K majáku
kniha od: Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14403/mid_k-majaku-8mJ-14403.jpg
4.1
295
Klidná a mateřská paní Ramsayová a tragický, absurdní pan Ramsay tráví společně se svými dětmi a různými hosty dovolenou na ostrově Skye. Ze zdánlivě triviálního odložení návštěvy nedalekého majáku Wolfová vytváří znamenitou a dojemnou studii složitého vnitřního napětí i pozoruhodné soudržnosti rodinného života a konfliktu mezi mužským a ženským principem. Zdroj: kosmas.cz... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2004 , Alpress
Originální název:
To the Lighthouse , 1927
více info...
Komentáře (49)
Komentáře 49 Recenze 1
Spousta lidí tady přirovnala knížku k něčemu, co se dá jíst. Taky to tak cítím. Je to jako pochoutka, ke které se jeden tak snadno nedostane. Okusí a chvíli mu připadá, že to je to nejlepší, co kdy jedl, chvíli se sám sebe ptá, jestli mu to vlastně vůbec chutná. Nedá se sníst moc najednou, a člověk brzy pozná, že tohle je gurmánský zážitek.
Já se toho tak bál! Tak moc! Po loňském selhání u Joyceova Odyssea, kterého se mi přes celé léto nepodařilo přečíst, jsem se Woolfové strašně bál. A strašně jsem si teď to čtení přečetl. Je to úžasné.
Kniha je to imateriální, nepolapitelná, nemá tvary a proto víří. Autorce se podařilo odpoutat se od fyzična a přenést celý román do sféry duchů. Obsahuje tři pevné konstanty, dům, maják, ostrov. Jinak je v ní vše vířivé a nic, opravdu nic není jisté. Nejrychleji se samozřejmě ten vír roztočí v druhé části, otáčí se ale stále.
Kniha se nepohybuje v reálném světě, ten je nedůležitý. Pohybuje se v mezilidských vztazích a myšlenkách osob, které jsou osobami, nikoliv postavami. Mají funkční kompletní psychiku, která je daleka patosu (nelidskému), osoby v knize jsou komplexní a komplikované, jejich vztahy jsou lidské. To se podaří málokomu. Tato kniha mi proto není ničím jiným, než optikou. Optikou, kterou se člověk podívá na jinou knihu a řekne: ale takhle to přeci není. Vše v knize obsažené totiž nepředstírá, je to upřímné. Lidé nemyslí v strukturovaných odstavcích, lidí nemluví ve strukturovaných odstavcích. Lidé jsou těkaví, nestálí, zvláštní.
To ale ukazuje již realismus a naturalismus. Woolf dochází dále, to, co je lidské, přenáší na knihu. Woolf provedla personifikaci knihy. Je nestálá, schopná v jedné větě přejít z introspektivní fokalizace postavy jedné na introspektivní fokalizaci postavy druhé, vrcholem je samozřejmě hostina. Kniha je upřímná a skutečná, se skutečnými postavami s milionem osobnostních vad a bolestí, tím však skutečnějšími a důvěryhodnějšími. Oproti K majáku většina knih vypadá jako schematická struktura, která vlastně neobsahuje nic skutečného.
Jsem opravdu ohromen. Jednotlivé obrazy knihy jsou naprosto kouzelné a okouzlující. Našel jsem díky K majáku další autorku, se kterou jistě budu chtít pokračovat, je totiž zkrátka mimořádná, vynikající vypravěčka. Nu a stojím nyní před volbou. Druhý pokus s Odysseem, nebo Roky?
Na díle je asi nejzajímavější introspekce, která se zabývá nejtitěrnějšími myšlenkami a obrazy v lidské mysli, zdánlivě nepodstatnými a všedními, snad iracionálními, ve výsledku však významně ovlivňujícími náš každodenní život. Pěkně také rozebírá dynamiku (tehdejších) vztahů mezi mužem a ženou a celkově psychologii postav.
Je na něj však potřeba si vyhradit více času, jelikož se poměrně obtížně čte.
Styl V. Woolfové je na mě příliš chaotický. Ráda čtu knihy s více pohledy na jednu situaci, problematiku, ale tady jsem tápala příliš. Mnohem více mi vyhovoval Flush.
Styl psaní je hodně specifický, proud myšlenek, slov, nejdřív to působí jakoby zmateně, ale jakmile se vyzbrojíte trpělivostí a naladíte se na ten správný rytmus, tak vás to unáší úplně přirozeně dál a dál. Ale na rozdíl od paní Dallowayové, která byla ucelená, prožili jste s ní jeden den, tady to bohužel nefungovalo. Aspoň na mě. Resp. první část ano, to mi přišlo hodně podobné, nejen způsobem psaní, ale i zde poznáváte jednu rodinu a ústřední postavou je postarší žena, matka, ale stále okouzlující. Ve druhé části to bylo hodně neuchopitelné, plno vět bylo v podstatě o ničem, a jen občas problesklo něco konkrétního. A třetí část skočí v čase a mělo by to být zase jako na začátku... ale není. Už to není ono. Navíc jsem očekávala, že se na konci něco stane, ale nestalo, a kniha tak podivně vyšuměla. Anebo mi něco uniklo? I to je možné.
Tři části. Tři časové úseky. Jedna paní Ramsayová. Jedna rodina. Jeden maják. Umění a také ztráta. Stejně jako v autorčině dřívější knize - Paní Dallowayové, se noříme do myšlenek jednotlivých postav a máme šanci prozkoumat hloubi jejich vědomí. Nejenže tak poznáváme jejich vztahy, ale prožíváme s nimi jejich ztráty i myšlenky toho, že některé věci se mohly udat i jinak nebo se odkládat neměly. Tragédie k všednímu životu patří a Woolfová ji dokáže postihnout opravdu skvěle.
Co říct o knize, která se těžko čte a přitom je tak plná? Ukrajovala jsem kousek po kousku ve snaze, aby mi nic neuniklo, žádný děj, žádná myšlenka. Nakonec mám z knihy jen pocit, o čem byla? O nitru, o myšlenkách, o srdci člověka, o vyřčeném slovu, o domněnkách. Ráda jsem se s knihou seznámila, podruhé bych ji asi nedala.
Styl Virginie Woolfové by jistě šel přirovnat k impresionismu - text se vás dotýká, cítíte ho, slyšíte ho, vidíte ho, aby vám za okamžik zmizel jako mlha nad mořem, a aby se vyjevilo zase něco dalšího. Na druhou stranu by byla škoda Woolfovou svazovat jasně definovanými a známými pojmy. Je totiž jako většina velkých umělců především “svá”. A přestože musím říct, že její styl spíše obdivuju, než že bych ho měl úplně rád, dílem K majáku mě dostala! Kontrapunktické prolínání vnitřních pocitů a dojmů s vnějšími jevy, zkoumání hranice mezilidské komunikace a vztahů, ale také silné pouto k různorodým postavám, které prožívají své životy, sny, nenaplněné cíle i touhy… A když u vám nezbývá žádná jistota, chcete pevný bod, stačí vyhlédnout z okna, stačí se podívat na maják, který stojí stále na svém místě a rytmickými pohyby světla nezúčastněně sleduje vše kolem sebe.
Dvakrát jsem otevřela a odložila, potřetí mne nadchla. Myslím, že to chce klid a soustředění, aby se člověku povedlo plynout do toho proudu slov a myšlenek. Jedinečný styl, dokonalé navození atmosféry, vhled do postav, prostě literární zážitek.
Bohužel se nemohu přidat k pochvalným komentářům. Mě se kniha vůbec nelíbila. Styl psaní mi nesedl, děj mi přišel nesouvislý a depresivní. Za mě tedy tato autorka ne.
Myslím, že autorka má fascinující dar vytvořit skutečnost. Esej o o životě, nevyřčené úzkosti a síle slova. Krásný román.
Nejcitlivější kniha, jakou jsem kdy četla. Otáčet stránky této knihy je jako procházet se bosá po čerstvě posekané trávě. Virginia Woolfová předává čtenáři obrazy, myšlenky a zmatky lidského života. Nehledá žádné odpovědi, ani rozuzlení, jednoduše prožívá společně se svými postavami momenty bytí, které nejsou ničím a zároveň celým světem. Nádherné!
"James, jak tam tak nehnutě stál u jejích kolenou, měl pocit, jakoby byla jabloní s růžovými květy, obtíženou listím a tančícími větévkami, do níž se ten mosazný zobec, ta neplodná šavle jeho otce, toho sobeckého muže, noří a trýzní ji a dožaduje se soucitu."
Toto nebyla kniha pro mne. Chápu, co na autorčitě stylu ostatní mají, ale já bych potřebovala víc děje a méně náhodných myšlenek. Často mi odbíhaly myšlenky a hůř jsem se soustředila na příběh.
Knihy Virginie Woolfové ... pulsující obrazy, ve kterých se dohromady nic neděje, a přesto je všechno v neustálém pohybu. Nad hladinou se odehrávají obyčejné a bezvýznamné výjevy nebo povrchní, často úplně mimoběžné dialogy, pod hladinou těkají myšlenky, pocity a nálady jako přeskupující se střípky v kukátku krasohledu, v nekontrolovatelném a rozbíhavém proudu, přeskakujíc asociačně od jednoho vjemu k druhému, jindy zase v zacyklených mentálních kruzích ... V.Woolfová je všímavá pozorovatelka, její jemná ironie mne dokázala i dost pobavit (zejména pasáže o vyžadování vřelé účasti panem Ramseyem, nejdříve po jeho ženě, poté po slečně Lily), spolu se svým specifickým způsobem psaní tím dokáže stvořit až vizuálně ožívající postavy, se vší jejich vnitřní permanentní proměnlivostí i vnějším odstupem, s napětím vznikajícím i polevujícím tím nepřetržitým tokem protichůdných vnitřních pochodů.
Svět Virginie Wolfové - pro někoho možná chaos a nuda bez hranic, pro jiného nezaměnitelně originální.
Jak vůbec člověk může nějak komentovat knihy Virginie Woolf...? Všechna moje slova budou vedle těch jejích nutně těžkopádná a nevhodná...
Na začátek přiznám, že mě o něco víc oslovily její povídky, místy mi přišlo, že by kniha mohla být trochu kratší, ale pak jsem zas narazila na pasáž, která mě obzvlášť oslovovala a na nějaký rozsah jsem naprosto zapomněla. A to ani nemluvím o okamžiku, kdy jsem narazila na Ten zlom a... no, něco takového jsem vůbec nečekala.
S postavami je tu člověk skutečně "na tělo", někdy mi to bylo až nepříjemné, jako bych narušovala jejich soukromí. A občas člověk zkrátka ani nechce vědět, co si daná postava myslí - buď si tam a já budu tady a budeme se vzájemně ignorovat... Virginia Woolf má zkrátka neskutečný talent, její postavy jsou skutečné, protože nikoho jiného by ani nenapadlo do centra postavit osoby tak obyčejné a přitom... živé.
"Ale člověk budí lidi jen tehdy, když ví, co jim chce říct. A ona nechtěla říct nějakou jednu jednotlivost, ale vše. Slůvka, která přerušují myšlení a usekávají mu údy, neříkají nic. "O životě, o smrti; o paní Ramsayové" - ne, uzavřela, člověk nedokáže říct nikomu nic. Naléhavost okamžiku se nikdy netrefí správně. Slova ulétnou stranou a zasáhnou objekt o kus níž. Pak to člověk vzdá, myšlenka zase zapadne, a člověk se stane stejným jako většina lidí ve středním věku, opatrným, tajnůstkářským, má vrásky mezi očima a výraz neustálé obavy. Neboť jak může člověk vyjádřit slovy tyhle tělesné pocity? vyjádřit támhletu prázdnotu? (Dívala se na schůdky k salonu; vyhlížely neobyčejně prázdně.)"
Celý zážitek mi trochu narušila skutečnost, že jsem četla trochu ve spěchu, protože jsem knihu už dávno měla vrátit do knihovny a na Virginii Woolf se nedá spěchat. Přesto skvělé a k Woolf se rozhodně ještě vrátím....
P.S. Pro případné kupce: Vydání od Odeonu 1999 má vážně příšerně udělanou vazbu (vypadávají listy).
Ani by mi nevadilo, kdyby kniha byla trochu kratší. Styl psaní Virginie Woolfové mi sedí víc než Proustův. Hlavní postava Hledání ztraceného času pořád jen fňuká a hodnotí dění kolem sebe, s oblibou lidi satirizuje. Virginia Woolfová nám dává možnost nahlédnout do myslí vícero lidem, tudíž se nám dostane jakési mozaiky myšlenek a prožitků, které dohromady skládají příběh, méně zaujatý než Hledání ztraceného času. A postava paní Ramsayové je super.
Četba nevyžaduje velké odhodlání jak tu někdo psal, četba vyžaduje pouze a jedině otevřené srdce, nic takového si člověk dnes už nepřečte. Je to poklad, je to světlo, které nehasne. Je to kniha pro každého z nás, stačí přestat k literatuře přistupovat s takovým školním přístupem.
To si tak myslíte, že už máte něco přečtené, jen tak něco vás nepřekvapí... A pak přijde Virginia Woolf... :)
Virginia Woolf byla nepochybně úžasně vnímavý a citlivý člověk. Kniha o vnitřních myšlenkách pocitech, často nesdělitelných, nevyjádřitelných, rozporuplných. Kniha a myšlenky v ní jsou jako vlny, rostou, mění se, navzájem se prolínají, občas klidně plynou, občas bouří a naráží.
Pohledem do nitra porůznu se střídajících postav se odvíjí děj knihy, který je spíše podružný a sleduje jeden den života jedné rodiny. V polovině se kniha posouvá o několik let a v poslední části opět sleduje jeden den po změnách, které se mezitím udály.
Virginia Woolf dokáže úžasně proniknout do vnitřního světa a skvěle vystihuje takové to těžce sdělitelné "něco", bytí, podstatu. Jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků, těším se na další čtení. :)
Tohle prostě je jedna z nejlepších knih, jaké kdy vznikly, a stojí na piedestalu hned vedle Prousta (někdy se mi zdá, že i o centimetr výše). Woolfová ví, co se v člověku odehrává a dokáže to vměstnat do slov. Je jen na vás, jestli jí budete umět naslouchat, jestli se spolu s ní ponoříte do nesmírné – a přitom tak běžné – bolesti schované v každé větě. Pokud vám kniha připadá těžká, odložte ji, nemá smysl se trápit. Pokud do ní proniknete, můžete si gratulovat. Budete odměněni.
Nejdřív jsem si myslel, jak rychle knihu přečtu, když je dlouhá jen necelých dvě stě stran, ale to jsem nevěděl, do čeho jdu. "K majáku" je těžká knížka psaná úplně jinak, než jak jsem z čtení beletrie zvyklý. Autorka se zaměřuje na vnitřní svět postav a přeskakuje mezi nimi tak plynule, že pokud na chvilku u čtení vypnete, ztratíte se (což se několikrát stalo mně). Bylo pro mě poměrně těžké si proto na její styl psaní zvyknout, ale jsem rád, že jsem u knížky vydržel, protože mě i přes svoji náročnost moc bavila. Virginia Woolfová píše, jako kdyby slova malovala, má širokou slovní zásobu a zajímavý způsob vyjadřování a i přemýšlení o věcech. Nikdy jsem nenašel autora, který by věnoval pozornost takovým věcem jako právě Virginia Woolfová. Normálně doslovy nečtu, ale tady jsem rád, že jsem mu věnoval pozornost. Taky bych možná doporučoval potenciálním čtenářům, aby si před četbou "K majáku" alespoň stručně nastudovali něco o životu této autorky - vše pak bude dávat větší smysl.
Zvláštní přitažlivost nekonečných vět a ztrácení se v proudech vědomí.
Ale člověk je vždycky moc rád, když se zase najde.
Stojí za to číst.
Přiznávám, že K majáku bylo poměrně náročným čtivem. Autorka se převážně zabývá vnitřním světem svých postav, což je velmi zajímavé, ale také náročné sledovat a v jednotlivých postavách se vyznat. Kniha je rozdělená do tří částí, což mně osobně přišlo velmi příhodné. Já knihu můžu rozhodně doporučit, už jen pro vykreslení tehdejší mentality lidí z různých vrstev.
Túto knihu som už mala rozčítanú pred 5 rokmi, vtedy som ju nedala a skončila som snáď na nejakej 40.strane. Ale toto je dôkaz, že niektoré knihy potrebujú svoj čas a ich čitateľ musí takisto zrieť a o niekoľko rokov sa ponoríte do rytmických viet Woolfovej. Tá ako vždy, je očarená a fascinovaná plynutím času, vodou, vlnami. Ako ďalší motív tam vidím ako nepoznáme ľudí vedľa seba, z vlastnej rodiny a že nikto k vám neprenikne tak, aby vedel prečítať vaše celé vnútro. A ani mi nikdy nedokážeme druhej osobe sprostredkovať všetky naše myšlienky a názory, akokoľvek veľmi by sme chceli.
Zamilovala jsem si Woolfovou už v okamžiku, kdy jsem četla její povídku Kew Gardens. Kniha K majáku mě jenom utvrdila v tom, že tato autorka patří k mým favoritům. I když se musím pekelně soustředit, abych udržela krok s jejím proudem myšlení a neztratila nit, miluju způsob, jakým se dívá na věci a na lidi - hluboce ženský citlivý způsob, který je mi blízký.
Psané obrazy, psaná hudba, vůně i chuť. Kniha, která mě naučila pomalému čtení, čtení mezi řádky a čtení labužnickému.
Nádherná mnohovrstevnatá kniha: meditace na povahu času, vztahové drama v rodině stíhané depresemi pana Ramseyho a úvahy Woolfové na všechno od feminismu po kreativitu. Rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších knih.
Příběh téměř bez děje plný pocitů a vztahů: rodičů a dětí, mužů a žen, mladých, starých, vzdělaných, jednoduchých...
První část se mi četla hůře, je náročná na soustředění a myšlenky mi často utíkaly stejně jako hlavním hrdinům, ale je potřeba pro pochopení či náhled všech osobností. S druhou částí přichází změna - popisy opuštěného místa, počasí, atmosféry jsou proloženy strohými větami odhalujícími osud postav. A ta třetí už vyplývá a uzavírá. Woolfová měla velký dar popsat myšlenky i atmosféru a typy lidí a když se do čtení ponoříte, stojí to za to.
Naprosto úžasný román! Dlouho mi trvalo, než jsem se k němu dostal... Jen výčet důležitých motivů by vydal na celou knihu, tak se pokusím postihnout jen zlomek z těch hlavních - otázka morálky první poloviny dvacátého století a z ní odvíjející se otázka mezilidských vztahů, ať už mezi muži a ženami (podřízenost a tichá vzpoura proti ní), či vztahy rodičů a potomků, nebo otázky po smyslu filozofie, umění... A to často také rámováno ženskou otázkou. A pak tu máme samozřejmě motiv majáku. Maják jako symbol (zdánlivé) nedosažitelnosti a samoty, kterou trpí postavy i přes to, že jsou spolu, avšak odcizeni společenskou normou, kvůli níž prostor pretvářka a nikoli upřímnost. Upřímnost se odehrává jen v hlavách postav, autorka nás nechává nahlédnout do nitra každé z nich a v myslích postav se odehrává děj (jak je to u modernistů zvykem a také revolučním přínosem). Román má tři části, které bych nerad popisoval konkrétněji, snad se jen pokusím stručně vystihnout, co symbolizují: Společenství osamělých lidí vyšší střední vrstvy - rozklad všeho, který symbolizuje paralelně probíhající světová válka - pokus k návratu do starých časů a navázání tam, kde byly přerušeny. Ale je to možné? A do jaké míry? A pokud ano, přináší to uspokojení? Odpověď najdeme nejspíš až při dosažení zdánlivě nedosažitelného vlastního (symbolického) majáku...
Jedna hvězdička za originalitu, jinak pro mě bohužel nečitelná kniha, dočetla jsem jen se sebezapřením.
Úvodní text je trochu zavádějící. I když ono se to asi dá chápat i tak. Nebo úplně jinak.
Impresionistický obraz v textu. Stovky drobných teček myšlenek jednotlivých účastníků, které se přelévají jako mořské vlny. Jedna se vzedme, nabere na síle, dosáhne svého nejzazšího bodu, aby se změnila ve svůj opak a stahovala se zpátky, až narazí na postupující vlnu myšlenek jiného člověka, která tu původní pohltí, použije ji ke svému posílení a ve stejném koloběhu spěje ke svému konci a pohlcení další vlnou a tak stále dál a dál.
Neustálý boj mezi touhou po svobodě a svazujícími konvencemi, stálý řetěz nedorozumění, vycházející z toho, že jeden člověk předpokládá, že ostatní přemýšlejí, vnímají a pociťují stejně jako on, někdy vede k překvapivé shodě, ale většinou k až groteskní karikatuře.
Woolfová byla nepochybně geniální pozorovatelka, na rozdíl od třeba Jane Austenové mohla vnímat i mužský svět, takže i její pohled je mnohem celistvější. Chybí mu humor, kromě několika, spíše nahodilých, okamžiků, ale on ten meziválečný svět k takovému pohledu asi sváděl.
Vynikající překlad Kateřiny Hilské původnímu textu nepochybně velice dobře slouží.
Četla jsem v lednu 2005. Podle mých poznámek:
Příběh je hezký.
Ale ty dlouhé spletité věty, souvětí s pěti hlavními a deseti vedlejšími větami - ach jo.
Déle mi trvalo než jsem se pořádně začetla, ke konci už to začalo být lepší. Knihy od Virginie mají velkou nevýhodu v tom, že se vážně musíte na čtení soustředit, hlavně, aby jste se neztratili v příběhu nebo v dlouhých souvětí a jinak to není ani u téhle knihy. Nicméně se mi moc líbilo, jak nám spisovatelka vyobrazila vztahy mezi rodinnými příslušníky nebo kontrast mezi dvěma časovými obdobími. Ale už jsem od ní četla i lepší knihy.
Ze začátku se mi četla hodně těžko, ke konci už to bylo lepší. Člověk se musí hodně soustředit, lehce se ztratí v záplavě zdlouhavých souvětí.
Tahle kniha určitě není lehká četba do dopravního prostředku. Je třeba se na ni dost soustředit. Její styl "proudu vědomí" je opravdu originální a určitě vyžadoval i od autorky při psaní velké soustředění a ponoření se do mysli jednotlivých postav. Některá komplikovaná souvětí s řadou vsuvek vyžadují, aby se k nim člověk vrátil opakovaně. Právě podrobné líčení myšlenkových pochodů a vzpomínek postav způsobuje, že příběh s velmi prostým dějem zahrnujícím pouhé necelé dva dny s odstupem 10 let vydá na celou knihu, aniž by se čtenář nudil. Působivé, trochu smutné a nostalgické dílo se spoustou pozoruhodných psychologických postřehů.
Není to lehké čtení, je to spíše taková báseň v próze, obraz střídá obraz, citová hnutí a myšlenky hlavních postav plynou jako voda, prolínají se, do toho občas věta v závorce, která člověku doslova vyrazí dech tím, jak svou závažností a náhlostí kontrastuje s poklidnou atmosférou vyprávění. Je třeba nebát se vynaložit ten čas a energii a nenechat se stylem autorky odradit, výsledek stojí za to. Ne nadarmo je tahle kniha řazena k tomu nejlepšímu, co ve světové literatuře vzniklo.
Četla pomalu, s klidem a otevřenou myslí - a doufala, že se jí před očima zjeví nejen obraz mistrně a citlivě popsaného prostředí, ale hlavně onen nádech, lehké zabarvení, tolik odlišné v pohledu každého z nás, který patřil autorce. A povedlo se. Myšlenky plynuly, obrazy pomíjely. Ale slova, slova se jí vryla do paměti.
Možná právě to je skryté v doufání každého píšícího jedince.
Ne každého cesta k majáku osloví. Spíš bych se odvažovala tvrdit, že méně, než více človíčků.
Virginiiny knihy nemůžete správně uchopit rukama. Jedině srdcem.
Woolf je pro mě Dostojevskij v sukních. Její příběh plyne úplně přirozeně, naprosto se vtělíte a vžijete do myšlení osob. Chuťovku K majáku bych popsala jako filozofické rozjímání ženským pohledem na svět. Její fantazie a hlavně schopnost popsat a zobrazit plynoucí čas jsou úchvatné.
Kniha byla velmi krásně napsaná, ale musím se přiznat, že jsem se občas tak začetla, až jsem se v myšlenkách objevila úplně někde jinde. Na tuhle knihu musí být člověk naladěn. Je napsaná osobitým stylem autorky s kterým se člověk musí sžít a zároveň pochopit autorku :).
Štítky knihy
partnerské vztahy Skotsko anglická literatura rodina autobiografické prvky majáky metoda proudu myšlenek proud vědomí
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Kniha K majáku je v
| Právě čtených | 24x |
| Přečtených | 430x |
| Čtenářské výzvě | 50x |
| Doporučených | 29x |
| Knihotéce | 198x |
| Chystám se číst | 358x |
| Chci si koupit | 78x |
| dalších seznamech | 13x |