Těla

Já nevím, dobře se to četlo, ale celkem o ničem to nebylo, konec mě zklamal.

Zaujala mě už knížka Praskliny a autorka mě nezklamala ani tady, přišla s nevšedním tématem. Bylo to čtivé, nevšední, nadčasové, místy trochu nechutné, ale i proto strašně lidské. Skvěle načteno, určitě ráda doporučím dál.

15.03.2026

(SPOILER) Z mého pohledu to byla velmi zvláštní kniha. Když jsem si poslechla první kapitolu, říkala jsem si, že Marii musí být už přes sedmdesát let. Pak jsem zjistila, že si přivydělává tím, že opatruje děti, tak jsem z toho byla dost zmatená, Až někde ve druhé třetině knihy jsem se chytila roku narození Rózy a vydedukovala z toho, že Marii může být, pokud tedy nebyla v roce 1990 starší matkou, maximálně 60 let. Dovolím si podotknout, že Marie v reálu nemůže být v důchodu, naopak má do důchodu ještě dost daleko... Takže na jedné straně je tahle generace žen v plném pracovním procesu, na straně druhé je dohání stáří a stávají se pro své okolí neviditelnými. Myslím si, že je to otázka celkového nastavení ženy, jejího přístupu k životu, jejího sebevědomí a toho, jestli chce dobrovolně hrát roli neviditelné.
Vztah matky a dcery byl velmi zvláštní, chyběla mi nějaká větší hloubka, důvody, proč tomu tak bylo. Jen z náznaků lze usuzovat, že Marie taky své mateřství prožívala s určitými obavami ze ztráty vlastní hodnoty, vlastního světa. A přesto se po dospělosti své dcery pořád věnuje jiným lidem, a nemyslím si, že to bylo jen kvůli penězům. Róza, která v průběhu příběhu čeká dítě, své mateřství prožívá taky vlastním způsobem. Tak, jak mi Róza nebyla moc sympatická, mateřství ji změnilo. Uvědomila si, že roli matky bude mít už po celý svůj život, že ona bude zodpovědná, jak svoji dceru vychová. A Marie? Asi stala skutečně "neviditelnou"... Hodnotu vlastní maminky skutečně doceníme, až s námi není.
Když píšu tyto řádky, uvědomuji si, že ta kniha, hlavně v poslední třetině, dává více otázek než odpovědí, ale asi to tak mělo být.

Marie a Róza, matka a dcera, 60 a 30. Obě se potýkají se svými těly. Marie řeší změny způsobené neúprosným stárnutím, Róza prožívá zacházení se svým tělem zejména v souvislosti s těhotenstvím. Pak je tu ten jejich vzájemný, dost divný vztah, přičemž o tom, co k tomu vedlo, se nedozvíme. A pak také Marie řeší praktické věci svého osamělého života. Hlavně, tedy jeho finanční zajištění. Napřed hlídá děti, později staré lidi. K dětem přistupuje spíš odosobněně, ke staříkům naopak.... Jako hlavní téma mi z toho vystupuje právě stáří. Možná proto, že stojím na jeho prahu a také, že pozoruji křehnutí svých rodičů. Autorka se s tím nemaže a předkládá jeho natur podobu.... Ani Róza ani Marie mi nebyly sympatické, příběh mi přišel takový jakýsi nevyvážený a nedotažený (nejen kvůli závěru). Přesto jsem vcelku zaujatě přečetla.

Kniha na mě bohužel působila jako nezdařilý literární experiment, u něhož jsem si po celou dobu nebyla jistá, kde má vlastně ležet jeho těžiště. Důležitá témata (tělesnost, mateřství, vztah k sobě i k druhým) jsou zde spíše naznačena než skutečně rozvinuta. Text jako by je otevíral, ale už se k nim nevracel s dostatečnou hloubkou ani analytickou odvahou.

Obě hlavní postavy jsem vnímala jako těžkopádné, silně nesympatické, až toxické, jakkoliv toto slovo v oblibě nemám.
Čtení beletrie si obvykle ospravedlňuji tím, že mě může vést k hlubšímu pochopení světa a větší empatii, že skrze literární vědomí druhého člověka si cvičím schopnost milosrdenství vůči těm skutečným. Zde to však byl oříšek. Namísto soucitu jsem často cítila spíše frustraci nad nelogičností jejich uvažování a jednání. Paradoxně tím však autorce přičítám jisté plus, postavy ve mně dokázaly vyvolat silné emoce. Lhostejno, že převážně negativní, silné byly nepochybně.

Samotný příběh, pokud jej tak lze nazvat, mi přišel spíše jako kulisa pro proud toxických myšlenkových pochodů. Chyběla mi jasnější vnitřní dynamika, logická návaznost i napětí. Některé situace působily přitaženě za vlasy a nepřesvědčivě, což ještě více oslabovalo soudržnost celku.

Rovinu mateřství jsem na různých místech vnímala jako tendenční, nicméně tuto výhradu nechci promítat do samotného hodnocení. Všichni víme, že rodinné vztahy nejsou vždy harmonické, přesto si myslím, že v dnešní době, kdy je rodina ve veřejném prostoru silně dekonstruována, by bylo cenné nabízet opačný obraz.

Závěr jsem nepochopila, a nejsem si jista, zda jej vůbec bylo možné jednoznačně pochopit. Spíše ve mně umocnil dojem, že se text snaží tvářit jako významné existenciální sdělení, aniž by pro to měl dostatečnou hloubku či strukturu.

Nevím, možná je to kniha, která chce zneklidňovat, ale ve mně zanechala spíš pocit nedotaženosti než nějakého existenciálního otřesu.

Těla ztvárněná z mnoha úhlů pohledu.. bylo to čtivé, ale zvláštní

Knihu jsem začala číst kvůli tématům, kterým se věnuje: 1) stárnutí, 2) vztah matky a dcery. Bohužel zpracování mi moc nesedlo. Spousta událostí v knize mi přišla přitažených za vlasy, skoro jako by autorka nerozuměla tomu, o čem píše. Děj mi přišel málo uvěřitelný a nevpravila jsem se do něj.

Zajímavý pohled na dceru a matku. Konec mě moc neseděl, hlavně opatrování dědoušků, ale jinak dobré čtení a zajímavé myšlenky.

Četba ve mně vyvolala mnoho otázek, ne vždy příjemných, o vztahu k vlastnímu tělu (věkem jsem blíže k Marii než k Róze), o tom, co nám ohledně ženských těl vnucuje společnost a jaká "pravidla" si nastavujeme samy, o důstojnosti stárnoucích. Je dobře, že se takováto témata otvírají, nesedl mi ale jazyk, dialogy se mi zdály strojené, na můj vkus používá autorka příliš mnoho přirovnání.

Etalon tendenčnosti.

Být matkou je snadné, tak nesnesitelně snadné, že v tom všechny selhávají.

Ze začátku velmi zajímavé a hezké čtení, fajn byly i pohledy obou hlavních postav matky / dcery. Dvě zásadní životní události - stárnutí a popis neužitečnosti a role matky. Velmi hezky a lidsky popsáno. Ke konci knihy nepochopitelný zlom, který mi tuto knihu naprosto znechutil. Původně bych dala 10/10, díky posledním 20 stránkám 6/10.

Zas jedna z knížek, která mě prvoplánově nutila přemýšlet, né vždy na to mám náladu, někdy jsem ráda za přímý smysl čteného. Tady ne, tady se od čtenáře chce,aby myslel. Aby dumal nad tím, co a jak nám vlastně autorka nabízí. Nakonec to není tak úplně ke škodě, protože je třeba mozek trénovat, ostatně jako vše, co nám ke stáru neslouží, chátrá,nedrží, krabatí,flekatí,hrubne....

Knížka, která zachycuje spousty zajímavých společenských a psychologických témat. K něčemu bych potřebovala vysvětlivky, co tím vlastně autorka říká.

Čítanie sprevádza "pachuť", ktorú spracovávaná téma prináša. O starobe uvažujem podobne ako autorka - s hlavnou hrdinkou, Máriou, som dokázala poľahky stotožniť. Osamelosť, nedostatočná sebaúcta, finančné problémy, prílišná pokora... Otvorený koniec mi neprekážal. Myseľ môže voľne blúdiť a hľadať pokračovanie.

Těla. V dnešní době obzvlášť kontroverzní téma, jsou nastavené ideály krásy a odlišnosti se neodpouštějí.
Marii je přes 60 let a cítí se stará, opuštěná, zbytečná, nehezká. Její vztah s dcerou je plný nepochopení, boje a velké snahy o zavděčení se. Marie se chce cítit užitečná. Jenže koho v dnešní době zajímají staří lidé?

Silné téma o tom, jak se staří lidé mohou cítit ve svém těle a ve společnosti. Kniha je velmi čtivá, téma zraňující, jen mi vadil otevřený konec.

Kniha to byla zajímavá. Zase trochu něco jiného, než obvykle čtu. Téma mi přišlo úzkostné, vztah matky a dcery však určitě stojí za zamyšlení. Přesto jsem některé pasáže moc nepochopila, přišly mi i mírně zbytečné, jiné zase až nepříjemné. Koneckonců má ale autorka pěknou češtinu a knížka je čtivá a určitě nad ní ještě chvíli budu filozofovat.

Audiokniha.Nelehké ale pravdivé čtení.Nevím jestli bych to v písemné podobě nevzdala.Úplně mi nesedl konec.

Během čtení knihy jsem zažívala smíšené pocity. V ději se nacházely myšlenky, se kterými jsem se naplno ztotožnila, ale také ty, které mi přišly jednoduše zvláštní, zmatené, místy až nechutné. Říkala jsem si, že je to možná i mým věkem a tyto věci bych lépe pochopila za několik desítek let. Těžko říct.
Přestože kniha ve mě vzbuzovala občas nepříjemné pocity, byla psána velmi čtivě. Na rovinu však řeknu, že jsem byla ráda, že nemá více jak 200 stran. Nevím, zda bych ji jinak dočetla.