajné narozeninové oslavy pro Lucy, Eminu maminku. Prastrýček Horác tentokrát přiváží do Záchranné zoo mládě ledního medvěda jménem Chlupáč, který je v rámci příprav oslavy snaživý tak moc, že tím leze na nervy své medvědí spolubydlící Belle. V příběhu nechybí ani pan Pinč, tentokrát se však ukáže i jeho dobrá stránka. Naučných informacích zde oproti jiným dílům nebylo tolik, i tak hodnotíme kladně, děti čtení bavilo a opět jsme měli přečteno během několika dní.

Komiks jsem vypůjčila dceři v knihovně, bohužel jsem se jí ale do noty netrefila. Přečetla jen „Hilda a troll“ a do „Hilda a půlnoční obr“ se ani nepouštěla. Četla sama a prý tomu moc nerozuměla. Já jsem si komiks následně přečetla sama, byla jsem zvědavá co modrovlasá holčička bude zažívat a nalákala mě tematika severské mytologie. Po grafické stránce se mi to líbilo hodně, obzvlášť Hilda, Větvík a ta dřevěná postavička z prvního příběhu, která k Hildě domů nosila dřevo :), dějově se mi více líbil první příběh.

Knížka čtená dětem. Další díl naší oblíbené série pojednává o vydřatech – o dvojčatech Alexovi a Nině a nejmladší Saše, která se snaží sourozencům vyrovnat. Opět nechybí pár naučných informací o mořských vydrách a tentokrát se seznamujeme i s Eminou tetou Karolínou a její dcerou Olivkou. Děti čtení opět bavilo, takže jsme měli přečteno během pár dní. Doporučujeme.

(SPOILER) „Nejde o to, co se děje, ale o kontext, v němž se to odehrává.“ (str.141)

Autorky, ani jejich podcast Mrchy z pekel, jsem před čtením neznala, o knize jsem se dozvěděla na jógovém pobytu, lektorky s sebou přivezly několik knih a Přetíženy byla mezi nimi. Na první pohled mě zaujala obálkou a názvem, takže jsem si ji vypůjčila na pokoj a začala číst. Nicméně jsem ji stačila pouze rozečíst, věděla jsem však, že ji chci dočíst celou. A proto, když ji o pár měsíců později pořídili do naší knihovny jako novinku, vypůjčila jsem si ji a začala číst znovu od začátku (a tentokrát až do konce).

Styl psaní mi vyhovoval, četlo se mi to lehce, vše bylo srozumitelné, jednoduše podané a rozhovorová forma mi nijak nevadila. Text je místy doplněn černobílými ilustracemi, které text shrnují a obsahuje i příběhy ze života žen (a jednoho muže). Oceňuji autorky za to, že podaly čtenářkám i praktické návody/rady/akutní první pomoc, které povedou k tomu, že se nebudou cítit tolik přetížené nebo návodné věty jak své přetížení vyjádřit slovy.

V první části nazvané Dysregulované se mi líbila pasáž o vzteku („Právě pocit nespravedlnosti a s ním spojený vztek vedl ženy v historii k tomu, aby se postavily proti systému a začaly požadovat změnu. Jak říká americká historička Laurel Thatcher Ulrich: „Dobře vychované ženy historii netvoří.““ str.25), a kde se mimo jiné zmiňuje i paradox toho, že mužský hněv je často vnímán jako projev síly a rozhodnosti, zatímco u žen se naopak zlehčuje, zesměšňuje a popírá. Dále pak pasáž o zrcadlových neuronech a koregulaci („Protože některé chvíle nás jednoduše přerostou.“ str. 52) a obohatila mě o pojem containovat, což znamená „pojmout“ těžce zvladatelné emoce druhého - jeden člověk dočasně drží, zpracovává a zklidňuje emocionální stav druhého člověka dokud to nedokáže sám.

V druhé části s názvem Rychle a zběsile se mi líbila pasáž o stresu, o tom, jak jsou naše mozky v dnešní době přetíženy různými vjemy a o spánku. Obohatila mě o pojmy neurodiverzita, propriocepce, interocepce, vestibulární systém, spojení oblouk napětí- výkon- uvolnění. Začnu si tvořit to-do list naopak ( ne toho, co se ještě udělat musí, ale toho, co je již uděláno) – tzv. kognitivní přerámování, využívat princip titrace aneb efekt malého vítězství (rozdělení velkých úkolů na menší, aby mozek získal zpět pocit bezpečí) a zkusím i tzv. motýlí objetí.

Zajímavým faktem pro mě bylo, že „Matka dvou dětí slyší „mami“ průměrně 200krát za den.“ (str.111), a že žvýkání zklidňuje, protože parasympatikus prochází žvýkacími svaly, žvýkáním se tedy masíruje a přepíná tělo do klidového režimu, to někdy vyzkouším. Stejný účinek jako žvýkání má i pití teplého nápoje (účinek lze zvýšit i dotekem rukou na teplý hrníček, kůže má totiž stejný vývojový základ jako nervová soustava) nebo sání – pití brčkem.

„ Zvládání stresu není otázka vůle nebo disciplíny, ale výsledek komplexní spolupráce těla, nervového systému, emocí, myšlení a prostředí.“ (str. 65)

„Méně výkonu, více regulace. Protože nejde o to všechno stihnout. Jde o to nezhroutit se cestou.“ (str. 109)

Třetí část s názvem Přetížení nevzniká ve vakuu pro mě byla nejčtivější. Pojednává např. o mentální zátěži, o férové domácnosti, o změnách (protože „Náš mozek si raději volí známé peklo před neznámým rájem.“, str.208), o komunikaci („Odmítnutí aktivuje v našem mozku stejné oblasti jako fyzická bolest.“, str. 229), o říkání „ne“ nebo o každodenních aktech mikrofeminismu, protože i drobný krok jednoho člověka může započít změnu, která může zasáhnout celou společnost.

„Jsem fakt mrcha z pekel, nebo jen reaguju na peklo, které nikdo kromě mě nevidí? Všechen stres, únava, úzkosti i fyzické obtíže, které nás zahlcují, mají společného jmenovatele. Nevznikají v prázdnu, ale v konkrétním prostředí: v dnešní společnosti. Ta od žen očekává, že budou pracovat, jako by neměly děti, a vychovávat děti, jako by nechodily do práce. Ze všech stran na nás útočí nesplnitelné a mnohdy protichůdné nároky.“ (str. 181)

Doporučuji k přečtení.

Knížka čtená dětem. Už ani nevím, kde přesně jsem na ni narazila, ale nejspíše zde na DK. Zaujala mě anotace a celkově atypické, a v knihách ne příliš často zpracovávané, téma komárů (a ovádů a klíšťat). Kniha má do ruky příjemně padnoucí menší formát a kolem 140 stran. Z počátku jsem se bála, že to pro děti bude příliš dlouhé a je pravda, že jsme ji oproti jiným četli déle, ale nakonec jsme to zvládli. :) Vyprávění doplňuje velké množství barevných i černobílých ilustrací. Přiznám se, že se mi příběh o komáru Zdendovi a jeho přátelích ovádu Oldovi a klíštěti Štěpovi nepředčítal úplně lehce, ale na divadelní hru, pro kterou text původně vznikl, bych se podívala ráda, protože by tam dle mého více vynikly vtipné scény. Synovi (4) se to nelíbilo vůbec, pro něj to bylo ještě složité, dceři (7) se to naopak líbilo hodně a přišlo jí to vtipné. Za sebe hodnotím jako průměr a tentokrát bych raději zvolila divadlo než knihu.

(SPOILER) Na knihu jsem narazila zde na Databázi knih a když jsem si ji chtěla vypůjčit v knihovně, bylo přede mnou osm rezervací... stačilo počkat pár měsíců a mohla jsem se začíst. :)
Po přečtení anotace se mi vybavilo Heřmánkové údolí, které se mi moc líbilo, takže jsem byla zvědavá na Hájovnu. Chvilku jsem si zvykala na styl psaní autorky (obzvlášť na časté používání vykřičníků), ale první díl jsem přečetla v kuse během jednoho volného dopoledne a po dočtení knihy ho hodnotím jako nejlepší. Vyprávění o Lindině životě a začátky žití v hájovně mě oslovily více než druhý díl, který pojednával o vězení a víře, pohádky pro Aničku do textu úplně nezapadaly a působily pro mě rušivě. Na třetí díl pojednávající o životě po propuštění z vězení jsem byla zvědavá, obzvlášť na vztah Lindy a její dcery Aničky.

SPOILER: Příběh pokrývá převážně období let 1984 až 1989, hlavní hrdince Lindě Stránské je dvacet let, je čerstvě vdaná za Vojtěcha, s kterým začíná žít v hájovně, která se ale nachází v ruském vojenském prostoru, nicméně se těší na příchod miminka a na život v místě obklopeném přírodou. Všechny její sny ale zmaří jedna hloupá legrace manželových kamarádů v kombinaci s Lindiným strachem, a vlastně i politická situace, a Linda se tak ocitá ve vězení s rozsudkem pěti let odnětí svobody (navíc v Opavě, čtyři hodiny cesty autem od místa bydliště). Nakonec je sice propuštěna o něco dříve, ale ve finále stráví ve vězení zhruba čtyři a půl roku…Aničce byly čtyři měsíce když do vězení nastupovala…vrací se tedy k pětiletému dítěti. Přišla o velmi důležité období, kdy si děti tvoří vazby na členy rodiny a po návratu se stává cizinkou ve vlastní rodině, hlavně kvůli kamarádce Hance a tchyni, kterým je na jednu stranu vděčná, že se v době její nepřítomnosti postaraly o Aničku, takže nemusela zůstat v dětském domově, ale zároveň všechno změnily. Návrat z vězení musel být sám o sobě těžký, o to víc, když se Linda dozví o Hance a Vojtěchovi. A o kolik větší nemilé překvapení by se konalo, kdyby Lindu nepustili dřív a v hájovně by bylo po jejím příchodu rovnou o jedno dítě navíc…KONEC SPOILERU

Z postav jsem neměla ráda Vojtěcha, jeho kamarády a matku, Hanka a Linda působily neutrálně, žádný větší vztah jsem si k nim ale během čtení nevytvořila. Konec třetího dílu už na mě působil trochu dojmem „letem světem“, čekala jsem ještě nějakou konfrontaci Linda-Franta/Tonda, ale to již řešeno nebylo…A konec mě překvapil.

Kdybych měla porovnat Heřmánkové údolí a Hájovnu, tak první zmiňovaná se mi líbila více, ale i tak doporučuji Hájovnu k přečtení.

(SPOILER) „Člověka nedělá člověkem tělo, nýbrž duše.“ (str. 156)

Od autorky jsem četla Chaloupku na muřích nožkách, která se mi líbila, a tak jsem si chtěla přečíst i její druhou knihu, která mě zaujala nejen anotací, ale i obálkou a názvem. Oproti předchozí jsem s ní strávila hodně času, ne, že by děj neměl spád, naopak tam bylo dost zvratů (možná až příliš), ale zkrátka jsem se k ní nevracela tak rychle a často jako k Chaloupce na muřích nožkách.

Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Janka, která ve vesnici, kde žije se svojí pěstounkou mamočkou, moc nezapadá. Je silná jako medvěd, odtud její přezdívka „Medvědice Janka“, statná a vysoká. Jejím jediným kamarádem je chlapec jménem Saša. Jednoho dne se Janka probudí a zjistí, že má medvědí nohy místo lidských a rozhodne se najít odpovědi v lesích Sněžného hvozdu, do kterých ji to táhne. (V této části příběhu se mi vybavila kniha Medvěd a Slavík).

Z postav jsem si oblíbila hodnou mamočku, trochu záhadného Anatolije, vtipného lasičáka Myšilova, mladou jagu Jelenu a starého vlka Ivana. Oceňuji provázání s chaloupkou na muřích nožkách, zprvu to vypadalo jen na zmínku o ní, ale později v příběhu sehrála několik důležitých rolí. Zajímavé bylo i prokládání příběhu Anatolijovými vyprávěnkami, na kterých bylo vždy alespoň zrnko pravdy a které byly pro příběh důležité. Autorka to měla celé dobře promyšlené.

Stejně jako v předchozí knize, ani zde nechybí slovníček, a po grafické stránce je to opět hezká podívaná – černobílé ilustrace, obvodové ilustrace stránek, na kterých jsou vyprávěny Anatolijovy příběhy, ilustrace na obálce knihy nebo mapa Sněžného hvozdu.

SPOILER: Janka si ve chvíli kdy o něco přijde uvědomí, že to co měla, pro ni bylo cenné. Zjistí, že není třeba čelit všemu sama, najde si několik opravdových přátel, porazí nepřítele a odhalí pravdu o své rodině.
„Vždycky jsem byla přesvědčená, že opravdová síla je čelit všemu sám. Ale možná jsem se mýlila. Možná, že síla opravdu vychází ze spolupráce s ostatními.“ (str. 274)

Zajímavost pod čarou: …„Tak to stojí v Průvodci jagy. Vlastně se tam píše, že úplně první chaloupka na muřích nožkách vypučela ze zatoulaného kořene kouzelné lípy.“ (str.253)

I když mě Dívka v medvědí kůži neoslovila tolik jako Chaloupka na muřích nožkách, doporučuji ji k přečtení a nevylučuji, že si od Sophie Anderson přečtu ještě další její titul.

(SPOILER) Knížka čtená dětem. Nejprve ji četla dcera sama, pak jsem ji předčítala oběma já. Putovní pohádka o lasičce Terezce, která chce přinést med myšatům, aby ho mohla ochutnat, protože ho ještě nikdy nejedla. Z pronásledování domnělé včely se vyvine dobrodružství, které lasičku zavede dál od domova, ale díky zvířátkům, které cestou potká, se nakonec domů dostane i se sladkou „odměnou“. Líbil se mi menší formát knihy a ilustrace. Příběh je psán v kuse, já mám raději kapitoly. Nebylo to špatné, ale na druhou stranu nic, co by vám v hlavě uvízlo na delší dobu.

Knížka čtená dětem. Zbrklík a čert Jeremiáš je (z dosud vydaných) knih poslední, která nám ze série chyběla k přečtení. Dle anotace jsem čekala jiný příběh než jsem nakonec dostala, a tentokrát jsem byla zklamaná. Za mě bohužel nejslabší díl, i děti hodnotí pouze třemi hvězdičkami. Bylo to pro nás zmatené, skoky v ději vytvářely chaos, o pravěku jen malá zmínka, závěr takový nijaký (hlavně konec Jeremiáše). Pátý díl nás bohužel neoslovil, ale jinak autorka patří mezi naše oblíbené a určitě si od ní ještě něco přečteme.