Smrt v rodině

*Viděl jsem život; myslel jsem na smrt.*

Thriller (mužské) duše od "pozérského sebestředného provokativního Prousta". Přesně ten druh zásadního díla, co rozvířilo literární vody, u kterého si buďto budete soustavně klepat na čelo "co na tom sakra kdo vidí" či nevyjdete z údivu, jak je vůbec možné, že Knausgård již dávno nemá Nobelovu cenu za literaturu. Dle mého hodnocení je myslím více než jasné, do které skupiny se řadím.

Plně ovšem rozumím i "těm druhým", tohle je dílo, které rozděluje (byť ne kontroverzí; až na název samozřejmě), jelikož myslet si o něm můžete mnohé, ale chladné a bez názoru vás rozhodně nenechá. Pro mnohé to tedy zajisté bude "pouze" více zajímavé než opravdu dobré či zásadní, ale i to není zase až tak málo, ne? Zvlášť když tu je nemalá šance, že se zařadíte k těm bezmezně nadšeným.

No musím říct, že jsem v rozpacích. Jedno z nejzásadnějších děl posledních dekád a je to taková slátanina. Asi chápu, proč je to ojedinělé. Zřejmě to bylo první autofikční dílo. Oukej. Takových je dneska přehršel. Naopak se to stalo trendem, který je až otravný. Budiž. Ale tohle vypisování o tom, že Kaja Nurdstrom vysadila prášky 14. ledna a Mikail Baksund vyžahl na posezení v putyce 4 kousky nikoho nezajímají ani nedojmou. Prvních pár stránek vypadalo jako silné až filosofické dílo, které se brzy překlopilo v balast, který nemělo smysl dočíst. Koukám, že další díly jsou lepší. Možná dám šanci, ale vím, že nedočtením tohoto kusance jsem o nic nepřišel.

Ak mám pravdu povedať, bol to aj môj boj. S touto knihou. Bojovala som viac ako mesiac, ale statočne dobojovala. Kniha postráda akýkoľvek príbeh, jedinú dejovú linku tvorila na kuse neovládateľná túžba adolescentného Karla Oveho po skupinovom pití piva. A potom rajbanie rodného domu po otcovej smrti. S podprahovým pocitom viny som zinventarizovala vlastné zásoby utierok, prachoviek a čistiacich prostriedkov.
Ak na autorovi jeho detstvo zanechalo nejaký duševný biľag a potreboval sa z toho vypísať, snáď sa mu to podarilo. Usudzujem tak podľa siahodlhých, niekedy skutočne nekonečných opisov úplných podrobností, ktoré mohol v jeho veku zhmotniť do knihy iba s podporou nejakých svojich denníkov. Muselo ich byť za vlečku od tatrovky.
Čo ma prinútilo knihu neodložiť a nedočítanú ju uložiť na zvláštnu poličku mojej knihovne s malým počtom diel, ktoré som nebola schopná prelúskať, bolo nebadané množstvo textových perál, pri ktorých som sa musela zastaviť a obdivovať schopnosť sformulovať ich. Možno keby bol všetok text knihy tak kvalitný, nedokázala by som oceniť slovné spojenie ako - prebral som sa na strhnutie myšlienok.
Popravde, keďže mám v knihovni aj druhý, tretí a štvrtý diel Boja Karla Oveho, logicky mi z toho vyplýva povinnosť dočítať. Takže ma pravdepodobne čakajú state ako:
"Oženil som sa ako dvadsaťpäťročný, lebo som chcel to občianske, stabilné, etablované, hoci tomu protirečil fakt, že sme nežili občianskym, stabilným a rutinou poznačeným životom, naopak, i fakt, že už dávno sa nikto neoženil tak skoro, a ak to nebolo radikálne, rozhodne to bolo originálne."
Zmysel autora pre podrobnosti zmyslami vnímaného je vidno trebárs v odstavci: " So sklonenou hlavou, aby som sa chránil pred poletujúcimi snehovými vločkami, som kráčal po uliciach, ktoré medzi vyčnievajúcimi múrmi domov a zasneženými strechami pripomínal malé údolia, sem-tam som nazrel do okien, popri ktorých som prechádzal: prázdna recepcia v jednom malom hoteli, žlté rybičky na zelenom pozadí v tamojšom akváriu; reklamné plagáty firmy, ktorá sa zaoberala výrobou reklamných textov, brožúr, nálepiek, kartónových stojanov; traja čierni holiči strihali troch čiernych zákazníkov v africkom holičskom salóne, jeden trochu obrátil hlavu, aby sa pozrel na dvoch chlapcov, ktorí sedeli na schodíku a smiali sa, holič si zase netrpezlivo narovnal hlavu."

Jen málo knih jsem nedolouskal do konce. Tady jsem se nechytal a nedočetl. Odložil jsem to.

Tato kniha je jedna z nejhorších, kterou jsem kdy vzal do ruky. Je to první díl a sám o sobě obsáhlý. Jenže obsáhlý jen textem, nikoliv smysluplným příběhem. Je to neuvěřitelně nudné, zdlouhavé a o ničem vypovídající vzpomínání na pubertu někoho, koho nikdo nezajímá, jeho kamarádů, kteří nejsou ničím zajímaví a vůbec strašidelně neplodné vyžvaňování o hovnu. Já tomu dával šanci, však jsem tuto apokalypsu pro duševní čtenářské pocity koupil za 249 Kč, za což by se dal koupit například daleko hodnotnější kilogram a čtvrt Vlašského salátu v Kauflandu. Vydržel jsem ta nudná, ničím nevypointovaná vzpomínání na pubertu číst do celé třetiny této sakra knihy. Pak mě to tak naštvalo, že čtu hovna, že jsem se poté, kdy jsem si asi na dvou hodinách stran četl o puberťáckém slavení Silvestra s pivem uvědomil, že kdybych si stáhnul na Kupi.cz letáky všech marketů a četl je celou noc, anebo si stáhnul obchodní podmínky Alza i s návodem na alzabox a seznam všech alergenů potravin v Globusu, tak bych si to snad užil lépe, než tohle strašidelné blábolení. Takže jsem to se znechucením odložil.

Karle Ove, díky!
Cením tu extrémní otevřenost, nevadila mi ani ta repetitivnost (třeba ve zmínkách, kdy a kde všude brečel - to je přece super ze sebe takhle dostat!).
Druhá část knihy byla hrozná chandra, úplně jsem se v tom utápěla, ale v něčem to bylo vlastně dost očistný...

Po přečtení chápu odlišné komentáře níže - někomu se tato kniha nebude vůbec líbit/zamlouvat a někdo si ji zamiluje a přečte jedním dechem. Já se řadím k těm druhým. Už od prvních stránek, kde Karl Ove rozjímá nad smrtelností, pomíjivostí - ty první stránky mě dostaly a říkala jsem si - Wow, ten chlap umí psát a ví, o čem píše, nebojí se to napsat na rovinu, bez příkras a chození kolem horké kaše. To, co si mnozí z nás myslíme, ale nikdy bychom to třeba veřejně nepřiznali - kolikrát lžeme sami sobě do kapsy. Mně se autorovo vyprávění líbilo, část věnovaná smrti jeho otce a tomu všemu kolem (zařizování pohřbu, vyklízení věcí apod.) bylo podáno opět bez příkras, popsáno tak, jak snad jinde ne. Ačkoli jsem tu a tam s autorem v něčem nesouhlasila, celkově se mi kniha líbila a už se těším na další díl.

Někdo si možná říká, proč číst pět set stran o životě nějakého obyčejného Nora. Nenechte se zmást, je to o formě. Ten chlápek ví, co dělá, a psát umí. Nejsou to chronologické deníkové záznamy, to by v případě Knausgardova poměrně konvenčního života nejspíš neobstálo, je to spíš dobře namíchaná směs vzpomínek, pocitů, úvah. Knihu dopředu nežene děj, akce, ani napětí, spíš pocit ponoru do čehosi hlubokého. Doporučuju všem, kdo vyhledávají spíše pomalejší knihy, které mají více vrstev, než jako jednohubku k ukrácení dlouhé chvíle.

Tuhle knihu jsem kdysi rozečetla a nedočtenou odložila. Po čase jsem se k ní vrátila a vzala to znovu od začátku. Svého času se jednalo o fenomén, který ale ne každému sednul. Vyzdvihovala se autenticita, zdánlivě banální příběhy, na kterých autor odhaluje sám sebe. Pro někoho nuda, pro někoho zásah do černého. Já osobně jsem se nechala strhnout až v druhé části knihy. Takhle popsanou smrt jsem zatím skutečně v žádné knize neobjevila. Autor nic neskrývá a detailně popisuje vše, co bývá v běžných rodinách pro okolí skryto. Mám tu ještě druhý díl Zamilovaný muž a určitě si ho přečtu, dle hodnocení je na tom i čtenářsky lépe, tak uvidíme.

Můj boj 1: Smrt v rodině od Knausgarda Karla se zabývá problematikou, již řeší každý z nás. Smrt v rodině bývá smutná záležitost, nicméně patří k životu. Knausgard rozvíjí svůj příběh na komplikovaném vztahu ke svému otci a jejich vztah a smrt otce jsou v centru pozornosti. Kniha nabízí možnost konfrontace našich vztahů k našim rodičům a naši schopnost vyrovnat se smrtí. Mě osobně kniha dala hodně pro další život.

Ještě v polovině knihy jsem si říkala, že nic zbytečněji napsaného jsem fakt dlouho nečetla. Nuda a banální příhody a myšlenky, navíc nezajímavě popsané. Pak přišla otcova smrt a Knausgardova návštěva domu, kde otec s babičkou dožil, a tady mě ta kniha možná zaháčkovala. Karlu Ovemu závidím intelektuální dospívání plný knih, muziky a sportu, základ na celej život, kterej kdybych měla, nepropadám se do temnoty sebepochybování jako on... Jasně, jeho táta byl za života morous, ale při čtení jsem si říkala - a co jako, můj je taky takovej, a navíc jsem neměla žádný z těch podnětů, kterejch se Karlovi přes všechno duševní utrpení hojně dostalo, jen trochu těch knih. Vždyť měl taky staršího bráchu, kterej ho inspiroval, a kopu stejně naladěných kamarádů. Tak co by jako chtěl, když měl tohle všechno? A je nutný o svých traumatech vydat šest svazků?

Když ale Karl Ove přišel do babiččina domu a uviděl tam tu spoušť, kterou se svým synem zvládla za pár posledních let napáchat vlivem alkoholu a postupujícího stáří, pochopila jsem, že tohle musí být dost strašná životní zkušenost. Tenhle případ mám ve svém okolí - kamarádka zažívá se svým otcem něco hodně podobného a nese to čím dál hůř, o celkovém dopadu na její život nemluvě.

Jednou jsem někde četla, že rodina se na vás může podepsat hodně, nebo ještě víc. Často si na to vzpomenu. Doufám, že aspoň tyhle knížky Knausgardovi pomohly se s něčím vyrovnat, a nestáhly ho ještě hloub.

26/2021 Chápu, proč někomu tahle kniha nesedne, zcela zjevně není pro každého. U mě se ale trefila dokonale. Knausgård popisuje banality, historky ze života, které prožil snad každý z nás, kolikrát bez pointy, jak mu mnozí vyčítají, ale přesto jeho psaní není banální, naopak skrze tyto obyčejné příběhy podává maximálně realistický, skoro až antropologický záznam toho, co to znamená být člověkem, konkrétněji teda bílým evropanem na konci 20. století. Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem si během čtení řekl: Tyjo, to je skoro přesně totéž, co jsem kdysi sám prožil! (Například první láska, první opilost, přípravy na jakoukoliv chlastací párty před dosažením 18. narozenin, touha založit kapelu narážející na nedostatek přirozeného talentu, vztahy v rodině, rozebírání hudby, literatury, filosofie...) A hned vzápětí si snad každý čtenář musí zákonitě říct: Na těch historkách není nic zajímavého, to jsem prožil taky, to bych dokázal napsat taky. No, ale tady už naráží kosa na kámen. Dokázal bys to, milý čtenáři? Vzít vlastní život a přetavit ho do takového díla, jako je Knausgårdův Můj boj? Hádám, že nikoliv. Ono to není tak jednoduché. Tohle nejsou jen sepsané životní historky, ale svébytné, promyšlené umělecké dílo, které má dokázalo každodennost přetavit v hluboký životní román s dokonale vykreslenou atmosférou strachu/doby.

TL;DR: Dočíst to byl boj, další díly si asi nechám ujít.

Jak mě tahle knížka místy neskutečně štvala, to snad ani není možné...

Nejsilnější nutkání hodit ji do kouta jsem měla ve chvíli, kdy Knausgård líčil xtou banální příhodu z puberty a popadesáté to už už vypadalo na průser u tyranského otce, ale nakonec z toho opět nic nebylo. Proč mám číst desítky stran o tom, jak si někde s kamarády schovává flašky na Silvestra, pak se bojí, že mu na to táta přijde, a on na to nakonec nepřijde, takže hurá k další historce bez pointy?

Jako přelomová autofikce mi to taky nepřišlo, Knausgård není zdaleka první ani poslední, kdo s tímhle žánrem experimentuje. A ani detailnost vzpomínek z dětství mě neohromila (stejně si to lyricky přibarvil podle potřeby, že jo).

Oproti tomu esejistické pasáže o umění, smrti nebo psaní byly fajn. A oceňuju, že když už je teda tak na dřeň upřímný, že líčí i úhel svojí erekce, tak nevynechá ani hojné záchvaty pláče - o těch by měl někdo napsat diplomku.

Prvních 200-250 stránek byla fakt děsná nuda. Chápu, že autor chtěl navodit atmosféru svého dětství a vztahu s otcem, ale četl jsem to jen proto, že se to přece "UŽ muselo rozjet". Což se sice stalo, ale až tak v poslední třetině knihy.

První půlka 3/10, druhá 8/10 = celkově 5/10

„(…) jen poslouchejte, jak se lidé, kteří se bezděčně stali očitými svědky smrtelných nehod či vražd, obvykle vyjadřují. Říkají vždycky to samé, 'bylo to naprosto neskutečné', ačkoliv tím míní pravý opak. Je to tak skutečné. Jenže my v té skutečnosti už nežijeme. Nám se všechno obrátilo vzhůru nohama, skutečné je pro nás neskutečné, neskutečné skutečné.“ (s. 213)

Upřímně řečeno, už asi od první čtvrtiny to nebyl ani tak Knausgårdův boj jako spíš můj boj... Boj tuto předlouhou zpověď dočíst, protože nerada opouštím rozečtené knihy. Nejprve k tomu pozitivnímu - originální myšlenka, obdivuji autorovu odvahu něco takového napsat a vydat, to už musí srdce opravdu přetékat. V knize jsem objevila několik zajímavých pasáží (kde se Knausgård zamýšlel na různými aspekty života), které byly opravdu krásně napsané. Ať už si o knize myslím co chci, psát tedy autor nesporně umí.

Jinak jsou ale moje pocity rozporuplné. Napsat svou osobní zpověď na 400 stran, dobrá, ale natáhnout to ještě na dalších šest knih? To už opravdu trochu zavání narcismem a komerčností. Marně přemýšlím, o čem ještě tak autor může v dalších dílech psát - mně jedna kniha plná stýskání nad životem přišla až až. Mimochodem, jistým pasážím by prospělo zkrácení. Popis úklidu zaneřáděného domu v druhé části knihy zabral tolik prostoru, že mi už ze všech těch čisticích prostředků šla hlava kolem. Ve výsledku se tak nahromadila spousta momentů, kdy jsem se po pár minutách zírání na tu jednu stejnou stránku přistihla, že spíš než nad textem přemýšlím nad tím, co si uvařím k večeři.

Za sebe můžu říct toto: nebyla to úplná ztráta času, seznámila jsem zase se zcela novým typem literatury a stylem psaní. Ale úplně nevidím důvod pro všechnu tu slávu a nadšení, co knihu obestírá.

Přečetl jsem do strany 80. A bylo to 80 stránek, které jsem si přečetl zcela zbytečně.

no, že by to bola až taká pecka? kritické pero vydavateľského redaktora z toho dokáže vyrobiť naozaj exkluzívny materiál. lenže sa nedostalo k slovu a tak je z toho prevažne rozliaty potok, ktorý riadne podmáčal okolité lúky. je to viac marketingová bublina, než skvelé dielo. bublina, ktorá smeruje a presne zasahuje nízke pudy priemerného čitateľa, ktorý si chce prečítať niečo zo súkromia autora, ideálne, ak má ešte aj problémy.
môj boj teraz bude prebiehať pri premýšľaní, či venovať pozornosť aj ďalším dielom tohto cyklu. pretože zo severskej literatúry som zvyknutý na kvalitné produkty. toto je prinajlepšom priemer.

P.S.: oplatí sa čítať moje komentáre k ďalším dielom:)

Do knihy jsem se ponořila až asi po sto stranách, kdy jsem přemýšlela, že jí odložím. Ale pak si mě získala náladou, upřímností a dlouhými popisy každodennosti.

Tato kniha se mi hodně líbila.Otevřenost autora a jeho upřímnost,která je v tomhle případě zároveň i projevem veliké odvahy.
Už teď vím, že si přečtu i všechny další knihy od autora.