Etika Níkomachova

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Etika Níkomachova je klasickým dílem filosofické etiky, které znovu vychází po padesáti devíti letech. Poprvé systematicky probírá otázku ctnostného jednání, uměřenosti a nezdrženlivosti, spravedlnosti, úmyslnosti a dobrovolnosti, slasti a blaženosti. Kniha je proto základním pramenem pro filosofy, právníky, psychology, ekonomy, teology. Orientaci v knize usnadní nově připojené přehledy a rejstříky. Rejstřík jmenný a věcný, přehled základních pojmů, analogií a přirovnání, bibliografie, seznam citovaných míst....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29574/etika-nikomachova-29574.gif 4.255
Žánr
Literatura světová, Literatura naučná, Filozofie
Vydáno, Petr Rezek
Orig. název

ἠθικὰ Νικομάχεια. Ethika Nikomacheia, -350

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Etika Níkomachova

Přidat komentář
Aeon
17. ledna

blazenost ako najvyssie "dobro" a cnost osebe. ostatne cnosti sluzia ako prostriedok k dosiahnutiu blazenosti. definicie "blazenosti" su rozne avsak mozno konstatovat, ze ide o rozumove poznanie, ktore je charakteristicke len pre ludi, zvierata nim nedisponuju. je vhodne sa vyvarovat zmyslovosti, ziadostivosti, nadbytkov i nedostatkov.

pre mna bola velmi osviezujuca kapitola o priatelstve a jeho formach a dokonalej kombinacii tychto foriem

Benedikt
30.11.2019

Kniha otca európskej filozofie, Etika Nikomachova je vlastne úžasným previazaním morálky a práva. Samotné dielo na prvý pohľad jednoznačne pojednáva o morálne a dôležitosti tejto „ľudskej zručnosti“ pre riadny chod štátu. To že opisuje delenia a typy cností, vlastne nijak nebráni tomu aby sme toto dielo brali v celku ako dielo patriace nielen do oblasti etiky ale aj štátovedy. Aristoteles to jasne dokazuje v kapitolách V. a VIII.

Už v úvode diela od prof. Brostla ma nesmierne zaujala myšlienka o slušnosti. Slušnosť teda spočíva v legiskomformnom výklade práva, v zmysle vypĺňania medzier v zákone. Zákonodarca v zákonoch nesmie byť nadmieru precízny, vlastne to ani nedokáže, našou morálnou povinnosťou je byť slušný, teda právodopĺňujúci. Myslím že výklad typu čo zákon nezakazuje to zákon dovoľuje by pre Aristotela nebol dostatočný, nakoľko by tak strácal morálny zmysel práva. Morálnym zmyslom práva by mal byť jeho účel, a to je dosiahnutie blaženosti v spoločnosti. Ak už teda podľa Aristotela vieme čo kto je slušný vieme z tejto premisy vyvodiť aj to, kto je neslušný?

Aristotelovo zhrnutie, ohľadom nutnej miery presnosti vzdelaného človeka, spočívajúce v stanovení nie max. ale minimálnej miere presnosti sa mi zdá mimoriadne dobre pedagogicky podané. Tvrdenie, že o jednotlivej veci presne usudzuje odborník a o všeobecnej veci zase všeobecne vzdelaný človek, sa mi zdá veľmi rozumné, nakoľko prílišná špecializácia plodí aj intelektuálnu slepotu.

Cieľom štátovedy, podľa Aristotela je praktické konanie. Táto potreba teda zo štúdia vylučuje mladých poslucháčov (v zmysle neskúsených) nakoľko im chýba kontakt s predmetom štúdia. Táto myšlienka sa mi zdá veľmi aktuálna aj v súčasnosti.

V diele sa vyskytla aj jedna intelektuálne zaujímavá myšlienka, v V. kapitole Aristoteles opisuje ako je slovo právo mnohoznačné, to je tak trošku prekvapujúce, lebo túto istú myšlienku zastávame ešte stále, a svoju poučku na to čo je vlastne právo stále hľadáme. Opakom práva/spravodlivosti je teda nespravodlivosť, ktorú Aristoteles zhrňuje, ako nadbytok/nedostatok užitočnosti/škodlivosti pri porušení úmery.

Vo VIII. Kapitole ma trošku zaujal problém názvu POLITEIA, ktorú Aristoteles poníma ako najlepšiu ústavu už v diele Politika. V Etike sa s týmto výrazom stretávam pri timokracií. V ďalšom výklade sa už ale jasne hovorí o tom že demokracia je tiež vláda väčšiny, ktorá je najmenej zlá, a teda že nie je najlepšia, ale len najlepšia z najhorších.

O ústavách v tej istej kapitole Aristoteles jednoducho, no myslím pravdivo, popísal že dobré zriadenie je tam, kde je veľa priateľstiev, a teda že aj sám štát podporuje a nerozbíja súdržnosť občanov.

Aristoteles nám vysvetľuje taktiež pojem svornosť, ktorá je chápaná ako občianske priateľstvo, blízkosť spoločných záujmov a spoločné riešenie problémov. Tam kde je dobrý štát je aj svornosť.

V úplnom závere knihy nám autor, krásne ukazuje čo je to umenie zákonodarstva – legislatívy. Zákonodarstvo je časťou, nie celkom, štátnického umenia. Aristoteles si praje aby nám naši predkovia zanechávali politikov so schopnosťou dávať dobré zákony, ktoré najviac pomáhajú vlasti. Na konci nás vyzýva k štúdiu

a) toho čo povedali starý učenci o štátovede (politickú a právnu filozofiu)

b) preštudovať si ústavy (komparatistika)

c) zisťovanie toho čo majú štáty dobré a čo zlé (čiastočne sociologia a čiastočne politologia)

d) po kritickom zhodnotení hádam uvidíme aké zvyky a aké zákony sú najlepšie

Na záver už asi len dodám, že dielo Aténska ústava asi patrila do výučbového procesu k bodu b), Aristoteles vraj zozbieral asi 150 ústavných textov, čo podľa mňa svedčí o vysoko kvalitnej forme výuky štátovedy v staroveku. Nie som si istý, či si v modernej komparatistike preberáme čo i len desatinu podobných textov.


alef
22.11.2016

Otázkami etiky, "to jest hledání nejlepšího života v obci, spravedlnosti a práva" se Aristotelés zabýval v několika spisech: v Etice Eudemově, v Politice a v asi nejznámější Etice Níkomachově.

Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (politiké), která určuje, “co se každý v obci musí naučit”. Nejde v ní o poznání, ale o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. V otázkách jednání – podobně jako v otázkách zdraví - není přesnost možná a „vzdělaný se vyznačuje tím, že v každé oblasti vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik povaha předmětu připouští.“ Nejlepší jednání je pak to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Takovým cílem je pro člověka blaženost (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá... je to nejspíš dar od bohů, ale něco také potřebuje: prostředky, podmínky a děti. Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu nutné podmínky po celý život.

Cestou k blaženosti je ctnost, která se získává učením, zkušeností a návykem. Přirozenost dává člověku jen schopnost učení jako možnost, jež se uskutečňuje konáním (dobrým nebo špatným), a to je právě smysl výchovy.

Neřestí je mnoho, kdežto ctnost je vždycky jen jedna a většinou znamená vyhýbat se krajnostem, nedostatku i přebytku; "tak je štědrost mezi rozhazovačností a lakotou, statečnost mezi zbrklostí a zbabělostí". Není to ale žádný průměr, nýbrž dokonalost sama, kterou by každé přidání i ubrání pokazilo.

Ctnost se týká jen jednání chtěných a vědomých, volba je předem rozvážené chtěné jednání. Ty nejdůležitější ctnosti jsou statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost jako střed vůči hněvivosti i slabošství, a v obci zejména spravedlnost. To je výkon dokonalé ctnosti vůči druhým, „dobré těch druhých“ a “souhrn všech ostatních ctností”.

Spravedlnost v obci musí být řízena zákonem, “proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon.” Náležitost, slušnost je spravedlnosti podobná, ale není to totéž. Je spravedlivá, ale ne podle zákona, nýbrž jako náprava zákonné spravedlnosti. Zákon totiž musí být obecný, kdežto jednání je nepravidelné, takže některé případy nelze spravedlivě posoudit zákonem.

Aristotelés nahlížel na demokracii podobně jako Platón, tedy považoval ji za závadný typ státního zřízení :-).

Zúžil pojem lidu v demokratických zřízeních na většinu chudých, která nedisponuje všemi právy ani prosazením svých zájmů, a to je důvodem (jak podle Aristotela, tak podle Platóna), proč demokracie nemůže být stabilním systémem, pokud v ní existují takové rozdíly. Demagogové rádi zneužijí své moci nad chudými a namíří jejich hněv proti bohatým, kteří jsou přinuceni se bránit, což ve výsledku vede ke zhroucení demokracie. Nejzávadnějším faktorem tohoto zřízení není ani tak nestabilita, jako spíše skutečnost, že demokracii a vládnoucí většině v ní nejde o obecné blaho, což je důležitá charakteristika všech zdravých forem zřízení :-).

Zajímavé ... dříve stejně jako dnes :-) ... uplynulo víc jak 2000 let a stále jsme nevymysleli nic lepšího :-) ... a tak se stále držíme demokracie, jako nejlepšího ze všech těch nejhorších řešení, kterých jsme naopak navymýšleli spousty :-).

krizek
27.08.2012

Etika Níkomachova nás seznamuje s etikou, bažeností, ctností tehdejšího myšlení. "-Býti blažen, je to samé, co dobře žít, dobře jednat a dobře se mít". Aristoteles moc rád vše rozděluje od skupin, i tady v Etice se můžeme dovědět plno kategorií, škatulek, podkategorií co kde, kam a pod co patří. Udělá si takový pomyslný strom etiky, a čtenář se v něm může snadno orientovat.
A název? Níkomachos byl Aristotelův otec (uznávaný lékař) a zároveň tak pojmenoval i svého syna.

Štítky

etika filozofie Aristoteles

Autor a jeho další knihy

Aristotelés
řecká, -384 - -322

všech 34 knih autora

Kniha Etika Níkomachova je v

Právě čtených7x
Přečtených84x
Čtenářské výzvě1x
Doporučených5x
Knihotéce27x
Chystám se číst46x
Chci si koupit21x
dalších seznamech2x