Margherita_N komentáře u knih

Tíživá Elena... Víc než v jiných knihách jde Ferrante na dřeň hlavní hrdinky, která zmítaná nevyrovnanou psychikou koná nesmyslné věci a motá se mezi muži a komplikovaným vztahem k matce. V něm občas převáží fyzický nebo psychický odpor, občas vytryskne trocha lásky. Expresi tentokrát Ferrante podpořila i tekoucími nejrůznějšími tělesnými šťávami... Hlavní hrdinka Delia je pětačtyřicetiletá žena pátrající po minulosti mrtvé matky, jenže sotva přijede do Neapole a otevře dveře matčina bytu, zamotá se do vlastních smyšlenek o příběhu matky a jejího milence, pak se tam ještě objeví jeho syn, s nímž zažila Delia nějaké to dětské traumátko, ale možná si to taky vymyslela, občas jsem nedokázala úplně odlišit "realitu" a hrdinčino horečnaté fantazírování. Pak tam taky proběhne podivná honička, kterou odstartuje Deliina návštěva obchodu se spodním prádlem, kam chce kdovíproč vrátit kalhotky, který našla u matky na podlaze. (Varování: spodní prádlo a menstruace jsou významnými hráči tohohle románu.) Je to ale opět mistrovsky napsané, spisovatelsky se tomu fakt nedá vytknout nic. A i když je Delia malinko bláznivá, je tak opravdová, že umí sáhnout až na dno duše.

8 27.09.2021

Jooo tohle je výborný!!! Chodila jsem po městě s nosem zabořeným do knížky, protože jsem se od ní nemohla odtrhnout, a pořád jsem se pochechtávala, nebo rovnou smála nahlas. Pan Kaplan má v sobě dobrotivou upřímnost Švejka a zároveň to nejlepší z drtivé logiky Ignáciuse ze Spolčení hlupců. Není to provokatér ani hlupák, na kurzu angličtiny pro přistěhovalce v New Yorku je jen neuvěřitelně snaživej a pokaždé, když ho Mr. Parkhill vyvolá, chce předvést, co umí. Jeho smůla je, že spíš neumí, ale ve své urputnosti si to nepřipustí a za svou pravdu se bije, až jdou na učitele i spolužáky mrákoty. Knížka je založená na jazykových hříčkách a překladatel odvedl fakt dobrou práci, díky obrovským možnostem češtiny jsou možná vtipy ještě vtipnější než v originále. Kaplanova neúprosná logika a vytržení svítící z tváře zdobené úsměvem letícího anděla mě nejspíš budou v myšlenkách provázet ještě mnohokrát, spolu s gejzírem barev, jímž se skví jméno H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N.

18 21.09.2021

Ble. Carter se opět překonává v nechutnostech a knížka je opět ledabyle přeložená. A pachatel… Tahle nečekaná skutečnost už tu jednou byla, že jo? Pořád si myslím, že takovéhle brutální krvavé bizáry by se neměly v mainstreamu vydávat, ale nápad se sochama je fakt originální, to zas jo. V životech detektivů nic nového, to je líná řeka, v téhle sérii je vždycky hvězdou vraždící maniak. Tak možná zas někdy, až si budu potřebovat oddechnout od literatury…

6 20.09.2021

Ještě v polovině knihy jsem si říkala, že nic zbytečněji napsaného jsem fakt dlouho nečetla. Nuda a banální příhody a myšlenky, navíc nezajímavě popsané. Pak přišla otcova smrt a Knausgardova návštěva domu, kde otec s babičkou dožil, a tady mě ta kniha možná zaháčkovala. Karlu Ovemu závidím intelektuální dospívání plný knih, muziky a sportu, základ na celej život, kterej kdybych měla, nepropadám se do temnoty sebepochybování jako on... Jasně, jeho táta byl za života morous, ale při čtení jsem si říkala - a co jako, můj je taky takovej, a navíc jsem neměla žádný z těch podnětů, kterejch se Karlovi přes všechno duševní utrpení hojně dostalo, jen trochu těch knih. Vždyť měl taky staršího bráchu, kterej ho inspiroval, a kopu stejně naladěných kamarádů. Tak co by jako chtěl, když měl tohle všechno? A je nutný o svých traumatech vydat šest svazků?

Když ale Karl Ove přišel do babiččina domu a uviděl tam tu spoušť, kterou se svým synem zvládla za pár posledních let napáchat vlivem alkoholu a postupujícího stáří, pochopila jsem, že tohle musí být dost strašná životní zkušenost. Tenhle případ mám ve svém okolí - kamarádka zažívá se svým otcem něco hodně podobného a nese to čím dál hůř, o celkovém dopadu na její život nemluvě.

Jednou jsem někde četla, že rodina se na vás může podepsat hodně, nebo ještě víc. Často si na to vzpomenu. Doufám, že aspoň tyhle knížky Knausgardovi pomohly se s něčím vyrovnat, a nestáhly ho ještě hloub.

5 19.09.2021

(SPOILER) První knížka v sérii, která je zaměřená na Smrtě. Ten si na trhu vybral pomocníka, nebo spíš na něj kluk zbyl. Mort brzy prokáže, proč ho nikdo jinej nechtěl - svoji první samostatnou práci pokazí, protože místo aby sebral princezninu duši, zastaví ruku jejího vraha. Tím změní to, co se mělo stát, ale vesmíru to docvakává pomalu, takže princezna je spíš taková polomrtvá. Čas na Zeměploše se snaží s novou realitou vyrovnat, Mort mu v tom ale urputně brání dalšími zbrklými zásahy, až dojde na souboj s jeho chlebodárcem na ostří meče. Po předchozí Čaroprávnosti, která byla spíš feministická, je tohle zase čistá sranda. A jsem ráda, že se tady mihnul Mrakoplaš, to byla zatím nejvtipnější postava série.

16 15.09.2021

(SPOILER) Všechno a všichni patří všem, emoce jsou nežádoucí, lidé se stali jednou velkou masou, jejíž vývoj a množení řídí vědci v laboratoři - na pásu, po celých řadách a v přesně stanovených kategoriích. Je potřeba být produktivní. Svět je pro všechny tyhle civilizované lidi krásný, protože musí být, vlastní uvažování si zachovávají pouze nikým neovlivnění a přirozeně se rozmnožující divoši v rezervacích, kam civilizace nedošla. Jednou se tyto dva světy setkají a pak to křísne. Je docela neuvěřitelné, že knížka už je skoro sto let stará, působí jako současná vize nedaleké budoucnosti a zároveň reflexe nedávné socialistické minulosti. Doporučuju.

20 15.09.2021

(SPOILER) Jé, tohle bylo hezký. Po strašně moc letech jsem četla knížku pro holky a bylo to tak oddechový! Anna je sirotek se zrzavými vlasy, velkou fantazií a rychlou pusou a omylem si ji adoptují sourozenci ze statku, kteří nikdy nezaložili vlastní rodiny. Ze začátku, jako jedenáctiletá, byla teda Anna s těma svýma moudrýma řečma neskutečně teatrální až protivná, ale vyrostla z toho. Líbí se mi, že je to vlastně mravokárný, ale tak přirozeně, neměla jsem pocit, že mě spisovatelka vychovává, jen postrkuje k zamyšlení díky úplně obyčejným příhodám. Anna je samozřejmě přes nějaký srandovní průšvihy vzor ctižádosti, pořád čte a hodně se učí, ale přitom miluje běhání venku, vůni květin a zurčení potoka. Prostě kdo by ji neměl rád, že jo :)

23 13.09.2021

(SPOILER) Betty se s životem nepárala. Přesnější by pro tuhle knížku byl doslovný překlad původního názvu, tedy Každý může dělat cokoliv. Prostě jednoho dne sbalila děti, naškrábala manželovi rychle vzkaz (její slova), že ho opouští, a vrátila se domů. Matka a všechny sestry ji vesele přijaly, a tak začal mejdan. Jejich rodina byla na jednu stranu skvělá, jak držela pohromadě a nikdy neodmítla nikoho, kdo šel kolem, všechny měly rády a všem pomáhaly. Na druhou stranu vedly tyhle ženy hospodaření od desíti k pěti, věčně neměly co jíst a byly v dluzích, ale stejně kupovaly aušusové zboží od podomních prodejců, aby jim přilepšily. Živily nespočet zvířat a vzdálené kamarády braly domů na dlouhé měsíce. Nejstarší sestra Mary dokázala i během krize neustále všem členům rodiny zajišťovat příležitostná zaměstnání, takže nekvalifikovaná Betty každej týden jinde něco opisovala nebo zakládala karty. Škoda že jsme se nedozvěděli, jak splatila obří dluhy, ale nějak rozhodně, když si s druhým manželem začala půjčovat nanovo, tentokrát aspoň na dům.

Líbí se mi, s jakou lehkostí a vtipem MacDonaldová píše, i o těžkém období nemoci, kdy ležela přes rok v sanatoriu. Nedokážu ale sympatizovat s její osobností, kdy několikrát otevřeně přiznává lhaní, aby se dostala k výhodám. Chápu, že žila v těžké době, že velká finanční krize nutila lidi dělat zoufalé věci. Ale když sháněla dům, krize byla dávno pryč a ona přesto byla připravená prolhat se k tomu, aby jí staří manželé dům prodali, napovídat jim pohádky o své práci a penězích a pak teprve začít shánět, kdo jí ty smyšlené peníze půjčí. Otázka samozřejmě je, jak moc je kniha biografická, třeba měla ve skutečnosti plnou matraci dolarů a tohle je jen příběh pro pobavení čtenáře. A i kdyby ne - když jí to všechno nějak vyšlo, tak už si z toho koneckonců mohla dělat srandu, abych tady zas jen nemoralizovala. Myslím, že si přečtu i Vejce a já, ona je to vlastně docela oddechová četba.

10 13.09.2021

(SPOILER) Zajateckej tábor Čangi a zoufalá snaha britských a amerických zajatců přežít pod japonskými dozorci. Je to čtení pro silné žaludky, vzhledem k všudypřítomné úplavici, sněti a dalším rozličným nemocem. Spisovatelovo alter ego (protože sám táborem prošel) je prý důstojník Peter, jemuž se právě sněť dostane do obyčejného povrchového zranění, a jak už to tak ve válečném táboře pro zajatce bývá, léky nejsou, tak mu doktor nabídne hezkou malou amputaci poloviny končetiny. Tady se ke slovu dostává Krysa, zajatec s výsadním postavením - sežene všechno, kamarádi se s ním mají dobře, jen musí skousnout, že jeho praktiky jsou poněkud nemorální. Ne že by někomu ublížil na zdraví nebo tak, jen si klamáním a podvody dává šanci na přežití hrůzy, ve které je nucen pobývat. Morální dilema může mít i čtenář, řekla bych ale, že mu všichni tak nějak fandíme. A nejvíc ve chvíli, kdy je svými druhy, celou dobu se vezoucími na jeho úspěších, přirozeně odvržen, protože válka skončila, ukažme si na bastardy.

Takhle nějak jsem to pochopila. Válečná literatura ovšem není moje silná stránka a knihu jsem četla spíš proto, že na mě pořád vyskakovala v různých žebříčcích oblíbenosti a měla jsem tedy trochu pocit ostudný mezery ve čtenářském vzdělání. Že bych ji sama někam nominovala, to asi ne, ale spíš kvůli osobnímu upřednostňování jiných žánrů. A asi i kvůli tomu, že jakékoli vypravěčské mistrovství u mě přehlušil ekl dojem z neustálého popisování tělesných projevů všech těch úplavic...

10 06.09.2021

(SPOILER) Soukupová svým rychlým stylem, kdy se u žádné události nezastaví, natož aby snad rozpitvala aktuální prožitek postav, ukazuje, že vlastně na ničem nezáleží, všechno se stane a pak zase zapadne někam do proudu času, nikdo neví, co prožívá jeho blízký člověk, a ani ho to nezajímá, lidi projedou životem, vezmou, co se nabízí, a je to. Je to legitimní pohled, ale já s ním vnitřně nesouhlasím, je škoda takhle život brát. Ta knížka je jako jeden den někde v korporátu - přijdeš, nacvakáš něco do nesmyslných tabulek, někomu to odprezentuješ, nikoho to nezajímá, ale závisí na tom tvoje obživa, takže tam ještě sedíš přesčas, večer se pokusíš věnovat i něčemu jinému, ale nemáš na to už energii, tak to nějak odbydeš, nemáš z toho radost, tak jdeš spát s pocitem dalšího nenaplněnýho dne. Takhle přesně na mě K moři působilo... Příběh chlapa, kterej to zkusí s jednou manželkou, má s ní dvě dcery, kvůli nějaký blbosti se nakonec rozvedou, asi kvůli tomu, že na něj praskla jedna z milenek a on se teda rozhodl, že to s ní zkusí, takže druhý manželství, další dvě dcery, tak je jednou zkusí vzít všechny k moři, ale každá je jiná a nikdo se jim pořádně nevěnuje, takže nemají vztah ani s otcem, ani moc k sobě navzájem, až na některý situace mezi určitýma dvojicema. Jejich životy sledujeme až do dospělosti, kde i těm dcerám, které byly ze začátku sympatické, trochu přeskočí, a vlastně jsou to docela závody v tom, jak si podělat život.

13 31.08.2021

(SPOILER) Mrzí mě, že jsem ve věku kolem dvaceti let četla jen doporučené knihy nebo český mainstream. Kéž bych tenkrát objevila Murakamiho, kéž bych tenkrát četla Norské dřevo. Byla by to TA kniha, kniha mýho života, tím jsem si jistá. I ve třiceti s ní ale hodně souzním a chci si z ní vzít to dobré. Myslím, že mám v sobě něco z melancholické a velmi smutné Naoko, která se odevzdala pokoji venkovské léčebny, kde se mohla soustředit na starost o domácí zvířata a pokoušet se zvládnout občasný kontakt s nejbližším člověkem prostřednictvím dopisů. Někdy je komunikace a sebevyjádření na životě to nejtěžší. Vlastně vždycky... Taky mám v sobě energickou Midori, která se svou nejistotu snaží zamaskovat téměř siláckými otevřenými řečmi o intimnostech a sexu. Nejvíc si ale myslím, že mojí postavou je Watanabe. Kluk, kterej se snaží si svůj mikrosvět uspořádat, a ač je z něj trochu zmatenej, sám je jeho nejstabilnějším prvkem. Snaží se být oporou jemné Naoko, ujišťovat ji, že je tu pořád pro ni a věří v její uzdravení. Tohle musím dělat víc, prostě musím, protože takových Naoko, které mě osobně potřebují, mám kolem sebe několik. A já na ně ostudně zapomínám a často myslím víc na sebe a svá malicherná trápení. Je snad Watanabeho slabostí, že si ho nakonec přitáhla energie Midori, že našel vlastní odraz v téhle krásné holce, která se v životě neztratí, a že jí pomohl odbourat tu nepatrnou křeč, kdy si potřebovala dodávat jistotu trochu pitomými řečmi? Myslím, že ne. Cítil, že Naoko patří do jiného světa, který je jen její a ve kterém ona potřebuje být víc než s ním. Ona nebyla stvořena pro partnerství, i když se moc snažila, bylo to pro ni příliš vyčerpávající.

19 31.08.2021

(SPOILER) Klub smolařů se zaplete se zlem beroucím na sebe podobu děsivýho klauna. A co víc, jakmile se parta dětí s monstrem jednou utkala, nezahnala ho nadobro, ale zadělala si na pravidelnou opakovačku. Je to už nějaká doba, co jsem To četla, ale v mysli mi zůstalo mrazení z opuštěných domů, kanálů a fakt divnej pocit z toho, že když se parta třináctiletých dětí nemůže dostat z podzemí, ve kterém právě porazila temné síly, jedinou holku mezi šesti klukama napadne, že správná cesta je hromadnej sex, díky kterému se to všechno nějak uvolní nebo co. Ve vyprávění je King mistr, ale co to má občas za divný nápady, to nechápu...

(SPOILER) Jak se dala panička dohromady s hajným z lesa. Může na tom být něco velmi přitažlivého, mě ale jiskra tohohle vztahu nějak minula, asi proto, že hajnej byl až moc neotesanej, možná mě dokonce nejvíc odrazovala jeho mluva. Sympatické na něm bylo, jakej to byl "držák" - ani náznak hysterie nebo snad kličkování, který vidím u dnešních chlapů furt. Bral svoji situaci tak, jak je - vrať se k manželovi nebo přijď, já to unesu. Čímž to samozřejmě vyhrál, ač si z dítěte, na kterém lady tak záleželo, na zadek rozhodně nesedl.

5 22.08.2021

Pokud tuhle knihu čtete ve třiceti, pravděpodobně už jste zažili všechny situace, které popisuje. Tady je to akorát zaobalené do pojmů jako Duše světa, uskutečnění snu, putování a podobně. Někdy je ale dobré si tyhle jednoduché pravdy připomenout, u mě se třeba momentálně trefilo do černého:

„Vždycky ještě před uskutečněním snu se Duše světa rozhodne prověřit všecko, čemu se člověk při putování naučil. Nedělá to ve zlém úmyslu, ale aby si člověk zároveň s tím snem mohl také osvojit ponaučení, jichž se mu cestou za snem dostalo.

To je chvíle, kdy se většina lidí vzdává. V jazyce pouště se tomu říká ,umřít žízní ve chvíli, kdy už jsou na obzoru vidět datlovníky‘.

Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele.“

11 22.08.2021

(SPOILER) Na mě jsou knížky paní Mornštajnové moc emočně vyhrocený. Hana a její rodina byly stíhané příšernými ranami osudu, stejně tak tady Bohdana, respektive její rodiče a sestra, o které neměla ponětí. Je to dobře napsané, vzbuzuje to soucit a nepříjemně se to dotýká lidské duše, ale je to hodně na sílu. Nestačí, že se stane vražda, že jedna z tet je postižená, druhá se zabije jídlem, strýc se opakovaně pokouší o sebevraždu a otec se svou neschopností vyrovnat se se životem je samostatná kapitola... Bohdana musí být ještě němá. To je snad na jednoho až moc depky. A ten useknutej konec mě pěkně štve.

23 18.08.2021

(SPOILER) Tolik mě to nevtáhlo jako Pýcha a předsudek a chyběl mi tam vtip. Marianna je velká citlivka, vlastně mi trochu nepříjemně připomínala mě. Elinor je rozumná a umí se ovládat - i když je stejně zklamaná v lásce jako její sestra, tak zatímco Marianna se hroutí v horečkách, Elinor se ani nepochlubí, aby neobtěžovala ostatní, kteří mají svých starostí dost. Svého nakonec dosáhne Elinor, Marianna se jakž takž uklidní a přijme, co jí osud nabídl, a vlastně je šťastná. Hezky napsaný, ale chyběla mi aspoň u některé z postav trochu živost - Rozum a cit je pro mě na jedný straně chlad na druhý zbytečný drama.

8 18.08.2021

(SPOILER) Tak tohle bylo překombinované. Přiznávám, že v příběhu už se nevyznám. Ilan má spoustu superchopností, které se postupně odhalují, ale ani ona nedokáže vyjádřit, kým přesně je, když se jí v ruce rozežhnou duvaly. Myslím, že několik vyvolených bojovníků, kteří s ní v závěru knihy procházejí podzemím na druhou stranu retey, to vyjádřilo za čtenáře - neví, co tam dělají, co je tam čeká, kdo je to vede. Vyprávění je od začátku do konce pochmurné... A otevírá cestu dalšímu, stejně temnému dílu. Tak nevím no, je to napsané dobře, ale všechny ty záhady knize ubírají minimálně jednu hvězdu.

14 10.08.2021

Upřímný deník jedné ženy, která se v životě nesvazovala pravidly a konvencemi. Užívala si naplno a po svém. V první třetině knihy mi asi byla i sympatická, pak už toho ale bylo prostě moc. Čtyři manželé, nespočet milenců, minimálně tři těhotenství, která nedopadla dobře, většinou z její vůle, nespočet bytů a domů, mezi kterými se Mandlová stěhovala sem tam. Připadalo mi, že si při takové roztěkanosti nemůže utvořit obraz sebe sama, že se pořád jen někde pokouší něco začít a u ničeho nevydrží. S herectvím by to bylo bývalo jiné, vlivem událostí, které ona sama tentokrát zase tolik nezpůsobila, se ale její kariéra za války / po válce v podstatě rozpadla a Adina pak už spíš tak bloudila životem... až našla ve stáří klid na venkově na Maltě.

15 10.08.2021

Krásné. Sloupky Eleny Ferrante, ve kterých si rok všímala zdánlivě obyčejných věcí a citů kolem sebe, pozorovala je a popisovala, mě inspirovaly. Sama mám teď nutkání znovu se pustit do psaní deníku, tak, jak jsem ho přirozeně psala jako malá, v podobě krátkých zamyšlení na témata podobná těm v téhle knize. Příležitostné nápady doplňují i nádherné ilustrace. Ke knížce se budu ráda vracet.

7 10.08.2021

(SPOILER) Mám takovej pocit, že je to skvělý, ale nedokážu to obhájit, protože sci-fi nerozumím. Abych pochopila, co všechno vlastně lidstvu hrozí, protože si začalo s těmi z planety Össe, musela bych si Jantarové oči přečíst tak třikrát. Tuším, že spory nitrožilních hub a různé drogy budou jejich hlavní zbraní proti jednotlivcům, dál tu máme lidské oběti jejich bohu... Tragický hrdina, ale přesto cynik, kterému to pálí, Lucas Hildebrand tohle všechno vidí jako první a hledá, jak by se společnost mohla ze závislosti na Össe vymanit. Brzy se dozvídáme, že za to zaplatí vysokou cenu, což úspěšně skrývá před svou sestrou, méně úspěšně před svou dívkou, poněkud hysterickou Pinkertýnkou, která ho po dvaceti letech konečně sbalila. Na konci prvního dílu myceliární ságy Lucas nejspíš objevuje jakési tajemné skupenství... A teď si jdu přečíst komentáře, třeba mi to někdo vysvětlí líp.

8 28.07.2021