tereza0319
komentáře u knih
Ten, kdo stojí v koutě
Stephen Chbosky
Politicky korektní, didaktická kniha pro mládež o tom, co si má myslet, jak se chovat, co číst, a co poslouchat. Kýčovitá sloučenina Forresta Gumpa a Kdo chytá v žitě. Nenašla jsem nic, co by se mi na tom líbilo.
V pasti pohlaví: O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku
Silvie Lauder
Bylo pro mě překvapením, nakolik nás ovlivňují zažité představy a stereotypy, jak je bez přemýšlení bereme jako danosti. Jestli jsem si z knížky něco vzala, tak určitě to, že přemýšlet je nutné nad vším a pořád. Šokovala mě „neviditelnost" mnohých žen, které se o něco zasloužily, a taky incels - jestli je toto rozšířený společenský jev, tak něco děláme hodně, hodně špatně. Kniha je protkaná výroky rozhořčených „boomerů", ale mě by zajímaly i náhledy dnešních mladých Čechů, jak oni věci vnímají a cítí, například na hnutí #MeToo. Ty tam vlastně úplně chyběly. Ocenila bych vyšší toleranci k jinému názoru, méně ironie a víc objektivity, autorka často uvádí, že ne všechny ženy mají s nějakým konkrétním jevem špatnou zkušenost, ale to ji pro účely její knihy nezajímá, tak to zmíní jen tak mimochodem. Každopádně je moc dobře, že vyšla kniha upozorňující na aktuální negativní společenské jevy.
Červená zahrada
Emil Vachek
Podrobná psychologická studie jednoho nerovného prvorepublikového vztahu.
Cesta pěšky
Vilém Závada
Nechápu , jak si, vzhledem k tomu, v čem žil, dokázal vypěstovat smysl pro krásu, lásku a naději. Ale dokázal. Možná za to může Vojtěch Martínek. Ta jeho představivost plyne tak přirozeně... V antikvariátu jsem ukořistila první vydání dokonce s podpisem, tak jsem pyšná.
Tajemné dálky
Otokar Březina (p)
Teda, co tomu chodilo hlavou... Obdivuju. Motivicky mi to přišlo chudé, ale to není ani tak vina Březiny, jako dekadence. Mile mě překvapilo, že se tomu dá alespoň trochu porozumět, myslela jsem, že to celé bude jedna velká šifra. Nejvíc se mi líbila „Moje matka" a pak „Návrat":
Až v šedivém toku
noc lítostné touhy stiskne ti prsa, smutek věcí a času,
dní, které nastanou, bolestné šeření prvé,
a vztyčená vášní, schvácená něhou (ó smutná!) na místě jasu
pít budeš jen brutální rozkoš z nečisté číše mé krve.
Ako chutí moc
Ladislav Mňačko
Psychologie postav je to, co na díle oceňuju nejvíc, je jasnozřivá, do nejmenšího záchvěvu odstíněná, propleteně černobílá, a to vše na velice malém prostoru, majstrštyk. Reportážní způsob vyprávění mě nudil, ráda bych více přímého děje, akce, materiálu pro to rozhodně nebylo málo. Jak už zmíněno, vyprávění z různých úhlů pohledu by taky stálo za to. Strnulost děje, vlastně až esejovitý charakter knížky, podle mě způsobuje, že se dílo jeví strašně zastarale, což se tluče s jeho nadčasovým posláním, a dost mu tím ubližuje. Bohužel. Slovenština je úžasná (pol'ovačka, sopliak, sral'ka). „Máš stále pekné kozliatka..." Přesně to bych toužila slyšet v romantické chvilce těsně po probuzení. :-D
Eugen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
(SPOILER) Ze střední školy mám zafixováno, že Taťána se tím, že napsala dopis Oněginovi, prohřešila proti tehdejším společenským pravidlům, protože tenkrát ženy muže nenaháněly, tudíž porokázala velkou odvahu. Nevím, kde jsem to vzala, v knize se to vůbec neřeší. Byla jsem proto trošku zklamaná, že je Táňa v uvozovkách jen citlivá, plachá a myslí si, že život je takový, jak se píše v knihách. Na konci vyprávění se z ní stává chladná (i když jen na povrchu) a ctnostná žena. Její přerod je kvůli vynechávkám v textu takřka okamžitý. Oněgin je popsán daleko plastičtěji. To, že nechtěl Taťánu poškodit vzájemným svazkem, protože vnímal její čistotu, je podle mě tak zásadní, že NEMŮŽE být označen za cynického povrchního floutka. Navíc ho dopis dojal, nevysmíval se mu, takže nebyl až tak citově okoralý. Oceňovala jsem autorovy trefné poznámky o životě, které dělaly příběh daleko zajímavějším. Klobouk dolů před ním, jaký postřeh měl v tak nízkém věku! S čím jsem se nedokázala srovnat, byly vynechané části textu a jejich uvedení vzadu za příběhem, vyprávění to roztrhalo, a ten přerušený censurovaný konec, to už byl vrchol. Jak to asi ukončil? Naproti tomu, zřejmě nutné opěvování krás země a politické narážky v poslední hlavě už pro mě byly navíc. Moc se mi líbily ilustrace ve vydání z roku 1956, byl to takový nakreslený text.
Na Větrné hůrce
Emily Brontë
(SPOILER) Jeden z nejlepších gotických románů, jaký jsem kdy četla. Vášně a emoce stříkají, omdlévá se a blázní, tak to má být. Tomu detailnímu mrazivému vykreslení nenávisti nesahají dnešní thrillery ani po kotníky. Co asi musela Emily prožít, vždyť něco takového se snad vymyslet nedá. Postavy zobrazeny se všemi svými zápory i klady, že se za celou dobu nestačíte rozhodnout, jestli vám jsou sympatické nebo ne. Říkám si, jaký by příběh asi byl, kdyby byl vyprávěn jednou z přímo zúčastněných postav. Jediné, co mě zklamalo, byl závěr, ten happyend (nebo vlastně dva) je na sílu, doufala jsem, že tomu ještě nějak přitne, aby z toho byl člověk ještě rozsekanější, než se vůbec dá.
Těla
Klára Vlasáková
Nedovedu si představit, že někdo přemýšlí, mluví a jedná tak, jak to bylo představeno v této knize. Celé to na mě působí neživotně a povrchně, lživě. Autorka se snaží o intelektuální přesah, ale na malé ploše toho nakousává příliš mnoho, a nic nedotáhne. Podle mého názoru nepovedená neempatická sonda třicátníka do mentality šedesátníka.
Dallas 63
Stephen King
(SPOILER) Co mě na knize nejvíc znechucovalo, bylo, jak se nám King snaží vnucovat své politické názory - Kennedyho prostě zabil Oswald, kdo věří jiným teoriím, je konspirátor, který na to má sice právo, ale přesto přece všichni víme, že je to blbec, že? Resignoval i na popis Oswaldovy povahy z různých úhlů - hlavně mu nepřiznat ani jednu dobrou vlastnost - pokud se o to přece jen někdy pokusil, hned za tím následoval původní odsudek. Skoro jako by to psal na objednávku. Postavy jsou černobílé, hlavní představitel a jeho milá se často ocitají v centru kýčovitých projevů sympatií okolí, o milostných scénách ani nemluvím.
Děj je často vatovitý, a proto zdlouhavý. Autor se v knize podle mého názoru snaží být vtipný za každou cenu a rád vyslovuje všeobecné pravdy, aby se zavděčil co největšímu počtu čtenářů. Konec rychlý, nedotažený, přišlo mi, že to už chtěl ukončit, děj se co děj. V neposlední řadě jsem byla zklamaná z překladu.
Pár věcí se mi přece jen líbilo. Harryho slohová práce s pravopisnými chybami, které ještě umocňovaly hrůzný dojem, srovnávání 50. let se současností a scéna Jakeova bití. King má na hrůzu talent, to je bez diskuse. Bohužel ale nemůžu dát ani jednu hvězdičku, je mi to líto. Moje první setkání se spisovatelem, škoda, ale dám mu šanci, chystám se na Řbitov zviřátek.
Šarlatové písmeno
Nathaniel Hawthorne
Na rozdíl od většiny ostatních se mi překvapivě líbil i prolog. Ta jeho jemná ironie, se kterou střílí do úředníků, a která vlastně prostupuje celým dílem. Dějově je příběh jednoduchý, ale plný drobných detailů a neotřelých povšimnutí, jež ho asi dělají tím, čím je. Zobrazený svět se svými hodnotami se nám dnes už zdá neskutečný, ale je dobré ho poznat a porovnat s dnešním. Román mě uhranul hlubokými city vyjádřenými nepateticky, dá se říct skrytě, je to taková jedna velká natlakovaná plechovka. A taky svou krásnou ponurostí, obálka z roku 2012 ji vystihuje skvěle. Zajímavý Hawthorneův pohled na ženskou otázku.
Korespondence IV. (1859–1862)
Božena Němcová
Proč musel jeden člověk tohle všechno snášet? Jak mohla společnost dopustit, aby se to dělo? Co všechno po sobě mohla zanechat, kdyby se jí vedlo aspoň o trošku lépe? Po všem tom mnohaletém strádání jí hráblo, to je na těch dopisech vidět. Bohužel se to navíc přesně ve stejnou dobu stalo i Josefu Němcovi. Je mi z toho hrozně. Až budu zase jednou v Praze, moje kroky povedou na Vyšehrad zapálit jí svíčku.
Vévodkyně a kuchařka
Ladislav Fuks
Spalovač mrtvol patří k pilířům mé četby i kinematografie. Na Vévodkyni se mi bohužel líbila jen linka malíře Diezlera a Barbary, popisy jídel a pití, a taky to, že Fuks čtenáře nechá, aby si všechno odedřel sám, nic nevysvětluje, a že by bylo co. No nic, třeba do ní časem dorostu.
Poezie ve věku vnějškovosti: Eseje, recenze a jiné texty z let 2007–2022
Jakub Řehák
Není nad to číst dílo o poesii napsané přirozeným, nevědeckým jazykem, jak autor sám často zdůrazňuje, a ještě navíc nahlédnout do jeho vlastní dílny.
Anna ze Zeleného domu
Lucy Maud Montgomery
Přečetla jsem, protože mě nadchl seriál z roku 1985. K Vánocům jsem pak dostala čtvrtý díl série, ani nevím, kolikrát jsem ho přečetla. Skoro po třiceti letech jsem si poslechla první díl jako audioknihu. Ve slovenštině, takže poetický účinek textu tím dostal ještě větší grády. Až mě zaskočilo, jak se liší vztah k dětem tehdy a dnes, hlavně na začátku se Marilla chovala k Anně vyloženě krutě. I za její "průšvihy" většinou mohla ona. Ale potom mě s ní smířily její utajené myšlenkové pochody, jež jsou v knize detailně popsané. Jak tu spousta lidí poznamenává, i mně vadily Anniny nekončící monology, ale myslím si, že kdybych je četla v knize svým tempem, užila bych si je. Některé příběhy už na dnešní dobu působí naivně, a to, že je Anna, od počátku života znevýhodněná svým sirotkovstvím, mezi vrstevnicemi nejkrásnější (i když si to nemyslí), ve všem nejlepší, a až přehnaně ctižádostivá (což taky dost drhne, vzhledem k jejímu typu roztržitého snílka), mi dost lezlo na nervy. No, asi to má být výchovné. Způsob jejího vnímání přírody a vůbec světa, jakož i popis duševních pochodů a přerodů postav, ta intimita, ze které je člověk často na rozbrečení, a starosvětská pohoda, jež z knížky sálá, mi vynahrazují všechny nedostatky. Budu číst i další díly, kde je Anna uzavřenější, ale fantasie ji neopouští.
Nejvyšší karta
Petra Hůlová
Čišel z toho intelektuální chlad. Kdyby aspoň některá z postav měla nějaké zvíře! :-)
Život Vernona Subutexe 1
Virginie Despentes
To nastavování zrcadla nebylo vůbec příjemné, dost jsem při čtení trpěla. Oceňuju, jak Despentes vykresluje postavy, pěkně ze všech stran, nikomu nenadržuje, nikoho nepotápí, čtenáře nutí k vlastnímu názoru. Líbilo se mi, jak píše o sexu, není to kýčovité, trapné ani křečovité, to podle mě málokdo dovede. Ale jestli tohle mají být naturalistické scény, tak jsem asi četla něco jiného.
K majáku
Virginia Woolf
Spousta lidí tady přirovnala knížku k něčemu, co se dá jíst. Taky to tak cítím. Je to jako pochoutka, ke které se jeden tak snadno nedostane. Okusí a chvíli mu připadá, že to je to nejlepší, co kdy jedl, chvíli se sám sebe ptá, jestli mu to vlastně vůbec chutná. Nedá se sníst moc najednou, a člověk brzy pozná, že tohle je gurmánský zážitek.
„Zázračné reálno“ a magický realismus
Eva Lukavská
Jsem obzvlášť vděčná za úvodní studii, definování obou pojmů, rozdílů mezi nimi a popis jejich historie. Úkol to byl nelehký a spletitý, přesto autorka vysvětluje jednoduše a srozumitelně.