Letní světlo, a pak přijde noc

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. „Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu — a potom zpět?“ Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokující prapůvodní — ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, do hry vstupují stejně jako kdekoliv jinde zákonitosti staré jako lidstvo samo, ať už jsou jimi život, láska, manželství, mateřství, lidské vášně či smrt....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73894/big_letni-svetlo-a-pak-prijde-noc-Iem-73894.jpg 4.4151
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Dybbuk
Originální název:

Sumarljós, og svo kemur nóttin, 2005


více info...
Nahrávám...

Komentáře (50)

Kniha Letní světlo, a pak přijde noc

katasokolov
12. října

To byla ale depresivní kniha! Aspoň u toho konce si člověk říkal, že by to snad mohlo klapnout a ejhle, ani tady nám autor nedopřál nějaký povzbudivější závěr.

Styl psaní je dost strohý, bez přímé řeči. To mi vůbec nevadilo a připomnělo mi to Sally Rooney a její Normální lidi. Některé věty jsem si dokonce zapsala, jelikož jejich význam a přesah mi přišel až poetický. Nicméně ale knihu nedoporučuji obecně všem a varuji, že pokud už se nacházíte ve špatném psychickém rozpoložení, tak po ní sáhněte až někdy v budoucnu.


Toto literární dílko je složeno z několika příběhů, které se odehrávají v malé vesnici na Islandu. No a jelikož je tady po většinu roku nuda, zima a tma, tak mají její obyvatelé potřebu si najít nějakou zábavu, přičemž někteří už dané lokality a celého života mají po krk a tak volí únik z reality. Únikem může být myšleno jak ztracení se v knižním světě, tak i únik finální a nezvratný.

Autor se zaměřuje na následující témata: zrození, smrt a vše mezi tím -) lásku, manželství, přátelství, komunitu, nevěru, pomstu, nemoci, sebevraždu, nehody, smysl života, pomluvy, materialismus, práci, konformitu, osamělost, jakési nadpřirozeno, alkoholismus, osud, směřování západní civilizace a proměny společenské a politické situace……
Prostě život ze všech stran a úhlů… narazíme zde i na pár vtipnějších pasáží, ale vesměs je to, jak už jsem zmiňovala na začátku recenze, hodně depresivní čtení, které vám, přestože má kniha jen nějakých 200 stran, přijde jako celá věcnost. ;)

SlamLenka
05. října

Stoprocentní požitek z četby? To chce silný příběh podaný v ucelené formě s osobitými hrdiny a za užití originálních jazykových prostředků. A víte co? To všechno jsem našla právě v Letní světlo, a pak přijde noc!
Upřímně říkám, že když jsem se přidala do tohoto štafetového čtení, nevěděla jsem úplně, do čeho jdu, protože o knize jsem dosud vlastně neslyšela. Jenže to mělo být z Islandu, oslovilo to Zdenku, jejíž tipy na čtení jsou super, a pak taky ta obálka! …a byl z toho čtenářský požitek. =)
Jde o román, který vypráví několik životních příběhů obyvatel malé islandské vesnice. Ty mají propojující prvky (postavy), celé to však působí spíše epizodně, ovšem ne jako povídky, spíše jako když jste v divadle a před vámi se odehrávají jednotlivá dějství, mezi nimiž padá opona a zhasínají světla. Měla jsem taky pocit, že každá „epizoda“ má za cíl vzbudit ve mně jiné pocity, protože takovou emoční přehlídku jsem u knihy dlouho nezažila. Bylo tam všechno: smála jsem se i plakala, cítila jsem radost, napětí, strach, zoufalství, vztek…
Kniha slibovala Island a taky jsem ho dostala; stavení jsou tu často daleko od sebe, i lidé se musí dost snažit, aby k sobě měli blíže; den a noc tu plynou trochu jinak než u nás, ale lidské osudy tu dostávají rány jako kdekoli jinde na světě.
Jazykové zpracování knihy je pak na jedničku s hvězdičkou (jistě i díky výbornému překladu). Někdy ze snahy o originální přirovnání nakonec vzejde něco, co vyznívá nepřirozeně, tady ale najdete spoustu jedinečných slovních spojení, které vás úplně zahřejí u srdce.
…nějak mi dochází, že nemám knize ani co vytknout a chválit bych ji vydržela docela dlouho, takže vám ji prostě už jen doporučím!


Lienilda
06. září

Co napsat? Nadšení z knihy se u mě nekonalo, byla pro me jaksi těžko uchopitelná... Špatně se mi četla, trvala mi i dlouho, vic jak 14 dnů, druhý den jsem se musela vracet o pár stran zpět, postav je mnoho... Myšlenky a slovní obraty jsou opravdu někdy velice krásné a překvapivé... Celé je to takové povídkové a ne úplně propojené. Proč určitý člověk vejde do skladiště a přepadne ho extrémní chtíč? Proč tam někdo cítí duchy? Co je v kufru?Zůstaly ve mě nezodpovězené otazky. Kniha byla zajímavá, těžko se k ní ale ještě někdy vrátím.

CervenaVeronika
03. září

Tuhle knihu jsem po dočtení zařadila mezi mé oblíbené.
Je pozoruhodné, jak autor dokázal vyprávět téměř obyčejné příběhy obyčejných lidí a přesto bylo čtení poutavé a zajímavé. A prosycené islandskou náturou.

soukroma
01. září

Existencialistické (jak tuhle nálepku chápu já): Takové nenápadně obyčejné vyprávění z nedávné doby z islandské vesnice na břehu moře. Vyprávění o obyvatelích, jejich životech, trápeních, vše spíš na temnou (zejména uprostřed pasáž s nevěrou) než veselou notu (taky to pro některé špatně skončí), i v době moderní a bohaté, rozhodně nad naše (tehdejší) poměry (těsně před koncem milénia). Taková moderní severská kniha o životě a smrti. S mnoha postřehy o naší existenci, teď a v budoucnu, hvězdách a Bohu, lásce a sexu, různorodosti a porozumění, prostě tak nějak o všem.
Autor to trudné lidské usilování (i v bohaté díře někde na severo-západním islandském pobřeží) trochu vylepšuje pěknými slovními obraty (a občas se obrací přímo na čtenáře, což není vůbec špatné), někdy až vtipným přirovnáním. I překladatel si s čtenáři ai hraje, neboť jak jinak si vysvětlit opakované použití slov jako "trošÍčku", "seCakra"...

Novější Lidské srdce jsem vůbec nemohla číst, tady jsem měla své pochybnosti o udržení zájmu až do konce, protože u něterých příběhů a autorových moralit jsem byla zmatená nebo se až nudila. Nadšení se tedy nekoná. 65%

kusma
19. srpna

Z počátku jsem byla nadšená, styl vyprávění, příběh Astronoma, melancholie. Postupně mě to ale přešlo... příběhy skákaly z člověka na člověka, ke konci se objeví nová postava, potká novou postavu... a o ní se vlastně ani nic nedozvíme. Je to takové povídkové, neuzavřené. Ale to není hlavní problém. Asi mi k těm úvahám o životě, lidech nesedělo, že to snad vždy bylo vlastně o chtíči. A pak náhle krátká úvaha o konci naší civilizace... a pak zase ta ženská ňadra. Asi jsem to nepochopila... ale atmosféru to mělo.

Karcoolka2210
06. července

Ďalšia skvelá kniha od Stefánssona. Príbehy rôznych ľudí z malej dedinky na Islande, spracované opäť výborne. Odporúčam tohto autora.

Aykiru
24. července

Někdy stačí pár slov, abyste se přenesli do světa knihy. V našem případě do jedné malé vesničky na Islandu, na které, jak "kolektivní autoři" připouští, není nic zvláštního, snad jen to, že nemají ani kostel, ani hřbitov a ani faráře. A možná i proto se lidé žijící ve vesničce dožívají vyššího věku, než je obvyklé. Nicméně i tak se v knize umírá, ale jde vždy o odchod klidný a smířený, nesoucí nesoucí se v odlehčeném tónu celé knihy.
I přesto se však ve vyprávění vyskytnou okamžiky, kdy zvuk tříštícího skla a výstřely protrhnou opar spokojeného poklidu, a vy nestačíte žasnout, co to jen autor spunktoval za zády.
A proto varuji: Nenechte se zmást! Ač se to podle tónu vyprávění, lehké odměřenosti i šimravé cyničnosti může zdát, nejsou to příběhy povrchní a lehké, ba právě naopak. Noci jsou dlouhé a osamělost nekonečná. A odpovědi na základní otázky nenacházíme, ani tady ani tam a možná, možná bychom je nalézt ani neměli.
Alkoholu je spousty, stejně jako slz. A jediný pohyb, který lze občas zachytit, je pohyb mraků zatížených deštěm. Život je dlouhý a ještě delší pokud nemáte někoho po svém boku, kdo by s vámi sdílel nekonečnost noci i její bláznovství, protože vše temné, co v nás je právě noc probouzí.

1