Už hořela, když jsem si do ní lehal
Robert Fulghum
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/2706/bmid_uz-horela-kdyz-jsem-si-do-ni-lehal-GZz-2706.png
4
1159
1159
Laskavá zamyšlení, drobné příběhy a filozofické postřehy amerického autora. Vyprávění je zcela prodchnuto radostí ze života, průzračným způsobem oslovuje v člověku jeho lepší já a dává smysl i těm nejobyčejnějším věcem na světě.
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1996 , ArgoOriginální název:
It Was on Fire When I Lay Down on It, 1989
více info...
Přidat komentář
Další z knih od Fulguma mě opět nezklamala. Je to kniha, kterou si s sebou beru, když potřebuji na chvíli vypnout a nadechnout se. Fulgumovo psaní má zvláštní jemnost a upřímnost, které mě vždycky pohladí po duši. V jeho povídkách se nachází malé zamyšlení nad tím, co je v životě opravdu důležité, a přitom není nijak těžká k nalezení, jen je zapotřebí to vnímat. Je to odpočinková četba, která mě uklidní, když mám pocit, že jsem přehlcená všemi jevi okolo.
Tato kniha mi připomíná, jak krásné je zpomalit a uvědomit si detaily, které bychom jinak přehlédli. Je to skvělý společník pro chvíle, kdy chci jen na chvíli vypnout a vrátit se k tomu, co opravdu má smysl. Fulgum to prostě umí – jeho psaní je jednoduché, ale hluboké, a pokaždé v něm najdu něco, co mě potěší.
Milé čtení, které pohladí anebo pobaví. Přesně na ten čas, kdy potřebujete něco lehkého a rychlého.
Proti předchozím knížkám, které jsem od pana Fulghuma četla nebo poslouchala, to bylo docela slabé.
Poslechla jsem si audioknihu. Načtené pěkně Petrem Olivou.
Povídka se svatbou nejlepší - ta stojí opravdu za to! Ale jinak vesměs zklamání.
No, čekal jsem více. Nejvíce zaujala úvodní povídka v níž ta legendární věta z názvu knihy zazní. Jinak docela nuda...
Ministerstvo antihumanity varuje! Opakované čtení knih Roberta Fulghuma výrazně zpomaluje současný žádoucí trend desocializace lidských bytostí :-)
Milá knížka, krátké příběhy a zamyšlení. Tak akorát na rychlé přejezdy MHD nebo vyplnění pauzy v práci.
"Něco neudělat je až posvátně jednoduché, a neudělat to důsledně. Dělali to tak všichni velcí náboženští vůdcové. Buddha seděl klidně pod stromem, Ježíš klidně seděl v zahradě, Mohamed klidně seděl v jeskyni a Gándhí, Martin Luther King a tisíce dalších dovedli klidné sezení k dokonalosti a vytvořili tak mocný nástroj společenských přeměn."
Pastor, učitel, spisovatel... Fulghum dnes již dosáhl úctyhodného věku a dobral se tak pozoruhodné moudrosti bytí. Ne každý se však automaticky s věkem stane mudrcem či moudrou ženou. Chce to mít přeci jen určitý potenciál. Fulghum nepochybně nadto patří k té skupině chytrých a přemýšlivých jedinců, kteří jsou schopni svému okolí trpělivé naslouchat a pozorovat. Bláhově, soudě dle názvu, jsem čekala nějakou urputnou frašku, a proto jsem se knize dlouho vyhýbala. Humor mám ráda, ale ne každý a od každého. Jenže on se žádný velký humor nekonal. Fulghumovo psaní je laskavé, filozofující a, ano, krásně úsměvné. Prostě plné životní moudrosti, která čtenáře nementoruje, pouze odkrývá tajemství toho, v co se mohou naše rozhodnutí přetavit. Fulghum přitom mluví o věcech všedních, které se týkají (téměř) každého z nás. Rodina, vztahy s dětmi, společenské předsudky, smysl života. Příběh plný lidského porozumění, který čtenáře chytí za srdce.
Ne se vším souhlasím, co autor napsal. Ale takový život je. Robert Fulghum píše své životní zkušenosti nebo zážitky.
Pro mě byla nejvtipnější hra na profese - jeptiška a.... :D
Láska dvou lidí, co spojila dvě rozličná náboženství, byla milá... láska i tzv. pohne kamenem.
Zajímavé bylo pro mě zjištění, kolik psů je v Americe a kolik za jejich péči lidé utratí...
Jsem ráda, že autor hodně s manželkou cestoval, protože by pak nevznikali tyto úžasné knihy.
Audiokniha.
Moje první kniha od tohoto autora, a není to můj šálek dobré kávy.
Je to hodně oddychové, vtipné mi přišly jen fejetony ze svateb a vánoční besídky. jinak mi to přišlo spíše trapné.
Už hořela, když jsem si do ní lehal, je soubor povídek od amerického autora Roberta Fulghuma - spisovatele, učitele, kazatele, otce a především velkého myslitele, jehož povídky se točí stále kolem toho samého: Kdo jsem? K čemu jsem na světě? A jak ten svět můžu změnit k lepšímu?
Těžko se hodnotí něco, co je psáno jako lehce filosofické a psychologické dílo. Protože to, jak to na nás zapůsobí, jak s tím dokážeme pracovat a co si z toho odneseme, pokud vůbec něco, to určuje, jak se nám kniha zalíbí.
Tuhle útlou knížečku jsem vytáhl asi po 17 letech, a musím konstatovat, že nějaké to kouzlo Fulghuma, které se mě kdysi tak trochu drželo, jaksi zmizelo kamsi do nenávratna. Až na několik málo výjimek mě tohle lidové filozofování nad nesmrtelností chrousta či hledáním rohu kulatého stolu (obrazně řečeno) moc nebavilo. Přelouskal jsem to, ale víckrát to rozhodně vidět nechci a budu celkem rád, když se toho třeba ujme někdo další.
Mít to pět set stran, tak by to s ní asi špatně dopadlo ...
Po přečtení knihy Všechno co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce jsem s radostí sáhl po této knize. Bohužel mi přišlo, že co v první knize bylo krásné, v druhé bylo spíše trapné. Fulghum působil až moc dojmem, že vše ví a vše zná. Bohužel jsem knihu ani nedočetl.
Kedysi mi kamarátka požičala 2 knihy R. Fulghuma. Túto a ešte jednu, ktorej názov si nespomeniem. K čítaniu som sa dostal až teraz, keď som ju náhodne objavil, lebo som sa medzičasom 3x sťahoval a niektoré moje (aj požičané) knihy ešte nenašli miesto môjho terajšieho pobytu. Prí čítaní tejto útlej knižočky som si okrem iného uvedomil, že som asi tulák. Rád sa túlam svetom. Niekedy sám, niekedy v spoločnosti.
Isto si nájdem aj nejaké ďalšie veci tohoto autora.
Skvěle napsaná kniha. Autor dokáže vtipným způsobem popsat obyčejné životní situace. U mnoha z nich jsem si řekla, že je to přesně tak. Za mě kniha, ke které se určitě jednou vrátím.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce |
| 1996 | Už hořela, když jsem si do ní lehal |
| 2004 | Třetí přání |
| 2011 | Drž mě pevně, miluj mě zlehka: Příběhy z tančírny Century |
| 1996 | Možná, možná ne |
Super čtení, klasické povídky ze života, tak jak to mám od Fulghuma rád. Některé člověka chytnou víc, jiné trochu méně, ale vždycky v tom jde najít něco k zamyšlení. Zároveň to minimálně pro mě není kniha, kterou bych přečetl na jeden zátah, ale spíše ji čtu po kouskách, 1-2 povídky denně, ideálně ráno, a hned mám pocit, že je svět o něco hezčím místem... Díky za to!