V pasti pohlaví: O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku

Zavedla bych knihu mezi povinnou literaturu. Jsem žena a jsem vážně naštvaná.

Úžasná kniha. Doufám, že si ji přečte co nejvíce lidí

Kniha V pasti pohlaví od Silvie Lauder je silná a důležitá výpověď o postavení žen v české společnosti. Autorka, známá novinářka, se opírá o konkrétní data, rozhovory i vlastní zkušenosti a ukazuje, že rovnost mezi muži a ženami u nás stále není samozřejmostí.

Musím říct, že naučné knihy čtu jen občas. Raději mám beletrii, ale tahle kniha na mě vyskočila na bookportu, jen jsem do ní nahlédla a věděla, že ji budu číst celou. Přestože je kniha naučná, stránky letí jedna za druhou.

Témata jako nerovné platy, mateřství, sexualizace nebo postavení žen v politice a médiích jsou podaná srozumitelně, ale zároveň bez zbytečného zjednodušování. Otevírá oči každému člověku. Chtělo by, aby si ji přečetl každý.

Vzhledem k počtu mužů čtenářů je to opět jen zbožné přání. Já mám doma skvělého muže, nemá problém se postavit k plotně a nebo něco udělat doma, ale jen když mi není úplně akorát. Jinak jezdí z práce pozdě a starost o chod domácnosti a starost o děti je na mě. A myslím, že mu to nepřijde divné. Je to tak postavéné už stovek let. Všude budu knihu doporučovat.

Masivní feministická nálož, plná historie, ale hlavně nedávných událostí a současnosti. Těch deset kapitol je dost informačně nabytých. Líbila se mi místy sebeironie nebo sarkastické komentáře vůči určitým konkrétním příkladům. Asi si časem načtu Moderní názor na ženu od Tomáše G. Masaryka a něco od Milady Horákové, respektive u ní hlavně budu odmítat všespolečenský "primitivní antikomunismus", kdy se její život nebezpečně zkracuje na politickou vraždu. Ne. Musíme prvnímu československému prezidentovi a sociální demokratce přiznat na tehdejší dobu progresivní feminismus. Ačkoli se to trochu zdá, že Silvie Lauder popisuje různé ženské situace a témata, nezapomíná ani na muže, kteří jsou součástí společnosti - společně musíme proti různým celospolečnským problémům, které se většinou týkají žen, bojovat. Třeba tím, že budeme feministi a feministky (všichni) a budeme pro kvóty. A odmítneme různá konzervativně ideologická prohlášení, která problémy zlehčují a zesměšňují. Budeme taky něco dělat pro zlepšení situací. Budeme všechno brát vážně. Budeme vůči ženám empatičtí a ohleduplní. Budeme je prostě jakkoli podporovat. (Taky mi chyběl věcný rejstřík, ale snad časem dokážu knihu používat pro pomoc k argumentaci na sítích.)

Tuhle knížku by si měl přečíst každý. Jako fakt každý. Obzvlášť zvědavá bych byla na pokusy o smysluplné argumenty lidí, kteří “na feminismus nevěří”. Skvělá práce.

03.11.2025

Kniha se velmi dobře čte. Doporučuji. První kniha autora, který se prohlašuje za feministu, která se dá číst, kde je cítit minimálně snaha o vyvážený pohled. Je samozřejmé, že na pár místech mluví o rovnoprávnosti žen, místo o rovnoprávnosti mužů a žen, ale zde poprvé to se tolik nepoznává na myšlení. Kniha je úžasné historické okénko s odkazy, tipy na další literaturu. Obsahuje taky jednu celou kapitolu o mužích, která rozhodně stojí za přečtení.
Nicméně připravte se na nepříliš veselé čtení, smutné, zvláště pokud jste dosud neobjevili, neuvědomili si mnohé pohlavní diskriminace, stereotypy. Na druhou stranu to, že je nejlepší tématická kniha, neznamená, že se vším mohu souhlasit. Hlavní námitky bych shrnul do jednoho bodů: svoboda jednání, zejména podtéma rozdílná hodnota pohlaví pro zaměstnavatele. Závěr, úvahy v celé knize stojí v pozitivním smyslu za to.
První poznámku ke knize mám na téma "svatba s obětí znásilnění" (pp16 i dál), souhlasím s autorem, že tak, jak to bylo uzákoněno (povinnost pro oběť) to byla zvrhlost, na druhou stranu nesouhlasím s řešením, zákazem. I když to asi nebude často preferované řešení, ale nevidím důvod, aby oběť sama měla vliv na trest pro viníka, třeba i možnosti ve formě manželství. S tím se pojí další nesouhlas pp315, zastávám názor společně se zemřelým ombudsmanem, že trest odnětí svobody neodrazuje, vězení nenapravuje, spíše naopak. Nemluvě o nákladech. Stejně tak se neshodneme se zákazem (pp17) svateb mladistvých, lék vnímám horší než nemoc. Naopak zaujala mě genderová pomoc (pp26), pokud někdo chce pomáhat, může si dávat podmínky.
Pak následuje historické okénko nejen státní šikany zákony, které se ale prolíná celou knihou (např. 202 ekonomika žen v minulosti). Např. odkrytí morálky kolébky demokracie Atén (114). Novinka pro mě byla řešení nezaměstnanosti po Mnichovu. Věnuje se např. oblečení, které se kdysi dědilo a poté se vytvořili stereotypy. Velmi doporučuji. Škoda, že nepokračovala dál a zmínit současné státní pohlavní diskriminace.
Bohužel na straně 87-91 začíná sekce falešných dilemat, sice chápu jejich použití, pro probuzení, je to snadnější argumentace, ale vnímám to jako část knihy, která dehonestuje zbytek.
Pak následuje celá kapitola 5 Trest za péči, která rozhodně stojí za přečtení z hlediska osvěty, jaký je stav, co vše je problém. Nicméně nelze souhlasit se současným řešením a navrhovaným řešením. (Mimojiné jedno z falešných dilemat AFAIK.) Lidé jsou různí, pro zaměstnavatele mají různou cenu, nesou sebou různé riziko, které je navíc zesíleno státem (pohlavní diskriminace, ochrana žen, těhotných, zaměstnanců). Ano, bohužel zaměstnavatelé toto riziko mnohdy špatně ohodnocují, na základě neplatných stereotypů (ale i platných statistik) ale měli by mít svobodu dělat chyby i v této oblasti. Je to podobný nesmysl, jako nutíme pojišťovny, aby pojistné za muže a ženy bylo stejné (přitom se ženy dožívají vyššího věku, tedy je u nich menší riziko smrti, vyšší riziko dožití). pp184 odměnit ženy v esenciálních odvětvích - které odvětví není esenciální? Kdo má rozhodovat a na základě čeho, co a jak ocenit? Právě že různá na první pohled omezení, regulace spoluvytvářejí problém. Máme tu vysoké náklady na nového zaměstnance, kde vše má platit zaměstnavatele, které dopadají na rizikovější zaměstnanci jako jsou ženy ale i trestaní, exekutoři. Které současně demotivují od částečných úvazků. Zvláště právě v lépe ohodnocených pozicích, kde je malá nabídka, hodně požadavků, školení, zaučování.

Nicméně neznamená to, že popírám, že mnohdy ženy mají nižší příjem, než by dle mého měli mít. Ten vliv na příjem žen je z mnoha stran. Např. chybí osvěta v tom, v čem jsou ženy lepší, schválně si zkuste udělat seznam výhod mužů a žen a zjistíte, že ženský seznam bude kratší a dle mě to není, že by měli méně předností, ale že se tolik neomýlají. Protože prakticky každá výhoda (muže) má nějakou nevýhodu a tím pádem je to výhoda žen.


Zamrzelo mě, že v knize pp288 i se jmény uvádí slavné vrahy - bohužel tak spoluzvyšuje riziko nápodoby.
Na straně 318 se věnuje riziku křivých obvinění. Dává výborný argument: měla by být presumpce neviny i u křivého obvinění. Nicméně pokládá otázku, kde ta křivá obvinění jsou, za mě v oblasti vyjednávání, ovlivňování pracovnic OSPODu, výhružek před rozvodovými soudy. A že i nevinný zločinec podlehne výhružkám odráží obecně (ne)důvěru v soudy, dlouhé soudy, které jsou psychicky, finančně a časově náročné - což je stejný důvod, proč se nedivím odhadované podhlášenosti skutečných zločinů všeho druhu.
Na straně 351 mě velmi potěšila, že má stejný sobecký důvod jako já: dobrý pocit z dobrých skutků. Já mám ještě další, věřím v Pošli to dál (stejnojmenný film).
Na straně 345 srovnává ohrazení se proti předbíhání s odvahou jít proti multimilionáři. Chápu, částečně beru. Ohradit se proti předbíhání je dobrý trénink, ale nevyvozoval bych z toho o odvaze obecně. Mnozí se neohradí, protože si nechtějí kazit den víc než už je samotným předbíháním. Na straně 358 víceméně mluví kam směřovat vinu, odpovědnost. Nesouhlasím. Je to složité. Asi jen „Bože, dej mi klid, abych se smířil s tím, co nemohu změnit, odvahu, abych změnil to, co změnit mohu, a moudrost, abych odlišil jedno od druhého."

Kniha nám bohužel zamlčuje některé (pro vnímání feminismu zásadní) skutečnosti. Pokud se chcete dozvědět více a udělat si úplnější obrázek, doporučuji knihu Kamily Remišové-Věšínové "Gender a pravěká společnost" nebo její článek v časopise Slovo a smysl "Gender v archeologické interpretaci" (je k nalezení na internetu), pokud čtete anglicky, pak knihu Cynthie Eller: "The Myth of Matriarchal Prehistory: Why An Invented Past Will Not Give Women a Future" nebo její článek "Sons of the Mother: Victorian Anthropologists and the Myth of Matriarchal Prehistory" v časopise Gender & History, opět k nalezení na netu. Stejně tak mě fascinuje, jak málo dnešních feministek si uvědomuje, jak úzce je feminismus propojen s marxismem a socialismem.

Kulturní, sociologické vzorce jsou téměř nesmazatelné. Zejména pokud jsou vyhovující pro jednu celou polovinu lidstva. Silvie Lauder v knize s nádhernou obálkou a o neuvěřitelném počtu 400 stran shrnula veškerenstvo bezpráví, kterému ženy museli čelit a stále čelí ve všech zemích světa, ve všech dobách existence lidského druhu, a to nejenom v době války, kde žena je válečnou kořistí i zbraní, ale i v míru, nejenom v dospělosti, ale i v dětství, mládí či na prahu konce života, nejenom ve společnosti, ale mnohdy i doma.

Vysokou výpovědní hodnotu kniha co do zmapování života žen na tom našem malém českém dvorku. Máme štěstí, nejsme podrobovány kruté praxi obřízky, můžeme vycházet z domu bez mužského doprovodu, nejsme nuceny ke sňatkům, můžeme studovat i pracovat (dokonce v armádě), můžeme užívat občanských i politických práv a domácí násilí (už) u nás není pouhým přestupkem. Potud dobré. Podle mužů dokonce asi ideální. Diskriminace, která provází celou řadu uvedených práv a svobod, už ale jako by nebyla, resp. je v jejich očích "normální". Nechci se rozepisovat o všech nešvarech, a že jich je dost. Snad jen např. známý "harassment" u nás úsměvně překládaný a patřičně tak i zlehčovaný poťouchlým pojmem "harašení". Ženu tak lze legitimně obtěžovat, protože buď o nic nejde, nebo si o to říká svým oblékáním či chováním. Jako by se žena nesměla oblékat dle svého vkusu, aby náhodou nepovzbudila muže k něčemu, oč si přece vlastně říká. Suma sumárum, muž mi z toho všeho vychází jako nevyzrálý, zakomplexovaný a slabý jedinec, který - podle mnohých legitimně - nemůže ovládnout své násilné nebo sexuální sklony v blízkosti ženy nezabalené do koberce a s šátkem na hlavě... Mmch. jen jsem zírala, co misogynů je v naší společnosti, vč. mezi muži, kteří doposud měli můj respekt. Ne, Okamura ani Ladislav Jakl nepřekvapí, ale takoví jako Jan Hus, politolog Alexander Tomský nebo zesnulý předseda senátu Jaroslav Kubera už ano. A zdaleka nejde jen o ně.

Sama jsem doposud vystupovala proti pozitivní diskriminaci a volala po rovné soutěži a proti kvótám. Jenže ta nikdy nebyla a není rovná. Díky Lauder jsem si konečně přiznala, že jsem zbabělec. A že je konečně na čase otevřít oči dokořán a věci pojmenovat správnými jmény. Tentokrát sebe. Ano, jsem feministka.

P.S.: kvituji, co mužů dle komentářů knihu přečetlo. Někdy ale potřeba "probudit" samotné ženy.

05.06.2025

„Nejde o to, aby (ženy) převzaly moc z rukou mužů. Jde o to zlikvidovat samotný pojem moci, protože ten, kdo má nad někým moc, je jí vázán k nesvobodě stejně jako ten, nad kým tu moc má.“
(Simone de Beauvoir)

Spíš než vztek jsem při čtení cítil smutek a bezmoc. Protože málokteré téma ve mě vyvolává tak silný pocit nekompatibility se světem, ve které žiju, než nerovnost ve vztazích mužů a žen. Přestože jako muž nejsem nespravedlností ve vztahu mezi pohlavími bezprostředně ohrožen, beru si to dost osobně. Jednak proto, že pokřivené prostředí, které neumožňuje polovině lidí rozvoj svého potenciálu oslabuje a znevýhodňuje společnost jako celek.
Varující může být také pohled na obecnou ochotu velkého množství lidí nerovnosti neřešit (buď odvracet zrak nebo bagatelizovat nebo všelijak argumentačně žonglovat) - to se pak může stát, že při změněné společenské konstelaci se do role diskriminovaných mohou rychle dostat jiné skupiny, to přece z dějin 20. století známe.
Hlavně ale jde o mé přesvědčení, že spravedlivá společnost musí prostě být spravedlivá pro všechny, pokud má být hodna svého označení. Jako křesťan vnímám, že ani nemůžu jinak: přednostní péče o opomíjené a utlačované je jedním z hlavních motivů evangelijního poselství, což moje církev potvrdila už před šedesáti lety, kdy v konstituci Gaudium et spes připomněla, že „jakékoli druhy diskriminace v základních právech osoby, ať se uskutečňují z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, společenského postavení, jazyka nebo náboženství, protože jsou v rozporu s Božím záměrem.“ (Že je to v církevním prostředí mnohdy jinak – v biskupských palácích i běžných domácnostech -, je selhání, které by také stálo za podrobnější rozbor, ten ale nepatří do tohoto komentáře).

Sleduji práci paní Lauder dlouhodobě (jsem čtenář Respektu), takže mě žádné z předkládaných témat vyloženě nepřekvapilo. Ale stejně: vidět to takhle pohromadě, to byla síla! Očekávatelně na mě nejvíc působila část věnující se sexuálnímu násilí a jeho bagatelizaci při policejním vyšetřování a soudních řízeních. A také vědomí, kolik situací zůstane neřešených, kolik bolesti a traumat kolem sebe mám, aniž bych tušil...
Odnesl jsem si také nějaký ten výstražně vztyčený prst a náměty k přemýšlení i pro sebe. Jasně, nejsem typ člověka, který by ženy obtěžoval nebo psal na internetu obscénnosti, ale to ještě neznamená, že jsem nikdy žádnému děvčeti nezpůsobil nepříjemné pocity - jsem si vědom svých sklonů k paternalismu a zpětně si uvědomuji i pár příkladů, kdy jsem své projevy sympatií mohl víc korigovat, pokud bych byl víc schopen zapojit rozum a empatii.

Další věc, kterou zde chci zmínit je tón knihy. Za obvyklých okolností bych ho považoval za zbytečně konfrontační (což obecně nepomáhá: adresát kritiky se začne instinktivně bránit a místo hledání řešení se zvedne série vzájemných protiútoků), ale když si uvědomím, co si musí ženy zasazující se o rovnost (nebo prostě jen ženy) ve veřejném prostoru vyslechnout a přečíst, tak vyzývat paní Lauder k umírněnosti bych považoval za nepatřičné. Sarkasmus i hněv do angažované publicistiky navíc patří a pokušení to škodolibě natřít někomu jako je Tomský nebo Kovářová, no, tomu se těžko odolává, to chápu.
To by ale nemělo znamenat snižování záslužnosti téhle knihy, která poskládáním všech problematických věcí znemožňuje vidět nerovnosti ve společnosti jako marginálie nebo náhodné jevy. Je toho tolik, že to nejde přehlížet. Je toho tolik, že není možné se tvářit, že si situace nevyžaduje celospolečenské systémové řešení.

„Zejména při pohledu na stovky let trvající strach ze ženské nezávislosti a kontroly, který se s novou silou vynořuje i dnes, se pak nabízí jedna zásadní otázka. Pokud k rozpadu společnosti měl vést svobodný život žen, jejich rovnoprávné postavení, vzdělání a vyjadřování, pak z toho logicky vyplývá, že k udržení a stabilitě společnosti byla naopak nutná nesvoboda, podřízené postavení, nějaká forma kontroly žen. Potom je však namístě se ptát: Co to vypovídá o společenském uspořádání, a to jak v minulosti, tak dnes? Pokud je k tomu, aby společnost fungovala tak, jak má, nutné omezit jednu její polovinu, není namístě tuto společnost nějak od základu zreformovat?“

30.05.2025

Kniha mě hluboce zasáhla a otevřela mi oči k nerovnostem, které ve společnosti stále přetrvávají – nejen mezi muži a ženami, ale i v kontextu rasy či sexuální orientace. Sylvia Lauder píše s respektem a citlivostí, ale zároveň naprosto jasně a nekompromisně. Nejvíc mě šokovaly kapitoly o sexuálním obtěžování a zneužívání žen – zejména směšnost trestů a celková banalizace těchto činů mě naprosto vyvedla z míry. Kapitoly o každodenních nerovnostech mezi ženami a muži ve mně vyvolávaly vztek, smutek i bezmoc. Překvapilo mě, jak moc mě to zvedalo ze židle – i když přece "vím", jak to chodí. Autorka výstižně rozebírá běžné argumenty, které zlehčují nebo popírají nerovnost, a srozumitelně je vyvrací. Právě tím, jak přesně pojmenovává, co je často schováno za klišé a samozřejmost, dává kniha velkou sílu. Není to pohodlné čtení, ale je nesmírně potřebné. Doporučuji každému, kdo se chce dívat na svět realističtěji a spravedlivěji.

Začnu tím, že jsem knihu dlouho očekávala a články Silvie Lauder jsem v Respektu četla vždy ráda. Když jsem ji tedy konečně otevřela a začala jsem se do ní začítat, má očekávání byla vysoká.
Teď bude asi ten prostor na ono zrádné "nakonec ale". Je asi možné, že jsem od knihy prostě čekala něco docela jiného a frustrovaná jsem byla proto, že se mi toho nedostávalo.
Ale tedy od začátku. První kapitola a obecně tak první část knihy je super, odsýpá, docela obecnější a globálnější pohled, ale jasně, to se dá očekávat. Hodně věcí už člověk ví, pokud se o téma zajímá, ale to vůbec nevadí. V druhé polovině knihy už jsem ale začala být nervózní, kam to směřuje a proč to stále tak klouže po povrchu, jednou se zaměřuje na historii, na Česko, jindy na globální situaci a současnost...
Celá kniha mi připadala jako nějaký sborník, nebo jakoby vycházela a byla seskládaná z článků, které paní Lauder psala a nějak pospojovala do knihy. V jednotlivých kapitolách sice byly odkazy na ty předcházející apod., ale jako celek mi to prostě neladilo. Chyběl mi nějaký sjednocující cíl nebo téma.
Možná jsem očekávala, že bude třeba přímo (po nějakém obecnějším mezinárodnějším úvodu) soustředěná jenom na Česko (a ty části, které se na Česko soustředily, byly skvělé!). Takhle se každá kapitola nějak rozplizle dotkla vždy určitého tématu, ale osobně jsem v tom neměla přehled a nechápala jsem logiku uspořádání kapitol.
Určitě nechci říct, že za to kniha nestojí a nelituji koupě, ale bohužel se má očekávání dost lišila.

15.03.2025

Skvělé, srozumitelné, bohaté na informace i inspiraci.

22.02.2025

Smekám před autorkou za tak zevrubnou analýzu všech aspektů nerovného postavení žen a mužů, které si lze představit. Kniha tak plní několik rolí zároveň: představuje všechna možná témata, o něž mohl český čtenář kdy zavadit (mee too, pay gap, mýtus dokonalé oběti atd. apod.) a o nichž většinou neví o moc víc, než právě ony omílané stereotypy, podrobně je analyzuje, dělá přesný obrázek a pracuje s běžným předporozuměním, což je skvělé.
Zároveň kniha může sloužit jako odrazový můstek (srv. několik stran citovaných zdrojů).
Co na knize obdivuji stejnou měrou je vhled do specificky české situace a osobní autorčina zkušenost (přece jen se nejedná o ryze odbornou knihu, ale text publicistický; tady by bylo namístě dodat, že autorka nemluví pouze o své zkušenosti, ale jako novinářka přináší přehled celé plejády situací, pohled tuzenských odborníků, politiků, ale i žen a mužů z nejrůznějších prostředí).
Převažující názory a společenská praxe je pak konfrontována s realitou (tj. ze statistickými daty), to vše věcně, čtivě a s humorem.
Z knihy si odnáším několik stran výpisků, silné znepokojení, ale zároveň uspokojení z toho, že o některých tématech mám (konečně) relevantní informace.
PS: v době psaní příspěvků mám ve vedlejším okně notebooku otevřenou zprávu popisující případ může, který před nedávnem ve sklepě mučil a znásilňoval ženu. Šlo o člověka, který by v této době seděl ve vězení za přesně tentýž čin, kdyby neodešel od odvolacího soudu s podmínkou. Toliko k aktuálnosti a potřebnosti této knihy.

Já tyhle typy knížek moc nečtu, ale tentokrát jsem udělala výjimku. A musím říct, že jsem za to ráda. Autorka píše čtivě a srozumitelně, každé téma podala moc zajímavě. Text je doplněný o pár vhodně sarkastických poznámek, což se mi moc líbilo a i když to někomu může připadat, že to celý text shazuje, mně se to tam hodilo.

19.01.2025

"Přežívající společenský řád sice jednoznačně vychází z tisíce let trvajícího systému mužské dominance, ale jeho finální a zásadní dotvoření se událo až v moderní době - tudíž neplatí "od pradávna", nýbrž relativně krátce. "Nerovnosti mezi postavením obou pohlaví, s nimiž se dodnes potýkáme i v právních systémech, nejsou prastaré a přirozené, ale mají historii starou přibližně jen 250 let," píše Havelková a dodává poznámku klíčovou i pro naše dnešní uvažování: neplatí rozšířená představa, že postavení žen se postupně, krok po kroku a jaksi lineárně a "nevyhnutelně" stále jen zlepšovalo. Důležité je to proto, že hluboké přesvědčení o tom, že železnou logikou dějin směřují ženy ke stále lepším podmínkám pro život, nám brání připustit, že to tak naprosto být nemusí, že naopak může hrozit regres."
- cituje Silvie Lauder z kapitoly "Kořeny genderových právních nerovností v modernitě" z knihy https://www.cbdb.cz/kniha-383087-muzske-pravo-jsou-pravni-pravidla-neutralni Hanu Havelkovou.

Kniha přináší mnoho zajímavých poznatků, avšak je velmi nevyvážená. Na jedné straně cituje konkrétní studie, aby o odstavec dále operovala s emočně zabarvenými obecnými pravdami. V knize je hned několik velmi nešťastně napsaných vět, které jsou něžně řečeno zavadějící, a pouze z kontextu lze odhadovat, co tím aurorka myslela (např. str.245 "(...) se s různou formou deprese léčilo necelých čtyřicet procent mužů." Pro kontrolu je to cca 6 % z populace, možná autorka zamýšlela, že je dán cca 40% podil mužů volajících na linky psychologicke pomoci). Kniha je navíc rozdělena do kapitol, které nedrží téma. (Kapitola Najdi ženu začíná na téma minimálniho zastoupení žen ve veřejném životě, ale pokračuje již dříve řešeným pay gapem). Některá tvrzení nejsou ozdrojovaná. Další by pak zasloužila samostatný odstavec rozebrání.
Jako byste seděli s hyperaktivní kamarádkou, které nejde skočit do řeči, na kafi a hovor tak nějak plynul bez struktury. Přes výše uvedené se nečte špatně.

17.11.2024

Velmi povedena kniha, která nabízí pohled na toto témata z vícero úhlů, které jsou všechny důležité a skvěle v knize popsané. Je vidět, ze autorka je v tématu kovaná a její postřehy dávají smysl.
Pokud vás téma feminismu baví a zajímáte se, určitě stojí za přečtení!
Velmi povedené a poučné.

16.10.2024

Začnu citací ze samého závěru knížky a příslibu kýžené budoucnosti v podobě „svobodnějšího, spokojenějšího a důstojnějšího života“. Jistě, hodnoty jsou alfa a omega. Proto je musíme volit maximálně uvážlivě a balancovat je navzájem, kdy jejich vyvažování je nikdy nekončící záležitost.

Dodal bych výslovně třeba hodnoty: Spravedlnost při nevyhnutelné faktické nestejnosti jak pohlaví, tak jedinců. Nebo sounáležitost. Nebo psychicky a sociálně zdravé děti, které většinou zase dokáží mít psychicky a sociálně zdravé děti.

Tedy svoboda jedince. Dělat si, co chci. Tak jako si dělala vždycky co chtěla hrstka těch nejmocnějších mužů. Obvyklý pohled elitních feministek se totiž nepoměřuje s běžnými, „průměrnými“ muži, kteří v minulosti pravidelně byli zcela nahraditelným zdrojem a jejich životy v podstatě bezcennou surovinou, a už vůbec ne s jejich „spodní“ třetinou či pětinou. Ti posledně zmínění jsou z pohledu ženy, která si sebe sama jen trochu váží, muži i dnes většinou „neviditelní“; kromě toho, můžou si za to sami! To je v kostce latentní a všudypřítomný motiv toho nejhlasitějšího feminismu posledních dekád. Dělat si, co chci. A co? Samozřejmě jen to dobré. A dobré je to, co JÁ považuji za dobré.

Ano, už je co ztratit, jak se v textu uvádí. Což je mimochodem asi hlavní důvod stávajícího „věku úzkosti“, nynější doby anxiolytik. Akcelerovaný vývoj posledních desetiletí směřuje podle mého vnímání k tomu, že v nevyhnutelné konkurenci s jinými kulturami toho možná ztratíme ještě víc, než historicky bezprecedentní rozsah faktické autonomie žen a je velkou otázkou, jak na tom budou jednou naše vnučky.

Knize by se jistě daly vytknout dílčí nesprávnosti, ale spíš "systémově": určitě má autorka zásadně chybné chápání vztahu vrozeného a získaného (str. 98, zábavná představa, že by člověk v případě čehokoli vrozeného nepotřeboval výchovu, evokuje spíš hmyz, ale i ten se kupodivu dokáže učit) rozvíjeného už od šedesátých let seriózní vědou počínaje řekněme Richardsonem s Boydem a konče současnou antropologií. Takové znalosti by byly vhodným protijedem proti pojetí genderu Buttlerové, neuznávající tělo a dalším šíleným nesmyslům, co byly kdysi v módě v některých feministických kruzích.

Ano, je to složité, subtilní, zejména oproti nejrůznějším „manifestům“, stejně tak jako od naivně biologizujících pohledů, ale vyplatí se zrovna tomuto věnovat pozornost, jestli opravdu chceme porozumět světu a zlepšovat ho; pouhý svazácký zápal už nepostačí. Nejvíc toto zásadní nepochopení tluče do očí v pasáži kolem ideoložky feminismu Judith Buttlerové.

Ostatně sama tato maskulinní a fakticky proti rodině zaměřená lesba (říkejte mi „they“, tedy ono, prosím) je už aktuálně myšlenkově jinde, než v citovaném díle z „dějin hnutí“ s názvem Trable s genderem: Podvracení identity z roku 1990.

Představují prominenti a elity typu nekriticky citované Buttlerové, čerpající ze zmatených francouzských postmodernistických filozofů, nových freudovských marxistů, ztělesňující plytký akademický postrukturalismus, nešetřící „dekonstrukcí“, či „subverzí“, skutečné zájmy většiny žen? Nejsem si zdaleka jist. Elity vždy zvýhodňují samy sebe, nanejvýš si ještě samy sobě namluví, že to bude dobré i pro ostatní.

V pasti pohlaví jde nicméně celkově spíš o předloženou selekci faktů, z ideologických důvodů jednostranně vybraných a zabarvených, a s tím spojenou motivovanou interpretaci. Pak se nelze divit, „proč jsme stále tak naštvané“, či spíš stále naštvanější, resp. "poštvanější" (paradoxně navzdory objektivnímu růstu individuální svobody a faktické rovnosti pohlaví, což je jev doložitelný i na průzkumech v USA), jak skoro unisono uvádějí čtenářky ve svých komentářích ke knize.

Tudy cesta, podle mého názoru, už dál nepovede, nízko visící plody byly dávno očesány. Nakonec se můžeme ocitnout v pasti vlastního myšlení. V pasti přežilých schémat, příliš zaměřeného a motivovaného pohledu.

11.10.2024

Tato kniha na mě vyskakovala posledních pár týdnů v takovém rozsahu, že jsem si řekla, že si jí jednoznačně musím přečíst! Její anotace mě nadchla, knihy s podobnými tématy moc ráda čtu, takže tohle pro mě byla jasná volba.

A řeknu Vám, dlouho jsem se u knihy takhle nenaštvala. Jsou zde opravdu palčivá témata, která Vás ale donutí se zamyslet nad současnou situací mezi oběma pohlaví. Autorka spíše podněcuje čtenáře k myšlenkám než k odporu a nenávisti, a to si myslím, že je hlavní.

Kniha je vhodná jak pro ženy, tak pro muže. Opravdu si myslím, že obě strany v knize najdou ten svůj „aha“ moment.

Knihu doporučuji všemi deseti! A jsem neskutečně ráda, že jsem se k ní dostala. Opravdu zajímavé a osvěžující čtení.