VikyKleinik přečtené 201

Lakomec 2008, Molière (p)

Lakomec Harpagon je zaručeně nejzábavnější postavou Molièrových her. Velmi zábavná ve své nízké hamižnosti a vyhroceném skrbličství. Ve většině Molièrových her mě postavy nechávaly chladným, čož samozřejmě snižuje požitek z díla. Nemluvě o tom, že autorovy hry bývají schématické. Ozvláštní je tedy jen práce s řečí a roztodivnost postav. Misantrop však stále vede.... celý text

Don Juan 2006, Molière (p)

Tartuffe 2006, Molière (p)

Moliérovi hry bývají dramaticky poměrně schématické, ale vůbec to nevadí, když děj obsahuje zábavné postavy. Takovým příkladem je třeba Lakomec, což je hamižnej dědek, kterej si myslí, že ho každej chce jenom ošidit, a tak na každého útočí. To shledávám dost humorným. Misantrop je zas cynik, což je jaksi širší rys, intelektuálně bohatší rys než úzké a přízemní lakomství. Dialogy tam jsou nejkvalitnější a tematicky nejbohatší. Tartuffe je však spíše otravný než zábavný. Vystupují tam postavy, které jsou svým způsobem vyj*bané, ale z té jejich vyj*banosti pramení spíše frustrace než humor. Situace je totiž taková, že pán od rodiny k sobě vezme muže, Tartuffa, kterého shledává ušlechtilým, protože má plnou hubu Boha a vznešených řečí, kterým otec fanaticky propadl, což Tartuffovi umožňuje parazitovat. Rodina se otci snaží vysvětlit, jaký je Tartuffe pokrytec, ale je to boj, k jehož rozhřešení spěje děj. Máme zde tedy pokrytce a zaslepeného panovačného otce od rodiny, která je jeho stupiditou utiskována. Moc jsem se tedy nebavil. Naopak mě celá ta situace jen otravovala.... celý text

Jak sbalit ženu 2.0 2010, Tomáš Baránek

Jako audioknihu poslouchal ji během práce. Nikdy jsem si žádný takový obsah neprocházel a obecně jsem byl zvědavý, s čím autor přijde. Obával jsem se zcestných pouček k úspěchu ne nepodobným motivačním řečníků, ale nakonec to tak hrozné nebylo. Jistým mužům to asi pomůže zvýšit šance. Některé poučky jsou univerzálně platné. Mnohdy je to však zcestné a praxe by rychle poskytla reality check. Onu "hravou drzost" si nemůže dovolit každý a ne všem ženám bude sympatická. Kdybych byl inteligentní slečnou čtoucí si Kouzelný Vrch a nějaký normie, co v životě přečetl jen tweety a Beránka, na mě začal oprskle dotírat, tak bych mu měl sto chutí říct: "Poslouchej, pako. Ocenila bych, kdybys byl alespoň tak uvědomělý, abys uznal, že vše, co mi řekneš, bude víceméně bezpředmětné a tak není důvodu, abys mě rušil od Thomase Manna. Nemáme si co říct. ?Možná si jdi sednou do jiného kupéčka." Bylo by fajn zachovat nějakou etiketu, být trochu uvědomělý, nedotírat za každou cenu na každou a nepachtit se tak za sexem. Občas je milé jen prohodit pár slov. Kdyby se mě onen ňouma pouze zeptal: "Promiň, že tě ruším, ale vidím, že čteš Kouzelný Vrch. Já čtenář nejsem, ale chci to napravit a na tuhle knihu jsem kdysi slyšel chválu. Bohužel už nevím jak zněla. Byla bys ochotná sdělit mi své stávající dojmy? Třeba ve mě zažehnou jiskru, která zapříčiní, že zítra už budu do knihy taky ponořen." tak bych mu to ochotně, snad i rád sdělil. Kdyby mi pak jenom poděkoval a nechal mě dále číst, byla by celá kratičká malá událost poměrně příjemná. Kalkul, který nabízí tato kniha, je poměrně odpudivý. Na druhou stranu je fakt, že většina žen není sečtělá, inteligentní a toliko rázná v odmítání a autor věru pracuje spíš s tupkami (soudě dle předpokládaných reakcí), kterym onen přístup třeba nebude tak proti srsti. Těchto tupek je přirozeně většina a já sám nevím, co bych od nich měl jiného chtít, než ten sex. Sám bych rád řekl: "Chci tě jen poznat. Něčím mě prostě zajímáš." jenže u většiny příslušnic něžného pohlaví bych si musel vymýšlet, kdyby po mě chtěly, abych to konkretizoval. Nejsem misogyn - muži na tom přirozeně nejsou o moc lépe. Jedná se o problém obecně lidský. Každý chce být doceněn, každý se chce vyšvihnout nad druhé, ale takřka nikdo nepečuje o svůj vnitřní svět, nízkost je jejich železnou koulí u nohy a průměrnost je tak magnetická. Raději bych, kdyby množství orientovalo svůj zájem k rozsahu vlastního vnitřního světa, spíše než k nabalování. Žijeme v nejvíce propojené době, ale lidé jsou statisticky osamělejší. Mnohdy říkají, že neví kde se seznámit nebo jak. Soudím, že ta bariéra, pokud není iluzorní, leží v něčem jiném. Hádám, že iluzorní není, když vidím jaký kvanta incelů jsou ochotný platit takovým špínám přes OnlyFans jen za trochu vstřícné konverzace a uspokojení. Otázkou pak také je, jakou mezigenerační platnost bude tato kniha mít: mileniálka může být vůči Beránkově přístupu vstřícnější než zoomerka. Závěrem bych se ještě vyjádřil k té Beránkově předkládané technice kmitočetu (zvyšovat zájem samičky tím, že muže bude střídat projevy zájmu s projevy nezájmu, aby se jí udržel na mysli a vzbudil o sebe zájem). Mně kniha nic moc hodnotného nedala (snad krom námětů k zamyšlení). Beránkův humor je mi pak taky protivný. Kolikrát jsem si řekl, že je autor debílek.... celý text

Psychologie ovlivňování 2017, Vít Prokůpek

Jednoduché poučky. Řadu z nich jsem věděl či minimálně tušil. Přesto dobré, praktické - hlavně teda pro různé marketéry, realiťáky, obchodníky či vedoucí.

Sdílejte, než to zakážou! 2021, Andrej Babiš
odpad!

Na jednu stranu zlá a opovrženíhodná kniha, která má za cíl upevnit zkrat vědomí té anti-intelektuálně naladěné části společnosti, jež Babiše volí. Na druhou stranu jistě zajímavý materiál ke studiu propagandy. Tak například ta "Babišova" lidovost v projevu je vhodná pro komunikaci a zisk sympatií jeho cílovky - tedy té nevzdělané a nesoudné masy, která se ohání selským rozumem, jež se opírá o osobní zkušenosti, která je na poli politiky a vedení státu zcela nedostatečná. Právě takoví lidé slyší na prostá pořekadla, fráze lidové moudrosti a banální prupovídky o upečených koláčích. PS: Babiš tu knihu samozřejmě nenapsal. Napsala mu ji mějaká m*dka z PR oddělení.... celý text

Ženský 2013, Charles Bukowski

Je to dobrá kniha, ale bohužel jen dobrá. Protagonista Chinaski (literární obdoba Bukiho samého) chlastá, chodí na dostihy, mluví s různými lidmi, čte živému publiku své básně a šuká nejrůznější ženský. Konec je stejný jako začátek. Nedojde tam k žádnému příběhovému oblouku. Protagonista zůstává po celou dobu stejným. Jednotlivé ženy splývají do jedné. Protože autor nikterak neprokreslil jejich charakter a vždy jim věnoval pár stránek, tak mi neutkvěly v paměti a později se mi pletla jména a ztratil trochu přehled. Ono to však nevadí, protože stejně o nic nejde, jelikož děj k ničemu nespěje. I proto bych "Ženy" nedoporučil pro vstup do autorova díla. Podle mě je důležité pochopit jeho dětství (Jelito), ale mojí oblíbenou Bukiho knihou je Škvár, za nejho nejšťavnatější věc, páč se jedná o perfektní extrakt jeho stylu a každá stránka bavila. U Ženy jsou poměrně repetetivní, takže nejsou tak poutavé a úderné a Jelito ke konci vyzní do prázdna. Ač byl Charles Bukowski rozesranej chlap, kterej si nedokázal udržet zdravej vztah a získat tak pro sebe něco lepšího, tak mně osobně je ten balvan s citem sympatickej a rád si počtu o jeho životě. Baví mě jeho buranství, dokáže mě rozesmát. Líbí se mi, jak ve své knize hodnotí jiné autory. Vždyť tenhle vochlasta napsal povídku, kde s doutníkem v hubě skočí do ringu k boxerovi Hemingwayovi a sundá ho. Mimo to však Charles knihu dokázal protkat pasážemi k zamyšlení, pasážemi, které jsou jeho tvrdými pravdami. Je vidno, že částečně upřímně a částečně idealizovaně zaznamenával své životní zkušenosti (sám to přizná v jednom dialogu) a já stále nacházím důvody, proč se k tomuto autorovi vracet.... celý text

Severská mytologie 2017, Neil Gaiman

Chtěl jsem nahlédnout do severské mytologie a to jsou nahlédl. Nevím, do jaké míry je Gaimanovo přeříkání zjednodušené, ale příběhy to jsou opravdu banální, nepříliš zajímavé a nezábavné (pobaven jsem byl 2x). Poslouchal jsem to jako audioknihu během vaření a procházek, takže to pro mě bylo snadno stravitelné, ale žádný požitek jsem z toho neměl.... celý text

Psí srdce 1989, Michail Bulgakov

Než se z Baryka stal Barykov, bavilo mě to poměrně dost, protože jsem sympatizoval a byly mi nanejvýš sympatické doktorovy prohlášení. Pak se však postava doktora stává trápenou a slabou a já byl divákem toho, jak jeho Homunkulus obtěžuje všechny kolem. Úderných momentů tam však bylo pomálu. Přesto mě těšilo, jakým satirickým způsobem Bulgakov kritizoval komunistický režim své doby.... celý text

Závislé vztahy 2011, Heinz-Peter Röhr

12 pravidel pro život. Protilátka proti chaosu 2019, Jordan B. Peterson

Někdo '12 Pravidel pro život' odsoudí, jakožto další seberozvojovou příručku plnou zbytečných "rad", z nichž některé jsou zcestné a druhé obecně známé. Já sám nenávidím motivační řečníky a ezoterismus 'Čtyři dohody' je mi odporný. Peterson na mě ale dělá jiný dojem: Kdysi mi kamarád řekl, že nemá smysl opakovat to, co bylo řečeno. Možná jsme oba mysleli na něco jiného, avšak já věřím, že určité věci je nutné opakovat a variovat, protože jakmile se s tím přestane, lidé začnou zapomínat. Vidím dnes a denně jak lidé propadají sebeklamu a nosí lež jako deštník. K tomu se však uchýlit nechci. Věřím v jisté univerzálie. Věřím, že jistá jednání budou směřovat k dobru a jiná ke zlu. Zkrátka na tom záleží a nutné je najít tu správnou perspektivu, ten správný způsob smýšlení, z něhož to dobré jednání bude vycházet. Jordan Peterson je jeden z těch, co s tím může pomoci a mělo pro mě smysl věnovat mu pozornost. Současně to bylo intelektuálně stimulující, protože Peterson krouží kolem 12 témat skrze psychologii, náboženství, literaturu, filosofii, historii i osobní život. Bez toho by to pro mě nebylo ani zdaleka tak působivé. Sedla mi tedy i forma, kterou mi autor zprostředkoval svá sdělení, které se snoubí pod tezí: "Život je utrpení, tak se dej dohromady." Něco podobného psal si Descrates princezně Falcké, kterou tížily rány osudu. Tvrdil, že náležitý člověk ponese své trápení statečně a pak mu útěchou může být odbiv k sobě samému. Zdá se mi, že lidé se mnohdy příliš snadno vzdávají i nechávají se zmáhat negacemi, páč nemají zformované správné způsoby smýšlení, načež se upínají k vadným perspektivám. Kritický rozum mě však neupozornil na to, že by se v této knize Peterson snažil vnutit čtenáři nějaký klam, nebo se mu vlichotit. Působil na mě spíš jako otcovská figura, která to myslí dobře, která ti řekne, co potřebuješ slyšet a ještě to podloží, aby ti to dávalo smysl.... celý text

Rady zkušeného ďábla 2008, C. S. Lewis (p)

Pozoruhodný koncept. Zkušený ďábel radí pokušiteli a svádí se tu tak s nebem boj o lidskou duši. Autor prokázal velký vhled do lidského nitra. Ač jde o útlou knížku, tak je řádně nacpaná myšlenkami. Prakticky jedna za druhou. Hodí se dodat, že ačkoli jsem antitheista, tak mi vůbec nevadilo, jakou pozici zde zastává křesťanství. Přínosem této knihy jest, že čtenáře se něco naučí o sobě i lidech obecně.... celý text

Etika Níkomachova 1996, Aristotelés

Toto je jedno z děl, z něhož budu čerpat do konce svých dní. Etika Nikomachova je něčím, co by si svědomitý člověk měl vzít za povinnost prozkoumat. Osobně bych chtěl a jsem o tom hluboce přesvědčen, že by mělo být institucionalizované. Mělo by se o něm učit na školách. Etika, na rozdíl od jiných oborů, nezkoumá co je, nýbrž to, co by být mělo. Proč etika není v osnovách už na základce? Jak autor říká: "Na výchově záleží mnoho. Záleží na ní téměř vše." Většina lidí má děti, ačkoliv jim není schopno poskytnou náležitou výchovu. Dochází ke špatným návykům, příjmů nejrůznějších sebeklamů, upínání se k ideologiím, neporozumění zcela základním věcem, neschopnosti dostatečně rozlišovat v jednotlivých situacích, myšlenkovým zkratům - k nízkosti obecně. Na tom záleží velmi, protože každý z nás se podílí na podobě celku, jež ovlivňuje každého z nás. Svět je skutečný se všemi svými okem neviditelnými strukturami. Vím o třech typech: 1) Deontologická etika, v níž je rozhodující úmysl. V praxi to znamená, že nezáleží na tom, že mé jednání mělo špatný dopad, pokud jsem to vlastně myslel dobře. Kritika: Fakt, že hlupák myslel něco dobře, není příliš polehčující, když zapříčinil zlo. Hitler to jistě taky myslel dobře. 2) Koncekvencialistická etika zase hodnotí jen výsledky činů. Nezáleží na tom, že jsem nějaké dobro vykonal z pochybných úmyslů (kalkul), protože výsledek je sám o sobě dobrý. Kritika: Jakmile dobro nevychází k osobnostních pilířů člověka, ale jen ze situačního kalkulu, tak nelze zaručit, že se jedinec zachová dobře i příště. Navíc nelze zaručit, jaké výsledky budou mít naše jednání. Svět je složitý, je v něm mnoho proměnných a my nejsme schopni hledět daleko do budoucnosti. 3) Etika ctností je etikou zaměřenou na jednání v každé jednotlivé situaci. Je tedy sama o sobě praktickou. Nenabízí žádný snadno uchopitelný návod a ač jí to je vytýkáno, tak já věřím, že je to ve skutečnosti její výhodou. Artistoteles tvrdí, že každý člověk jde vstříc blaženosti, jež se někdy překládá jako štěstí, ale to není zcela přesné. Mnoho lidé má o blaženosti zcestné mínění, a proto k ní mnozí volí zlé cesty. Blaženosti nelze nabít skrze slasti. Na ty, kteří si myslí, že ano, by měl být uplatněn politický dohled. Jedná se spíš o výsostnou spokojenost se sebou samým, o soběstačnost, činnost spíše nežli stav. Této blaženosti lze dostát jen tehdy, pokud v sobě jedinec vše náležitě srovná (Rozum - Jednání - Emoce). Tento etický spis k tomu jedince nasměruje. Aristoteles odpovídá na to, proč člověk někdy jedná nedobře, ačkoliv mu rozum říká, že to není správné. Rozumný člověk z podstaty ví, jak by jednat měl. Rozumný člověk nevolí špatné, ač ho občas vykoná, páč mu chybí správný habitus/návyk. Ten se utváří v dětství správnou výchovou. Proto na ni tolik záleží. Jakmile člověk není veden ke ctnosti od mala, bude pro něj těžší se tam dostat později. Přec to však lze, ale je to spojeno s jistým sebezapřením. Když uznám, že nejsem dost disciplinovaný, střídmý, statečný mohu to změnit tím, že se tak budu chovat. Zprvu mi to bude proti srsti (Rozum a jednání bude v souladu, ale nebudu z toho mít radost), avšak po čase si utvořím zvyk a nabydu nové přirozenosti (Rozum, Jednání i Emoce budou v souladu). Jednak to vyžaduje vůli a druhak rozum, který mne poučí, jaké kroky ctnosti zvoliti, aby se došel blaženosti. Blažený člověk dokáže v každou jednotlivou jednotlivou situaci vyhodnotit a zvolit správně, protože je v něm vše náležitě nastaveno. Aristoteles prokázal velký vhled do lidského nitra. Je to věru pečlivě vystavěný etický spis. Filosofie bývá pečlivě vyargumentovaná, pomalá a náročná, protože musí být obtížně napadnutelná. Kritika, která se na etiku ctností snesla, nefunguje. Jeho text je i po 23 staletích stále relevantní. „O otázkách ctnosti, blaženosti, přátelství a slasti jsme v obryse pojednali dostatečně. Kdyby takovéto řeči stačily k tomu, aby z nás učinily slušné lidi, každý by si je měl projít. Místo toho se však ukazuje, že sice mají sílu pobídnout a povzbudit svobodně smýšlející mladíky a na urozenou mravní povahu, která miluje krásu opravdovou láskou, zapůsobit tak, že ji ctnost dočista uchvátí, většinu lidí nicméně k dokonalé mravní kráse pobídnout nedokáži. Většinu totiž neovládá stud, nýbrž strach, a nezdržují se nízkých věcí proto, že jsou hanebné, nýbrž kvůli trestu. Žijí totiž vášněmi, takže se honí za sobě vlastními slastmi a za tím, co jim je má přinést, a vyhýbají se protikladným bolestem, a nemají ani ponětí o tom, co je krásné a opravdu slastné, neboť to nikdy nezakusili. Jaká řeč by mohla takovéto lidi přetvořit? Změnit řečí to, co je odedávna stvrzeno jejich mravními povahami, je nemožné či nesnadné.“ „Člověk, který žije na základě svých nízkých hnutí, nebude poslouchat řeč, která ho od nich odvrací, ba nebude ji ani rozumět. Jak někoho takového přesvědčit ke změně? Vůbec se zdá, že takováto hnutí se nepodřizují řeči, ale jen násilí. Je tedy třeba, aby charakter člověka byl už předem takový, aby mu ctnost byla vlastní, tedy aby měl zalíbení v tom, co je krásné, a odpor k tomu, co je hanebné.“ „Člověku se však stěží od mládí dostane správného vedení ke ctnosti, pokud nevyrostl pod správnými zákony. Žít uměřeně a odolávat bolesti není pro většinu lidí, zvláště pak pro mládež, nic slastného. Proto musí být výchova a činnosti, jimiž se člověk zaměstnává, řízeny právem. Potřebujeme zákony, které se týkají také těchto věcí a vůbec celého života. Zákonodárci musí sice člověka pobízet ke ctnosti, ale též stanovit tresty pro ty nezpůsobilé. Většinu lidí totiž přesvědčí spíše donucení než řeč, neboť slušný člověk, žijící pro to, co je krásné, se nechá vést rozumem, zatímco člověk nízký, toužící po slasti, musí být trestán bolestí jak tažné zvíře."... celý text

Konec civilizace 1970, Aldous Huxley

Lidé často pronáší: “I Orwell by se divil” přičemž Huxleyho vize je nám na západě bližší. Orwell měl větší literární talent, a tak je průchod jeho literární vizí i přes tíhu obsahu příjemnější. Ač Huxleyho předestřenou vizi považuji v současné době za zajímavější, protože nastiňuje humanitní regres, kterého by západ mohl dosáhnout, kdyby zapomněl na své ideály a ještě více se oddal výkonu a slastem, tak jsem si ji toliko neužíval číst, jelikož Huxley nebyl dost dobrým spisovatelem: Hned zpočátku se střídají časoprostorové linky děje po odstavcích - Snad by pomohl vypravěč, který by napomáhal k plynulejším přechodům mezi linkami se společnými tematickými plochy, dokud by jedna linka nevypointovala druhou a naopak. - To se ale neděje, a tak je to poněkud matoucí a nepříjemné. Krom toho věty po celou dobu trochu drhnou, páč sloh není tak ladný. Literární neduhy však vynahrazuje podmětnost obsahu. Lidé se nerodí, nýbrž jsou eugeneticky šlechtění do náležitých společenských kast, v nichž budou dle svého předefinovaného charakteru a inteligence nejšťastnější (viz. Dělníci jsou predestinovány s nižším IQ a s odporem k přírodě, protože láska k přírodě neni žádoucí) . Takto bude každé jedinec v mechanismu společnosti odvádět svůj díl práce dobře a celá společnost je tak udržovaná v naprosté stabilitě. Nasnadě je však ptát se - ale za jakou cenu? Věřím, že každý jedinec má potenciál přispívat celku a při správné systémové podpoře a apelu na humanitní vzdělání bychom snad mohli napravit systémové chyby z nichž vyrůstají devianti, kteří celku škodí. Takový systém je stabilní jen relativně, avšak stále je to lepší, než vize, kterou nám předestřel Huxley, kde umění není žádoucí, protože vnáší do duše člověka duševní rozsah, jenž by byl rozvracel stabilitu civilizace postavenou na nesvobodě. Pravda a krása je nahrazena pohodlím a štěstím. Jedinci nemají právo býti nespokojení. Jedinec není “někdo”. Jedinec je infantilní jednorozměrný hňup, plytké osobnosti, kterou mu zformovalo okolí a on žije na volnoběh ve své nízkosti, udržujíc se šťastný dávkami somy a ušetřujíc se čehokoliv, co by ho vyvádělo z “rovnováhy”. Rovnováhy, která je slabostí, ale za cenu všeho toho, co lze považovat za dobré a lidské. Vždyť člověka definuje to, nakolik je schopen překračovat vlastní stín.... celý text

Muži, kteří nemají ženy 2015, Haruki Murakami

První povídka byla zajímavá: Obsahově byla daná hra mezi postavami zajímavě rozehraná. Sice to nespělo k ničemu, ale zanechalo to pocit. Další dvě vždy každá o stupeň horší a zbytek jsem četl v sebezapření. Povídky mají být úderné. Zde mi přišlo, že některé povídky nemají dostatečně nosnou dějovou kostru, někdy bylo vyprávění příběhu příliš otravným, někdy mě to prostě vůbec nezačalo zajímat, někdy byly celé odstavce uplně zbytečné a já je jenom přeletěl očima, abych už s touhle knihou mohl skončit. Celkový dojem je tedy velmi slabý. Sbírku jsem si neužil, ač jsem na ni byl emocionálně naladěný.... celý text

Kritón 1914, Platón

Faidros 2014, Platón

Platónovi dialogy jsou prý jako chrámy. Mají mnoho zákoutí a chodeb. Znalý čtenář v nich uvidí víc než začátečník. Vyznačují se mnohovrstevnatostí. - Sokrates rozmlouvá s Faidrem o lásce a žádosti k tělu, přičemž mezi jimi samotnými je erotické napětí, jenž čtenář může vycítit mezi jejich dialogy. Faidros nejdříve započne číst Lysiovu řeč, jež tvrdí, že člověk by měl být raději po vůli příteli než milovníkovi, páč ten je spíše city pomatenou pijavicí a způsobuje mu strádání na duši, jelikož ho chce mít jen pro sebe. Sokrates usoudí, že Lysiova řeč neni technicky příliš zdařilá, čímž Faidra pobouří a nasledně je jím vyzván, aby přednesl řeč lepší na stejné téma. Sokrates věru složí strukturovanější, obecně lepší řeč, ale zarazí se, protože mu je z toho, co říká na nic. Tyto první dvě řeči mi byly dobré. Nelze je chápat plošně, páč existují milostné vztahy, které jsou lepší než jakákoliv přátelství. Přesto poukázali na jité dění v rámci tzv. toxických vztahů a jisté věci jsou platné do dnes. - Sokrates dále nehodlá hanobit boha lásky Eróta a pokusí si ho opět naklonit díky palinódii (básni, která odvolává původní báseň) a právě palinódie mi byla odpornou. Není v ní příliš relevance a zní mi jako emocionální výblitek, kde se složitou stylistikou mluví o duši, v kterou přirozeně nevěřím. Ano, prý v ní není příliš rozumového. Celá řeč má být spíše krásnou formálně, ale to nejsem schopen posoudit, protože překlad je trochu kostrbatý a jednotlivá souvětí mnohdy bývají příliš roztříštěné a myšlenkový proud neplyne s takovou hladkostí. Avšak já se tím prokousal a nyní soudím, že to byla sračka. Tato Sokratova snaha udobřit si Boha je směšná a niterně se mi příčí. Prý že by neměli hanobit lásku, páč ta je ztělesňována Bohem a co je božské, nemůže být špatné. Nejsou právě řečtí bohové zajímavý tím, že chybují a jsou více lidští? Krom toho tento úzkostlivý strach z bohů je k zechcání. Jistě se stával i stále stává patologickým u některých jedinců. Nečetl jsem Platónových dialogů zas tolik a Sokrates mi byl doposud sympatický. Jeho pozici v obraně Sokrata beru jako ideál a on se mi v ní jeví jako idol. Nutno mít však odstup, protože Platónský Sokrates pravděpodobně není zcela věrný skutečným Sokratem a někteří ho považovali za sofistu, který rozmělňoval základy tím, že řečnicky dělal ze slabších důvodů silnější (a naopak) pomocí dvojznačnosti, sylogismů i jiných triků, dále klamal a manipuloval i tomu učil druhé. Sokratova druhá řeč nemá být rozumově založená, ale přesto ji formálně i obsahově ji považuji za odpudivou hromadu smrdutého hnoje. Snad je dobré ji znáti pro kontext. Představa duše se vyvíjela a křesťanské chápání vychází právě z toho řeckého. Já však vidím v konceptu posmrtné duše mnoho špatného a zavrženíhodného, což historie mnohokrát potvrdila (ok, možná to vidím hlavně proto, že to historie mnohokrát potvrdila) a tak se mi to přirozeně příčí. Připočtěme si k tomu důvod, ze kterého Sokrates řeč pronáší i její obsahovou relevanci. Není divu, že mi je z toho do blití. Takové kecy. Já se u těch 20 stránek trápil dva dny, protože mě šíleně vytáčelo, že se nutím do čtení takových nesmyslů, které bytostně zavrhuji. Tato část dialogu Faidros byla jednou z nejnudnějších a nejotravnějších srač*k, co jsem za dlouhou dobu četl, avšak pro kompletnost jsem to přelouskal. - Druhá část textu pojednává o rétorice (předchozí dvě témata rozložila základy pro uchopení a poznání tohoto tématu). Rétorika je vedení duší, která je založena na umění činit všechno všemu podobný. Nutnost znát skutečnou pravdu o věci je příliš náročné. Stačí znát podobnosti. Je to umění přesvědčovat druhé. K tomu je potřeba znalost jejich povah/duší i schopnost vidět podobnosti. Díky těm je řečník schopný malými krůčky dospět u posluchače k přesvědčení. To však může být na škodu, jelikož by posluchač mohl být uveden v nepravdu a pod svým nabytím domněním natropit zlé sobě i druhým. Podmínkou krásné řeči je tedy vědění pronášejícího. Aby řeč byla krásná, musí být založena na skutečnosti. Musí být založena na dialektice, na poznání pravdy. Část věnující se řeči mi přišla mnohem zajímavější a užitečnější. Dobře se mi v ní orientovalo a přelouskal jsem ji rychle. Škoda jen, že toto téma nebylo rozvětveno více. Zde se mi zdá být snad pouhým základem. Nedivil by se ale, pokud by se tomu Platón věnoval i v jiných spisech.... celý text

Svět vnímání 2008, Maurice Merleau-Ponty

Existencialismus je humanismus 2004, Jean-Paul Sartre

Slavnost bezvýznamnosti 2020, Milan Kundera

2x jsem se pousmál nad nějakými situacemi nebo myšlenkami, které však nemají příliš valnou hodnotu. Zbytečná novela o zbytečnosti.