tereza0319
komentáře u knih
Fascinuje mě, jak dokázala tak prostě vyjádřit velké věci života.
Trapná kravina, víc k tomu nemůžu napsat. Nevím, co to holce může přinést, spíš ještě větší zmatek. Je to povrchní. V tom věku jsem četla jiné kouře. Nikdy jsem nevěřila, že k tomu dojde, ale díky, mami.
Myslím, že spisovatelka to tady překombinovala s biblickými a vůbec literárními odkazy, kvůli tomu kniha působí méně životně. Ale později, jak jsem četla Milovanou, se jí to povedlo vybalancovat. Její dialogy jsou nedostižné, jako by se ze čtenáře stala moucha na stěně pokoje, kde sedí rozmlouvající. I ten, koho příliš nezajímá černošská problematika, nebo mu kniha připadá „stará", by po ní stejně měl sáhnout, protože se v ní dozví spoustu věcí o člověku jako takovém.
Na začátku jsem myslela, že to nedám kvůli křečovité snaze o vtipnost, celé mi to přišlo vulgární a primitivní. Naštěstí jsem ale vytrvala. Vyklubala se z toho zajímavá sonda do feministického uvažování šedesátých let v Americe, v té době ještě evidentně fungoval vtip a nekorektnost. Bylo zajímavé zjišťovat, co se tehdy řešilo, co už je teď pasé, a co přetrvalo dodnes. Autorka se postupem vyprávění propracovala k obdivuhodné přirozenosti, úvahy byly nečekaně hluboké, historky ze života uvěřitelné. Jestli ale ještě někdy uvidím překladatelčina eufemická označení pohlavních orgánů, tak už asi opravdu vrhnu.
Když porovnám, o čem se bavili a jak přemýšleli lidi v knížkách z 19. století, a jak přemýšlí a o čem se baví teď, je to neskutečný sešup. Na té poutní cestě je to dobře patrné. Měla být metaforou duchovní cesty, zintensivňovat vnímání krajiny, takový Mácha ještě dobře věděl, o čem to je. Co je z toho dneska? Selfíčka a storíčka. Skoro nikomu už to ani nepřijde. Představa ideální dovolené? Vyplajznout se u bazénu na lehátko a dát si k snídani dobrou buchtu. Z okolí nemusím vidět nic, hlavně, že mám nekonečný přísun videí na mobilu. Knížka je napsaná moc dobře, každý se tam najde, dokonalý obraz společnosti, myšlenky, dialogy, činy. Přesně odpozorováno, včetně použitého slovníku. Marta na můj vkus až moc lavíruje mezi asertivností a submisivitou, je to hůř uvěřitelné. Z většiny komentářů mám pocit, že lidé žijí životy, ve kterých si dovedou briskně poradit s každým problémem, a nemají žádné slabosti. Podle mého názoru to tady až moc schytává Hynek, myslím, že na chlapa, a doktora k tomu, je jeho egon ještě v mezích. Marta si s ním i přes věkový rozdíl radí dobře, s dětmi taky, za těch uplynulých patnáct let znatelně vyspěla. Jestliže jí každý velký propad vyřeší pes, tak jsem asi pochopila, proč jsme národ pejskařů. Abych to shrnula, knížka se mi líbila tím, jak přesně vystihuje naši současnou podstatu, ale právě z té podstaty je mi hrozně. Přidávám se k těm, co si myslí, že příběh končí nadějeplně.
Zajímalo by mě, zda autorka v Brazílii někdy byla, spíš bych řekla, že ne, její popis na mě působí, jako by si o ní jen četla někde v katalogu, tak nějak uměle. Postavy, vztahy i děj toporné, nevěrohodné, celkově hloupé. Jediné, co mi zvedlo adrenalin, byl příběh s anakondou. Obálka a ilustrace v knize se mi moc líbily.
Už dlouho mě nikdo tak nerozčiloval, jako tady Marta. Nic ji nebaví, pro nic se nedokáže nadchnout ani být pořádně dole. Když už něco z toho hrozí, jde se otupit televizí, knížkou nebo chlastem. Mohla se tak ohlašovat nastupující deprese, ale ona taková byla, ještě než do ní spadla. Rodiče na pěst, empatie nula. Celá knížka byla kvůli Martině osobnosti strašně monotónní, jediné, co mě zaujalo, byla pasáž ve Škebli, to bylo takové hraničně existenciální. Popis postupného upadání do deprese byl přesný. Lidi v jejím věku by to možná mohlo povzbudit, že v tom nejsou sami. Jsem zvědavá na Martičku po třicítce.
Kdyby se jen tahle holka s talentem nezaprodala politice. Ale přišlo mi to lepší než O kráse. Nejlepší byla sexuální scéna pro fajnšmekry.
Kromě toho, že je kniha nadčasová tématem, přišla mi nadčasová i formou, málokdy jsem měla pocit, že čtu osmdesát let staré dílo. Ano, Danny se chová jako parchant, kromě chvil, kdy se chová jako absolutní neparchant. A tak bych si představovala postavu ze života. To, jaký má názor na ženy, je kapitola sama pro sebe, a já kvůli tomu nemíním ubírat hvězdičky, protože to je prostě Danny, a třeba z toho vyroste, co já vím. Prý se s ním Škvorecký ztotožňoval, ale i v tom případě to byl jeho boj, já hodnotím knížku. Vůbec mi nejde do hlavy, že to mohlo vyjít v padesátých letech. Myslím, že ani dnes se do toho nikdo nepohrne, při potřebě vytváření černobílého světa. Je to jedna z těch zásadních knih, co člověku ovlivní pohled na život.
Není pochyb o tom, že tohle je Literatura. Takový cit pro nejmenší záchvěvy duše, Henry James se určitě řadí k nejlepším spisovatelům 19. století. Celou dobu jsem lavírovala mezi tím, jestli ti lidi tam, protože byli bohatí, neměli co dělat, a proto mluvili v hádankách, dělali jednoduché věci složitými, aby si prostě ten jinak nudný život něčím ozvláštnili; anebo je to prostě důkaz toho, jak jsme my, nynější lidi, zhrubli, máme pramalý rozhled, a dokážeme se bavit a přemýšlet jen o povrchnostech. Nebo obojí? Užívala jsem si prakticky každou větu. Pokud mi něco vadilo, bylo to, že Isabel někdy uvažovala na svůj věk a nezkušenost strašně vyspěle, aby vzápětí udělala nějakou kravinu, jež tomu uvažování naprosto odporovala. Jak píše soukroma, autor si postavy pěkně vodí, aby vyjádřil své teze, tak asi proto ten rozpor, ale to je pro mě jediná vada na kráse. Film by mě hodně zajímal, mám ráda Nicole Kidman.
Oproti ostatním dílům Pána prstenů mě příběh nedostal, nudila jsem se. Co jsem si ale užívala, byly poznámky pronášené jen tak mimochodem, ty často vyvolaly úsměv, a taky překlad. Jestli jsem si zamilovala nějakou postavu, tak je to určitě Glum, jeho způsob vyjadřování a jeho šišlání.
Proč já vlastně daleko víc nečtu povídky? Tyto jsou letos čirou náhodou už několikáté. Všechny zatím byly hvězdné, indické nevyjímaje. Jako řada diamantů, jeden vedle druhého.
Čekala jsem další progresivistickou černobílost à la Zadie Smith a taky se mi jí ze začátku valnou měrou dostávalo, ale od vzniku blogu to byla jiná. Nastavení zrcadla a vysvětlení, co černochům vadí na liberálních postojích, znepokojení běloušovské samolibosti, a vůbec celá ta složitost konceptu rasy, je přesně to, co bych si od takové knihy představovala, že mi dá. Moc se mi líbila mluva literárních postav, působila velice přirozeně, určitě na tom má svůj podíl výborný překlad.
Složité vztahy mezi matkami a dcerami, vyprávěné megasložitými Číňankami. Nečekala jsem, jak obohacující to bude. Musím s pokorou a lítostí uznat, že Číňani mají mnohem blíž k přírodě a moudřejší i poetičtější přístup ke světu než my Zápaďáci. Připadá mi nemožné, aby si tyto dvě kultury byly schopny porozumět.
Příjemné překvapení. Kniha se nese v neagresivním duchu, s tolerantním přístupem k mužům i k ženám. Obzvlášť jsem oceňovala pasáže, kde autorka vysvětluje, jakým způsobem ženy sabotují samy sebe, proč je to pochopitelné, a že nikdo není dokonalý. Rady v knížce obsažené nejsou žádné vzletné cancy, ale vztahují se k situacím odpozorovaným ze života. Sandbergové nechybí ani veskrze pragmatický přístup, ukazuje, kde se raději zatím držet v rámci zaběhnutých genderových stereotypů, bez nichž prostě nelze dosáhnout svého. Nebojí se poukazovat na vlastní chyby. Poslední kapitola přecejen už vzletná je, proto nedávám plný počet. Myslím, že knize, škodí fotka i název, působí jako další z řady nadšených amerických feministických příruček, přitom to tak není. Kdybych ji neměla v doporučeném seznamu, rozhodně bych po ní nesáhla.
Aneb činorodý všeuměl tatínek, který si není tak úplně jistý, že dělá dobře, když se tam těm indiánům nastěhoval. Ale s ohněm si poradil mistrně.
Milovala jsem Julese a hrozně se o něj bála. A taky to propojení mezi individuálním a společenským. Nechápu, proč knížka není daleko známější. Rozhodně na to má.
Plus za zajímavé uvěřitelné charaktery a životní příběhy, taky za magický realismus. Mínus za kýčovité vykreslení politiky, ďábelské konservativce a andělské komunisty, nic mezi tím.
Bylo to strašně nudné. Měla jsem s tím větší problém než s Malými ženami, a to jsem ho měla velký. Detaily fungování systému veškeré žádné, děj těžko uvěřitelný, k postavám jsem zůstala lhostejná, snad jen Moira občas pobavila. Jestli někdo knížku srovnává s Huxleym nebo 1984, tak to pr. Věřím, že seriál může být mnohem lepší.