Margherita_N komentáře u knih

(SPOILER) Skoro jsem si začínala myslet, že Carter má něco proti ženám, jak brutálně jim v tomhle díle nakládal, to jsem ještě nečetla. Je to opět velmi zvrácené, ale zároveň v tomto ohledu opět velmi originální. Zápletku autor fakt zvládá, což mě trochu zneklidňuje vzhledem k tomu, že zbytek příběhu je nevalný, působí skoro jako omáčka, která tam musí být, aby se to mohlo prodávat mezi běžnými detektivními thrillery. Hlavní postavou je v téhle Carterově sérii vždycky vraždící maniak, kterej ukradne celou show a dalece zastíní oba detektivy Huntera a Garciu, jejichž "neživý" vztah postrádá jakoukoli chemii, ač už čtyři roky tvoří elitní dvojici vyšetřovatelů obzvlášť brutálních vražd. Tentokrát ale Garcia dokonce jedním poznatkem přispěl k odhalení zločince a nakonec vpadl do závěrečné scény, aby Huntera zachránil, oproti předchozím dvěma dílům tu tedy aspoň nebyl zcela zbytečnou postavou. Opětovným minusem je také překlad - otrocký, s jednotvárnou slovní zásobou, někdy s naprosto nepochopitelnou volbou knižního výrazu.

7 06.07.2020

Hodně vražd a hodně vrahů, opět taky hodně zabrušování do minulosti, až se mi to dohromady s těmi všemi jmény malinko motalo. Nicméně Hercule Poirot je tady brilantní, tak akorát přes míru pyšnej sám na sebe a ani na chvíli se nemýlí. Jsem zvědavá na seriálové zpracování ďábelského zjevu pana Shaitany, sama už jsem si v mysli vytvořila jeho obraz podle výstižnýho popisu. Image měl dokonalou, s přemýšlením to už bylo horší, když se nechal navzdory svému chvástání a předvádění "sbírky vrahů" rychle a jednoduše připravit o život... Mimochodem, pokud se chcete dozvědět něco o hraní bridže, tohle je správná kniha.

9 03.07.2020

Gomorou se prolíná poselství "Neapol nebrat". Stejně jako Elena Ferrante ale tenhle neapolský rodák přiznává, že od místa, kde se narodil, se nedokáže odpoutat. Zatímco (zřejmě autobiografické) hrdinky Eleny Ferrante impulzivně utíkají na sever a pak se vrací zpět, Saviano se snaží poznat, pochopit, proč je Neapol taková. Proč ji ovládají camorristické klany, jak funguje ekonomika a systém. V jakém prostředí vyrůstají zdejší mladí lidé, proč je čekají vyhlídky na práci pro systém, ať už přímo nebo nepřímo, anebo na vůbec žádnou práci. Zato ale mají od mládí nacvičenou reakci na střelbu - lehnout na zem a nedívat se, aby nemohli být považováni za svědky. Podle Savianovy knihy to taky vypadá, že malí kluci se běžně přehrabujou v kostech ze hřbitova, ledabyle vyhozených ze starých hrobů, a snaží se je prodat na trhu. Jeden by se bál nasednout v Římě do vlaku a vydat se jižním směrem...

Savianovy zkušenosti jsou drastické. Protože se ale tohle město dotklo i mého života, chci říct, že i tam lidi žijou rádi. Třeba A., která se narodila 100 kilometrů severněji, ale už roky bydlí ve starém činžáku v centru Neapole, ze kterého visí smotané dráty elektrického vedení, a to město miluje. "Ona je víc Neapolka než já," směje se její přítel, který se narodil na jednom z neapolských předměstí a žije tam dodnes. Vzpomínám na to, jak jsme objížděli město a hledali restauraci pro večeři, ty nekonečný hovory s číšníkem v neapolštině, než za nás G. rozhodl, že to zkusíme jinde, vzpomínám na bar v Torre del Greco, kde se nesmělo kouřit, zatímco tady u nás pořád frčely zahulené hospody. Seděli jsme u baru, dýchali čistej vzduch a Michele se svojí kapelou zdařile napodoboval U2. Vzpomínám, jak jsme loni vběhli na San Paolo a viděli zápas Serie A. Neapol vyhrála a my v sektoru B jsme zpívali "Conquista la vittoria, conquista la per noi!"

Savianova Gomora už má svoje roky, koupila jsem si tedy i nejnovější Piraně, a až se z téhle výčetky kriminálních činů trochu oklepu, pustím se do nich. Jsem zvědavá, jak se jeho vnímání rodného města posunulo, jestli vidí nějaké změny k lepšímu. A já... jsem dosud nezdolala Vesuv, tak snad zase brzy na viděnou! :)

6 23.06.2020

Připomenutí výrazných televizních reportáží Martina Řezníčka z let 2012-17 a hlavně - trocha osobnějšího pohledu za příběhy, věty řečené mimo záznam, těžkosti, které práce zahraničního zpravodaje přináší, ale taky pohled rodiče, který přesadil děti na několik let do americké základní školy. (Pasáže o americkém školství, které dětem nastavuje pravidla i mimo školu, nemluvě o finančním zatížení rodiny, jsou jednou z věcí, které si nejspíš z paměti nevymažu, protože to je pro mě něco opravdu zvláštního.) Chybělo mi možná občas trochu víc „literárnosti“, nicméně Rozpojené státy jsou vydařená kniha a autor má můj obdiv nejen za ni, ale za celou svou práci.

9 08.06.2020

Potřebovala jsem si o víkendu vyčistit hlavu nějakou blbostí. S tímhle titulem se mi to splnilo až moc - čekala jsem románek, a ono to bylo jen porno v podstatě bez děje. Přelouskala jsem to za dvě krátký podvečerní posezení, dalo by se to klidně na jeden zátah, ale knížka je poněkud monotónní, ač nemůžu spisovateli a překladateli upřít snahu o barvité líčení. Nevěřím, že to napsal Oscar, vždyť je to jen pořádnej brak. Skvěle ale vyvolá představu světa, kde se může všechno (v rámci zmíněné oblasti) - žádná morální omezení neplatí, na koho hlavní postava ukáže, ten je žhavej jít rovnou na věc a přivést pár kámošů a kámošek, i když často do osudného setkání s lady Beatrice netušil, jak si může život užívat. Mně asi tenhle literární žánr na nějakou dobu stačil, ale jsem ráda, že mi připomenul, že oddechová četba je potřeba.

9 31.05.2020

Tahle kniha ve vás zanechá zneklidňující pocit - jak jsem si mohla doteď myslet, že lidé jsou se svou rozumovou a technickou vyspělostí předurčeni vládnout zemi napořád? Trifidi jsou velmi působivý postapokalyptický příběh, nemůžu nic vytknout. Kam se hrabou všechny chodící mrtvoly a natahované zfilmované služebnice. Jakmile rostlinky zachrastí listy a vyzývavě se postaví před váš plot, jde z toho pořádná hrůza.

37 25.05.2020

Hercule Poirot poprvé vyšetřuje sériový zločin, a to dokonce v přímém přenosu. Závodí s vrahem a každý krok obou dvou sledují noviny a přenáší do světa. A navíc příběh zase jednou vypráví Hastings. Skvělé! (Mimochodem, kam se poděla Hastingsova manželka?) Většině poirotovek jsem nadělila pět hvězdiček, ale tahle by si zasloužila ještě jednu navíc.

16 18.05.2020

Chytla jsem se až někdy za polovinou, do té doby jsem netušila, co se děje, nějak jsem to nestíhala. Ale instinkt radil vytrvat, kdysi jsem byla na Pratchettovi v divadle a bylo to super, takže i knížka mě musí chytnout, že jo. A ano, po polovině knihy, která je docela tenká, si na rychlý sled největších podivností a gejzíry fantastických příhod potrhlého skoročaroděje na placaté zemi s vesmírným přesahem zvyknete. Jsem zvědavá na jeho další příhody se zavazadlem na nožičkách, který nedostudovaného čaroděje pronásleduje, na jeho neustálý útěky na poslední chvíli před Smrtěm, na občas existující draky, na vesmírný mise k prastaré želvě, která nese celou Zeměplochu na hřbetě...

13 11.05.2020

(SPOILER) Dojemný a skvěle napsaný. Oblouk od zaostalého vyjadřování plného chyb, které bylo místy až nesrozumitelné, přes vysoce inteligentní zprávy člověka, který nechápe, jak se sebou všichni ti profesoři mohou tolik nadělat, když jsou vlastně hloupí, až zase zpátky... Mně tahle kniha docela otevřela oči, uvědomila jsem si, že často přikládám přílišnou váhu sbírání vědomostí, aniž by to v mém životě bylo nějak uplatnitelné nebo snad důležité. Upřímnej úsměv je zkrátka víc než povýšenost plynoucí z učenosti...

19 11.05.2020

Západní medicína má jako odpověď na všechny problémy léky, které potlačí příznaky, ale neléčí příčiny. Tahle myšlenka se motá dokola nejméně polovinou knihy, občas proložená větou s obsahem "je těžké vybočit ze stereotypního nevědomého života, když má člověk rodinu a velkou hypotéku". Ne, je dobře, že pan doktor uvažuje o celostním přístupu k člověku, že si s pacienty povídá a léčí jejich duši, ale stejně zodpovědnou redakci si zaslouží i tato kniha. V této podobě minimálně první polovina publikace opakuje podobné věty, působí jako takové přemýšlení, které si člověk zapisuje do deníku, a protože se mu stejné myšlenky vynořují obden v lehce pozměněném kontextu, napíše si je znovu. Škoda nechat zajímavé podněty k přemýšlení takto zapadnout. Bavily mě pasáže o vlastní kariéře, o rozpolcenosti mezi fotbalem a medicínou, o hledání vlastní cesty, ale konkrétnějších příkladů by bylo potřeba víc (druhá polovina knihy, o civilizačních chorobách, je na tom lépe). A taky - kniha má být rozhovorem, na to ale po pár stranách zapomenete, protože čtyřslovné otázky mezi sáhodlouhými odpověďmi brzy přestanete vnímat.

3 01.05.2020

OK, právě jsem omylem smazala komentář, se kterým jsem se tu odpoledne vyšívala. Ve stručnosti jsou moje dojmy z Popravčího lepší než z Dvojitého kříže (zaznamenala jsem v celé knize snad jen třikrát „jejda“, to je zlepšení o tisíc procent, tentokrát ale bylo mimořádně frekventované „do pr...“). Malinko mě znepokojuje autor sám - vyflákne se na popis vyšetřovatelů, představí je jen velmi stručně a povrchně (García působí naprosto zbytečně), ale jakmile se dostaneme k popisu extrémně brutálních vražd a dohadům o osobnosti vraha, tak to je jízda. Tady by to chtělo trochu vyvážit a předstírat aspoň mírné zaujetí životem detektiva Roberta Huntera (a jeho parťáka asi poslat zpátky do Brazílie). Tři hvězdičky jsou nicméně tentokrát oprávněné, Dvojitý kříž jsem jimi dost nadhodnotila. P. S.: Zajímalo by mě, proč mají všechny ženské postavy v knize krátké vlasy.

9 30.04.2020

alena0268 mi naprosto píše z duše. Skleněný trůn je románek pro holky, který se zajímavě rozjede, když předestře Celaenu jako nelítostnou vražedkyni, kterou vytáhl králův syn z pracovního tábora. Ještě když ji dovezou na zámek, zachová se jako zločinec ve střehu - hned si vyrobí provizorní zbraň. Jenže tím taky Celaenina akce téměř končí (já vím, potom ještě přeskočila nestvůru). Pak už je to hlavně zamilovaná puberťačka, která notabene neví do koho. Jak lehce o svoji zbraň přijde, o tom škoda mluvit... Charakteristiky všech postav jsou velmi povrchní - jsou nálepkovány superlativy, aniž by něco z toho dokázaly předvést. Třeba takový dvaadvacetiletý kapitán stráží, který neukáže jedinou kapitánskou akci, a když nakonec nečekaně zabije hlavního padoucha, složí se z toho a jde se uklidnit za vražedkyní, o jejíž nejspíš platonickou lásku (jedna líbačka ale v knize byla) se přetahuje s princem. Říkala jsem si, jak ho asi ten krutej král, kterej si libuje v násilí a pořádá soutěž na nájemného zabijáka, vybral jako kapitána stráží. Nemůžu přesto říct, že s touhle sérií skončím po prvním díle - jak píše uživatelka pode mnou, vrátilo mě to do mých velmi mladých let, kdy by mě Skleněný trůn jistě zaujal. Ač se tam všichni ohání vražděním, je to hlavně naivní příběh krásné siroty, která se díky drsné výchově dostala v nestandardní roli na královský dvůr a tam se jí opatrně dvoří princ a kapitán stráží, kteří se ve 20 letech chovají na 14. A já si vlastně asi ráda odpočinu u čtení o tom, kdo to u ní vyhraje... :)

4 27.04.2020

Tentokrát bez Hastingse, zato ale Poirot exceluje od začátku do konce. Má ty svoje poťouchlý nápady, který se u něj občas projeví, když má dobrou náladu. U vraždy v letadle jsem očekávala vyšetřování ve stylu Orient-expresu, Agatha se ale neopakuje a tentokrát se všichni zúčastnění rozprchnou a vyšetřování trvá další měsíc. Co má ale tahle detektivka s druhou zmíněnou společného, je nutnost odhalovat minulost oběti a v ní hledat správný směr pátrání po vrahovi.

10 21.04.2020

Tuhle bichli jsem si koupila před rokem a pak jsem kolem ní chodila s nechutí začíst se do kroniky. V téhle zajímavé době se ale konečně odhodlání zkusit letopisy Západozemí dostavilo - a jak jsem tomu ráda! Není to žádná nudná kronika, ale příběh západozemských králů od vylodění Aegona Draka, který dobyl Sedm království (až na Dorne, jasně, ale stejně se do jeho říše vždycky tak trochu počítalo). Jen mě mrzí, že samotnému Aegonovi a jeho době se příliš prostoru nedostalo, zato Jahaerys a jeho početná rodina zaujímají velkou část knihy - dozvíme se, že dobrotivý král zplodil třináct dětí a všechny postupně více či méně tragicky skonaly. Klidně si autor mohl pár potomků odpustit. Hodně zajímavá byla celkem obsáhlá pasáž o "tanci draků", člověk se neubrání přemýšlení o různých paralelách v současném či nedávno minulém světě - války pánů o křeslo často odnese obrovská spousta obyčejných lidí, kteří s tím nemají naprosto nic společného a ani je to nezajímá...

Už je to doba, co jsem četla Hru o trůny, takže jsem pozapomněla letopočty - překvapilo mě proto, že to není tak dávno, jak tvrdila Branovi stará chůva, co ze světa vymizeli (targaryenští) draci, ve skutečnosti asi 130 let od osudné návštěvy krále Roberta na Zimohradě. Zdá se ale, že zkamenělých vajec musela zbýt celá hromada, tak nevím, proč později Danny dostala tři, která všichni prohlašovali za světový unikát - no ale třeba se v pokračování téhle kroniky dozvíme, co se stalo s tím zbytkem.

A já se na pokračování fakt těším, je ale tolik témat, která by si zasloužila další rozpracování! Nemusíme se držet jen v Západozemí, mě by strašně zajímal aspoň krátký příběh ze staré Valyrie, proč Targaryenové uprchli na jiný kontinent, jestli to opravdu bylo proto, že to mezi dračími pány na východě byli vlastně břídilové a prchli před svým zostuzením či porážkou. V tom případě kolem sebe nadělali přílišný humbuk a malinko by to znevažovalo celý příběh Hry o trůny, oplakávání Rhaegara, vyzdvihování Daenerys a Jona jako potomků toho vzácného polobožského rodu. Mimochodem o Rhaegarovi a jeho podivné bigamii bych si moc ráda něco přečetla, ale v tomhle případě mám snad naději ve druhém díle Ohně a krve. A ještě na konec - objevilo se tu pár motivů, které šokovaly v následném příběhu Hry o trůny, ale tady se najednou dozvídáme, že se to prostě sem tam stalo... Třeba tragické znetvoření Daenerysina syna čarodějnicí z východu, to tu máme dokonce dvakrát u Maegora, Rhaenyře se pak mrtvé dítě s šupinami a zárodkem dračího ocasu narodilo i bez čarodějky. A těch motivů bylo víc.

Končím doporučením k četbě, pro fanoušky Hry o trůny je to super příběh a dá se do něj naskočit s chutí i po lehkém znechucení z poslední seriálové řady v produkci HBO. Sama jsem byla překvapená, jak mě to zase bavilo, protože tohle je Martinův svět a ten je zkrátka poutavější než ten seriálový, byť ten mě ze začátku taky dost bavil.

12 20.04.2020

Krásná kniha. Příběh velkého přátelství, které kvůli selhání vypravěče i lidské krutosti na pozadí měnícího se Afghánistánu skončilo tragicky. Nevěděla jsem, jak „normální“ byla tahle země před vyhlášením republiky, znala jsem z médií jen permanentní válečný stav, který popisuje Amír při své návštěvě po letech. Hasanova povaha a jeho osud mě chytly za srdce. Takhle čistých lidí je moc potřeba...

13 13.04.2020

Deníček jedné opuštěné ženy, který mohl klidně zůstat soukromým a svět by o nic nepřišel... :) Jako povídka by to bylo dobrý, ale patlat se v nejšpinavějších hlubinách svých duševních stavů po nečekaném rozpadu dlouholetého vztahu na 192 stranách je hodně. Tahle knížka může určitě pomoct dalším v podobné situaci, ale nic objevného od ní nečekejte - jen takové utvrzení, že to, co prožíváte, je univerzální, že si všichni v této situaci prochází naprosto stejnými stavy, hlavně tedy pokud je to jejich první podobná zkušenost, což byl patrně případ hlavní postavy. Jasně, tady je to vyhrocené ještě přeludy. Spisovatelsky je to myslím si poměrně dobré, na to, že to bylo jedno z raných děl Eleny Ferrante.

4 08.04.2020

Román o sebrance přes den se lenivě povalující ve svých domech a v noci pařící u hostitele, na kterého se při posledním rozloučení samozřejmě vykašlou, protože z toho žádná zábava nekouká. Je to napsané velmi elegantně, ale celé je to takové marné, jak si uvědomuje vypravěč, jediný soudný člověk ze všech vystupujících. V téhle společnosti by i odolnému člověku stačilo strávit týden a měl by o depresi postaráno...

13 06.04.2020

Opět tu máme herce, který využije svého talentu, aby ošálil společnost - při čtení nešlo nevzpomenout na Smrt lorda Edgwarea. Ovšem rokování dvou mužů nad záhadným případem po celou první polovinu knihy mi zase neustále připomínalo Čapkovu povídku Šlépěj :) Příběh je opět skvěle napsaný, skutečného vraha jsem podezřívala až ve třech čtvrtinách knihy. Poirot tam ale citelně chybí, o jeho příteli Hastingsovi a hlavně jejich rozhovorech nemluvě, ty vždycky příběh dobře koření a trochu odlehčují. Tady se dočkáme pouze Poirota, který se po úvodním krátkém představení vrátí do děje až ke konci, když připustí, že je opravdu co vyšetřovat. Všechno rozlouskne, přednese to třem nejhorlivějším samozvaným vyšetřovatelům a hotovo. Agatha má určitě poutavější detektivky, ale stejně je to na pět hvězdiček :)

11 05.04.2020

Takhle má vypadat dobrá kniha! Tisíc stran, kde není ani jedno zbytečné slovo. "Snažil jsem se napsat knihu, která pošlape od začátku až do konce," píše King v autorově poznámce - a to se mu fakt povedlo. Na malém prostoru uzavřeného městečka v jednom týdnu rozehrává neuvěřitelnou dějovou smršť. Čtenář tu najde motivy z Kingových nejznámějších knih, zároveň při čtení nešlo nevzpomenout na seriály Stranger Things a Breaking Bad. O paralelách se současnou českou situací a vystupováním našich "vůdců" nemluvě. Tady ale všechno nabere rychlé obrátky, jsme v Americe, a tak každej okamžitě vytáhne ze šuplíku pistoli, ti šťastnější i nějaký další ze sklepa, a jdou řešit situaci. Osmnáctileté policejní rychlokvašky se u sboru moc neohřejou, ale pod vedením Velkého Jima, kterej dýchá pro svoji moc nad městečkem, toho stihnou napáchat dost. Chvílemi je vám z toho všeho hodně úzko, ale jakmile se první radní Andy obrátí na drogovou cestu a společně s vyfetovaným Philem vzývá Ježíše, chce se vám řvát smíchy, jejich dialogy nemají chybu. Závěrečné scény, jejichž oběťmi se ale kvůli těmhle dvěma stanou hlavně ti nejslabší, pak hodně bolí. Nakonec mě napadá jen - a zase je to to nejlepší, co jsem od Kinga zatím četla! :)

18 31.03.2020

Průměrná detektivka, která přispěním překladu spadla pod průměr ("Jejda!"). Autor potřeboval obecně nastavenou laťku geniálních detektivů ještě trumfnout, a tak se vytasil s tím, že hlavní vyšetřovatel Robert Hunter je tak výjimečně inteligentní, že na základní škole přeskakoval třídy. Nic víc se o jeho životě nedozvíme a svou neuvěřitelnou genialitu taky zrovna nepředvede. První vražda je takovej totál brutál, že jsem chtěla knihu odhodit s pocitem "no fuj", tohle by snad mělo být zakázané vydávat. Opravdu už neexistujou vůbec žádné etické hranice? Působilo to na mě celkově jako CSI: Miami, celý vyfiltrovaný do slunečna, akorát na západním pobřeží. Kulisy Los Angeles, všechny postavy jsou krásné, bohaté, vysportované. Hunter měl být z obou vyšetřovatelů ten nabušenější, po celou dobu vyšetřování se ale žádné tělesné aktivitě nevěnoval. Jeho parťák Garcia byl dokonce exoticky krásnej, hodil i pár portugalských slov. Mezi klukama to jiskřilo, celou dobu jsem čekala, kdy jeden druhýho chytne za zadek. Z těchhle scén mi nejvíc utkvělo, jak spolu šli na oběd, Garcia si dal jen salát a prohodil, že si musí hlídat váhu... Ale tak zakončím to něčím pozitivním - ač jsem na prvních stranách bojovala se znechucením, byly to právě tyhle pasáže, který mě do čtení vtáhly. Že to potom celý skřípalo a závěrečné odhalení bylo neuvěřitelným zábleskem, který se objevil z úplný nuly, je druhá věc (když už má pachatel mít spojitost s dávno zapadlým případem z detektivovy minulosti, bylo by dobré s ním čtenáře nejdřív aspoň ve stručnosti seznámit). Roberte, Roberte, doufám, že se v příštích knížkách trochu vyloupneš... pokud ti dám ještě šanci. Upřímně je to za mě na dvě hvězdičky, ale asi tu nezvládnu tak vyčnívat :))

14 26.03.2020