Na Zemi jsme na okamžik nádherní

Toto je opäť jedna z tých kníh, ktoré som prečítala kvôli výzve na goodreads. Ináč by som sa k nej asi nikdy nedostala a vôbec by mi to nevadilo, keďže toto nebolo veľmi pre mňa. Ako prvé ma zarazilo, že postava píše list svojej matke, ktorá nevie čítať. Akože chápem zjavnú potrebu dostať zo seba niektoré emócie, ale tak mohol to písať aj denníku... Celkovo je kniha rozdelená na tri časti. Prvá ma veľmi nebavila, druhá už viac, tam to začalo byť svižnejšie a tretia za mňa opäť stratila tempo. Navyše som nie stále chápala všetkému čo chcel autor povedať. A príliš skákal v čase - raz písal zážitok z detstva, raz čo sa odohráva teraz... Keby to bolo zoradené chronologicky, možno by sa mi to čítalo lepšie. Ako boli tam nejaké zaujímavé pasáže, ako celok to nie je kniha pre mňa a v podstate si už ani nepamätám, že čo v nej bolo. Nemám pocit, že by ma hocijakým spôsobom obohatila. Ale aspoň bola krátka.

Je to knížka, která určitě není pro každého. Řekla bych, že moje hodnocení konkrétně u této knihy spočívá o načasování. Věřím, že kdyby si mě tohle dílo našlo v jiný životní moment, tak bych k tomu přilnula víc, víc bych si ji procítila a ocenila. Takže pro teď dávám 5 z 10, ale někdy příště tomu dám jistě plný počet.

Na začátku mi chvíli trvalo, než jsem se začetla, ale musím uznat, že to stálo za to. Dílo je spíše lyrické, velmi intimní, dojemné, smutné, zádumčivé, ale tím vším nádherné. Dostal mě krásný jazyk plný metafor, měla jsem pocit, že mám pod rukama báseň v próze. Erotické scény vůbec nepůsobily rušivě ani vulgárně. Celým dílem se jako červená nit vine transgenerační přenos traumatu, a to je to, co uvnitř bolí a je těžko uchopitelné. Autor je na svůj věk velmi zralou osobností se schopností hlubokých úvah. Komorní dílko, které ve mně bude ještě chvíli doznívat.

No, rozhodně bych si přála, aby se mi to líbilo víc. Souhlasím s těmi, kteří chválili jazyk a styl knihy – rozhodně se tam najdou skvělé momenty – stejně jako s těmi, kteří poukazovali na nedostatek živosti v příběhu.

Próza byla většinou krásná a bylo velmi zajímavé číst aspekty zážitků jeho rodiny před a po emigraci. Ale někdy byla tato próza tak hustá metaforami, symbolikou a analogiemi, že se k ní úplně nehodily, spíše to působilo hutně a ohromně.

A také Oceanovo vyprávění. Ano, jsem si jistá, že to opravdu chtěl udělat sám, a myslím, že emoce, které vyjadřoval, by na některé lidi opravdu zapůsobily, ale na mě to působilo až příliš melodramaticky. Takový ten druh melodramatu, který ve vás vyvolává pocit, jako byste byli manipulováni, abyste se cítili určitým způsobem. Bylo to trochu odpudivé.

...a i když jsem se snažila,fakt že jo, tak tohle dílo šlo zcela mimo mě. Mnohé pasáže jsem četla i dvakrát, ale prostě nula. Nepobrala jsem to. Zkrátka, tohle nebyl můj šálek.

Vypravěč, kterému se říká Pejsek, píše dopis své matce a odhaluje v něm rodinnou historii i svou část života, o které matka nevěděla. Dozvíme se tak o životě vietnamských přistěhovalců do Ameriky. Řeší se tu spousta závažných otázek, a to ohledně rasy, traumat, sexuality, závislosti. Jsou tu ukázány komplikované vztahy v rodině, obzvláště po tom, co si jednotliví členové prošli nelehkými situacemi.

Uf, tak tohle nebylo jednoduché čtení! Knihu jsem si pořídila díky nádhernému názvu a krásné obálce. Ale zdání klame a za jemnou obálkou se skrývá neskutečně smutné a až kruté čtení.

Od prvních stránek je příběh šokující, opravdu jsem to nečekala tak bolavé. V mnoha případech jsou některé situace jen naznačeny a je na čtenáři, kam až pustí svou fantazii a co si pod tím dokáže představit. Ještě bolavější na tom je, že je z toho neskutečně cítit osobní zkušenost. Určitá naléhavost. A jak je uvedeno v anotaci, příběh je zčásti autobiografický. Díky tomu, že víte, že to někdo skutečně prožil, vám bude při čtení úzko.

Na druhou stranu, k tomu bolavému obsahu, je to napsáno tak krásně. Až poeticky. Autor doslova kouzlí se slovy a já si i přesto všechno čtení opravdu moc užívala.

První a třetí část se mi trochu "táhly", ale ta druhá byla, bych řekla, fakt dechberoucí. Ano, i na můj vkus místy trochu moc "poetična" a "surreálného" prolínání lidí, míst, situací, nicméně ta práce s jazykem, forma, atmosféra... to je prostě autentické a skvělé. (Trochu mi to připomíná knihu "Kdo zabil mého otce", ale fakt jen okrajově.)
Drsná kniha o jazyce, násilí, drogách, rodinných i milostných vztazích, o "jinakosti", smrti a možná i naději (?).

Nemyslím, že by to bylo tak patetické, jak tu někteří tvrdí. Řekla bych, že jeho život fakt nebyl procházka růžovou zahradou, a psát o tom neznamená kňourat.
Spíš mi osobně nesedl přepoetický styl psaní, který ve mně nic moc nevyvolal.

Zapamatovatelné momenty: Práce na tabákové farmě a noci ve stodole s Trevorem. Hodný děda Paul.

Jestli Ocean Vuong v něčem vyniká, pak je to neuvěřitelně barvitý, poetický a jazykově vytříbený popis všední zkušenosti běžného dne, díky kterému tento autor dokáže i z té nejobyčejnější věci jakoby mimochodem vykřesat cosi fascinujícího a okouzlujícího.

Kniha jako žádná jiná, kterou jsem četla. Rozhodně byla pro mě náročnější pro čtení, ale vůbec nelituji, některé pasáže mnou rezonovaly více, některé méně.. Knihu jsem četla jak v angličtině, tak češtině, a musím říct, že zrovna v tomto případě dávám přednost originálu. Pokud vám nedělá problém angličtina, běžte rovnou po originále, zážitek z knihy je podle mě mnohem intenzivnější.

Náročnější kniha obsahující dost hezkých myšlenek. Líbil se mi jazyk, kterým k nám autor promlouvá, ale vadilo mi, jak autor často "pofňukával".

Tak toto dílo jsem si musela dávkovat. Druhá část pro mě nejvíc náročná.
Hledám slova, která bych o obsahu napsala, ale nějak je nemohu najít. Takže asi tak - některé myšlenky skvělé a nádherně napsané, ale "Pejsek" na můj vkus tak trochu víc ukňučenej - omlouvám se za výraz a i všem, kteří knihu vynášejí do nebes.
Neumím psát obsáhlé recenze a tak si dovolím odkázat na recenzi "kurama45" to jsou přesně mé pocity po přečtení - naprosto dokonale napsané.

Ja som sa ale absolútne nenaladila na vlnu tejto knihy..

Dopis mladého americko-vietnamského básníka už třetí generace amerických vietnamských přistěhovalců negramotné matce, která si jej nikdy nepřečte, odkrývá z nezvyklé strany hloubku traumat vietnamské války, bolestivých i po desítkách let, tíživou chudobu přistěhovalců, ale také v nalezené lásce vlastní homosexuální sebeidentifikaci. Jako v Čechách Marek Torčík ani Ocean Vuong nezapře v sobě jedinečného básníka a román překypuje básnickými obrazy, silou jazyka. O smrti svého přítele píše "nezlomil mi srdce, ale vlámal se mi do nitra". K všudypřítomnému tématu paměti a jazyka: "Chybět někomu a pamatovat si někoho se ve vietnamštině řekne stejně nhớ. Chybíš mi víc, než si tě pamatuju."

Občas se snažím vykročit ze zajetých kolejí mimo žánry, které mě baví, a přečíst si něco, o čem se ve světě literatury mluví. Stejně tak tomu bylo s touhle knihou.

Autobiografické části pro mě byly velmi zajímavé. Naopak lyričtější pasáže šly naprosto mimo mě - poezii jsem nikdy nechápala, a jak se ukázalo při čtení - stále nechápu. Občas se ale v knize najdou věty, které jsou hodně silné a dokážou velmi trefně něco pojmenovat. Nicméně představa, že knihu budu číst vícekrát, jak naznačovala autorka doslovu (aby člověku docvakly některé pasáže) mě faaakt neláká.

Takže mám k téhle knížce dost rozporuplný vztah plný zmatení, stejně jako k Torčíkovu Rozložíš paměť.

Krátce před Vuongovou knihou jsem četl Píseň L. od Veroniky Opatřilové, která se zaobírá trochu podobnými tématy, a tak mám možnost docela zajímavého srovnání. Právě po Písni L. jsem se trochu bál poetického stylu, kterým je NZJNOA psána, protože v prvně jmenované mne přibližně ve druhé polovině už začal trochu nudit.

Vuong na to jde ale jinudy. Jeho poetičnost a obrazivost neslouží jako výplň, kterou je čas od času možno přeskočit; neoslabuje vnímání textu, spíše naopak. Kvůli tomu se jeho text čte překvapivě pomalu, vůbec mi to ale nevadilo. Tahle bolestná, ne však přímočaře bolestínská kniha za to stojí.

Tělesnost, maskulinita, queer, rodinné vztahy - o tom všem vypráví autor prostřednictvím drobných příběhů a působivých obrazů, aniž by text ztrácel konzistentní tvar. A Trevor? Tyjo, to je postava, nad kterou je záhodno přemýšlet ještě hodně dlouho po dočtení. (U mě tedy myšleno spíše v dobrém.)

Veľmi intímna a poetická spoveď 30-ročného mladého muža. Autor je básnik a presne vie, aké slová použiť. Na jeden výdych vypovie o trestoch a láske, etnicite aj drogách, o vine a túžbe. Maľuje nimi komplikované generačné dedičstvo, históriu svojej vietnamskej rodiny, emigráciu, chudobu, násilie, týranie, kriminalitu, ale aj (pomerne podrobne) svoju sexualitu. Román pôsobí autobiograficky, ale mám pocit, že adresovať epištolárny román matke a navyše v jazyku, ktorým ona nehovorí, je tak trochu alibistické a už od prvého momentu nastoľuje nerovnováhu. Zároveň posúva hranice k maximálnej otvorenosti, ku ktorej by nedošiel, ak by mu matka mohla odpovedať. Je v tom opísaná pravda z jediného uhla pohľadu a nijako inak.
Do knihy som sa začítavala na dvakrát (lebo na prázdniny som si ju nebrala), ale potom som mala pocit, že objavujem nové metafory a obrazy. Je to naozaj krásne napísané. Aj keď o škaredých a bolestivých veciach.

Pěkná kniha, i když trochu zvláštní. Chvílemi jsem moc nechápala, o čem vlastně je, ale i přesto byla něčím zajímavá.

Rozhodně zajímavě napsané, ale nějak jsem tomu všemu nevěřila, toho negativního, ponurého, neutěšeného tam bylo prostě moc a slunce na konci tunelu se neobjevilo. Jestli je to pravdivá autobiografie a ne autofikce, tak autorovi jeho život opravdu nezávidím.