Slavnost bezvýznamnosti

1 předevčírem

Sice jsem možná pochopila, kam tím autor směřoval, ale celkově nemám ráda, když spisovatel se čtenářem vytírá podlahu. Říkat román něčemu, co má formu základovkového referátu - má třicet normostran, ale potřebuje 100, tak tak hodí větší písmo, zvětší řádkování, název kapitoly na zvláštní straně a neustálé mezinadpisy..., mi nepřijde důstojné autora. Nepropracované postavy spolu náhodně promlouvají v dialozích plných prázdných frází. Jak jsem byla nadšená z L'identité, tak tohle mě zklamalo. Téma i myšlenky by šly zpracovat mnohem lépe.

13. dubna

Kunderovy knížky miluju. Těšila jsem se jak malá. A 3x jsem u toho usnula. Což je fakt umění vzhledem k tomu, že rozsah je asi 100 stran. Nevadilo mi, že to nemělo žádný ucelený příběh, ale tentokrát jsem nedokázala ty filozofické pasáže vstřebávat. Super byly části, kde si Alain vymýšlí příběhy o matce, která ho opustila, vede s ní dialog, přemýšlí o významu pupíku. I myšlenky o tom, že co teď nějak vnímáme, bude další generace vnímat v jiném odstínu a ta po ní taky, nebo třeba zapomene úplně. Trochu v tom jde cítit ona známá nechuť autora, aby se někdo šťoural v jeho životě a nějak ho interpretoval. Víc mi to nedalo.

2 30. března

Také jsem po knize sáhla z důvodu "slabosti" pro autora. Zvláštní pohledy (jak jinak), vtipná tragičnost, nejvic mě však zaujaly hovory matky s nechtěným synem. A vlastně také polemika o bezvýznamnosti. Těžko by se dal vyprávět celý příběh nějak srozumitelně, o to však ani nejde. Pakistánština byl také skvělý kousek... Není to však pro mě román, spíš takové kunderovské střípky ze života.

20. března

Ráda čtu knihy s druhým, třetím plánem ... zde jsem se ztrácela. Ale mám pocit, jako by to autor dělal schválně, aby čtenáře zmátl a ještě více vyzdvihl bezvýznamnost lidí, věcí a dějů ... Dívá se na svět s velkým nadhledem a důležitost událostí minulých staví do světla nepodstatnosti pro život v přítomnosti.
Zajímavý byl i text překladatelky, ovšem předlouhý doslov jsem protrpěla. Nemám ráda vysvětlování jak to autor myslel a jak to má čtenář pojmout.

2 16. března

Kdesi som čítala, že Sviatok bezvýznamnosti je posledný Kunderov román. Písali o tom v kontexte jeho veku a ja som si hovorila, či to nie je odvážne, predčasné tvrdenie, prišlo mi, akoby s ním už viac nepočítali. Ale po prečítaní už tomu rozumiem viac - kniha vyznieva ako rekapitulácia nad životom. A ako také potmehúdske zahrávanie si s pozornosťou čitateľa. Kundera ho písal už ako 84-ročný a ja pred ním smekám, lebo jeho ostrej mysli nemôžem konkurovať ani pri tých niekoľkých desaťročiach, ktoré nás vekovo delia. Kniha ako stvorená na diskusiu pri vínku s priateľmi.

4 06. března

Milan Kundera si ve 84 letech splnil přání napsat román, ve kterém nebude „ani jedno slovo vážně“. Pro českého čtenáře je to zároveň první příležitost nahlédnout do jeho „francouzského“ světa, neboť poprvé dal svolení k překladu své francouzsky psané knihy zpět do rodného jazyka (když na prahu devadesátky seznal, že sám už to nezvládne). Za začátku je osvěžující číst Kunderu, který nepíše o komunismu a emigraci, ale o pupících mladých holek joggujících v pařížské Lucemburské zahradě… ale jen po pár dalších stránkách se z knihy Chruščovových vzpomínek zjevuje „starý známý“ J. V. Stalin. Jako by si Kundera dělal legraci sám sebe, že jiný už nebude a že sice dobře ví, že jeho vidění světa už je passé, ale přece si nedokáže odpustit takový přípodotek ke všemu, co za život napsal. Mihnou se v něm snad všechna stěžejní témata z předchozích knih jako směšnost, trapnost, zapomnění či žert (obvykle nevtipný, jako ta Stalinova historka s koroptvemi, mimochodem pravdivá), přesto to ale není jen nějaký odlehčený recyklát autora „nad hrobem“. Přestože je z textu cítit vypravěčská lehkost, leckdy je až překvapivě hluboký a vážný (např. dialog na motorce). „Čas běží. Díky němu zprvu žijeme, což znamená: jsme obžalováváni a souzeni. Pak zemřeme a zůstáváme ještě pár let s těmi, kteří nás znali, ale velice brzy nastane další změna: z mrtvých se stávají staří mrtví, nikdo si na ně už nevzpomíná a oni mizí v nicotě; jen někteří, velice, velice zřídka, zanechávají svá jména v pamětech, ale bez autentických svědků, bez jakýchkoli skutečných vzpomínek, se proměňují v loutky…“ A dokonce i takový Stalin se může stát takovou loutkou a časem upadnout do bezvýznamnosti. Když v roce 1953 umíral, bál se ho celý svět. Šedesát let poté už si dvacetiletá Alainova přítelkyně jen matně vzpomene, že to jméno kdesi slyšela… A jelikož této bezvýznamnosti nemá smysl čelit, Kundera se jí ve své poslední knize vědomě vydal napospas. (7/10)

2 19. února

Knihy pana Kundery jsou moje srdcovky, takže já při čtení tohoto krásného překladu zažívala opojnou nesnesitelnou lehkost bytí.