VikyKleinik přečtené 201

Duna 1988, Frank Herbert

Obsahově hutné, pečlivě rozvrstvené a rozvážně napsané. Duna vyžaduje pečlivější čtení. Když jsem ji prvně poslouchal jako audioknihu při práci, docela jsem se v ní ztrácel, ale později jsem se k ní vrátil a docenil její kvality. Jedná se asi o první fikční svět, jehož kouzlu jsem propadl. Filmovou trilogii Pána Prstenů jsem si velmi užil, ale nikdy mě toliko nezaujal lore. Seriálová Hra o Trůny mě bavila kvůli postavám a ději a víc informací o různých náboženstvích nebo historii jsem si nezjišťoval. Duna však nemá moc charismatické postavy. Nemám pocit, že by si je čtenář mohl příliš oblíbit. Například Duncan Idaho (kterého hrál ve filmu Jason Momoa), zde není prakticky vůbec povahově vykreslený a jeho oběť nemá žádný emocionální náboj. Neříkám však, že postavy nejsou zajímavé nebo že neprožívají zajímavé události. Obojí by byla lež. Problém je v tom, že se s nimi čtenář prostě příliš nesžije. Herbert zkrátka neumožnil čtenáři se k postavám více přiblížit. Vypravěč sice umožňuje čtenářovi nahlédnout do Paulových vizí a obavy z džihádu vedeném v jeho jméně... "Někde v jeho budoucnosti si fanatické hordy jeho jménem klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zelený a černý atreidský prapor se stane symbolem teroru. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem Muad´Dib!" ...ale přesto mi nepřijde, že bych ho lidštěji poznal, že bych chápal, proč se zamiluje do fremenky Chani nebo co se myslí o jiných lidech, co ho odpuzuje, co ho přitahuje, co ho baví, co má rád a proč, jaký má smysl pro humor, po čem touží a co obdivuje a jaké malichernosti se třeba oddává... Postavy jsou spíše figurkami na šachovnici, které čtenář se zájmem sleduje proto, že tyhle figurky prožívají velké události a mění podobu a historii velmi působivého fikčního světa. Právě ten fikční svět (jehož uvěřitelnost je skvěle vykreslována třeba i tím, že na začátku každé kapitoly Frank Herbert zanechal úryvek z fiktivní literatury) s řadou soupeřících frakcí a rozsah interesantních témat a motivů, jež mají značný přesah a odráží leccos toho, co nacházíme ve vlastní skutečnosti. - ekologie (vykořišťování a bezohledná těžba nerostného bohatství) - antropologie (kultura pouštního lidu) - psychedelika (látka rozšiřující vědomí) Duně jsem tedy propadl, protože mi přijde velmi zajímavá (nejen obsahově, ale i esteticky). Plný počet jí však nedám, protože mě to prostě dějově nesemlelo.... celý text

Zbraně vlivu - Manipulativní techniky a jak se jim bránit 2012, Robert B. Cialdini

Původně jsem na knihu hleděl trochu skrz prsty, protože mi takové ty prvoplánové knihy manipulativních technik pro prodejce aut a makléře (předsudky) přijdou poněkud pokleslé. To jsem nevěděl, do jaké knihy se to vlastně chystám. Caldini byl totiž profesor psychologie a marketingu, jehož těžkosti ze skutečnosti, že se stával obětí mnoho podomních projektů a souhlasil s odběrem časáků, které vlastně nechtěl, z něj udělal zájemce o studium vyhovění. Oficiální text: Robert Cialdini se více jak třicet pět let věnuje výzkumu vyjednávání, přesvědčování a problematice vyhovění. V rámci svého výzkumu se nechával inkognito najímat jako podomní obchodník, dealer drogistického zboží, prodejce automobilů nebo pracovník PR agentury. Absolvoval školení obchodních firem, kurzy prodejních dovedností, analyzoval postupy nejúspěšnějších prodejců. Výsledkem jeho neobvyklého úsilí je dokonalá pomůcka pro každého, kdo chce mít svůj život, ať již profesní či soukromý, pevně ve svých rukou. Výsledkem toho je kniha, která jde poměrně hluboko. Na začátku je předestřena situace s krůtou, která mechanisky reaguje na specifický zvuk svých mláďat. Jakmile mládě vydá "číp číp", matka se o něj bude starat. Tento mechanismus je tak silný, že když vědci ke krůtě dali vycpaného tchoře (přirozený nepřítel) s přehrávající nahrávou onoho specifického zvuku, tak matka krůta přehlédla všechny ostatní okolnosti (zjev) a začala se o vycpaného tchoře starat jako o své mládě. Můžeme se tomu smát, ale ono je to vlastně velmi evolučně racionální, protože při běžných okolnostech (do nichž nezapadá takéto šťourání výzkumníka) by tento zvuk vydávalo jen zdravé mládě, které má smysl upřednostnit nad tím, které by zdravé nebylo. Zvířata jsou jednodušší životčišnou formou než lidé, jenže i ti mají podle Cialdiniho tyto mechanismy, při nichž dojde k jakémusi zapadnutí do sebe (klap a cvak). U člověka však jsou tyto mechanismy více komplikované a získané, spíše než-li vrozené. To, jak je Cialdini při svém studiu a pozorování lidských interakcí vyšťoural, zanalyzoval a osvětlil, proč k nečemu takovému dochází, čemu to slouží a jak je to zneužívané, je fascinující. Nakonec to pro mě nebyla kniha, která mě učila manipulativním technikám, ale kniha, která mi dala hlouběji nahlédnout do toho, co je nemilou součástí toho, být člověkem.... celý text

Ready Player One: Hra začíná 2016, Ernest Cline
odpad!

Já sám miluju popkulturu, ale tohle na mě vůbec nefungovalo. Není to dost kreativní počin. Samotného mě po čas poslechu audioknihy napadalo, jak by si to s pop-kulturními znalostmi a odkazy mohlo pohrávat podstatně více. Vím, že kdyby to napsal někdo s větší představivostí a hravostí, tak bych si to asi užít dokázal (kvality by ovšem musely spočívat i v jiných rovinách knihy). Takhle to ale uspokojí jen nerdy, kterym stačí docela málo. Stačí, že je to tematicky zasazeno do středu jejich zájmu. Nevadí ale, že je to velmi předvídatelné, schématické a napsané tak jednoduše, jak to jenom jde a zároveň bez jakéhokoliv šmrncu. Nedokážu si moc představit, jak by tohle mohlo uspokojit kohokoliv, kdo má vkus. Hunger Games jsem nikdy nečetl, ale představuji si, že je to napsané nějak takhle. Možná je ten sloh podobný horším Kingovým knihám. Prostě mainstream jak to jenom jde. Tentokrát jen zasazený do prostředí, které se trefuje do zájmu jisté společenské skupiny. Emocionálně mě to ale nechalo naprosto chladným. Všechny postavy i jejich vztahy mi byly úplně volný. Parzivalova osobnost se mi navíc příčila svou ukňouraností, která je zřetelná hlavně v momentech, kdy mluvil s Art3mis. A nejhorší na tom je, že ta budoucnost, v níž se kniha odehrává, je zkrátka docela v zničená (dystopie), a proto lidi utíkají před realitou do Oasis. Geek a programátor, kterej tuto virtuální realitu vymyslel, vydělal stovky miliard, ale s opravdovou realitou se neuráčil udělat vůbec nic. Opovrženíhodnej panic a geek udělanej do osmdesátkových arkádovek, které jsou tak primitivní, že nechápu, jak mohly někoho vůbec někdy začít bavit. - Jako vážně. Hráli jste někdy Pac Mana? Nudnější je snad jen sledovat schnout omítku. Každopádně tahle postava, tenhle Halliday, kterej měl možnost i zodpovědnost (páč měl prostředky) s tím něco udělat, nic neudělal. Kniha ho však prezentuje jako dobráka a modlu, kterou všechny postavy ctí, protože jim dal hru, na níž jsou všichni závislí a která je jejich únikem. Klidně ať tomu tak je, to mi vůbec nevadí, ale ať si autor uvědomuje tu absurditu a víc třeba reflektuje stupiditu společnosti a postav, ať dělá z Hallidaye opovrženíhodnou osobnost a prezentuje ho jako šaška. Hned by mě to bavilo víc. Hned by to bylo o něco zajímavější a atypičtější. To by ale Ernest Cline musel být trochu originální, což nebyl a nakonec je to přesně takovej zbytečnej, mdlej a na růžovo nalakovanej mainstream a bestseller, jakej jsem vlastně dříve čekal, že bude... Jeden nerd ve mně ale nedávno vzbudil zvědavost a já si na základě jeho nástřelu obsahu a nadšení představil něco lepšího, než autor knihy ve skutečnosti stvořil. Teď toho smradlavého nerda musím najít a potrestat ho za to!... celý text

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války 2018, Jaroslav Hašek

Švejk je zajímavá postava, jeho osudy během první světové války jsou humorné a Hašek byl skvělý spisovatel a satirik. Češi měli bojovat v konfliktu, kterému nerozumí za impérium, k němuž necítí žádnou loajalitu. Do toho je zasazen náš protagonista, u něhož si nemůžeme být jisti, jestli je to skutečný imbecil a nebo to jen předstírá, čímž se hravě dostává z krkolomných situací i odhaluje stupiditu války a armádní disciplíny. Je velkou smůlou, že toto vzácné dílo nebylo dokončeno. Hašek chtěl napsat 6 dílů. Stihl dokončit tři a začít čtvrtý. Na žádost vydavatele měl dílo dokončit Karel Vaněk, kterému podle všeho chyběla Haškova genialita. Vaněk se prý snažil dopsat díl 4 ještě v Haškově duchu, ale jelikož jsem to nečetl, nevím jak se mu to daří. Pátý a šestý díl, kde Švejk upadl do ruského zajetí se Vaněk od Haškova stylu odprostil, jsou prý více naturalistické a Švejkova osobnost je poněkud pozměněna. Čtenář napsal: "Je to Švejk, ale není to Švejk." Já Haškově dílu nechci dát plný počet, protože prostě není dokončeno. Dříve jsem si myslel, že je Švejk přeceněná kultovní záležitost naší zasmrádlé kotliny (jako třeba Pelíšky), kterou zahraničí hravě trumfne. Fakt, že je dílo přeloženo do 58 jazyků napovídá, že tomu tak nebude. Jasně, Hlava 22 má obdobné poznávají prvky, ostatně Heller sám pronesl, že kdyby nečetl Dobrého Vojáka Švejka, tak by své stěžejní dílo nikdy nenapsal, ale přesto tu jsou diference a za přečtení stojí obě knihy. Ani filmová adaptace s Hrušínským v hlavní roli mě nebavila. Uznávám sice, že Hrušinský byl vhodnej casting, ale scénáři a režiji něco chybí. Celá ta hloubka a "barevnost" předlohy ve filmu zkrátka chybí. Všechno je osekáno tak, že na mě ten Haškův humor zkrátka vůbec nefunguje, ale kniha si mě získala už jen tím svým začátkem. Ten je snad i vrcholem knihy, takže pokud někdo váhá nebo smýšlí stejně, jako kdysi já, možná by tomu měl dát šanci. Doporučuji i audioknihu namluvenou Werichem. Miluji totiž, když čitatel zní tak, jako by byl součástí knihy.... celý text

Paměti kata Mydláře 1991, Josef Svátek

Žil jsem jako pedofil 2002, Janek Alexa

Četla se dobře tato zpověď a bylo zajímavé nahlédnout do vnitřního prožívání člověka poměrně slušného a morálního, jen sexuálně založeného na malé chlapečky... Víc bych se však bavil, kdyby byl Alexa větší úchyl a deviant. Jelikož to byl, tedy až na tu pedofilii, poměrně slušnej člověk, tak tato kniha není tak "zábavná" (ve smyslu intenzivní a šokující), jako třeba šílení Otroci Sexu.... celý text

Mrazík s pendrekem v ruce: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné 2021, Alexandr Mitrofanov

Elementární částice 2007, Michel Houellebecq

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery

Je to velmi srozumitelná kniha, která prezentuje obraz české společnosti a politického dění velmi prozíravě a správně. Autor svými řádky textu jen sbíral mé souhlasné uznání jeho slov. Na druhou stranu jsem nikterak nadšen nebyl a pocitově bych knihu hodnotil jen na 3/5, protože jsem byl s valnou většinou předkládaných tezí a faktů už obeznámen. Nyní je však rok 2022 a já na knihu z roku 2017 narazil tedy docela pozdě, čímž jsem nebyl obohacen novými uvědoměními. Vždyť už jsem přečetl i toho Kmentu... Velmi však uznávám, jak dokázal Tabery celou rozplést jednotlivá klubka problematik, srovnat fakta, vyvodit teze a srozumitelně je podat. V tomto mi to velmi připomínalo "Život na naší planetě" od Davida Attenborougha. Pokud bych byl člověk, který by měl v pojednávaných tématech bordel, nic moc o nich nevěděl a nebyl si tak ani jist, čemu lze věřit, tak by mi obě tyto knihy byly velmi nápomocné. To je jejich největší přínos. Nelze tedy vyčítat knize jistou jednoduchost. Nepochybuji však, že by mi kniha dala podstatně více, kdybych jí četl v době jejího vydání.... celý text

21 lekcí pro 21. století 2019, Yuval Noah Harari

Rozhodně slabší než Homo Sapiens a Homo Deus, ale přesto to má své místo. Autor je historik a zdá se mi být sečtělým pokorným dobrým člověkem, který se příliš nenechává unášet afekty a tak je schopen nacházet vycentrované pozice v komplexech problematik, které lemují dnešní dobu. Ač se mi název knihy nelíbí, tak odpovídá obsahu. Harari z historie vyextrahoval 21 pouček, které náležitě podporuje dějinnými událostmi i zkušenostmi lidí minulých. Též předestírá nějaké predikce do budoucna. Pokrok nezastavíš a už dnes můžeme dumat nad nejrůznějšími vyhlídkami do budoucna. To, co se však nemění, jsou stále stejně zhovadilí “lidé”. Příliš se nemění, protože jsou to stále ty afektované, sebestředné a krátkozraké opice, a tak se nyní k lidství povznáší jen s velkými obtížemi, ačkoliv nám dějiny nabízí stovky a stovky násilných příkladů toho, kam to spěje, když se lidé nepovznáší nad své nízkosti. Pokud bychom si ony lekce vzali k srdci, tak by následující staletí nemusela být tak hrozná jako ta minulá. Zatím to ale moc světle nevidím. “Lidská blbost je největší hybnou silou dějin.”... celý text

Boss Babiš 2017, Jaroslav Kmenta

Jistě to byla mravenčí investigativní práce a je třeba, aby ji někdo vykonal. Za to panu Kmentovi ze srdce děkuji a dávám 5/5. Vhledem ale k oblastech, v nichž se to pohybuje, to pro mne nebylo moc uchopitelné a zábavné. Dokážu číst Aristotela s porozuměním, ale tyhle obchodní záležitosti nechápu a často jsem ty hromady jmen a dat prostě vypouštěl. Je však pravda, že jsem tuto práci poslouchal jako audioknihu a dělal během toho i jiné věci. Přirozeně jsem tomu tedy nevěnoval takovou pozornost, kterou si to žádá. Současně si myslím, že kdybych se to rozhodl číst, tak bych to buď odložil a nebo se do toho nutil. Rudý Zeman je mnohem přívětivější, zábavnější a zajímavější (kvůli té psychologické rovině, do které musel autor proniknout). Přesto si myslím, že Kmenta předestřel mnoho faktů, které nelze ignorovat. Občas mi to už ani nepřijde divné. Zdá se totiž jako normální stav věcí, že premiér lže a krade, že prezident Zeman kouká na dětský porno, pochlebuje Rusku a setrvává na postu, i když není schopen vykonávat funkci a rozhodují za něj pochybná individua jakými jsou Mynář a Nejedlý. Člověk občas potřebuje dostat facku. Projít si nějakou komplexní analýzu, která ho vytrhne z letargie. Pak se musím ptát: "Kde to jsme, že takovej zločinec i po tom všem může nadále vládnout zemi?" On však vládne z vůle lidu. Lidu, který je z nedostatku soudnosti naprosto nekompetentní přispívat svým dílem k běhu demokracie. Ta totiž klade na každého jedince nároky, které většina lidí zkrátka nenaplňuje. V samotném závěru pak Kmenta velmi lidsky reflektuje českou společnost. To jsou pasáž, která stojí za to. Ač jsem tedy nebyl z těch kauz dvakrát moudrý, tak něco jsem pochytil a minimálně je Babiš těžce nedůvěryhodný (což ale víme už od začátky - však je to STBák). Pokud nemá člověk zkratované myšlení, tak musí po tom všem vidět, že je to křivej a hamižnej rozkladnej živel. Člověk na jeho pozici má ohromnou šanci s věcmi hýbat a může se zasluhovat o společné dobro. On dělá pravý opak, zasluhuje se jen o vlastní dobro na úkor druhých. To z něj dělá vlastizrádce, ač se to teda zdaleka nedotýká jen vlasti. Dokud však budou vládnout podobná individua, tak to tady lepší nebude. Nemluvě o tom, že jsou před námi krize, k nimž se bude nutno postavit čelem a od takových to nelze očekávat.... celý text

Nedostatečný pocit vlastní hodnoty 2013, Heinz-Peter Röhr

Na tuto knihu jsem byl zvědav, protože jsem slyšel, že zde si Röhr nevypomáhá na příkldu pohádky, nýbrž na vlastní odborné praxi, což mohlo být věcnější s zajímavější. Bohužel mi to tentokrát moc nesedlo. Určitě velmi relevantní pro člověka, který nedostatečným pocitem nízký hodnoty trpí, ale mně kniha poněkud otravovala. Bližší mi je totiž “Když se budeš snažit a vytrváš, budeš lepší než jsi nyní” spíše než “Jsi dobrý takový, jaký jsi.” Jasně, i já citím tlak a žiji ve společnosti zaměřené na výkon, která mi furt předkládá nějaké ideály, jenže to není tak hrozné, abych si musel opakovat něco takového, když vím, že třena nejsem dostatecně disciplinovaný. Většina lidí mi též přijde značně osobnostně nedostatečná a myšlenkový obrat stagnace je tudíž nežádoucí. Až v momentě, kdy jedinec upevní univerzálně dobré návyky, začně používat rozum, vyladí svůj charakter a bude konstantně pečovat o duši i věci veřejné, tak se stane dost dobrým takovým, jakým je, ac dokonalosti beztak nikdy nedostáhne. Když však slyším mluvit o sebelásce nějakou obézní youtuberku s vrstvou makeupu, která neudělá ani vajíčka, tak ty kecy musím považovati jen za alibistické výmluvy. Proto jsem asi pocítil alergickou reakci, když autor narušenému navrhuje, aby se pomocí opakovaných frází ujišťoval o vlastní hodnotě. Chtěl jsem si zde jen odůvodnit svou čistě subjektivní nelibost z obsahu. Dokážu si to ale přebrat a knihu opravdu nelze objektivně odsoudit za tuto rovinu věci, protože kráčí v jiných vodách a pojednává o jiném fenoménu. Opravdu totiž existují lidé, kteří tím trpí. Už jsem četl/poslouchal jiné Röhrovy knihy a všechny mají stejně vztyčné body a podobné tematické okruhy, jenž jsou oněm psychickým poruchám společné. Zdá se mi tedy, že každá další kniha čtenáře obohatí o něco méně, protože se víceméně opakuje to, co už zná.... celý text

Cesty z úzkosti a deprese 2012, Heinz-Peter Röhr

Pes baskervillský 1978, Arthur Conan Doyle
odpad!

Knihu jsem četl kvůli kurzu k základům logiky, kde se mají z předpokladů vyvozovat důsledky. Detektivka je k tomu jako dělaná, ale obávám se, že jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti, jak si kurz žádal. Detektivky mě často totiž šíleně nudí, protože se vše motá kolem záhady (vraždy, loupeže...), která je mi však ukradená. Nejsem zainteresován do postav a žádnou jinou výpovědní hodnotu, nad níž bych mohl rozjímat, to nemá. Je to holt žánr, v němž musím počítat s nižším poměrem zajímavých příběhů. Věřím však, že jednoduchý děj může být jen kostrou, na níž lze navléci zajímavá témata. Zde tomu tak ale není. Většina čtenářů opěvuje atmosféru blat a napínavost případu, ale já nepocítil ani jedno. Takové knihy jsou mi pouhou ztrátou času a to i přes to, že autor píše švihácky a případ je asi dobře vymyšlený. Za to ale nedávám ruku do ohně, páč jsem mu v samé nudě věnoval jen pramalou pozornost. Hledal jsem však v knize něco, k čemu bych mohl upnout svůj zájem, ale nic nenašel. - Škvár je více zaměřen na postavu detektiva Veleina než na jeho roztodivné případy, nemluvě pak o Bukiho nesmrtelném drsném stylu a vytříbeném buranském smyslu pro humor. - Film Seven má zase zajímavý koncept série vražd podle smrtelných hříchů. - Pes baskervilský je příliš spotřební záležitost pro fanoušky Sherlocka Holmese, do jehož bezpředmětných případů snad už nikdy nebudu musiti zabrouzdati.... celý text

Jak získávat přátele a působit na lidi 2002, Dale Carnegie

Dale Carnegie je velmi sečtělej, pozornej a uvědomělej. Tuto knihu jsem nevzal do ruky proto, že bych potřeboval přátele nebo zapůsobit na lidi. Samotný název na mě neudělal dobrý dojem, ale po bližším přezkoumání musím uznat, že zavádějící není. Celé je to o mezilidských vztazích - o tom, jak lidi fungují, nikoli o tom, jak by fungovat měli. Dále zde budu na svém osobním příkladu a zkušenostech demonstrovat, jak kniha změnila mé smýšlení a přístup v jednání s lidmi: Často jsem se oddávám ostrým diskuzím a slovním šarvátkám. Umím dobře mluvit a z podstaty svého osobnostního typu se orientuji převážně racionálně. Když můj oponent vyblil nějaký nesmysl, odporoval si, či dokázal, že o věci ani dost málo neví, tak jsem se po něm se vší radostí svezl. Jenže mně v té hádce vždycky šlo o to, jak se daná věc má. Zkrátka mi záleží jen na tom, kdo má o věci pravdu, či kdo se jí přibližuje a neodpustil jsem si druhého srazit, když jsem si všiml, že má nesprávné způsoby smýšlení, či že je neuvědomělý, případně že propadl jakémusi klamu. Všiml jsem si však, že oponentovi nejde o pravdu věci, ale o to, aby nemusel za žádnou cenu uznat, že se mýlí. Já si přirozeně ulevím, protože blba znemožním, ale sám jsem svým způsobem naštvaný na onu skutečnost, že všechny ty stovky lidí, s nimiž jsem diskutoval, byly tak hanebně zabedněný. Měl jsem takovou teorii, ale už vidím, že funguje jen na malý vzorek lidí, kteří jsou senzitivní, co se studu týká. Soudil jsem totiž, že ostatní to mají stejně jako já. Platón ostatně píše ve svém dialogu Protagoras, že ten, kdo nemá podíl na studu, musí být vyobcován jako nákaza obce, páč postrádá vnitřní brzdu, která by mu zabraňovala v činění hanebností i v případě, že by se nikdo nedíval. Pro mě osobně je trapnost natolik nepříjemná, že se jí snažím předcházet. Kupříkladu v minulosti jsem neměl dostatečně vytříbený vkus, kvůli čemuž jsem občas módně přestřelil. Vypadal jsem směšně a moji drazí přátelé/spolužáci mi to samou radostí dávali najevo. Zrcadlo, které mi poskytli a uvědomění, které jsem z následného studu vytěžil, mi byly přínosem, páč dnes už se vkusně oblékám. To jest jen jeden malý příklad. Plyne z toho však, že vzbudit v druhém člověku stud, může vést k nápravě jeho přešlapů uvažování. Dnes už ale díly Dalu Carnegieovi vím, že takto si to většina obyčejných lidí nepřebere. Naopak by se utvrdili ve svých bludech a vystavěli kolem sebe zeď, od které by se argumenty mohli jenom odrážet. Vždycky jsem si v diskuzi/hádce říkal, že by stačilo, kdyby někdo z nich v konverzaci jen jednou uznal, že se alespoň v nějakých bodech plete a ukázal se mi tak v lepším světle. Bylo by mu to ke cti a já bych s ním hned jednal s respektem, protože by to svědčilo o něčem dobrém. To se však stalo možná jednou. Většinou se však ve své zpupnosti a domýšlivosti zapřeli natolik, že každý jeden bod mé argumentace nesměl být za žádnou cenu uznán jako relevantní bez ohledu na to, jestli to byli vůbec schopni racionálně vyvrátit či nikoli. Rozumnost i nadhled zběhli ze smýšlení mých oponentů a celá diskuze se smrskla na něco nízkého, protože šlo jen o můj požitek z blbcova srážení, který jsem si hojně dopřával. Carnegie však píše, že každá hádka je předem prohraná a já to po stovkách konfliktů mohu potvrdit. Sice si trochu ulevím, ale nikam to nevede. Můj rozum mi tedy říká, že bych měl učinit podstatné změny a jednat s lidmi jinak. To se mi však dlouho nechtělo, protože mi to přišlo nespravedlivé. Nechtěl jsem s druhými jednat lépe, než si zaslouží. Chtěl jsem s nimi jednat přesně tak, jak si zaslouží a to stejné nastavování zrcadla jsem očekával od druhých. Většina lidí však není schopna určit, jaké chování si kdo zaslouží a také jim chybí jakékoliv intelektuální svědomí (je jím jedno, co je pravda). Mluvit s nimi s úctou a naplňovat jejich pocit vlastní důležitosti (který podle Freuda hraje v lidské psychice tak zásadní roli) mi bylo proti srsti, či možná proti vlastní ješitnosti. Jenže aby vůbec diskuze dala ovoce, tak je s nimi vlastně nutno mluvit ještě s vyšším poměrem vřelosti a dobroty, než jsem si kdy myslel. Je to na mě opravdu hodně, protože sám bych tak rád profackoval ty prázdný vepřový hlavy po pár větách, v niž odprezentovaly svou nevědomost, myšlenkové zkraty, pokroucený charakter, následně je zbavil práva podílet se na správě státu, uvalil na ně kurzy nápravy myšlení a charakteru v lepším případě anebo je zapřáhl tvrdou prací jako tažná lidská zvířata v případě horším. Změna je to tedy pořádná, ale Benjamin Franklin to dokázal též a ani já bych neměl jít hlavou proti zdi. Tento přístup má podstatně vyšší šance, že z něj něco vykvete. Třeba tím bude vzájemné porozumění a kdyby se tak k sobě měli všichni, snad by se ty počty hlupců o něco snížily.... celý text

Život na naší planetě: Mé svědectví a vize pro budoucnost 2021, David Attenborough

Dobrosrdečně kritizuje, pro ilustraci přikládá apokalyptickou vizi budoucnosti, ale dává nám i alternativní směr. Příroda si cestu najde, když jí dáme šanci a ač je to nepochybně komplikované, tak nemáme na výběr a je lepší hledat jak změny docílit, než hledat, proč by to jít nemělo.... celý text

Gold za všechny peníze 1997, Joseph Heller

Ti, které nestrhne humor a dialogy budou osočovat dílo z obsahové repetetivnosti a bezobsažnosti. Poutavost díla by neměla být redukována pouze na příběh, ač ten se na ní přirozeně podílí velmi. Třeba takový film "Once Upon a Time in Hollywood" od Tarantina takřka žádný příběh nemá a lze ho interpretovat jen jako milostný dopis oné době a kinematografii jako takové. Přesto to poutavý film bezpochyby je. Dílo tedy nemusí být charakterizováno příběhem (beztak už byly všechny příběhy řečeny), ale klidně pocitem, atmosférou či kritikou nějakým dobových poměrů. Hellerův Gold právě tak nastavuje zrcadlo americké politické scéně a židovské zkušenosti. Pro mě to byl dostatečný podmětný stimul na to, abych se bavil. Nemluvě pak o ztřeštěných postavičkách, absurdních dialozích a morálně pokrouceném protagonistovi. Heller je skvělej humorista. Opravdu vkusné a vytříbené. Diametrální rozdíl oproti "humoru", jenž je užit ve filmech od Disney. Potřeštěnost Hellerových postav je takřka dokonalá a dialogy mě vyloženě rozesmívaly. Tohle se mi často nestává. Současně ale musím říci, že Hlava 22 je poněkud stravitelnější a otevřenější. Gold totiž vyžaduje alespoň nějaké ponětí o tom, o čem pojednává a současně tam jsou pasáže i zmatené, případně nepříliš poutavé. Dle mého hodnocen je však zřejmé, co převažuje a současně musím dodati, že mé povědomí o americké politice osmdesátých let, židovství, Kissingerovi a Nixonovi nebylo kdoví jak velké.... celý text

Srdce temnoty 2010, Joseph Conrad

Sluha dvou pánů 2013, Carlo Goldoni
odpad!

Misantrop 2007, Molière (p)

Skvělá hra, jejíž postavy jsou živoucí, dialogy mezi nimi jsou přestřelkami a Moliérovu práce s jazykem mě příjemně stimulovala.