Nejvyšší karta
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/497483/bmid_nejvyssi-karta-6417390f3eedd.jpg
3
98
35
Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost: harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší… Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu.... celý text
Přidat komentář
Syrové, drzé, odvážné čtení. Hůlová mě baví, i když ta hrdinka knihy mi jde chvílemi na nervy, tak ale literatura má trochu rozčilovat a ne vždy hladit po srsti, ne?
Podobné zklamání jako u Petry Dvořákové - zbytečná kniha, hlavní hrdinka nesympatická, nevyrovnaná se svým životem a dětmi, matkou...svoji první láskou..dotčeno s velkým sebezapřením
Obsah je podrobně v anotaci. Generační rozdíly. Nejvyšší karta? Přečtěte si a udělejte vlastní názor. Vše, co bych napsala, by byl spoiler. Malá poznámka - postavě Judity bych přála bláznivé zamilování se vším, co k tomu patří a pak také skutečnou lásku. A stejně tak všem mladým lidem.
Petra Hůlová mě opět nezklamala.
Pro mě příjemné překvapení. Ne vždy souhlasím s názory, které kniha akcentuje, mnohdy bych rozporoval i pohled na dnešní svět... ale o tom to přece není, člověk nemá číst a oceňovat jen to, s čím si notuje, byť dnešní kritika i čtenáři si to často myslí. Co mi trochu vadilo byla přílišná práce s archetypy, hlavně v postavě dcery Judity, ale i v mnoha ostatních. Na druhou stranu, on je to asi záměr a hádám, že právě jimi chce Hůlová provokovat. A to se jí daří. Nejvyšší karta je silná generační výpověď, kterou můžeme považovat za přestřelenou, může nas rozčilovat nebo naopak můžeme mlátit do stolu a křičet, že to konečně někdo napsal. Ale ať už si myslíme kdo chceme cokoli, neměli bychom tenhle román ignorovat.
Když člověk stárne, snaží se s tim vyrovnat, přemýšlet a vzpomínat jaky to bylo kdysi než lidi začali čumět na mobilu. Navíc je tu její dcera Judita, která plná idealů která jí nastavuje tvá, když si přečte její deníky..
Knihy Petry Hůlové budou vždycky divný a ne pro všechny. Ale toto mne bavilo číst...
Petra Hůlová je určitě kvalitní spisovatelka s intelektuálním přesahem. Mám pro ni slabost, proto tuto její novinku jsem si musela přečíst a těšila jsem se na ni. Dle komentářů jsem se trochu knihy obávala, aby mě nestáhla do smutku. Nestáhla, ale trochu na mě přenesla začínající zapšklost stárnoucí hlavní hrdinky. Kniha se mi líbila. Vykreslovala atmosféru Prahy a literárního světa. Prolínala se do knihy i šeď bývalého režimu. V knize jsou i patrné generační rozdílné názory. Je tu svět ženský i mužský. Kniha se povedla. Ale není to bomba, rozbuška. Ono totiž s tímto tématem to nelze.
Knihu vnímám rozporuplně. Na jednu stranu jsem se při četbě často nudila a veškeré postavy mi přišly chladné a nesympatické, přesto bylo na hlavní postavě cosi, co mně nutilo v knize pokračovat. Téma boje ženy se stárnutím bylo hodně zajímavé.
Zdařilá próza jedné z našich předních autorek zavede čtenáře do intelektuálních a uměleckých kruhů. Činí to myslím přesvědčivě a její předností je analytičnost a pochopitelně i značná dávka (sebe)ironie. Ta zde prostupuje vším, ať už jsou to otázky teoretického i praktického feminismu, undergroundu a současné progresivní levice, ale i generačních střetů či klopotných vztahů matka - dcera - dospívající vnoučata. Z hlediska dějovosti by se snad Hůlové dala vytknout jistá překombinovanost zejména v poslední třetině knihy, kdy se vzájemné vztahy a sexuální poměry okolo hlavní protagonistky začnou proměňovat natolik dynamicky, až je to poněkud nevěrohodné, ba téměř (záměrně a parodicky?) přehnané. Ale jak už jsem naznačil výše, tato linka nebylo to hlavní, proč mě kniha zaujala a proč ji pokládám za povedenou. Mnohem zajímavější jsou úvahy, leckdy provokativní, podvratné, vzájemně protichůdné, nejednoznačné, jde-li o míru toho, nakolik je vůbec lze vnímat vážně (jak z perspektivy nás-čtenářů, tak i z perspektivy postav samotných). Těžko říct, zda by kniha stejnou měrou oslovila i čtenáře, kteří nemají úplně blízko k literárnímu, nakladatelskému, univerzitnímu a uměleckému provozu, nicméně troufám si říct, že svou mnohdy až desktruktivně-dekonstruktivní analýzou mezilidských vztahů ve všemožných kombinacích nabývá dostatečné obecnější výpovědní hodnoty.
Nebavilo i bavilo zároveň. Postavy byly popisovány s neuvěřitelným chladem, takové ploché. Mnoho témat, které se nijak nepropojily. Na mě z toho čiší, že hlavní hrdinka chtěla zaujmout nějaký postoj a vlastně neví jaký.
Plácání stárnoucí tetky. Floskule, rádobymoudra, nesnesitelná zjednodušení (plastiky, střídavá péče, nákupy online atd.) Chtějí to být české variace na Roky Arnauxové, ale autorka to neumí.
Čišel z toho intelektuální chlad. Kdyby aspoň některá z postav měla nějaké zvíře! :-)
Strašně moc mě to bavilo. Sylvie nemusí být všem sympatická, mně ale byla. Moc. Bavilo mě sledovat její vyrovnávání se s přicházejícím stářím, marný boj s časem... Bylo to až bolavé, vtipné, břitké a upřímné.
Jo, vzpomínám si... Na to pozérsky bohémské prostředí, kde zprvu zajímavé sedánky pravidelně válcovalo nabubřelé pseudointelektuální přetlačování a mladé básnířky, či povšechně mladé nadějné literátky, zmámeně padaly do "slavných" náručí jako vosy do lahví s přeslazeným pitím...
Ten sajrajt se z křídel dostává dost těžko. Což je celkem spravedlivá cena. Ale někdy - viz hrdinka - se člověk nedoplatí...
Hvězdičky nebudou. Protože ony by vlastně ani - nebyly. Nelíbilo se mi to. A popravdě nevím, k čemu je v dnešní rozviklané době tahle ozvěna plná mindráků dobrá.
Asi mě štvalo jen tak knížku odložit; Petra Hůlová je v české literatuře pojem, zkoušela jsem najít pro sebe klíč. Nešlo to. Avizovaný zápas? Nějak mi unikl. Oč?
SPOILER:
Definitivně mě znechutil tzv. "generační nelad", téma, které mě normálně zajímá.
"Děti", které se prohrabou máminou korespondencí a "svobodně a otevřeně" s ní vedou debatu o tom, kdo ji kdy "vojel" a jak, a ona se pak navíc poslušně účastní naprosto ujeté hry na popohnání viníka k zodpovědnosti... Ježíškovybrejle, to jako fakt?!?
"Můj dlouhodobý intelektuální omyl spočívá v tom, že po všech těch letech, kdy na sobě ve svém oboru tvrdě pracuji, podvědomě předpokládám, že stejně na sobě pracují jak kritici, tak čtenáři a odpovídajícím způsobem se posunují směrem k dejme tomu větší ochotě porozumět jistému typu komplexity mých textů a nejen mým údajným komplexům, jak se Lipová zmínila v televizi na konto mé minulé knihy." (s.44)
V konkurenci posledních knih Petry Soukupové, Petry Dvořákové, Aleny Mornštajnové, Kateřiny Tučkové a Karin Lednické mě téma a zpracování poslední knihy Petry Hůlové míjí.
Sice jsem s blížícím se koncem asi dovedl pochopit autorčiny pohnutky, ale omílání intelektuálních myšlenek o feminismu, literatuře a generačních problémech mě nebavilo.
Hlavní postava mi byla krajně nesympatická - působila jako mimozemšťanka. Popis toho, jak telefonuje se svým nakladatelem a zároveň platí gigolovi, kterého vyprovází z bytu, mi přišel trapný.
Na knížce se mi líbily svislé čáry oddělující jednotlivé kapitoly - s každou další vertikálou se blížil konec.
Ta přiznaná zranitelnost a křehkost mě bavily, ač byly jen pečlivě ukrývaným stínem velkoryse a s nadhledem vystupující zralé Sylvie. Jaké by to bylo, kdybychom "nehráli" a ty vnitřní monology říkali nahlas:)? Někdo to umí...
"Každá normální ženská ví, že k ní chlap nemůže bejt absolutně upřímnej."
"S oním provizoriem jsem však byla až na výjimky dokonale srozuměná. Nikdo mi nemusel vykládat, kde je moje místo."
4/5*
Dvaapadesátiletá spisovatelka Sylvie svým způsobem rekapituluje dosavadní život a kariéru - hnacím motorem mohou být v tomto případě její dva potomkové, kteří si při náhodném probírání matčiných věcí a deníků najednou uvědomují i její sexualitu, kteroužto děti u rodičů (popřípadě celé starší generace) raději vynechávají ze svých radarů .
Dcera Judita vytahuje na matku, v souvislosti s jedním jejím raným vztahem, kartu Me Too - přeci musel matku využít, když byl onen muž o celých 25 let starší a nacházel se v pozici moci, nebo je to všechno ještě jinak ?! (Dravost a přesvědčení o vlastní neomylnosti mi na Juditě silně překáželo, stejně jako protikladná apatie jejího bratra, již praktikoval na vše okolo sebe).
Knihu také prostupují duchové minulosti, kteří nutí novou generaci opakovat ty samé chyby, kterých se nevyvarovaly ani generace předchozí. Jako by život byl neustále jen koloběhem obdobných rozhodnutí. Ovšem v návaznosti na společenské změny a proměnu paradigmat si stejné situace vysvětlují rodiče a potomci jiným způsobem. Vyvažování a zároveň propastná zející díra mezi dnešní mladou a postarší generací je zde velmi zdařile vykreslena, i když někdy, až zbytečně, hnána do extrémů.
Stárnutí a reakce okolí i samotné hlavní postavy na provázané změny, s tímto přechodovým obdobím, se prolínají celou knihou a jsou kruciální součástí příběhu.
Autorská tvorba Sylvie se zaměřuje na feministickou prózu a genderové studie, přičemž je milé, že i ona sama si uvědomuje objevující se extremistické tendence, které k tomuto oboru patří, stejně tak, jako prolínají i jiné směry.
Taktéž můžeme nahlédnout pod pokličku evidentním rozdílům mezi ženským a mužským pohlavím, zejména v intimních oblastech života. Muž ve svých padesáti je v nejlepších letech a žena pomalu ale jistě uvadá a je potřeba ji nahradit novějšími modely. Nicméně je to trochu uvedené do krajnosti - protože skoro všichni muži v knize jsou vykresleni dosti obdobným, nepříliš lichotivým způsobem, mnohdy hraničícím až s nechutností. Beru to ale tak, že autorka to zamýšlela přesně takhle, aby umocnila některé své teze. Taktéž některá tvrzení o mateřství jsou mimo realitu a snad nejsou myšlena vážně.
Ve výsledku se jedná o velmi zajímavou prózu, i přes uvedené výtky.
Citace z knihy:
Časy se mění a současnými měřítky minulost nelze posuzovat.
Předchozí knížky autorky mě bavily,tahle ne. Život stárnoucí spisovatelky Sylvie, konfrontace událostí s pubertální dcerou, hraní si na umění. Pro mě dost neuchopitelná kniha.
Chvíli mi trvalo, než jsem se dokázala začíst, ale nakonec jsem velmi příjemně překvapená. Naprosto miluju Petřin kaleidoskop random myšlenek naházených přes sebe, protože mě neustále nutil dávat u knihy stoprocentně pozor, abych se neztratila... Nekonečné prolínání přítomnosti, minulosti a takových těch myšlenek někde mezi... Skvělé.
Hlavní postava s chybami, uvěřitelnými mindráky, zajímavým rodinným zázemím... A tisíc a jeden pohled na underground. Zahlédla jsem v nějaké recenzi výrok, že popisovaní disidenti jsou podle skutečných předloh a některé tam lze rozpoznat, avšak v problematice se nevyznám natolik, abych kohokoliv identifikovala, takže tento rozměr mi zůstane utajen. Nevadí. I tak se mi takhle linka moc líbila.
Jedna věc mě ale na čteni strašně iritovala... Nějak se nedokážu rozhodnout, jestli autorka mou generaci prostě jenom vůbec nechápe, nebo jestli z nás mladých udělala takovou karikaturu jako provokaci a nemyslela to vážně, každopádně mi ty příšerné děti (a mládež) prostě strašně lezly na nervy. Mrzí mě, že zatímco dospělé postavy byly v knize opravdu hluboké a kvalitně rozpracované, ať už v dobrém či špatném slova smyslu, tak ze všech pod 20 autorka udělala myšlenkově úplně placaté nablblé mamlasy. Ani jako kritika mi to nepřišlo dost promyšlené, za mě to nebylo úplně ono.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 | Stanice Tajga |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2014 | Macocha |
Kniha Nejvyšší karta je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 122x |
| Čtenářské výzvě | 15x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 40x |
| Chystám se číst | 83x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 2x |
Znovu jsem vzala tuhle knížku na milost a tentokrát jí přečetla celou. Rozhodně to není žádné eso, spíš hodně nečtivý text. Autorka píše o autorce, v podstatě o sobě, například - cituji - "V mé nové knize si myslím to, co považuji za správné, protože klíčem ke změně světa je popis, který novou podobu světa napomáhá uskutečnit tím, že jí zahrnuje do způsobu, jakým zaznamenává jeho fungování, a v osobní rovině platí něco podobného." Za takové krkolomné souvětí by paní autorku nepochválil ani učitel slohu na základce. Nejhezčí knížka byla Paměť mojí babičce, pak už to bohužel jde z kopce.