Kyta přečtené 366

Na co slova nestačí 2020, Brigid Kemmerer

Po všelijaké chvále na druhý díl "Dopisů" jsem se nemohla dočkat, až se konečně do knihy začtu. Měla jsem velká očekávání a ta byla naplněna. "Na co slova nestačí" je další příběh Brigid Kemmerer, který vás zkrátka dostane do kolen. Pokud se vám líbil první díl, tak z tohoto budete stejně nadšení, ne-li více. Oba příběhy, jak Declana a Juliet, tak Emmy a Reva jsou si v mnohém podobné a přesto se liší. Nedá mi to a aspoň trochu ty dva příběhy srovnat musím. Oba dva jsou založené hlavně na vztazích - jak rodinných, tak přátelských. Zatímco první díl byl hodně o vztahu Juliet s Declanem, dvojka se zabývala zejména těmi komplikovanými rodinnými vztahy. Romantická linka šla stranou - spíš tak vyplyne z toho vztahu nakonec, důležitější jsou ty problémy, které autorka řeší. Ale samozřejmě i vztah mezi Emmou a Revem je klíčový pro celý příběh. Příběh otevírá neskutečně mnoho témat, které se ale skvěle prolínají a doplňují a celé to vytváří takové neotřelé prostředí plné tajemna. Klíčovou roli v této knize hraje rodina. Rodiny Emmy i Reva jsou úplně odlišné. Zatímco Revovi rodiče jsou pro svého syna ve všem oporou, dávají mu prostor, jsou milující a podporující, Emma nepoznala nic jiného než rozpadající se rodinu a ze strany svých rodičů opovržení toho, co dělá a postupné odcizování. Je zde vidět, jak to dítě platí za to, když jeho rodiče spolu nevychází, když ty vztahy jsou takové chladné. Má to na něj velký vliv, větší, než si spousta lidí uvědomuje. Jenže ti rodiče to nevidí, protože mají svých problémů dost a o dítě se nezajímají tolik, kolik je potřeba, proto přijde na řadu odcizení. Dítě má pak tendenci se uzavírat do sebe, mají pocit, že nikam nepatří a že jim nikdo nerozumí a hledají pak útěchu jinde (v dnešní době online, přesně jak to dělala Emma). Ti falešní přátelé pak zneužívají té důvěry a stávají se hrozné věci. Je zde také problematika rozvodu, stěhování, zbytečných slibů, že si lidé budou vést lépe, což je lež, dokud tak nezačnou konat... Velkým tématem v knize je také otázka adopce. Rev a Emma si jsou v lecčems podobní - často se mi zdálo, že jsou vlastně zrcadlem toho druhého. Oba dva mají své problémy - Emmu trápí vztah s rodiči a kyberšikana a Reva pronásleduje jeho minulost, kdy si prošel peklem. Oba dva někdo bombarduje zprávami a oni proti tomu nemůžou nic moc udělat. Ani jeden z nich nemá zkušenost se vztahy. Emma měla problém s tím se začlenit do společnosti a neustále lpěla na tom virtuálním světě. Rev je příklad člověka, na kterého má velký vliv dětství, protože to je klíčem ke všemu. Revova minulost je odkrývána postupně a já si říkala, co asi může přijít dál - všechny historky byly šílené. Revův otec je příklad fanatika, jenž si neuvědomuje dopad svého konání - manipuloval s bezbranným dítětem, které nemá jak poznat, co je správné, co je normální. Je to hrozné pomyšlení, čeho jsou lidé schopni ve jménu víry. Rev se snažil omlouvat chování otce, jelikož to dělal právě ve jménu víry, jenže to neomlouvá ty ohavnosti, které mu dělal. Rev k němu má zajímavý vztah - na jedné straně je to dítě, které vůči otci cítí poslušnost a na straně druhé dospělý muž, který dokáže říct ne. Tyto dva přístupy se v Revovi praly a nebylo divu, že měl v hlavě zmatek. Kniha vás dostane tím, že je tak reálná a popisuje situace, které se jistě mnohým z nás staly. Hodně mě dostalo setkání Declana s jeho otcem, se kterým se viděl po pěti letech. jak si uvědomil, že je to jen člověk, který lituje svých chyb. Dokázala jsem se vžít do Declanovy role, protože se mi stalo něco podobného. Stejně tak jsem se viděla v Emmě, která hledala únik ve světě her - já ho hledám ve světě knih. A mohla bych pokračovat dále. V knize je tolik myšlenek. Hrají zde velkou roli sociální sítě a technologie obecně - autorka poukazuje na nebezpečnost her, jak je lehké sklouznout do té virtuality. Poukazuje na tu křehkou psychiku dětí. Na sbližování - jak dvou cizích lidí, tak o tom rodinném. Na životní příběhy a milníky - každá postava v knize tam měla svůj důvod a někoho reprezentovala. Autorka se zabývá důvěrou, nedostatečným zájmem o děti, ujasnění v prioritách. O potenciálu změnit se ve své rodiče... A mohla bych pokračovat a pokračovat. A závěrem - knihu si určitě přečtěte, vůbec neváhejte. Otevře vám oči a dá vám i mnohem více.... celý text

Kroniky prachu 2019, Lin Rina

Milion světů s tebou 2019, Claudia Gray (p)

Z posledního dílu "Ohniváku" jsem nadšená. Troufla bych si říct, že ze všech dílů je nejlepší. Aspoň v mých očích. Pestré, možná trochu překombinované, ale mě to náramně bavilo. Ten pocit z prvního dílu, kdy podle mě autorka vůbec nevyužila potenciálu cestování mezi dimenzemi, pominul - tento díl byl pořádná jízda a těch originálních dimenzí se zde objevovalo až příliš. Autorka se často vrací do těch již objevených dimenzí, ale zároveň dává prostor pro nové, ale je škoda, že některé jsme ani pořádně nestihli poznat. Mě moc zaujal nápad s klony či osud Marguerite a Paula v moskevské dimenzi. Některé pasáže v knize byly zdlouhavé a podle mě se tam moc často řešila Paulova situace, což je určitě pochopitelné, ale mírně otravné, hlavně když polovina myšlenkových pochodů hlavní hrdinky je o lítosti nad Paulovými jizvami po rozštěpení a jejich ne úplně fungujícímu vztahu. Nepomáhal tomu Paul, jenž na mě působil nepříjemným a odtažitým dojmem vůči Marguerite. Chápala jsem jeho bezmoc a nevíru v osud po tom všem, čím si prožil, ale celkově mi to připadalo takové povrchní. Margueritin a Paulův milostný vztah je už od prvního dílu na bodě mrazu a tady to nebylo jiné. Romantické scény na mě působily nuceně. Osobně jsem více fandila Theovi, jehož osobnost byla vykreslena lépe. Autorčino umění se díl od dílu zlepšovalo a tady to jde vidět. Kniha je plná akce a dechberoucích zvratů. Moc jsem si užila setkání několika Marguerit nebo rozpad jedné dimenze. Ovšem některé situace mi nedávaly smysl nebo byly poměrně neuvěřitelné. Závěr byl urychlený a měl na můj vkus v určitých ohledech moc velký happyend. Možná nejvíc mě zasáhl osud a cesta triadského Thea. V knize se objevovaly zajímavé myšlenky (nejen) o vytváření osudu a využití šancí, kterých se nám dostává. Nebo o tom, jak každý z nás má své temnější já a záleží na tom, jak moc mu dáme průchod. První dojem po dočtení byl pozitivní. Za mě je to hezké zakončení série a určitě můžu doporučit. "... nové lidi poznáváme v jednom kuse, ale nikdy nedokážeme přesně odhadnout, co pro nás budou znamenat. Nikdy nevíte, koho zapomenete a koho budete navždy potřebovat."... celý text

Zlodějský tanec 2019, Mary E. Pearson

M. E. Pearson opět nezklamala. Za mě je Zlodějský tanec o fous slabší než autorčina předchozí trilogie, ale i tak se jedná o kvalitní čtivo, které si prostě chcete přečíst. Volné pokračování Kronik Pozůstalých se mi četlo velmi dobře. Sice chvíli trvalo, než jsem se pořádně začetla a pochopila, o co v knize jde, ale jakmile se to rozjelo a my poznávali nové postavy blíž, bavilo mě to o dost víc. Motiv připoutání mi přijde originální a mnohokrát jsem se u některých příhod či poznámek zasmála. Musím také pochválit krásné hádanky. Právě ta část přežívání v přírodě a sbližování dvou hlavních hrdinů mě bavilo z celé knihy nejvíce, následující děj se mi zdál takový monotónní, jak se to odehrávalo na jednom místě a děj se posouval jen lehce. Více jsem si užívala kapitoly psané z pohledu Kazi, ty Jaseovy byly plné obchodu, politiky a mocenských bojů, ovšem díky autorčině psacímu umu vůbec nudné nebyly. Hlavní postavy jsou vykreslené bravurně. Kazi hodně ovlivnilo její těžké dětství a nutnost přežívat, což z ní udělalo tu silnou osobnost, kterou je nyní. Doteď ji její minulost pronásleduje a touží po pomstě. Ani zdaleka si nedokážu představit, jaké pro ni muselo být mít od tak nízkého věku jen sebe sama. Oproti tomu Jase je hrdým Ballengerem, který je oddaný a věrný svým lidem a čest staví přede vše ostatní. Pro Kazi i Jase hraje významnou roli minulost a oddanost vlasti. Oba byli rozpolceni mezi láskou a povinností a o to zajímavější jejich linka byla. Oba si jsou v lecčems tolik podobní a zároveň rozdílní. Jeden k tomu druhému není od začátku upřímný, a zaplétají se tak do pavučiny lží a tajemství, jen aby ušetřili toho druhého bolesti či aby dosáhli svých cílů. Vždy jsem byla zvědavá na jejich reakce, až se budou dozvídat ty pravdy. Dohromady tvoří skvělou dvojku a celou dobu vůbec nebylo jasné, jak to s jejich láskou dopadne, když proti sobě byli schopní i intrikovat. Romantická linka byla díky tomu všemu o dost zajímavější a peprnější, stejně jako v původní trilogii. Autorka rozhodně neumí zklamat. Potěšilo mě, že v knize hrají významnou roli vedlejší postavy z trilogie. Můžeme zde i vidět, jaká je Lia jako královna. Také cením autorku za to, jak rozsáhlou historii rodu Ballengerů vytvořila; obohacující také byly útržky z minulosti Ballengerů mezi kapitolami. Knize můžu vytknout jen mírné natahování nevyhnutelného a tu monotónnost, jinak jsem si ale čtení užívala a díky závěrečné kapitole už se těším na další díl. Jsem hlavně zvědavá na osud Zanea a Kaziiny matky. Pro fanoušky Kronik je toto pokračování povinnost! 4,5*... celý text

Zaslíbená 2020, Kiera Cass

Ze "Zaslíbené" mám takové rozporuplné pocity. Kniha se jako všechna předešlá Kieřina díla čte sama, to je největší plus. Zdálo se mi, že má kniha skvělý potenciál - autorka ho však nedokázala plně využít, spíš ho postupně pohřbívala, stejně jako samotný děj. Hlavní hrdinka Hollis ani Silas mě nijak neokouzlili, o králi ani nemluvím. Hollis se chtěla vzdát svého štěstí jen proto, aby nikoho nezklamala, což je obdivuhodné. Byla ale hodně naivní a na spoustu situací reagovala nereálně. O Silasovi jsem se dozvěděla jen to, že je hodný a pozorný. Žádná z těchto hlavních postav nebyla tolik výrazná jako třeba královna Valentina, která mě hodně zaujala svou životní cestou - prožila si toho podle všeho až příliš; byla na všechno sama, nečekalo ji žádné vysvobození a nezbývalo jí než být silná. Výrazní také byli Hollisini panovační rodiče, kterým záleželo na svém postavení a pověsti a o štěstí jejich dcery se už nezajímali. Vedle těchto postav mě zaujal i arogantní a trochu tajemný Etan. Prostředí hradu se mi líbilo - byly to samé večeře, dýchánky, šaty apod., zkrátka vše, co máme u Kiery rádi a co je pro její knihy tak typické. Jenže děj šel z kopce - bavila mě pouze návštěva isolténského krále a královny. Nádech tajemna a nebezpečna díky Nejtemnějším rytířům autorce nijak vytknout nemůžu. Dialogy byly takové strohé, ale za to nejspíš mohl ten formální nádech, jenž patřil k tomu prostředí. Jsem ovšem zklamaná z romantické linky, o kterou tu přece šlo. Postrádala jakýkoliv vývoj. Nápad, že dívka zaslíbená králi se zamiluje do někoho jiného, na mě působil originálně a zajímavě, těšila jsem se na tu romantickou linku. Mezi Hollis a Silasem jsem ale necítila žádnou chemii a ve finále na mě jejich vztah působil plytce a možná až nuceně. Autorka nám nedala prostor, abychom postavy pořádně poznali. V průběhu čtení jsem si uvědomila, že je mi vlastně jedno, co se s nimi stane, vůbec mi na nich nezáleželo. To se ukázalo taky v tom závěrečném zvratu, jenž se mnou nijak nepohnul. Jiné knihy by mě určitě rozbrečely, ovšem tady se nic nestalo. Hlavně jsem to autorce vůbec nevěřila, všechno bylo moc rychlé, osekané a přišlo mi, že už to chce hlavně rychle dopsat, aby to mohla odevzdat. Kniha ve mně nevyvolala žádné pocity, což značí fakt, že není dobře napsaná. Je mi to líto, těšila jsem se na ni a jsem proto mírně zklamaná. Kniha je to jen na odreagování pro náctileté dívky. Dávám slabé 3*.... celý text

Renegáti 2018, Marissa Meyer

Tohle mě neskutečně bavilo! Renegáti jsou jedna velká jízda, která pro mě skončila, bohužel, až moc rychle. Trvalo mi pár desítek stran, než jsem se pořádně začetla a zorientovala se v Marissině novém světě, ale pak to stálo za to. Problém mi zpočátku dělalo hlavně velké množství postav a zapamatování si jejich jmen + přezdívek. Svět Výjimečných s úžasnými superschopnostmi mě úplně vtáhl a já se vůbec netěšila, až přečtu poslední stránku, tak mě to bavilo. V knize je na mé poměry dobře vyvážena akce, humor, ty pomalejší scény nebo i historická okénka. Romantika zde ustoupila do pozadí, což mě trochu mrzelo, ale věřím, že v příštím díle nám to Marissa vynahradí. Všechny postavy mají něco do sebe a můžete si je oblíbit z různých důvodů, nejen pro jejich superschopnosti (ačkoliv některé mi přišly vážně originální, viz absorbce, krvácení rubínů nebo přeměna v motýly). Nova je skvělá špionka, ale srdce ji táhne na druhou stranu, což se snaží rozumem regulovat. Říkala jsem si, že když je to hlavní postava, proč jí autorka nedala nějakou "suprovější" schopnost, ale vše to dává smysl - kdyby Nightmare a Insomnia měly stejnou schopnost, bylo by to moc okaté. Adriana jsem si oblíbila také rychle, je to takový klasický hlavní (super)hrdina, kterého si čtenářky bezpochyby zamilují. Jeho opravdu zajímavá schopnost zhmotňovat své kresby se ukáže jako velmi užitečná, těším se, co si v příštích dílech přikreslí dalšího. Romantická linka mezi těmito postavami se rozjíždí pomalu, ale moc mě baví, jak před sebou navzájem skrývají tu druhou identitu. Líbilo se mi, že autorka vyprávěla z pohledu obou hlavních hrdinů, je to vždy krásné zpestření příběhu, navíc jsme na děj pohlíželi jak z pohledu Renegáta, tak Anarchisty. Ukáže se, že nejen ti "špatní" můžou být zlí, každý má své mouchy a žádný systém není perfektní. V knize se objevila zajímavá myšlenka, že světu by bylo lépe bez superhrdinů, že se na ně lidé příliš spoléhají a oni přestávají být stateční, protože všechnu práci nechávají na Renegátech. Moc mě tato část zaujala a přiměla k zamyšlení. Každý z nás svým způsobem může být superhrdina, na to člověk nemusí mít nějaké special schopnosti, stačí páchat jen nějaké to dobro, když to druzí potřebují. Svět superhrdinů a padouchů snad nikdy nepřestane bavit, což se ukázalo i u Renegátů. Příběh skončil otevřeně a já se proto už nemůžu dočkat, až otevřu druhý díl!... celý text

Milion sluncí 2012, Beth Revis

Druhý díl této vesmírné trilogie mě náramně bavil - což bych o prvním díle prohlásit nemohla. Děj se pořádně rozjel a už to na mě vůbec nepůsobilo "plytce". Stále jsem měla pocit, že musím číst dál a dál a stránky pod rukama přímo ubíhaly. Autorka nám postupně odkrývala všechna tajemství a rozplétala lži a snažila se nás napínat, co to šlo (což se jí u mě podařilo). Ačkoliv jsem tušila, že loď už je na místě (protože jak by to asi mohlo dopadnout, že), stejně mě to celkem překvapilo. Ta možnost přistání dodala příběhu nový rozměr a už to nepůsobilo tak depresivně. Moc mě bavil nápad s indiciemi - při jejich hledání se ukázalo Amyino odhodlání a chytrost. Stejně jako v prvním díle se i v tomto objevuje mírná detektivní linka a "padouchem" je jako obvykle člověk, u kterého byste to čekali nejméně. Romantická linka mezi Amy a Synem je opět na bodu mrazu (až na jeden dva světlé momenty), ale to v příběhu stejně nebylo tolik důležité. V knize mi už tolik nevadily ty velmi často užívané výrazy (kdo četl, ví), oproti prvnímu dílu už to tolik nepralo do očí. Možná za to může i celkový dojem z knihy. Obě hlavní postavy se vyvíjí a jejich chování dává smysl. Syn převzal roli vůdce, což se ukáže jako velmi nesnadná funkce, ještě když ho lidé nerespektovali a on musel snášet jen samou kritiku. Dělal velmi chytrá a nelehká rozhodnutí, což někteří lidé bohužel neoceňovali. Dopad na jeho psychiku byl obrovský a já ho často litovala. Chování posádky z hlediska různých rozbrojů bylo uvěřitelné. Jak už jsem napsala, od prvního dílu je zde vidět výrazné zlepšení, v mnoha směrech - kniha je hlavně propracovanější, nenudí vás a nikdy nevíte, jaké překvapení vás ještě čeká. Autorka nešetřila zabíjením, což se ukázalo jako dobrý nápad, jelikož příběh díky tomu dostal ten nádech temna a nebezpečí. Kniha skončila hodně otevřeně a nabádá to k okamžitému otevření trojky, na který se moc těším. Doufám, že se v něm objeví Orion i Amyini rodiče. Myslím, že kdo po té nemastné neslané jedničce váhá s pokračováním, určitě by se do něj měl pustit, je to velká změna.... celý text

Deset tisíc nebí nad tebou 2018, Claudia Gray (p)

Po prvním dílu, který jsem hodnotila 3*, jsem nečekala mnoho a byla jsem příjemně překvapená. Dvojka se mi líbila o něco víc, hlavně proto, že zde bylo víc akce, mnohem zajímavější dimenze a spousta zvratů a překvapení. Měla jsem takový dojem, že autorka konečně zjistila, jaký má její příběh a nápad s dimenzemi potenciál a snažila se z toho vytěžit co nejvíc. Rozjezd byl ale pomalejší a dost zmatený, protože jsme se dozvídali po kouscích, jaký je tam problém, co se stalo s Paulem atd. Čtenář tak sbíral pomaličku ty kousky, které potřeboval znát, aby chápal, co se tam děje - a to mě rušilo. Mně osobně autočino přeskakování v čase dost vadilo, ztrácela jsem se v tom a preferovala bych určitě chronologii. Kniha mě začala bavit tak od druhé třetiny. Stále stojím za tím názorem, že romantická linka v této sérii je pohřbená, tahle stránka je jedna z mála věcí, která mi zde vyloženě vadí. Thea jsem si v tomto díle oblíbila víc než Paula, byl mi sympatičtější a líbil se mi jeho vztah s Marguerite. S jeho trápením s neopětovanou láskou se dokáže ztotožnit leckdo. Zajímavý mi přišel nápad, že si Marguerite z jiných dimenzí si pamatují návštěvy té naší Marguerite. Ta mi byla chvílemi otravná svými myšlenkovými pochody, kdy se ztrácela ve svých pocitech, koho miluje víc, zda Paula nebo Thea a když Paula, tak jestli Pauly všech dimenzí, nebo jen toho jejího. Díky závěru, kterým autorka krásně završila druhý díl a navnadila nás na ten poslední, se nemůžu dočkat pokračování.... celý text

Smrtka 2018, Neal Shusterman

Ze Smrtky jsem nadšená. Je to dechberoucí dílo, které vás přinutí zamyslet se nad mnoha otázkami a bude ve vás doznívat ještě dlouho po dočtení. Svět, který autor vytvořil, je jedinečný a opravdu úžasný. Dystopické knihy mají vždy co do sebe a tato není výjimkou. Děje jako takového tam moc nebylo, ale autor to vykompenzoval poznáváním a vysvětlováním systému, jakým jeho svět fungoval. Zaujal mě nápad "dokonalosti" toho světa, poražení smrti, nutnost kosení a zejména Nimbus jakožto ta nejvyšší moc, která je přístupná všem, obsahuje veškeré vědění a řídí celý svět, dokonce s lidmi i mluvil (což pro mě bylo těžké si představit). Zaujaly mě i další podrobnosti jako spoluauta, pojmenování každého roku podle živočichů, systém oživování a nanitů nebo nápad nových jmen smrtek - podle významných osobností ze "smrtelného věku". Opravdu morbidní a nechutná mi přišla představa "rozplesknutí", "seškrábávání" apod. - a vlastně i to, že se lidé záměrně a opakovaně zabíjeli, protože prostě mohli. Není to lehké čtení, mně osobně autorův styl psaní nesedl. Jednu * ubírám právě za toto, jelikož mi to ovlivnilo celkový zážitek ze čtení. Trvalo mi dlouho, než jsem si na ten styl zvykla. Ztrácela jsem se v tom, z pohledu které postavy je děj vyprávěn. Kdyby byla každá kapitola psána z jiného úhlu pohledu, nic bych neříkala, protože by to mělo nějaký systém, ale když se v jedné kapitole nečekaně střídaly ty postavy, měla jsem v tom zmatek. Co musím pochválit, jsou výpisky z deníků smrtek na začátku každé kapitoly, dodalo to knize takovou výjimečnou atmosféru. Autor pokaždé rozebíral jinou myšlenku a celkově tím krásně doplňoval děj. Díky těmto zápiskům jsme měli také možnost pochopit psychiku smrtek - ať už Curieové, Goddarda nebo i zakladatelů cechu smrtek. Shusterman si hodně pohrával s psychikou všech postav. U dvou hlavních postav - Citry a Rowana - je vidět v průběhu knihy obrovský vývoj. Byli hodně ovlivňováni svými lektory, se kterými trávili většinu času. Na Rowana hodně působila Goddardova ideologie a manipulace, proti kterým Rowan neměl šanci, což bylo na konci vidět. Bylo ovlivněno jejich myšlení, ať už negativním či pozitivním způsobem. Důležité je také všímat si psychiky i vedlejších postav - Goddarda, Faradaye, Volty nebo třeba Tygera - všichni měli jiné myšlení, jiný důvod pro život, jaký žili, jaké hodnoty vyznávali. Při čtení nejde nezamyslet se nad tím, jak hrozný musel být ten "dokonalý" svět, který vlastně vůbec dokonalý nebyl. Lidé neměli žádný smysl života, pro co žít, protože na všechno měli spoustu času a všechno si mohli dovolit odložit. Chybělo jim to vzrušení, které máme my, když víme, že život nám může každou chvíli skončit a smrt je pro nás jistá. Právě vědomí toho omezeného času nám dodává pocit nutnosti žít život naplno. My žádnou možnost odkládat věci nemáme, aniž bychom toho pak nelitovali, proto každou šanci musíme chytit hned, jak se naskytne. Rozdíl mezi naším světem a jejich je enormní. Připadalo mi, že lidé v tom světě ani nebyli lidé, protože nepoznali bolest a utrpení, které nás posouvá dál; pomocí těchto špatných okamžiků se poznáváme a rozvíjíme. Připadali mi spíš jako otroci. Autor také poukázal, že i v dokonalém světě se může objevit hrozba - například zneužití moci a postavení, jak bylo vidět u Goddarda. Kniha vám otevře oči v mnoha směrech. Můžete si díky ní uvědomit, jak krátký je náš život a že vlastně máme štěstí, že nás čeká nějaký konec - nic totiž nemůže trvat věčně. Rozhodně můžu knihu jen doporučit a těším se na dvojku!... celý text

P.S. Líbíš se mi 2019, Kasie West

Myslím, že jsem objevila další skvělou autorku romantických knih. "P.S. Líbíš se mi" je krásná, milá, oddychová kniha se zajímavým námětem a s velmi sympatickými hlavními hrdiny. Chvíli mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, ale když se děj rozjel, nemohla jsem se odtrhnout. Nelze přehlédnout, že v lecčems se tento příběh podobá "Dopisům ztraceným" (které jsou nanejvýš skvělé) - dva teenageři si začnou anonymně dopisovat a svěřují se tomu druhému s věcmi, které ještě nikomu neřekli. Nápad, že toho druhého poznávají jako osobnost a vytváří si tak nějaké emocionální spojení nehledě na vzhled, mě snad nikdy nepřestane bavit. Líbilo se mi, že nebylo hned jasné, kdo je na druhé toho dopisování - autorka nám dávala různé další možnosti a vodítka, aby se ukázalo, že jsme se celou dobu mýlili. Vztah těch dvou hlavních hrdinů byl zajímavý vzhledem k jejich minulosti - a právě proto to bylo tak napínavé. Hlavní hrdinka Lily byla správná, její sarkasmus asi nic nepřekoná. Měla takové ty teenagerovské úsměvné problémy. Líbila se mi její vášeň pro hudbu, morální hodnoty, skepse, bláznivost a pohled na svět. Lilyina rodina byla skvělá, bavilo mě zejména soutěžení jejích rodičů. Druhého hlavního hrdinu jsem si zamilovala hned, skvěle se s Lily doplňovali. "P.S. Líbíš se mi" je úžasná kniha (nejen) pro teenagery z prostředí střední školy. Na odreagování a pobavení posloužila na jedničku a rozhodně nelituji času stráveného u ní. Objevují se zde i zajímavé myšlenky, protože autorka do knihy zakomponovala také rodinné problémy, se kterými se určitě ztotožní nejeden z nás. Závěr knihy zůstal mírně otevřený, což mi vůbec nevadilo. V rámci svého žánru se jedná o kvalitní kousek, který vás pohltí a nepustí. Na procvičení angličtiny také skvělá. Dávám krásné 4* a budu se těšit na další knihy Kasie West.... celý text

Prokletý rok 2020, Kim Liggett

Z knihy jsem TAK nadšená! Po přečtení jsem nemohla myslet na nic jiného než na ten silný a nezapomenutelný příběh. Zkrátka je to kniha hodna velké pozornosti. Celou knihu jsem si zamilovala. Ne že bych byla nadšená, jaké hrůzy se tam děly, ale dostala mě celkově ta atmosféra - připadalo mi to tak uvěřitelné a silné. Celá ta zvrácenost společnosti, nadřazování mužů, závist, nemožnost svobody, vztahy mezi lidmi, podporování všech zvráceností... Už začátek knihy byl ponurý a neměla jsem z něj dobrý pocit - to jsem ještě nevěděla, jak se kniha bude vyvíjet. To, co se dělo na ostrově mezi dívkami - neskutečné. Autorka šla do úplného extrému. Dostal mě celý ten svět - pravidla, systémy, zvyky, víra... Romantická linka je úžasná. Líbilo se mi to jiskření mezi Tierney a Rykerem, byla to příjemná změna oproti zbytku příběhu. Rykera si nejde nezamilovat. Líbilo se mi, jak autorka jeho pohledem přiblížila život pytláků - také to neměli lehké, museli dělat věci, které se jim příčili jen proto, aby přežili oni a jejich rodiny. Fandila jsem tomuto krásnému páru - každý z nich pocházel z odlišného prostředí, ale přesto se k sobě hodili - možná proto, že sdíleli stejný sen. Líbil se mi charakter Tierney, jejíž silnou stránkou byla odhodlanost a nesobeckost. Neztrácela víru v lepší a fungující společnost. Není to lehké čtení - ať už vzhledem k téměř hororovému obsahu nebo k psychologii postav, na které si autorka dala extra záležet. Právě propracovanost psychiky (nejen) hlavní hrdinky je pro příběh tak klíčový a pro knihu hodně typický. Kdo má rád psychologické knihy, rozhodně je "Prokletý rok" pro něj. U knihy se nenudíte. Mnohokrát jsem ze čtení neměla dobrý pocit kvůli tomu, co se tam dělo (to vykreslení atmosféry je neskutečné), a právě proto to rozhodně není oddechová kniha. Dalo by se říct, že to vůbec není čtivo pro slabé povahy. Nedokázala jsem si představit, jak kniha skončí. Vůbec by mě nenapadlo, že to skončí tak, jak to skončilo, ale rozhodně si nestěžuji. Závěr zůstal otevřený, aby si ho čtenáři domysleli sami. Takové konce nemusím, ale k "Prokletému roku" to sedělo. Ten konec mě dostal tolik, že jsem si ho musela přečíst víckrát a zjistit, zda jsem to pochopila správně. Nejvíc mě dostalo, když jsem se vrátila na začátek a spojila si různé informace. Bylo to tak silné, uvěřitelné, dechberoucí a dojemné... a já za ten zážitek děkuji. Líbí se mi, jak autorka zakomponovala do příběhu významy květin (zejména tu červenou představující naději a jednotu) a jiné symboly. Musím zmínit také stránku magie, která v knize byla a zároveň nebyla - to už si musíme domyslet my sami. Autorka poukazuje na postavení žen, důležitost rovnoprávnosti, vztahy mezi dívkami/ženami - když jsou proti sobě (manipulují s druhými, poštvávají se proti sobě apod.), nemůžou ničeho dosáhnout a k ničemu to nevede (pouze k bolesti - psychické či fyzické), ale když se spojí, mají možnost dělat zázraky. Je tu patrný ten motiv jednoty, společné síly. A naděje. Je to temné čtení, při kterém vám bude běhat mráz po zádech. Nebudete se chtít odtrhnout. Je to kniha pro ženy, která skrývá tolik poselství a myšlenek - má tolik co předat. Každý si z ní může odnést to své. Já se k ní určitě ještě někdy vrátím. Ty emoce, které ve mně kniha vyvolala, poukazují na to, že se jedná o velmi kvalitní knihu a já ji budu doporučovat dál. Za mě rozhodně zatím NEJLEPŠÍ přečtená kniha za tento rok.... celý text

Loď mezi hvězdami 2012, Beth Revis

Do čtení této knihy jsem se chystala už pěkných pár let. A asi jsem udělala chybu, že jsem tak dlouho otálela, protože před lety by mě asi oslovila víc. Kniha nebyla vyloženě špatná, ale nadšená z ní také nejsem. Je to hezký průměr. Nejvíc mě na příběhu zaujal námět. Chvíli mi trvalo, než jsem se vyznala v autorčině světě - v systému, pravidlech apod. Líbilo se mi, že se postupně odkrývala různá tajemství a odhalovaly lži. Prostředí tam bylo vykreslené vážně skvěle - hodně mi ten svět připomínal Orwellovo 1984 (mentalita lidí, vliv vůdce, beznaděj, lži, celá ta zvrácenost světa...), takže to za mě bylo místy i depresivní čtení. Už vlastně prvních pár stran navozuje takovou negativní atmosféru, když Amy zůstane vzhůru při i po zmrazení. Nedokážu si představit, jaké by to bylo - už jen pomyšlení na to mi nahání husí kůži. Zaujaly mě různé technologie jako wi-comy, u kterých se ukázalo, že můžou být hodně nebezpečné, když se jejich funkce zneužije, nebo cestování pomocí gravitačních tunelů, či dosah různých chemikálií. Hlavní postavy jsou celkem sympatické, mají to v hlavě srovnané a ví, co je správné. "Romantická" linka je za mě úplně zabitá; chyběl mi tam nějaký vývoj vztahu mezi Synem a Amy. Za mě to zkrátka bylo v porovnání s jinými knížkami takové suché. Líbila se mi ale detektivní linka, díky níž bylo čtení celkem napínavé. Samozřejmě pozorní čtenáři můžou pachatele objevit už v první polovině knihy. Vadilo mi, že se místy děj vlekl a dialogy působily stroze, ale pozitivum je, že se to aspoň četlo svižně. Ocenila jsem také mapku Universa. Co vážně musím zmínit, je opravdu časté opakování slov "úža" a "xakru" - nemohu posoudit, zda je chyba na straně překladatele či autorky. Také mě vytáčelo, jak se tam vyskytovalo slovo "co" místo "který" - mladší ročníky by to asi ani nepostřehly, ale mně to skoro až trhalo oči. Pokud se do knihy chcete pustit, rozhodně od ní nic nečekejte a pak aspoň nebudete zklamaní.... celý text

Dvůr křídel a zmaru 2018, Sarah J. Maas

Obsahuje SPOILERY! Z knihy jsem nadšená, autorka opět nezklamala. 5* je už u jejích knih samozřejmostí. Ač se mi tento díl moc líbil a nemohla jsem se od něj odtrhnout, o fous lepší pro mě byla dvojka. Tady jsme se vraceli na stejná místa jako v druhém díle a jediné nové prostředí byly na chvíli dvory Jitřní a Podzimní. Ale nestěžuji si, všechno mě to bavilo, jen už tam nebylo nic moc překvapivého. Zaujal mě příběh Řezbáře kostí a jeho sourozenců jakožto bohů smrti. Je opravdu vidět, jak autorka má minulosti všech postav krásně promyšlené. Velmi jsem si užívala setkání všech vladařů, bavily mě ty jejich slovní přestřelky a vztahy mezi nimi. V tomto díle se krásně rozvíjí vztah mezi Feyre a Rhysem. Právě dvojka byla v tomhle poutavější - bylo tam to kouzlo, když se dávali dohromady. Na druhou stranu mě v tomto díle bavil vztah mezi Cassianem a Nestou. Zvraty na konci, kdy na poslední chvíli dorazila armáda smrtelníků a Drakona, mi přišly jako klišé, ale bylo mi to jedno, protože to prostě bylo skvělé, dojemné a já si to naplno užívala. Líbilo se mi, jak do toho závěru autorka zapojila i Feyřina otce - tím nás určitě všechny překvapila. Čekala jsem, že bitva přinese smrt některých našich oblíbených hrdinů - přinesla, ale autorka je brzy přivedla k životu. Samozřejmě jsem byla ráda, ale nebylo to úplně reálné... Asi ty postavy Maas má ráda natolik, že se jich zkrátka nemůže vzdát. Zato nešetřila oběťmi vedlejších postav - nejvíc mě zasáhla smrt Suriela a Řezbáře kostí. Líbí se mi, že se autorka snaží kompenzovat akční scény těmi romantickými/erotickými. Popravdě jsem čekala, že děj v tomto díle bude vyprávěn z více úhlů pohledů a trochu mě zklamalo, že tomu tak nebylo. Líbily by se mi části z pohledu Luciena, Nesty či třeba Cassiana. Dodalo by to příběhu jiný rozměr. Je jedna věc, která mi na této sérii vadí hodně a tou je postavení Tamlina. Autorka se ho snažila vykreslit v minulém díle a část tohoto jako padoucha, ale já jí to prostě nevěřila. Bylo mi ho líto, takový osud si podle mě nezasloužil - přijít o všechno, co má, protože se snažil. Pro Feyre by udělal první poslední a za to byl všemi opovrhovaný, protože nepochopili jeho záměry. To, jak se vůči němu Feyre chovala, nebylo vůbec příhodné. Všechna autorčina díla mám ráda. Je to fantasy se vším všudy a to mě baví nejvíc. Maas ve všem jde do hloubky, má promyšlené všechny příběhy postav, za což ji neskutečně obdivuji. Těším se na další její knihy a jsem zvědavá, o čem bude pokračování.... celý text

Bitva o Hex Hall 2012, Rachel Hawkins

Obsahuje spoilery!!! Závěr série Hex Hall mě nezklamal. Autorka si udržela svou laťku a čtenář se u knihy opět rozhodně nudit nebude. Autorka měla celou minulost jednotlivých postav krásně promyšlenou. Musím říct, že s těmi odhaleními nešetřila - ale aspoň bylo vše vysvětleno a dovyřešeno. Objevilo se zde pár zvratů, které jsem nečekala - třeba návrat na Hex Hall, který mi svou ponurou atmosférou nebyl příjemný, ale rozhodně byl nezbytný pro vývoj dalšího děje. A taky proto, aby se postavy znovu shledaly. Líbil se mi nápad Torina v zrcadle a Elodie, která mohla ovládnout Sophiino tělo; obě tyto postavy sehrály v příběhu významnou roli. Myslím, že z pekla šlo vytěžit ještě více, čekala jsem tam třeba nějaké další zápletky, ale autorka zkrátka nic zbytečně neprodlužuje. Ten konec mi přišel trochu osekaný, nevadilo by mi počíst si déle. Sophie je stejně skvěle sarkastická jako v předchozích dílech. Několikrát jsem se u knihy zasmála nahlas. Připadalo mi zvláštní, že Sophie najednou ovládala všechna těžká kouzla, když s nimi doteď měla problémy, ale co už. Tato trilogie je skvělá na oddech, není to nic světoborného, ale určitě se u ní pobavíte. Mladší ročníky z ní budou nadšeny, já ji brala trochu s rezervou. Každý díl má něco do sebe. Autorka vždy přišla s něčím, čím příběh oživila. Líbí se mi celé sérii ta gradace. Na to, že jsem od trilogie nečekala moc, mě mile překvapila a určitě bych si přečetla i další knihy od autorky, protože psát skutečně umí.... celý text

Démon z Hex Hall 2012, Rachel Hawkins

Druhé pokračování Hex Hall mě celkem potěšilo. Narozdíl od jedničky jsem věděla, co od autorky čekat a rozhodně mě nezklamala. Píše tak, jak jsme na ní zvyklí - k věci a zbytečně nic neprotahuje - to je taky důvod, proč je kniha tak krátká. Nový díl přináší i nové prostředí a postavy. Myslím si, že z nápadu nového prostředí Anglie šlo vytěžit ještě více. Nemluvě o využití Itinerisu - to mělo velký potenciál. Ale jak už jsem zmínila, autorka zbytečně nic neprotahuje a nenapíná čtenáře. Z nových postav Nicka a Daisy jsem neměla moc dobrý pocit, připadali mi zkrátka jako praví démoni. Na druhou stranu Sophiin otec byl sympatický, věděl, co dělá. Vztah mezi Sophie a Archerem hraje v příběhu významou roli. Dodalo to knize takový hezký nádech. Od začátku jsem věděla, že Archer není takový padouch, jakého se autorka snažila vykreslit. Sophie je do něj pochopitelně zblázněná a chová se tak, jak bych očekávala od sedmnáctileté dívky. Popravdě bych se chovala stejně, přestože to bylo trochu nezodpovědné. Jejich vztah mi připomínal Romea a Julii. Sophie se stále drží svého sarkasmu, který začíná být pro tuto sérii typický a bez kterého by to nebylo ono. Sophiiny poznámky odlehčovaly různé situace a autorka je neváhala použít ani tam, kde by se to normálně nehodilo. V knize jsou jisté nesrovnalosti jako fakt, že Sophie neumí používat své schopnosti a když je potřebuje, nedělá jí problém je využít. Kniha stejně jako první díl končí otevřeně, což nabádá k tomu začít číst hned trojku. Já jsem celkem spokojená - tato série není nijak světoborná, ale zaujme čtenáře a ti se u ní rozhodně nebudou nudit.... celý text

Čarodějnice z Hex Hall 2011, Rachel Hawkins

Od knihy jsem ještě před čtením nic nečekala, spíš než anotace mě k ní přilákalo její poměrně vysoké hodnocení. A musím říct, že zklamaná jsem nebyla, ale ani ne stoprocentně spokojená. Hex Hall je čtení pro zhruba patnáctileté slečny - autorka píše takovým stylem, že si je tím určitě získá; snaží se být vtipná a píše odlehčeným tónem. Kniha je spíše oddychová, rozhodně tam nenajdete žádné hluboké myšlenky. Četla se svižně a pokročilejší čtenáři ji jistě budou mít přečtenou za pár hodin. Autorka mě mile překvapila - bylo znát, že opravdu umí psát a ví, jak zaujmout čtenáře. Mě to proto velmi bavilo, přestože dějově nebyla kniha tak bohatá. Hlavní hrdinka Sophie je vcelku sympatická, přestože občas hodně naivní. Oblíbila jsem si její sarkasmus, který knize dodává jistý nádech. Líbí se mi nápad její jediné kamarádky upírky - skvěle se doplňovaly a bylo to zajímavější, než kdyby Sophie měla za kamarádku čarodějnici. Myslím ale, že z toho šlo vytěžit ještě více. V knize je spousta ohraných klišé - tři nejznámější holky na škole, které chtějí Sophie za kamarádku, ale ta si je znepřátelí; kluk, který chodí s její nepřítelkyní a do kterého se Sophie zamiluje, nepřítelkyně, ze které se stane kamarádka... Rozhodně se tam ale objevilo pár zápletek, které jsem nečekala. Kniha je čtivá, tajemná a propracovaná, přestože se to na první pohled nezdá. Vzhledem k tomu, že jsem ke knize přistupovala s jistou skepsí, mě překvapila a hodnotím ji velmi kladně. Na závěr musím ještě zmínit upíra Byrona - tento nápad mě moc pobavil. Jelikož příběh končí otevřeně, hned se půjdu pustit do druhého dílu...... celý text

Dopisy ztraceným 2019, Brigid Kemmerer

Obsahuje spoilery!!! Jsem nadšená! Dlouho se mi nestalo, že bych nechtěla, aby nějaká kniha skončila. Zamilovala jsem se do celého toho komplexního příběhu, od kterého jsem se nemohla prostě odtrhnout. Je to čtivé, svižné, ani nepostřehnete, že vám stránky ubíhají pod rukama. Líbilo se mi, jak každá kapitola začínala dopisem a že se střídalo vypravování Declana a Juliet. Kniha ve vás probudí všechny možné emoce. Často jsem se smála nad různými poznámkami, bavilo mě, jak si Declan dával pozor na to, co prozrazuje "Holce ze hřbitova" a co Juliet, aby se ty informace neprolínaly a ona na to nepřišla... Bavilo mě, jak Juliet vnímala Tmu a na druhé straně Declana s jeho pověstí, která ho doprovázela. Cítila jsem mezi oběma postavami to jiskření, to pouto, ať už spolu mluvili osobně nebo přes chat. Byli si v mnohém podobní a mě bavilo sledovat, jaký se mezi nimi vyvíjí vztah, jak jeden v druhém viděli oporu, přestože si to možná nechtěli přiznat. Declan je hodně ovlivněn svým otcem a svým dětstvím, které v něm utvořili určitý zkrat a jako osobnost se nedokáže posunout dál. Myslí si, že je nedůležitý a že nikam nepatří. Nechal ostatní, ať si myslí, že je nula, protože se on sám tak cítil. Když pak měl poté vystoupit ze své komfortní zóny, cítil se zděšen, ale v tom mu zase pomohla Juliet, která mu dodala potřebnou sílu. Juliet je ovlivněna smrtí matky jakožto své nejbližší osoby. Oba dva jsou vlastně zaseknuti na jednom místě a nejsou schopni se posunout. Oba si myslí, že vina je na jejich bedrech. Oba dva si poté nacházeli cestu ke svým rodičům, obnovovali vztahy po těch tragických událostech... Je tu vidět, jak je k sobě táhlo to porozumění a uklidňovalo je, že nejsou jediní, které něco trápí, bylo tam to kouzlo nevědomí s kým si dopisují. Zaujaly mě nejen Declan s Juliet, ale i vedlejší postavy jako paní Hubbardová a pan Gerardi, kteří to s nimi nevzdávali a neustále je nabádali, ať využijí té druhé šance, Melouňák, jenž Declana neodsuzoval jako ostatní, nebo samozřejmě jejich přátelé. Všechny postavy se potýkají se svými démony z minulosti, jsou přesvědčeni o tom, že je ten jeden okamžik v životě ovlivňuje a určuje, kdo jsou nyní... Všechny pocity vykreslené v knize jsou uvěřitelné, v mnoha situacích jsem se s postavami ztotožňovala. Tato filosofická kniha nese tolik poselství a tolik myšlenek - týkající se osudu, životních cestách, druhé šance, viny, strachu, bolesti a vyrovnávání se s ní. Jak soudíme lidi podle jedné věci, kterou o nich víme, jak vás jeden moment může definovat a může vám ovlivnit život, pokud ho necháme. V knize je vidět ta důležitost toho mít někoho, komu se můžete svěřit, s kým se můžete podělit o to břímě, které nesete. Autorka poukazuje na mnoho vztahů, ať už vztahy studentů a učitelů nebo dětí a rodičů (potažmo nevlastních rodičů) nebo vztah mezi Juliet a Declanem, který mezi nimi vznikne tak přirozeně. Z této knihy jsem si odnesla, že je pokaždé důležitá komunikace, všechno se dá vyřešit tím, že si vyříkáte to, co vás trápí, co vám vadí. Že každý má druhou šanci, kterou musí chytit a využít. Že je třeba udělat ten první (nejtěžší) krok k tomu, abychom někoho nechali jít. Že když se chcete posunout dál, je nezbytné vykročit ze své komfortní zóny. A že pocit, že někam patříte, je nedocenitelný. Je to kniha, která vás zaujme už jen svým námětem, a kterou nebudete chtít vůbec odložit. Zaujme vás svou otevřeností, svou komplexností. Přinutí vás zamyslet se a všechno budete prožívat s hlavními hrdiny. Skoro až lituji, že jsem ji přečetla tak rychle a neužívala si ji déle. Doporučuji všem!... celý text

Meč osudu 2016, Andrzej Sapkowski

Po bezmála dvou letech jsem se rozhodla vrátit k tomu věhlasnému Zaklínači. Musím zmínit, že mě k dalšímu čtení dost navnadil nový seriál od Netflixu (a myslím, že nejsem sama). Jsem nadšená! Udělala jsem dobře, že jsem se ke čtení Zaklínače vrátila. Oproti prvnímu povídkovému dílu tam cítím velkou změnu. Možná je to ale také tím, že jsem si Geralta oblíbila více a ten svět mi už cizí jako tomu bylo při čtení prvního dílu. Konečně jsem přišla na to, proč je tato sága tak známá a oblíbená. Při čtení jsem se velmi bavila, kniha mě nadchla svou specifickou atmosférou, v každé povídce díky novým bytostem trochu jinou. Četbu jsem si vážně užívala, byť bylo často těžké číst ten květnatý jazyk, pro Sapkowskiho tak typický. Nejhůře se mi četla první povídka "Hranice možností", který je jako většina knihy hodně stavěn na dialozích. Bylo tam hodně silné nářečí a ty věty jsem musela číst i víckrát, abych jim porozuměla, což snížilo můj zážitek z příběhu. Obdivuji autora za nový vymyšlený jazyk. Dialogy davají logiku, ale občas mi přišly strohé a neuvěřitelné. Povídky jsou víceméně řazeny chronoogicky a jako celek dávají dohromady cestu Geralta a dalších oblíbených postav. Zaujal mě "Věčný oheň", kde jsme poznali dopplera, který se dokázal přeměnit v kohokoliv. Samozřejmě se mi moc líbily povídky "Meč osudu" a "Něco více", zejména kvůli myšlenkám, které obsahovaly. Jinak všechny příběhy mají něco do sebe a jsou něčím důležité. Autor otevírá mnoho témat k zamyšlení - právo na život, víra v osud, nadřazení člověka nad jinými tvory, rasová otázka... Této knize nechybí nic, co by správná fantasy měla mít - pořádnou dávku fantastických tvorů, akci, zápletky, magii, v jisté míře i romantiku a hlavně skvělé hlavní postavy. Geralt z Rivie nám ukazuje další své stránky charakteru, hlavně svou nejslabší a tou je láska, přestože si to nechce přiznat a kdyby ho s tím někdo konfrontoval, radši by mlčel, jak ho známe. Marigold je naopak postava, která vše zlehčuje a příběhu dodává ten zábavnější nádech. Yennefer je pro mě zatím taková nemastná neslaná, nějak si k ní nedokážu najít cestu. Jde si za svým cílem a to je dobře, ale nelíbilo se mi, jak občas zacházela s Geraltem. A pak je tu holčička Ciri, kterou si nejde neoblíbit, hlavně pro její tvrdohlavost a lásku ke Geraltovi jakožto svému osudu. Vzhledem k obrovskému množství postav a zemí bych vůbec nepohrdla mapou, díky které bych se mohla pořádně orientovat. Je to škoda, protože takhle musí čtenáři pořád tápat, kde se co nachází. Když to shrnu, "Meč osudu" je za mě lepší než "Poslední přání". Povídky jsou pro mě více poutavější a celkově vytváří skvělé prostředí. Musím také pochválit krásné ilustrace. Těším se na další díly, do kterých se jistě pustím již brzy!¨ "...toto není pohádka, ale sám život. Prokletý, zlý život. Ale k čertu, pokusme se ho dobře a slušně prožít."... celý text

Krvavý lístek 2020, Crystal Smith

Může obsahovat spoilery! Krvavý lístek mě nalákal svou obálkou a hlavně tím, že jsem na něj všude viděla reklamy, tudíž se mu v podstatě nedalo vyhnout. Kniha nebyla vůbec špatná, ale nebyla jsem z ní tak nadšená, jak jsem očekávala. Celkově mi to přišlo takové plytké; postavy nebyly propracované - princezna Aurélie či Zan, na jejichž charakterech by měl celý příběh být vystaven, mi vůbec nepřirostly k srdci. Nějak mi bylo jedno, co se s nimi stane a takový dojem by ve mně skvělá kniha určitě nevyvolala. Zaujal mě nápad, že hlavní hrdinka vidí duchy a dostává vize. Čtení knihy mě ze začátku tolik nebavilo, nic mě nenutilo ve čtení pokračovat. Chyběla mi tam nějaká energie. Bavila mě hlavně ta poslední třetina, kde nechyběla pořádná dávka napětí, vyvrcholení romantické linky (která v příběhu hrála tedy jen okrajovou roli) a spád. Co autorce musím pochválit, je propracovanost historie, na kterém je celý příběh postaven. Autorka postupně odkrývala různá tajemství a další zápletky až do velkého finále, kdy nám vše vysvětlila. Tato gradace se mi líbila. Bylo tam několik momentů, kdy mě autorka velmi překvapila různými odhaleními apod. Přišlo mi, že autorka nezabíhala do velkých detailů, nebylo tam moc popisů a jazyk nebyl vůbec náročný. Mně osobně tam chyběly různé metafory a hrátky s jazykem, možná proto mi to přišlo takové plytké. Méně náročnému čtenáři to může vyhovovat, ale pro mě to bylo bohužel málo. Zaujal mě nápad s krvavým lístkem jakožto jedovatou rostlinou, ze které může vyrůst léčivý okvětní plátek, nápad s kouzelnou zdí, třemi branami a jejich oběťmi, důvod, proč tato zeď byla postavena. Nesmím opomenout příběh Aren, Caela a Achleva. A také spojení Aren s Aurélií. Po tom finále vám vše začne dávat smysl. S tou historickou stránkou si dala autorka dost záležet, ale další stránky pokulhávají. Jak jsem už napsala, celkově to není špatná kniha, jen má své nedostatky a asi s ní nebude spokojený každý.... celý text

Vražda v Orient-expresu 2017, Agatha Christie

Mé druhé setkání s Agathou Christie a musím říct, že mě opět nezklamala. Má první kniha od ní byla Deset malých černoušků a přiznám se, že tu jsem si ale užívala trochu víc. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na autorčin styl psaní. Vadily mi tam francouzské fráze, kterým jsem nerozuměla, což mi přišlo jako škoda. Znalci francouzštiny v tomto ohledu měli neskutečnou výhodu. Měla jsem také velký problém vyznat se v obrovském množství postav - pamatovat si jejich charakteristiky, odlišné národnosti, věk apod. Kvůli tomu jsem si možná knihu neužívala tak, jak bych měla. Možná by pomohlo přečíst ji celou naráz, pro detektivku je to asi nezbytné. Nejvíc mě bavila ta část s výpovědmi. Celá kniha je založena na rozhovorech, což mě moc bavilo. Detektiv Hercule Poirot je skvělá postava, které neunikne žádný detail a má smysl pro spravedlnost. Moc se mi líbilo prostředí zimy a nápad vlaku, který uvízne ve sněhu. Celému případu to přidalo na dramatičnosti. Ne nadarmo se říká, že Agatha je královnou zločinu. Ví, jak napínat čtenáře, jak je svést na scestí, jak je zmást a jak jim předložit konečnou pravdu tak, že si budete ťukat na čelo, proč jste na to nepřišli dřív. Určitě to není mé poslední setkání s Herculem. Neváhejte se také podívat na filmové zpracování z roku 2017, které je velmi povedené!... celý text