tereza0319 komentáře u knih

Stejně jako DádězPrahy mi nesedla forma stylizovaného vyprávění, působilo to na mě jako nějaká didaktická etuda pro dívky z první republiky o tom, jak je důležité poslouchat rodiče, dobře se učit a věřit v Boha. Příběhy kvůli tomu zbytečně splývaly, hlavně dětství jednotlivých žen. Když jsem se od toho oprostila, zůstaly velmi zajímavé příběhy, myšlenky a křehké fotografie, které to všechno dokreslovaly. Skvělé, že to někdo pro nás udělal, že vynesl na světlo ožehavé téma. Hvězdu navíc za paní Loukotkovou, jsem v šoku! :-)

1 30.07.2023

Jsem v šoku. Věděla jsem, že to Němcovi neměli v životě jednoduché, ale že až tak? Neustálé starosti o živobytí, o zdraví, do toho každou chvilku někdo umřel, mladý, starý, všechno fuk. Jak byli tehdy lidé stateční a jak měli za ušima, mohli bychom se od nich učit. Fascinuje mě ta čeština takořka bez pravidel, každý si s ní dělal, co chtěl. Dokonalé jazykové hody. No a ten Josef Němec... Proč nám tak dlouho lhali?!

1 23.07.2023

Snaha autora o vtipnost mi občas připadala křečovitá, jinak bych dala pět hvězd.

12.07.2023

Po přečtení knížky si jsem jistá, že by se autor podepsal pod výrok člověka hořce mám rád". Přistupuje k němu s láskou, ale nemilosrdně. Není na škodu, se občas podívat na věci z jiného úhlu a přemýšlet, ale k tomu, aby nám jiný úhel předestřel, je potřeba někoho jiného, tímto děkuji, pane spisovateli. Dostali jsme Johanku z masa a kostí a s chybami, ne jako světici, to polidštění ji pro mě udělalo ještě sympatičtější. Zároveň ji to ale v mých očích nezbavilo výjimečnosti.

29.06.2023

Takového člověka naše doba nemá šanci zrodit. Jsem ráda, že vůbec byl.

27.05.2023

Je to psáno stylem středověkých příběhů, něco na způsob Tristrama Shandyho nebo Jakuba a jeho pána, až jsem čekala, kdy se objeví něco, z čeho pochopím, že si ze mě autor utahuje. Nestalo se. I když je z díla cítit upřímný obdiv a úcta k hrdince, jak už tu píše Hobo, Loukotkové se podařil silnější emoční zásah, přestože v knize o Johance pojednává spíš okrajově. Nicméně, Mark Twain určitě napsal knihu, kterou je třeba číst.

1 27.05.2023

Jak ta psala! Tím neustálým popisem vnějšku i nitra hlavní postavy jsem měla pocit, že ta stojí vedle mě, byť z patnáctého století.
Loukotková delší dobu něco tvrdí, aby to jedním okamžikem celé rozmetala, a čtenáře rozebrala na kousky. Na posledních čtyřicet stran shodí další pumu. Ohryzávala jsem napětím knížku. Sice mi v těch historických událostech udělala dost nepořádek, ale to nevadí, já si to dozjišťuju.
Klobouk dolů před ní.

2 04.05.2023

(SPOILER) Opět skvělý nápad, stejně jako u Půlnoční knihovny. Jenomže Heig si toho nabral moc. Čtyři sta let a tři historické postavy v rozmezí tří set stránek. Všechno tak působí zploštěle, povrchně, protože na širší rozvinutí není prostor. S postavami nemůžeme navázat hlubší vztah. Moc se mi líbila pasáž o Shakespearovi, připadala mi uvěřitelná. Na takového Fitzgeralda, kvůli němuž jsem tu knížku četla, zbylo pár řádků.
Stejně jako u Půlnoční knihovny mě zarazil konec. Matt Heig něco rozvíjí, a na konci z toho vytvoří akčňák ve zběsilém tempu, který popře předchozí děj, a vyvolává otázky. Celou dobu se Tom na základě vlastní špatné zkušenosti snaží skrývat, ale na konci zjistí, že to najednou není potřeba, že k tomu byl vlastně nucen, rozhodne se, že o svém tajemství teď všem řekne, aby to nakonec zase neudělal? Najednou všechny problémy a lidská přirozenost, kvůli které se tak chránil, prostě zmizí? Jaké měl Hendrich motivy ke svému chování? To, že byl paranoidní je málo. Proč za všechno můžou Němci? Proč musí mít konec zářivý happyend? Tím, že čas od času do textu přihodí větu filosofa vytrženou z kontextu, ze své knihy hluboké dílo neudělá.

5 24.04.2023

Po sérii různých motivačních knih a příběhů se šťastným koncem je tahle dávka deprese docela osvěžující. :-)
Často jsem měla pocit, že postavy šustí papírem, přestože jejich problémy jsou až příliš reálné. Souhlasím, že povídky v druhé polovině sbírky, a ty delší, jsou špičkové.

1 30.03.2023

Prosincová tma
je číšnicí
všech nedopitých nocí

2 30.03.2023

Perlička na dně.

2 25.03.2023

Zjištění, že lidi se mezi sebou dokáží bavit nejen o praktických nebo každoddeních záležitostech, a to navíc kultivovaně a do hloubky, je až ozdravné. Je to jako pít pravé šampaňské. Souzněla jsem s nimi oběma až do Lévyho posledního dopisu, kde zmiňuje, že nemá rád zvířata. Vždyť on se ani ze zdvořilosti nezeptal, jak se má Houellebecqův zraněný pes! Možná je to nespravedlivé a subjektivní, ale považuju to za vadu charakteru.

5 24.03.2023

Je obdivuhodné, s jakou odvahou nám autor dává nahlédnout do intimního světa své rodiny i svých vnitřních úzkostí. Slovy neplýtvá, sdělení je sevřené, upřímné, závažné a hluboké, nechybí mu vhled.

2 20.03.2023

(SPOILER) Nora nakonec zjistí, že její původní život je stejně dobrý jako všechny ostatní, navíc je lepší v tom, že je doopravdy její, nenastoupila do něj někde v půlce a nemusela se spoustu věcí domýšlet, spoustu věcí neprožít, jako třeba porod vlastního dítěte. Myšlenka je skvělá, stejně jako cestování po životech. Haig se snažil propojit několik žánrů, aby si každý přišel na své, udělal z toho i motivační knihu, což bylo zjevné po celou dobu, ale tento žánr závěrem úplně převzal kormidlo, spisovatel všechno strašně vysvětluje a doříkává, kdyby se snad čtenář náhodou nedovtípil. Nora najednou naprosto všechno vidí z lepší stránky, z jiného úhlu pohledu, to, co vypadalo jako katastrofa, se vyjeví být tím nejlepším, co se jí mohlo přihodit, vše zalito sluncem, Haig zaplul i do žánru červené knihovny. Opravdu škoda toho závěru, nápad i ztvárnění se mi celou dobu moc líbily.

Někdo si stěžuje, že je tu spousta filosofických mouder, ale proč to nepřijmout, když to moudra skutečně jsou? Podle Života v lesích, který autor hojně cituje, se sama řídím, je to moje krédo. Filosofové se k něčemu po zkušenostech a dlouhém bádání skutečně dobrali, tak proč si o tom neříct, namísto pseudofilosofických keců motivačních knih (které hltám)?

Několik lidí psalo, že téma je hodně podobné knihám Veronika se rozhodla zemřít a Poslední kabriolet. Mimochodem, věděli jste, že Poslední kabriolet čte Dulava v reklamě na tu sekačku či co? Ale ty se mýlíš, lásko! :-D

4 17.03.2023

V životě jsem nepoznala Nezvalovu mladickou dekadentní polohu, netušila jsem, že je vůbec schopný takového pesimismu, bylo mi, jako bych objevila někoho nového, a líbilo se mi to. Všichni si tak nějak myslíme, jak se píše i v doslovu, že vydal všechno, co napsal, ale jak dokazují tyto pozůstalé básně, vůbec to tak nebylo, jsou tu i takové milé, vyloženě dětinské kravinky, ale je tam i jedna, Torzo, která by klidně mohla patřit autorovi dvacátých let 21. století, tím svým stylem. A na konci, ty básničky předznamenávající smrt, z toho mrazí.

1 14.02.2023

Skvělá kniha o kolektivní paměti, přesně tak to funguje, to tvoření vzpomínek, uchovávání a vybavování, ať je to ve Francii nebo v Česku. Člověk by si myslel, jak se na tom Západě neměli dobře, zatímco tady člověk úpěl pod jhem socialismu, aby během četby zjistil, že to tak úplně nebylo, běžný člověk tam žil v podobných nesvobodách a šedi bez budoucnosti. Jak už psal Hellboy, na člověka z popisu společnosti i ze života jedince padne nezměrná DEPRESE, i když myslím, že kdyby totéž napsal někdo, kdo se na stejné události dívá jiným, optimističtějším prismatem, vyznělo by to zase jinak. Ano, na jedné straně deprese, na druhé straně je příjemné ztotožnit se s myšlenkami a pocity, které jsou nám, kteří máme podobný kulturní základ společné, reálie nereálie.

3 11.02.2023

Už dlouho mě žádná svépomocná kniha nepřekvapila tak příjemně. Knížky o enneagramu u nás doposavad překládané měly vždycky křesťanský podtext, tato je první, jež upřednostňuje psychologické hledisko. Podle mého názoru (a že jsem toho přečetla už hodně, hlavně anglicky na internetu, protože problematika enneagramu mě velmi zaujala) kniha zpracovává téma srozumitelně, a přesto do hloubky, zabývá se příčinami, následky, stíny, ctnostmi, nic nevynechává, ale nepůsobí mravoličně, urážlivě, i ožehavé věci dokáže podat tak, že to člověk vezme. Čekala jsem trochu více návodu, jak sám se sebou pracovat, ale autoři sami doporučují psychoterapii, je pravda, že tak hluboké téma člověk nedokáže zvládnout úplně sám, pokud má teda velký problém. Vytkla bych jen časté opakování již řečeného (proč to ti Američani pořád dělají, to mají tak nízký paměťový kvocient? :-) ), častý výskyt slova "musíte" a přehnaně optimistický až euforický výhled na to, jak nám bude, až cestou zvládneme úspěšně projít. Ale ve srovnání s tím, jaké prozření dokáže kniha přinést, jsou to jen maličkosti. Doporučuju všem.

2 31.01.2023

Panebože, to je ale ďáblice! Očekávala jsem naivní sladkobolný prvorepublikový románek, a dostala jsem drásavé sevřené psychologické milostné drama podané takovým způsobem , s jakým jsem se ještě nikdy v životě nesetkala. Představovala jsem si hloupoučkou afektovanou herečku, která chce ze svého vztahu se známou osobností vytřískat senzaci, a poznala jsem inteligentní multitalentovanou ženu s vkusem, obdařenou množstvím neobyčejně vroucí lásky, kterou se jí úspěšně podařilo přenést na papír. Literární vědci se ptají, kdo to ten Nezval vlastně byl, padouch, nebo anděl? A nedokážou najít odpověď. V této knize je bez patosu a kýče plasticky představeno složité nitro toho velkého člověka, ve kterém je dobro a zlo tak dokonale propleteno, že jediný závěr, jaký si z četby můžeme vzít, je, že jednoznačná odpověď neexistuje. A to přece není malá věc, když někdo umožní, že k takovému závěru můžeme přesvědčivě dojít. Někdo může namítnout, že to jsou přece pouze otištěné Mistrovy dopisy, ale právě komentář jeho milenky dává knize tu hodnotu, pro kterou je tak zajímavá.
Nechci budoucí čtenáře připravovat o požitek a prozrazovat víc. Jisté je, že budu Zpěv Orfeův a jeho autorku, jejíž dílo i ji samotnou nechal krutý osud upadnout v zapomnění, propagovat, kde se dá.

11.01.2023

Už dlouho jsem se s žádnou knížkou tak netrápila, jako tady s touto. Myslím, že to bylo překladem, některé věty vyznívaly podivně, chtěla bych zkusit přečíst si ji v originále, jestli to bude jiné. Nemám vůbec nic proti zmínkám o Bohu, ale tady to už bylo opravdu moc, hustotě výskytu snad může konkurovat jen Bible.
Přes potíže s formou mě úkoly zaujaly a chtěla bych je vyzkoušet. Jen se dost obávám, že nevydržím, vzhledem k nárokům na čas a pravidelnost.

Skvělý postmoderní úlet. Určitě jsem nepochytala všechny aluze, ale i tak to byla jízda!

2 21.11.2022