Někdy prostě zaprší

21.12.2021

Dobré.
Karlova sebereflexe a upřímnost, díky které jsem si ho oblíbil už po prvním díle,
se zde opět dostává do popředí. Skvěle popsané prostředí.
Jde se na další.

15.12.2021

Pátý díl románového deníku mapuje Knausgärdova studentská léta v Bergenu. Stejně jako ostatní díly se čte kniha sama, díky geniálnímu mixu jednoduchosti a hloubky. Nejvíc zde vysvítá jeho nespokojenost se sebou samým, touha po perfekcionismu, kterého nejde dosáhnout, neschopnost přestat se brát vážně, jako důsledek otcovské výchovy.

25.01.2021

Jakmile se v knize pije pivo s Fossem a zvrací se Björk do záchodu, dávám plný počet.

20.12.2020

Karl Ove je moje citová záležitost.

21.04.2020

„Musím si zavolat,“ řekl jsem. „Je to důležitý. Měl jsem někde být, musejí se to dozvědět, že nepřijdu. Mám na telefon právo, vím to.“
V duchu jsem se usmál, připadal jsem si jako ve filmu, v doprovodu dvou policistů a žádám o telefonát!
Dovolili mi to, zastavili se u aparátu na konci chodby.
Jenomže já neznal číslo do akademie. Ležel tam telefonní seznam, zkoušel jsem ho najít, ale neúspěšně.
Obrátil jsem se k nim.
„Vzdávám to.“ (str. 224)

Jsem rád, že je pátý díl za mnou, Během posledního roku+ jsem od Knausgarda přečetl čtyři knihy a nějakých dva tisíce stránek a tak si dám konečně oraz před závěrečným dílem. ____ V openingu se dozvíme, že mladej Karl přijede do Bergenu (kde pořád prší), aby se tam učil literaturu, psát (jeden z jeho učitelů je dokonce Jon Fosse), postupně proplouváme čtrnácti lety života (a klasickým časovým ping pongem, i když tentokrát mnohem lineárnějším), potkávání všech těch „velkých lásek na celý život“ (tyvole), spoustu mladických špatných rozhodnutí (díky, démone alkoholu), vandalismus, nevěry, spousta zajímavých pracovních pozic (asi nejvíc mě pobavila ta, kde se objeví trocha pc kultury a Karl Ove paří Doom a Wolf), stěhování sem, tam, sem tam... a v závěru i chvíle předtím, než zemřel Knausgardův otec, jaký byl a jak ho jeho alkoholismus postupně zničí. Hořký konec, který mi ale popravdě seděl, protože nejsem fanda Knausgarda jako postavy z posledních dvou knih. Jednoduše mám problém, i když částečně chápu, s člověkem, co dokáže být tak snadno stržen emocemi, vším, co chce udělat, ať už je to ožrat se, vychrápat se s ženskou, pak dolízt dom a být dlouho v depresi z toho, že moje žena na to přijde, řezat si ksicht a myslet, že je to dobrej nápad, když jsem s někým někde venku apod. Možná, že je v tom síla autenticity, Knausgard prostě je, kdo je, což je cool, i to jak se otevírá na stránkách, ale moje čiré sympatie jako člověk nezískává... 193cm vysokej hubenej Nor, co působí jako rocková hvězda, kterou chce každá ženská opíchat. Jen s tím rozdílem, že my víme, jak sebekritickej je, ale nějakým způsobem není schopen oddělit svůj vnitřní svět od svých skutečných akcí... a tyhle akce jsou většinou stejně jen prací alkoholu. Jak Yngve mnohokrát během knihy říká „Měl bys přestat chlastat.“ Je tu taková spousta jiných věcí. Nevím, nedokážu to respektovat - není mu patnáct nebo sedmnáct, je mu 20 - 34 let. ____ V pětadvaceti se Knauasgard trápí, že ještě nepublikoval a je pozadu oproti svým vrstevníkům, v osmadvaceti mu vydají knihu - a nijak ho to nedostane, neposune, další roky potom není schopen nic napsat. V návaznosti na to, já ve svých osmadvaceti jsem v jeho pozici z pětadvaceti (ačkoliv jsem knihu dopsal mnohem mnohem dříve, ale její publikace se nedočkám, takže to beru jako 0) – pro mě bylo definitivně nejzajímavější sledovat tenhleten boj spisovatele, přitom Knausgard není nějaký archetyp válečníka, co se bije za svoji věc, spíš je stejně jako jeho rada začínajícím spisovatelům, že nejdůležitější je prostě psát, sednout a psát a dříve nebo později to bude mít nějaký smysl. Plynout pomalu, ale soustavně, konzistentně. ____ Pasáž z Islandu mě přiměla se vrátit do těch míst zpátky, bylo to zvláštní vědět přesně o čem mluví. Keflavik. Reykjavik. Geysir. ____ Solidní kniha, ale po všech těch ódách na ni (že je nejlepší z celé hexalogie) jsem očekával ani ne tak víc, ale něco jiného. Pro mě osobně je speciálně dvojka pořád těžce nedostižná.

13.03.2020

ťažké čítanie, lebo sa pri ňom automaticky rozbieha pamäť a spomienky.
už pri tejto knihe som nevydržal do konca a začal hľadať rozhovory s Knausgardom – a je ich dosť. pôsobí v nich presne ako vo svojich knihách. je to naozaj nesmelý introvert, charizmatický človek a keď nahodí pohľad nevinného a nič netušiaceho chlapca na prahu veľkého sveta až sa nechce veriť, že to je on, čo dokázal napísať takýto ohromujúci portrét.
teraz nastáva najhoršia fáza – čakanie na 6. pokračovanie:)
mimochodom, potešilo by ma, keby som si mohol prečítať aj jeho iné diela. žiaľ, moja angličtina nie je v takom stave, aby som to dokázal zjesť a po nórsky okrem Min kamp viem akurát god morgen:)

Po slabších předchozích dvou dílech, opět skvělý. Asi i pro to, že tam je skvělý ten přerod z puberťáka v toho Karla Oveho, kterým byl v 1 a 2. Můj boj je prostě strašně chytlavej pohled do soukromí jednoho chlapa.

13.12.2019

Opět mě bavilo ponořit se do autorova vnitřního světa, ale tentokrát to bylo trochu bolestivější - trpěla jsem, když jsem četla, jak hloupě se Karl Ove choval ve vztazích, jak se opíjel a podváděl své přítelkyně. Na jednu stranu se mi sice toto odhalování se až na dřeň líbí a oceňuji jeho nadhled nad sebou samým, na druhou mě trochu rozčiluje jeho spisovatelský exhibicionismus a vrtá mi hlavou, jak se musely při čtení jeho knih cítit jeho blízcí. Konečně začínám chápat, proč jsou jeho knihy považovány za tak kontroverzní...

10.12.2019

Knihy Karla Oveho nečtu, ale prožívám. Ten chlap je Bůh! Od prvního dílu jsem si k němu vytvořila velmi blízký (jestli se dá říct až osobní) vztah, naprosto mu rozumím a užívám si každou stránku jeho upřímného a otevřeného vyprávění. Těžko se hodnotí každá část zvlášť, “Můj boj” chápu jako celistvé dílo, příběh pokračuje stále ve stejném duchu a já se neskutečně těším na závěrečný díl. Do té doby zůstávám bezvýhradně nadšena a naprosto také souhlasím s prvním komentářem níže.