Serotonin
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404364/bmid_serotonin-q9U-404364.jpg
4
593
129
Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že tu jsou naturalistické popisy sexuálních aktů, ale zároveň i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, nad pojmem láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking. Vypravěč se propadá do deprese a hledá útěchu ve víře nebo antidepresivech. „Bůh je průměrný scenárista," poznamenává a je jasné, pro co se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě — není to u něj poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky. Houellebecq opět dokazuje, že každé nové dílo je literární událostí a že se mu stále daří udržovat své čtenáře v očekávání a napětí.... celý text
Přidat komentář
náročné, ale poselství je jasné - život je přesně takový, jaký si ho uděláme ...
Hovorila som si, že sa M. H. už moc opakuje a neponúka nič nové, akurát ponára svojho hrdinu do stále hlbšej a bezvýchodiskovejšej depresie v čoraz stratenejšej spoločnosti... a keď som sa (priznávam) s pocitom úľavy konečne dokopala ku koncu... doslova mi vyrazilo dych! Pozoruhodný človek, tento Houellebecq!
Mám ráda autorův styl psaní, jeho smysl pro humor a jeho ironii. To jsem si v knize užila maximálně. Tu depresi taky, vím o ní sama dost. A výlet do současné Francie. Prostě je to zážitek, i když ne lehko stravitelný a asi ne pro každého.
Knížku jsem začala číst s velkým očekáváním, ale jednotlivé pasáže se vyvíjely pomalu a unavující byly i nekonečné popisy - francouzských měst, ekonomiky a zemědělství,... ke všemu jsem pořád nedokázala pochopit, kam příběh směřuje a co si z něho mám vzít. Po dočtení jsem si říkala, proč jsem to vlastně četla? Každou další stránku jsem se přemlouvala, abych četla dál a nepřišla tedy o pointu, která snad na konci přijde - NEPŘIŠLA.
Kniha byla moj první od Hollebecqua a byla celkem zajímavá. Název knihy byla ta síla, co mi říkala, ať ji i autora zkusím. Za mě to byla průměrná kniha. Hlavní hrdina má docela hezký život ale nezvládá ho. Cítí se osamělý a kolem sebe má lidi, kteří jsou taktéž osamělí a tak se trochu v tom všem vzájemně podporují. Taky občas najde nějaké nechuťárny v cizích počítačích ale tyhle věci musí přežít, vzpomíná na ně jen s nutností, aby je vysvětlil jen těm, co se ptají.
Knize jsem dala tři * z pěti. Proč? Přišlo mi to průměrné. Ano, lidé smutní po minulosti a propadají v této době zcela veřejně depresím a úzkostem. Mít úzkost je dnes stejně legální jako dát si panáka tvrdého alkoholu, kdykoli, kdekoli. Čím to je, že lidem chybí ty hormony štěstí? Vytvářejí si vzorce, který produkci hormonu následně tlumí nebo je to opravdu téměř každý, zcela vážný případ? Jaké řešení se potom nabízí? Spálit mosty minulosti, někdy i přítomnosti? Začít si nový život? Hlavní hrdina zkoušel moderně užívat si výhod, které doba nabízí. Ženy bývají jednoduše naivní i vypočítavé a chtějí to. Zkusit tohle, tamto, jako s oblečením. Něco nosíš s oblibou a dlouho a něco si koupíš a zjistíš, jak hroznou chybu si udělala. Tak nějak na mě celá kniha působí. Primární chybu samozřejmě udělali rodiče tím příšerným jménem a tím, jak se strašně měli rádi. "Serotonin je hormon související se sebehodnocením, s uznáním, kterého se nám dostává ve společnosti." Celé to sociální a hormonální je jedna velká mořská hlubina v temnotě.
Houllebecq už jako kdyby neměl a nevěděl, co nového říct a tak jen míchá další sexem nabitý depresivní vztahový koktejl u svého baru. Valí ten kámen dál. Sedí nahej a s cigárem v hubě bilancuje. S tou zahořklostí se identifikuju, ale ono to vlastně krom ní a pár trefných připomínek nic dalšího nenabízí. Žádné otázky, žádné odpovědi. Ani jsem se na to nesnažil napojit, neměl jsem se čeho chytit, čím by mě to oslovilo. Autor už má ty nejlepší kousky nejspíš za sebou a nevím, jestli je schopnej se ke kvalitnímu textu ještě vůbec prohrabat skrze to vlastní bahno. I tak lepší čtení, než většina dnešních rutinérů, protlačovaných jako generační autoři, ale kniha je spíš pro hardcore fans, protože, jak jsem řekl, Houllebecq už napsal totéž a lépe.
Kniha nás provází psychickým rozpoložením může středního věku těsně před padesátkou a jeho bilancováním o svém životě. Vzpomíná na své bývalé lásky, na své studium na zemědělské fakultě, na své spolužáky. Kromě sexuálních vzpomínek zde ovšem jako protiklad nalezneme až sentimentální a melancholické úvahy a vzpomínky nad svou bývalou milenkou Camille, bez které nemůže být.
Možná je to racionální úvaha, možná vzpomínky, možná jen hormonální nerovnováha způsobena užíváním antidepresiv.
*
Kniha mi dala zabrat (pár stran o četla jsem ji snad deset dní!), překlad mi přišel mnohdy až kostrbatý a postava hlavního uknouraneho hrdiny tomu taky nepřidala. Navíc už na začátku způsob ukončení vztahu mi přišel až nereálně zbabělý a vzal mi elán do dalšího cteni.
Všechno podstatný už tady někdo napsal, ale: ten překlad je podle mě fakt doprasenej. Resp! význam (snad) zůstává zachován, ale ta stavba vět je občas víc než prapodivná. A myslím, že to má i svou roli v odrazování potenciálních čtenářů.
A všichni si přečtěte doslov, ten je za mě skvostnej. Fakt.
Proč jsem si myslela, že kupuju sci-fi? Nějaká moje chyba v chápání obálky...
No nic... koupila jsem jako audioknihu, výborně načtenou.
Jinak mi ale příběh připomínal (nějak zvláštně dost připomínal) Gentlemana v Moskvě. Toho jsem nedoposlechla.
Serotonin jsem doposlouchala až do konce... a jak jsem pochopila z náznaků Gentlemana tam, kam jsem ještě stihla dojít, ani konec se moc nelišil.
Přesto mě Serotonin bavil o něco víc, asi občasné zábavné erotické kousky textu.
Jinak ale beru tuhle knížku jako sáhnutí vedle. Od autora je to moje první přečtená a asi na dlouho i poslední.
Michel Houellecq je můj velký oblíbenec a tato kniha byla již šestým literárním dílem, které jsem od něj četla. Přestože můj dojem z knihy zůstává pozitivní, a to hlavně díky druhé polovině knihy, wau efekt se tentokrát nedostavil ani náhodou. Zatímco v předchozích knihách mě jeho tradiční tematické prvky bavily čím dál víc a pokaždé mne Houellebecq stejně dokázal překvapit, zde jsem již měla pocit, že autor vykrádá sám sebe. Možná je to trošku i daň za větší množství přečtených knih od stejného autora, podobné pocity mám nyní i při čtení knih svého dalšího oblíbence Chucka Palahniuka. Přesto dávám 4 hvězdičky za svou slabost pro autora a scénu s pedofilem.
Když jsem četla autorovo Podvolení, byl to pro mě strhující příběh. Kniha Serotonin byla pro mě spíše povrchové čtení, kdy bude záležet spíše na vašich prožitých okamžicích a momentální náladě, abyste obsahu knihy dali určitou hloubku. Doba čtení (přes měsíc vždy po pár stránkách) odpovídá tomu, že to nebyla kniha, která by mě nějak extra bavila. Určité pasáže byly pro mě však "smutně úsměvné" protože odrážely například mojí momelní náladu. V takové chvíli jsem zjistila, že je mi vlastně hlavního hrdiny líto a to především kvůli oné osamělosti, která šla ruku v ruce s myšlenkami hlavního hrdiny.
V závěru hodnotím 3/5, protože si myslím, že daná povrchnost mohla mít více hloubky, ale zase to není existenciální román, aby jí tam bylo "příliš". Nakonec to pro mě bude kniha u které po určité době nebudu ani vědět, o čem byla.
Houellebecqovy knihy obvykle působí dost kontroverzně, takže má vedle početné skupiny fanoušků také řadu kritických odpůrců. Ať už se počítáte k těm, či oněm, nelze mu upřít schopnost vnímat určující tendence současné doby a provokativně je komentovat.
Autorův zatím poslední román částečně zapadá do sledu jeho předchozích titulů, v nichž se zabývá krizí euroamerické civilizace, částečně se ovšem odchyluje. Hlavní hrdina Florent-Claude je přitom typickou houellebecqovskou postavou: sečtělý, finančně zabezpečený čtyřicátník, který se dívá na svět kolem bez iluzí (někdy snad až moc cynicky) a postupně se mu čím dál víc odcizuje. Důležitým impulzem protagonistova vyprávění je situace, kdy opustí svůj dosavadní život (odejde z práce a od své mladé japonské milenky), aby získal prostor k jeho rekapitulaci. Připomíná si tak své mrtvé rodiče, kamaráda ze studií, pracovní pozice a především několik málo žen, s nimiž v minulosti žil.
Přestože ani v Serotoninu neschází explicitní popisy sexuálních aktů, jimiž jsou Houellebecqovy texty známé, sexualita už zde na rozdíl od předešlých knih nefunguje jako jeden z mála (třebaže prchavých) momentů angažování se ve světě, neboť hrdinův chtíč vyprchal vlivem konzumovaných antidepresiv. Paralela se stavem západní civilizace je zde zřejmá, dočteme se ještě několik bystrých postřehů a výstižných pozorování (třeba o generačních rozdílech), ale na Houellebecqa se to zdá trochu málo. Osobně mi schází autorovy provokativně podnětné vize budoucnosti, jak se objevují například v Elementárních částicích (1998) nebo v Podvolení (2015).
Serotonin tak považuji za spisovatelovu nejlyričtější prózu. Hlavním záměrem vyprávění jako by bylo vykreslit smutnou atmosféru jednoho lidského života, který už má to lepší za sebou (podobně jako celá západní společnost). Florent-Claude prožil šťastné chvíle, ty ale pominuly s bezohlednou nevyhnutelností, aniž by bylo možné je prodloužit – klíčové okamžiky potenciálního zvratu lze totiž rozpoznat až zpětně. Vítězí všeobecná entropie: přísliby zůstaly nenaplněny, smysl snažení se vytratil, tělo chátrá.
V tomto zůstává Houellebecq sugestivní, nicméně pro svého pravidelného čtenáře toho mnoho nového nepřináší, snad jen s výjimkou většího množství ironického humoru. Přesto však vynaloženého čtenářského úsilí nelituji.
Kniha nenabízí žádný strhující děj, který byste hltali. To nejsou ambice Michela Houellebecqa. Hlavním hrdinou je finančně zajištěný muž v nejlepších letech, který by si mohl užívat života. A přitom jediné, co ho sužuje je deprese a pocit osamnění. S přibývajícími stránkami pocitu zbytečnosti, nicoty, prázdnoty a samoty přibývá. Florent-Claude bilancuje, noří se do vzpomínek a hledá, kdy se to všechno zvrtlo. V jeho úvahách se promítá krize celé současné společnosti. Žijeme v blahobytu jako nikdy dříve a přesto nás požírá deprese.
" Atmosféra globální katastrofy vždycky trošku ulevuje od katastrof individuálních, možná i proto jsou sebevraždy za válek tak vzácné."
Neoslovila mě. Děj nezáživný, nedokázal mě pořádně vtáhnout a hlavní hrdina byl debil.
Príbeh osamelého muža asi takúto anotáciu by som zvolila v prípade tejto knihy. Autor sa tam snaží ukázať sex, hnusotu a v podstate ľudské potreby, ale celým dielom postupne prechádza iba pocit osamelosti človeka, ktorý už nemá radosti...
Děj i nálada celé knihy Serotonin jsou odvislé od toho, že vypravěčem je muž středního věku v životní krizi.
Hlavní hrdina, polykající antidepresiva ve velkém, bilancuje svůj život v době, kdy trpí depresí a podle toho ta bilance vypadá. Nezaobírá se jen sebou, kritizuje i společnost obecně. Tady se nejvíc soustředí na neutěšený stav francouzského zemědělství. Nejsilnějším dějovým okamžikem knihy je návštěva dávného spolužáka na venkově, kde při boji za práva zemědělců dojde k tragédii.
Serotonin je velká dávka smutnění nad sebou i nad celým světem. Sebevětší množství ušlechtilých, pravdivých a varovných myšlenek nemá dopad jaký by mohlo mít, když je zabaleno jen do černého hávu melancholie, deprese a beznaděje.
Houellebecq nezklamal, výborná záležitost! Po přečtení další z jeho knih si (opět) říkám, jak moc bych chtěla znát někoho se stejným pohledem na svět, poutavým stylem vyprávěním a tak krásně cynickým humorem (který vnímám víc než omílanou depresi). Sdílet všechny popsané myšlenky a poslouchat je nad pár lahvemi vína musí být ještě lepší, než o nich “jen” číst. Ale zpět do reality - i tak skvělý zážitek.
Tahle kniha me velice zaujala, kdyz jsem na ni cetla recenze a rikala jsem si, ze si ji musim precist. Ano, bylo to narocne cteni. Nikdy jsem podobny typ knihy necetla. Sahodlouha souveti, preskakovani z tematu na tema atd. A presto jsem z knihy nadsena. Hlavni postava je muz. Zklamaný, smutny, vycerpany, proste zniceny...a presto dokaze psat o lasce, o tuzbach.
Rozhodne to neni odpocinkova beletrie. Je to kniha na kterou se ctenar musi soustredit. Vcitit se do toho co cte...a pak se ho snazit pochopit....
Nihil na max. Obdivuju Houellebecqův styl psaní, jemuž vévodí dlouhá souvětí, v nichž se přelétává od myšlenky k myšlence, ale čtenář nikdy neztratí nit, a příběh ne-příběh, který je všechno, jen ne zaškatulkovatelný a předvídatelný. Hlavní (anti-)hrdina je v zásadě nesympatický bručoun, hejtr, zapšklý dědek, ale v určitých chvílích s ním člověk stejně soucítí, ba co víc, občas jsem mu naprosto dokonale rozuměl a uměl se s ním ztotožnit.
Štítky knihy
francouzská literatura léky, léčiva životní krize divadelní adaptace
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Kniha Serotonin je v
| Právě čtených | 22x |
| Přečtených | 794x |
| Čtenářské výzvě | 112x |
| Doporučených | 29x |
| Knihotéce | 234x |
| Chystám se číst | 436x |
| Chci si koupit | 91x |
| dalších seznamech | 5x |
Autor nás provází životem zlomeného muže. To vše, aby nám předal jedinou myšlenku. Možná spíš jednoduché, ale jasné poselství. Otázkou je, jestli kvůli tomu bylo nutné psát knihu. Ta je místy záměrně otravná, zdlouhavá a snad až nudná. Na druhou stranu Houellebecq rozhodně psát umí. Stačí to? Spíš ne.