Kyta přečtené 366

Falešný polibek 2017, Mary E. Pearson

Z této knihy jsem neskutečně moc nadšená. Je to přesně ten typ knih, který čtu nejraději. Dobrodružství, romantika, napětí, spousta tajemství - to všechno můžeme najít v této knize. Vždycky si cením toho, když spisovatel vytvoří svůj vlastní, neotřelý a originální svět, vymyslí svůj jazyk, kulturu, zvyky apod. Protože číst potom o těchto světech je něco úžasného. "Falešný polibek" je toho důkazem. Kniha se čte plynule a jen těžko ji budete moct odložit. Pořád se tam něco děje. Zatímco první polovina je taková poklidnější a zaměřená spíš na ty vztahy, druhá už skrývá větší dobrodružství a s tím také spojené napětí. Do konce není úplně jasné, jak to dopadne a závěr mě tedy překvapil, i když se to trochu dalo čekat. Líbilo se mi také to, že je kniha psána z mnoha různých pohledů, což je pro mě vždy zpestřením příběhu. Hrozně moc mě zaujal námět příběhu - hlavní hrdinka se setkává s princem, kterého si měla vzít a zabijákem, jenže má za úkol ji zabít. Oba dva jí lžou o jejich původu. Je potom zajímavé sledovat vztahy, které mezi těmi třemi vznikají. A také musím zmínit, že není jasné, kdo je vlastně zabiják a kdo princ. Já jsem si přes půlku knihy byla jistá, že jeden je zabiják a druhý princ, jenže potom se ukázalo, že jsem se mýlila. To je snad poprvé, kdy mě nějaký autor takhle překvapil. Tleskám M. Pearson za schopnost čtenáře držet takovou dobu v nejistotě. Hlavními postavami jsou zástupci tří hlavních království, každá z těchto postav je jedinečná, osobitá a má své klady i zápory. Lia mě zaujala svou odhodlaností, nenechá si nic líbit, má své sny a jde si za nimi. Ovšem když pozná, že může zachránit životy jiných na úkor vlastního štěstí, je ochotná se svých snů zbavit a bojovat za vyšší cíl. Rafea jsem si zamilovala a fandila jsem mu. Také jsem ho obdivovala za jeho výdrž a odvahu. Kaden je pro mě jedna velká záhada. Je tajemný a až do konce knihy o něm moc nevíme, nejvíc záhadný je pro mě jeho původ. Střetávají se v něm dvě protikladné osoby - ta, kterou by chtěl být a ta, ve kterou ho nutí být jeho okolí. Kadenovu postavu jsem si oblíbila asi nejvíc. Bylo zajímavé pozorovat Kadena a Rafea, jak se střetávají, oba úplně odlišní a s jiným posláním, ale oba spojovala láska k Lie. Vznikl tu takový milostný trojúhelník, který mě ale hrozně bavil. Kniha mě nezaujala jen dějem, ale i formátem - velmi často se před kapitolami vyskytovaly pasáže z jiných zdrojů, což mi na jednu stranu přišlo jako obohacení příběhu, na druhou mě to ale trochu mátlo, jelikož se čtenář může pouze domnívat, co všechny tyto úryvky znamenají. Svět, který autorka stvořila, má očividně bohatou historii a my jsme se dozvěděli jen její zlomek. Proto doufám, že v dalších dvou knihách se autorka věnuje vysvětlení o Předcích, Vendě, Gaudrel, Morrighan, Zkáze, daru a mnohému dalšímu, protože mi po přečtení zbylo mnoho nezodpovězených otázek. Ovšem chápu, že nechce všechno prozradit hned v první knize, ale chce nechat čtenáře trochu tápat a napínat... Čtení této knihy mi přineslo úžasný zážitek a těším se, až se do toho světa zase vrátím v druhém dílu. Určitě DOPORUČUJI!!!... celý text

Romeo a Julie 2015, William Shakespeare

Petr a Lucie 1984, Romain Rolland

Kniha vypráví o lásce dvou mladých lidí, kteří se musí vypořádat s existencí války. Oba se snaží vymazat ji z hlavy a myslet na něco jiného – láska jim poskytuje dostatečné rozptýlení. Bylo pro ně jistě utěšující, že na poslední chvíli našli jeden druhého a zjistili, že v tom ztraceném světě nejsou sami, že mají někoho, na koho se můžou spolehnout. Láska jim dodá smysl všeho, už se začnou těšit na zítřek. Čtyři roky války se musí podepsat na psychice lidí. Obzvlášť mladí, dospívající lidé, kteří všechno začínají teprve poznávat – ti byli nuceni dospět o mnoho let dřív. Když vidí každý den smrt, těžce se to podepíše na jejich psychickém stavu, jejich myšlení. Pochopí, že tento svět je nespravedlivý, smrt je všude okolo, přestanou mít jakékoliv sny a jen se začnou strachovat o svůj život. Samozřejmě že v nich je nějaká jiskra naděje na lepší život, ale jejich negativní pohled na život je postaví na zem. V průběhu času tedy začali vidět jediné východisko ve smrti, kterou považovali za jediný únik z toho nespravedlivého světa. V knize je mimo jiné vidět kritika lidstva – chtějí stále víc a víc, nejsou spokojeni s tím, co mají, jsou proto schopni rozpoutat válku a zničit tak životy všech. Muži, kteří musí nastoupit do armády, jsou svědky každodenní smrti a civilisté začnou vidět svět jinýma očima; žijí v nejistotě, mají strach z toho, co bude zítra, a proto se snaží dohnat všechno, co dosud nestihli nebo zkrátka si užívat, dokud můžou. Autor se zamýšlí nad tím, jaký smysl má válka, když takhle akorát jen ničí životy. Knihu považuji jako dobré svědectví toho, jak to vypadalo v běžných lidských životech za války. Možná by si ji měli přečíst všichni, protože potom možná pochopí, co je v životě důležité a začnou si více vážit toho, co mají…... celý text

Odveta 2017, Joelle Charbonneau

Poslední díl téhle trilogie mě vyloženě nebavil a musela jsem se nutit, abych ho vůbec dočetla. První díl mě vcelku zaujal a hodnotím ho z celé série nejlépe. Druhý díl už byl o dost horší, oproti jedničce se to daleko neposunulo a pořádný děj jsem dost postrádala. Poslední díl je z celé trilogie nejhorší. Musíte čekat půku knihy, než se konečně děj posune někam dál, zápletka je nezajímavá a postavy ploché. Po prvních dvou dílech jsem však nečekala na zázrak a byla jsem připravená na to, že s tím spokojená nebudu. Zápletka mi přišla trochu stupidní - nešlo mi do hlavy, proč prezidentka zaúkolovala právě Ciu k tomu úkolu, který měl všechno změnit. Mladou dívku, kterou vůbec neznala a která je nezkušená. Prostě jsem tomu neuvěřila. A když už se do toho dali, nemohla jsem uvěřit tomu, že by to šlo tak hladce. Cie všechno vycházelo podle plánu a všichni jí najednou byli ochotni pomáhat. A když se konečně nějaký zvrat na konci objevil, nebyl tak převratný, jak by čtenář očekával. Smrt jedné z postav mě vůbec nezasáhla, a to jsem citlivá dost. V celé knize mi chybělo to pravé napětí, které by vypovídalo o skvěle napsané knize. O závěru knihy se radši ani zmiňovat nebudu... Celá trilogie je nevěrohodná - prostě jsem nic z toho autorce neuvěřila. Postavy, zápletky, zvraty, zkrátka nic. Nejzajímavější pro mě byl nápad se Sedmi fázemi války. Rozhodně nechci tuto sérii nějak shazovat, určitě si najde své místo v srdcích určité skupiny čtenářek, mně ale vůbec nezaujala. Přijde mi to škoda, protože nápad byl opravdu zajímavý, a kdyby autorka využila všechen potenciál, který nabízel, vzešla by z toho skvělá kniha/série. Postavy by chtěly propracovat, přidat jim i pár chyb, aby nebyly tolik dokonalé a všechno jim hned nevycházelo, přidat pár zápletek a vytvořit to správné napětí. Ale stává se, holt všechny knihy nejsou mistrovskými kousky. Už teď však vím, že si od této autorky nic dalšího nepřečtu...... celý text

Jana Eyrová 2013, Charlotte Brontë

Obsahuje spoilery!!! Jana Eyrová je kniha o lásce, touze po šťastném životě, o hledání domova a mnohém dalším. Určitě má čtenáři co dát. Bavilo mě číst o Janě, která si jako dospívající dívka procházela tolika utrpeními a nástrahami života. Čtenář se hned vcítí do jejích pocitů, snů, obav apod. Bylo mi jí líto, jak se k ní chovali její vlastní příbuzní a jak marně hledala teplo domova a bezpečí tam, kde ho nikdy neměla najít. Bylo zajímavé také číst o Janiných zkušenostech z Lowoodského ústavu. Tato část ve mně vyvolávala různorodé pocity, většinou negativní. Neskutečně mě zaujala postava Heleny Burnsové, která byla smířená se svým osudem. Postava Jany byla uvěřitelná, okamžitě jsem ji začala mít ráda a soucítit s ní. Byla mi sympatická svými morálními hodnotami. Jana si přála najít domov a rodinu, které nikdy nepoznala, a být konečně šťastná. Když ji muž, kterého ze srdce milovala, požádal o ruku, nemohla uvěřit, že by konečně mohla být šťastná, protože do té doby žila v neštěstí. I ona si však přála milovat a být milována, stejně jako by si přál každý. Pan Rochester je komplikovaná osobnost. V mládí konal neuvážené činy, což se mu potom vymstilo, když si vzal ženu, ze které se stala šílená. Po štěstí a lásce toužil stejně jako Jana a tvrdohlavě si za ním šel, přestože při tom Janě zatajil tak podstatnou informaci. Ten požár jeho panství a jeho zranění představují jakýsi trest za to, co v minulosti provedl. Jeho následná samota, kdy neměl nikoho, pro něj znamenala pokání, kterým musel projít, aby mohl být zase šťastný. Právě kvůli té slepotě, který ho doprovázela, se stal bezbranným, stalo se to jeho břemenem, které mu připomínalo, jaké utrpení kvůli němu Jana musela snášet, když jí lhal. Když se k němu vrátila, zrak se mu vrátil, ovšem to, že přišel o ruku, mu mělo navždy připomínat jeho temnou minulost. Jan Křtitel je další velmi zajímavá postava. Jan toužil po lásce Rosamondy, která jeho lásku opětovala, jenže Jan ještě více věřil ve své poslání misionáře. Nechtěl se připravit o možnost dostat se do Nebes tím, že by si vybral Rosamondu a poklidný život s ní. V tom je nutno ho obdivovat, že se zřekl všeho, co život nabízel, ve prospěch druhých. V knize je vidět společenský rozdíl mezi Janou a panem Rochesterem, kteří nedbali nějakých společenských předpokladů a chtěli se vzít i přes skutečnost, že to nebylo úplně vhodné. Nelze si také nevšimnout jejich rozdílu ve věku - byli od sebe přes dvacet let. Tady je ukázáno, že v lásce nezáleží na věku, když se dva lidé skutečně a upřímně milují. Autorka na této knize ukázala, že je nejdůležitější, aby měl člověk dobré vlastnosti, ne aby byl krásný vzhledově, přestože to také hraje ve společnosti roli a lidé kvůli vzhledu člověka rychle odsoudí. Jana ani pan Rochester krásní zevnějšku moc nebyli, avšak uvnitř ano. Za kontrast můžu uvést Blanche Ingramová, která byla krásná, ale přetvařovala se a byla hrubá. Kniha se mi zpočátku četla dobře, po první půlce už mě to však trochu přestávalo bavit, protože se tam vyskytovalo moc myšlenkových pochodů a nebylo tam nic, co by na delší dobu udrželo mou pozornost. Nicméně si myslím, že kniha rozhodně stojí za přečtení, protože nese spoustu poselství.... celý text

Dívka v ledu 2016, Robert Bryndza

Dívka v ledu je pro mě další kniha z tohoto detektivního světa, která stála za přečtení. Nápad mrtvé dívky pod ledem je zajímavý a rozhodně čtenáře upoutá. Moc se mi líbilo prostředí, ve kterém se příběh odehrával - zimní Londýn a okolí, často v noci, parky, lesy.. Přispívá to k tomu tajemnu, které je protkané celou knihou. Musím také pochválit jazyk, který je v knize hodně vytříbený, bohatý a já si proto, ač je moc nemusím, všechny popisy krajin apod. hodně užívala. Autor mě dokázal díky tomu snadno a rychle vtáhnout do děje. V knize byla občas ta "hluchá" místa, kdy se tam nic moc nedělo, ovšem to se dá tolerovat a můj celkový dojem rozhodně nezkazí. Inspektorka Erika Fosterová jakožto hlavní vystupující postava má zajímavý charakter a samozřejmě jí nechybí i trauma ze života, které ji doprovází na každém kroku a musí se s tím nějak vyrovnávat. To, co se jí stalo, není nic lehkého a chápu tedy, že ji to nějak ovlivnilo. Hledala útěchu v práci, která jí pomáhala zapomenout a nějak se odreagovat. Erika chtěla zajistit spravedlnost pro ty, které si to zasloužily a nikoho nesoudila jen kvůli nějakým pomluvám nebo špatně podaným informacím. Snažila se na věci dívat objektivně a z různých úhlů, což je pro vyšetřování nezbytné. A hlavně se nevzdávala! Kromě kladných postav nechyběly ani ty negativní, ať už z oblasti policie nebo svědků. Erika má přirozeně své nepřátele, kteří ji chtějí srazit na kolena. Rodina Dougles-Brownových byla protkaná tajemstvími, jak se ukazovalo postupně v průběhu knihy. Nejpodezřelejší mi přišla pokaždé ta jejich kočky milující dcera... Autor dokázal přidat do děje v ten správný moment nějakou akci nebo napětí. Moc mě překvapily kapitoly psané z pohledu "postavy", což celý příběh hodně oživovalo a vyvolávalo to spoustu otázek a nutilo číst dál a dál. Líbilo se mi přidání dalších úmrtí, sériové vraždy jsou vždy nanejvýš zajímavé. Autor celou knihu krásně vygradoval. Za mě bylo odhalení velkým překvapením. Plný počet hvězd bych nedala, nicméně myslím, že neprohloupíte, když si tuto knihu vyberete ke čtení! Kniha skrývá zajímavý příběh, který vás udrží v napětí až do konce..... celý text

Velký Gatsby 2015, Francis Scott Fitzgerald

Obsahuje spoilery!!! Příběh o Jayovi Gatsbym znám už skoro nazpaměť. Knihu jsem četla teď podruhé a film jsem také viděla několikrát. Musím říct, že tentokrát jsem si čtení užívala více. Líbil se mi autorův krásný, bohatý jazyk. Musím uznat, že se jedná o velice kvalitní a díky svému příběhu nezapomenutelnou knihu. V knize je perfektně vykreslena společnost té doby, míněno jazzový věk a dobu rozkvětu. New York lákal mladé lidi, aby si pořádně rozjeli kariéru, nabízel jim spoustu možností a zaslepoval je tou vizí úspěchu. Byl to ten americký sen, který spoustu lidí táhl do Ameriky za vizí lepšího života, ovšem později každý pochopí, že to byla jen falešná naděje. Je tu vidět kontrast bohatství oproti osobnímu štěstí. Gatsby byl sice bohatý, ale to mu bylo k ničemu, když postrádal tu věc, která by mu dodala smysl života – lásku. Na jeho postavě je také vidět, jak světová válka ničila osobní životy vojáků – byli potom zdrceni, nevěděli co se životem – zde autor promítl své vlastní pocity, což svědčí o tom, že patřil do ztracené generace. Při čtení jsem občas zapomínala na skutečnost, že Daisy má malou dceru – v příběhu žádnou úlohu nehrála a ani tu nevystupovala. Přišlo mi zvláštní, že se v tehdejší společnosti v těch vyšších vrstvách najímaly chůvy a rodiče spíš tím životem svých dětí tak proplouvali, než aby se nějak aktivně podíleli na jejich výchově. Jay Gatsby jakožto hlavní postava je zpočátku velmi tajemný a pro všechny je tak trochu oříšek. Následně se o něm čtenář začíná dozvídat zajímavé věci, včetně toho jeho největšího a nejdůležitějšího tajemství – láska k Daisy. Je až dojemné, že všechno, čeho dosáhl, udělal pro ni, aby ji zabezpečil a nabídl ten nejlepší život. Naprosto chápu, proč Daisy napadlo s ním někam utéct a začít s ním odznova někde daleko. Je však zbabělé takhle před vším utéct a vůči všemu, co Gatsby vybudoval, nefér. To je však taková Daisyina vlastnost – nejradši by utekla před všemi problémy, což se ukáže také na konci, když srazí Myrtle a Gatsbymu potom ani nezavolá. Významnou úlohu tu hraje motiv zeleného světla, které svítilo na Daisyině mole. Pro Gatsbyho představovalo naději, možná vzpomínku na ty staré časy strávené s Daisy po boku a možná i tu vysněnou, avšak nesplnitelnou budoucnost s ní – proto k němu Gatsby stále vzhlížel, to světélko se pro něj stalo důležitým bodem. Nick po Gatsbyho smrti zjistil, jak ta společnost funguje, že je to všechno vlastně jedna velká přetvářka a faleš. Zklamala ho jak Daisy v tom, že nepřijela na Gatsbyho pohřeb, tak i všichni ti hosté, kteří navštěvovali jeho sídlo kvůli večírkům – všechno si brali, ale nic nedávali na oplátku. Takhle ta společnost ale zkrátka fungovala. Na konci knihy je užita krásná metafora, že "plujem vpřed, loďky proti proudu, bez ustání stahované k minulosti" – to znamená, že se nedokážeme odprostit od minulosti, lpíme na ní; ta nás stále nějak ovlivňuje, přejeme si, aby se minulost opakovala, přestože se zkrátka opakovat nedá, což například Gatsby nepochopil a stále měl tu neutuchající naději, že všechno bude tak jako dřív. Nedokázal se pohnout vpřed a to byl jeho největší problém. Příběh se mi celkově hodně líbí, je dojemný, silný a nutí k zamyšlení. Nabízí také skvělé svědectví o tehdejším světě. Rozhodně jedna z knih, které můžu doporučit.... celý text

Pygmalión 2007, George Bernard Shaw

Obsahuje spoilery! Hra se mi celkově docela líbila, je vtipná, ale zároveň nutí k zamyšlení. Četla se rychle, jazyk je poměrně současný. Autor řeší problematiku rozvrstvení společnosti, které vidí jako problém. Poukazuje na to, že všichni lidé by si měli být rovni, chovat se k sobě stejně (to, že je člověk v té nižší vrstvě, neznamená, že si nezaslouží chovat se s respektem). Na postavě Lízy je vidět, že člověk z nižší vrstvy se dokáže vyrovnat lidem z té vyšší. Všichni jsou si svým způsobem rovni a je hloupé mezi nimi vytvářet rozdíly. Bavilo mě sledovat ty společenské konverzace – bylo dáno, co je přijatelné, jaký slovník používat a jak se vybraně chovat. Člověk nemohl vybočovat z řady, jinak byl odsuzován. Přišlo mi to moc kýčovité a trochu to vypadalo jako přetvářka, protože lidi nemohli být úplně sami sebou a chovat se tak, jak by jim to bylo nejpříjemnější. Pan Doolittle si nic nedělal z toho, že je asociál, jen kritizoval společnost a její systém, jak se k sobě lidi z různých tříd chovají. Byl spokojený sám se sebou a na svou situaci si nestěžoval. Pozastavila jsem se nad jeho výrokem, že by si měl jeho dceru Higgins vzít, dokud je mladá a neví, co dělá, protože je stejně "jen ženská" a ty neumí být šťastné a radši ať na to doplatí ona než Higgins. Přišlo mi to absurdní a hloupé, vždyť mají být ženy i muži na stejné úrovni. Tady autor poukazuje na emancipaci žen. Bylo od Higginse sobecké, že se k Líze choval jako k předmětu nějakého experimentu, jako k panence bez duše, kterou chce jen předělat na dámu a je jen zvědav, zda se mu to povede nebo ne. Využíval ji k tomu, aby mu připomínala všechny možné schůzky apod. Nezajímalo ho, že má také nějaké city a ubližuje jí, když se k ní nechová jako k sobě rovnému člověku. Higgins chtěl, aby mu prokázala trochu úcty, kterou si však ani nezaslouží díky svému chování. Na postavě Higginse je vidět, že i když člověk má určité mravy, je mu to k ničemu, když se v praxi neumí chovat k lidem slušně a jednat s nimi tak, jak by se patřilo. Líbil se mi jeho názor, že by se k sobě lidé ze všelijakých vrstev měli chovat úplně stejně, že by se nikdo neměl nadřazovat či chovat povýšeně nad ostatními. Tady autor kritizoval rozvrstvení společnosti a viditelně dával najevo, že s tím nesouhlasí. Higgins je sobecký a nezajímá ho osud někoho jiného než sebe. Čekala jsem, že se Líza zamiluje do Higginse a dost mě zarazilo, že si Líza nakonec vzala Freddyho, když v té hře na sebe sotva promluvili. Nicméně chápu, že si Líza odmítala vzít Higginse, jak jí to napovídal instinkt, kdyby ji o to požádal. Neměl vlastnosti, které by správný manžel měl mít. Higgins si zidealizoval svou dokonalou matku, které by se Líza nikdy nemohla vyrovnat.... celý text

Bez srdce 2017, Marissa Meyer

*Obsahuje spoilery* Nejsem největší fanynkou říše divů, ale příběh o Srdcové Královně mě zajímal, navíc když ho napsala Marissa Meyer. Kniha mě vcelku bavila, objevovaly se tam sice slabší a pomalejší části, ale jako celek bych ji ohodnotila jen pozitivně. Obdivuji autorku, že tak věrohodně napodobila svět Lewise Carrola, který Alence a Srdcové Královně vdechl život. Marissa Meyer se rozhodně nemá za co stydět, povedlo se jí to na jedničku. Atmosféru vykreslila úžasně a já si čtení knihy díky tomu užívala. Catherine jsem si v průběhu knihy moc oblíbila. Byla sympatická, hodná a trochu naivní, jak ostatně dívky jejího věku bývají. Měla svůj sen, pro jehož zrealizování by udělala cokoliv. Zamilovala se do muže, se kterým nemohla být, ale přesto se s ním scházela, což je naprosto pochopitelné. Šla si za svým i za cenu toho, co to může stát. Nezáleželo jí na bohatství, ale na štěstí a lásce a to bylo obdivuhodné. Nechápala jsem její rodiče, kteří ji chtěli za každou cenu provdat za krále, aby se měla co nejlíp, ale vůbec je nezajímalo, co by chtěla ona sama (na konci knihy mě doopravdy naštvalo, když se zeptali, zda si krále chce skutečně vzít - po tom všem, čím si Cath prošla a její sny byly nadobro ztraceny). Nechápala jsem, co se mohlo stát, že se z takové hodné a milé dívky stane tak bezcitné a nemilosrdné stvoření, které známe z "Alenky". Od začátku bylo jasné, že celý příběh nedopadne dobře, přesto jsem tak nějak nepřestala doufat. Šprýma jako druhého hlavního hrdinu jsem si taktéž moc oblíbila. Nemohla jsem uvěřit, jaký osud mu byl určen, ale jeho smrt byla zkrátka nezbytná k tomu, aby se z Cath stala ta slavná zlá Srdcová Královna. Naprosto jsem chápala její pocity. Když člověku zemře jeho milovaný, má pocit, že už není pro co žít, cítí neuvěřitelnou bolest, uvnitř je prázdný a už se o nic nestará. Přesně to se stalo s Catherine. Není divu, že se vzdala svého srdce výměnou za možnost pomsty. Poslední kapitoly, kdy se Cath "měnila", byly nejzajímavější a autorce jsem to věřila. Příběh jako takový mě bavil. Byl to mix romantiky, fantasy a dobrodružství. Nemohla jsem se dočkat, až se Cath se Šprýmem dají dohromady. Bylo trochu kruté, že nám autorka dávala naději na to, že můžou být spolu - líbila se mi představa, že spolu utečou do Šachova a tam si budou šťastně žít. Strašně moc jsem jim to přála, ovšem měli určený jiný osud a ten zvrátit nejde. Autorka vymyslela spoustu zvratů, které dělaly knihu napínavou (Sestry, Bludiště, útoky Tlachapouda atd.). Zápletka s Tlachapoudem byla zajímavá, i když fakt, že to monstrum byla ve skutečnosti paní Petrová, mě tolik nepřekvapil. Ovšem je nutno uznat, že všechno to do sebe zapadalo a dávalo smysl. První polovina, která byla trochu pomalejší, se mi zamlouvala stejně jako ta druhá. Obě měly něco do sebe. V té první polovině mě bavilo sbližování Cath se Šprýmem a v té druhé jejich společné dobrodružství, obzvlášť ta napínavá cesta skrz Bludiště k Zrcadlu. Kloboučník, Šklíba, Bílý králík, Zayda, Houseňák a mnozí další - tyto postavy nejvíc mi evokovali říši divů. Moc mě bavil čajový dýchánek a seznámení s Klóbrcem a mnohé další příhody v knize. Abych to shrnula - autorka opět nezklamala. Dílo mě neuvěřitelně bavilo a už se nemůžu dočkat, až Marissa napíše další knihu!... celý text

Smrt je mým řemeslem 2005, Robert Merle

Robert Merle se mistrně zhostil úkolu vykreslit životní příběh Rudolfa Hoesse, vedoucího koncentračního tábora Osvětim. Atmosféra, kterou autor vytvořil, mě nenechala ani na chvíli chladnou – všechno bylo vykreslené do velkých detailů a tak živé. Oceňuji možnost nahlédnout na holocaust a celkově na období první poloviny 20. století očima důstojníka SS a člověka, jenž byl ze srdce oddaný Německu. Po formální stránce se dílo četlo bez problémů; nevyskytovaly se zde žádné archaismy nebo něco podobného, jen tu autor v hojném množství používal německé výrazy – různá zvolání nebo názvy hodností, ve kterých jsem se ztrácela, protože jsem nevěděla, co která hodnost přesně znamená, což mi připadalo jako škoda a snížilo to můj celkový požitek z knihy. Rudolfova povaha je z mého pohledu hodně komplikovaná – už od svého dětství byl vychováván přísně a tvrdě a žil v rodině, kde musel plnit všechny rozkazy, které mu byly dány. To na něj samozřejmě mělo dopad a takový zůstal po celý život. Neexistovalo, aby neuposlechl rozkaz, takže by se nezdráhal ani v tom zabít člena své rodiny, kdyby mu to bylo rozkázáno. Stal se věrným občanem své země a byl na to hrdý. Německo se pro něj stalo vším a když vypadalo, že je s ním konec, ani on nechtěl žít dál. Vyvražďování Židů bral také jako další rozkaz, který musel splnit. Bylo vidět, že je nepovažoval za normální lidské bytosti, které mají právo na život stejně jako on, ale za jednotky, kterých je třeba zničit co největší počet. Všechno vykonával znamenitě a vždy byl na něj spoleh, proto se dostával do stále vyšších pozic. Rudolfovu ženu jsem litovala – žila v nevědomí toho, co její muž provádí za práci a když to zjistila, byla zhrozená a znechucená. Nepřispělo tomu ani zjištění, že by Rudolf zabil vlastního syna, kdyby k tomu dostal příkaz. Občas mi ze čtení běhal mráz po zádech, protože některé části byly opravdu nanejvýš silné. Nejvíc na mě zapůsobila první kapitola, ve které je popisování Rudolfovo dětství. Jeho rozhovory s otcem mi nebyly vůbec příjemné a ta atmosféra katolické rodiny, ve níž má hlavní slovo fanaticky věřící otec, na mě padala v plném rozsahu a já se potom cítila velmi deprimovaně a sklíčeně. Neuměla bych si představit, že bych musela každý den žít podle pravidel a přesně zavedeného pořádku. Také na mě zapůsobila atmosféra v Osvětimi a dalších koncentračních táborech, které Rudolf navštívil. Vše tam bylo popsáno do největších detailů, o kterých bych radši nevěděla. Je neskutečné, když si člověk uvědomí, že se jedná o příběh napsaný podle skutečných událostí a že se tyto hrůzy skutečně děly. Je to jedno z nejsilnějších děl, které jsem zatím přečetla. Určitě bych doporučila těm, kteří se zajímají o období druhé světové války, holocaustu apod. Kniha rozhodně stojí za přečtení a obohatí vás.... celý text

Věž úsvitu 2018, Sarah J. Maas

*Obsahuje spoilery* Další skvělý díl této úžasné série! Na "Věž úsvitu" jsem byla hodně zvědavá a trochu jsem se obávala toho, že tento díl nebude tak dobrý jako předešlé díly, ale opak je pravdou! Prostředí, ve kterém se děj odehrával - Jižní světadíl - bylo naprosto unikátní a bylo vidět, že si na jeho vykreslení dala autorka záležet. Nechyběly pořádné zápletky, záhady, napětí ani nečekaná odhalení. "Věž úsvitu" je zkrátka další geniální díl Skleněného trůnu a já nemůžu dělat nic než obdivovat autorku za její úžasnou fantazii, která nezná mezí... Chaola jsem v průběhu série moc nemusela, ale tento díl mi ukázal, že jsem se v něm mýlila. Zažil spoustu trápení a v životě to neměl lehké. Nesryn jsem si oblíbila ještě méně, ale tady jsem na ni změnila názor. Oba si rozhodně zaslouží pozornost, která se jim dostala prostřednictvím "Věže úsvitu". Oblíbila jsem si také novou hlavní postavu, léčitelku Yrene Vížku - nejdřív byla chladná vůči Chaolovi, ale jak ho začala poznávat, uvědomila si, že není takový, za jakého ho považovala. Bavilo mě, jak se sbližovali a nakonec se dali dohromady. Fandila jsem jim stejně jako Nesryn a Sartaqovi, ti mě bavili stejně tak. Trochu mi bylo líto Kashina, kterého Yrene tak odstrkovala a ignorovala; škoda že jsme se nedozvěděli, co přesně se mezi nimi stalo, že se spolu přestali bavit. Od začátku mi bylo jasné, že budou Chaol s Nesryn úspěšní a že přemluví velkého khagana, aby vytáhl do války. Ovšem ta cesta, kterou si prošli, byla opravdu velkolepá a stála za to. Autorka nám odkryla spoustu dalších tajemství co se týče Erawana, Maeve atd. Nejzajímavější mi přišla Nesrynina a Sartaqova cesta za rukhiny a následně střetnutí s kharankui. Akorát mě mrzí, že se Chaol neuzdravil úplně... Je sice romantické, že jsou s Yrene svázáni jakýmsi neviditelným poutem a bude ještě zajímavé, jak je to ovlivní na bitevním poli apod. (kdo knihu četl, pochopí), ale mnohem radši bych uvítala, kdyby byl Chaol vyléčen úplně. V průběhu čtení jsem opět obdivovala autorku, jak to měla všechno geniálně promyšlené. Také v tomto díle vycházela z povídek v "Krvavém ostří" (viz Yrene a Falkan, se kterými se Aelin dříve setkala). Je vidět, že každá postava, která v příběhu vystupuje, má nějaký význam. 5* je samozřejmostí. Už se nemůžu dočkat finále!... celý text

Šest vran 2017, Leigh Bardugo

Ohromně zajímavé a originální fantasy čtivo, které se bude líbit každému milovníkovi tohoto žánru. Legendární zloděj Kaz, jenž si v dětství prošel peklem a dopředu ho hnala hlavně pomstychtivost; Nina, smrtící griša, která se musela potýkat s nástrahami a nenávistí, se kterými griši musí žít; Inej, členka gangu, jež se krade tiše jako stín; pomstychtivý Matthias, který se zamiloval do nesprávné osoby a nedorozuměním skončil ve vězení; zadlužený Jesper milující kasino, jehož cesta se ubrala jiným směrem než chtěla jeho rodina, a Wylan, který má problémy s otcem - tihle teenageři tvoří legendární partu a každý z nich je svým způsobem zajímavý a výjimečný. Každá z těchto postav si musela něčím projít, aby se dostala tam, kde je. Ukáže se, že i na první pohled chladně jednající lidé mají srdce a svou historii, která určila, kým jsou teď. Když k této partě přidáme ještě ten zbrusu nový a jedinečný svět, ve kterém se odehrává děj, a samozřejmě honba za odvrácení světové zkázy, jedná se vskutku o napínavé a vysoce kvalitní čtení. Kniha je napsaná tak, že si každý čtenář může najít svého favorita, kterému bude fandit až do konce. Já jsem si nejvíc oblíbila Kaze, Inej a Ninu. Kaze si musí zamilovat každý, už jen pro tu jeho nespoutanost, nebojácnost a genialitu. Zpočátku je to jen zloděj a podvodník, který má šílené nápady (jako je přijmout nabídku na vloupání se do nejstřeženějšího místa), ale jakmile se začne odkrývat jeho smutná a srdcervoucí minulost, člověk hned začne chápat jeho chování. Naopak nejméně sympatický mi byl Wylan, kterého jsem tolik zajímavým neshledávala... Možná kdyby autorka vyprávěla příběh i z jeho pohledu, začala bych ho mít ráda jako ty ostatní hrdiny, ovšem takhle mi jen připadalo, že pouze doplňuje tu šestici. U Matthiase člověk zpočátku neví, zda náhodou nezradí naši partu kvůli jeho původu a možné loajalitě své vlasti... Mně bylo potom ale jasné, že si vybere tu správnou stranu, a byla jsem za to ráda. Objevit se ve zcela novém světě, o kterém jsem nic nevěděla, bylo zpočátku matoucí, stejně tak jsem měla menší zmatek s množstvím postav, které se na mě nahrnuly. Ovšem když se čtenář zorientuje v tom novém světě a seznámí se se všemi postavami (a přestanou přibývat nové), tak si knihu může bez hranic užívat. Autorka měnila vyprávění z různých pohledů hlavních hrdinů, což se mi zamlouvalo, protože každá z nich měla svůj prostor. Minulost postav byla odkrývána postupně, což určitě přidávalo na napětí a čtenář se dokola může ptát, co že se to stalo, že se k sobě ty postavy chovají takhle apod. Chvíli trvá, než se příběh rozjede, ale zase je dobré, že si autorka dala práci na seznámení čtenáře s prostředím, ve kterém se ocitl, a s životním stylem postav, což bylo nezbytné. V knize bylo spousta zápletek a zvratů a autorka nás vždycky překvapila něčím novým. Velké plus dávám za grafiku a mapy, které mi hodně pomáhaly zorientovat se. "Šest vran" považuji za vydařené dílo, které čtenáře nezklame. Jsem moc zvědavá na osudy mých oblíbených hrdinů, moc se těším na "Prohnilé město".... celý text

Králova klec 2017, Victoria Aveyard

Obsahuje spoilery! Tak jsem se po roce donutila přečíst si pokračování Rudé královny. Po dvojce se mi do čtení dalšího dílu upřímně nechtělo, ale musím říct, že třetí díl je rozhodně zajímavější a poutavější než díl druhý. Jedničku samozřejmě nepřekoná, přesto to byla po dvojce, kdy jsem se nutila do jejího dočtení, příjemná změna. První polovina, kde se objevuje Maven, mě bavila. Zpočátku mi dělalo problém se začíst, protože se tam nic moc nedělo - objevovaly se tu jen nudné pasáže, kdy čtenář musel přelouskat ty Mareiny myšlenkové pochody. Jakmile se však na scéně objevil Maven, začalo to být hned zajímavější. Maven to celé krásně oživoval, a přestože to má být vlastně záporná postava, fandila jsem mu. Bylo mi ho líto za to, co s ním jeho matka prováděla, což mělo efekt i na to, kým se stal, takže ho za to nikdo nemůže vinit. Přála bych si, aby ho někdo té temnoty zbavil, jenže to tak lehké asi nebude. Myslím, že se autorce tato postava moc povedla. Všechny scény s Mavenem a Mare jsem si užívala, opravdu nezklamaly. Druhá polovina už je trochu slabší. Mare je sice znovu mezi svými, ale kromě pár vyznání lásky, výcviku a zjištění, že její schopnosti už nejsou tak special jako v předchozích dílech, se tam nic neděje. Kromě té trochy akce, které představují útok Šarlatové hlídky a ta konečná bitva o Corvium, je to pořád o tom samém. Za zmínku možná také stojí Cameronino osvobození chlapců. Asi by knize jen prospělo, kdyby byla trochu kratší. Říkala jsem, že je tento díl lepší než předchozí, přesto se děj stále vleče a já odpočítávala stránky do konce. Mareina povaha v králově paláci prodělala velkou změnu, ale rozhodně k lepšímu; v druhém díle mě její chování nebavilo a dost se mi tím znechutila, tady už mi ale tolik nevadila. Líbilo se mi, že autorka do knihy přidala kapitoly vyprávěné z pohledu Cameron a Evangeliny; ne že by to byly mé oblíbené postavy, ale rozhodně tyto kapitoly považuji za zpestření, přestože to někdo může pokládat za zbytečnost. Čtenář zjistí, že Evangelina není ve skutečnosti tak strašná a ani tak silná, jak se zdálo. Z druhé poloviny se mi líbilo to akční finále. Ani mě moc nepřekvapilo, že si Cal vybral korunu před Mare, protože k tomu měl vždycky sklony; vlastně se dalo očekávat, že se koruny nevzdá, když byl vychován k vládnutí. Myslela jsem si, že Králova klec je poslední díl a trochu mě zklamalo zjištění, že se chystá ještě čtvrtý - myslím, že je to akorát protahování nevyhnutelného... Ale co už. Jsem zvědavá, jak to celé dopadne, hlavně osud Mavena...... celý text

Námi to končí 2018, Colleen Hoover

Obsahuje spoilery! Kniha skrývá jeden z nejsilnějších příběhů, jaké jsem kdy četla. Neuvěřitelně mě zasáhl u srdce a nejednou mi vytryskly slzy. Kniha se dotýká dvou vážných témat - problematikou bezdomovectví a domácího násilí. Autorka chtěla, abychom pochopili jednání žen, které domácí násilí prožívají. Nic není jen černé a bílé. Pro ženu je těžké zapomenout na člověka poté, co vás fyzicky napadne, přestože byste chtěli a víte, že je to tak správné. Jenže láska dělá hodně. Proto je tak těžké toho partnera opustit a nezkusit mu dát druhou šanci, protože to je to "nejnebolestnější" řešení, které se však brzy může obrátit proti nám. Autorka také poukázala na to, že nelze nikoho soudit, když neznáme okolnosti - každý případ je jiný a nic není tak jednoduché, jak se zdá. Lily je neskutečně silná osoba a přestože je to fiktivní postava, je dobrým příkladem pro ženy - aby zůstaly i přes všechny okolnosti silné a aby zkusily najít to správné řešení. Ryle mi byl zpočátku dost sympatický a opravdu jsem Lily přála to štěstí, které ji s ním potkalo. Společně s Lily tvořili krásný pár. Fandila jsem jim do té doby, dokud jsem nezačala číst dopisy Ellen a já poznala Atlase. Příběh těch dvou mě nesmírně dojal - jak se poznali, hledali si k sobě cestu, Lily mu pomáhala a postupně se do sebe zamilovali. Atlase jsem měla hodně ráda. Zasáhl mě jeho osud, jak se s životem pral a i přes nepřízeň osudu zůstal silný, stejně jako Lily. Nejvíc mě přemohla ta situace, kdy Atlas lhal Lily o tom, že má přítelkyni - kdyby byl upřímný, Lily by se k němu vrátila a nemusela by později snášet tu bolest, kterou ji přivodil Ryle. Stejně jako Lily jsem začínala přemýšlet o "co by kdyby". Je těžké říct, co bych dělala na místě Lily. V mnoha chvílích mi jí bylo líto. Na její postavě autorka poukázala na to nejsprávnější řešení, když se žena dostane do takové situace - nedávat už žádnou další šanci, jelikož se to může vymstít a už by se z toho nemusela dostat (viz případ Lilyiny matky). Ženy by se měly rozhodovat také podle toho, co je nejlepší pro jejich děti, protože když vyrůstají v rodině, kde je praktikováno domácí násilí, ty děti potom vidí jen tu temnou stránku rodiče a zapomínají na to dobré. Jsem ráda, že se Lily nakonec rozhodla tak, jak se rozhodla, protože to zkrátka bylo nejlepší pro její dceru. Líbila se mi připomínka Lilyiny maminky, že žena by neměla ztratit ponětí o tom, kde stojí její limity. Líbilo se mi, jak kniha byla taková rozmanitá - jednou romantická, jindy napínavá a surová. Obdivuji autorku, že příběh založila na vlastních zkušenostech, moc si toho vážím. Kniha přináší spoustu mouder do života. Považuji ji i jako varování. Je paradoxní, že ta nejhorší bolest přichází od těch nejmilovanějších, kteří by nás ve skutečnosti měli ochraňovat a milovat, ne nám způsobovat utrpení. Colleeniny knihy mě vždycky nějakým způsobem zasáhnou. Tato kniha patří mezi její nejlepší - je pravdivá a neuvěřitelně srdcervoucí. Svou problematikou nespíš zasáhne všechny ženy a hlavně jim otevře oči. 5* si právem zaslouží.... celý text

Zrada 2017, Joelle Charbonneau

Z knihy jsem mírně zklamaná. Četla se sice stejně dobře jako předchozí díl, za což dávám velké plus, ale děj zkrátka trochu pokulhával. Zkouška Zasvěcování byl zajímavý nápad a rozhodně to knihu trochu oživilo, na rozdíl od zbytku knihy, kdy se tam už tolik zajímavých událostí nedělo. Na jednu stranu je fajn, že se nic zbytečně neprodlužovalo, na druhou stranu pár zvratů by na škodu nebylo. Milostná zápletka mezi Ciou a Tomasem byla taková zazděná, už od prvního dílu mám pocit, že by nejspíš vyšlo nastejno, kdyby tam vůbec nebyla. Ke konci knihy se konečně začalo něco dít, ale přesto to bylo takové ploché a nezáživné. Závěr mě zklamal asi nejvíc - byl hrozně useknutý. Autorka opět nechala otevřený konec, čímž navnadila na další díl. Celkově mi ale v knize něco chybělo. Nové postavy knize jen prospěly, ačkoliv je škoda, že nebyla možnost poznat je nějak více zblízka. Celkem jsem si oblíbila Willa, jenž má být sice "bad guy", ale v tomhle díle se tak rozhodně neprojevoval. Další zajímavá postava byl Raffe, o kterém dosud nevím, zda je na Ciině straně nebo ne. Jinak jsou všechny postavy takové nemastné neslané. Cia opět zazářila svou chytrostí a schopností uvažovat logicky a všichni jí znenadání pomáhají. Fanouškem téhle série asi úplně nebudu. Nicméně jsem zvědavá na poslední díl, jak to celé dopadne..... celý text

Darker 2018, E. L. James (p)

Proti Padesáti odstínům nic nemám, s původní trilogií jsem byla celkem spokojená, a i když to bylo občas nudné, svižnost a rychlost čtení to vykompenzovala. Z mého pohledu je Padesát odstínů temnoty nejlepší, jelikož se tam děje z těch tří dílů nejvíce akce. Proto jsem si myslela, že mě Darker zaujme, ale nestalo se tak. Zpočátku mě kniha Darker z pohledu Christiana bavila. První polovina byla celkem zajímavá, jelikož se tam jednalo o ty incidenty s Leilou a Jackem Hydem, které příběh oživovaly. Druhá polovina už trochu pokulhávala; musela jsem se nutit, abych knihu vůbec dočetla. Dělo se tam pořád to samé a nepomáhalo tomu ani to, že je v knize všechno až moc detailně popsáno, takže je kniha ve finále až moc dlouhá na to, že se ten děj odehrává během asi deseti dní. Kromě té (pro mě) nejzajímavější části s tou helikoptérou se tam žádná akce neděla - jenže co bychom taky od erotického románu čekali.. Zajímavé mi přišly flashbacky z Christianovy minulosti, bylo to takové oživení. Christian Grey je komplikovaná osobnost a chápu, že se autorka chtěla ponořit do jeho povahy více. Ovšem když se tam pořád dokola opakují ty samé myšlenky, jako například obavy, že ho Ana opustí a že nezná jeho pravou povahu, čtenáře to rychle přestane bavit. Christian je ochranářský, majetnický a zakazuje Aně, kam jezdit, s kým se vídat a chce mít vše pod kontrolou. Je neuvěřitelné, že s ním Ana měla takovou trpělivost, a on se ještě diví, že ho neposlouchala. Bylo dobře, že mu Ana odporovala - on si tak konečně uvědomil, že aby jejich vztah fungoval, musí v něm mít slovo oba. Přijde mi stupidní, že se ti dva chtějí vzít i přes to, jak málo a krátce znají jeden druhého. Znovu bych se ke knize asi nevrátila. Určitě je dobré knihu číst v originále, ať z ní aspoň něco máte. Kdybych ji četla v češtině, nejspíš bych litovala jejího přečtení, ale na procvičení angličtiny je opravdu dobrá.... celý text

Winter 2016, Marissa Meyer

Obsahuje spoilery!! "Cinder", "Scarlet" a "Cress" mě opravdu bavily, "Winter" je však bezesporu nejlepším dílem celé série! Kniha mě neskutečně bavila - bylo tam spousta zajímavých zvratů a všechny čtyři pohádkové příběhy se krásně spojily. Mám však pocit, že Winter, ačkoli by tato kniha měla být hlavně o ní, nedostala tolik prostoru jako ostatní postavy, přišla mi taková zazděná. Ale samozřejmě chápu, že je to finální díl a na prvním místě se stavěla bitva Cinder s Levanou jakožto boj dobra proti zlu. Přesto to byla trochu škoda... Winter a Jacin jakožto dvě nové hlavní postavy se skvěle hodili do té naší staré známé party. Princezna byla trochu bláznivá, ale to k ní prostě patřilo a důležité je, jaké měla srdce. Jacin byl takový pravý strážce - chtěl Winter chránit a přál jí to nejlepší. Oba dva byli moc sympatičtí a mrzí mě, že pro ně nebylo v knize více prostoru. Dost mě překvapil Kinney, jenž se přidal na jejich stranu - bylo to příjemné překvapení, když dostali dalšího spojence. Ohledně samotného finále - to nezklamalo a podle mě mu nic nechybělo. Ta dlouho očekávaná bitva se odehrála, vyřešily se všechny politické záležitosti a konečně mohl nastat ten pravý happyending. Tato série má prostě pohádkový námět a jako pohádka také musí skončit. Představovala jsem si trochu jiný konec, ale nakonec jsem ráda, jak to se všemi dopadlo. Ačkoliv musím přiznat, že je mi neskutečně líto to, co autorka provedla s Vlkem - myslím, že to nebylo nutné. Je samozřejmě hezké, že jeho vzhled nijak nijak neovlivnil Scarletiny city k němu, ale myslím, že si zasloužil lepší osud. Líbí se mi však, že takto Marissa Meyer poukázala na to, že není tolik důležité, jak člověk vypadá, ale to, jaký je uvnitř. Cesty všech postav se různě spojovaly a zase rozdělovaly, jen aby to vše dopadlo šťastně. Nechyběly zvraty, akce, humor ani romantika. Kniha se četla velmi svižně a vůbec mi její délka nevadila; popravdě jsem si ani neuvědomovala, jak rychle strany utíkají. Cinder jakožto mechanička z Východního společenství, která netušila, kdo doopravdy je, Scarlet jako dívka z Francie milující svou farmu, Cress, která žila většinu života v družici a princezna Winter, jež se rozhodla i za vysokou cenu nepoužívat svůj dar - tyto čtyři dívky vytvořily úžasnou partu a díky nim jsem si Měsíční kroniky zamilovala. Je mi líto, že je už konec. Cinder, Kai, Scarlet, Vlk, Cress, Thorne, Winter, Jacin i Iko mi budou neskutečně chybět... Nicméně, sérii jsem si moc užila a autorce děkuji za tento skvělý zážitek! A teď se už těším na přečtení druhé doplňkové knihy... :)... celý text

Všechna sláva... 2017, Jeff Kinney (p)

Zkouška 2016, Joelle Charbonneau

Ač jsem se snažila to nedělat, při čtení "Zkoušky" jsem se nemohla ubránit srovnání s Divergencí a Hunger Games. Nevím, jestli to bylo schválně, ale ta podoba je tam opravdu patrná, obzvlášť pro ty, kteří četli obě série. Těch podobných aspektů je tam hodně - rozdělení země do mnoha krajů, zdevastovaná země, která potřebuje zachránit, výběr lidí, na kterých bude záviset svět, usilování o změnu... Srovnání s výše zmíněnými trilogiemi však nikam nevede. Musíte zkusit brát Univerzitu výjimečných jako samostatnou sérii a přiznat si, že skrývá skvělý příběh... První díl "Univerzity" mi nepřišel špatně napsaný, právě naopak, četlo se to hodně dobře a vždy mě zajímalo, co se bude dít dál. Myslím ale, že tato kniha nebyla dějově tolik věrohodná (jako byly třeba HG) - ale to je jen můj názor. Něco k ději - bylo to zajímavé a poměrně napínavé. Přišlo mi docela uspěchané, jak rychle dala autorka dohromady hlavní postavy, jako by tam chtěla co nejrychleji vměstnat nějakou milostnou zápletku. Ciu jsem si celkem oblíbila, byla obětavá a vážně chytrá, Tomase ovšem už tolik ne - nepřišel mi tolik výrazný a něčím výjimečný. Ten konec byl z autorčiny strany dobrý tah, jak přilákat čtenáře na další díl - opravdu to skončilo dost otevřeně (Neříkám, že je to špatně). Přibylo hodně otázek - Co se stalo se Zandri? Vzal si Tomas ty dvě pilulky? Kdo byl muž za plotem? Jak dopadli ti, kteří neuspěli ve zkoušce? Druhý díl si přečtu brzy; jsem zvědavá, jak všechno bude pokračovat...... celý text

Tulák po hvězdách 2017, Jack London

Z knihy jsem nadšená. Líbí se mi její námět i zpracování - to bylo pojato jako vyprávění muže odsouzeného k smrti, který se retrospektivně vracel v čase a vzpomínal na léta strávená ve vězení. Její filosofický námět přímo nutil k zamyšlení nad životem a smrtí. Jack London v této knize velmi výrazně ukázal, že nesouhlasil se způsoby, které byly praktikovány v tehdejších věznicích USA. Zesměšňoval dozorce a různé pracovníky věznice, kteří jen poslouchali rozkazy zeshora a kritizoval všechny lidi, kteří nevidí, s jakou krutostí a nespravedlností se zachází s vězni. Nebo to možná nechtěli vidět a radši si namlouvali, že něco tak nehumánního se dít nemůže... Také kritizoval trest smrti a jak málo stačí k tomu, aby člověk takový trest dostal... Kniha mě nadchla tématem života a smrti - tyto dva pojmy se tu hodně stavěly do kontrastu. Autor poukázal na sílu lidské duše a její nesmrtelnost bez ohledu na to, co se děje s tělem - tělo je jen "schránka", ve které se duše na čas usadí, a když tělo zemře, neznamená to, že je úplný konec - právě naopak. Duše se stává silnější a ta síla ducha stoupá. Líbila se mi myšlenka zmíněná hned ze začátku, že když se člověk narodí, jsou v něm ještě vzpomínky na minulé životy, ale postupem času a vlivem nového života se tyto vzpomínky vytrácejí a později ani netušíme, že jsme takové vzpomínky měli. Líbilo se mi zasazování příběhů do různých časových pásem, takže se neodehrávaly jen v rozmezí například jednoho století. Také se mi zamlouvala rozmanitost jednotlivých příběhů - odehrávaly se v Egyptě, Asii, Americe, na moři, na ostrovech... Všechny tyto příběhy měly něco do sebe a každý se mi nějakým způsobem vryl do paměti. Nejvíc mě zaujalo putování malého Jesseho s čtyřicetičlenným průvodem v Americe a jejich těžký osud; Jesse byl odvážný a schopný obětovat se pro ostatní. Do srdce se mi také vryla cesta Daniela jakožto ztroskotance na moři - vydržet tolik týdnů utrpení, aby nakonec žil sám na pustém ostrově, mi přijde nanejvýš kruté. Hlavní postavu jménem Darell Standing jsem si oblíbila. Obdivovala jsem ho - snášel všechny nástrahy vězení a i přes hrozbu trestů se vysmíval svým věznitelům do tváře, aby ukázal, jak moc jimi pohrdá a že nesouhlasí s jejich zavedeným systémem. Měl nezdolnou a silnou duši a i přes odsouzení k trestu smrti si zachovával svůj věčný optimismus, protože věděl, že smrt ve skutečnosti není, že ho čekají další životy. Darell Standing je pro mě příklad člověka, který až do poslední chvíle bojuje s tím, co mu život přichystal, ať už to bylo zlé či dobré. Jeho nezdolný duch byl důsledkem těch mnoha životů, která měl za sebou - svět mu ukázal všechny své odvrácené tváře, prošel si tím nejhorším, co jen život člověku může přihodit - takže pár dní ve svěrací kazajce mu vlastně nedělalo problém. Ta nekonečná muka ve vězení ve finále byly k užitku, neboť si Darell prožil znovu své předchozí životy a zjistil, jaké zkušenosti má za sebou. To mu dodávalo tu duševní sílu, kterou potřeboval k tomu, aby dožil ta léta ve vězení, aniž by ztratil svou chuť k životu. Tady se hodně stavěla do kontrastu ta volnost a nespoutanost duše a vázanost těla, které nemůže opustit stěny cely, jakožto hmoty, která stejně jednou zanikne. Autor se také dotkl lidských vlastností - ředitel věznice byl tvrdohlavý, stál si za svým a nedokázal připustit, že by se mýlil. Svou moc využíval k bezvýznamnému týrání muže, který duchem zůstával silný. Ten ředitel mu duševně nesahal ani po kotníky - a takhle krutí a nemorální lidé se dostávali k moci... Kniha se mi moc líbila a dala mi toho hodně. Skrývá mnoho poselství, která se tam dají najít. Určitě doporučuji všem, kteří se zajímají o duchovno či věří v reinkarnaci. Je to opravdu kniha, kterou stojí za to přečíst!... celý text