Smrt v rodině
Karl Ove Knausgård
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/301494/bmid_smrt-v-rodine-B4Q-301494.jpg
4
209
60
Můj boj / Môj boj série
1. díl >
Přímočarý, upřímný a poctivý – ale také gigantický, kontroverzní a provokativní: těmito přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj (v originále Min kamp), který se kritika i média nebály prohlásit za literární událost 21. století a který ze svého autora, norského spisovatele Karla Ove Knausgarda, učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo tak málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat. Na počátku této všeobjímající, necenzurované a místy až groteskní zpovědi stojí události spjaté s Knausgardovým problematickým vztahem k otci – právě ten a posléze jeho skon tvoří ústřední téma první části celkem šestisvazkového opusu, jímž si Knausgard dokázal znepřátelit půlku vlastní rodiny, zato však prodat jen v Norsku půl milionu výtisků a ve Spojených státech postavit stovky lidí do front na podpis. Můj boj lze totiž vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale též coby výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali, a životech, které jsou často tak nudné... Karl Ove Knausgard si Mým bojem vysloužil přirovnání k novodobému Marcelu Proustovi, a ne náhodou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , OdeonOriginální název:
Min kamp. Første bok , 2009
více info...
Přidat komentář
Odloženo poměrně brzy... Nějak mě to nechytlo. :-/ Ještě to někdy možná zkusím, myslím, že teď jsem na tohle prostě ani neměla náladu.
Vskutku rozporuplná kniha, ale spíše co se hodnocení týká... Na základě recenzí a celosvětového úspěchu jsem byla opravdu zvědavá na ty hutné, chlapské EMOCE. A ze začátku se mi jich i dostalo - myšlenky na mrtvého otce, deprese, důležitost rodiny..., abych si o chvíli později uvědomila, že čtu o křivé erekci, chlastání a tak podobně... zkrátka takové ty teen-výkřiky o nepochopení světem, kterými si svého času prošel každý z nás, jen neměl takové nutkání o nich hned napsat knihu...
První polovina pro mě tedy spíše podprůměr, vyvažuje to však ta druhá. Vztah k otci, otcův "rozklad", uvědomění si vlastní smrtelnosti, nestálosti... Zde to opravdu BYLO cítit emocemi, těžkými emocemi. Jak jsem již psala, hodnocení za mě rozporuplné, takže nakonec dávám za 3. Četla jsem, že si Knausgård touto knihou rozhádal zbytek své rodiny, tak snad mu to za to stálo...
Knausgard rozhodně není pro všechny a už vůbec ne pro ty, kteří hledají napínavý děj a rychlý spád. Je to osobní popis života, prožitků a zážitků... Já mám tento druh literatury rád, takže mě se to líbilo a už čtu druhý díl.
Kniha mi byla doporučena osobou která knihu nebyla s to přečíst a ani se k ní nějak smysluplně vyjádřit. Jelikož jsem už delší dobu sledovala ty zajímavé paradoxy, kdy jedni knihu hodnotí dobře až hodně dobře a jiní špatně až hodně špatně, zajímalo co se za tím skutečně skrývá. Tak jsem zde na bazaru objednala rovnou všechny tři díly.Je pravda že prvotní reklamní šílenství mě spíš odradilo. A to bylo špatně. Je to vskutku překvapivě dobré a možná i lepší. Velice se mi líbí jeho přístup a tím že vynesl karty právě takto vytvořil i mnoho přístupů jak celý ten koncept brát.
Jsem na konci první knihy a jsem jenom ráda že jsem o to " zakopla". I ta skutečnost že díly po sobě nebudou plynout lineárně je velmi osvěžující.
Doporučuji jen těm koho taková forma skutečně baví.
5/5
Podle anotace, recenzí a celého toho rozruchu okolo této knihy jsem si myslela, že to nebude nic pro mě - ale opak byl pravdou, kniha mne velmi mile překvapila a jsem ráda, že jsem jí dala šanci. Zvláštní, že něco dokáže vyvolat tak odlišné reakce. Zatímco někdo vyprávění popisuje jako nudné, táhlé, nevěrohodné, bez emocí, pro mě bylo neuvěřitelně poutavé a velmi autenticky vyjadřující i ta každodenní, nám všem známá hnutí lidské mysli.
Kniha na mě překvapivě nepůsobila ani moc depresivně. Uznávám, druhá část byla trochu temnější, ale pořád jsem tam vnímala jakýsi nadhled.
A moc nechápu ani tu nálepku provokativnosti. Kvůli těm pár intimním detailům ze života blízkých? Podle mě to bylo popsáno lidsky, laskavě, tak nějak na pomezí snahy o pochopení a smutku.
Táto kniha bola mojím bojom! Nedočítala som ju, bolela ma, jedna strana mi trvala aj tri hodiny. Bolo to zhustené, dialógy bez akýchkošvek pocitov, mala som pri čítaní tých 120 strán pocit, akoby som kráčala opustenou, zničenou krajinou...Neviem, čo má tento pán za vnútro, ale to, čo mu z neho vyžaruje, spôsobuje to, že sa mám chuť ...
P.s. Nehodnotím, kniha zostala na poličke po 120 stranách...
Kniha vyhodená potom čo boli indie rockové kapely označené za "indické". Slovenský prekladateľ zasa top of the game ako vidím.
Knihu mu "vnutila" knihovnice, ze si ji nikdo jeste nepůjcil at to zkusim. Nevedela jsem co od ni cekat, i kdyz jsem o ni pred nejakou dobou,kdy vysla,slysela. Par myslenek v knize se mi libilo(tema smrti ve spolecnosti), ale po vetsinou jsou jen nechapala-proc mi tohle rika? Bylo tam na me moc vsednich zazitku, ktere mi pripadali zbytecne. A neverohodne do vsech detailu (rozhodne nedokazu zadnou udalost dospivani popsat tak podrobne...) Na dalsi dily nemam silu
Knausgård přeskakuje v proudu vzpomínek mezi starými láskami, komplikovaným vztahem s otcem, dospíváním v Norsku, čekáním na dítě a prácí na knize (ta několikastránková pasáž o pohledu na život a umění)... a závěrem pak částí, kde uklízí zdevastovaný dům, nebo spíše skládku flašek se spoustou dalšího hnusu, sračky a zvratky, příslovečné i skutečné, zatímco se snaží přijmout fakt otcovy smrti a sestavit obraz, kdo vlastně jeho otec byl (což si myslím, je pro většinu lidí, co se svýma rodičema nejsou jedna ruka, prakticky nemožné), kterýmžto tématem je celá kniha prolnutá, jako pavučina, do které jsou všechny ostatní věci jen zamotané. A na to, jak docela dlouho jsem s knihou zápasil, četl, odložil, četl, odložil, ne vinou její, nýbrž tím, že jsem prostě pomalej a vytištěno je to celkem hutně, (takže i těch 410 šlo cítit spíš jako 500), mě to po vší té zdrcující osobní uřvané zpovědi, naplnilo vlastně optimismem - že psát můžete o čemkoliv, když jste vybroušený řemeslník, že když máte formu a styl, ponesou vás a že někdy (častěji, než lidi myslí) je nejlepší prostě vycházet ze skutečnosti, ne jen z motivu. Poslední dobou se často přistihnu, jak si říkám: "Tohle nevymyslíš." Nechutně čtivé, jakmile se napojíte na proud vět a právě čtivost knize přidává nejvíc, protože ve výsledku, co je mi po životě nějakýho Nora?
Chtěla jsem psát bombastické, dokonalé, úžasné... ale nic z toho mi nepřijde dostatečně opulentní
Ta kniha má takový rytmus, který vás přinutí uvědomit si, z čeho se skládá váš vlastní život. Vlastně vás uklidní, že váš prostý nudný život je stejný jako životy tisíců dalších.
A mimochodem: není to kniha pro každého. Vezměte kousek od Kafky, kousek od Joyceho, přidejte něco toho romantického okouzlení přírodou ala Byron a hlavně nezapomeňte kus z Tristrama Shandyho od L. Sterneho. A pokud Vám z toho nic neříká, raději od Knausgarda dejte ruce pryč.
Nějak se mi tomu těžko věřilo. To si opravdu pamatuje kdo kdy okolo něj procházel, aby to musel v knize rozvlekle popisovat? Popisy osob a míst mě děsně nudily. Samotýho děje tam bylo poskrovnu a dočetla jsem to tak tak. Autor je mi nesympatický a nějak tomu "příběhu" prostě nemůžu věřit; mám pocit, že polovina věcí, je tam nasazena čistě pro čtenáře. Taky mě trochu iritovalo neustále značkování: "Koupil jsem si tyčinku Bounty." "Koupil jsem mycí prostředek Cif."
Zatím v půlce prvního dílu. Neuvěřitelně intenzivní. Tolik otevřenosti bych nezvládla ani ve svém nejtajnějším deníku, ani v nejskrytější myšlence. Láká k otevření Pandořiny skříňky. "Psát znamená vytahovat to, co existuje, ze stínů toho, co víme. V tom psaní spočívá. Ne v tom, co se tam děje, ne v událostech, jaké se tam odehrávají, ale TAM, v sobě samém. Tam má psaní své místo a cíl. Jenže jak se tam dostat?" (182)
Jak se tak dívám na komentáře níže, ukazuje se, že reklamní kampaň k této knize byla sice velmi úspěšná, ale evidentně zasáhla i mnoho lidí, kterým román vůbec není určen. Což možná vypovídá víc o těch lidech než o tom románu, kdo ví.
Podle mého názoru se v posledních pětadvaceti letech objevilo jen málo intenzivnější, pravdivějších, otevřenějších a hlubších zpovědí, než je Můj boj/Smrt v rodině. Tak jak jsou silné skandinávské filmy o rozpadu rodinných vazeb a temných tajemstvích pod povrchem, stejně silný ja i Knausgård. Vlastně více, protože má k dispozici esteticky vyšší, ba nejvyšší uměleckou formu - román. Zvládá ho mimochodem i řemeslně, a to bravurně (s důrazem na přirozenost, nikoliv formu). A jestli je pravda, že ze sebe celou sérii vysypal tak rychle, jak uvádí propagační materiály, určitě se řadí k největším autorům současnosti, o kterých stoprocentně ještě uslyšíme.
Největší Knausgårdovou devizou je, že na každé stránce působí autenticky, pravdivě (tím nechci říct, že se všechno muselo nutně odehrát tak, jak to popisuje). A pro mě osobně je příjemným zjištěním i to, že tolikrát již pohřbívaný realismus se opět ukazuje jako nejvhodnější způsob, jak uchopit skutečnost a vypovědět něco zásadního o světě (a o světech), v němž (a v nichž) žijeme.
Reklama, marketing - vyborne.
Spisovatel umi psat - to urcite, ale tolik povyku pro co? Me teda dalsi dily rozhodne nezajimaji.
Tak jsem ji konečně asi po 3 měsících dočetla . Byl to docela boj. Můj boj s Karlem Ove. Nechala jsem se nalákat obrovskou reklamní kampaní a marně doufala, že na té knize bude cosi výjimečného. Pravdou je, že je jiná. Je rozvleklá, popisná, nekonečná a utrápená. Nedá se říci, že by autor neměl co říci. Ale ta forma je strašlivá. Pro mě bylo nejhorší ta nepřerušenost, absolutní absence nějaké rytmizace, členění. Člověk to čte a utápí se v proudu všednosti. Jsou to obsáhlé zápisky depresivního člověka, který tak svoji tíhu přenáší na čtenáře. Vnímám ho jako citového deprivanta, jako chudáka, zoufalce. Není tu ani špetka vtipu, radosti, nadhledu, optimismu. Jen neustálé pochyby, domněnky, odtažitost a chlad. Hrozná povaha. Kniha by byla možná čtivější, kdyby se 4/5 vynechaly. Jsou tu jistě zajímavé pasáže, ale jsou naředěné, že mizí jejich síla. Jedinou devízou knihy je otevřenost, pravdivost a upřímnost autora, která může rezonovat v podobně smýšlejícím jedinci, který se spolu s autorem může oddávat společné sebelítosti. Ta zpověď je obsáhlá a podrobná, přitom popisuje v podstatě všední život kohokoliv. Jen úhel pohledu je velice nepříjemný. Je jasné, že právě na tomto osobitém stylu byl postaven marketing. Pochybuji však, že kdo si přečetl první díl, sáhne po dalším. Já to tedy rozhodně nebudu. Jsem ráda, že to mám za sebou.
Štítky knihy
smrt rodina norská literatura životopisné, biografické romány
Autorovy další knížky
| 2016 |  Smrt v rodině |
| 2017 |  Zamilovaný muž |
| 2017 | Ostrov chlapectví |
| 2018 | Tanec v temnotách |
| 2019 | Někdy prostě zaprší |
Kniha Smrt v rodině je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 247x |
| Čtenářské výzvě | 36x |
| Doporučených | 17x |
| Knihotéce | 145x |
| Chystám se číst | 223x |
| Chci si koupit | 43x |
| dalších seznamech | 1x |
Těšila jsem se..., vypadalo to slibně..., nenechte se zmást. Asi dobra studie toho, at delas, co delas, tvuj zivot je prázdný, bez hlubsiho smyslu. Mozna dobré k pochopeni alkoholicke mentality. Dychla na me depka a nuda a prazdno a to velmi autenticky, za to 3 body k dobru. Ale k dalsim dilum pokračovat nebudu.