tereza0319 komentáře u knih

Hrozně bych chtěla vnímat hudbu tak detailně a intensivně jako Swann (potažmo autor). Obdivovala jsem zjitřené vnímání toho chlapce, se Swannem to už bylo horší. Proust má cit pro estetiku, ale nemyslím, že by uměl milovat člověka tak jako třeba Henry James nebo ruští autoři. To mi v příběhu chybělo.

(SPOILER) Sranda, jak se spousta čtenářů na Diderota zlobí, protože si dovolil pohrávat s jejich city. :-) Na myšlení hlavní hrdinky by se dalo dobře ilustrovat rčení „čistému vše čisté". Připadá mi, že způsob myšlení a cítění hlavní hrdinky v první polovině knížky moc nekoresponduje s druhou půlkou. V první to byla jasnozřivá rebelka, která předběhla svou dobu, v druhé pak naivní (ale jak se jí můžeme divit, když vůbec nepřišla do kontaktu s reálným světem?), vše přijímající, a až podlézavá dívka. I když to, jak vnímala aktivity své milující představené, to už mi nepřijde jako naivita, ale spíš absence intuice nebo pudu. Vadila mi autorova jednostrannost a zaujatost, co se týče klášterního života, ale zároveň to bylo moc zajímavé čtení, až příliš temné na začátek jara.

Nápad dobrý, v celku to ale působí povrchně, jako nástřel. Myslím, že jednotlivé bludy by si zasloužily každý zvláštní díl. Vtipně nakresleno (Výčitquick).

Tón vyprávění mi ze začátku připomínal nadsázku Haliny Pawlowské a říkala jsem si, že je dobře, že se o Irsku někdo nevyjadřuje s tragickým patosem typu U2, že nastal čas na změnu tónu, že ty hrůzy vlastně vyvstanou tím zřetelněji. Jenže pak to začal být moc velký kouř. Já prožít jedinou věc jako hrdinka, tak se z toho sbírám minimálně pár měsíců, ona měla jen lehké psychosomatické obtíže. Pozoruhodný intelekt na ten věk, připomínala mi tím Honzlovou. Burnsové se povedlo vyjádřit nejjemnější nuance našeho myšlení a lidského soužití, takové, jaké si člověk často ani sám neuvědomí, brilantní pozorovatelka. Je to tak nesmlouvavě autentické, že se člověk na těch zlověstných cestách úplně vidí, jde s hrdinkou. Krkolomné nepravděpodobné přezdívky přes celý jeden řádek, na které pak musíte pořád myslet, no kdo si to může dovolit? Anna Burns. Jazyk, další kapitola sama pro sebe, skvělý, brutálně těžký překlad. Taky obálka se mi moc líbí, ta holka je podle mě přesně taková, jako v příběhu. Pořád si říkám, když nějaký národ dokáže třicet let přemýšlet a chovat se jako děti na pískovišti (a to urážím děti), určitě to není jediný takový národ, jak je možné, že svět pořád ještě dokáže nějak fungovat? Doufám, že se autorka ze svých traumat aspoň obstojně dostala, každopádně stvořila dílo, ze kterého se budu ještě dlouho vzpamatovávat.

Cítím u Skácela pod všemi slovy obrovskou výčitku, možná to tak zamýšlel, ale mi to kazí požitek z četby, který by byl jinak obrovský. Přes veškerou vážnost je vidět, jaký měl obrovský smysl pro humor (černý). Je to mistr slova, formy i myšlenky. Názvy sbírek (básní), řadím k tomu nejgeniálnějšímu, co jsem v životě viděla.

Knížka mi připadá nespravedlivě upozaděná jinými fantasy, přitom to zdaleka není „jen" dobrodružný příběh, dá se nad ním hodně přemýšlet, co vlastně představuje co, a kde se to odehrává, nehledě na jeho filosofii. Ne všechno bylo dostatečně rozvedeno a dotaženo, za „tento příběh budeme vyprávět někdy jindy" už bych vraždila, no ale celkově to stojí za to. Ke knížce mě jako spoustu jiných přivedl film, který jsem kdysi mnohokrát viděla u dědy na VHS. Mrzí mě, že autora tak zklamal, a chápu ho, ale když i některé další přivede ke knížce, tak aspoň nějakou záslužnou funkci má.

(SPOILER) Vadila mi jednostrannost - utlačovaní = dobří chudí X utlačovatelé = zlá šlechta. A taky patriarchální šablonovitost ženských postav. Všechnu smetanu samozřejmě slízne nemyslící neurotická oddaná a krásná Lucy, naproti tomu ze samostatné inteligentní paní Defarge se stane maniakální bestie. Jediné, co se mi líbilo, bylo popsání posttraumatu a zajímavý Sydney Carton - s ním si ale Dickens nevěděl rady, tak ho odeslal na popraviště. Horší předvánoční četbu jsem si vzhledem k tématu snad vybrat nemohla. :-)

Čím víc děl asijských autorů jsem přečetla, tím víc si říkám, jací jsme my Evropani pojašení kreténi, kteří si neumí světa kolem sebe ani všimnout, natož aby si ho užili. Strašně to Asiatům závidím a budu se snažit dívat kolem sebe aspoň trochu jejich očima a cítit jejich srdcem. Jak psal los, kolik významů se nám asi ztratilo kvůli převodu do jiného jazyka a písma? To nic nemění na tom, že se hluboce obdivuju práci překladatelky. A taky teď konečně vím, co znamená „jít do hajan". :-)

Když jsem začala číst, okamžitě jsem se viděla zažraná v čítance na ZŠ, úplně jsem při čtení omládla. :-) Mám ráda Nerudovu temnou stránku a jeho břitkost. Ten, když chtěl, tak uměl říct, co chce, krátce a výstižně.

(SPOILER) „Cítím se osamělá a chci dítě, ale když šťastnou náhodou potkám vhodného partnera, tak ho odmítnu, protože by mě časem určitě omezoval." Tak pro mě vyznívá poselství knihy, a tento postoj nechápu. Jsem sice introvertka, ale k druhým mě to táhne, a jsem díky tomu schopna kompromisu. Připadá mi, jako by v takovém člověku, jako je hlavní postava, bylo něco nelidského, což kontrastuje s tím, jak všechno citlivě vnímá. Taky jsem se pozastavila nad tím, že všichni muži v příběhu kromě lékaře ze zkumavky a jeho nevlastního otce jsou kreténi, kteří ubližují ženám. Je to v životě opravdu tak?
Na druhou stranu jsem si užívala pomalé tempo vyprávění zaměřeného na detaily a japonské reálie. Kawakami otevírá spektrum otázek kolem ženství a mateřství, což není tak úplně jednoduché, když se podíváme na knihy s tímto tématem, které vycházejí v Evropě. Nutí k přemýšlení, to je podle mě znak dobré literatury.

Jedna z nejdepresivnějších knih, jakou jsem kdy četla. V podstatě mi říká, že jsem blbá, a blbá zůstanu, jen v mizivém procentu případů se mi podaří se své blbosti vyhnout. No tak dík, no. :-) Na začátku kapitol vždycky pár zajímavých případů a myšlenek, pak to začne být statisticky statické.

Subutexe mám strašně ráda, pro to mnohohlasí odehrávající se prostřednictvím příběhů hlavních postav. Tady to na mě působilo, že nám autorka chtěla sdělit své filosofické názory, tak je průhledně navlékla na hlavní protagonisty. Příjemný cynismus opět přítomen, překvapily mě ale pasáže ze schůzek anonymních alkoholiků, tady jsem si připadala, jako bych četla Jaroslava Foglara, i když nepochybuju, že i tohle je ze života. Celkově to pro mě zdaleka nebylo tak dobré jako Subutex, ale knížka řeší aktuální témata, často jde proti srsti a vyvolává otázky. Pomohla mi získat nadhled sama nad sebou. Moc hezká grafika.

Inteligentní a k věci. Díky knize vím, jak k AI přistupovat a co od ní očekávat, jaké strachy jsou z říše sci-fi, a jaké opodstatněné. Ale taky proč mít z AI radost. Jsem pyšná na chytré české hlavy a doufám, že se jim dostane i peněz na vývoj. Je zarážející, jak málo lidí si tu knížku zatím přečetlo, když každý druhý kvůli umělé inteligenci panikaří.

Kdysi jsem to nebyla schopná dočíst, strašně mě to nudilo. Komiks byl geniální nápad, vsadím se, že Komenský sám by s nadšením souhlasil. Díky tomu se s tím dílem seznámí daleko víc lidí, a nebude to ztráta času, i po těch letech se vůbec nic nezměnilo. První část o lidských neřestech neměla chybu, druhá byla taková náborová. Ilustrace mě pobavily, jen těch nahých prsatic na mě bylo přespříliš.

Originální záměr autorky byl pohřben točením se v kruhu a nulovým vývojem hlavní hrdinky. Styl působí nevypsaně, jako kdyby zrovna ukončila kurs tvůrčího psaní, i když to tak není, možná vliv překladu. Knížka je tendenční, a to je vždycky velké zklamání. Schwab si dobře nenastudovala historická fakta, své velké téma neutáhla. Z popisu Francie a všeho, co s ní souvisí, křičí klišé a kýč. Když jsem to tu pročítala, všimla jsem si zajímavého jevu, spousta z nás, byť se při čtení trápila, četla dál a dál, jestli se to přece jen jednou nezlomí. Nezlomí, ale spisovatelce se povedlo vynalézt specifický druh mučení. :-) Opravdu nemůžu dát ani jednu hvězdičku.

Cunningham postrádá jasnozřivou jemnost Woolfové, zato má její cit pro originální mikropostřehy. Měla jsem požitek z propojení rovin a postav, je skvělé, že měl odvahu k takovému tvůrčímu činu. Víc takových knih.

(SPOILER) Já jsem to pochopila tak, že ten člověk nemůže žít normální život kvůli tomu, co zažil, a proto pije. Ne, že nemůže žít normální život, protože pije.

Naprosto se ztotožňuji s komentářem JulianaH., píše mi z duše. K tomuhle dílu jsem se coby dítě dostala jako k prvnímu ze série, podnítil mě číst dál a zatím se mi líbil nejvíc z těch prvních čtyř. Měla jsem ráda střídání humorných situací s velmi smutnými. U ztraceného sluchu páně Taylora jsem měla co dělat, abych se hlasitě nesmála na veřejnosti.

Doporučuju komiks, je výborně zpracovaný, podáno poutavěji, a přitom nevynechává to podstatné.

Dokázat, že pokusit se definovat umění je potřeba praktická, a ne jen filosofická, je výborný nápad. Na spoustu věcí jsem nestačila, bylo to na mě příliš teoretické a vědecké, ale odnáším si spoustu poznatků o tom, co umění vlastně je, a čím obohacuje náš život.