Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
660
168
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Paní spisovatelka Petra Dvořáková píše absolutně dokonale. Všechny knihy které jsem od ní četla mě dokonale vtáhly do děje a příběhy jsem prožívala spolu s hlavními postavami. Je to smutné, reálné, je to depresivní a napsané tak, že se nedá přestat číst. Nemůžu napsat že je to krásná kniha protože v ní není krásného ani hezkého vůbec nic. Je to život, věřila jsem každému slovu, a jsem šťastná, že jsem osobně nic takového nezažila. Doporučuji.
V Pláňatech jde autorka zase na dřeň. Depresivní čtení, bolavé, plné lidského zklamání a selhání. Pláňata jsou etapou jedné vesnické rodiny počínající v roce 1985, končící 2020. Dvořáková umí vtáhnout do děje, skvěle vykreslí prostředí doby za socialismu i dnešní, věrohodně vypráví příběh ze tří úhlů pohledu, v tomto případě dcery, matky a otce. Jako i z jiných jejích knih i z této mě mrazilo. Přehlídka maloměšťáctví, přízemnosti, zbabělosti... velmi smutná kniha.
AUDIOKNIHA.
Popis dobové atmosféry- to bylo hodně dobře napsaný. Charakteristika celé rodiny.. výborná, až jsem si říkala, kdo má největší problém z celé rodiny.. adepta mám. Příběh se mi poslouchal dobře, konec trošku překvapil. Vlastně jsem čekala něco jiného (to i s příběhem).. bylo to smutné, ale v té době asi vcelku normální, myslím (až na ten konec).
Audiokniha byla moc dobře namluvená. Poslech se mi líbil.
Petra Dvořáková patří mezi mé oblíbené spisovatelky. Každá její knížka nutí čtenáře k zamyšlení a nikoho nenechá na pochybách, že píše velmi poutavě. Dokáže zaujmout hned na prvních stránkách a vydrží jí to až do poslední stránky.
Ach to bylo bolavé! Ke konci jsem si připadala jak ta planá třešeň. Oproti jiným Petřiným knihám mi tam něco chybělo, přišlo mi to nějak odosobněné, jako "pod poklopem". Až ke konci jsem začala procitávat a pak už jsem se nebránila hořkým slzám. Konec pro mne lepší, než jsem se obávala. Ta svoboda stejně jednou přijde...
Petra Dvořáková patří k mým oblíbeným autorkám. Kniha se četla dobře, ale konec mně trochu zklamal. Všechny postavy jsou velmi důvěryhodně popsány a každá má nějaký problém.
Velmi čtivý příběh, ve kterém mi chyběla nějaká větší zápletka, i tak ale knihu velmi doporučuji. Nic není, tak jak se zdá.
Příběh se dotkne všech, kteří se narodili v osmdesátých letech, ještě o něco více než ostatních. Ve mně tedy rozhodně rezonoval popis dobové atmosféry. Jako bych se přenesla o čtyřicet let zpátky, mnohé pocity jsem již zapomněla, ale Petra Dvořáková mi je dokázala připomenout. I když se jedná o něco úplně jiného, v mnohém mi příběh připomínal román Les v domě Aleny Mornštajnové. I zde jsou obě hrdinky determinovány složitými rodinnými vztahy a vlastně i zakončení je podobné.
Tohle není lehké čtení, i tak jsem se ale od příběhu nemohla odtrhnout. V člověku vyvolá hodně emocí a něco v něm zanechá. 3,5*
Opět velmi dobrá čtivá kniha, tedy až na ten konec, taky mi k tomu moc nepasoval. Jinak moc se mi líbí pohledy z různých stran aktérů a to období mě hodně vtáhlo do svého dětství a plno věcí se mi hodně oživilo.
Kniha mi přišla podobná knize P. Soukupové - Nikdo není sám. Obě jsou psané ze 3 různých pohledů členů jedné domácnosti. Ale Pláňata byla mnohem víc temná a depresivní kniha. Ale to je u P. Dvořákové asi každá kniha (četla jsem Dědinu a Chirurga)
Sympatická mi byla snad jen Jana, u které jsme ale neměli náhled na její pohled.
ČV 2024 - Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění.
Knížka mě naprosto pohltila. Nemohla jsem se odtrhnout a četla jsem, dokud jsem nedočetla. Dobu, kterou autorka popisuje, dobře znám, a i když jsem o pár let starší, vrátila jsem se do vlastního dospívání a bylo to jako návrat domů. Moje mládí bylo narozdíl od autorky harmonické, měla jsem štěstí na bezvadné rodiče, kteří se měli opravdu rádi a vydrželo jim to až do smrti.
Ale i tak - beru - autorčino vypravování se vším všudy - prostě palec nahoru.
A pak přišel konec a totálně moje nadšení zchladil.
Za mě nereálný, neuvěřitelný, vůbec mi "nepasuje" ke zbytku knihy.
Škoda.
Nebýt toho konce, bylo by 5 hvězd málo.
Pro mě v první řadě nostalgický návrat do mého dospívání. Dobové reálie ty, kteří zažívali, nemohou nevtáhnout. Některé úseky byly tak skutečné, až mrazilo. Toto byla tentokrát pro mě ta hlavní devíza. Příběh jsem vnímala tak trochu periferně, což ovšem neznamená, že nestál za to. Ale vzhledem ke konci (???) a dřívějším knihám autorky “jen necelé čtyři, spíš tři a půl.
Bylo to dobré čtení, i když dosti tíživé. Kéž by takto lide nemuseli žít... Pavlíny se sestrou jsem celou dobu zvláštně litovala a zároveň si přála, aby se měly líp. Za tím nevysloveným v knize vidím největší sílu. Doporočuju.
Očekávaná kniha a trochu zklamání. Příběh Pavlíny a její sestry se podobá příběhu v knize Vrány, jen není tak brutální. Oceňuji popis života rodičů, bídu za socialismu, jejich naděje po sametové revoluci a kruté zjištění, že jim svoboda nového režimu zlepšení života nepřinese, pokud si nepomohou sami. Kniha je samozřejmě opět velmi čtivá a plná skvělých psychologických postřehů, takže určitě stojí za přečtení.
Petru Dvořákovou čtu ráda, Pláňata ovšem vyzněly poněkud planě.
Je to čtivý, lidský příběh, který se mohl odehrát za kterýmikoliv dveřmi. Atmosféra je fajn, postavy uvěřitelné, ale pořád jsem čekala nějaký zvrat, který dá příběhu nějaký náboj, smysl...
Bohužel, po skvělé Zahradě jsou pro mě Pláňata zklamáním.
Kniha se mi líbila. Styl psaní mi připomíná jinou českou autorku, kterou mám mimochodem také ráda, takže odtud patrně plyne spokojenost s Pláňaty. Myslím, že více si tuto knihu užijí ti, kteří zažili popisovanou dobu.
Další román paní Dvořákové a další kniha, která mě nutila přemýšlet o životě => o mém malém světě. Jsem dobrá máma? Dávám svým dětem opravdu vše, co je v mých silách ?
Musím říct, že kniha je vlastně úplně obyčejná. Je to úplně obyčejný příběh jedné obyčejné čtyřčlenné rodiny vyprávěný během let 1985-2020 z pohledu matky Aleny, otce Jiřího a jejich dcery Pavlíny. Příběh z pohledu její sestry Jany nám zůstal utajen.
Bylo zajímavé pozorovat vývoj všech členů rodiny, a to především po převratu. Velká očekávání, slibovaná svoboda? Jenže ono se toho zase až tolik nezměnilo :-(
Se vším věčně nespokojená Alena, stále si stěžující na vše, naštvaná na celý svět, čekala, že se budou mít konečně lépe, dobře, ale s nevolí zjišťuje, že je vše při starém. Kdo neměl nic přes noc nezbohatl, žádný zázrak se nekoná. Upřímně její postava mi byla strašně protivná, kolikrát jsem si říkala, že by se měla trošku zamyslet nad tím co říká a dělá a hlavně jak se chová ke svým dcerám.
Tatínek Jirka, toho mi bylo vlastně místy vcelku i líto, snažil se dělat první poslední pro rodinu, ale stále to nebylo dost. Bohužel mu to kazil především démon alkohol :-( Ale viděli jsme náznaky i jiných lidských slabostí a démonů, které se naštěstí na povrch neprodraly.
Dějová linka Pavlíny byla asi nejzajímavější, vidíme její vývoj od malé holky po dospělou ženu. Její milostná vzplanutí, koníčky, i její vztah k rodičům. Díky alkoholu cítí k otci místo lásky většinou bohužel jen odpor a vlastně vůbec celá kniha je o nedostatku lásky. Láska byla postupně vyměněná za stereotyp, zvyk, "povinnost".
Není to veselé čtení, spíš právě naopak, ale opravdu je to kniha k zamyšlení. A přirovnání stromku plané třešně uprostřed ničeho k životní síle / osudu / životu jako takovému? V celé knize najdeme spoustu symboliky :-)
„Všude jsou problémy, všude. Někdy větší, jindy menší, ale nikdy před nimi neutečeš. Ať se vrtneš, kam chceš, vždycky tě něco potká. A lepší je zvládnout je s člověkem, kterej tě má rád. I když má svý chyby.“
Nezaškodí si někdy od těch krvavých thrillerů odskočit k příběhům ze života. Ze života tak podobného tomu vašemu, tak podobného těm našim, kde se najdete skoro ve všem, vždyť jste v té době byli ve stejném věku, ve stejné pasti, se stejnými sny,pocity, za stejnými zamčenými dveřmi...jen jste nakonec nenašli odvahu...té se vám dostalo, až o hodně,hodně později....
Kniha Pláňata je v
| Právě čtených | 22x |
| Přečtených | 859x |
| Čtenářské výzvě | 220x |
| Doporučených | 13x |
| Knihotéce | 183x |
| Chystám se číst | 415x |
| Chci si koupit | 98x |
| dalších seznamech | 8x |
Autorčin román Dědina mě nadchnul svým hlubokým ponorem do duší modelových postav současné české (moravské?) vesnice a do světa nezhojených křivd a složitých mezilidských vztahů, v němž si tihle „malí lidičkové“, nepovšimnuti dějinami, žijí svá každodenní nicotná dramata.
Jenže co fungovalo u Dědiny, u Pláňat z mého pohledu nefunguje vůbec – a co šlo v Dědině do hloubky, tady stéká po povrchu. Stejní lidé (jen jiná jména), stejné problémy, stejné motivy (příbuzní v Německu, žárlivost na protěžovaného sourozence ap.), stejný literární postup (nudně, nevzrušivě šedivý protokolární zápis) – a přece nebetyčný rozdíl. Možná je to tím, že zatímco u Dědiny paní Dvořáková zvolila metodu statického (jednota času) a detailně soustředného pohledu na své NE-hrdiny, u Pláňat roztáhla děj do mnoha roků a tím z „koncentrovanosti“ vznikla „rozředěnost“; mdlý příběh členů jedné famílie se tu odvaluje jako monotónní záznam bez invence a vám zbude po jeho dočtení jen pocit zmaru a někde vzadu v hlavě i otázka, proč takovéhle knížky, u nichž chybí jakákoli katarze, vůbec číst.
Ne, nelíbilo se mi to a už se k autorce asi nevrátím.
A jo, vlastně ještě jednu zásadní odlišnost vidím: U Pláňat, na rozdíl od Dědiny, úplně chybí humor!
P.S.: (SPOILER) Co to, že se české autorky najednou tak zhlédly v pedofilii (byť zde jen letmo) a v zapalování baráků? (I když i tady, podobně jako u paní A. M., má to dramatické finále svoje logické opodstatnění a zcela uvěřitelnou motivaci – a skoro bych řekl, že tenhle závěrečný destrukční motiv byl u Pláňat dokonce tím nejsilnějším a nejzajímavějším prvkem knihy.)