Konec civilizace

Jeden z hlavních pilířů světové dystopické literatury a pro mě zase jedno příjemné překvapení, které jsem tuhle vytáhl z hromádky starých a čertvíproč již dávno nepřečtených scifíček.

Kniha má nebývale vtahující začátek, kdy autor čtenáře provede procesem „výroby lidí“ a kastovním systémem nové společnosti. Opravdu brilantní ukázka expozice. Po zhruba první třetině sice tempo zpomalí a kniha trochu ztratí na atraktivitě, ale vyplatí se pročíst až ke konci, nebo lépe řečeno až ke kapitole, která se odehrává v kanceláři Mustafy Monda (jednoho z deseti světových kontrolorů). Jde o vrchol celého románu, jenž vše dovysvětlí tím správným, intelektuálně uspokojivým způsobem.

Konec civilizace má tedy v mnoha ohledech až mrazivou nadčasovost a dá se i dnes doporučit jako jedinečný a stále děsivý koncept dystopie.

Poměrně hodně let kniha ležela u mě doma a stále jsem se na ni klepal a čekal dílo, které mnou otřese. Možná jsem měl číst, když jsem byl mladší, nebo jsem se nacházel při čtení ve špatném období. Protože to se mnou bohužel moc neudělalo.
Knize nelze upřít zajímavá nosná myšlenka a relativně solidní předpoklad toho, jak moc by lidé mohli v budoucnu ztratit svou lidskost.
Na svou dobu ve 30. letech musela kniha právem působit jako zjevení. Přece jenom hodně zde popsaných výmyslů tenkrát nebylo ani představitelných. Některé pasáže byly ovšem příliš pitvány.
Zároveň podezřívám jazyk překladu, že mi možná zkazil zážitek. Mám totiž první vydání z roku 1933. Nejde o to, že bych jazyku nerozuměl, ale nějak mi zkrátka neseděl. Zároveň je to ale autentické z tehdejší doby, což by mělo být spíše plus...
Nebudu to tu dál pitvat, zkrátka mě mrzí, že očekávání nebyla naplněna.

Konečne sa mi podarilo uzavrieť celú dystopickú "trilógiu".
Zamjatin, Huxley, Orwell.
Huxley je čitateľsky o dosť prístupnejší než Zamjatin, a jeho vízia pôsobí presnejšie než Orwellova.

Veľmi trefne vykreslil ľudskú podstatu - ako za pohodlie vymieňame svoju slobodu a ako ľahko si vieme pomôcť.

Keď je nám ťažko dáme si somu. Keď je smutno, dáme si somu. Keď je nepríjemne dáme si somu a je nám zase fajn.
Vzhľadom k tomu ako sme všetci nadopovaný cukrom a internetovým dopamínom sa trafil až nepríjemne presne.

Už tady bylo hodně řečeno v komentářích. Mám rád (anti)utopie, četl jsem jich už relativně dost, ale stále doplňuju vzdělání. Některé myšlenky z Huxleyho knížky jsou fakt dobré a "nosné", ale celkově mám výrazně slabší dojem, než z Orwella, nebo (a to dávám jako tajný tip těm, kteří nejsou Orwellem nadšení) - Zamjatina (My).

Nemám ráda nedočtené knihy, ale tohle vzdávám, to nedám. Vize je to sice zajímavá, ale tak strašně nudně napsaná, vůbec mě to nebaví. Končím u popisu rezervace divochů. Proč ztrácet čas, když mi tu leží plno zajímavějších knížek k přečtení. Možná se k ní nekdy vrátím, ale pochybuji.

Nadčasová klasika, která se tolik dotýká dnes nastupující reality.

Pořád se straší Orwellem, avšak Huxleyho vize je mnohem závažnější. Žijeme už ve v něm vykresleném světě?

Zajímavý pohled na utopický svět civilizace. Ač je to 100 starý příběh, tak v některé prvky už reálně fungují dnes - sociální sítě na nekonečné vyplavování dopaminu, či antidepresiva. V knize mě nejvíce zasáhlo vychovávání dětí - elektrické šoky v přítomnosti knih a rostlin.

Čím déle jsem se knihou posouval, tím více mě kniha bavila. Velmi mě zaujalo vložení "necivilizovaného divocha" do společnosti a vedení rozhovoru s vůdcem civilizovaného světa. Člověk je řízený a manipulovaný potěšením a zábavou. Nakonec se nedá před civilizací schovat, či utéct.

Hvězdičku odečítám pouze za způsob, jakým Huxley knihu napsal. Mezi autory s podobnou tematikou mně mnohem více sedí Orwell a Bradbury.

Huxley byl vizionář (ať se nám to líbí, nebo ne) ... úžasná knížka, ale při čtení zamrazí ...

Kdybych měl „navrhnout“ dystopii, řídil bych se spíš touto knihou než 1984. Přijde mi totiž, že v něčem už dnes v podobné společnosti žijeme, protože všude kolem nás je hlavně levný a neustálý dopamin.

Zatímco u knihy Den trifidů jsem byl nadšený z toho, že vzhledem k době vydání působí vše nadčasově, jako by se vše mohlo odehrávat teď nebo přes 70 let zpátky, tady můžu být na jednu stranu nadšený z podobného principu u této knihy, všechno popsané zní realisticky a datum vydání bych dílu opravdu netipoval (až na nějaké zastaralé výrazy v překladu - alespoň ve vydání z roku 2011) ba dokonce spousta věcí je pro nás stále sci-fi a neprobíhá. A buďme rádi, protože druhou stranou mince je nepříjemná predikce, kterou nám v současnosti zprostředkovali technické vymoženosti, hlavně sociální sítě a další aplikace, třeba ty seznamovací. Otupění ve vztazích k sobě samým a k ostatním, nesmyslné výplně života, díky kterým nemusíte přemýšlet nad svou k uzoufání směšnou existencí. Spousta lidí nedá dopustit na "souputníka" 1984, ovšem Konec civilizace má dnešní době mnohem blíž, než cokoliv, co jsem doteď četl. Největší výtku mám k té neblahé třetí kapitole, která působí dost experimentálně a moc dobře nefunguje z hlediska sledování děje. A hodně bych se divil, kdyby někdy vznikla adekvátní filmová či seriálová adaptace.

Příliš dlouhé popisy a taky dystopie je trochu zastaralá, ale jinak velmi povedené. Depresivní.

(SPOILER) Než se Bernard ukázal jako posera, byl mi hodně sympatický a v jeho osobitém boji proti nesmyslnému systému mi připomínal Winstona Smihe i Guye Montaga. Navíc mě v roli rebela bavil víc než divoch John, který po něm tuto štafetu přrebral v druhé půlce knihy. Každopádně je s podivem, jak je i v tomto skoro stoletém příběhu k nalezení tolik z dnešní doby. A podobnost s mými srdcovkami 1984 i 451 stupni Fahrenheita jsem tu samozřejmě nacházela taky, konkrétně potlačení individuality, emocí, smysluplné krásy a zdravého rozumu na úkor stádnosti, tuposti, povrchnosti a úniku z reality, tady hlavně pomocí všudypřítomné somy. Za mě sice ne úplně top tohoto žánru, ale pro fanoušky antiutopických a dystopických románů určitě hodně zajímavé, ať už pro rozšíření obzorů až do první poloviny minulého století nebo pro srovnání s Orwellovým nebo Bradburyho pojetím.

"A když se někdy nešťastnou náhodou objeví trhlina v pevném tkanivu potěšení a práce, je vždy po ruce soma, ta skvělá soma! Půl gramu postačí na půl dne volna, gram na víkend, dva gramy na výlet do orientální nádhery, tři gramy pro temnou věčnost na Měsíci."

Konec civilizace není kniha, která by se opírala o silný děj nebo dramatické zvraty. Její síla je spíš v tom, jak chladně a systematicky popisuje svět, v němž je vše „vyřešeno“ až podezřele dobře. Konflikty, emoce i nejistota jsou potlačeny ve jménu stability a společenského klidu, což zpočátku může působit lákavě, ale postupně se ukazuje, jak vysoká je za to cena.

"Všechny hodnoty jako láska a svoboda jsou nahrazeny povrchním štěstím a konzumerismem. Lidstvo se vzdává svých práv ve prospěch pohodlí a zábavy."

Čtení ve mně vyvolávalo zvláštní neklid právě proto, že ten svět nepůsobí jako otevřená dystopie plná útlaku, ale jako místo, kde lidé o svobodu nepřicházejí násilím, nýbrž dobrovolně. Huxley nepůsobí moralisticky, spíš nechává čtenáře, aby si sám uvědomil, co všechno se z lidského života vytratilo. A právě v tom je kniha až znepokojivě aktuální. Člověk si totiž nemůže nepoložit otázku, jestli něco podobného náhodou nežijeme už i dnes...

vzpomínám, jak jsem dávno dávno ještě na gymplu četl se spolužákem Konec civilizace tajně pod lavicí, knížka měla zlomený hřbet a vypadané listy, a tak jsme si napřeskáčku vyměňovali kapitoly (takže jsme z toho vlastně udělali postmoderní román) a pak horečnatě diskutovali o dystopickém světě, kde se "vyrábí" lidi s inteligenčním a funkčním předurčením podle biochemického receptu;
teď po letech jsem Konec civilizace konečně přečetl znovu a ve správném řazení kapitol: a pořád mě nejvíc baví začátek (obyčeje, normy, pravidla a kategorizace nové společnosti; rozum vs. emoce), indiánův příběh už tolik ne, už jsem moc starej na romantickou vzpouru;
tak jako v drtivé většině dystopií se i zde akcentuje vzdělání jako nástroj moci (zákaz a ničení knih);
za mne nejzásadnější 16. kapitola

Čtu a říkám si, jestli tohle už nezačíná být realita...? Je to jako by někdo popisoval hodně zvláštní sen.

V půlce - krize, nesourodé informace a přestávalo mě bavit číst dál, ale nejsem typ čtenáře, který by nějakou knihu odložil a nedočetl. Prostě zatnu zuby a čekám, co bude dál. Vždycky se to může otočit.

Jaké by to bylo žít ve světě drog a iluzí? Tady jsme to zjistili, zažít to nechceme. A děkujme našim předkům, jakou zemi pro nás připravili, hlavně tu svobodu, kterou máme. Nenechme se o ni připravit. Mějme se na pozoru, ať se příběh téhle knihy nestane realitou.

A komu to taky připomínalo Demolition man? Nevím proč, asi jak ho tam nechávali zamrazit a svět už byl hodně pokročilý a jiný, podobně jako v téhle knize.

Skvěle napsané a přeložené (tuším 70. léta), bravurní jako celek, i kdyz z dnešního pohledu to může mit mezery.

Nepochuybuji, že toto dílo je majstrštyk. A to především díky dokonalému vykresmení destruktivního střetu dvou světonázorů. Poselství knihy je pro mě jasné - Lidi, myslete!
Měla jsem vydání z roku 1970, takže slabý tisk, malá písmenka a jazyk minulého století komfortu čtení moc nepřidal. Ale dorazil mě až doslov. Vidím, že vydání knihy je spousta, ale s novým překladem zatím nikdo nepřišel, takže zřejmě takto trpěli všichni :)

(SPOILER) Začátek byl hodně strohý, špatně se četl. Pak se příběh rozběhl a já byla zvědavá, jaké výzvy na protagonisty čekají. A právě v tom mě kniha prostě zklamala. Žádný z hrdinů se nezmohl na nějakou akci a neměl ani žádný vývoj. John není kladná postava, ačkoliv se mu hnusi konzum. Je primitivní ve svém dětském a krutém chování až to trochu zavání předsudky vůči necivilizovaným kulturám. Bernard je typickým příkladem pokrytce. Helmholtz je fajn, ale bylo ho tam pomálu. A ženské postavy se nebraly vážně, v obou případech to byly ubohé slepice (a děvky), přitom minimálně Lenina mohla hrát větší roli, ale to by to nesmělo být z té doby, ve které všechno dění záleželo jen na (alfa) mužích. Nebyla tam ani jediná alfa žena, ani jediný beta muž. A tak nedopřejeme žádné ženské postavě vlastní myšlenku. Na tomhle díle je hodně cítit zub času. Má slabé postavy, fungování světa není moc vysvětleno, čtenář prostě musí věřit a na nic se neptat no a moderní vymoženosti (nahrávací klobouky reporterů, parfémy z kohoutků, až příliš všemocná hypnovychova) jsou takové úsměvné.

Ano, byly tam dobré myšlenky. Byla tam citit ta ironie faktu, že to, co nejvice chceme, nás jako lidstvo zničí. Jenomže to bychom taky museli být všichni na drogách jako v Konci civilizace.

Konec byl předvídatelný. Doufala jsem do poslední stránky v nějakou pointu, ale autor s příběhem neměl jiný plán než jen skicu jednoho světa. Škoda.