salamandrina
komentáře u knih
Hodiny z olova
Radka Denemarková
Asi dlouho se mi nestalo, že bych po přečtení nějaké knihy měla pocit, že se chvíli na knížky nemůžu ani podívat a že jsem unavená z čtení jak psychicky, tak fyzicky. To je můj primární pocit poté, co jsem knihu s úlevou zaklapla. Hodiny z olova jsou něco jako terapie, proces. Jdete do nich s nadšením a zvědavostí, těšíte se na nějaký zážitek, obohacení, postupně jste šokováni, máte chuť si pamatovat všechno, co tam je napsaný, hltáte moudra, příběhy, informace, rostete. Postupně si ale začínáte uvědomovat, že je to trochu možná moc. Že ta kniha je vlastně divně černobílá, jako kdyby se jednalo o klasickou divadelní hru (ostatně názvy postav Spisovatelka, Programátor, Čínská dívka k nějakým připodobněním ke hře vybízejí), kde je jasně daný padouch a hrdina. Oukej. Čtete dál. Čím dál častěji vám naskakuje v hlavě věta: „Tohle už fakt přehání, srovnávat zrovna tohle a v jednom dechu plivat všechny zla nedávných dob, dyť jsou i hezký věci na světě." Jenže v tu chvíli jste podle Denemarkové vlastně na straně nepřítele. Stáváte se tím malým českým človíčkem, co má rád pivo a svíčkovou a nechce vidět pravdu. A to vy nechcete být, tak držíte hubu a krok a čtete dál. A jste čím dál tím víc unavení, zničený, vyflusaný, v jednu chvíli chcete prostě tu knížku vzít a vyhodit z okna. To, co se podařilo Denemarkový a co už zaznělo v nějaké recenzi je to, že díky povýšenému a patetickému "tónu" jakým autorka píše, se dostáváte do stavu, že i když máte stejné názory jako ona, máte chuť se jen z principu postavit na tu druhou stranu.
Uznávám, že jako obrázek naší doby a co se tady děje - absurdity se Zemanem a Babišem, které dál a dál procházejí- slouží Hodiny z olova dokonale. Kniha skvěle zachycuje bezmoc, se kterou se lidé dívají na to, jak se politické poměry mění, zároveň určitou lhostejnost ve stylu "však ono to nějak dopadne." Přes co se ale opravdu přenést neumím je ten šílený patos, černobílost, chrlení informací, které v tom množství už skoro přestávají mít význam a hodnotu. Jsem ráda, že jsem knihu dočetla a nevzdala to, přinutila mě o lecčems přemýšlet, ale díky bohu, že je to za mnou!
Mandolína kapitána Corelliho
Louis De Bernières
Tahle knížka mě štvala tím, jak jeden čas z ní byli všichni odvařený. Brala jsem to za milostnou červenou knihovnu a film s Cagem, který jsem taky neviděla, mou nechuť nějak utvrdil. Navíc já ten jih nějak nemusím no. Prostě nic pro mě. Pak se ke mě dostala nejnovější kniha od Bernierse a strašně mě bavila tím stylem. Obyčejný vyprávění, popisy, často dost cynickej humor, nečekaný jen tak mimochodem zvraty...čte se to prostě samo. Tak jsem dala šanci i tomuhle a nezklamalo to. Nebyla to úplná bomba, ten člověk prostě umí psát a zaujmout. Jen tu zabitou Psipsinu mu neodpustím teda.
Cujo
Stephen King
Začátek mi trochu trval, ale pak pecka. Člověk úplně cejtí to vedro, paniku, žízeň, i když sedí doma pod dekou v bezpečí a pije čaj. Bernardýna si nepořídim - Bohouš nebo Cujo, to nechceš.
Dědina
Petra Dvořáková
Dokonalý. Sytém různých úhlů pohledu postav na stejnou věc sice může být po chvilce únavný, ale Dvořaková to zvládá s přehledem. Podle mě dokonalej popis lidskejch vztahů (nejen) na vesnici.
Temná věž
Stephen King
Já říkám díky.
Vzpomínám si teď na slova moji sestry, když jsem Temnou věž začínala číst: „Jak já ti závidím, že jsi na začátku a budeš to všechno prožívat poprvý.” Teď po těch tisíci stránkách s její závistí a a smutkem nemůžu nesouhaslit.
Vzpomínka na Zemi
Liou Cch'-sin
Tak tohle byla neskutečná bomba! Jak panebože může někdo něco takovýho vymyslet a pak hodit na papír v takovýhle kráse? Ve zkratce je to o tom, co se stane, když se Země dozví o útoku mimozemšťanů, který má proběhnout za 450let. Ale to je hooooodně ve zkratce. Už jen proto, že to má dohromady asi 1800 stran. Je to o tom, jak se chováme, jak přemýšlíme, je to o temným lese, ve kterým jak malý haranti máváme “haló všimněte si nás” a přitom nevíme, co tam venku je. Je to krásná, poetická kniha, napínavá, dojemná, kdy se před vámi ukazují nové a nové světy, a zažíváte scény, kdy se vám zastavuje dech a nevěříte tomu, co se právě stalo. Zároveň smutná a děsivá, ale tak známe už trošku lidstvo, jak se chová v krizi, co. Hltala jsem ty slova a příběhy a připadala jsem si zas jak dítě, co obrací stránku s očima navrch hlavy a nejradši jsem si chtěla zalízt někam do bunkru a přečíst to na jeden zátah. Pak jsem to dočetla a padl na mě smutek, že už je to u konce. A jen pevně doufám, že někde na světě teď nějaká kráva vědkyně nemačká tlačitko v odpověď tam někomu v temným lese nad námi ❤️???? ... a taky doufám, že to nikdy nikdo nezfilmuje (možná Nolanovi bych to odpustila), protože ty obrazy si chci uchovat v hlavě svoje.
Velké maličkosti
Jodi Picoult
To, co v USA muselo být skandální knihou je v českém prostředí spíše občas nepochopitelné. Celou dobu jsem bojovala s pocitem, že je to přehnaný, prostě americký přístup všechno brát strašně vyhroceně. Jenže oni takový jsou-je to dané jejich kulturou, výchovou, dějinami. Autorce se tak podařilo u neamerických čtenářů o další level, který ani možná nezamýšlela: svět postav černošky, bělošky ze střední třídy a skinheada, se rozrostl o bělošskou čtenářku ze střední Evropy, které to vše může připadat přehnané, ale nikdy v tomto světě nežila. Zajímavý je doslov autorky.
Divočina
Cheryl Strayed
Před tím, než jsem četla knihu, jsem viděla film. Věděla jsem tak, co se stane a navíc jsem měla v hlavě dost konkrétní obrazy. Musím říct, že mi to výjimečně nevadilo. Ta kniha je silná stejně jako ta ženská, co to napsala. A já se jen modlím, abych jednou nezešílela a nerozhodla se tuhle nebo nějakou podobnou cestu jít, když úpím i na kopcích v Čechách. Protože teď, když jsem to dočetla, mám sakra chuť si ty pohory natáhnout.
Vytěženej kraj
Veronika Bendová
Sever Čech a jeho genius loci zněl lákavě, bohužel to prostě nedopadlo dobře. Jako povinná četba pro školáky, oukej, ale jinak neustálý poučování čtenáře totál otravný. Fakt jsem od toho asi čekala víc a ne jen intelektuální verzi Hartla. A ty zvířecí přirovnání.uf.
“Bílý obraz na ruce svítil ve tmě jako spící racek.”
„Podobné momenty jsou prchavé jako motýli a plaché jako kolouškové.”
„..při tom oslovení cosi zatetelilo, jako by se jí blízko srdce pohnulo čerstvě vylíhnuté kuřátko.”
Šikmý kostel
Karin Lednická
Tak já úplně nevím. Četlo se to dobře, zajímavý to bylo, strašně chytlavý a velmi fajn jazyk, ale nějak po půlce mi přišlo, že to vede odnikud nikam. Tak jasně, je to takovej znak rodinných ság (myslím, že tohle je zamýšlený první díl?), ale je to takovej pocit, jako když ponoříte hlavu do vody a chvíli se tam rozhlížíte a koukáte, co se tam děje, a pak tu hlavu vytáhnete a vlastně úplně si nejste jistý, co jste viděli. Takhle to beru z hlediska nějakýho příběhu.
Co se týká vykreslení měnícího se obrazu místa, tak to bylo naprosto mistrný a super a patrně to asi byl i cíl.
Rozhodně to stojí za přečtení, pokud vás zajímají historický ságy z ne tak známých dějin.
Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
Tak tohle je přesně ten druh psaní a poetiky, kterej mě dostává do kolen. Moc krásný. Fakt. Víc o tom asi radši psát nebudu - nechám si ty obrazy zarytý v duši.
Medvědín
Fredrik Backman
Tohle mě hodně překvapilo. Kupovala jsem Medvědín jako dárek tátovi, tak jsem si řekla, že si to po Spalovači mrtvol přečtu jako oddychovku, než mu to dám. Jooo, oddychovka. Čte se to sice strašně dobře a rychle, ale to téma malý komunity, která zavírá oči před svejma problémama, protože jí nesedí do šablon, je šílený. Skvěle vykreslený postavy, mnoho otázek, občas patos, občas zbytečný tajemný náhledy do budoucnosti, ale po naprosto prvoplánovým Muži jménem Ove je tohle fakt zajímavá a propracovaná kniha. Druhý díl je určitě na pořadu dne.
Naslouchač
Petra Stehlíková
Tohle bylo fajn. Ze začátku jsem se trochu ztrácela v terminologii, ale brzy si to člověk ujasnil. Jen jsem nějak nevěděla, že to bude mít otevřený konec pro druhý díl, tak jsem taková rozčarovaná neb bych ráda záhadu nastereí věděla hned, ale co už. Opravdu povedené!
V lese visí anděl
Samuel Bjørk (p)
Audio. Kvůli bloklýmu krku jsem nemohla číst a tohle byla fajn oddechovka. Miluju jak Petra Špalková říká slovo “doprdele”.
Už hořela, když jsem si do ní lehal
Robert Fulghum
Když jsem byla mladší, tak mě tenhle styl psaní štval. Sentimentálně milej, hledající štěstí a radost v maličkostech. Teď jsem starší a prachsprostě se u toho dojímám a usmívám. Achjo :)
Malý život
Hanya Yanagihara
Malý život od Hanya Yanagihary je jedna z nejsmutnějších knížek, co jsem kdy četla. Je o týrání, narušený psychice, o tom, jak tě to, co zažiješ v dětství ovlivňuje v dospělosti (v této knize dost brutálním způsobem). Je to knížka, kterou jsem nemohla přestat číst, i když jsem vnitřně škemrala a prosila, ať už to skončí. Dokonale vylíčený život jednoho člověka, který nemůže končit americkým happy endem. Plakala jsem hodně a dalo mi to ještě víc...dala bych si jamesona...dvojitýho...
Vypravěčka
Jodi Picoult
Myslela jsem, že to bude taková ta americká sentimentální kravina, která bude hrát na city. Naprosto špatný odhad. Autorka píše tak, že se nemůžete od knihy odtrhnout. Četla jsem hodně knih o holocaustu, ale u téhle jsem občas musela knihu odložit a rozdejchávat to (no, možná už jsem stará). V Osvětimi veselé konce nebyly a jsem ráda, že autorka to popsala tak, jak se to dělo... rodiny se rozpadaly a člověk byl najednou naprosto sám a v takové situaci, do které nevěřil, že by někdy mohl upadnout, že by se mohla stát právě jemu - když nic neudělal. Tohle všechno autorka skvěle vystihla, prostě jednoduše. Jedna z nejsilnějších knih, které jsem v tomto roce četla.
Honzlová
Zdena Salivarová
Ne že by člověk netušil, co se tady v té době dělo, ale stejně...po přečtení běhá mráz po zádech. Pro všechny ty, co vzpomínají na "staré zlaté časy".
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Jonas Jonasson
Od samého začátku mě kniha nebavila, vydržela jsem číst zhruba do poloviny, ale pak už to prostě nešlo. Kamarádi mi ji doporučovali s tím, jak je to vtipné, což se mi tedy moc nezdálo. Takže zlaté pravidlo - ne vždy se musí bestsellery líbit všem.
