Serotonin

Asi nejslabší kniha od Houellebecqa, kterou jsem četl. Přesto rozhodně vyšší průměr v porovnáním s konkurencí. Autorův rukopis je patrný od prvních stránek a táhne se až do konce. Opět chválím za mě skvělí překlad.

Nedočteno, nebyl důvod to dočíst. Sebestředná plačka

Postupně zpracovávám Houellebecqa, po zklamání s Podvolením přišlo nadšení z Mapy a území a motivace k další knize, aby to začalo vypadat na sinusoidu a zklamání ze Serotoninu. Možná nejsem ve správném věku, ale jestliže (uznávám, že to je srovnání dost nepřípadné, ale pro účely toho, co chci říct, funguje) srovnám Haňťu z Příliš hlučné samoty, který si dokáže najít smysl a krásu i v naprosto banální činnosti, Florent-Claude nevidí smysl vůbec v ničem, možná jen v sebelítosti. Ne, možná ten tryskající pesimismus, podvolení (hehe) se životu beze smyslu a rezignace na jeho hledání, na mě byly až moc, ale Serotonin mě opravdu moc nezaujal.

(SPOILER) Houellebecqa radim dlouhodobe mezi sve oblibene autory, proc, to sama nevim, asi mi sedi jeho styl, ktery plyne casto v asociacich a tak se ctenar posouva od zdanlive nepodstatnych detailu k velkym celospolecenskym problemum.
Na tuto autorovu knihu jsem cekala par let.
Serotonin me oslovil, precetla jsem ho az neuveritelne rychle, mozna v nem nebylo tolik co odhalovat nebo mozna mi jen sedl styl plynuti do upadku.
Zajimava myslenka o zavislosti zapadni civilizace na antidepresivech mnou rezonovala po celou dobu cteni a zustava i nadale. Ma sakra pravdu tenhle chlap! Vsak kolik bych napocitala lidi kolem sebe, kteri berou leky na “dobrou naladu. Anebo leky “aby mi bylo vsechno jedno. Tak nejak mi to hlava nebere, mit co na praci, mit pro co zit, a pak by mozna nebylo potreba tolik umelych pocitu z krabicky. Ale takovy je zkratka vyvoj, takovy je zivot, a vsechno v nem nekam smeruje, casto do neprilis romantickych dospelych zivotu, jak Houellebecq opet bez skrupuli ukazuje. Krome te osobni roviny ocenuji i rovinu evropskou a globalni, krach malych zemedelcu, kteri zablokovali vyjezd na Pariz, zapalili podmitace anebo treba vyvezli pred ministerstvo kupu hnoje… to se deje, to neni jen pripad Francie a na cenach mlika a nevyexportovatelnosti livarotu to Houellebecq ukazuje s nonsalantnosti sobe vlastni.
Vzdelanost autora je take imponujici, to si opakuji s kazdou jeho knihou, je to intelektual tohoto veku.

Co rict k nazoru ctenaru? I behem rozebirani Houellebecqa na katedre jsme dosli ke dvema taborum - velika cast ho nesnasi, nechape, o cem pise, proc to pise, bere ho jako typicky priklad marketingu, kdy sex a nasili prodava.
Mensi cast vnima, ze sex a nasili prodava, a proto jde Houellebecq za tu rovinu prvoplanovosti a stavi druhou scenu a vysmiva se tomu, paroduje tu touho ctenarstva po techto dvou komoditach. Jak cte Houellebecqa cesky ctenar? To je uz kazdeho vec, jistota ale je, ze budi kontroverze a to je konec koncu ucel literatury.

Takze vlastne ano - libilo se mi to, je to zase trochu jine a mene sokujici, ale za to je to opravdu normalni kazdodenni pribeh mnoha. O to je kniha mozna depresivnejsi.
Tesim se jistym zvracenym zpusobem na zatim posledni autorovu knihu, favoritem pro me ovsem zustava Moznost ostrova.

Přečetl jsem spoustu knih, ale takovouhle hovadinu jsem ještě nečetl!!!
"Nepřekvapí, že tu jsou naturalistické popisy sexuálních aktů"
Kde??? 1x možná a naturalistické? Ani náhodou!!!

SEROTONÍNOM stvoril Houellebecq tú knihu, akú si všetci, kto ho naozaj nečítajú, mysleli, že píše vždy - teda trefnú rekapituláciu života depresívneho alebo aktuálne depresívneho človeka, so sexom a trefnými narážkami na stav spoločnosti, tentokrát predovšetkým z prostredia poľnohospodárstva a nie psychiatrie a farmakológie, ako by sa spočiatku mohlo zdať. Je to esenciálny Houellebecq, ale akosi bez pridanej hodnoty. Nie je tam nič viac, čo by ho odlíšilo od štandardného základu iných jeho diel - teda sakramentsky dobre napísanej depky s tým najčernejším humorom a s odzbrojujúcou úprimnosťou zachytený západný konzumný nihilizmus a kríza - doby a stredného veku. Čo ale prekvapuje, je fakt, že popri tradičnej depresívnosti a napriek množstvu nepríjemných právd a dobrých postrehov, ktoré tu jasne a priamočiaro formuluje a chrlí, či už o starnutí, láske alebo slabostiach, je v podstate nečakane pozitívny. Jeho hrdinovi síce už na ničom poriadne nezáleží, ale vyznieva aj so svojim laxným prístupom k životu či smrti omnoho lepšie v porovnaní so svojimi rovesníkmi, ktorí sú úplne v prdeli.. Takisto tu nie je taký cynický, ako by sme očakávali a hrdinovo lúčenie sa s libidom je prekvapivo citové. Áno, Michel Houellebecq tu naozaj píše o láske a vyjadruje aj silné sociálne cítenie, keď cestu svojej postavy veľmi výrazne stáča k rozsiahlym komentárom o bezvýchodnosti situácie francúzskych farmárov. Takže ono tam vlastne je opäť niečo nové a inak, ale ako celok to na mňa nepôsobí veľmi prepracovane ani extrémne zaujímavo. Ak by to bola prvá jeho kniha, ktorú čítam, bolo by to super, takto ale na mňa pôsobia všetky tie jeho štandardné deprimované propriety už trochu ohrane.

Poslechnuto podruhé. Spojení bukowsko-forsythovské kombinace potměšilého outsiderského (sexem bohatě proloženého) filozofování se striktním pozorovatelským talentem, to vše podpořeno masivní subvencí autorových zkušeností, ve spojení s razantní četbou Otakara Brouska ml., považuji tentokrát za téměř dokonalé a přidávám jednu hvězdu.
95 % (aktuálně už 600 hodnocení s průměrem 73 %, v prosinci 2021 to bylo 451 hodnotících se stejným průměrem).

Lehce si přihnu, tak nějak nevím. Je to vlastně docela hnusný, ale zároveň z toho mám takovej dobrej pocit. Raději se napiju znovu, pak ještě jednou, abych po dalších několika doušcích mával na barmana, ať tu nechá celou láhev. Jo, tady se na nějakej čas usadím.

Skrz existenční krizi stárnoucího chlápka Houellebecq pojmenuje společenskej problém, problém globalizace a úpadku domácího hospodářství. Když to přitáhnu za vlasy a lehce škubnu, tak v podstatě z videa o Japonce šoustající se smečkou psů se dostaneme k malé revoluci krachujících zemědělců. Ale Houellebecq jde dál, zajímají ho vztahy, láska. S chutí provokuje a nabízí i poměrně depresivní východiska, ve kterých jednotlivec ztrácí půdu pod nohama, utápí se ve vzpomínkách a pomocí antidepresiv zaživa přeplouvá na druhej břeh.

Když jsem si hledal něco o týhle knížce, dočetl jsem se mimo jiné, že autor je šovinista, rasista, misantrop, xenofobní staromilec, co nerozumí dnešnímu světu.

Naštěstí člověk nemá povinnost světu rozumět. Akorát já nabyl dojmu, že Houellebecq tomu dnešnímu světu tak nějak rozumí. Rozumí mu tak nějak po svým.

Ale jo, libila se. Skvele napsana kniha (v mem pripade i skvele namluvena audiokniha) me pohltila a byl jsem nucen stale pokracovat v poslouchani az do nevyhnutelneho konce. Autor nejak nenasilne udrzuje ctenare/posluchace v napeti a nuti ho dale pokracovat - sve tu dozajista plni i styl vypraveni v prvni osobe.
Knihu tady vetsina lidi hodnoti jako depresivni, ale mne se zdala docela humorna a az groteskni. Jiste posledni ctvrtina knihy by tomu odpovidala, ale jinak plna sarkastickeho, povyseneckeho a cynickeho humoru se skvelymi komentari, prirovnanimi a uvahami hlavniho vypravece. Bavil jsem se nad myslenkami a nazory hlavniho hrdiny na soucasnou politiku, EU s jeji byrokracii, hospodarstvi, korektnost, feminismus, ekologii a mezilidske vztahy; obcas peprne okorenene davkou perverze, sexu a zminkami o skvelych chutnych jidlech; a to jen tak, abychom si pripomneli, ze jsme jeste ti stari dobri heterosexulani hedoniste se vsim vsudy.
Za me vcelku dobry a i ten konec do jiste miry symbolicky. Urcite doporucuji!

Všechny moje lásky, kdyby je napsal Houellebec. Ten jeho styl je fakt zajímavý, ale zatímco v Podvolení mi sedl i ten příběh, tady tohle bezcílné putování a bloumání mě zas tak neodrovnalo.

Já si občas píšu svůj názor na knihu už v průběhu, takže alespoň vím, že v první části jsem to nenáviděla mnohem více. Soudím dle tohoto zápisku:

"Intelektuálové, vy jste trávili málo puberty v zaplivaných pajzlech, zdá se mi. Tím z vás samozřejmě vyrostli úspěšnější a inteligentnější lidé než jsem já, na druhou stranu vám pak toto mektání přijde zajímavé. Já nevím, zkuste si občas jít na pivko jinam než do Lokálu a kdejaký napitý strejc vám řekne podobný příběh a tou mysoginií to okoření taky! Good luck."

Každopádně to postupně začalo být ještě únavnější a šlo mi to jedním uchem tam, druhým ven (měla jsem to jako audioknihu, kudos Berouskovi, díky kterému jsem to vůbec zvládla), tímpádem jsem měla prostor vám všem odpustit, že tohoto autora neironicky čtete.

V Praze to hrajou v Meetfactory, a to si pište, že na to půjdu, protože pokud zjistím, že ve mně ten muž ve zhmotnělé podobě vzbudí sebemenší lítost, objednám se obratem na terapii.

Když je člověku smutno,když na něj jde splín.
Když hledáme lásku,seš jako hromosvod a já zas blesk.Svádíš mě,už od nepaměti.
Pocity jak den před porážkou.Když jen dáváš a druhý bere.
Cynika v sobě probouzíš.Tabletky ve svobodu měníš.
Když rutina zapustí kořeny.Stereotyp stéká po stěnách.Sex přeci není jen produkt a reprodukce.
Už nic víc nečekáš.Otočíš se zády.Láska ta tě roztrhá na kusy.Nuda nás roztrhá dřív.Ten kdo miloval a ztratil.Ztratil se.
Plakal.Chlastal.Zabil.Zadupal.Přeskočil.Utápěl žal.Sexoval s jinými.
Chtěl zapomenout.Nic mu nechybí.Vše měl.Stejně se trápí.
Houellebecqova pokora se mění.Příběh už tu není jen kulisa pro myšlenkaření a exponováním jiných autorů.Takové levitování pohlavních orgánů nevyznívá jen za účelem zaujmout či vyloženě prvoplánově šokovat.
Jak najít cestu ke štěstí.Muška zlatá,snad.
Prchavé okamžiky.Kafe a cigára.Serotonin.
Neustupující zdánlivý hněv na náš klidnoučký způsob západního života.
Pokud tedy libido dovolí,když tabletky pomáhají.
Autor se může více méně nápadně vykrádat i opakovat a ejhle,on nám tu spíše dozrává v lahodné francouzské vínko.
I když tu je neveselo truchlivo.Zároven jistá krása žití a lidskosti se tu naplnuje měrou vrchovatou.Smutníme,ale tak nějak příjemněji.Přibližujeme se a zároven s pochopením i politováním.
Už to není chlad ani spalující žár.
Je to něco mezi pozdním létem a podzimem.Babí Houellebecq :)
Mlhou časného rána vidím představy věcí příštích snahy,které jsou mi odepřeny uvědomuju si je a chápu.
Ta sebevražda nebolí působí mnoho změn,můžu to brát a nebo nechat být,jestli chci ta hra života se těžko hraje prohraju ji,tak jako tak.
Letím,vznáším se.Driftuju.Plachtím.
Tak zase někdy ty věčný rozený optimisto co umíráš smutkem.
Věříš v lásku a ta tvá skepse,není zase tak marná,jak se zdá.Bůh je mrtví.A on to ví.
Co budeme dělat ?
V novinách píšou,že se nic nestalo ...

Zajímavé. Ale přijde mi, že už se Houellebecq jaksi opakuje.

(SPOILER) Když připustíme, ze Člověk je nejsložitější mechanicko-biochemický stroj, co kdy chodil po Zemi, měli bychom také připustit, ze se tento stroj může po nějaké době chodu pokazit. Mechanickou součástku lze vyměnit nebo opravit. Co když začnou váznout biochemické procesy? A je třeba promazávat, prokapávat, doplňovat, naředit…
A teď nastupuje otázka spíše filosofická, kdo rozhodne o těchto potřebách? Stroj sám nebo okolí?
Litera zákona praví jasně: … pokud není nebezpečný sobě nebo svému okolí, nemusí se léčit. V opačném případě - u Florenta v obou těchto případech - se léčba nařizuje ze zákona.

Meziřádková pointa Houellebecqova díla zasluhuje velké ocenění. Stejně jako objev významu serotoninu Nobelovu cenu.

Záměrem autora ovšem nebylo šířit osvětu v teto oblasti vědění, ale spíš vyniknout, šokovat a pobuřovat.
Body za impresivitu sbírá pomocí cynismu, nacionalismu, šovinismu a naturálního líčení sexu a jiných scén, u kterých se i otrlejšímu čtenáři zhoupne žaludek. Fakta si upravuje dle potřeby a tím kniha ztrácí věrohodnost.

V příběhu čtyřicetiletého inteligentního, odborně ceněného a finančně zajištěného hlavního hrdiny postupně sledujeme rozpad všech aspektů jeho života. Partnerské vztahy, ztrátu zaměstnání, omezení sociálních kontaktu, ztrátu sexuální apetence ( které autor dává extrémní důležitost ), omezení hygienických návyků, nárůst spotřeby cigaret a alkoholu.
Toto vše je z důvodu podlečené/špatně léčené deprese. A v okamžiku, kdy dávku sníží, dojde k nevyhnutelnému konci.
Autor vidí příčinu všech potíží jako nežádoucí účinek léčby, což je velmi populární.
Depresi v tomto rozsahu musí léčit specialista, tu prakticky lékař ani captorix nezvládne.

Camille, celoživotní láska hlavního hrdiny, nebyla nejkrasnejsi, nejchytřejší nebo nejlepší v sexu. Nejvíce na ní Florent obdivoval, že “uměla žít”. Radovat se a užívat si obyčejný život.
Zřejmě měla v pořádku hladinu serotoninu.

Podepisuji ijacek.007, elcapitano a vorenus. Chlapi to asi daj s přehledem, mnohé ženy také cení intelektuální čtení o zmaru. Mě přestalo bavit rochnit se v podivném světě autora už velice brzy.
Další zásek do poličky "za hranicí mé snesitelnosti".
Nenašla jsem jediný důvod proč se nořit do psychopatické mysli, když čas je tak vzácné zboží.

"apel na nepromarnění těch osudotvorných životních chvil nenásledováním vlastních pocitů jakbysmet", jak pěkně píše Acamar, si budu asi hledat jinde :o)
0/2

Poslední plnohodnotný román pana Houellebecqa vydaný u nás.
A nechci napsat nejslabší.
Najdete v něm totiž spoustu chytrých úvah, filozofická zamyšlení a také neotřelé nahlížení na lidskou sexualitu. I když zde jde pravděpodobně spíše o mírně zvrácený, ale lidský umělcův pohled.
Neatraktivní a těžce stravitelná zábava autora. Myslím si, že Houellebecq si ve své současné pozici může vydat cokoliv, důvěra čtenáře bude bezmezná.
Doporučil bych autorovo extempore komplikovaným lidem, povahám s tendencemi hloubat nad textem a sexuálně založeným lidem, i když tentokrát je Houellebecq ne až tak explicitní (avšak vkus každého má jiný rozměr).
I když je moje hodnocení nízké, pokaždé když otevřu jakýkoliv román tohoto francouzského prozaika, žasnu nad jeho sečtělostí a stylem, který dokáže člověka jak uspat, tak i vyprovokovat.
Kvalita a fundovanost je jedna věc, čtivost a obsažnost textu věc druhá.
Příště, prosím, více děje a smyslu pro realizmus...

Není to tak dobré jako třeba Mapa a území, mám pocit, že je to dokonce jedna z nejslabších knih autora, ale těžko říct, jestli to nebylo především překladem, nejspíš ano, protože coby čtenář zas až tolik příběh nepotřebuju, hlavně styl a atmosféru, kteréžto kvality právě příšerně odfláknutý překlad spolehlivě zabil.

Tentokrát mě Houellebecq se svým bilančním románem hodně minul.

Bible netečnosti ... Řekl bych, že od M. Houellebecqa jsem četl lepší a ten někdejší wuau efekt a identifikace s hrdiny a názory se nedostavil, ale na druhou stranu jsem dostal vše, co jsem od Serotoninu očekával: lehce perverzní a sžíravý pohled na postmoderní společnost pozdního kapitalismu podbarvený zábavně cynickým humorem a explicitními scénami. Houellebecq stále ví, jak rozeznít vlnu lidských emocí, udržet pozornost i přes líčení naprostých banalit a jak ze zmatku současného světa vytáhnout nejhlubší frustrace a čtenáři v nich pořádně vymáchat hubu.