Pygmalión

Tento příběh zná snad každý, jako filmové, divadelní či knižní zpracování.

Ááááooooúúúú!

Tato dramatická jednohubka je pro mě neskutečně čtivá a bez váhání ji řadím mezi nejlepší dramata, která jsem kdy četl. Autor dokáže na malém prostoru rozehrát zábavný příběh plný emocí, střetů i místy ostrého humoru.

Postava Lizy Doolitlové patří k nejsympatičtějším hrdinkám dramatu vůbec. Její vývoj z prosťoučké květinářky v seběvedomou, přijemně vzpurnou a prostořekou ženu, která si je plně vědoma své vlastní hodnoty, je vykreslen přesvědčivě a zábavně. Závěrečný dialog, v němž Líza slovně i lidsky pokoří neskutečně arogantního a únavného profesora Higginse, považuji za nejtriumfálnější moment celé hry.

Právě Higginsova naprostá lhostejnost k Líziné transformaci během experimentu ve mně vyvolala největší rozhořčení. Právě tento kontrast mezi jeho chladnou racionalitou a Lízou vybojovanou lidskou důstojností dodává dílu přidanou hodnotu.

Výsledkem je nadčasové drama, které baví, provokuje. Pokud má literatura zlobit i těšit zároveň, pak je tohle přesně ten případ.

Nebýt ČV, určitě bych se do čtení divadelní hry nepustila. Každopádně se mi vybavoval každý detail z mého oblíbeného muzikálu My fair lady, v podstatě to bylo slovo od slova stejné, jenom doplněno o známé melodie, až na ten podivný závěr… Na muzikál se zase znova ráda podívám, ale knížku jsem s díky vrátila do knihovny, možná ji více ocení nějaký maturant….

Bezesporu nejhorší divadelní hra, která se mi doposavad dostala do rukou. Je to nudné, naivní, některé scény na divadelních prknech obtížně hratelné, a kdyby ve zmateném úvodu autor nevysvětlil pointu, marně bych ji hledal. Většina příběhu je napsána v doslovu. Ne, neodradí mě to od dalších divadelních kousků - čeká na mě ještě řada slavných her od neméně slavných autorů - ale tady, jak říkávali naši předci - pánbůh s námi a zlé pryč. I s Pygmaliónem.

Tento příběh je geniální. Ať už v knižní, filmové nebo divadelní podobě.
Knížku jsem měla půjčenou, ale asi si ji pořídím, protože tohle se mi nikdy neomrzí.
Za mě nadčasový příběh.

Tohle dílo je naprosto úžasné. Miluju to.

Dílo, ke kterému se vracím opakovaně. Tentokrát díky čtenářské výzvě. Nádherné dialogy mě nikdy neomrzí. Četbu mi navíc obohacují vzpomínky na herecké výkony v divadelním představení v podání Tomáše Töpfera a jeho souboru, nebo na melodie z muzikálu.

Odpolední jednohubka. V audioverzi vynikne Lízy přerod i Henryho hulvátství.

Stejně jako z ušmudlané květinářky vyroste sebevědomá a uvědomělá dáma, tak i dílo ke konci vykvete do krásy. Respektive se v plné kráse odhalí zkaženost tváří v tvář čistotě.
Vyniká zde především cynismus i varování před manipulací, povýšeností nebo pokrytectvím, přičemž se to většinou ztrácí v adaptacích filmových i divadelních. Ačkoli své vlastní výrazné kvality mají. Komentář je však primárně o samotném dramatu.
To hladce zvládá humorné chvilky i špičkování. Stejně úspěšně se taktéž daří vystavět vážná témata, která se dotýkají až sociálních vrstev. A z toho vyplývající povrchnosti, narcismu či krutého zacházení. Happy end může mít různé podoby, stačí si zachovat lidskost a důstojnost k sobě i ostatním.

Důmyslně napsané drama se skvěle vystavěnými charaktery postav.
Abych splnila čtenářskou výzvu, tak jsem se nejdřív podívala na My Fair Lady a musím říct, že tento znamý muzikál zcela nevyužívá potenciál Pygmaliónu. Za vtipnými scénami, kdy se Higgins snaží udělat z Lízy dámu, se skrývá spoustu hlubokých témat jako manipulace, využívání druhých a vymanění se vlastnímu osudu. Kromě toho oceňuji i zpracování vztahů a konec, který Shaw pro drama zvolil.
Celkově je Pygmalión nadčasovou hrou se spoustou myšlenek.

Knihu jsem četla v rámci výzvy. Příběh Lizy Doolittlové jsem znala z muzikálu My fair lady.

Tuto knihu mám opravdu rád. Nejprve jsem viděl My Fair Lady ze Zelňáku v MDB, která mě moc bavila, a tak jsem nedlouho před maturitou poprvé sáhnul po této knize - a byla to dobrá volba.
Teď, po téměř dekádě od prvního přečtení, jsem se k ní vrátil znovu v rámci moc pěkně provedené sběratelské edice. A opět jsem se bavil. Henry Higgins, plukovník Pickering a jejich peripetie s prostou květinářkou Lízou Doolittlovou prostě baví číst.

4,5/5, 90%, D

Přečteno podruhé. Loni mě to vůbec nezaujalo, očekávala jsem, že to bude přeci jen o něco vtipnější. Teď zpětně to nechápu. Přečteno zhruba za hodinku, příjemná oddechovka.

Náhodou jsem narazila na My Fair Lady v TV, takže mi kniha příhodně zapadla do výzvy, navíc už jsem si ji chtěla přečíst od maturity :D :)

Musím přiznat, že film se mi líbil víc, rozhodně kvůli závěru, který je tady odlišný, i když svým způsobem logický, záleží na úhlu pohledu. Kloním se ale spíš k filmovému konci :)

Mrzí mě, že nebyla více zobrazená výuka a progres Lízy, bylo vlastně jen naznačeno na začátku a pak střih a jdeme dál. Ve filmu na to bylo více prostoru, přece jen je to klíčový obsah příběhu. Dala bych tedy přednost detailnějšímu zobrazení Lízina pokroku a vývoje, škoda. Jinak ale i kvůli stručnosti rychle přečteno, bylo to zábavné, postavy sympatické a srandovní, jen možná moc stručné a okrajové, chtělo to větší hloubku a detail :)

Další drama do divadelního bucketlistu…

Moc pěkná knížka, která se stala předlohou skvělé My Fair Lady s Audrey Hepburn .

Knižní předloha je stejně tak dobrá jako "My fair lady", která se mi už stala tradicí ke zhlédnutí v poslední dny roku. Je to klasika, která se jednoduše nekouká.

Příběh který znám z divadelních prken karlínského divadla, kam mne jako dítě již před mnoha lety vzala moje babička. Muzikál mě naprosto okouzlil. Nyní jsem se díky čtenářské výzvě dostala i ke knižní předloze této hry a určitě jsem nebyla zklamaná. Při čtení jsem vzpomínala na divadelní představení a svou babičku.

Je to napsáno tak, aby to bylo hravě komické a také to hravě komické bylo. Což o to. Ale jinak je to vlastně dost mrazivé svědectví o tom, jak snadno nám druzí lidé slouží jako nástroj pro uspokojení našich potřeb, zde dokonce přiznaně pro demonstraci nějaké přiblblé rádoby vědecké teze. A taky jak je těžké vykročit ze scénáře, do kterého jsme se narodili (což nějak méně zjevně platí i v naší mnohem svobodnější a otevřenější společnosti, ne že ne).
Překvapil mě závěr, uvědomil jsem si u něj, že jsem nejspíš Pygmalion ve své původní podobě zatím neviděl ani nečetl. Tak jsem rád, že jsem tenhle dluh svému vzdělání odmazal.