Jón Kalman Stefánsson

islandská, 1963

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Ráj a peklo / Smutek andělů / Lidské srdce - Jón Kalman Stefánsson

Románová trilogie Ráj a peklo / Smutek andělů / Lidské srdce jednoho z nejčtenějších současných islandských spisovatelů Jóna Kalmana Stefánssona přináší strhují... detail knihy

Populární knihy

/ všech 10 knih

Nové komentáře u autorových knih

Tvá nepřítomnost je tmou

„Jdu bohužel proti proudu. Načala jsem (asi v nevhodnou dobu) a na straně 100 odložila.“
— micha-ella

---

Letní světlo, a pak přijde noc

„Připadalo mi to jako z jiné planety, ne jako z evropské země, ale ta jinakost byla příjemná. Takové ty poznámky pronesené jakoby mimochodem, mimo hlavní děj, mě dostávaly do kolen. Jen společenskokritický osten mě trochu rušil, myslím, že by to vyplynulo, i kdyby to nebylo řečeno přímo.“... celý text
— tereza0319

---

Ráj a peklo

„No nevím. Po dvou týdnech si skoro nepamatuji, o čem kniha byla, moc toho ve mně nezanechala. Nenašla jsem v ní takovou hloubku, jako jiní čtenáři.“
— Teclaireddy

---

---

Tvoja neprítomnosť je tma

„Priznám sa, že mi chvíľu trvalo kým som si knihu obľúbila. Keď sa povie, že autor má svoj štýl, väčšinou sa nemyslí niečo takéto výrazne iné. Zmätené, prepletené, poetické, nejednoznačné, drastické, skvelo vykresľujúce, zahmlievajúce, hudobné a možno až príliš sexuálne explicitné v jednej knihe :-D nič iné som od Jóna nečítala, dlho ma z nejakého dôvodu odpudzovalo už len nakuknutie do "Letné svetlo a potom príde noc", film ma veľmi nenadchol a napokon mi táto knižka z knižnice ležala na stole dlhé týždne, občas som do toho pozrela..... a potom som ju dočítala za dva dni a ešte stále to vo mne doznieva... * Dobrú prácu odviedla určite aj prekladateľka, ktorá na Islande istú dobu žila a špecializuje sa na preklady Jónových kníh. * Je tam toho veľa, čo ma rozladilo. Sex (dosť hnusné opisy na knihu, ktorá je hlavne poriadne filozofická a poetická), rap (nebojte sa, ten sa tam spomína len chvíľu), neustále spomínanie nejakých skladieb, z ktorých väčšinu nepoznám; sem-tam náväznosť textu a blbý pomer medzi Islanďanmi a imigrantmi na konci (aspoň z toho Ómara, ktorý možno ani nie je, mohol autor spraviť  Islanďana), ale celkový dojem z knihy by sa dal jedným slovom asi nazvať "úžas". * "Vysočina, krásne slovo. Vysočinami sa nazývajú miesta, kde sa zem dvíha akoby túžbou po nebesiach. Krásne slovo, zavše však znamená to isté čo samota, zlé počasie, ťažkosti a hmla, v ktorej zablúdiš, zároveň však znamená aj slobodu, pokoj a sny, a na tých najlepších vysočinách možno nájsť jazerá plné pstruhov a potôčky, čo si potichu razia cestu tufurmi a trávou. Máločo na tomto svete sa vyrovná pocitu, keď si človek ľahne medzi tufury na islandskej vysočine, leží tam a splynie s nebom a vôňou vresovca, trávy, vtedy naozaj žil, zakúsil život, teda ak zem nie je premočená, ak neprší ani nefúka prisilný vietor a jazdec nemusí ďakovať za prozreteľnosť, že ho nesfúkne z konského chrbta ako smietku. A keď na trba nesneží alebo nepadá dážď so snehom, čo sa môže stať aj uprostred leta - ale ten, kto sa načahuje k nebesiam, krajina či človek, musí prirodzene zniesť viac než iní." "Ale mám dojem, že on je básnik, a básnici musia vedieť všetko. Musia všetko poznať. Život k nim má prúdiť, napĺňať ich svojimi príbehmi a silou, a my ostatní sme povinní básnikov informovať o najvýnimočnejších veciach v našom živote či v životoch iných. Každý si, samozrejme, vyberie podľa seba, ale keď už raz začneš, nesmieš nič vynechať. Gunna hovorieva, že zoči-voči básnikovi sme všetci nahí. Ani oni však nesmú nič vynechať, keď začnú písať, nesmú prehliadnuť žiadne tiene, nesmú sa vyhnúť žiadnej bolesti ani ťažkostiam. Všetko musí vyjsť najavo."“... celý text
— rennata

---

Tvá nepřítomnost je tmou

„Opravdu doporučuju. Stefánsson je mistrovský vypravěč, který dokáže dokonale vtáhnout do svých spletitých příběhů, které se postupně všechny propojují v jeden - a to ne jako rodinná sága, ale jako sága člověkova. Asi je i Island na to právě vhodný, protože tamní člověk vyrůstá z tvrdé hlíny nebo od moře až k nebesům, je ošleháván poryvy větru času a tak tu defilují desítky postav, které se různě propadají do historie nebo jsou právě v současnosti, ale dělají podobné věci. Stefánsson jakoby ruší hranice běžného lineárního vyprávění dokáže skočit dopředu a dozadu a to i v jedné větě, nezapomíná ale na to, aby čtenáře udržel a orientoval, pracuje se symboly, emblémy nebo situacemi, přidanými každé postavě, které repetitivně připomíná. Podobně jako v jiných románech i tady se velmi lehkým tónem dotýká nejpodstatnějších věcí života, jakoby velkým oboustranným hřebenem pročesává islandskou krajinu a osudy lidí do jejich niterných hloubek i nebeských výšek. Je to fascinující literatura, plná magie, humoru, vzletnosti i zemitosti. Kniha mě dostala několikrát, musel jsem brečet. Postavy jsou plastické a všechny se ocitají na nějaké zvláštní hraně, kterou musí překročit - hrdinským činem, nebo jen úsměvem, nebo vlastní smrtí, nebo smířením se sebou apod. Autor dává úsměv i smrt na jednu úroveň, všecko všecičko má v životě význam a ovlivňuje nejen náš život, ale i život za 100 let. (např. prababiččin úsměv může fakticky za to, že prapravnuk možná teď půjde do vězení...). A mezi příběhy vypadávají jednoduché věty, které vypadají banálně, ale jsou to ta nejlepší moudra pro život. Zkrátka skvělé, skvělé, skvělé. Pro ukázku vybírám: "Většina lidí se rozhodne chápat jen málo věcí. Porozumění má tendenci vyžadovat zbytečně obtížný věci - třeba postoje a odpovědnost -, zatímco lidi s předsudkama a ty, který se do ničeho nemíchají, si žijou mnohem lehčí život." "Zasadili (strom) v roce 1601, před více než čtyřmi sty lety. Byl jsem z toho úplně paf, ... je mi, jako bych se dívala na samotný čas...Jen si to představ, to je množství představ o světě, názorů a hypotéz, kterými ten strom asi rostl. Když se ujalo jeho semeno, většina lidí měla za to, že Země je placatá a střed všehomíru a že ten, kdo tvrdí něco jiného, je úplný blázen. Ale ten strom si prostě rostl a rostl skrze jedno století za druhým, myslel si svý, směřoval vzhůru, svobodný a nezávislý. Instinktivně cítil, že názory lidí mají jepičí život. To, co se považuje za vhodný chování dneska, je špatný zítra. A naopak. Ale já se dívám, jak stromy rostou, a tak jsem svobodný." "Bůh se nestará o otázky, které mohou zodpovědět jenom lidé." "Eirík má za to, že smrt netouží po ničem horoucněji než po životě, ale je odsouzená k tomu, že ho ničí, kdykoliv se pokusí ho obejmout." "Žila sedmdesát let a v podstatě se toho o ní nedá moct říct. Snad jen to, že byla kůlem v plotě. ... Některé životy jsou tak obyčejné, že se ani o nich nedá mluvit. Totéž platí o kůlech v plotě. A přesto se právě díky nim plot nesesype." "Je to zákon, že za štěstí na jednom místě se platí neštěstím jinde?" "Venku je léto. Léto na Islandu sahá od hlíny až do nebe." "Tělo jsme dostali proto, abychom nezapomněli, že nejsme božstvo. Má nám to připomínat, že špatně snášíme tok času, a tudíž máme povinnost ho dobře využít." "Usmála ses, a já teď nevím, jestli mám odvahu ještě žít." "Já totiž myslím, že slepice poezii nesnáší, a proto jsou tak popudlivý." "Ta nejlepší a nejvýznamnější šachová partie byla sehrána v jordánské poušti před mnoha tisíci lety, když Bůh a ďábel hráli o to, kdo bude mít vládu nad lidmi. Ještě štěstí, že Bůh vyhrál, řekl jsem. Proč myslíš, že vyhrál Bůh, odvětil Ekram..." "To, že se lidi na něco těší, je přenese mezi vesmíry." "Bůh a ďábel stvořili člověka spolu. Poslední, co mu uštědřil Bůh, bylo vědomí - a pak prohlásil, že jeho dílo je dokonáno. A vtom přidal ďábel ještě podvědomí. Pročs to udělal, zeptal se Bůh, cožpak nevidíš, že jsi mu nadělil něco, čemu ani my pořádně nerozumíme? Proměnil jsi ho v záhadu." "Odpouštět je někdy totéž jako smířit se sám se sebou. ten, kdo odpustí, najde sám sebe. A ten, kdo najde sám sebe, je svobodný."“... celý text
— Apo73

Žánry autora

Literatura světová Romány Rodina

Štítky z knih

přátelství Island moře a oceány láska smrt naděje zfilmováno útěk sny rodina

Stefánsson je 55x v oblíbených.