Luciluc komentáře u knih

Po přečtení knižního rozhovoru s Markem Dvořákem, z kterého jsem byla nadšená, jsem se rozhodla, že si přečtu i další knihy Martina Moravce. V knihovně byla zrovna volná kniha o Vladimíru Benešovi, a tak jsem se do ní pustila. Dlouho jsem během čtení přemýšlela, jestli mi je pan profesor sympatický nebo není. A došla jsem k závěru, že příliš není, z té lidské („emoční“) stránky. I názorově se ve většině témat dost rozcházíme. Bezpochyby je to kapacita v oboru neurochirurgie, tyto kvality mu rozhodně neupírám, a jsem ráda, že někoho takového v ČR máme. Pan Beneš je bezesporu sebevědomý muž, ale věřím, že na někoho může jeho sebevědomí působit spíš jako arogance. Tento rozhovor pro mě bohužel neměl takový spád a lehkost jako u Marka Dvořáka, byť se též jednalo o tematicky zajímavé čtení. V části „O mozku“ pro mě byly, jako pro laika, odpovědi mnohdy dost podrobné a zdlouhavé, občas jsem se ztrácela v pojmech a chvílemi mě to až nebavilo číst. Nejlépe se mi četly asi poslední dvě část „O životě“ a „O doktorech“. Slabší 4*.

3 18.06.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Přinesl ji domů manžel, já osobně bych po ní nejspíš nesáhla, protože ilustrace mi do oka příliš nepadly. Kniha je kategorizována jako čtení pro druhou třídu, má větší písmena a hodně ilustrací, obsahuje šest kapitol na cca sedmdesáti stranách. Slepice Tylda, které se říká divoška (takové pojmenování mi nesedělo) a beránek Vilda si na farmě U kupky sena otevřou detektivní kancelář a čekají na svůj první případ. Zápletka s vlkem byla dost jednoduchá, tu prokoukla moje pětiletá dcerka hned. Škoda, že v příběhu nebyl řešen žádný velký detektivní případ, na to jsem se dle názvu a anotace těšila, šlo jen o nedorozumění v podobě záměny pes-vlk. Získali dalšího člena do týmu, případy žádné, nevím jestli má kniha pokračování, ale číst ho pravděpodobně nebudeme. Mě to vůbec nezaujalo, styl psaní byl takový zvláštní, za chvíli si knihu asi ani nebudu pamatovat. Za mě ne, dceři se to docela líbilo, ale je to hodně předvídatelné. Slabé 3*.

1 10.06.2024

(SPOILER) „Hledala krásu. Celý život ji hledala a sama vytvářela.
Móda se neustále mění a to, co lidé považují za krásné, taky.“ (str.194)

Knihu jsem objevila díky tomu, že jsem dceři četla Bylinkovou babičku, kterou Lucie Hlavinková také napsala. Překvapilo mě, že píše knihy i pro dospělé, chtěla jsem si od ní něco přečíst a zaujalo mě prostředí slavného salonu z padesátých let. Salonu Hany Podolské, který byl spojován s elegancí a luxusem. Kniha má zajímavou obálku a na dvou stech stranách sledujeme osudy několika lidí mezi léty 1947 – 1968 (resp. 1971). Reálnými osobami jsou Hana Podolská a její syn Viktor Podolský a manželka prezidenta Marta Gottwaldová. Dalšími postavami jsou Květa, prostořeká a odvážná Milena a tichá Boženka milující kočky (která projde překvapivou proměnou), které pracují jako švadleny v salonu u Podolské, Gustav Procházka, mladý muž, který nejprve věřil a potom prozřel, Otto Šemík, manžel Boženky, který „musel být významný a výjimečný“ či Květin manžel Josef, který původně dělal řidiče Gottwaldovým, trpěl depresemi a byl proti režimu. Líbilo se mi, jak paní Hana dokázala poznat eleganci na první pohled, že některé ženy prostě byly dámami a jiné si na ně jen hrály. Paradoxní bylo jak Marta Gottwaldová v módě kopírovala předchozí první dámu Hanu Benešovou, ale později se čertila, že jiné ženy kopírují ji. Fandila jsem Mileně a doufala, že se jí podařilo utéct přes hranice a litovala Viktora, protože se prostě narodil do špatné doby (mohl vést salon po matce a skončil jako donašeč, alespoň, že se mu podařilo nakonec v roce 1968 emigrovat). Autorka dokáže snadno během chvíle čtenáře přenést do doby a děje, který má celkem spád, knížku jsem měla přečtenou během pár dní. Díky knize jsem si dohledávala i další historické informace, což je podle mého plus – autorka dokázala vzbudit ve čtenáři zájem. Hodnotím kladně, i když to bylo díky těžké době často dost neveselé čtení.

7 08.06.2024

„Všichni jsme v neustálém poklusu a zahlceni informacemi. Často si neuvědomujeme, co všechno jsme za den zvládli udělat, a uniká nám, o co přicházíme, když se zapomínáme zastavit.“ (str.112)

Nejsem čtenářka komiksů. Ale Debbie Tung je autorka, od které mám všechny její dosud vydané knihy. Introvertka chodí na terapii se proto zařadila k ostatním třem do mojí knižní sbírky. Tentokrát jde o vážné téma – o duševní zdraví, panické ataky, deprese. Pro lidi, kteří toto zažili, ať už přímo nebo zprostředkovaně (u někoho z rodiny či přátel), to může být obohacující kniha v tom, že nejsou sami, kterým se něco takového děje. A že mají bojovat. Dlouho jsem si říkala, v jaké fázi života Debbie toto zažívala, protože poslední kniha končí tím, že čeká dítě a tady o něm nebyla žádná zmínka…ale nakonec to bylo vysvětleno (bylo to předtím než vydala Introvertku v hlučném světě). Je dobře, že se o psychických potížích veřejně více mluví. V knize jsem si založila několik moudrých vět.
„Dokud na to dospělí nezačali upozorňovat, nikdy by mě nenapadlo, že dělám něco špatně.“ (str. 99) Ano, nechme prosím děti být nesmělými, aby se nesmělost neproměnila v úzkost…
„Každý z nás improvizuje. A všichni děláme to nejlepší, co dokážeme.“ (str.121)…“Sledujte svoji vlastní cestu. Nepotřebujete uznání od ostatních.“ (str.116)

Opět zdařile nakresleno, občasné barevné kresby byly potěchou pro oko. Určitě doporučuji, i těm, kteří zrovna neholdují komiksům tak jako já, tohle za přečtení stojí.

6 07.06.2024

Knížka čtená dceři. Jde spíš o mini příběh, který mě osobně tolik neoslovil, ale co musím vyzdvihnout, to jsou ilustrace. Kniha je většího formátu, ilustrace zde hrají prim a krásně vynikají. Holčička Ela, která má dvě chlupatá tykadélka a dvě hebká křídla jako můra je nádherná.

„Tady máš světýlko,
paprsek letmý,
co zažene strach,
když večer se setmí.“

I lišák Chmur byl moc hezky zpracovaný. Kniha je pro děti od tří let. Možná může pomoci dětem, které se bojí tmy. Ilustrace 5*, příběh 3,5*. Doporučuji, minimálně se pokochat vizuálně.

1 07.06.2024

Knížka čtená dceři. Ivonu Knechtlovou znám jako ilustrátorku a mám ji moc ráda. O to víc jsem byla mile překvapena, když na mě v knihovně z regálu koukala Víla Muchomůrka, kterou nejen že ilustrovala, ale také napsala. Byl to moc krásný příběh! Originální, s jednoduchou, ale ne hned jasnou zápletkou. Kniha je určena dětem od šesti let, ale zvládnou ji i o něco mladší. Je psaná většími písmeny, takže se bude starším dětem dobře číst, kapitoly jsou tak akorát dlouhé. Budu se opakovat, ale ty ilustrace – nádherné! Líbilo se mi pojmenování myšáků - Luk a Puk. Opravdu krásně stvořený svět víl a zvířátek z lesa. Doporučuji! A doufám, že se dočkáme dalšího knižního počinu.

2 07.06.2024

Knížka čtená dceři. Objevila jsem ji náhodou v knihovně a protože jsem chtěla dcerku seznámit s nějakou klasickou večerníčkovou pohádkou, vypůjčila jsem ji domů. Přiznám se, že ani já jsem Racochejla příliš neznala. Kapitoly byly trošku delší, doprovázené typickými ilustracemi Zdeňka Smetany. Neurazilo, ale ani příliš nenadchlo. 3,5 *

1 07.06.2024

Knížka čtená dceři. Narazila jsem na ni náhodou v rámci soutěže na internetu, byla jsem pak mile překvapena, když jsem tuto novinku našla i u nás v knihovně. Jak už jsem psala v předchozích komentářích, jsem milovnice bylinkových pohádek, proto jsme si i tuto knihu vypůjčily k přečtení. Příběh je o babičce, která o prázdninách hlídá svých sedm vnoučat a s každým se pojí určitá bylinka – třezalka tečkovaná, lípa, hluchavka, chrpa, heřmánek, dobromysl, bez černý. Za mě dobrý výběr bylinek, nejvíc se mi líbil hned první příběh o třezalce a jejím podobenstvím s pihami Terezky. Babička byla vlídná, všímavá a empatická osoba, škoda, že nebylo zmíněno něco o dědečkovi. Všechny kapitoly, kromě té první, začínají stejným odstavcem a konce jsou také „stejné“, předvídatelné – děti vždy vidí na „svojí“ bylince víly nebo skřítky. Kapitoly jsou tak akorát dlouhé, kniha je určena dětem od pěti let, což by odpovídalo. Ilustrace jsou zdařilé. Hodnotíme kladně, s dcerou se nám to líbilo.

4 31.05.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Tohle bude dlouhý komentář a obsahuje spoilery.
Zaujala mě anotace, vypadalo to na velmi zajímavý příběh, zde na Databázi knih měla pohádka vysoké hodnocení (87 %, 6 hodnocení) a tak jsem ji vypůjčila v knihovně. Ale vůbec se mi to nelíbilo. Kniha je určena dětem od čtyř let, osobně bych hranici posunula výš, myslím, že dítě ve věku čtyř/pěti let neví jak vypadá Eiffelova věž, Šikmá věž, egyptské pamětihodnosti - Velká sfinga a Cheopsova pyramida, Opera v Sydney nebo Tower Bridge, neocení občasné slovní hříčky v jazyce, neznají školní prostředí a jak to v něm chodí. Každá kapitola začíná básničkou, přišly mi divné, i většina kouzel byla takových kostrbatých. Ilustrace mi do oka příliš nepadly. Chování postav bylo hrozné – jak děti mezi sebou (rvačka, posmívání), tak mezi dospělými a dětmi. Tady je několik situací, které se mi nelíbily:

Za prvé, jak školnice Úsměva zavřela zipem Vodomile pusu, protože nechtěla jíst nudle k obědu: „Když nejíš, tak nejíš, ale hloupými řečmi nám chuť k jídlu brát nebudeš! A vy ostatní si pamatujte, že jídlo kuchaře Hamita se nehaní! …Příště si dej na pusu větší pozor, jinak ti ji zamknu na zámek, od kterého nemám klíč!“ Jako vážně?! Trest za to, že nechce jíst a ještě k tomu výhružky, nemožnost vyjádřit svůj názor… Školnice Úsměva nosila sukni se spoustou kapes…"Samozřejmě jedna kapsa ukrývá i metličky poslouchalku a zametálku. Školnice nemá ráda, když se jí kouzelnická drobotina na chodbě pere nebo je-li chodba zaneřáděna nějakou kouzelnickou špínou.“ Tak samozřejmě! Je proti fyzickému násilí, ale když se děje, sama ho použije…

Za druhé, Halekalovi bydlí na vrchu vysoké skály, cesta nahoru je úmorná. „Vždy když pan Halekal zdolával svou cestičku k domovu, supěl, hekal, potil se, sem a tam nemohl dechu popadnout, krucináloval, že duši vyplivne. Paní Halekalová, která měla nějaké to kilo navíc, na tom nebyla o moc lépe. …“ Pan Halekal asi tedy taky zrovna nebyl dvakrát fit, ale kila navíc má jen jeho žena…
„Tatínku, jestli mě máš jenom trochu rád, už mě nikdy dolů a nahoru nepoženeš.“ Citové vydírání?
„Proto jsem se neženil, abych se uhonil. Od teď bude nahoru a dolů chodit Tónin. Má mladé nohy a sport mu jenom prospěje.“ Místo, aby rodiče dělali něco sami se sebou, aby byli příkladem pro svého syna, jen na něj přehodí povinnosti.

Za třetí, mě štvalo nepřímé poukazování na to, že děti mají být takové a makové, chovat se správně, mají hlavně dostávat jedničky „„Mámo, to ona nám Vodomilka dozajista nese jedničku,“ zabručel pod vousy pan Hastrmánek a zabafal z dýmky.“ Vůbec v tom není cítit tlak na výkon…

Za čtvrté, téma tělesné hmotnosti. „„A vůbec, podívej se na sebe, jak jsi tlustý! Budeš-li se pořád cpát, brzy praskneš.“ „Bráška není tlustý. A ani já nejsem tlustá! Jsme vyvinutější, ty žížalo vyhublá.““

Za páté, tatínek Honzičky Peciválové navrhne hru „na komíny“, při které se má rozhodnout, kdo se půjde podívat ke dveřím, kdo prohraje – jde. Hra se hraje tak, že se vleže nad sebe dají chodidla, kdo má vyšší komín – vyhrává. Samozřejmě, že vyhraje ten, kdo má větší nohu, takže Honzička jako dítě s nejmenší nohou logicky nikdy nemůže vyhrát… opravdu skvělá fér hra.

Myslím, že pro ilustraci to stačí. Knihu nedoporučuji, nelíbila se mi, velké zklamání.

2 19.05.2024

Marka Dvořáka sleduji už nějakou dobu na sociální síti. Mám od něj koupený i online kurz první pomoci (je skvělý, jestli váháte – doporučuji). Při čtení jsem si vybavila, že jsem ho vlastně poprvé viděla už před lety v pořadu 112, vzpomněla jsem si na autonehodu paní, která přeletěla přes koleje, a jak mu do pořadu přišla poděkovat za záchranu. Pan doktor je mi sympatický, má charisma, líbí se mi jeho názory i jeho jak on sám říká „blbý smysl pro humor“. Proto jsem investovala do koupi a doufám, že se mi podaří na Světě knih ulovit i jeho podpis. Dobře se to četlo (i přes to, že velké množství případů neskončilo dobře), jen jsem měla občas problém s reakcemi/otázkami pana Moravce, někdy to drhlo. Dozvěděla jsem se nové informace (doteď jsem netušila, že existují first respondeři), zajímavosti, oživila jsem si první pomoc. Čtení mě moc bavilo, četla jsem každou volnou chvíli. Obdivuji, co všechno pan doktor stíhá, jeho práci, přístup k pacientům, pokoru, svědomí, selský rozum,…více takových lidí! Oceňuji fotogalerii na konci knihy. Určitě doporučuji k přečtení, je to super vhled do prostředí, kde se zachraňují lidské životy.
P.S. Hezká obálka knihy :)

5 15.05.2024

Knížka čtená dětem. Vybrala jsem ji v knihovně kvůli tématu, říkala jsem si, že by čtení o mašinkách mohlo zaujmout i mladšího dvouletého syna. Kniha je určena dětem od tří let, ale vzhledem k tomu, že jsou příběhy opravdu krátké a jednoduché, může zaujmout i o něco mladší děti. Pro pětiletou dceru to bylo dle mého až moc jednoduché, ale i tak jí to bavilo. Dialogy mezi maminkou a jejím synem mezi některými kapitolami mi tam přišly navíc, asi to mělo uvozovat jednotlivé příběhy, ale mě osobně to tam prostě nesedělo. Ilustrace jsou moc hezké a příjemný je i formát knihy, tak akorát do ruky.

1 13.05.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Na knihu jsem viděla doporučení na sociální síti a u nás v knihovně ji měli k vypůjčení. Popravdě, první dojem jsem z ní neměla moc dobrý, při zběžném prolistování mi přišlo, že je tam málo textu, ilustrace mě dvakrát nenadchly…ten den jsem ale zrovna spěchala, popadla ji a půjčila domů. A jsem moc ráda! Příběh o čertu Florimónovi, který byl vyslán z pekla, aby dělal lidem zlomyslnosti a naschvály a nakonec se proměnil v dobrého člověka – kominíka, se mi moc líbil. A oblíbila jsem si i ilustrace, jen to chtělo víc času a pozornosti. :) Hezký byl dům Tradamily nad městem, její vztah k Florimónovi, to, že věřila, že v každém je aspoň zrnko dobra. Skvělé bylo to, co pro ni Florimón udělal.
„Mlčeli, a přesto si povídali.“
„Podívej, vyšla nám hvězda.“
Určitě doporučuji k přečtení.

2 12.05.2024

Knížka čtená dceři. Měly jsme vypůjčeno z knihovny a časem přečteme i pokračování, protože to byl poměrně hezký příběh, v němž se malí čtenáři edukují i o včelách, a nejen o nich (např. o sršních, kukačkách, cvrčcích,...) Z počátku byly kapitoly kratší, pak o něco málo delší. Styl ilustrací Zdeňky Študlarové znám a docela se mi líbí. Dceři se čtení líbilo, doporučujeme.

1 12.05.2024

Knihu jsem si přála od kamarádky k narozeninám a přání bylo vyslyšeno (díky, Veru :) ). Dovychovat sleduji už nějakou dobu, cca rok a kousek, a ze všech „výchovných stylů“, které jsem měla možnost teoreticky studovat čtením knih a účastí na webinářích, mi je tento zatím nejbližší. Ne, že bych se vším souhlasila na sto procent, ale je tam velká shoda. Líbilo se mi, že autor knihu proložil příběhy ze své psychologické praxe. Knížku jsem četla hodně dlouho, ne proto, že by nebyla napsána čtivě, ba naopak, dokonce na ni padlo hodně zvýrazňovače, ale musela jsem si pro ni vždy najít „ten správný čas“ a naladění. Hodně jsem se těšila na části, které se věnují sourozencům a dohodám. K některým pasážím se budu určitě vracet, protože přečíst je jen jednou nestačí. Kniha nabízí opravdu velké množství podnětů k zamyšlení, a i když jsem v ní odpovědi na některé moje otázky nenašla, doporučuji ji určitě k přečtení!

2 04.05.2024

(SPOILER) „Jsou slova, která vlétnou do uší, proletí hlavou a o paměť se ani neotřou. Jiná se v ní na chvíli bezbolestně uvelebí a spokojeně podřimují, dokud nevyblednou.
Vyskytnou se ale i taková slova a události, která raději zasunete na okraj paměti a snažíte se je zatlačit do zapomnění. Někdy se to podaří, ale ty vzpurnější občas v nejméně vhodnou chvíli vystrčí růžky a bolestně vám připomenou, že i zdánlivě růžový sad vašeho života má ostré trny.
A někdy přiletí slova, která se vytetují do paměti a zůstanou v ní navždy. Bolest možná jednoho dne odezní, ale vzpomínku na ni nevymažete nikdy.
Takovými slovy mám potetovanou celou paměť a slova, která máma toho večera vmetla babi do tváře, v mozaice mého tetování svítí rudě." (str.141)

Pozor SPOILERY!

Od autorky jsem četla zatím jen Hanu. Les v domě měla půjčený moje mamka z knihovny, knihu jsem u ní viděla a rozhodla se ji taky přečíst. Téma to bylo těžké, ale i tak se to četlo rychle, stránky ubíhaly jedna za druhou, měla jsem přečteno za pár dní.
S hlavní postavou (bylo aspoň jednou zmíněno její křestní jméno? myslím si, že ne, ale nejsem si úplně jistá) jsem zpočátku soucítila, opravdu mi jí bylo líto, prostředí ve kterém vyrůstala bylo otřesné, až se mi z toho někdy dělalo zle…tolik jedu, zloby, negativismu, strašení, ponižování…v téhle rodině bylo zkrátka všechno úplně špatně. Nejvíc mě rozsekalo, že „o tom“ věděli všichni v domě... i když jsem tak nějak tušila, že cácořina máma asi zažívala to samé co ona. O to víc jsem nechápala, že dopustila, aby se to opakovalo, a ještě ji navíc opustila, nechala ji samotnou tomu všemu napospas…pro mě prostě nepochopitelné…
Potom se v příběhu objevil Jakub a Adam. Škoda, že nebyla dořešena dějová linka s jejich otcem, co se s ním stalo, kam odešel…Postava Jakuba mi byla sympatická, asi o to více mě pak hlavní postava naštvala tím, co mu provedla. Přišlo mi to ale trochu přitažené za vlasy... že by ho jen na základě výpovědi devítiletého dítěte, bez nějakých dalších zjevných důkazů (vím, že byla i lékařská prohlídka, ale neměli žádné DNA…), poslali na rok do pasťáku… zkazila mu celý život…co presumpce neviny? Svědectví jeho bratra Adama? Spojení postav přes „jejich tátu“? To mi zkrátka přišlo takové nereálné.
Konec mě zklamal, jednak byl pro mě moc otevřený a doufala jsem, že hlavní hrdinka vyřeší svou minulost nějakým jiným způsobem než že podpálí dům. Šokující pro mě byl nález pod sklepními dlaždicemi.

Upřímně ani nevím jak hodnotit, asi jako lepší průměr. Pustím se teď raději do nějaké oddechovky.

P.S. všimli jste si přeškrtnutého „s“ v názvu knihy na přední straně? Vzniklo pak: „Lež v domě“, příhodná slovní hříčka. A zkusili jste vyndat knihu z obalu?

22 04.05.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Viděla jsem na ni doporučení na sociální síti, sama bych po ní v knihovně asi nesáhla. Nebylo to špatné, je to příběh pro nejmenší čtenáře. Poslání je takové, že postava, která je v příběhu popsána ze začátku jako záporná, se nakonec může zachovat hezky a udělat něco dobrého pro druhého. Je to spíše o ilustracích než o textu, přečetly jsme během pár minut. Ale je to milé. Škoda, že to nebylo detailnější, např. ta část, kdy se myšák Julian s lišákem skamarádí (škoda, že lišák neměl jméno, hned by to bylo osobitější). Ilustrace jsou celkem pěkné, nejvíc se mi líbila ta na poslední stránce příběhu. Dceři přišlo vtipné, jakým způsobem se nakonec Julianovi povedlo lišáka vysvobodit, mě pobavila ilustrace Juliana v liščí tlamě (hlavně jeho výraz).

3 28.04.2024

Knížka čtená dceři. Je mi líto, že jsme dočetly poslední knížku ze série Tappi a přátelé. Po Tappim se mi bude stýskat, tuhle partu z Šeptajícího lesa jsem si moc oblíbila. Naštěstí je napsána ještě trilogie Tappiho příhody, ale je asi pro o něco starší čtenáře, časem se do ní určitě také pustíme. Opět skvělé příhody s nenásilným ponaučením, doprovázené skvělými ilustracemi. Nejhezčí kapitola byla ta o podivuhodném místě :) Za zmínku ale stojí i moc hezká kapitola o nočním strachu. Doporučuji nejen tuto knihu, ale i celou sérii, všemi deseti.

3 28.04.2024

Knížka čtená dceři. Objevila jsem ji náhodou v knihovně. Každé písmeno má svou básničku o zvířátku, je zde v rámečku uvedena psací i tiskací forma daného malého i velkého písmena. Někdy je vyobrazen i další obrázek věci, jejíž jméno začíná na konkrétní písmeno. Ilustrace jsou hodně barevné (někdy až příliš, občas to na mě působilo rušivě, ale pro děti možná fajn). Na konci knížky je pak dvoustrana, kde jsou nakreslena všechna písmena pohromadě. Dozvěděla jsem se i pár nových věcí, nevěděla jsem, že levhart sněžný je irbis a s pojmenováním řekomyš jsem se zde setkala poprvé. Některé básničky jsou lepší, jiné trochu horší, ale celkově hodnotím kladně.

Líbila se mi básnička na písmenko D:

"S deštníkem drak přišel k nám,
je moc smutný, žije sám.
Prý ho nikdo nemá rád,
moc mu chybí kamarád.

Nebuď smutný, dráčku milý,
já mám také dlouhou chvíli.
Můžeme si spolu hrát,
dračí vtipy povídat."

P.S. chválím, že je uvedeno, že ježek nejí ovoce, i když pak nechápu tu ilustraci ježka s napíchnutým jablkem a hruškou na bodlinách… ilustrátor mohl místo toho nakreslit žížalu, aby to bylo v souladu.

"Ježek přizná bez mučení,
že ovoce pro něj není!
Loví hmyz a žížaly
na své louce u skály."

3 28.04.2024

(SPOILER) „To divoké drama se odehrává jen na hladině. Když se ponoříš do hloubky, zjistíš, že tam je moře klidné.“ (str. 10)

Knížka čtená dceři. Mušlenčiny příběhy jsem měla v knižním hledáčku už nějakou dobu a slyšela/četla jsem na ně jen samou chválu. Kniha je určena dětem od šesti let, my jsme zkusily přečíst o něco dříve. Myšlenka knihy je super, ale stejně mě to maličko zklamalo. Čekala jsem větší pohádkovost a dějovost, když se děj začal alespoň trochu rozvíjet, byl „narušen“ otázkami, působilo to na mě rozkouskovaně. S výběrem emocí jsem byla spokojená (Hamtík - závist, Strašpytlík - strach, drak Bouřlivák – vztek, Fňukal – smutek, Egon – pocit viny, Šedivák - zklamání, Pochybníček – pocit méněcennosti, Kuliferda – humor, Valentýnka – láska, Nebojsa – odvaha, Jasněnka – radost, Prófa – odpovědnost), ale překvapilo mě, že postavě Brbly, který se vyskytoval hned v několika kapitolách, nebyla věnovaná samostatná kapitola, kde by byl blíže popsán. Fňukala bych pojmenovala nějak jinak, protože fňukání a smutek osobně vnímám jako dvě rozdílné emoce. Překvapila mě dcerka, když se mě jednou zeptala: „Mamko, ty máš v sobě teď draka Bouřliváka, viď?“ Jsem ráda, že si ze čtení něco zapamatovala a dokázala rozpoznat emoci. Líbilo se mi jak Mušlenka s Egonem postavili z kamenů chodníček, truhlička, do které si ukládáme všechno pěkné, co nás v životě potkalo nebo notýsek, do kterého můžeme zapisovat, co všechno se nám povedlo, co jsme se naučili a v čem jsme dobří. Ilustrace jsou moc hezké, ty se mi opravdu líbily, na velkém formátu knihy hezky vynikly. Celkově se mi kniha líbila a doporučuji ji k přečtení, je určitě pro větší děti, ale i ty menší si z ní (za pomoci vysvětlení od dospělého, tak jako u nás) určitě něco vezmou.

A ještě si tu chci odložit věty/myšlenky, které je dobré nezapomínat a připomínat si je:
- strach je dobrý, protože dokáže upozornit na možné nebezpečí a je důležitý k přežití
- vztek je dobré vyventilovat a nedusit ho v sobě
- pohlazení je mnohdy víc než slova
- nebát se sdílet bolest a nechat si pomoct
- je jedno co si o vás myslí druzí, je důležité abychom dělali věci s dobrým
úmyslem a věřili sami sobě
- je důležité poučit se ze svých chyb a napravit je
- někdy stačí se jen dívat a dát věcem čas
- ne všechny věci jsou takové jak se na první zdají být
- „Je čas nechat staré zmizet, aby mohlo přijít něco nového.“ (str. 61)
- je dobré umět si udělat legraci sám ze sebe, ale i s humorem se musí
opatrně, abychom někoho neranili
- i dobrota a laskavost mají své meze, je důležité umět se ohradit a nenechat se využívat
- odvaha nám dává křídla a možnost poznat nové věci, ale je důležité
nepřeceňovat své možnosti a sílu
- nepřebírat odpovědnost za ostatní, protože tím dáme dotyčnému
možnost naučit se postarat sám o sebe
- nebrat všechno tak vážně

„Na celém světě není nikdo jako ty. Vůbec nemusíš být lepší.“ (str. 12)

3 24.04.2024

(SPOILER) Knihu jsem ulovila na knižním swapu a roky mi pak ležela v knihovně. A protože jsem dlouho nečetla žádný thriller/detektivku, přišla konečně její chvíle. Styl psaní mi přišel hodně kostrbatý, ne, že by se to nedalo vůbec číst, ale moc mi to nesedlo. Co se týká zápletky, ta byla dobrá, bylo to napínavé, mělo to celkem spád. I když už dopředu trochu tušíte o co asi půjde, najde se i pár překvapivých situací. Jako plus beru, že autorka poodkryla téma poporodní deprese a toho, že mateřství není pro všechny ženy ve znamení růžových obláčků a věčně svítícího slunce. Annin manžel Marco to se svým plánem nedomyslel, nechápu, že takhle riskoval a byl tak naivní, že ho nenapadlo, že se může něco zvrtnout. Nedokáži si představit Anninu bezmoc…navíc umocněnou tím, že když trpí disociativní poruchou a má „výpadky“, během nichž si nepamatuje co dělala, nebyla si pak vůbec jistá tím jestli Coře něco neprovedla ona sama. Škoda, že nebyla detailněji vykreslena postava detektiva Rasbacha. Cynthia byla pěkná mrcha, a Richard…škoda slov. Konec, resp. poslední kapitola, byl hodně překvapivý. Byla to dobrá oddechovka, kterou jsem měla přečtenou během pár dní, protože jsem byla zvědavá jak to všechno dopadne, nechávat si ji ale nebudu a pošlu ji o dům dál. Slabší 4 *.

9 22.04.2024