Platforma
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/8122/bmid_platforma-yic-8122.jpg
4
449
101
Protagonistou této knihy o hledání štěstí a lásky v citově vyprahlém současném světě je opět autorův generační druh, zde už čtyřicátník, úředník na ministerstvu kultury. Sarkasticky glosuje život, dokud nepotká dívku, která se vymyká jeho dosavadním zkušenostem se ženami. V líčení jejich vztahu možná Houellebecqova čtenáře překvapí méně cynický tón, avšak o to kousavější soudy o pokrytectví západní civilizace i o možných alternativách, vedoucích do slepé uličky terorismu. Skandální autor se nezapře v otevřeném líčení erotických scén i ve velmi kritických připomínkách na adresu různých náboženství.... celý text
Literatura světová , Romány , Erotika
Vydáno: 2008 , Garamond
Originální název:
Plateforme , 2001
více info...
Přidat komentář
Aneb jak pošimrat život pod sukýnkou. Autor opět roztáčí svou geniální verbální umanutost, jako nějakou neposednou káču. A když se na konci knihy káča dotočí, člověk zůstane hodinku dvě sedět s otevřenou pusou a marně se pokouší celý ten úžasný kolotoč slov vstřebat. Michel opět nezklamal. Čteno cca 2008-2009.
Sice bych se obešel bez té tuny porna, ale vlastně mě ten příběh o outsiderovi v depresích, který najde svůj spřízněný protějšek, bavil. Jo, tenhle Houellebecq mi sedl zrovna když jsem nad ním už lámal hůl (Serotonin, Bitevní pole).
Platforma je celkem depresivní, těžko hodnotitelný román. Hlavní postava, úředník Michel žije průměrný, ničím zajímavý život, zdá se emočně naprosto plochý. Po smrti svého otce využívá peněz získaných z dědictví a odjíždí do Thajska, kde potkává ženu, která se vymyká jeho obvyklým zkušenostem. Kniha je kritikou západní kultury, leitmotivem je sexuální turistika, dotýká se témat náboženství a terorismu, je protkaná spoustou explicitně popsaných sexuálních scén. (3,5*)
Houellebecq napsal román na přelomu tisíciletí, ale v lecčems zůstává aktuální i dnes. Zaměřil se na problémy s migrací a sexuální turistikou. Se sarkasmem sobě vlastním nazývá věci pravými jmény a celkem ledabyle šokuje nepřipravený čtenáře.
Mám to štěstí, že když čtu o dvojnásobný penetraci hezký slečny, nic to se mnou nedělá. Můžu tak v hromadný dopravě číst explicitní scény se žaludy, broskvemi, mušlemi a dalšími plody, aniž bych se jedinkrát začervenal nebo nervózně pokukoval po spolucestujících, jestli si někdo náhodou nevšiml mýho rozrušení.
Už po pár stranách poznáte, že tohle je Houellebecq. Přemítání o soužití kultur, lidských životech, jejich smyslu a směřování protne otevřeně erotickými scénami, aby to celý sevřel strachem z násilí a terorismu.
A jako každej správnej román je i tenhle v podstatě o lásce.
Za mě docela slabota. Řekl bych to asi tak. Sex, muslimofobie, sex, muslimofobie, západní zkaženost atd. pořád dokola. Jinak nic objevného či převratného.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Už nevím, jak jsem se k Houellebecquovi dostal (snad přes kanál Na potítku), vím jen, že jsem měl autora zastrčeného v podvědomí jako "kontroverzního", spojovaného s islamofobií a jinými dnes tak oblíbenými nálepkami. To bylo tím, co mě k četbě jeho díla přivedlo. Když si teď tak třídím myšlenky, myslím, že mě k němu opravdu přivedl David z Potítka v díle o Konci civilizace, kde se zmiňuje o jiné autorově knize Možnost ostrova. Asi.
Měl jsem potíže se do knihy začíst. Bezmetaforické věty s absencí poetismů a jakousi rezignací na estetično mi silně připomínali McCarthyho Cestu. Jedním slovem na mě text působil zcela bezemočně. Stejně na mě působila hlavní postava Michela, kterého potkáváme ve chvíli, kdy mu zemře otec. Michel je sám sobě přiznané kolečko v systému, proti čemuž ale Michel nemá sílu, chuť a ani důvod bojovat. Svým až příkladným stereotypním nezájmem s odevzdaností mi připomínal Edwarda Nortona v Klubu rváčů (knihu jsem nečetl). To je i nejsilnějším čtenářským momentem první části knihy; protagonistova odstřiženost - částečně intencionální - od společnosti, jeho pohrdání okolím, kterého je sám vědomou součástí, mu dává jakýsi pocit nadřazenosti v tom, že oproti lidem okolo sebe si je svého hloupého, nikam nevedoucího života, případně života ženoucího se za nesmysly, vědom.
Tato až flagelantská upjatost se mění poté, co do Michelova života vstoupí Valerie, která ho donutí otevřít se světu, projevit emoce a užívat si tu zbytečnost života upřímně. Zde se pro mě kniha zlomila a začal jsem si příběh užívat. Nijak mi nevadily explicitní erotické scény (velmi mě baví ublížené komentáře o sexu hned vedle zdejších dennodenně nejvyhledávanějších štítků - erotické romány, LGBT, pro ženy, romantika - takhle svět nefunguje, se stim smiř, Zmykunde), nemám ani pocit, že by Houellebecq objektivizoval ženy... Ale co se snažím, jsem jen cisheterosexuální bílý Středoevropan, který bohužel necítí nutkání ohýbat hřbet a tradice před každou ukřičenou menšinou, takže já tomu nerozumím a neměl bych se k tomu ze své podstaty ani vyjadřovat.
Ne, Houellebecq podle této knihy (neznám jeho statě, články, rozhovory) není o nic víc, než jen zrcadlo naší doby. Cítíme se ukřivděně, že nám někdo ukazuje pravdu o tom, jak náš svět vypadá, protože to vidět nechceme. Rádi se na realitu díváme skrz sociální sítě, křičíme v anonymních diskuzích nebo nicneřešících demonstracích. Naše společnost je hloupá a plná předsudků. Svět je ošklivé místo především kvůli lidstvu. A přesto ho činy a myšlenky některých dělají hezčím. Paradox, který bude existovat do té doby, než se lidstvo samo zničí. K Houllebecqovi se ještě vrátím, připomíná mi Kunderu před tím, než začal v knihách bilancovat svůj život.
Kdysi jsem slyšel zajímavý názor, že z pornografie může opisovat jen naprostý brak nebo vysoké umění určitého typu. Tohle by měl být ten druhý případ, avšak v Houellebecqově Platformě jsou ty umělecké tendence příliš udušeny tou zbytečně prvoplánovou pornografií, která čtenáře až uráží svou nevěrohodností - není to literární pornografie, ale prostě opis té filmové, která se o realističnost vlastně ani nesnaží. Nějak takhle obvykle popisují (a představují si realitu) své smyšlené zážitky ti, kdo jich ve skutečnosti moc nemají. Nevím, zda je to autorův záměr, být schválně takhle přehnaný. Nejspíš ano. Avšak hlavní problém je, že toho porna je tam prostě moc a brzo začne nudit, otravovat a kdybych četl podobných románů v řadě za sebou víc, nejspíš by mi nějakou dobu sex nepřipadal jako věc erotická a vzrušivá, ale spíš jako záležitost směšná a otravující. A tohle bych řekl, že autorův záměr nebyl... nicméně mám dojem, že kdyby se vyházely úmorně dlouhé popisy souloží, zůstane z Platformy tak třetinový rozsah, v němž si levicový intelektuál pořád na něco stěžuje a rádoby chytře a ironicky glosuje všechny a všechno, přičemž nic mu není po chuti. Já nevím, celé mi to přijde vlastně spíš jako kniha napsaná rádoby intelektuálním puberťákem než jako dílo jednoho z údajně největších současných intelektuálně vyzrálých spisovatelů. Jsem poněkud zklamaný. Ale třeba jsem s H. začal jen špatnou knihou.
Druhý pokus o Hou... ne, to nedám... Druhý pokus o tohohle autora. A definitivně poslední. To není literatura, to je jeho osobní psychoterapie. Další emočně vyprahlej vulgární šovinistickej frustrát. Něco jako Kundera, akorát z hlediska literárních kvalit řádově horší. To je Francie vážně v tak brutálním duševním rozkladu, že plodí takový autory???
Tak nevím, z knihy mám smíšené pocity. Když už jsem knihu chtěla odložit, tak přišli stránky od kterých jsem se nemohla odtrhnout. Každopádně jsem ráda, že jsem vydržela a knihu si přečetla až do konce.
Po dočtení knihy jsem zůstal němě sedět s vírem myšlenek v hlavě. Jednoznačně výrazně lepší kniha než Serotonin, kterou jsem četl dříve.
Místy drsné, provokativní ale také podnětné, uvěřitelné, v závěru i poměrně emotivní. Erotiky a sexu je tam plno, ale takové celkem přirozené, nijak zvlášť "oplzlé". Vykreslení západní společnosti, asijského způsobu života a místních hodnot, ale třeba i muslimského náboženství - tam autor odhaluje mnoho pravdy. Podstatným tématem je láska v lidském životě její hledání, vztah k ní, vyrovnávání se s její absencí i přítomností.
V každém případě zajímavá kniha, od Houellebecqa si přečtu určitě některou další.
Nedočteno, jelikož hlavní hrdina mi je z duše protivný - a vůbec mne nezajímá, co za erotiku prožije na dalších stranách. Asi je to moje chyba, Michel Houellebecq je dobrý autor.
K četbě mě nejspíš zlákala provokativní obálka, která naznačovala, že tohle bude hodně otevřené. Houellebecqovy postřehy ohledně západní civilizace jsou podnětné a vyzývají k zamyšlení, závěr je nečekaný. To celé přehledně zabaleno do krásné jazykové formy - velmi příjemně se to četlo, byť vyznění bylo lehce cynické až dekadentní. Sexuální scény zapadaly do kontextu a nevadily mi, ačkoliv určitý pocit prvoplánovitosti a snahy provokovat jsem cítil. Celkově Platforma příjemně překvapila, čtení bylo osvěžující a svým způsobem i inspirující, vůbec ne hloupé. Pátá hvězda v hodnocení unikla jen o prsa thajské masérky, hlavně kvůli pár hluchým pasážím. K autorovi se ještě vrátím.
Hledá se doktor na moji nemoc. ZN: Ihned
Tak kde seš živote ? Samota není hrozná...je šílená.
Nelichotivý obraz o stavu.O stavu ? Který nás obklopuje.
Účastník zájezdu glosující.Postřehy odjinud.Exotika přichází s dálkou.
Vzhůru na palubu,dálky volají ...
Objektivem a s toulavou kamerou vydávám se hledat pověstnou duhou.Myšleno jako (optický úkaz) ne ten symbol never-ending pohlaví.
Užít si pořádně.Užít si ? No o tom ta nesnesitelná lehkost bytí,přeci je.A nebo snad ne ? Vám se nelíbí ty explicitní sexuální scény ? Slast a příjemné mrazení je snad špatné a nepřirozené ?
Co je tak ubohýho na spalující vášni.Chtíč jako trest.Pánbíček nás trestá.
Vytěsnit a neodhalit.I Pompeje museli zaplatit,máte pravdu.
Odhalená nahota vadí ? Ani prsíčko.Rachejtle a smrt v přímém přenosu je asi o dost vzrušující.
Platformy k nezapacení.Programy utváření našeho myšlení.
Najdu si nějakej čistoučkej bordel a pěknou děvku souznějící s přírodou.Rajskou.Pannenskou.Čistou.
...vítr už příhodný vane nám.
Troška toho sexuálního dobrodružství.
Pohlcující vagíny,hluboké kypré růže.Korektnost
Zapomenout na vše.
Obklopující vtíravá média,náboženská dogmata,rasismus,terorismus,psychouši v politice,prašule a všechny ty supr lidké vynálezy.
Nadechnout se a hlavně se z toho neposrat.Poselství jasné.Naděje a lidé.
To jsme MY.
Kdo něco takového nezažil ? Našel jsem Houellebecqua.Byl jsem uvnitř.V jeho knize.
Součástí jeho a našeho světa.
Ve výsledku.Je to docela pěknej romantickej příběh :)
Platformy všech zemí,spojte se !
Poslední část to hodně zachránila. Do té doby jsem neměl ucelenou představu, jak může skončit nikam nespějící bl...., eh, totiž kniha.
Vubec nechapu v cem je kniha sokujici. Tedy, abyste mi rozumeli, ja to chapu, ale nerozumim tomu, ze to v dnesni dobe jeste muze nekoho sokovat. Tak zpet, tomu taky rozumim, protoze ziju v pruderni a super-korektni Americe. A mozna prave proto pro me byla kniha spis osvezujici.
Ano, autor otevira temata, ktera jsou provokativni. Ale clovek prece necte tento druh beletrie, aby se dokonale ztotoznil s autorem nebo hlavnim hrdinou. Jde o to, aby ctenar dostal podnety k zamysleni a mozna i trochu jiny uhel pohledu. Ja mam takove knihy proste rada.
Jako by psal Albert Camus do sexualne-turisticke rubriky Maxima. Plno barvitych porno sekvenci, zaroven zajimave cestopisne/historicke okenko a existencialni deprese. Mam pocit, ze nevim o cem to vlastne bylo, ale vim ze toho bylo plno.
zimela: Myslím si že tohle Houellebecq nedělá. Přece jenom pořád píše. A to že vidí svět tak jak ho vidí, na tom není nic špatného dokud to člověk nevzdá, tím myslím absolutně nerezignuje na život. V případě spisovatelů na psaní a v případě hudebníku skládání, u malířů kresba atd. To se podle mě u Houellebecqa neděje a ani nestane. Pořád publikuje. Psát o snášení prázdna jak to správně nazýváte, nevidím jako problém, řekl bych že to je pouze snaha o podání skutečnosti takové jaká je, bez přehnaného optimismu který nám západní společnost vnucuje na každém kroku skrz konformismus a materialismus. V závěru píšete: ,,Ne. Nechci. To si raději ponesu svou hořící vzdušnou katedrálu.´´ A není právě tohle sebeklam proti kterému je třeba bojovat? Podle mě ano.
Napsat tenhle koment jsem vůbec neměl v plánu. Z čistajasna se mi ale jednoho rána (dnes) v hlavě rozleželo, proč mi Houellebeckq vadí. (a nejen on, ale i spousta jiných „realitních“ agentů; H. ale posloužil jako katalyzátor...za což vlastně dík) Nejde o „kontroverzní“ témata (ty jsou jen vějičkou), ale o všeprostupující leitmotiv existenciálního heroismu snášení prázdna, tedy světa „tak jak je“. Nevyřčená snaha dojít souhlasu právě na tomto, přesvědčit lidi, že nuznost, kterou každý průběžně pociťujeme, je to jediné skutečné. Vše ostatní je jen iluze, pomatení, sebeklam, zbožné přání. Per to černo do mě, pojď, to je pravá odvaha!...nevím, pod mostem už proteklo dost vody, co jsem H. četl (Platforma a Možnost ostrova) ale tohle z něj ve mě zůstalo a přetrvalo; mezi řádky nejmocněji doutná právě tahle zpráva. Jakoby vrcholem lidského snažení bylo učinit ze sebe kameru s připojeným záznamníkem...objektivní duši?
Co je mi ale po objektivní duši, když je tato de facto vyhlazením duše, jejím vyloučením z celého procesu, terminální vírou přesvědčenou o své holé skutečnosti...kastrací všeho, co duši košatí, co smí a umí, přičemž Michel tento oštípaný pahýl své vnitřní reality, v rámci jakéhosi urputného a pravděpodobně upřímně míněného sdílení se svými čtenáři, staví na piedestal a bezděky zasévá do myslí druhých nikoli jako výstrahu (i když se tak možná na povrchu, v předžvýkaných anotacích určitě, děje) ale jako něco až romanticky obdivuhodného. „Neo-noirový“ hrdina, jehož kouzlu v podstatě i rozumím. Podlehnout mu ale pro mě ve výsledku znamená jen další krůček blíž k propasti. Nějak kolem sebe, i v sobě, zhoubnost tohohle jedu vnímám stále častěji...maskuje se intelektem, dospělostí.
Ne. Nebo lépe řečeno; nechci. To si raděj ponesu svou hořící vzdušnou katedrálu a budu z ní schraňovat každý uhlík, každou jiskru, co se dá. Nechci se připravit o jediné, co dává smysl, totiž dovolit si nechat se něčím nadchnout, prostoupit (a ne, nemluvím o bohu, ale o „banální“ schopnosti zájmu o něco, o zálibách, tvůrčí činnosti, v podstatě o čemkoli, co vás naplňuje, rozvíjí)...jak ztratíte tohle, je zle. Rozvzpomenout se je pak těžké. Ale je to tam a je to důležitější a živější, než celá holá „pravda“. Nehledě na to, že pravda prázdna je stejně jen další vírou - asi nejchudší možnou, ale pořád vírou - o jejíž pravdivosti sami sebe buď přesvědčíte, nebo ne. A to je vlastně dobrá zpráva.
Od druhé části, po návratu z Thajska začne H. rozvíjet snad svůj nejromantičtější příběh, ale jak se to stává všem, co se odmítají dostat do spárů falešných her a manipulace a žijí život pravdy, ne lží a politikaření vztahů... to končí, jak to končí, kosmicky (ale pořád je to jen románová fikce, nicméně si cením toho očekávaného gesta od Miche, dost možná mého nového nejoblíbenějšího). Není to tak bezbřeze depresivní a bezvýchodné. Je tu láska. A překvapuje mě, že když dělám mapu téhle knihy, sic, M.H. dělá mapu dalších témat ve své knize, že mi došlo, jak můžete ovlivnit něčí mysl, románem. Teď neříkám, že znám osobu, která smýšlí proti islámu, ale znám osobu, která jedná podle spousty myšlenek, obsažených v téhle knize a aplikuje ty myšlenky do své denní reality jako pravdu. Zvláštní, vidět slova na papíře a jak je něčí mysl ovlivněna, podle nich jednat, žít, určitým způsobem, z určitého přesvědčení. Pokud jde o lásku, je to jakýsi nádech, který dostanete, abyste byli zase hozeni pod vodu, na dlouhou dobu, protože ve skutečnosti, realitou věcí je, že ať je důvod jakýkoliv, není tu nikdo, kdo by o vás smýšlel a byl, tím způsobem, jakým potřebujete, kdo by vás vytáhl víc, než musí, než se mu hodí, nebo než je potřeba. Stejně jako hlavní hrdina, který se ztrácí ve své anonymitě, průměrnosti a najde osobu, která ho na pár měsíců vytrhne a přiměje přemýšlet v jiných sférách. Ale to vždycky nějak pomine, člověk k tomu není uzpůsoben, ostatně, jak řekl i Mich:
"Když jsem později myslel na toto šťastné období s Valerií, na které mi mělo paradoxně zůstat tak málo vzpomínek, říkával jsem si, že člověk, nic naplat, není uzpůsoben ke štěstí." (s.135)
Štítky knihy
sex Evropa francouzská literatura prostituce terorismus hledání smyslu života Thajsko
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Kniha Platforma je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 578x |
| Čtenářské výzvě | 17x |
| Doporučených | 38x |
| Knihotéce | 196x |
| Chystám se číst | 286x |
| Chci si koupit | 62x |
| dalších seznamech | 3x |
Moje druhá autorova kniha - podle mě obecně lepší průměr. Porno části mi nevadily (k Lady Fuckingham se to ani nepřibližuje), komentáře západní civilizace jsou jářku velmi trefné. Neskutečné pokrytectví naší (francouzské) společnosti, která předstírá spořádané rodiny (na sociálních sítích) a jejíž členové se nemohou vystát. Práce pro práci, zavírání očí před skutečnými problémy a morální cirkusy u pseudoproblémů, kde ukazujeme svou správnost... Nemůžu říct, že bych byl autorem ohromen, ale klidně po nějaké další knize sáhnu.