VikyKleinik
přečtené 201
Ostré předměty
2013,
Gillian Flynn
odpad!
Zmizelá je zajímavá, propracovaná a skvěle vygradovaná kniha. Tohle je lacinej brak, kterej v žádnym zmíněným aspektu nefunguje.
Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem
2013,
Timothy Snyder
Krvavé Země jsou popisným zmapováním let/desetiletí zmaru lidských životů v důsledku bezohlednosti, zákeřnosti a hlouposti škůdců na vrcholu moci. Určitě je to velmi kvalitní po informativní stánce, ale po většinu doby jsem moc zaujat nebyl. Stalinem uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině byla skvělá kapitola, která mě bavila a navíc mi utkvěla v paměti, protože lidské utrpení tam bylo líčeno nejbarvitěji, dopodrobna a vesměs po celou dobu. Po většinu těch cca 25 hodin mnou ale spíše procházela řada informací, z nichž jsem si vzal to obecné, ale řada podrobností mi v záplavě unikala, protože autor popisuje, co se dělo a jak se to dělo, ale nesnaží se široce pojmout i proč a v důsledku čeho (alespoň ne dostatečně). Chvílema jsem se ztrácel. Chvílema mnou informace jenom proplouvaly, ale uvnitř nic neutkvělo. Chvílema jsem se nudil protože mi to přišlo už moc monotóní. Totální Rauš pojednávající o drogách ve Třetí Říši, byl mnohem zábavnější, více strhující i překvapující a uchopitelnější. To však proto, že Ohler nemusel pojímat tak obrovský prostor, téma je atraktivnější a postoupnost mnohem přehlednější. Krvavé Země dle mého u čtenáře předpokládají větší obeznámení s tématem, jinak hrozí, že ve čtenářově mysli vše dokonale nezapadne na příslušné místo. Pokud bych potřeboval informaci, jistě bych po této knize šáhl a dohledal si ji mezi stránky. Je to opravdu mistrně zpracovaná práce a určitě by se jí mělo prolouskat, protože poskytne obraz o tom, co válka/moc v rukou zmrdů znamenala (a v budoucnu opět může znamenat) pro milióny lidí. Poslouchat to (natož číst) však byla častokrát nuda, ze které mne vytrhávaly převážně podrobné popisy násilí, jenž zde v mých očích figurovalo jako prvek atraktivity, které zvyšovalo můj zájem.... celý text
Rosemary má děťátko / Stepfordské paničky
1982,
Ira Levin
Dvě relativně jednoduché novely o spiknutí okolí proti ženě a o roli ženy v manželství během šedesátých let USA. Rosemary byla za 2/5. Kdysi jsem už viděl film a věděl jsem, k čemu to přesně směřuje. I jako nezasvěcený si to však lze podle indícií a očividného pocitu, že Rosemary je klamána lidmi, mezi kterými se pohybuje, domyslet, kam příběh směřuje. Autor tedy nebyl krok před čtenářem. Četl jsem, že si to lze vykládat i jako rozvoj psychózy, ačkoliv na tuto dualitu interpretace není autorem kladen důraz a čtenář si jí tam spíš dosazuje sám od sebe, ačkoliv v příběhu nemá prostor a proto o tom nelze vést konverzaci, ve které by se hledala pravda mezi dvěmi možnými výklady. Problém je i ten, že není komu fandit a proto to mnouvcelé prošlo bez jakéhokoliv pozdvižení. Paničky za 1 z 5, protože z tématu toho nebylo moc vytěženo a celé to zůstalo jen na dost jednoduché rovině, ze které si lze vzít to, že ženy patřili mezi pračku a kuchyni a jinde jejich přítomnost potřeba žádána nebyla. Kvůli tomu, ale netřeba číst desítky stran "příběhu" jenž za moc nestojí.... celý text
Temná věž
2010,
Stephen King
odpad!
King opakovaně tvrdil, že své příběhy nevymýšlí, ale že v něm jsou, proplouvají jím a on je jenom háže na stránky. Někdy se mu to povedlo an jedničku. Takové TO je dokonalým příkladem perfektně vedeného narativu a já ho považuji za jeho magnum opus. Nečetl jsem všechno, ale nemyslím, že by ho něco překonalo. Laťka je moc vysoká. Přesto King považuje právě Temnou Věž za své mistrovské dílo a mě to prostě zajímalo. Nikdy byl to nečetl. Nehodlam tolik pozornosti a času investovat do takového vyumělkovaného fantasy. Pokud bych vůbec dočetl třetí díl, tak čtvrtý bych už zahodil. Já však audioknihy poslouchal během práce a držel mne u toho fakt, že byly bravůrně namluveny, nestálo mne to žádné úsilí a byl jsem zvědav, jak to skončí, ačkoliv série pro mne byla od čtvrtého dílu vyloženě slabá. Přesto jsem si říkal, že v závěru se linky sejdou, dobře vyvrcholí a celé to putování bude mít nějaký smysl. Poslední díl. King svůj příběh nedokázal udržet. Postavy umíraj docela trapně (ale já už vlastně ke všem stejně přestal chovat zájem). Mordreda, v němž jsem spatřoval potenciál dosti zajímavé linky, byl ve výsledku zbytečnej. Hlavní záporák Karmínový Král je tu naprosto směšně vyobrazen a nudně vyřešen. Než pak pistolník Roland vstoupí do Temné Věže, tak si King neodpustí ten stupidní proslov o důležitosti cesty, nikoliv cíle, což z hlediska děje nedává smysl, z hlediska zábavnosti taky ne, protože ta cesta za moc nestála a jedinou smysluplnnost vidím jen v tom, že King sám nevěděl, jak příběh uzavřít, tak ho prostě bezpředmětně vrátil na začátek první knihy, což nevyznělo chytře (jako tak, že se všechno zacyklí), ale pouze samoúčelně. Ještě předtím urazí čtenáře - že prý já, který si nedám říct a nutně chci znát to, co se ukrývá v Temné Věži, jsem právě ten, kterému záleží jen na konci, prý na orgasmu a nehledím na prožitek během milování samotného. Naprosto zcestné - mě jde hlavně o to milování. Původně jsem si říkal, že autora, který napsal perfektní TO, musím prostě mít za kvalitního spisovatele (či snad vypravěče?). Teď ale vidím, že bez drog to tvorba stojí víceméně za prd. King napsal pár dobrých knih a minimálně jednu perfektní sepsal. Věřím však tomu, že většínou nejsou hodny pozornosti ani času.... celý text
Dům o tisíci patrech
2000,
Jan Weiss
odpad!
Koupil jsem si několik dystopických románů a tenhle jsem z nich otevřel jako první, protože prostředí, které si Weiss vyfantazíroval mi přišlo atraktivní. Umístit příběh do tisícipatrové budovy, které vládne jakýsi Velký Bratr, Muller. Někde jsem četl, že je to alegorie kapitalismu, ale nejsem si tím jist, protože kniha je po všech stránkách plytká. Weiss musel být fakt špatnej spisovatel, protože ten sloh nedovolí čtenáři vůbec proniknout do prostředí a dění. Je tak břidký, povrchní tak jednoduchý a levný, že mě to vůbec nebavilo číst. Někdo psal, že kniha zní, jakoby byla napsána mimo čas. Autor chtěl, aby kniha byla snová, ale plytkost jazyka tomu dle mého nedala pořádně vyniknout. Do světa Mullerdómu nešlo proniknout, natož aby mě děj strhnul. Samotné vedení narativu je otřesné. Detektivní příběh je slabý, zoufale naivní. Neni tu ani žádná postava, ke které lze přilnout, protože žádná postava nemá charakter, o kterém by šlo smýšlet v celé šíři a rozmachu lidkého ducha. Žádná psychologie, nic...jenom prázdno naplněné samoúčelnými scifi blbůstkami. Petr Brok uvidí, že Muller prodává hvězdy. Na jedné žijí třeba trpaslíci. Název hvězdy, kouzelného prášku nebo hračky a pár popisných slov. Weiss se toho zajímavého sotva dotkl, ale zato dal čtenáři vědět, že v nějakém obchodě nabízí prodejce hodinky, které ukáží přesný čas na všech hvězdách. Podobných věcí tam jsou desítky. Zbytečné čtení. Nevím, jestli finále mělo být "wow" a obrátit vše naruby. Asi ano, ale pochybuji, že to někoho zasáhne. Takovou sílu tahle kniha nemá. Nemá žádnou sílu. Nechala mě chladným kvůli své odosobněnosti. Vypadá to spíše jako nějaký hrubý nástin, ale není. Je to jenom špatné. Moudřejší bude ji střelit, ať zkazí náladu někomu jinému.... celý text
Malevil
1992,
Robert Merle
Jeden z mých nejoblíbenějších románových příběhů. Často na něj myslím. Důvod, proč se mi Malevil tak líbí tkví v autorově schopnosti přesného vedení čtenáře svým brilantně vybroušeným a rozvětveným příběhem. V případě, že autor nenudí, v ději nemá díry a zdařile navozuje pocit, že vše v knize je přesně takové, jaké má být, pak je čtenář opravdu vtáhnut. Příběh má zajímavou zápletku, je skvěle vyprávěn, postavy táhnout, emocionálně si to čtenáře zaháčkuje... Podobné potěšení z kvalit a postupujícího děje mi přineslo jen To (jako jediná z Kingových knih) a Havlíčkův Neviditelný. Kéž by Malevil někdo schopný zfilmoval. Ženám může vadit, že je kniha poplatná své době a ženské postavy tu jsou docela ploché, ale mě to nikterak nevadilo, protože příběh má až skoro sociologický charakter, ač jde o fiktivní postapokalyptickou prózu v rámci představy - co kdyby současný řád vlivem katastrofy padl a o zdroje najednou začaly bojovat různé přeživší tlupy. Jako malý jsem četl komiksy The Walking Dead i hrál adventury na motivy komiksu. Přeživší byli obklopeni zombíky, ale nejhoršími nepřáteli vždy byli jiní lidé, jiní skupiny lidí. Merle práve brilantně rozpracovává nepřátelství a rivalitu mezi dvěmi skupinami, z nichž kazdá své společenství mocensky/hierarchicky/politicky uchopila jinak. Nedivil bych se, kdyby autor byl přesvědčený komunista, protože protagonistická skupina je komunitou sobě rovných lidí, jejichž kompetence přežít je založena na vzájemných dobrých vztazích. Často jsem si totiž říkal, že by se skupině nezadařilo, kdyby nebylo pečováno o tento aspekt - kdyby vztahy byly zlé, kdyby se na sebe postavy nemohly spolehnout. Už chápete, proč to tak stavím vedle Kingova TO? Dalším sdíleným prvkem je kvalita vyprávění. King někte říkal, že nemá pocit, jako by příběh stavěl/vymýšlel/konstruoval - spíše mu připadá, jako by příběh už byl napsán a on ho jenom musel "vycítit" a sepsat... I příběh Malevilu jako by měl měl svou vlastní dokonalou soudržnost, jež činí dílo býti něčím velkým. Přitom je to ale odvyprávěno s takovou přirozeností a lehkostí - takto je to odvyprávěno až do samotného velkého vyvrcholení mezi oněmi dvěmi skupinami.... celý text
Cesta
2008,
Cormac McCarthy
Zemi sežehl oheň a ti, kdo přežili, za sebou nechávají stopy v popelu a Slunce jen mírně prosvítá přes kouřovou clonu. V noci pak není vidět vůbec. V takovém světě se lidskost vytrácí a většina přeživších se vraždí a jí navzájem. Do této postapokalyptické vize McCarthyho je zasazen vychrtlý otec a syn, kteří před zimou utíkají na jih a snaží se vyjít s nedostatkem zásob. Pochodují světem, dívají se na hrůzné výjevy, strádají, před sebou pravděpodobně smrt (a to mohou být rádi za tu rychlou), ale stále to nehodlají vzdát, stále žijí, ačkoliv tenhle život za to ani nestojí. Respektive by za to nestál, kdyby neměli jeden druhého. Oni se zdají být tím jediným normálním, co se zachovalo ze světa minulého. Baví mě různé vize budoucnosti. Tato ukazuje, jak na katastofální nedostatek, bdělou noční můru a beznaděj zareaguje lidská přirozenost. Snad se tomu lidstvo vyvaruje, ačkoliv podle historie lze soudit, že jsme docela tupouni. Tak snad to nepoděláme až takhle. Větší rozměr však Cesta nenabízí. Čte se to docela lehce. Je to strohé, ale nikoli tak moc, jako třeba faktický Krvavý Poledník, do kterého jsem se nutit musel, ačkoliv obsahově je mi atraktivnější. Snad bych jen dodal, že pro otce by to čtení mohlo být zajímavé ještě o něco víc. A film se mi líbil o úroveň méně.... celý text