Michel Houellebecq

francouzská, 1958 statistiky

Nahrávám...

Nová kniha

Serotonin

Serotonin - Michel Houellebecq

Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že tu... detail knihy

TIP: Jakmile váš oblíbený autor vydá novou knihu, upozorníme vás!

Populární knihy

/ všech 8 knih

Komentáře (6)

Přidat komentář
zlovlk
24. července

Houellebecqa jsem dlouho opomíjel ze tří příčin. Zaprvé jsem se obával, zejména vinou poprasku kolem románu Podvolení, že se jen snaží lacině nasbírat body na skandálním tématu politického islámu. Zadruhé jsem slýchával, že je jeho psaní věnováno jen umaštěnému sexu, cyničnosti a dalším nepěkným věcem. A zatřetí jsem nikdy nedokázal napsat jeho jméno, natožpak jej vyslovit. Ukázalo se, že pouze třetí z těchto bodů je validní.

Houellebecq je totiž ze všech spisovatelů, které znám, patrně nejpovolanějším a nejnadanějším hodnotitelem současného světa a jeho problémů a proměn. Dokonce i na ten islám, na nějž má vzhledem k matčině konverzi patrně dost ostrou osobní pifku, zvládá nahlížet dost trefně – a to i přesto, že zrovna Podvolení je z jeho textů dost možná nejvachrlatější. Michel toho nicméně nabízí mnohem více: zejména skvostné vivisekce některých posvátných krav západní civilizace.

Tím míním především tupou vyprázdněnost korporátní kultury, připomínající také v mnohém sektářství a marnou honbu za něčím, o co nikdo nestojí, ale proti čemu se veřejně nesmí promluvit – nejste-li náhodou odvážní a neumlčitelní spisovatelé. Mám na mysli též drsnou maskulinitu, jež byla sice moderní západní kulturou postavena na obdivný piedestal, avšak pouze teoreticky, neboť prakticky o plešatějící půlku populace nikdo moc nestojí – takže všichni ti pánové, kterým bylo celý život říkáno, že jsou vrcholem potravního řetězce a všichni ostatní mají od přírody za povinnost jim sloužit, nyní v lepším případě pijí a zabíjejí se, v horším případě zakládají různější incelofašistická hnutí. Právě sexuální frustrace je jedním z Houellebecqových velkých témat; stejně dobře ovšem dokáže napsat bez pomoci zdrobnělin a metafor skutečně rozkošnou erotickou scénku, a to je jedno z největší umění.

S podobně záviděníhodnou obratností dokáže zachytit vyprázdněnost života akademika (Podvolení), vědce (Elementární částice), ajťáka (Rozšíření bitevního pole) nebo prostého frustrovaného úředníka (Platforma). Mám podezření, že pokud se za tisíc let bude z naší doby číst pár děl charakterizujících celou epochu, tenhle Francouz do toho kánonu dokáže proniknout. Podobně jako jeho hrdinové pronikají do... žen a islámu.

puml
23.12.2016

Snad kontroverzní, i když mě osobně to ani nepřijde. Jen je to autor, který, řečeno medicínsky: otevírá mnohdy hnisavé rány současné společnosti, aniž by je léčil; často pak provádí vivisekci patřičného orgánu nebo části těla. Ale jinak skvělý pozorovatel a velký ironik. Pokračovatel tradice tradičního francouzského románu, který staví na esejistickém stylu, kde příběh není to hlavní, ale jen pozadím pro rozehrání intelektuálních her a úvah autora. Že to někomu nesedne, to je dost možné. Mně také některé autorovy výlevy přijdou lehce pošahané, ale musím uznat, že autor má vskutku brilantní styl. Jen málo autorů píše tak dobře a s patřičným ironickým nadhledem o současné západní společnosti - snad ještě Benoit Duteurtre.

mrksik
30.09.2016

V poslednom čase som sa celkom pohodlne zabýval v Houellebecqových románoch, o ktorých sa dosť hovorí, ako provokujú a ako sú kontroverzné (etc.), menej sa už ale hovorí o tom, čím to vlastne je, že pri nich máme chuť vyletieť z kože. Čím to je, že nás tak rozdeľujú? Čím to je, že, no, skrátka, čím to je, že sa nás tak veľmi dotýkajú. A čoho v nás sa tak dotýkajú, že sa pri nich cítime tak zraniteľní, že máme potrebu sa brániť, alebo rovno útočiť či utiecť?

Z môjho pohľadu sa už v prvotine Rozšíření bitevního pole | https://goo.gl/Yh7njp | po prvýkrát objavujú kontúry houellebecqovského sveta, ktorý je v podstate chladný, neľútostný, bezútešný, rozdrobený až na úroveň jednotlivcov - ktorí hľadajú cestu ako k sebe samotným, tak i k širšiemu spoločenstvu. Pričom tak ako to bude zvykom aj v jeho ďalších knihách: tým, že človek nájde cestu k sebe samotnému, spraví niečo spoločensky významné, zároveň však jeho život ako jednotlivca stratí zmysel. To je celkom divná premisa, ktorá ma, priznávam, fascinuje. Ako keby fakt, že hlavný hrdina Elementárnych častíc | https://goo.gl/3WWgfk | vynájde onu "liečbu" na smrteľnú chorobu, alebo hlavný hrdina Platformy | https://goo.gl/wnDI6O | umožní človeku realizovať svoju bezbrehú túžbu po sexe, alebo hlavný hrdina Možnosti ostrova | https://goo.gl/wTCU4P | otvorí možnosť opustiť zabehnutý kolobeh života, bol jediný dôvod, prečo ich životy majú zmysel. A potom môžu proste bezprizórne umrieť. Avšak podobne ako iné prvky Houellebecqových kníh považujem i toto za akúsi hodenú rukavicu: musí to tak byť? Je to tak skutočne? Skutočne žijeme naše životy iba pre jeden zmysluplný akt (a väčšina ľudí ani to nie)?

Každá kniha rieši inú tézu, ktorú demonštruje inými literárnymi prostriedkami. Napríklad využitie pornografie na ilustráciu potreby sexu v Platforme | https://goo.gl/wnDI6O | je brilantným prepojením viacerých rovín diela (myšlienka knihy sa demonštruje jej štruktúrou, spôsobom jej napísania, nie je len proste explicitne popísaná), čím vytvára skutočne priestor na to, aby v nás rezonovala. Potreba sexu, túžba po nesmrteľnosti, strata naších fyzických vlastností (krásy, sily, sexuality) v starobe, ale i jednoduchosť (či dokonca až samozrejmosť) prechodu k tomu, čo by sme momentálne považovali za neakceptovateľné - prijatie islamu v Európe ako dominantného náboženstva | https://goo.gl/ZDahbM |, to všetko sú témy, ktoré nás konfrontujú s nami samotnými. S našimi presvedčeniami o sebe a o svete a o tom, ako má fungovať a akú úlohu v ňom zastávame. Čím viac tá ktorá téma s nami rezonuje, tým sa o sebe dozvedáme viac. Nezakrývam veľké sympatie. :)

nightlybird
23.04.2016

Někde, při své skleroze už nevím kde, jsem narazil na následující:
"Proč islamisté nevyhlásili na Houellebecqa fatvu podobně jako na Rushdieho ?"
"Neuměli napsat jeho jméno!"

Jinak si nemyslím, že jde o autora povrchního. Popisuje věci a řekl bych že velmi zručně, které se podle něj budou dít za pár let. Když se ale podíváme kolem sebe, vidíme, že se už řadu let dějí a nepochybně mohou mít vzestupnou tendenci. Nemám tím na mysli jen konflikt islám x křesťanství, aktuální zejména v současnosti, ale i obecněji už od 70. let probíhající úpadek euroatlantské civilizace, související s rozvojem neomarxistických idejí a různých dalších hnutí typu gender a různých multikulti, které vedou v důsledku k likvidaci tradiční rodiny a životního stylu.
Myslím, že autor vidí - podobně jako před časem Orwell - tak trochu za obzor událostí (i když je nechci nijak srovnávat) a nebylo by snad ani od věci, si od něj něco přečíst - i když nepatří mezi lehce čtivé autory a nutí člověka k myšlení.

Stammel
26.05.2012

Ad JP:
Myslím, že jsme se jen nepochopili, takže je asi zbytečné nějak sáhodlouze žvatlat. Jen krátce několik postřehů.
1. Kdybych věděl předem, jaký H. bude, nečetl bych ho. Vědět jsem to nemohl, dokud jsem ho nepřečetl. Bohužel nejsem jasnovidec a názor předem jsem si nezvládl udělat. A jestli je pro Vás plýtvání časem zamýšlet se nad tím, co přečteme, tak holt máme jiný přístup.
2. Můj názor samozřejmě je "vzdálené štěkání někoho, komu H. nesedl". A co by to podle Vás mělo být jiného? Já své komentáře za nic víc než reflexi čtenáře nepovažuji. Jestli Vy ano, je to Vaše iluze, za kterou nemůžu.
3. Že má něco úspěch, neznamená, že je to kvalitní.
4. Rozpojování rozumu a citu je dětinské a slepoučké. Já o tomto pseudosporu nic nepsal. Podsouváte mi to.
5. Do umění žádné obecné definice nezavádím. Jen jsem napsal, co mám rád:-) Obecné definice zavádíte Vy, když mi zakazujete mít na umění názor. Mimochodem celý Váš příspěvek je v podstatě teorií umění:-)
6. Nevím, co myslíte tím "zaujatým pohledem". To, že jsem si názor udělal předem? Nebo na základě nějakých irelevantních souvislostí? Neudělal. Udělal jsem si ho ze zážitku z knihy.

Stammel
03.02.2011

Na to je jeho schopnost vidět příliš omezená. Je to spíš takový fanatický zvěstovatel anti-evangelia civilizační skepse. Ve svém oboru lidské ubohosti zručný, ale neschopný vykročit z jeho úzkého rámce.

Ad Cinefob:
Jestli Ti vadí, že se mi nelíbí Tví oblíbení autoři, tak na to reaguj férovou argumentací, ne lacinou ad hominem defenzívou, se kterou mi podsouváš předpojatost, Tebou účelně zesměšňovaný katolicismus (nejsem mimochodem věřící) a jakýsi dogmatický idealismus. To bych já Tobě mohl stejně oprávněně podsunout fašistické smýšlení na základě Tvého stylu diskuse;-)
Klidně mi můžeš věřit, že o knihách přemýšlím poctivě, rozhovor pak bude zajímavější.

Z autorů, co znám, mě kupodivu napadá leda Terry Pratchett. Ten umí odpozorovat a oglosovat mnoho. I když nenápadně, bez patetického cynismu, ale pod hávem zdánlivě prosté legrace. Byť bych rád znal i někoho vážnějšího a zacílenějšího. Oprava: sice jsou už mrtví, ale Frisch (třeba Andorra) s Dürrenmattem (třeba Komplic) to uměli velmi dobře. Dokonce depresivněji než H.

2. kolo
Děkuju, teď už to vypadá k věci. A zajímavě.

Proč si myslím, že je H. rámec úzký? Není to proto, jaký volí styl, zase tak přecitlivělý nejsem a podobná (ještě drsnější) nadsázka mi přijde sympatická například u Sarah Kane. Dokonce si nemyslím, že by H. něco popisoval nepravdivě. To, co popisuje, tedy odvrácenou stranu života, dělá hodně bystře. Problém je v tom, že jeho dominantou je jen a pouze ta odvrácená strana. Nezná, nechce nebo neumí popsat to zajímavé / pozitivní / dobré / jakjenchcete, co se v životě nachází. Což umí například mnou zmiňovaní autoři. Byť pak to dobré obvykle nechají rozdrtit tím zlým, což je těžká depka, proti H. ovšem pravdivější tím, že je v ní zahrnuto ze světa mnohem více než jen jeho kal. H. diagnóza je jednostranná a na své jednostrannosti (alespoň co lze vyčíst z rozhovorů a z toho, jak svůj pohled na svět stvrzuje svým vlastním životem) velmi striktně lpící. Proto dokonce volím ostré slovo fanatismus. Že H. proti fanatismu vystupuje? Proč ne? Ono se může snadno stát, že člověk upadne do podobného nešvaru, vůči kterému bojuje, jen z druhé strany.

Proč nepovažuji H. za nějak zvlášť originálního? Protože jeho témata vidím na každém kroku. Minimálně v divadelních hrách už je doma nejméně padesát let (britská dramatika od mladých rozhněvaných mužů až po in-yer-face). V současné próze (kterou ale zase tak moc neznám) je skuhrání na stav světa a zlý život také na každém kroku (Kanehara, Uri, Tobiáš Jirous, nemalá část anotací, přes které se již nedostanu:-), byť ne tak řemeslně zručně jako u H. Obzvláště nahlédnu-li do nějakých časopisů literaturu reflektujících, tak se tam tato poloha obvykle bere za standart. A konec konců není literatura jediným uměleckým druhem ujíždějícím na skepsi. Umění výtvarné by mohlo povídat.

Nejde mi pochopitelně o to, aby se všichni tvářili, že svět je jenom príma. To je stejně neúplná výpověď (kterou bychom asi nazvali povrchní formou idealismu) jako když se tváří, že je jenom fuj (což je zase povrchní forma skepse). Jde mi o to, aby umělci diagnostikovali svět v jeho složitosti a rozporuplnosti, a aby se s tím náhledem pokoušeli nějak poprat. Obzvláště to druhé, tedy odvážné nerezignující hledání jiných než jednoduchých odpovědi, se mi hledá blbě.

Ad JP:
Myslím, že jsme se jen nepochopili.