1. Domů
2. Autoři
3. Karl Ove Knausgård
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 6
• Bazar 13
• Životopis
• Citáty 10
• Diskuze 1

Populární knihy

/ všech 6 knih

Nové komentáře u knih Karl Ove Knausgård

Někdy prostě zaprší

„*Základní pravidlo veškerého psaní je, že člověk může psát o nudných záležitostech, ovšem nesmí o nich psát nudně.* A nikdo toto pravidlo nenaplňuje natolik bezezbytku, důsledně a především čtivě i podnětně jako právě Knausgård, který již (k tomuto pátému dílu) na dobře 2,500 stranách nečiní nic jiného než že skrze nudnou šedou každodennost svého života adresuje ta vůbec největší témata jaká "vysoká literatura" zná. Tímto dílem se pak kruh uzavírá, Uroboros se zakusuje do sebe sama. Někdy prostě zaprší naprosto přirozeně vyústí v začátek Zamilovaného muže a zároveň dává tečku za úvodní Smrtí v rodině. Popravdě je to tak sevřené a koherentní, že si stěží představit, jak do toho bude pasovat finální šestý díl, který reflektuje "a co se dělo pak". Karl Ove přijíždí ze zapadákova do centra studentského dění a opět se záhy propadá do víru depresí, sebepochybování, alkoholu, prokrastinace, milostných eskapád, studu a chiméry v podobě psaní debutu, který by pohnul literárním světem... A nebo si ho aspoň vůbec někdo uráčil všimnout natolik, že by si ho přečetl; natožpak vydal. Jde o fascinující cestu tvůrčím procesem pod dekou bloku ve fázi života/kariéry, kdy se již nedá spoléhat na "mladický zápal a možný zakuklený talent" a je třeba doručit i hmatatelné výsledky. Když to navíc co kapitol... stránk... odstav... větu nabízí podobně trefné a slovy tak přesně zachycené nezachytitelné okamžiky à la "Leží u mě na pohovce, díváme se na film, po tvářích jí stékají slzy, směju se jí, ona se skrze slzy taky směje. Existují tisíce takových okamžiků, ztracených, jakmile nastanou, avšak přesto zůstávají, protože právě ony formují vztah, určitý způsob, jakým jsme drželi pohromadě, stejný jako u všech ostatních, přesto však odlišný...", tak nezbývá než s uznalým pokývnutím uznat, že je to prostě pan Spisovatel, se kterým byste nechtěli ani za nic žít, ale s chutí byste si od něj přečetli cokoli. A tím myslím skutečně cokoli; od nákupního seznamu po nožem vyrytý fekální vzkaz na veřejných záchodcích.“... celý text
— DaViD_082

---

Tanec v temnotách

„*Měl jsem rád večerní jízdy autobusem, tlumené osvětlení i tlumené zvuky. Pár cestujících, kteří seděli každý ve svém vlastním světě. Krajina ubíhající ve tmě za oknem. Hukot motoru.* Doposud nejslabší část. I když nejslabší... Stále je to "ozajstná literatura s velkým L", která se čte sama. Jeden neví, zda plesat více nad Knausgårdovým pozorovacím talentem a jeho nekompromisním pojmenováváním každému z nás dobře známých rodinných/sociálních/sexuálních/vztahových/každodenních eskapád či nad stylistickou úrovní toho všeho. Problém je, že zatímco předcházející díly měly pokaždé jasné dané jedinečné téma, kolem kterého se vše točilo, tak tentokrát tu sice takové orámování rovněž je, ale na bezmála dvě třetiny knihy se Knausgård "dějově vrací" k tématům, které již skvostně podchytil v předchozí části. Což by zřejmě vadilo méně, kdyby pasáže (co v budoucnu se sebou, přechod z mladíka v muže, přebírání zodpovědnosti a osamostatnění se) "na severském zapadákově" nepůsobily poněkud odsunuty na vedlejší kolej a nehrály roli pouze jako počáteční/finální uvození.“... celý text
— DaViD_082

---

Ostrov chlapectví

„*Ze všech těchto dílků a zlomků jsem si vystavěl jakéhosi Karla Oveho, Yngveho, mámu a tátu, dům v Hove a dům na Tybakkenu, dvě babičky a dva dědečky, sousedství a hromadu dětí. Toto slátané provizorium nazývám svým dětstvím.* První část byla seversky syrová (nejen) o dospívání a ambivalentním vztahu k otci i vyrovnávání se s jeho skonem. Druhá naopak (nejen) o vztazích a lásce. Jakkoli lásce v knausgardově podání; tedy až na dřeň každodenního soužití plného ústupků, povinností, žabomyších válek, ztráty iluzí apod. Třetí část je (nejen) o nostalgii a melancholii dětství a klukovských dobrodružstvích. Konflikt reality versus příbarvených vzpomínek, dospívání či rodinné zázemí. Asi si říkáte „co je na tom tak zajímavého, takovýchto děl bylo, je a bude habaděj“, že? Jenže tohle je Karl Ove, který se u té líbivé melancholie a nostalgie rozhodně nezastaví a jde až k jádru uvnitř jádra pudla. Pěkné to tedy není, ale upřímné ano. I když tentokrát se až překvapivě drží zpět a místy je to vyloženě lyricky román o prvních školních krůčcích. Samozřejmě z podstaty věci je to mnohem méně autobiografické než se autor tváří. Ovšem ono je to jedno. A jedno to je z jednoduchého důvodu; jednak je to čistě literárně stylistický hodokvas, který je radost číst a v neposlední řadě proto, že ve všech dílech dokázal nenapodobitelným stylem postihnout přesně ty myšlenky a pocity, které se kolem výše uvedených témat (co jsou společná nám všem bez ohledu na třídu, kulturní kořeny či vzdělání) honí většině z nás hlavou, ale které nahlas nikdo neřekne. A to ani umělci. Ti odvážnější (či bláhovější) to tu a tam zkouší, ovšem Knausgård to nezkouší. On prostě každou části, kapitolou, stránkou, větou i slovem trefuje hřebíček na hlavičku. Mnohdy mi tak píše z duše jako žádný jiný autor. Což mě stejnou měrou děsí jako nebetyčně fascinuje. A právě za to jsem mu neskonale vděčný.“... celý text
— DaViD_082

---

---

Zamilovaný muž

„*"Jak už to u knih zásadního významu bývá, bylo v nich vysloveno to, co už jsem dlouho tušil, cítil a vnímal." * Můj milý deníčku ve verzi 2.0 aneb druhá část díla, které odzbrojující upřímnost "myšlenek každého z nás" povýšilo na umění. Stěží to popsat jinak než jako sugestivní terapii psaním o každodennosti. Pokud tedy umíte psát jako nikdo druhý. Nejedna tuzemská recenze zmiňuje, jak moc jsme ochuzeni o skandalizující rozměr, kdy je kolem této série velké kontroverzní haló, propírají to bulváry, vyjadřuje se k tomu kde kdo v rádiích i televizi, každý vůči tomu zaujímá nějaký postoj od znechucení přes ignoraci až po adoraci a kdo ví co ještě. Že díky tomu přicházíme o podstatnou část toho, co dělá tento počin takovou literární i společenskou událostí. Já bych však řekl pravý opak; právě proto že nemusíme vnímat ten bulvarizující "humbuk" kolem, tak se lze plně soustředit na to podstatné, o co se Knausgård snaží. A co se mu dle mého daří jako doposud nikomu jinému. Ve druhém díle mu to přitom jde možná ještě o chlup lépe než-li v prvním svazku. Po dospívání, složitém vztahu s otcem a smrti si vzal tentokrát na paškál lásku ve všech myslitelných podobách; od rodinné přes lásku k umění až po fyzickou, od kýčovité po každodenností umořenou. K tomu je i nadále nekompromisně upřímný k sobě i okolí, otře se o rozdíl "politicky korektní" švédské nátury oproti norské neotesanosti a navíc snad žádné jiné dílo tak přesně i trefně nepodalo dopad potomka na vztah, rutinu, kariéru, koníčky i pocity; speciálně pak pro introverta potřebujícího občasnou samotu a prostor pro vlastní myšlenky oproti "peklu" v podobě dětských aktivit s cizími matkami a biopřesnídávkami.“... celý text
— DaViD_082

---

Smrt v rodině

„*Viděl jsem život; myslel jsem na smrt.* Thriller (mužské) duše od "pozérského sebestředného provokativního Prousta". Přesně ten druh zásadního díla, co rozvířilo literární vody, u kterého si buďto budete soustavně klepat na čelo "co na tom sakra kdo vidí" či nevyjdete z údivu, jak je vůbec možné, že Knausgård již dávno nemá Nobelovu cenu za literaturu. Dle mého hodnocení je myslím více než jasné, do které skupiny se řadím. Plně ovšem rozumím i "těm druhým", tohle je dílo, které rozděluje (byť ne kontroverzí; až na název samozřejmě), jelikož myslet si o něm můžete mnohé, ale chladné a bez názoru vás rozhodně nenechá. Pro mnohé to tedy zajisté bude "pouze" více zajímavé než opravdu dobré či zásadní, ale i to není zase až tak málo, ne? Zvlášť když tu je nemalá šance, že se zařadíte k těm bezmezně nadšeným.“... celý text
— DaViD_082