Serotonin

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že tu jsou naturalistické popisy sexuálních aktů, ale zároveň i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, nad pojmem láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking. Vypravěč se propadá do deprese a hledá útěchu ve víře nebo antidepresivech. „Bůh je průměrný scenárista," poznamenává a je jasné, pro co se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě — není to u něj poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky. Houellebecq opět dokazuje, že každé nové dílo je literární událostí a že se mu stále daří udržovat své čtenáře v očekávání a napětí....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404364/big_serotonin-q9U-404364.jpg 3.6498
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Sérotonine, 2019


více info...
Nahrávám...

Komentáře (119)

Kniha Serotonin

Disease
22. června

Tentokrát mě Houellebecq se svým bilančním románem hodně minul.

Inozuka
14. května

Bible netečnosti ... Řekl bych, že od M. Houellebecqa jsem četl lepší a ten někdejší wuau efekt a identifikace s hrdiny a názory se nedostavil, ale na druhou stranu jsem dostal vše, co jsem od Serotoninu očekával: lehce perverzní a sžíravý pohled na postmoderní společnost pozdního kapitalismu podbarvený zábavně cynickým humorem a explicitními scénami. Houellebecq stále ví, jak rozeznít vlnu lidských emocí, udržet pozornost i přes líčení naprostých banalit a jak ze zmatku současného světa vytáhnout nejhlubší frustrace a čtenáři v nich pořádně vymáchat hubu.


Maky78
03. května

Čistá deprese. Sem tam probleskuje naděje.
Upřímnost. Dlouho jsem tuto knihu odkládala a ještě déle četla, ale nakonec to bylo docela dobrý.

Acamar
30. dubna

Serotonin mezi ostatními knihami M.H. (aspoň těmi, co jsem četla) rozhodně není žádný úkrok stranou... spíš naopak, svou depresivní prázdnotu marnosti čekání na pocit naplnění, neřkuli štěstí, na nalezení ne-li už rovnou smyslu života, pak aspoň důvodů proč vůbec žít, zarývá nekompromisně ještě přímočařeji a hlouběji.
Nechybí vkomponování nějakého společenského/politického tématu jako další, analogické slepé uličky našeho způsobu života, ani naturalistické sexuální vsuvky, ani neskrývaně fyziologický mužský pohled na podstatu milostných vztahů (ale jeho popis ženského přístupu k lásce byl vcelku trefný, takže se nepřu, že scestný)... akorát svými retrospekcemi k vztahu s Camille a závěrečným odstavcem románu dává tušit, že tak nekomplikované to zase není.
Veselo nikomu po dočtení nebude, spíš možná přechodně stoupne hladina kortizolu, ale kniha je to silná a její apel na nepromarnění těch osudotvorných životních chvil nenásledováním vlastních pocitů jakbysmet.

Aya81
04. února

Deprese je hrozný stav. Dokáže člověka úplně rozežrat zevnitř. Myslím, že je to taková nemoc doby. Máme na všechno v podstatě strašně moc času. A máme všeho moc. Nemusíme bojovat o fyzické přežití, nemusíme v potu tváře dobývat potravu, prchat nebo bojovat. Neřídíme se výhradně svými pudy k zajištění přežití svého i svého druhu. To všechno nám umožňuje náš mozek. Naše inteligence, naše sociální cítění. Ale mozek, ten úžasný orgán, spolu s celou CNS, je zároveň často i naše zhouba. Místo boje o existenci je tu zase tlak na výkon, společenská představa o tom, jaký by měl být náš spokojený život, atd.
Hlavní hrdina to prostě, a omlouvám se za výraz, v mládí prosral. Udělal tehdy pár chyb a jejich vinou skončil ve stavu v jakém je, hlavně v osamění. Ale takový stav sám o sobě nemusí být konečná. Chyby se dají napravit, člověk může hledat smysl života v jiných věcech. Člověk stižený depresí ale ne. Jemu to nedovoluje jeho nemoc. I když se můžeme nakrásně divit, proč hlavní hrdina nehledá dál štěstí, proč nezkusil jít za svou bývalou láskou, když neměl vlastně co ztratit.. proč si nenašel cokoli jiného, co by ho těšilo. Pro něj je těžké i vstát a udělat osobní hygienu. Antidepresiva ale přináší zase jiné problémy. Je to začarovaný kruh. Hlavní hrdina nás může neskonale štvát, ale on prostě nedokáže jednat jinak...
Zajímavá kniha, která se opět nebojí společensky aktuálního a trochu tabuizovaného tématu. Podaná v typicky Houellebecqovském stylu, s pornografickými prvky na jedné straně a intelektuálními rozbory na straně druhé. Nečte se snadno, sledovat myšlenky autora je kumšt. Ale rezonuje v hlavě ještě dlouho po dočtení.

etranger
31. ledna

Serotonin jsem četl dlouho, odkládal ho a zase se k němu vracel a po dočtení jsem se musel dlouho rozhodovat, zda dát tři nebo čtyři hvězdy. Jak píše kolega níže, kniha obsahuje tolik překlepů, kolik by tak "renomované" nakladatelství nemělo ve svých knihách v žádném případě připustit.
Houellebecq před námi narýsoval další sžíravou kritiku vedenou přes optiku dnešních čtyřicátníků, nebo spíš už padesátníků. Opět se dozvídáme, že se svět jaksi vymknul z kloubů, ale v této, více než v ostatních autorových knihách a dnes více než kdy dříve, si najednou, po všech sexuálně zemědělských tirádách, uvědomíme, že se díváme na svět bez budoucnosti. Kritiků současnosti máme všude dost a až moc máme i jejich konzervativních názorů, kde se to nakonec hemží rusy, tradicemi a národy a jejich receptem není nic než minulost, která mimochodem asi nebyla tak suprácká, protože z ní vznikla současnost. Tohle je ve výsledku ta největší výtka, která mě vedla k tomu snížit hodnocení.

J.Frei
09. ledna

Pro mě zatím nejsmutnější Houellebecqova kniha: hlavního hrdinu dvakrát v životě potká skutečná láska, ale jemu se ani jednou nepovede si ji udržet – a pak už vlastně jen doufá, že mu k jakžtakž smysluplnému žití pomůžou prášky, což se pochopitelně nestane. Jelikož ho antidepresivum zbavilo libida, nemůže si na rozdíl od hrdinů jiných Houellebecqových knih tu prázdnotu zakrývat sexem a ona na něj civí zcela nezastřeně; do toho se hroutí francouzské zemědělství a s ním i hrdinovo zaměstnání, jeho jediný přítel si vezme život... takže on ke konci takřka jen vegetuje a přemýšlí, jak ze světa zmizet co nejtišeji a nejméně nákladně pro ostatní. (V tom se to podobá Platformě, akorát že hrdina Serotoninu není totální cynik, v návrat té lásky pořád doufá, o to je to smutnější.)
Ale tím nechci z Houellebecqa dělat prvoplánového moralistu, jen vytahuju jednu linii, kniha je skutečný román, který by se dal číst řadou dalších způsobů.
O to větší škoda, že v Odeonu/Euromediích knihu opět nezvládli zredigovat. Nejotravnější jsou jemné nepřesnosti, u kterých si až za chvíli uvědomíte, že vám vnutily představu neodpovídající dalšímu ději: „potopeni“ na místě, kde podle smyslu zjevně mělo být „zatopeni“, „zpáteční cesta“ místo „cesta tam a zpět“, „uniká voda“ místo „zatéká“, „to není nic“ místo „to není málo“, „třicátníci“ místo „třicátnice“, „půl roku předtím“ místo „před půl rokem“, „jsou marní“ místo „jsou nemožní/zoufalí“, „čtyřka“ místo „čtvrtka“; k tomu navíc asi nezáměrné novotvary jako „předkyně“ nebo „houšťka“... Kde mám na autě hledat to „levé pravé kolo“ a jak vypadají budovy z „vlněného plechu“, mi není jasné doteď. Ach jo.

Romča11
04. ledna

Tahle kniha byla hodně zvláštní. Celý příběh se nasáklý smutkem a depresivitou. Rozhodně bych nedoporučila ho číst, když člověk nebude mít zrovna šťastné období, mohlo by mu to ještě víc uškodit.
Každopádně co mě na téhle knize zaujalo je téma antidepresiv a hormonů, jejichž tvorbu antidepresiva podporují a které hormony naopak tlumí a jaký mají na člověka vlastně vliv. Že ho neučiní šťastným, ale jen potlačí deprese a stabilizují ho v takovém melancholickém stavu.
Dost mi v příběhu vadil postoj hlavní postavy k ženám, kdy na jednu stranu byly pouhým nástrojem fyzického uspokojení a na druhou stranu hlavní postava vzpomíná na svou životní lásku a jak ji stále miluje, i když se dávno rozešli.
Hlavní postava mi tedy byla krajně nesympatická. V podstatě celé dny nic nedělal a postupně čím dál víc bláznil.
Navíc mi také moc nevyhovoval autorův styl psaní, kdy hodně využívá asociace. Hlavní postava ve vyprávění neustále někam utíká a mě to hrozně rušilo.
Tahle kniha je zajímavou sondou do hlavy jednoho francouzského muže, který vzpomíná na svůj život, zatímco "umírá smutkem". Nicméně mě ale moc nezaujala a vadil mi autorův přístup celkově k životu.

1