1. Domů
2. Autoři
3. Josef Svátek
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 66
• Bazar 21
• Životopis
• Citáty 1
• Diskuze 2

Populární knihy

/ všech 66 knih

Nové komentáře u knih Josefa Svátka

Železná koruna

„Někoho může odradit ten zastaralý styl psaní. Inu...za nějaký čas to bude 200 let od narození Josefa Svátka, takže se není čemu divit. Čtenář tedy musí číst pozorně a pomalu. Mojí osobě se dostalo krásného a smutného čtení, které zobrazuje, po 30-ti leté válce, první velkou selskou rebélii. V první půli je spíše zobrazován panský stav, očima hlavního hrdiny Kaplíře, ve druhé samotný výbuch povstání. Čtenář se pomalými kroky dostává kupředu a se zájmem sleduje to napětím které všemu vlastně předchází. Dialogy působí až romanticky, ne-li divadelně, ale kdo zná pana Svátka, tak ví co od něj čekat. A na mě čeká další jeho kniha.“... celý text
— MichalMartinka

---

Paměti kata Mydláře

„Bylo to velice zajímavé čtení. Dokonce i tím, že to bylo psáno starší češtinou, to mělo svou autenticitu. A u některých slov byla dole vysvětlivka, co znamenají, to zas bylo příjemné. Černobílé ilustrace (kresby) byly pěkné, pracovala jsem v Umělecko-průmyslovém museu v Praze, kde byla katovna staroměstského kata, tak tím víc mě to zajímalo. Švédské války a vůbec Švédové byli vykresleni velmi důkladně, zmínka padla několikrát i o mé rodné Olomouci, i katolická církev byla vykreslena perfektně. To by si snad měli přečíst všichni katolíci! I třetí kat Jan Mydlář nakonec skončil na šibenici, čímž se ta posloupnost katů Janů Mydlářů v Praze přerušila. A definitivně skončila. A zajímavé bylo, že ne každý zemřel mečem kata, někteří byli sťati, jiní oběšeni, žena, která se snažila zbavit svého starého muže a otrávila ho, byla za živa zahrabána. To jsem třeba vůbec netušila! Tak skončila milá prvního kata Jana Mydláře Dorotka. A tyto práce vykonávali rovněž katové. Pak mě zaujalo, jak katové byli nejprve velmi ignorováni ostatní společností, museli chodit jen svou katovskou branou, v hospodě jim byla vykázána místa mimo ostatní hosty, kdo katovi podal ruku, tak se pošpinil, atd. Nikdo se neodvážil vejít do Prahy katovskou branou a kdyby kat použil jinou bránu než tu katovskou, neminul by ho trest peněžní i tělesný. To všechno se změnilo už za prvního Jana Mydláře, ale zejména za jeho syna Jana Mydláře juniora, kterých si všichni nakonec vážili a chovali se k nim jako k ostatním. Nebo zajímavé byly výjezdy katů, protože některá města už neměla kata, nebo momentálně neměla kata, tak si "vypůjčili" z Prahy mistra, který toto zastal na jedničku s hvězdičkou, i pokud šlo o hromadné popravy. To zejména! Např. Křivoklát, kde se po řadu století věznilo a konaly se tu časté popravy, měl vždycky kata, ale ten zemřel a nový nebyl ještě stanoven, tak požádali Jana Mydláře. Těch poprav bylo tolik, že byl problém najít nějaké datum, kdy se zrovna nepopravovalo a kdy se mohl ten nebo onen Mydlář oženit. Takže nejen, že se čtenář ve dvou dílech této katovské historie dozví mnohé třeba o staroměstské exekuci 21. června 1621 nebo o prvních pitvách, které prováděl doktor Jesenius, též nakonec popravený, ale zaujme i život v 17. stol. v Praze a opravdu mohu říci, že odtrhnout se od této četby byl pro mě někdy dost značný problém.“... celý text
— ctenarJana4wwd

---

Paměti katovské rodiny Mydlářů 1. Z magistra medicíny pacholkem katovým

„Tento historický román je největší unikát, co jsem kdy četla. Redakce použila jen drobnou jazykovou korekturu a nechala Josefa Svátka, aby k nám promluvil o časech minulých svou staročeštinou. Vzniklo naprosto kouzelné dílo! Říká vám něco proslulé jméno Jan Mydlář, ale nevíte, s kým si tuto postavu spojit? Co takhle poprava dvaceti sedmi českých pánů v roce 1621. Ano, opravdu šlo o kata staropražského. Teď jsem možná někoho poděsila. Pff, staročeština a historie – vopruz. Takové předčasné závěry nedělejte, prohloupili byste. Jde o četbu víc jak poutavou. Děj lze snadno pochopit, má spád a je okleštěn o zbytečné a zdlouhavé popisy. Na druhou stranu bylo pro mě těžké číst ty popisy, které zůstaly. Šlo o scény, ze kterých šla hrůza, a běhal mráz po zádech. Byly to především scény z mučírny a popraviště. Naprosto vás to vtáhne do situace, doby a atmosféry. Jste součástí knihy. A jak je to s tou staročeštinou? Nebylo těžké jí rozumět. Dokreslovala děj a dávala jí to správné kouzlo. Když jsem četla už hodně dlouho, tak to šlo poznat především na mé řeči. Mluvila jsem jak „blbec“. Hlavně se to odrazilo na koncovkách. Ale i jazyk je třeba rozvíjet! A proto přikládám i úryvek, ať taky trochu přičichnete k té kráse! Nemohl jsem potlačiti jakési zachvění, když jsem vzpomněl na bolesti delikventovy, takovýmto krutým způsobem vyvolávané. Mistr Jaroš zpozoroval asi toto hnutí mé, neboť pravil: „Nemusíš míti, hochu, pražádné útrpnosti se zlosyny, kteří dnes pod tvou rukou přijdou. Jsou to vesměs mordéři, z nichž každý má několik nevinných životů lidských na svědomí, a vůči takovýmto netvorům, kteří pro pouhý lup na silnicích bezbranné starce a ženy mordují, byla by všeliká útrpnost hříchem. Jsem sám tomu povděčen, že první tvoje práce v mučírně platiti bude zločincům, kteří muka svá stonásob zasloužili. Tím otupíš cit svůj hned na počátku pohledem na trápení lidí, kteří osud svůj zasloužili již dávno. Hůře by bylo, kdyby šlo o mučení osob, které se dosti nepatrnou krádeží provinily a hned za první provinění své v mučírně a na popravišti pykati musí. Při takových a zejména při slabých ženštinách, hne se často i ve mně srdce, leč marná tu všeliká citlivost, kat musí konati, co mu právo a zákon této země poroučí. Dnes však o tomto hnutí věru žádné řeči nebude, ano naopak zostřím každý stupeň trápení při lotrasech těchto, neboť každý z nich prolil více krve lidské, než jí zde a na popravišti proleje, a byť i deset životů měl v sobě!“ Kniha byla pro mě velkým kulturním i jazykovým obohacením. Některé obyčeje byly pro mě naprosto nepochopitelné a zase jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že žiju v 21. století. Je to až neuvěřitelné, jaký kus lidská společnost za ten čas ušla, ale především také jakým směrem se vydala. Jak se změnily lidské předsudky, pověry, mravy, vztahy i každodenní život. S tím vším se změnil i styl, jakým byla kniha napsána. Josef Svátek byl především historikem, ale obdařen i uměním psaní. Přesto mi tam něco „neštimovalo“. Asi to bylo tím, že se držel historických faktů a neztotožňoval se s postavami. Měl od nich naprostý odstup. Některé postavy vyskytující se po celý děj nebyly ani popsané. Jejich charakter byl naznačen a víc nebylo důležité. Určitě se nebojte do této četby pustit. Poskytuje jak ponaučení, ukrácení dlouhé chvíle, tak i jakési mravní uvědomění. Můžu pouze vřele doporučit. A když se vám kniha zalíbí a bude vám těch 254 stran příjemně strávených s Janem Mydlářem málo, pak se nebojte. Následují ještě 3 další díly.“... celý text
— -Nikola-

---

---

Poslední Vršovec

„Tak bohužel kniha Poslední Vršovec od Josefa Svátka mě vůbec nechytla, a to mně docela mrzí, jednak beletrie z historie Českého státu 12. století moc není, a také mně celkem dost zajímá rod Vršovců o kterých se toho zas tak moc neví, i když hodně ovlivňovali dějiny Čech v dobách kdy Přemyslovci ještě byli pouze knížaty, ale styl psaní a vyprávění mně prostě nesedl, holt je dost znát že je to psané v době Národního obrození v 19. století, mně se nikdy moc nelíbil ani Jirásek.“... celý text
— nero 13

---

Paměti kata Mydláře

„Četla jsem v mládí a pamatuji si, že to bylo velmi zajímavé. Nevím jestli by mě to dnes bavilo ...“
— janinasvobo